Listopad 2009

Jak se zbavit korupce?

30. listopadu 2009 v 15:06 | Jan Kadlec |  Jiní autoři
Je to jednoduché. Ale musí se o to zasadit většina občanů, nejlépe všichni.
Není nutné řešit to, co korupčnímu jednání předcházelo, tzn. vytvoření finančního černého fondu. Jestli jde o jiné úplatky nebo rozkrádání, daňové úniky, přihrávání kšeftů pro kamarády, systém ruka ruku myje je jedno.
V protikorupčním prostředí se dá jednoduše odmítnout úplatek, pokud vidím, že takové chování je standardní a vidím jej kolem sebe. Lze konstatovat, že odolat korupčnímu nátlaku je tím složitější, čím je společnost zkorumpovanější a naopak.
Při mém mnohaletém sledování negativních jevů ve společnosti anebo v jakékoli uzavřené skupině, jsem zjistil, že je velmi obtížné, v některých případech možná dokonce nemožné, nastartovat jakékoli změny směřující ke zlepšení. Pro ilustraci: Plzeňská právnická fakulta, úplatky při přijímacím řízení jsou zakořeněné už dávno za komunistů a tam jednoznačně selhaly jakékoli kontrolní mechanismy ze strany ministerstva. Dnes vidíme, kam to došlo. Nevěřím, že je možné tohoto jednání se zbavit výpovědí několika jednotlivců, když chyba je v systému. Škola se měla zavřít. Radikální řez. Jiná možnost není. Ale tohle je věc podružná, která kromě ostudy nemá na chod státu nějaké znatelné finanční dopady. Největší škody vznikají na nejvyšších postech státní správy. Tam vznikají různé obchodní dohody, lobbyistické tlaky, které jsou ze strany podnikatelských subjektů pochopitelné. Základní povinností politika nebo státního zaměstnance je těmto tlakům odolat, pokud jsou v rozporu se zájmem společnosti.
V tomto, bohužel, naše politická reprezentace v součinnosti s parlamentem a celou státní správou totiž absolutně selhává. Je nutno udělat radikální zásah a čím dřív, tím lépe. Jedinou možností jak změnit dnešní špatný směr, kterým se ubíráme, 85 % občanů se tak nedávno vyjádřilo, je odstavit z politického života ty, kteří tuto situaci zavinili. Jsou to ODS a ČSSD střídající se ve vládě a řízení státu již po mnoho let. Vždy je lepší zvolit stranu, která sice nemá světově známé odborníky, ale volení jsou poctiví a zaručí, že výsledky jejich práce nebudou rozkradeny.
Z této situace nás nevyvedou strany, které ji způsobily, to snad si uvědomí každý. Jestli tento radikální zásah nastane v nastávajících volbách, nebo za 4, či snad až za 8 let, nevím, ale je nevyhnutelý. Navíc volič by si měl uvědomit, že volební systém velmi podstatně znevýhodňuje malé strany. Současné parlamentní strany si tento systém nastavily proto, aby se jim ostatní strany nepletly do vládnutí. Nezvolením ODS a ČSSD mohou bývalí voliči těmto stranám umožnit udělat si ve svých řadách pořádek.

Z Golčova Jeníkova

29. listopadu 2009 v 16:46 | Přemysl Votava |  Jiní autoři

U hrobu Oty Hory


Zdravím všechny z Golčova Jeníkova, malebného městečka na Vysočině. Krásného počasí jsem využil k cestě na Vysočinu poklonit se památce Oty Hory. Ve čtvrtek 26.listopadu by se dožil tento velký český vlastenec, národní socialista a poúnorový poslanec 100 let. V roce 1909 se zde narodil jako sedmé a nejmladší dítě v rodině koželuha. Ota Hora byl po válce za odbojovou činnost vyznamenán prezidentem Dr.E.Benešem. Po únorovém komunistickém puči odešel do zahraničí se svojí rodinou, od roku 1949 žil v Kanadě. Na svou vlast nikdy nezapomněl. V Kanadě také napsal svoji nejznámější knihu "Svědectví o puči", která po listopadu 1989 vyšla také v nakladatelství Melantrich. Mnozí z nás pamatujeme, jak Ota Hora vystoupil 25.února 1990 na Václavském náměstí, na velké manifestaci svolané Národně socialistickou mládeží. Byli jsme svědky jeho slavného návratu domů do své vlasti. Ota Hora je nositelem řádu TGM, který mu předal prezident Václav Havel. Ota Hora je pochován v Golčově Jeníkově na zdejším malebném hřbitůvku. Položené květiny se stuhou České strany národně socialistické byly naším připomenutím statečnosti tohoto českého vlastence. Jeho památku jsme si i připomněli 14.11. na zasedání ÚR ČSNS 2005.
P. Votava, místopředseda ČSNS 2005

