Invaze 1968 jako zásah proti pokroku

Včera v 18:18 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Jeden pohled na okupaci z 21. srpna 1968

Je to můj pohled na to, čím jsem se cítil ohrožen v kontextu selhání velké politiky. Namátkou uvedu některé situace, do kterých jsem se sám dostal, nebo které jsem sledoval a zaujaly mne. V sobotu 18. srpna 2018 byl v České televizi uveden film Doznání, který pojednával o drastických vyšetřovacích metodách, aplikovaných na obžalované v politickém procesu nejen s Rudolfem Slánským a spol. Film byl natočen v zahraničí až po roce 1968. Jeden z mála obžalovaných ve zmíněném procesu, přesvědčený komunista Artur London, který byl odsouzen jen na doživotí, přijel s rukopisem knihy do Prahy den před sovětskou okupací a jednání o natočení filmu v Praze se stalo nemožným. Trochu tuto situaci zobecním, Sověti svobodu slova nechtěli a pozdější nové vedení našeho státu se tomu rádo přizpůsobilo.
Na postupné rehabilitace a nápravu křivd čekala řada lidí odsouzených z politických důvodů. Tak např. generál František Moravec, který vedl naši zpravodajskou službu za války z Londýna, by v případě pokračování nastartovaných změn politických poměrů po lednu 1968 nemusel čekat na svou posmrtnou rehabilitaci až na období po roce 1989. Také členové Klubu 231, sdružující politické vězně komunistického režimu uvězněné mezi únorem 1948 a počátkem šedesátých let by mohli být rychleji uspokojeni ve svých nárocích a samotný jejich klub by tak záhy ztratil smysl.
Z výstavby cementárny v Turni nad Bodvou 1967-1970, v pozadí Zadielská dolina
Jako pracovník v technickém rozvoji jsem měl možnost porovnávat technickou úroveň našich a zahraničních zařízení. Srovnání umožňovaly technické časopisy, ale též parametry zahraničních nabídek z vyspělých států. Ekonomicky se otevřít nebylo možné. Koruna nebyla volně směnitelná. Přesto však byla pozorovatelná snaha prostředky pro tento účel, tj. technické vyrovnání, v období 1967 - 1968 uvolňovat. Kontakty na západ se přece jen zlepšovaly.
Ze schůze celozávodního výboru Čs. strany socialistické v Přerovských strojírnách, asi 2. pol. r. 1968, zleva Milan Babica, Zdeněk Sojka, Jaroslav Skopal
Svou tvář začaly měnit i odbory. Zdola přicházely snahy udělat z tehdejšího Revolučního odborového hnutí (ROH) něco víc než jen převodovou páku od komunistické strany na dělníka či technika. Objevoval se dosud neznámý pojem mzdový tlak na vedení. Systém Národní fronty, nekompromisně respektující platnou ústavou zakotvenou vedoucí úlohu komunistické strany ve všech sférách výroby, služeb a společenských organizací, se začal viklat. V Přerovských strojírnách začala v roce 1968 fungovat Celozávodní organizace Čs. strany socialistické. Vydobyla si i přístup do podnikové rady, která se tehdy začala ustavovat a to v roli pozorovatele bez možnosti hlasování, obdobně jako komunistická strana. Něco na tehdejší dobu nevídané, ale jen velmi krátkodobé.

Někdy koncem roku 1967 přišla do podniku pozvánka na mezinárodní seminář o automatizaci výroby cementu a vápna, který se měl konat v Bruselu začátkem září 1968. Vedení účast na této akci odsouhlasila a tak jsme se společně s Milanem Svozilem na ni připravili formou dvou samostatných přednášek. Byl to doklad příznivých změn v otvírání se Evropě v oblasti výrobních technologií. Shodou okolností jsem měl dohodnutou na 21. srpna 1968 služební cestu do Prahy, při níž jsem měl v Praze vyzvednout i nějaké doklady k naší první zahraniční služební cestě. Manželka vracející se ráno z noční služby v nemocnici mě upozornila, k čemu v noci došlo. I přes tuto informaci jsem do Prahy vlakem cestoval. Na pražském nádraží jsem po příjezdu zjistil velký zmatek a poznal jsem, že nic nevyřídím. Bylo slyšet i vzdálenou střelbu. Jel jsem proto nejbližším vlakem zpět. Další den v práci byl plný debat o vzniklé situaci, diskutéři s různou mírou intenzity agresi odsuzovali. S kolegou Svozilem jsme cítili nejistotu, zda se naše cesta na Západ uskuteční.
Ukázalo se však, že politický kurs nastoupený před necelým rokem má svou jistou setrvačnost. Přes přítomnost sovětských vojsk se téměř všechno vracelo jakoby do původních kolejí. Naše cesta do Belgie se uskutečnila a měli jsme oba příjemný pocit, že byla užitečná. Zcela nečekaně jsme zjistili při exkurzi do cementárny v Oubourgu, že funkci technického ředitele tam tehdy vykonával pan F. Fiala, který emigroval po únoru 1948 a ve zmíněném závodě se uchytil ve vedoucí funkci.
Zajímavé bylo, že za ženu si vzal Sýřanku a měli tehdy spolu pět dětí. Pozval nás k sobě na návštěvu, kde jsme za přítomnosti jeho přítele pana Zimáka debatovali při sklence vína nejen odborně, ale i o situaci v jeho staré vlasti. Na jednu podobnou cestu jsem se ještě dostal v roce 1969 a pak dalších devatenáct let nic. Zato jsem se na začátku sedmdesátých let po zahájení normalizace dostal mezi tisíce evidovaných osob na ÚV KSČ a na krajích k vyloučení ze státní správy, sdělovacích prostředku, školství apod. Důvod: představitel a exponent pravice.
Celý následující vývoj potvrdil, že pokrok v zemi byl násilně významně přibrzděn až zastaven. Nevím, nakolik si dnešní mladá generace uvědomuje, že něco podobného se může v trochu jiné podobě opakovat, nebude-li aktivně pečovat o demokratické hodnoty. Excesy mohou přijít z různých směrů. Snad by šlo provolat: "Demokraté všech zemí, spojte se!"
 

Hroby a památníky, část 21.

