Červenec 2009

Za Josefem Lesákem

29. července 2009 v 21:09 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

Odešel 28. července 2009 v nedožitých 89 letech

Jeden z posledních záběrů Josefa Lesáka z 28.2.2009.
Josef Lesák, poslední žijící poslanec Národního shromáždění zvolený za Československou stranu národně socialistickou v roce 1946, dokázal při svém vystoupení 28. února 2009 dopoledne zcela zaplnit malou posluchárnu Tyršova klubu v Tyršově domě v Praze. Přednáška a následná beseda s Josefem Lesákem se nesporně zařadila mezi vydařené akce vzdělavatelského sboru ČOS, na které se vyplácí přijet i z větší dálky od Prahy. Téma znělo Sokol a únor 1948.
Josef Lesák má už víc podobných akcí za sebou a v jeho 88 letech se nikdo nemůže divit, že jeho řeč má před každým publikem v podstatě stejnou osnovu. Zaujalo mě jeho porovnání úrovně tehdejších a dnešních poslanců. Mluvilo se tehdy do února 1948 bez papíru, takže nikdo nečetl něco, co vymyslel a schválil stranický sekretariát. Poslanci tehdy byli mnohem vzdělanější než dnes. Ze svých odvážných skutků té doby vzpomínal hlavně na rychlé rozhodnutí jít se studenty 23. února 1948 večer na hrad za prezidentem Edvardem Benešem.
Vzpomíná na to takto: "Na 19. hodinu 23. února 1948 je svolána členská schůze Klubu akademiků národních socialistů do Obecního domu. Vedení strany na ní deleguje generálního tajemníka strany Vladimíra Krajinu a poslance mládeže Josefa Lesáka. Během dne jsou obvolány všechny pražské koleje a studenti pozváni na protikomunistickou manifestaci na 20. hodinu na náměstí Republiky. Je však rozhodnuto, že místo manifestace bude uspořádán demonstrační průvod noční Prahou k prezidentu Benešovi na Pražský hrad. Všichni nadšeně souhlasí." Při studentských akcích spolupracoval s funkcionářem klubu akademiků nár. soc. strany Miroslavem Ficem. Mezitím již komunisté přesvědčení o svém vítězství v boji, do něhož vstoupila i "ulice", připravovali tzv. akční výbory Národní fronty, které měli zajistit odchody čestně smýšlejících lidí z vedoucích míst všech organizací. Členy akčních výborů označil Josef Lesák za zrádce a akční výbory samotné za karabáč v komunistických rukou.
Možná jsme o Sokole toho neslyšeli tolik, kolik by se čekalo podle zvoleného tématu. O Lesákovi jako sokolovi víme např., že v roce 1940 ještě před zastavením činnosti Sokola vystupoval jako člen ochotnického divadla Sokola Dejvice II Hanspaulka v divadelní hře Příklady táhnou. V roce 1948 po únoru a pak ještě v roce 1949 prožíval své nejhorší časy, o nichž také hovořil. K XI. všesokolskému sletu v roce 1948 se mu váže vzpomínka na jedenáct tisíc povinně vyloučených členů Sokola mezi něž rovněž patřil. Chtěl být vyloučen a záměrně nevyužil nabídku, že by měl odejít jakoby sám ze své vůle.
Mě zaujalo, že mezi sokolské osobnosti oné doby zařadil Miroslava Klingera, náčelníka ČOS z doby příprav a realizace X. všesokolského sletu v roce 1938 a náčelnici Marii Provazníkovou, na jejíž účasti navíc závisel i úspěch XI. všesokolského sletu v roce 1948. Miroslav Klinger byl ve své nejlepší době nejen vynikající náčelník, ale též odborník na rozhodování v gymnastických soutěžích. V roce 1948, jak uvádí Jan Waldauf ve své před dvěma roky vydané knize o dějinách Sokola, byl v rámci činnosti akčních výborů "vzdálen" z funkce