DNES o ČSNS

26. listopadu 2009 v 20:09 | T. Zahradníček, J. Skopal |  Aktuality

....před dvaceti lety

Jeden můj přítel z přerovské ČSSD mě upozornil na článek Tomáše Zahradníčka v DNES "Proč vymizeli brkouni" z 25. listopadu 2009. Myslím, že stojí za přečtení.

Ke stavu české politiky

20. listopadu 2009 v 13:54 | Jiřina Šiklová |  Jiní autoři

Psáno v létě 2009

Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali.
Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.
Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni. Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho "oficiální" roční plat.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem - akciemi na doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli české. V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál,za několik dní ho překryje ten další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova.
I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.
Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.
Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor.
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.
Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají.
Svou lenost pak omlouváme filozofií, že "jsou stejně všichni stejní", případně "tihle budou ještě horší".
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.
Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální "fanoušky", ochotné jim odpustit úplně cokoli.
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že "není koho volit", mnozí volit nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten "vyhozený"? Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: "A proč jste s tím tehdy něco neudělali?" Připravujme si dnes odpověď pro naše děti.
Nemusíte to podepisovat. Můžete to poslat dál.
Jiřina Šiklová
Klimentská 17, Praha 1.
(Došlo od Přemysla Votavy)

Vzpomínka na Otu Horu

20. listopadu 2009 v 13:40 | Přemysl Votava, Jaroslav Skopal |  Jiní autoři

Sto let od jeho narození (26.11.1909)


Ota Hora uprostřed na zasedání Národně sociální strany v Praze, období 1990-1992 (foto Přemysl Votava)

Před dvanáctii lety 1.12.1997 zemřel v Kanadě bývalý čs. předúnorový poslanec Československé strany národně socialistické Ota Hora. V době okupace se zapojil se do protinacistického odboje. V únoru 1948, jako jeden z nejstatečnějších politiků se postavil proti nastupující komunistické diktatuře. Ota Hora byl v té době předsedou Odboru mladých národních socialistů, významné organizace, která v roce 1947 sdružovala dvě stě tisíc členů. Jako člen bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny upozorňoval na zločinecké praktiky příslušníků SNB a StB. Ota Hora v únorových dnech 1948 unikl svému zatčení a odešel do exilu. V komunistickém Československu byl poté odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Jako svědek únorového puče vydal knihu "Svědectví o puči". V exilu po celou dobu bojoval za svobodné Československo. Po celých 42 let pracoval v exilu pro svoji vlast. Návratu svobody do své vlasti se dočkal. Byl hlavním účastníkem třicetitisícového shromáždění 25.února 1990 na Václavském náměstí, které organizovala Národně socialistická mládež. Z balkonu nakladatelství Melantrich po letech exilu oslovil své spoluobčany.
Za mimořádné zásluhy o svobodu a demokracii mu prezident Václav Havel udělil, jako jednomu z prvních, čestný řád T.G.Masaryka.
S jeho životem je spojen Golčův Jeníkov, tam se 29. 11. 1909 narodil a zde je také pohřben. Odkaz hrdinů a lidí milujících naší vlast je třeba v této uspěchané době stále připomínat. Ota Hora si naší úctu zaslouží.
Přemysl Votava
místopředseda
Česká strana národně socialistická