12. srpna 2018 v 16:54 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Alois Jaroš

Ani ne kilometr od Kobyliské střelnice se nachází Ďáblicky hřbitov, který má významný vztah jak k protinacistickému, tak i protikomunistickému odboji. Na hřbitově se nachází desítky desek se jmény. Každé jméno znamená jméno protikomunistického odbojáře. Ale pod deskou se nenachází žádný pozůstatek dotyčné osoby. Ty se nejspíš nachází v hromadném hrobě; a kromě kněze Toufara, nebyl žádný popravený identifikován. Snad budoucnost to napraví.

Na jedné desce se nachází jméno Alois Jaroš narozen 11.8: 1923 a popravený 17.8. 1952. Bohužel musím přiznat, že jsem se mýlil, když jsem tohoto Aloise Jaroše ztotožnil s naším poslancem téhož jména, ale narozeným 7. září 1893, a u jehož jména se povětšinou neuvádí datum úmrtí i když, jak se zdá, podle posledního výzkumu je známé..

V době, kdy jsem se o toto jméno zajímal, se člověk dostal pouze k podkladům týkající se prvního Aloise Jaroše. Teprve v září 2017 vyšla studie Dvojí život Aloise Jaroše, týkající se skutečného člena ČSNS a našeho poválečného poslance. Takže mi nezbývá než opravit můj článek, který kdysi na tomto blogu vyšel.

Budoucí poslanec ČSNS Alois Jaroš vstoupil do ČSNS už v roce 1912 a vždy se pohyboval kolem pohostinství, jako majitel restaurace Mnichovský sklípek. Před válkou zde často policie prováděla razie s podezřením na nedodržování zavírací doby a zatýkání falešných hráčů a jejich obětí. Poté, co se Alois Jaroš stal zastupitelem na magistrátu, přestaly i tyto problémy.

Jak se zachoval za okupace, se přesně neví, ale měl velmi blízko k primátorovi Otakarovi Klapkovi, taktéž členu ČSNS, kterého okupanti popravili za jeho odbojovou činnost.. Ještě před jeho zatčením měl Alois Jaroš od něj převzít nespecifikované dokumenty.

Po válce byl v roce 1946 zvolen za ČSNS poslancem Parlamentu. Po únoru 1948 se nevzdal poslaneckého mandátu a v březnu 1948 hlasoval pro novou vládu. Ale po obrození ČSNS pod novým názvem ČSS byl z parlamentu odvolán. Během roku 1949 byla jeho restaurace převedena pod národní podnik. V té době restauraci navštěvovali členové strany, kteří byli později odsouzeni v procesu s Miladou Horákovou - Kleinerová, Přeučil, Pecl.

V červenci 1950 vyposlechla v Pankrácké věznici nasazená informátorka Erika Nováková rozhovor dvou spoluvězeňkyň, v které padlo jméno Aloise Jaroše v souvislosti tisku falešných legitimací. V té době byl Alois Jaroš už těžce nemocný. Začala se u něho projevovat těžká forma tuberkulózy.

Když byl 25. dubna 1951 Alois Jaroš zatčen, byl už ve velmi vážném zdravotním stavu. Místo toho, aby nemocného nechali v klidu dožít, zbytečně ho převáželi mezi vězeňskou vazbou a nemocnicí. Zemřel 9. května 1951, deset minut po půlnoci. Ostatky Aloise Jaroše byly zpopelněny ve strašnickém krematoriu. Ale co se stalo s jeho urnou, není známo. Možná, že i jeho popel skončil na stejném Ďáblickém hřbitově v hromadném hrobě jako ostatky jeho jmenovce.

Karel Otčenášek hoden pozornosti

9. srpna 2018 v 16:50 | Jaroslav Skopal s použitím vnějších zdrojů

Biskup za mřížemi i v holínkách

Dnes dopoledne před desátou hodinou jsem na rádiu Proglas sledoval pořad věnovaný vzpomínkám na arcibiskupa Karla Otčenáška. Začátek jsem neslyšel, vypadalo to jako profil jednoho z mnohých, kteří si pro svou víru a přesvědčení museli od komunistického vedení státu vytrpět mnohá utrpení a přesto se ho nepodařilo zlomit. Jeho život byl vymezen daty 13. dubna 1920 až 23. května 2011. Jedna z jeho spolupracovnic vzpomínala, jak ho v jisté době navštívila a nabízela mu svou pomoc. Nakonec z toho byla řada let, kdy ji dokázal zaměstnat s tím, že dělala všechno možné, sekretářku, překladatelku, archivářku a když bylo potřeba, při opravách vozila na kolečkách cihly.
Přidávám z blogu idnes něco z článku Karla Kavičky z 25. května 2011, který do svých vzpomínek zařadil i vzpomínání Emila Petříka:
"Později jsem se s ním setkal ještě několikrát společně s Dr. Emilem Petříkem, redaktorem Lidové Demokracie v Brně, který utekl těsně před svým zatčením v roce 1948 do Rakouska a odtud pak do USA. Tam působil jako redaktor katolického tisku v Chicagu až do roku 1990, kdy se po 42 letech emigrace vrátil do vlasti.
Vzpomínám si na jednu jeho historku ze života biskupa Otčenáška, kterou mi vyprávěl. Mělo to být v době, kdy otec biskup neměl státní souhlas a po propuštění z vězení pracoval jako řadový dělník v mlékárně v Opočně. Dr. Petřík tehdy zorganizoval tzv. "exkurzi" zahraničních zpravodajů a novinářů, akreditovaných v ČSSR, do této mlékárny. Soudruh ředitel dělal velké přípravy na tuto návštěvu zahraničních hostů. Nevěděl ovšem, co je hlavním důvodem jejich příjezdu. Když se všichni novináři shromáždili na nádvoří mlékárny, byli obklopeni vybranými zaměstnanci a přivítáni samotným ředitelem. Hned na počátku ho ale překvapilo jejich přání. Chtěli si promluvit s panem Otčenáškem.
Sice neochotně, ale přece nechal překvapený ředitel poslat pro dělníka Otčenáška. Za nějakou chvíli vyšel na rampu z výrobní haly jakýsi dělník menší postavy v montérkách, gumácích na nohou a s čepicí na hlavě. Když novináři pochopili, kdo si je s rampy překvapeně prohlíží, všichni jako na povel poklekli před ním na dlažbu dvora. Rozhostilo se hrobové ticho, ředitel mlékárny jen stěží lapal po dechu.
Ve svobodných zemích ještě nikdy nikdo neviděl biskupa jako dělníka na automatické lince. Říkalo se, že byl u linky na výrobu mléčné výživy pro kojence. A snad prý těm krabicím s výživou žehnal...
Přítomní novináři podrobně o tomto setkání referovali ve svých listech na západě. Byla z toho velká mezinárodní ostuda. Snad i to přispělo k tomu, že po zásahu papeže Pavla VI. v roce 1965 mu byl udělen státní souhlas a mohl se vrátit do duchovní služby. Zakrátko byl ustanoven jako řadový kněz v Ústí nad Labem-Trmicích mimo svou diecézi."
Královéhradecká diecéze - oficiální stránky - Aktuality - Fotogalerie - Abychom…
Ještě dodávám, že Karel Otčenášek se mohl dostat na amnesti z vězení v roce 1960, jenže odmítl prohlásit, což byla podmínka propuštění, že Vatikán dělá špatnou politiku. Teprve v další etapě v roce 1962 se měl dostat na svobodu. Tak to zaznělo v dnešní dopolední vzpomínce na Karla Otčenáška.
 