člena předsednictva ČOS, byť předtím měl vyvíjet snahy, aby se sám do akčního výboru dostal. Dnes máme na takové odchody z funkcí zaveden termín "být odejit". Nicméně Miroslav Klinger působil od května 1948 do listopadu 1954 jako poslanec za Čs. stranu socialistickou v Národním shromáždění. Také si udržel svou pozici generálního tajemníka zmíněné strany až do roku 1960, kdy, jak píše Jožka Pejskar ve své knize "Od boje proti komunistům ke kolaboraci," zmizel z vedení této strany v rámci velké čistky po sebevraždě manželů Šlechtových. Emanuel Šlechta byl od roku 1948 do roku 1960 předsedou Čs. strany socialistické.
Smířlivé stanovisko Josefa Lesáka k Miroslavu Klingerovi si vysvětluji jeho slovy z debaty po přednášce, když řekl, volně zaznamenáno, že minulost nelze hodnotit jen přes černobílé brýle. Lidské city, svědomí a rozhodování, to vše má mnoho podob. Možná by se nám dnešní Lesákovy postoje lépe chápaly, kdybychom se jej víc ptali na jeho život v hornickém Kladně až do roku 1989.
Jedním z posluchačů besedy byl Josef Lesák dotázán na svůj pohled na bratry Mašíny. Uvedl, že po únoru 1948 komunisté použili proti snahám o demokratický vývoj všech prostředků. Když proto chtěl někdo tehdy odsud odejít, tak by se v takovém případě použití zbraně mělo tolerovat. Současně však řekl, že když je někdo svým přesvědčením komunista, tak to dnes nesmí být předmětem soudního stíhání.
Debatovalo se i o smrti ministra zahraničí Jana Masaryka v Gottwaldově vládě, který zemřel 10. března 1948 za záhadných okolností. V onen den bylo nalezeno jeho mrtvé tělo v pyžamu, ležící pod okny jeho bytu na nádvoří Černínského paláce. Okna bytu v druhém poschodí jsou 14,5 m nad zemí. Historici se dodnes přou, zda šlo o sebevraždu nebo vraždu. Každopádně jeho smrt souvisí s komunistickým pučem, když Klement Gottwald, šéf československých komunistů, udělal se svými věrnými v únoru 1948 i ve dnech před ním vše pro to, aby KSČ převzala v Československu moc a mohla nastolit tzv. diktaturu proletariátu. Jan Masaryk se snad měl s prezidentem Benešem radit, zda má či nemá s dalšími demokratickými ministry podat demisi. Prezident Beneš mu měl říci, že to si musí rozhodnout sám.
Josef Lesák k tomu uvedl, že on sám byl před několika lety se šesti dalšími pamětníky vyzván jednou institucí, která se zabývala již čtvrtým přezkoumáním příčin smrti Jana Masaryka na podkladě všech dostupných historických dokumentů, k vyslovení vlastního názoru. Měli na to čtyři měsíce. On a tři další došli k závěru, že šlo o vraždu. Podle Lesáka svědčila o tom poloha těla, které neleželo přímo pod oknem koupelny, ze které měl podle zastánců teorie sebevraždy vyskočit.
Dalším důvodem pro platnost teorie vraždy je podle Josefa Lesáka to, co následovalo v období po jeho smrti. Postupně museli zemřít jedinci, kteří se nějak ocitli poblíž kauzy Jana Masaryka. Začalo to G. Schrammem, který byl označován za vraha Jana Masaryka, a vzhledem k zájmu o jeho osobu doma i v zahraničí, začal být nebezpečným svědkem, a tak byl zastřelen. Major G. Schramm byl tehdy styčným důstojníkem československé StB a sovětské KGB. Ze Schrammovy vraždy obžalovali Miloslava Choce, přítele Josefa Lesáka. Miloslav Choc byl společně s dalším mladým mužem Slavojem Šádkem popraven 12. února 1949. Žádný z těch dvou nebyl ze Schrammovy