Na Otu Horu dodnes rád vzpomíná i Karel Löbl, někejší místopřeseda ČSS. Četl jsem jeho dokončované vzpomínky a z části věnované Otu Horovi jsem svůj dojem před časem shrnul takto:
"Mě jako dlouholetého člena České strany národně sociální, poznamenaného všemi jejími proměnami od konce roku 1967 do roku 2006, zaujaly v poslední době především dokončované vzpomínky Karla Löbla, narozeného v roce 1925. Jeho zhuštěný odborný a politický životopis publikovaný v roce 1987 v Houškových a Kettnerových Politických osobnostech současného světa je přehledem odborných a hlavně politických pozic, které K. Löbl zastával od roku 1945 do roku 1986. O svých politických začátcích ve svých vzpomínkách říká: V první části svých vzpomínek jsem nejedenkrát zmiňoval Otu Horu, předsedu národně socialistické mládeže a poslance Prozatímního národního shromáždění a Ústavodárného národního shromáždění. I nyní - s jistým časovým a věcným nadhledem - jsem šťasten, že na počátku mého politického snažení jsem ho poznal a byl mu věrným spolupracovníkem a v jistém slova smyslu učedníkem až do doby jeho útěku před komunisty v únorových dnech 1948. A hned dodávám, že jsem se i nadále snažil řídit jeho pokyny, že když on musí odejít a já bych zůstal v republice, vidí můj úkol v pomáhání druhým. Přitom měl na zřeteli využívat mé zázemí v Emanuelu Šlechtovi a v bratrské spolupráci s ostatními.
Pokud jde o Otu Horu (1909 -1997), jeho dvoudílné Svědectví o puči, rozuměj únorovém v roce 1948, vydané poprvé v roce 1978 v Kanadě a u nás v Melantrichu v r. 1991, by si měl každý, kdo se o naši minulost upřímně zajímá, přečíst. Také se k němu budu muset znovu vrátit, protože dosud jsem v něm hledal jen odpovědi na určitá témata, ale v celku jsem je také nepřečetl. Nicméně teď chci jen potvrdit, že Ota Hora se o Karlu Löblovi ve své knize pětkrát zmiňuje a to právě v souvislosti s jeho působením v národně socialistické mládeži v období 1945 - 1946. Dodávám, že Karel Löbl se s Otou Horou a jeho manželkou Lidunkou po dlouhém Horově pobytu v exilu znovu setkal v Praze počátkem roku 1990. Mělo jít o setkání bratrsky upřímné, rozechvělé, s nekonečným vzájemným vyptáváním na společné známé. Jsem rád, že mi Karel Löbl poskytnutím části svého rukopisu, týkající se Oty Hory, pomohl více přiblížit tuto národně socialistickou osobnost."
Jaroslav Skopal

Připomenutí událostí

18. listopadu 2009 v 17:35 | Jiří Pondělíček, Jan Herna |  Aktuality

17.listopadu 1938 a 1989

Další obrázky ve fotogalerii
Členové M.o. Praha České strany národně socialistické si den 17. Listopadu připomněli setkáním u pomníku J. Opletala a V. Sedláčka v Praze v Žitné ulici, kde byla položena kytice a zapáleny svíčky. Na místě přednesl projev předseda oblastní organizace Praha střed Jan Herna. Poté se účastníci akce přesunuli na Národní třídu, kde zapálili svíčky u pomníku studentů zbitých dne 17.listopadu 1989 příslušníky SNB. Někteří účastníci se pak vydali do ulice Na příkopech, kde se setkali s předsedou strany K. Janko, který zde přednesl projev na shromáždění odpůrců Lisabonské smlouvy.
Svátek 17.listopadu, jako Den boje studentů za svobodu a demokracii, je členy naší strany chápán jako připomenutí obrany demokracie a státní nezávislosti proti nacistickým okupantům roku 1939. Pád totalitního režimu pak nejen jako obnovení pluralitní demokracie v naší zemi, ale i jako obnovení státní svrchovanosti, kdy Československo přestalo být pouhou sovětskou gubernií. To jsou nepochybně pozitivní hodnoty, přesto že k mnohým polistopadovým krokům a rozhodnutím máme kritický postoj a nemůžeme s nimi souhlasit.
J. Pondělíček
Předseda M.o. Praha České strany národně socialistické