Tomáš Halík nekompromisně

5. srpna 2018 v 10:41 | Jaroslav Skopal

O uprchlících, migramtech a populistických postojích

V LN 4. srpna 2018 začíná Halíkův článek "Byl jsem uprchlík, a neujali jste se mne" úvodním redakčním sloupečkem se slovy: "Slova o tom, že Česko nepřijme žádného běžence, jsou podle Tomáše Halíka urážkou Krista". Tomáš Halík nejmenuje předsedu vlády Andreje Babiše, ale je zřejmé, že myslel na i něho. Trochu Halíkovi nahrál v Posledním slově na stejné 10. straně LN i Jiří Hanák, když uvedl slova někdejšího ministra vnitra Chovance, že za jeho ministrování ani jeden uprchlík v Česku se neobjeví.
Argumentace Tomáše Halíka vychází z Písma a je úderná. Tak např.: Naše země není naše, Hospodinova je země a vše, co je na ní, my všichni jsme zde cizinci a přistěhovalci, říká jasně Písmo". Před pár dny jsem zaslechl v televizi či v rozhlase výrok jednoho podnikatele, že přijme několik uprchlíků a zapracuje je." To je postoj s velkým P.
Závěr Halíkova článku, vycházející z Nového zákona, opět ocituji: "Kdo stojíš, hleď, abys nespadl. Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost. Avšak: Nebojte se, já jsem zvítězil nad světem, říká Kristus. Amen."
Je to křesťanství v praxi. Na rozdíl od bezpostojového komentování ctihodného Romana Jocha ve stejném čísle LN, na dvou stranách, ve zpožděné reakci na jednu akci V4 s názvem Přes Budapešť do budoucí Evropy.

Hroby a pomníky, 20. část

29. července 2018 v 19:46 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři
Františka Plamínková

Tentokrát nezamíříme na hřbitov, ale na Kobyliskou střelnici, kde dohasl život jedné z nejvýznamnějších československých žen I. republiky, která byla ve své době nejznámější naší ženou ve světě - Františky Plamínkové. Už za Rakouska-Uherska se jako učitelka aktivně angažovala v ženském hnutí. V roce 1897 se zúčastnila prvního sjezdu žen. Byla členkou spolku českých učitelek a zakladatelkou Ženského klubu českého (1903) a Výboru pro volební právo žen (1908). V roce 1928 založila Ženskou národní radu a byla její předsedkyní až do roku 1942. Už od mladých let se stýkala s rodinou Masarykových.
Do ČSNS vstoupila v roce 1918 a byla ihned kooptována do pražského magistrátu, kam byla ještě zvolena v letech 1919 a 1923. Byla také členkou předsednictva Výkonného výboru ČSNS a místopředsedkyní Ústředí žen ČSNS. V roce 1925 získala senátorské křeslo v kterém zůstala až do jeho zrušení v březnu 1939.
14. září 1938 napsala otevřený dopis A. Hitlerovi, v kterém se rázně zastala E. Beneše. Poprvé byla zatčena 1. září 1939. Po šesti týdnech byla propuštěna. Podruhé byla zatčena 11.června 1942 v rámci heydrichiády. Po třech dnech byla deportována do Terezína a 30. června byla ve věku 67 let popravena na Kobyliské střelnici. Je pravděpodobně pohřbena na nedalekém Ďáblickém hřbitově v hromadném hrobě, kde by měly být i ostatky K. H. Franka, ale i dalších popravených za okupace. A v dějinném paradoxu jsou tam pohřbeny i oběti komunistické zvůle. Takže je možné, že v tomto hromadném hrobě leží i její žákyně Milada Horáková.
Po době, v které se o Plamínkové, jako člence ČSNS nesmělo mluvit, přišla po Listopadu změna, Františce Plamínkové se na domě na Staroměstském náměstí, kde bydlela a v současností zde sídlí ministerstvo pro místní rozvoj, odhalila její pamětní deska. Druhá pamětní deska byla odhalena na budově Senátu. Odkud je vidět pomník Milady Horákové, která Františku Plamínkovou brala jako svoji učitelku a vzor.
Františka Plamínková má svou ulici v Praze 4 na Pankráci a školu, která je po ní pojmenovaná v Praze 7 v ulici Františka Křižíka, která se v letech 1947 až 1960 jmenovala ulice Františky Plamínková. Malá záplata za přejmenování ulice.
Další obrázky naleznete v galerii.

Za co může Srbsko?