vraždy usvědčen. Ze setkání s Chocem byl falešně obviněn tajemník národně socialistické mládeže Petr Konečný, který byl surově mučen a nakonec zavražděn bývalým kapitánem StB Miroslavem Pich-Tůmou. Sebevraždou skončil major StB Václav Pokorný, který byl svědkem popravy Choce a Šádka v roce 1949 jako zástupce ministerstva vnitra. Patří sem ještě nejméně dalších pět sebevražd lidí z bezpečnostní a soudní branže, kteří o tom všem něco věděli. Za poslední oběť Masarykovy kauzy lze snad považovat smrt samotného Pich-Tůmy, který se oběsil v polovině devadesátých let. Tyto údaje mi pomohla upřesnit kniha Josefa Lesáka Čas oponou trhnul, vydaná v nakladatelství Fortuna v roce 2000.
Josef Lesák přiznal, že pro vraždu či sebevraždu Jana Masaryka neexistují přímé důkazy. To, co z důkazů schází, by podle něj mohlo vyjít najevo až se otevřou sejfy v Moskvě. Josef Lesák se s ohledem na svůj věk už jen občas zúčastňuje besed k historickým událostem kolem roku 1948, na nichž patří k jedním z mála pamětníků. Jedna historií se zabývající instituce se s ním dohodla na sepsání pamětí, což jak uvedl, přijal a plní. Paměti zůstanou nedopsány.
Na snímku Přemysla Otavy z 20. září 1997 je Josef Lesák zachycen na slavnostní konferenci SD-LSNS v Dobříkově. Připomeňme si, o co tehdy šlo a jak se na tom podílel Josef Lesák.
V Dobříkově se 20. září 1997 naplnilo vítězství národních sociálů nad liberály v SD-LSNS. Byl to slunný pozdní letní den s ranním chladem, který účastníky dopolední slavnosti dost potrápil. Otevření památníku Václava Jaroslava Klofáče se v Dobříkově vedle stranických představitelů a Klubu Milady Horákové zúčastnili nejen zástupci obce Dobříkov, okresních institucí z Ústí nad Orlicí, ale též předseda KDU-ČSL a místopředseda vlády Josef Lux a místopředseda ODA a poslanec Karel Ledvinka.
Na dopolední slavnost navázala slavnostní celostátní konference SD-LSNS, která se konala v dobříkovské sokolovně. V oficiálním programu byly jen čtyři body: zahájení, projev předsedy strany, projev Josefa Lesáka a zakončení. Za rezignujícího předsedu strany Tomáše Sokola vystoupil s projevem první místopředseda Miroslav Tampír. Ten ve svém projevu mj. řekl: "To, že názorový proud národních socialistů převážil nad liberalismem, je důsledek početní převahy národních socialistů, ale zejména vnímání událostí, které tato společnost dosud nedostatečně pojmenovává. Proto jsme sestavili, a prezentovali chartu českých národních zájmů, která z našeho programu upřednostňuje myšlenku národní a sociální jako výraz návratu k jejím tradičním hodnotám."
Josef Lesák se ve svém projevu věnoval historii strany od jejího vzniku až po dnešek. Svůj projev uzavřel slovy: "Logickým důsledkem přijetí Charty národních zájmů a návratu ke kořenům a tradicím Klofáčovy strany by mělo být i přijetí staronového názvu strany. Doporučuji, aby název zněl Česká strana národně sociální. Navrhuji hlasovat bez rozpravy."
Hlasovalo se nejdříve, zda má být bezprostředně hlasováno bez rozpravy, protože proti takovému postupu se někteří delegáti ohradili. 111 hlasů ze 131 hlasujících rozhodlo o přijetí hlasování o novém názvu strany bez rozpravy. Pro navrženou změnu názvu, která představovala změnu stanov, hlasovalo 109, což postačovalo. Jedna z protestujících, Hana Holcnerová z Brna, pak opustila sál.