Dne 17.listopadu 2009 se sešli členové MO České strany národně socialistické sestra Jessica Horváthová a bratři Jiří Pondělíček a Jan Herna,Th.Dipl., MUDr.Bohdan Babinec a zástupce ČSNS Viktor Trkal uctít památku MUC.Opletala a dělníka Sedláčka u jejich památníku v Žitné ulici, kde položili květiny a zapálili svíčky.Od pomníku se odebrali k památníku na Národní třídě, hojně navštíveném, kde zapálili svíčky a uctili 17.listopadu 1989 příslušníky Pohotovostního pluku SNB napadené účastníky pokojného vzpomínkového pochodu, který byl na památku zastřelených MUC.Opletala a dělníka Sedláčka. Na místě byli tak jako 17.listopadu 1989 policisté Policie ČR, ale tentokrát zde nebyli proto, aby napadli účastníky, nýbrž aby zajistili pořádek před extrémisty, kteří toto výročí chtěli zneužít ke svým cílům. Pořádek u památníku zajišťovala Městská policie hlavního města Prahy.
Jan Herna,Th.Dipl.

Prohlášení České strany národně socialistické

15. listopadu 2009 v 15:06 | Karel Janko, Přemysl Votava |  Aktuality

k 17. listopadu

Dvacáté výročí 17.listopadu 1989 je důvodem k zamyšlení, jak se naplnil sen občanů této republiky po tak zvané sametové revoluci a zda ideály, se kterými jsme na konci roku 1989 vyšli do ulic nezůstaly jen pouhým nesplněným snem pro většinu z nás. I letos, tak jako každoročně, budou při tomto výročí položeny věnce, politická elita přednese své okázalé projevy o své úspěšnosti, které však nikoho nepřesvědčí a tak upadnou brzy do zapomnění. Doposud nebyly právně dořešeny některé zločiny, které komunistický režim v padesátých letech spáchal.
Je smutné konstatovat, že naše dnešní vnitropolitická realita má velmi daleko k listopadovým ideálům roku 1989.
Svoboda osobní i svoboda našeho státu, po které jsme toužili, je jen iluzí. Národní majetek byl bezohledně rozkulačen spekulanty. Stát je zadlužen tak, že na každého občana připadá 120 tisíc Kč státního dluhu. Ani jeden ze základních pilířů demokratického státu ( moc zákonodárná, moc výkonná a represivní) neplní zcela svoji ústavou danou, přirozenou a logickou funkci. Úplatkářství a protekce je na všech úrovních státní správy i samosprávy Beztrestnost a výsady úzké skupiny vlivných se stávají normou nejen pro vysokou politiku. Masmédia plují v hlavním proudu, nebo spíše podle hesla, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jsme tak svědky manipulace s veřejností, která je běžnými demokratickými prostředky k tomuto stavu prakticky bezmocná. Schází zájem otevřít parlamentní lavice novým tvářím, novým osobnostem. Poslanci si žárlivě hájí svoje pozice. Postavení jedince ve společnosti je měřeno pouze jeho ekonomickou mocí. Kritický hlas veřejnosti nebo jiný názor je ignorován, potlačován, či vydáván za útok na demokracii.
Krizový stav hospodářství i společnosti jen odhaluje ledví nastoleného režimu - to je politického a hospodářského systému.
Nedávno jsme si připomněli události a osobnosti, které stály u zrodu Československa v říjnu 1918. Je třeba konstatovat, že dnešní politici mají povětšinou daleko k morálním hodnotám zakladatelů našeho novodobého státu. Láska k vlasti, péče o její blaho, se povětšinu z nich stává pouhou proklamací. Česká strana národně socialistická vyzývá českou společnost k zamyšlení nad současným vnitropolitickým vývojem. Příští volby jsou k tomu dobrou příležitostí!