20. července 2018 v 16:40 | Vladislav Svoboda na blogi iDnes |  Jiní autoři

Rozpad Jugoslávie

30. 05. 2018 10:18:31
Stále se objevují v diskuzích čtenáři, kteří připomínají bombardování Srbska a hovoří o Srbech, který nám kdysi chtěl pomoc. Tyto, ne zrovna ojedinělé, hlasy se nechávají unášet na slovanské vlně sounáležitosti. Jaká je pravda?
Opak je pravdou. Češi nikdy se Srby neměli co do činění, pokud nebereme v potaz, že jsme slované. Naopak, těmi ke kterým jsme měli vždy blízko byli Slovinci a Chorvati. Slovinci se dali na pochod spolu s Čechy a spolu došli až na Moravu, kde se rozdělili. Češi pokračovali na západ. Slovinci se obrátili na jih a došli až k Jaderskému moři.
Poprvé jsme se spolu sešli v jednom státě už v Sámově říši. Podruhé jsme se sešli za vlády Přemysla Otakara II. A naposledy v soustátí Rakouska - Uherska. Vliv Čechů na Slovince byl tak velký, že jako jediný slovanský národ, Slovinci převzali od nás háček. Ten kdo někdy jel přes Slovinsko si určitě na silnici, poblíž škol, všiml nápisu škola. Velký význam měli i naši herci, kteří hráli v národním divadle v Lublani (např. Rudolf Deyl st.) a každý určitě zná i architekta Josipa Plečnika, který nechal velkou stopu na Pražském hradě.
I s Chorvaty jsme sdíleli podobný osud jako součást Rakouska-Uherska. Naši vojáci sloužili např. v Pule a nebo jako námořníci v Boce Kotorské. Kromě latinky nás se Slovinci a Chorvaty spojovalo i náboženství. To se nedá říci o Srbech s kterýma jsem se nikdy v žádném státě či soustátí nesešli a měli jsme i jiné náboženství a písmo.
Když Srbové přišli, jako poslední národ do oblasti Balkánu, byla oblast osídlena už jiným národy, především Illyri (Albánci) a Bulhary.
A než si pořádně vybudovali své pozice v této oblasti, přišla 15. června 1389 bitva na Kosově poli, kde nebojovali pouze Srbové, jak se nám to snaží někdo vsugerovat, ale i Chorvati a Albánci. Porážka nebyla pouze srbskou tragédií, ale i albánskou a částečně chorvatskou, která přišla o značnou část svého území.
Srbsko zůstalo součástí Osmanské říše skoro dlouhých pět set let. Až v roce 1828 - 29 získalo malé Srbské knížectví autonomii v rámci Osmanské říše a to díky Rusko-turecké válce. V té době se snažili všechny balkánské národy, které si ocitly v područí Osmanské říše, se osvobodit. Rozhodující pro utváření hranic na Balkáně byly balkánské války. Při první balkánské válce podepsalo Bulharsko a Srbsko smlouvu o přátelství a spojení. Srbsko mělo tajný dodatek, který určoval rozdělení Makedonie, ve kterém mělo Bulharsko dostat část východní Makedonie. Jenomže o Makedonii mělo zájem kromě Srbska i Řecko. Srbsko zprvu přiznalo Bulharsko právo na větší část Makedonie. V průběhu války, ale prosadila svůj názor, který se zakládal na principu okupace. Každá země si mohla připojit ke svému území které jejich vojsko okupovalo.
Pouhé dva dny po podpisu Londýnské smlouvy, která ukončila I. balkánskou válku, Srbsko podepsalo s Řeckem tajnou smlouvu namířenou proti Bulharsku. Srbové díky tomu dobyli a okupovali území Makedonie, kde žila velká bulharská menšina. Sta tisíce Bulharů se ocitli na území Srbska a Řecka, kde byli vystaveni silnému asimilačnímu tlaku.
Nejvíce na balkánské války doplatili Albánci jako nejmenší národ. Sta tisíce jich zůstalo mimo území nového státu. Především v Kosovu, západní Makedonii a jihovýchodní Černé Hoře.
Navnaděni svými úspěchy začali Srbové pošilhávat po Bosně, kde také žili Srbové, ale jako menšina. Většinu měli Bosňané, což byli poislámštění slované (Chorvati, Srbové). V té době byla Bosna součástí Rakouska-Uherska a návštěva dědice trůnu Františka d Este v Sarajevu skončila srbským atentátem a jeho smrtí. Tímto činem začala I. světová válka, která přinesla deset milionů mrtvých.
Srbsko jako jeden z vítězných států byl odměněn v podobě vzniku království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Zcela klíčovou součástí království se stala srbská královská dynastie, která se později stala i vládnoucí dynastií Jugoslávie. Srbové tvrdě razili ideu o jednotném jugoslávském národě (něco jako u nás čechoslovakismus). Tezi o jediném jugoslávském národě (samozřejmě pod vedením Srbů) tvrdě odmítali ostatní národy Za vlády krále Alexandra I. byla nastolena tvrdá diktatura, která tvrdě prosazovala ideu jugoslávství. Království SHS bylo přejmenované na Jugoslávii a do oblastí Kosova, Makedonie, Bosny byli vysílání srbští kolonisté, kteří měli za úkol vytvořit souvislé srbské osídlení. Všechny pokusy o jinou národní identitu byly nemilosrdně potírání (jednalo se především o Bosnu a tzv. Bosňáky, kterým Srbové říkali Turci)
Zvláště Chorvati byli na nastalou situaci hákliví. Jakmile se Království Srbů, Chorvatů a Slovinců změnilo na Jugoslávii, vzniklo v Chorvatsku proti srbské hnutí Ustašovců. Jejím cílem bylo zrušení monarchie a především odstranění srbské královské dynastie. Největším úspěchem Ustašovců byl atentát v říjnu 1934 v Marseilli, při kterém podlehl atentátu král Alexandr I.
Po okupaci Jugoslávie přišli hrůzné násilnosti. Především v Chorvatsku, odkud byli vyháněni Srbové do oblasti Makedonie a Bašky. Hrůzy které se mezi oběma národy v období války děly velmi dobře popisuje film Okupace ve 26 obrazech.
Po válce se na čas situace v Jugoslávii uklidnila. Komunističtí vůdcové Tito a Hodža se dohodli, že se hranice nebudou měnit. Ti albánští partyzáni, kteří chtěli připojit oblasti s převážně albánským obyvatelstvem, skončili v komunistických koncentračních táborech.
Tito jako diktátor, Chorvat a vládnoucí komunistická strana a hrůzy II. světové války na čas vyvolali zdání soudružnosti národů. Dokonce v roce 1971 konečně komunisté uznali národnost Bosňanů.
Nástupem komunisty Srba Slobodana Miloševiče znamená opětný nástup centralizace moci v Jugoslávii, především pod vedením Srbů. Milošovičovi se v brzké době podařilo odstranit vedení komunistů Černé Hory, Vojvodiny a Kosova a dosadit tam své lidi. Na přelomu let 1988 a 1989 propukají v Kosovu nepokoje. 27. února 1989 byl v Kosovu vyhlášen výjimečný stav a při represích jugoslávské policie bylo zabito 83 Albánců. O měsíc později Srbsko zrušilo albánskou samosprávu. Slovinští komunisté kritizují srbský přístup k Albáncům. Milošovič zahajuje lživou kampaň na diskriminaci bosenských a chorvatských Srbů.
V lednu 1989 se Svaz komunistů Slovinska zříká monopolu moci a umožňuje zakládaní jiných politických stran. Na podzim 1989 začal srbský tisk brojit proti Slovinsku a označoval Slovinsko jako za zemi kde hrozí kontrarevoluce (nepřipomíná vám to něco?). Po zákazu listu Pravda v Lublani, zahájilo 1.12. 1989 Srbsko ekonomickou blokádu Slovinska a byla pro ti němu rozpoutaná nenávistná kampaň v tisku a televizi, ve které bylo obyvatelstvo přesvědčováno, že Slovinci využívají Jugoslávii pouze jako odbytiště.
Předzvěst rozpadu se stal 14. kongres Svazu komunistů Jugoslávie ve dnech 20 - 22. ledna 1990. Srbský a Slovinský svaz komunistů byly již před kongresem v dlouhodobém sporu. Chorvatští komunisté vystupovali jako prostřednici. Slovinci se nakonec rozhodli přijet, ovšem pod podmínkou, že jejich návrhy budou přijaty. Narazili však na Slobodana Milošoviče, který v roce 1989 pronesl známý projev u příležitosti šestistého výročí bitvy na Kosově poli, což někteří považují jako předznamenání krvavého rozpadu Jugoslávie. Po dvou dnech ostrých sporů a silných slov delegace Svazu komunistů Slovinska 22. ledna v 22.30 kongresový sál opustila. Okamžitě poté se ujímá slova Slobodan Miloševič a prohlašuje, že kongres pokračuje v práci podle původního plánu. Proti se ostře postaví Chorvati, kteří získali i podporu bosenských delegátů a po dvouhodinovém jednání za zavřenými dveřmi, obě delegace taktéž opustili kongres.
23.12 1990 bylo ve Slovinsku vyhlášeno referendum, v kterém se 88% Slovinců vyslovilo pro nezávislost. 25.6. 1991 slovinský parlament vyhlásil nezávislost. Jugoslávská (či spíše srbská) armáda překročila 27.6. hranice, kde se střetla se slovinskou obranou, tvořenou především domobranou. Po deseti dnech a jednom mrtvém Slovinci se armáda stahuje.
V témže roce vyhlašuje nezávislost i Chorvatsko. Srbové okamžitě vyhlašují republiku Srbská Krajina Vzniká spor o oblast Plitvice. Během několika měsíců získali srbští povstalci celou oblast pod svou kontrolu a chorvatské obyvatelstvo bylo násilně vyháněno. Během roku 1992 získali Srbové kontrolu nad jednou třetinou Chorvatského území. Byla silně poškozena města Vukovar a Dubrovník. Během roku 1995 provedla Chorvatská armáda operaci Bouře, během níž její síly dobily západní Slavonii. Bylo vyhnáno 200 000 Srbů a několik tisíc zabito. Armáda byla schopná se přesunout dále do východní Slavonie. Tento přesun by donutil opustit domovy podstatně víc Srbů. Útok byl po nátlaku USA zrušen. Území východní Slavonie bylo předáno pod správu OSN na tři roky. Na začátku roku 1998 se oblast vrátila pod Chorvatskou vládu. Srbové kteří zde žili, se stali chorvatskými občany.
Srbové také vyhlásili v Bosně a Hercegovině Republiku srbského národa v Bosně a Hercegovině a snažili se za každou cenu dobýt území obydlené Bosňany a Chorvaty. Několik let bombardovali obklíčené Sarajevo. Vrchol nastal v červenci 1995 masakrem osmi tisíc muslimů. Díky tomuto se poprvé v Evropě po více jak sto letech objevili zahraniční muslimští bojovníci, kteří bojovali na straně bosenských muslimů.
22. září 1991 vyhlásilo Kosovo nezávislost. Následovalo referendum v kterém 99, 7% hlasujících potvrdilo, že od 9. října 1991 je Kosovo z vůle lidu nezávislé. V roce 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK) a srbskými jednotkami, včetně polovojenských jednotek dobrovolníků. V březnu 1999 srbské jednotky zahájily další ofenzívu. Docházelo k vypalování, zabíjení a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. O domov přišlo přes půl milionů Albánců. Proto, po zkušenosti s válkou v Bosně a Hercegovině, zahájila vojska NATO letecké údery proti Srbsku.
Jednoznačným viníkem události v Jugoslávii bylo Srbsko. Zvláště díkynacionalistovi Slobodanu Miloševičovi. Češi, nikdy neměli blízko k Srbsku, tak jako ke Slovinsku a Chorvatsku.. Srbsko se vždy obracelo na Rusko s kterým ho spojovala víra, písmo a jak se zdá i některé metody vládnutí.