Prokuřácký zákon

26. července 2009 v 11:07 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Jaroslavu Kuberovi a spol.

Senátem prošel "Prokuřácký zákon", kterýžto název mi připadá trefnější než protikuřácký.
Hledám argumenty či přirovnání jak ovlivnit poslance, senátory a prezidenta, aby jej zamítli a vrátili se k celosvětovému trendu co nejmasívnějšího zákazu kouření v místech, kde se setkávají kuřáci s většinovými nekuřáky.
Jistě si dovedeme představit, jakým adrenalinovým sportem by se stala jízda po silnicích, kdyby bylo uzákoněno, že každý si jezdí tak rychle, jak umí a může, a přednost na křižovatkách si zvolí po vlastním vyhodnocení situace na nich. Většina jistě uznává, že potřebujeme taková pravidla silničního provozu, aby se nás na silnicích zranilo a pozabíjelo co nejméně.
Obdobně je to i s kouřením. Potřebujeme je podrobit takovým pravidlům, aby důsledky tohoto zlozvyku škodili jen těm, kteří mu propadli a ne i těm, kteří chtějí pobývat v nezakouřeném prostředí a chránit si své zdraví.

K velké vlakové loupeži

26. července 2009 v 9:59 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky
Komentovaný článek Velká vlaková loupež najdete na www.lidovky.cz/Magazín Pátek z 24.7.09
Autorem komentovaného článku o poměrech na Českých drahách je redaktor Pátku Milan Vidlák. Ocituji jen jednu pasáže z uvedeného článku: eská železnice jezdí v začarovaném kruhu mezi několika mocenskými skupinami. Na jedné straně stojí vlivné odborové svazy, na druhé lobbisté a dodavatelské firmy, kteří železnici vyžírají ve velkém a změna by je připravila o miliardové zisky z nepřehledných a předražených obchodů. Proti této koalici se ovšem nyní šikují soukromí dopravci, jejichž snaha vydělat na dráze slibuje benefit i těm, kteří dosud přišli zkrátka - cestujícím, respektive daňovým poplatníkům."
Článek je nejlépe si přečíst celý a vidět problémy v souvislostech. Napsal jej novinář, který se s problémem dokonale seznámil. On svůj úkol splnil. Teď jsou na řadě voliči a politici. Voliči by měli tlačit na politiky, ať se na dráze začne dělat pořádek. Ministerstvo nechť se snaží vše kontrolovat a ne někomu při neprůhledných obchodech přihrávat.
Pro malé politické strany je to námět, jakých je v současné politice celá řada. Pro strany, které mají v názvu sociální či dokonce socialistický je to výzva k zamyšlení, jak vůbec mohou takové kolosy postavené na státním majetku fungovat, aby neplatil podtitulek komentovaného článku v jeho tištěné verzi, který poměry v Českých drahách charaketrizoval jako napůl socialismus a napůl zlodějnu.

Pohled na dnešní politiky

21. července 2009 v 10:15 | Jan Kadlec |  Jiní autoři
To, že jsou daňoví poplatníci nespokojeni, otráveni a dílem zhnuseni dnešními politiky, kteří nepřihlíží k představám a požadavkům voličů, je všeobecně známo. Naši politici, tedy konkrétně ODS a ČSSD, strany, které vedou stát již dvacet let, dostaly již několikrát ve volbách dle výsledků téměř stejný počet hlasů, tedy úkol od voličů, aby se dohodli a pracovali společně. Tyto strany dlouhodobě dokazují, že nejsou schopné nebo ochotné se na čemkoli dohodnout / kromě zvýšení svých platů/ jako ukázku: pravidla silničního provozu. Dokument, který by každá teta s řidičským oprávněním měla zvládnout, tak u těchto stran je to problém. Natož něco složitějšího: zákony o účetnictví, živnostenský zákon - desítky a desítky změn a výsledek je žalostný. Tyto strany zklamaly většinu voličů, nikdy neměly snahu zavést pořádek, zamezit zlodějnám a korupci. A proto je čas k tomu, aby dostaly možnost řídit stát strany, které to myslí poctivěji a jsou schopny a ochotny posunout náš stát k pořádku, poctivosti a prosperitě. Vážený voliči, zvaž, jestli teď není čas k tomu, abys svým hlasem podpořil změnu.