V Praze 14. listopadu 2009

Ústřední rada České strany národně socialistické

Z dokumentů událostí po 17.listopadu 1989

15. listopadu 2009 v 11:14 | Jaroslav Skopal, Přemysl Votava |  Aktuality
Přemysl Votava mi před časem poskytl kopii hlavní strany Svoboného Slova z 20.11.2009, ve kterém je první poměrně obšírná politická reakce některých orgánů spjatých s vedením Československé strany socialistické. Možná mám někde i originál těch novin, ale zatím jsem jej nedohledal.
Na snímku Květuše Venušové je Václav Havel při jednání s Bohuslavem Kučerou a Janem Škodou, tehdejšími představiteli Čs. strany socialistické. Snímek je z přelomu listopadu a prosince 1989. Politická jednání jsou znakem nekrvavých převratů. Když Václav Havel přijal návrhy racionálně myslícího komunisty Mariána Čalfy, dočkal se i bezbolestného zvolení prezidentem ještě před koncem roku 1989.

Jak to bylo s pomníkem Milady Horákové

15. listopadu 2009 v 10:27 | J.Pondělíček, B.Babinec, P.Holba |  Jiní autoři
Dne 28. října 2009 byl v Praze na Pankráci odhalen pomník Milady Horákové. ČTK o této události informovala následujícím způsobem.

Účast komunistů na odhalení pomníku Horákové vzbudila emoce

vydáno: 28.10.2009, 12:38 | aktualizace: 30.10.2009 14:09
Praha - Kolem dvou set lidí přišlo na náměstí Hrdinů v Praze, kde Česká strana národně socialistická pořádala slavnostní odhalení pomníku národně socialistické političky Milady Horákové, popravené komunistickým režimem po vykonstruovaném procesu. Pomník také připomíná dalších 234 obětí komunismu, jejichž seznam jsou organizátoři připraveni doplňovat či upřesňovat na základě podnětů občanů. Od akce se kvůli příspěvkům komunistů na pomník distancovali političtí vězni.
"Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží. Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním, abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Jdu s hlavou vztyčenou, musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá. A co jiného je život než boj," napsala Horáková v dopise před popravou, který dnes zazněl na Náměstí hrdinů.
Při slavnostním aktu vystoupili s projevy zástupci České strany národně socialistické a předseda ČSSD Jiří Paroubek. Sociální demokraté i on osobně na realizaci pomníku nejvíce přispěli. Krátký projev měl předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček (ČSSD). Řečníci hovořili o politické dráze Horákové, její účasti v protinacistickém odboji a o její oddanosti odkazu prvních československých prezidentů Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše.
Vlček připomněl, že na pomník finančně přispěli i komunisté. Považuje to za jistý druh omluvy, která ale nestačí. "Omluvy jsou málo za zmařený život," přiznal i komunistický senátor Vlastimil Balín, který se účastnil odhalení pomníku. Pomník chápe jako připomínku toho, co už se nesmí nikdy opakovat. "A ten symbol tady teďka bude stát a myslím si, že i já sem občas zajdu a tiše postojím a položím kytičku, protože justiční vražda prostě zůstane justiční vraždou," řekl ČTK.
Finanční příspěvky komunistických předáků ale vyvolaly rozruch. Nejemotivněji reagovala předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová, která to označila za drzost a urážku Horákové. Představitelé konfederace se proto odhalení neúčastnili.
Na závěr zazněla Česká státní hymna. Za ní připojil aktivista Jan Šinágl, který se účastní takřka všech veřejných politických akcí, slovenskou hymnu. Dodal, že Horáková žila a bojovala za Československo.
Podle národních socialistů je pomník společnou iniciativou socialistických stran. Přispěla na něj ale i Městská část Praha 4 a řada jednotlivců.
Horáková byla v protinacistickém odboji. Po válce byla poslankyní za národní socialisty. Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešla z politiky. Následující rok byla zatčena, ve vykonstruovaném procesu odsouzena za údajnou velezradu a špionáž a 27. června 1950 popravena.