Marek Obrtel, kandidát do Senátu

16. července 2018 v 15:26 | Michal Klusáček |  Jiní autoři

Informace voličům

od předsedy ČSNS:
Rád bych Vás informoval, že lékař a záchranář Marek Obrtel usiluje v říjnových volbách o senátorské křeslo. Nabízí zkušenosti získané z velitelských a řídících pozic ve vojenských i civilních institucích, které vybudoval nejen v České republice, ale i během zahraničních vojenských misí. Svoji kandidaturu opírá o tři hlavní témata, jimiž jsou obnovení obranyschopnosti naší země, zachování tradiční rodiny a obnovení efektivního a fungujícího systému zdravotnictví. Kandiduje za Českou stranu národně sociální v senátním volebním obvodě číslo 62 - Prostějov.

Pplk. v z. MUDr. Marek Obrtel se narodil v roce 1966 v Přerově. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy úspěšně absolvoval v roce 1991 a kromě titulu doktora medicíny získal i hodnost nadporučíka. Později složil atestaci ze všeobecného praktického lékařství. V rámci působení ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá absolvoval i první zahraniční mise v Bosně a Hercegovině v letech 1998 - 1999. Po návratu zastával funkci zástupce velitele operačního velitelství vojskové zdravotnické služby v Hradci Králové a v roce 2001 byl převelen k Sekci vojenského zdravotnictví Generálního štábu AČR, kde pracoval jako zástupce náčelníka odboru výstavby vojenského zdravotnictví. Odtud byl v roce 2002 vyslán do operace ISAF v Afghánistánu jako velitel kontingentu a náčelník 11. polní nemocnice AČR a následně v roce 2003 do Kosova jako zdravotnický poradce velitele Mnohonárodnostní brigády Střed v Prištině. Po návratu z Kosova se následkem osobních zkušeností již dále nemohl ztotožnit s praktikami NATO a na vlastní žádost z armády odešel. V roce 2006 se stal ředitelem Zdravotnické záchranné služby (ZZS) Pardubického kraje, kterou vybudoval. V roce 2010 se jako lékař ZZS Olomouckého a později Zlínského kraje vrátil do Rokytnice u Přerova, kde žije a pracuje jako lékař v oboru urgentní medicíny dosud a kde je také zastupitelem. Je otcem 6 dětí.



Hroby a památníky, 19. část

14. července 2018 v 22:20 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

PhDr. Emil Franke


Vedle kostela svatého Matěje, kde se za I. republiky konaly Matějské poutě, leží jeden menší pražský hřbitov - Šárecký. Když sejdete dolů do levého rohu, najdete na hřbitovní zdi připevněny dvě desky. Na jedné z nich se nachází jméno Emil Franke. Nic víc. Přitom Emil Franke patřil za I. republiky mezi nejdůležitější politické veličiny.

Emil Franke vstoupil do strany v roce 1917 (někdy se uvádí rok 1918). Patřil mezi ty (např. Emil Špatný) kteří 20. prosince 1918 v Dolním Dvořišti vítali T.G. Masaryka z jeho návratu z exilu.

Od roku 1918 do roku 1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění. Od roku 1920 až do roku 1939 byl poslancem Národního shromáždění. V třicátých letech byl místopředsedou strany. Je až k neuvěřitelné, že byl celkem osmkrát ministrem vlády. Dvakrát byl ministrem železnic, ministrem pošt a telegrafů a ministrem financí. Jednou byl ministrem zásobování, ministrem školství a národní osvěty. Přesto z podvědomí lidí zmizel a pochybuji že ho zná moc takzvaných "národních socialistů", ač se hlásí k jakékoliv "straně".

Jediná zmínka o Emilu Frankem je na městských stránkách Velkého Března, kde se narodil a zasadil se o některé místní věci.