Poznámka: Líbí se mi myšlenka, že rovnost hlasů pro dvě rozhodující strany
je vlastně závazek
dohodnout se na věcech, které občané od nich očekávají a ne na tom, jak si rozdělí různé prebendy. Jaroslav Skopal

Dnešní hospodářská krize a reakce politiků

20. července 2009 v 10:38 | Ivan Fenz, člen ÚR ČSNS 2005 |  Jiní autoři
Obnovená Česká strana národně socialistická pokračuje ve stopách svých státotvorných osobností ( za všechny ), dr. Edvarda Beneše, Milady Horákové i podnikatelů vyznávajících funkční principy národně socialistického snažení.
Za připomenutí stojí stále aktuální
odpověď Tomáše Bati na anketu "Jak z krize", kterou
3. července 1932 otisklo České slovo ( 12.7.1932 se T. Baťa zabil při leteckém neštěstí ).
"Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.
V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se následků tohoto omylu…
V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravního stanoviska k lidem, k práci veřejnému majetku.
Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.
Dělat to co nás pozvedlo z poválečné bídy: pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.
Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry. Technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze. Důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním stanoviskem a osobním příkladem".

Když s tímto vyznáním srovnáme "úsilí" dnešních "státotvorných stran" v Parlamentu včetně dnešního prezidenta, je to mravní bída a devastace. Znechucení voličů dosáhlo alarmující hodnotu. Volební "mandáty" se odvozují od několika % zapsaných voličů. Politici, poslanci a senátoři, včetně státních institucí si dělají ze státu samoobsluhu k vlastním kšeftům. Za všechny stačí jmenovat prezidenta nejvyššího kontrolního úřadu.
Stačí se podívat co chystají strany "hájící lid". Nejvlivnější je ČSSD.
Po mnoha předchozích letech vlády přichází ČSSD s návrhy na daňové sankce, když jednotlivec neprokáže poctivý původ nabytí majetku. Ovšem až v budoucnu.
Licoměrná snaha má zakrýt dosavadní zlodějny všeho druhu, posvětit šíbry s nakradenými zdroji tím, že se konečně reaguje na podněty EU o potírání nelegálních peněz.
Daňoví zloději za mlčenlivého statování všech parlamentních stran křičí o rozpočtových schodcích a nutnosti jejich úhrady. Nejlépe zvýšením DPH na potraviny a běžné služby.
Jde o další útok na příjmy nejslabších, oddalováním eura se prodlí vnitřní inflace koruny a to vše jen proto, aby se pod líbivými hesly ČSSD mohlo pokračovat v okrádání po staru.
Možnost je úsilí dostat do parlamentu jiné lidi a strany, které budou státu a občanům sloužit a nikoli je soužit sobeckými výmysly. Každý občan může věci změnit, svým hlasem, malým peněžním příspěvkem nezkorumpované straně, občanským postojem k nepoctivým aktivitám v obci a kolem sebe.

Poznámka k příspěvku: Tento příspěvek byl rozeslán řadě osob elektronickou poštou. S autorem Ivanem Fenzem v mnohém souhlasím. Odkaz na "mravní bídu", vypůjčený od Tomáše Bati mi rovněž připadá na místě. Dovolil jsem si proto příspěvek zveřejnit na svém blogu.
Jaroslav Skopal

K společné účasti ve volbách

12. července 2009 v 19:41 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Před volbami do Poslanecké sněmovny