Výše uvedená zpráva ČTK je v mnohém nepřesná. Uvádí chybně počet popravených na seznamu, který je součástí pomníku, podceňuje počet účastníků odhalení a zkresluje podíl Jiřího Paroubka na realizaci pomníku. Proto jsem si nechal vylíčit historii sbírky a realizace pomníku Milady Horákové od iniciátora pomníku Dr. Babince a doplnil jsem informace z odhalení pomníku, kterého jsem se zúčastnil. Výsledkem je následující text, který jsem nazval "Historie jednoho pomníku".

-------------------------------
Historie jednoho pomníku
Myšlenka vybudovat pomník památce Milady Horákové vznikla patrně už v roce 2004. Lze doložit, že návrh, aby Česká strana národně sociální (ČSNS) zorganizovala veřejnou sbírku na výstavbu pomníku, přednesl MUDr. Bohdan Babinec na schůzi Ústřední rady ČSNS v lednu 2005. V té době byla však ČSNS v konkurzu, takže nemohla založit konto pro takovou sbírku, protože existovalo riziko, že peníze nahromaděné na kontě by mohly být v rámci konkurzu ve prospěch státu. Proto Babinec v únoru požádal předsedu Masarykovy demokratické strany (MDS) Otomara Venzhöfera, aby účet založila MDS.
V březnu 2005 došlo k rozdělení původní ČSNS na původní Českou stranu národně sociální (kterou budeme označovat ČSNS 1897), jejímž předsedou zůstal Jaroslav Rovný a novou Českou stranu národně socialistickou (kterou budeme označovat ČSNS 2005), jejímž předsedou se stal Jiří Stanislav.
Problémem bylo také získání úředního povolení pro umístění pomníku v Praze 4 na Pankráci, kde (poblíž budovy soudu, kde byla Horáková odsouzena). Magistrátní úřednice sdělila, že na vyřízení má ze zákona lhůtu 60 dní a že po této lhůtě organizátory vyrozumí.
To Babince popudilo natolik, že se mu podařilo spojit se telefonicky s primátorem (MUDr.) Bémem a požádat ho jako kolegu, aby proti liknavosti jeho úřadu zasáhl.