Vladimír Hučín vzpomíná

11. července 2018 v 11:45 | Vladimír Hučín na svém webu |  Jiní autoři

Moje tristní zkušenosti s očistou státního aparátu od komunistických struktur

Moje tristní zkušenosti s očistou státního aparátu od komunistických struktur
Pridat.euIlustrační foto.
Ve věci mé žaloby na bývalého funkcionáře KSČ, chartistu a ministra vnitra ČR Ing. Tomáše Hradílka je nutno připomenout, že jeho obhajobu proti mé žalobě velmi iniciativně převzal bývalý ministr vnitra JUDr. Tomáš Sokol, který musí skrývat to, že, tak jako Ing. T. Hradílek, i on zakonzervovával=vracel do vedoucích pozic v bezpečnostních složkách bývalé příslušníky StB. Z materiálů Občanské komise, jíž jsem byl v Přerově předsedou, je zřejmé, že se jednalo o nekalé akce, které v několika případech inicioval bývalý ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Novák, který s bývalými příslušníky před listopadem 1989 udržoval přátelské kontakty. Zde je také nutno hledat ty příčiny, které umožnily nepřehledný návrat starých komunistických kádrů do vedoucích pozic státního aparátu. Případ bývalého příslušníka (vyšetřovatele) 3.správy StB pplk. JUDr. Stanislava Plánky je toho jedním z mnoha důkazů.
Jako důstojník BIS jsem byl znám i tím, že jsem u svých rehabilitačních soudů varoval a veřejně kritizoval, že bývalé komunistické struktury se netají s tím, že jejich postupný návrat do exponovaných míst státního aparátu se začne urychlovat nástupem ČSSD k moci. V BIS jsem od počátku působil na problematice politického extrémismu, subverze a dysfunkce státní správy.
V roce 1997 přišla na teritoriální odbor BIS Olomouc pozvánka (viz příloha na konci stránky [↓]) na seminář o práci Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Tehdejší ředitel TO BIS Olomouc mjr.Ing.Petr Částečka rozhodl, že na tento seminář pojedu já, neboť moje problematika s daným tématem souvisí a já měl o tento seminář zájem. Netajil jsem se, že na přednášejícího budu mít několik otázek, což ředitel BIS Olomouc Petr Částečka kvitoval. Já, ale tušil, že v průběhu semináře může vzniknout problém.
Přednášejícím byl tehdejší ředitel ÚDV Václav Benda. Já jsem měl k některým jeho výkladům výhrady, ale počkal jsem na tu část přednášky, kde bylo možno položit dotazy.
Moje první otázka byla k osobě JUDr. Jiřího Nováka, který byl ministrem spravedlnosti [ve funkci leden 1992 až červenec 1996] a jako takový se dostal i do mého okruhu zpravodajského zájmu, neboť byl znám např. tím, že zachraňoval soudce, kteří byli nejen velmi aktivními komunisty, ale měli za sebou i politické soudní procesy a to mi, nejen jako bývalému politickému vězni, vadilo. Také se v několika případech prokázalo, že tento bývalý ministr spravedlnosti se snažil pomoci bývalým příslušníkům StB a to i těm, kteří rozpracovávali problematiku vnitřního nepřítele. (Tyto informace jsem ale měl již z období, kdy jsem byl předsedou Občanské komise[OK] v Přerově).
Touto svou otázkou a konstatováním k osobě ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Nováka jsem přednášejícího Václava Bendu úplně vyvedl z míry. Prostě přestal mluvit, začal se potit na čele a po chvilce sdělil, že uděláme přestávku, třesoucí rukou si zapálil viržínko a poručil si červené víno(!), které okamžitě donesl tehdejší ředitel školského odboru BIS mjr.RNDr.Petr Zeman. Zde bych upozornil, že jsem si s sebou na seminář vzal listinné důkazy, abych svá opovážlivá tvrzení mohl prokázat. Prostě, po tomto mém vystoupení byl seminář ukončen a přítomný ředitel školského odboru BIS mjr.RNDr.Petr Zeman (pozdější ředitel rozvědky) mi to dal znát s tím, že jsem si toto své dotazování mohl odpustit a že tušil, že moje osoba bude problém.
Není to o mně, ale o násHrdinům se neděkujeK osobě JUDr. Jiří Novák byly získávány negativní poznatky už v době, kdy jsem byl předsedou Občanské komise Přerov. Členem této komise byl i jistý Koch, který byl účasten výslechu s jistým JUDr. Stanislavem Plánkou z VKR (vyšetřovatel 3 správy StB). Plánka chtěl nadále působit u policie [↓] a při výslechu [↓] popíral, že pracoval na problematice vnitřního nepřítele. Od počátku bylo zřejmé, že Plánka lže [↓]. R.Koch byl přítomen pohovoru s Plánkou. Já to řídil, ale proti Plánkovi jsme měli jen slabé důkazy (popsal jsem to ve své knize). Získal jsem svědectví od člověka, který tvrdil, že Plánka se v roce 1988 pravidelně scházel ve vojenském pásmu Libavá na různých oslavách s vysokými hodnostáři armády SSSR.
Krátce po pohovoru s Plánkou byl Koch navštíven ve svém trvalém bydlišti JUDr.J.Novákem, který ho začal přemlouvat, aby se jako člen OK zastal Plánky a jeho zařazení do služeb bezpečnosti, a to do pozice vedoucího odboru vyšetřování. Kocha tato schůzka natolik rozrušila, že dostal infarkt [↓].
Později bylo dalším členem OK zjištěno, že JUDr.J.Novák na Kocha vyvíjel nátlak. Bohužel bylo následně zjištěno, že Koch, když byl ve vyšetřovací vazbě StB v Ostravě, tak po předem připravené provokaci byl získán ke spolupráci s StB pod krycím jménem Karel (viz záznam [↓] z ABS). Tato provokace spočívala v tom, že mu dali na celu dva morálně zvrácené a brutální kriminálníky a ti ho natolik tyranizovali, že Koch nakonec, po několikaměsíčních útrapách, spolupráci podepsal (kopii jeho svazku mám, provokaci a získání ke spolupráci spoluorganizoval příslušník StB Zdeněk Vincenec). Koch, ještě než zemřel, tak mi sdělil, že JUDr.Novák mu pohrozil, že zveřejní jeho spolupráci s StB, pokud Plánka bude z řad tehdejší bezpečnosti vyřazen. Koch tyto své neblahé zkušenosti popsal i dalšímu členovi OK a ten je sepsal a v dopise mi je poslal [↓]. Ke Kochovi bylo dále zjištěno, že JUDr. Novák mu také naznačil, že bude zveřejněno i jeho členství za války v Kuratoriu. Podle důkazů, které mám [↓], tam byl instruktorem. Koch se mi opakovaně přiznal, že na něho byl činěn nátlak s tím, aby Plánka prošel. Když odporoval, tak na něho vytáhli spolupráci s StB a také Kuratorium. Já se tenkrát musel hodně ovládat, abych nepoužil některý ze svých prostředků, a to i z toho důvodu, že zlomení Kocha ke spolupráci ve vyšetřovací vazbě StB Ostrava organizoval kpt. Zdeněk Vincenec a odsouzen [↓] byl JUDr.Jaroslavem Filipským - to je ten soudce, co mne odsoudilza to, že jsem v r. 1971 měl dlouhé vlasy a triko s nápisem Led Zeppelin. Co lidí tenhle soudce dostal od roku 1970 do kriminálu...