Dostaly se mi do rukou dva zápisy z porad zástupců neparlametních stran a hnutí, ve kterých jsou řešeny otázka organizace volebních příprav, programové otázky a obsazování kandidátek. Jako řada dalších jsem byl požádán o názor, což činím touto cestou.
Pokud jde o organizaci, faktor času hraje velkou roli. Vše je nutno udělat během prázdnin. Dohodnutí krajští garanti budou mít co dělat. Navíc budou muset garantovat i finanční stránku, jejíž minimum je představováno složením 15 tis. Kč za jeden kraj. Přitom platí, což již jeden zápis obsahuje, že musí být jmény naplněny všechny krajské kandidátky. Nejít ve všech krajích se stejnou volební stranou znamená předem prohru. Těch, kteří nesouhlasí s tímto názorem a sledují jen propagaci svého malého subjektu jeho uvedením na nějaké krajské kandidátce, se ptám, zda to stojí za vynaložené peníze.
Některé subjekty by rády ve volebním programu uplatnily výsledky své víceleté práce, např. novou občanskou ústavu, veřejné zakázky a transparenci (např. politické hnutí Demokracie). To mohou, ale jen přiměřeně. Prostor by měl zůstat i pro nosné programové body ostatních subjektů a také pro aktuální globální problémy, k nimž by mělo být vysloveno alespoň stručné stanovisko.
Pokud jde o obsazení kandidátky, nelze pomunout okolnost, že kdo bude na volby nejvíc finančně přispívat, měl by mít i významné slovo při sestavování kandidátů. Současně pak ponese i odpovědnost za optimální sestavu.
Bez velké dávky názorové tolerance je projekt účasti mnoha subjektů pod jednou hlavičkou předem ztracen.

Znovu před volbama

11. července 2009 v 14:17 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Kdo s kým a o čem

Předčasné podzimní volby 2009 do Poslanecké sněmovny nastolují před budoucí kandidáty a hlavně před jejich lídry programové otázky, jak program připravit, aby přitáhl co nejvíc voličů. Pro malé strany a hnutí se připojuje problém, s kým jít do předvolební koalice, protože většina se už poučila, že sólový postup znamená promarněnou energii a peníze.
Současný stav světa stále více připomíná lidem na něm žijícím, že je třeba otevírat nová politická témata. Je velmi laciné a populární hovořit jen o opatřeních, jak zmírnit hospodářskou krizi. Chápu, že přijít o zaměstnání ve výrobním podniku, je pro postiženeou osobu krajně nepříjemné. Ta musí hledat nové přiměřené zaměstnání nebo kapitulovat a odevzdat se existující sociální síti, kterou stát připravil. Na druhé straně je krize mj. ukazatelem toho, že něco vyrábíme zbytečně nebo draze a proto to již nejde na odbyt. Dosud platilo a platí, že si krachující podnikatel má hledat novou skulinu na trhu a v ní se uchytit. V malém to jistě jde. Ale co s automibily, nábytkem vyšlým z módy nebo mlékem, začnou-li se nám hromadit ve skladech.
Přidejme navíc nové a vskutku globální problémy. Podle statistiků má počet obyvatel naší země letos dosáhnout čísla 6,8 miliard, zatímco v roce 1987 to bylo jen pět miliard. Populace navíc stárne a podle prognóz za čtyřicet let bude připadat na jednoho ekonomicky aktivního člověka jeden neaktivní, zatímco dnes je ten poměr 2 ku 1.
Jiným globálním problémem je konečná zásoba klasických zdrojů energie a zhoršující se životní prostředí. Naše země má stále stejnou plochu a snad i hmotnost. Přibývající počet lidí si, jen prostou úvahou, nemůže dovolit požadovat standard těch nevyspělejších a nejbohatších.
Z uvedených důvodů docházím k závěru, že by se programy volebních stran měly začít vážně zabývat i těmito problémy budoucnosti. Nalezené cesty k jejích řešení stranám jistě pomohou nalézt i srozumitelné politické a hospodářské cíle pro nejbližší období. Lidé, nebo alespoň jejich přemýšlivá část, na takové návrhy čekají.