Babinec se zmínil o svém pomníkovém záměru také bohatému sponzorovi ČSSD Vratislavu Šlajerovi, který se velice nadchl myšlenkou, že on sám zorganizuje sbírku i výstavbu velkolepého pomníku Milady Horákové z mramoru (čtyři kamiony) za 40 milionů.
Babinec se obrátil na jednoho sochaře, který mu na podzim 2005 předložil návrh jednoduchého pomníku, ale za jeho provedení požadoval 450 000 Kč s tím, že "pro nějakou paní Horákovou nebude dělat zadarmo". Ukázalo se, že šlo o člověka pověstného tím, že měl výhodné zakázky od normalizačních komunistických papalášů.
Jiný inženýr architekt nejprve říkal, že práce na pomníku pro něj bude čest a převzal zálohu 20 000 Kč, ale zakrátko - ještě před položením základního kamene - upozornil, že taková částka je z jeho hlediska jen nepatrný zlomek očekávané odměny. Když proto Babinec přestal s jeho pomocí počítat, sdělil architekt novinářům, že nebude na pomníku pracovat, protože nechce peníze od komunistů a také proto, že v seznamu popravených z let 1949-1960, který má být vyryt na desce, která je součástí pomníku, jsou i jména komunistů.
Dvacetitisícovou zálohu si však ponechal.
Po všech peripetiích se podařilo, že dne 25. prosince 2006 (v den výročí narození Milady Horákové) byl na Pankráci položen základní kámen k pomníku Milady Horákové. Brzy poté organizátoři obeslali všechny české politiky doporučeným dopisem s žádostí o příspěvek na zamýšlený pomník. Obesláni byli všichni poslanci a senátoři, všichni ministři Topolánkovy vlády (včetně premiéra), oba prezidenti (Klaus i Havel) a také čeští miliardáři. Dále byly obeslány všechny parlamentní politické strany, krajská zastupitelstva a zastupitelstva větší měst, a také nejznámější celebrity a významné podniky (ČEZ, Hamé, Škoda Auto).
Ze všech poslanců reagovali na výzvu jen komunisté Filip a Ransdorf, kteří dali po 20 tisících Kč, ze všech senátorů dal příspěvek jen komunista Vlastimil Balín (pět tisíc) a jeho asistentka paní Svobodová (čtyři tisíce). Na pomník nepřispěl žádný z ministrů ani prezidentů. Komunistická strana přispěla 30 000 Kč a ODS 20 000 Kč. Městská část Praha 4 (starosta Pavel Havlíček), na jejímž území pomník stojí, poskytla 200 000 Kč. Přispěly také Plzeňský, Středočeský a Pardubický kraj - každý po deseti tisících Kč. Sdružení privátních očních lékařů poskytlo 15 000 Kč. Velkorysé příspěvky poskytli i nepolitičtí jednotlivci: zpěvačka paní Soňa Červená
(15 000 Kč), pan Vojtěch Tomi (20 000 Kč) a Milan Majerčík (5 000 Kč). Snad nejvyšší individuální příspěvek českého občana poskytl iniciátor a organizátor sbírky Bohdan Babinec (16 000 Kč + několik dalších tisíc na
"provozní" výdaje). Drobnější příspěvky poskytli členové a příznivci České strany národně socialistické (ČSNS 2005), Masarykovy demokratické strany (MDS), České strany národně sociální (ČSNS 1897) a Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Po více než dvou letech konání sbírky se sešlo celkem cca 500 000 Kč.
V den výročí popravy Milady Horákové 27. června 2009 bylo na mítinku konstatováno, že výnos sbírky není pro realizaci pomníku dostatečný. Na tuto skutečnost reagoval předseda ČSSD Paroubek příslibem, že chybějící peníze na realizaci zajistí. A skutečně: Paroubek oslovil svého známého - vídeňského Čecha pana Eduarda Haranta, který poskytl ze svých úspor 50 000 eur na realizaci pomníku Milady Horákové.
Pan komerční rada Eduard Harant, patrně potomek českého šlechtického rodu, se narodil ve Vídni v roce 1930. Jeho rodiče byli čeští národní socialisté. Pan Harant vždy udržoval kontakt se zemí svých rodičů a navzdory tomu, že od roku 1938 nemohl chodit do české školy (po "anšlusu" byly české školy ve Vídni zavřeny), umí dokonale česky. Byl spolupracovníkem vídeňského sociálně demokratického primátora Helmuta Zilka (1927-2008), kterému Vídeňáci žertem vyčítali, že se obklopuje Čechy (žertovali, že ve Vídni vládne "česká lobby") a osobně podporoval spolupráci s pražskou radnicí i českou nekomunistickou politickou stranu svých rodičů - národní socialisty. Zdá se, že tento moudrý a laskavý pán znal Jiřího Paroubka ještě jako mladého funkcionáře "nemarxistické" Československé