Já jsem tyto zkušenosti zpracoval hned po svém nástupu k FBIS a JUDr.Jiří Novák se stal předmětem (nejen) mého operativního zájmu na problematice subverze a dysfunkce státní správy. Případů, kdy JUDr.Novák kryl a protěžoval bývalé příslušníky StB, nebo soudce s výrazně komunistickou minulostí a účastí na politických procesech, bylo více. Problém nastal, když byl v Praze na ministerstvu spravedlnosti u JUDr.Nováka nalezen odposlech. To byl veliký skandál. Ovšem díky tomu odposlechu bylo zjištěno například to, že JUDr.Novák zneužíval služební vozidlo k tomu, že z Přerova do Prahy (a zpět) opakovaně převážel bývalou předsedkyni KSČ na Okr. soudě v Přerově s.JUDr.Zuzanu Geroldovou, jejího manžela plk. JUDr. Jiřího Gerolda (bývalého zástupce náčelníka VKR vojenského letiště) a další podařené soudruhy, samozřejmě i soudruha z VKR JUDr.S.Plánku. No prostě odposlechy i jinak prokazovaly, že JUDr.Novák je vysoké bezpečnostní riziko. Ovšem mělo to jistý háček v tom, že ty odposlechy nikdo nepovolil a také se k odposlechovému zařízení nikdo neznal.
Když jsem potom v pondělí přišel do práce, tak už mi ředitel TO BIS Olomouc Petr Částečka hlásil, že jsou na moji osobu stížnosti, že jsem prý narušil seminář o ÚDV a tak pod. Já jsem popsal své vystoupení na semináři a dá se říct, že jsme se tomu s ředitelem Petrem Částečkou i zasmáli. Ovšem po několika dnech se to opět začalo řešit, neboť na semináři přítomní pracovníci BIS mjr.František Stárek a mjr.Miroslav Kopt (člen KPV) a někteří další sepsali nějakou stížnost-zápis s tím, že jsem narušil seminář Václava Bendy. Do věci se vložil i Jan Princ a další vedoucí představitelé BIS. Bylo mi vytýkáno, že mám z minulosti tak zvané zbytkové tresty za zbraně, použití výbušnin a za další trestné činy a že nemám čistý rejstřík trestů a že tedy nesplňuji základní předpoklad pro práci v BIS. Já jsem musel neustále (až do r.2005) čelit problémům z toho, že jsem měl zbytkové tresty.
Těm, co napsali stížnost a měli výhrady k mému počínání, v žádném případě nešlo o věc, ale jen a jen o jejich působení a setrvání v BIS, neboť ČSSD již získávala pozice a oni chtěli na svých místech setrvat, a to za každou cenu. Ovšem to jsem začal chápat až v době, kdy jsem se stal z iniciativy vlády ČSSD pod vedením premiéra Miloše Zemana předmětem operativního zájmu [↓] několika policejních týmů a Odboru vnitřní bezpečnosti BIS v rámci šetření doposud neobjasněných bombových útoků, které byly organizovány tak, abych byl nakonec obviněn jako údajný pachatel z těchto závažných trestných činů a odstraněn z BIS, což se nakonec podařilo.
Bohužel se krátce po mém zatčení podařilo odstranit z BIS i zmíněného a statečného ředitele BIS Olomouc Petra Částečku za to, že prohlásil do medií, že nejsem pachatelem bombových útoků a že jsem byl nejlepším pracovníkem BIS Olomouc [↓]. Nutno zdůraznit, že plk.Ing.Petr Částečka byl, tak jako já, kritický k pronikaní bývalých komunistických struktur do státní správy.
Tenkrát jsem ještě netušil, že po letech na post premiéra ČR může dosednout dlouholetý konfidet StB a nomenklaturní kádr KSČ Ing.Andrej Babiš.
Občas jsem dotazován, zda nelituji svých postojů za které jsem byl po téměř deseti letech z BIS vyhozen, opět zatčen, rok vazebně vyšetřován a téměř 5 let tajně souzen. Já na takové otázky odpovídám, že na celé věci mi vadí především to, že někteří tak zvaní disidenti, jako je František Stárek, Jan Princ, František Bublan a mnozí další, si v zájmu zachování svých velmi dobře placených pracovních pozic u BIS nechali přerazit páteř, spolupracovali na mém odstranění z BIS a následném zatčení místo toho, aby se proti narůstajícímu zlu postavili a takto se alespoň pokusili zastavit nástup komunistických exponentů do nejvyšších pozic státní správy.
Už tenkrát, v době, kdy jsem působil jako předseda OK Přerov, tedy do konce září r. 1991, jsem měl velké výhrady k osobě někdejšího ministra vnitra ČR Ing.T.Hradílka [ve funkci červen až listopad 1990], který pomohl JUDr.J.Novákovi do politiky ač věděl, co je Novák zač. Když Hradílek z ministerstva vnitra ČR odešel, tak jeho nástupce JUDr.T.Sokol [vystřídal Hradílka, ve funkci do července 1992] se zasadil, že Plánku opět vzali do služeb policie, a to i proti rozhodnutí OK. Po nástupu k FBIS jsem tyto a podobné praktiky tehdejšího min. spravedlnosti JUDr. Jiřího Nováka a min. vnitra JUDr. Tomáše Sokola zpravodajsky rozpracovával. Těchto případů u obou jmenovaných bylo mnohem víc.
Bylo signifikantní, že ÚOOZ a další policejní složky v mém trvalém bydlišti v r. 2001 zabavovaly právě dokumenty, které se týkaly OK a které prokazovaly výše uvedené informace. Po nástupu ČSSD k moci jsem tušil, že může dojít k vpádu policejních složek do mého bytu a k dalším nezákonnostem a tak jsem celou řadu těchto písemností [↓] - [↓] - [↓] - [↓] dobře ukryl na jiných místech.
Pokud bych nebyl za svoji protikomunistickou činnost oceněn statusem válečného veterána 3.odboje, tak bych asi dnes uznání vrátil s tím, že nechci být zařazen s takovými "odporáři" jako je František Stárek, Jan Princ a jim podobní, jako je např. 'užitečný idiot' Ing.Tomáš Hradílek.
Několik příloh k tomuto příspěvku nejdete v galerii.

Komentář Vlastimila Podrackého k posledním článkům V. Hučína:
Vladimíre, je jasné, že tato vláda neměla vzniknout. Už návrh na ustavení institutu manželství pro homosexuály naznačuje levicové navedení celé vlády a předznamenává velmi špatné fungování. Nicméně bych nějak moc do toho netahal nestále opakující se klišé ohledně trestního stíhání Babiše. Tys byl přece také trestně stíhaný po dobu pěti let. Dobře víš, jak to chodí. Jak to obvinění bylo vykonstruované, jak Tvoje vina neexistovala, to se samozřejmě může opakovat a myslím si, že Babiš někomu nevyhovoval, možná z jiných důvodů než jsi nevyhovoval Ty, ale prostě nevyhovoval a použilo se proti němu stejných metod jako proti Tobě. Nebudeme přece tady tyto metody uznávat. Až Babiše skutečně odsoudí, potom je možno proti němu postupovat. Ale než se to stane, potom to prostě není fér, tak jako to nebylo v Tvém případě.

Zdraví Vlastík

Hroby pomníky, 18. část

8. července 2018 v 22:36 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Ing.Václav Mária Havel


Až do nedávno jsem netušil, kdo se schovával pod podpisem Havel, na který jsem často narazil, když jsem prohlížel archiv z let 1945 - 1948. Až poté co jsem si přečetl knihu od Martina Nekoly Petr Zenkl - politik a člověk, jsem zjistil. že se jedná o podpis Václava Mária Havla, otce disidenta a prezidenta Václava Havla. Václav Mária Havel měl za I. republiky velmi blízko ke Stránským a Hubertovi Ripkovi, s kterými se scházel na Barrandovských terasách. Po válce se nechal těmito lidmi zlákat do ČSNS, kde patřil mezi nejaktivnější členy národohospodářské komise.

Je pohřben v rodinné hrobce na Vinohradském hřbitově.na boku kaple svatého Václava, kde je pohřben, kromě dalších příbuzných (deska na boku), i jeho syn Václav Havel.

Kam dál