strany socialistické, která byla jednou ze stran totalitní Národní fronty. Proto u příležitosti svého příspěvku na pomník požádal, aby byl Jiří Paroubek hlavním mluvčím při odhalování pomníku a aby Paroubkovo jméno bylo uvedeno na pomníku.
Konečně mohl být pomník realizován. Jeho realizace zřetelně vadila vedení Klubu Milady Horákové - občanskému sdružení, které vzniklo po listopadu 1989 a jehož předsedou (v druhém volebním období) je pan František Šedivý, a také vedení Konfederace politických vězňů (KPV), kde je předsedkyní paní Naděžda Kavalírová a jedním z místopředsedů opět tentýž František Šedivý. Svůj nesouhlas zdůvodnili skutečností, že na pomník přispěli komunisté. Tím zaseli do veřejnosti semínko podezření, že pomník Milady Horákové je akcí komunistů.
Mezitím realizační tým tvořený Bohdanem Babincem (podporovaným předsednictvem ÚR ČSNS 2005), Otomarem Venzhöferem (podporovaným Unií železničářů), obětavým akademickým sochařem a medailérem Milanem Knoblochem, kamenosochařem Františkem Hausdorfem, akademickým architektem Jiřím Kantůrkem a akademickými sochaři Janem Bartošem a Ctiborem Havelkou mohl dokončit dílo k odhalení, které bylo stanoveno na 91. výročí vzniku Československé republiky dne 28. X. 2009. Plukovník Ing. Adolf Rázek (pracovník ÚDV) a tiskový mluvčí ČSNS Jiří Pondělíček dokončili revizi seznamu popravených politických vězňů z let 1948-1960 tak, že zůstalo 178 jmen.
Byla rozeslána pozvánka s následujícím textem:
Dovolujeme si Vás srdečně pozvat na
slavnostní odhalení pomníku na památku Dr. Milady Horákové,
které se uskuteční dne 28. října 2009 v 10.00h v Praze v parku na Náměstí Hrdinů (Praha 4 - Pankrác).
Na setkání s Vámi se těší:
Ing. Jiří Paroubek, předseda České strany sociálně demokratické
Ing. Otomar Venzhöfer, předseda Masarykovy demokratické strany (tel.: 602 333 284)
MUDr. Bohdan Babinec, CSc., člen ÚR České strany národně socialistické (tel.: 606 636 127)
a při odhalení pomníku moderátorka Dr. Drahoslava Pittnerová uvedla vystupující osoby v následujícím pořadí:
1. pěvkyni Janu Sýkorovou, která na úvod zazpívala píseň "Ach synku, synku"
2. herce Ivana Vyskočila, který přednesl úryvek z dopisů Josefa Čapka
3. herečku Taťánu Fišerovou, která přednesla úryvek z dopisů Milady Horákové
4. předsedu pražské organizace a tiskového mluvčího ČSNS 2005 Jiřího Pondělíčka s informací o životě Milady Horákové
5. předsedu ČSSD Jiřího Paroubka s projevem
6. předsedu Poslanecké sněmovny Miroslava Vlčka s projevem
7. předsedu ČSNS 2005 Karla Janko s projevem
8. místopředsedu ČSNS 1897 Viktora Trkala s projevem
9. předsedu MDS Otakara Venzhöfera s projevem
10. organizátora sbírky a výstavby pomníku, člena předsednictva ÚR ČSNS 2005 MUDr. Bohdana Babince s projevem
11. Janu Sýkorovou, která na závěr zazpívá hymnu.
Při odhalování byla rozvinuta státní vlajka a po celou dobu stála po stranách pomníku čestná stráž Obce sokolské (chlapec a dívka), kterou zajistil poslanec ČSSD Karel Šplíchal. Když Jana Sýkorová dokončila státní hymnu, navázal na ni přítomný Jan Šinágl zpěvem slovenské části původní československé hymny (neboť Horáková byla poslankyní československého Národního shromáždění), což většina (z více než 350 účastníků) přijala a potvrdila doprovodným zpěvem.
Obavy z účasti na akci, která by mohla být vnímána jako komunistická a socialistická (sociálně demokratická) způsobily, že na shromáždění se zúčastnili vedle členů ČSNS především představitelé ČSSD a neobjevil se nikdo z ODS ani z KDU-ČSL a dokonce ani z představitelů MČ Praha 4. Že nepřišel nikdo z vedení KPV, nepřekvapilo, ale jiní političtí vězni, mezi nimi i členové KPV, se zúčastnili a organizátorům sbírky vyjádřili svou vděčnost (a distancovali se od postoje předsedkyně KPV, o které mluvili jako o "Kabrhelové".
Z představitelů nesocialistické politiky se zúčastnili jen Jan Šinágl, Josef Hejtmánek (KPV Česká Lípa) a Pavel Holba (KAN).
------------------------
Nejlepším řečníkem při odhalování pomníku byl lékař Bohdan Babinec, který prosadil realizaci pomníku Milady Horákové navzdory mnoha překážkám.

Projev MUDr Bohdana Babince CSc - organizátora veřejné sbírky a výstavby pomníku Miladě Horákové
Milé dámy, vážení pánové, sestry a bratři, drazí přátelé!
Cesta od nápadu ke skutečné realizaci tohoto pomníku byla dosti složitá. Toto vám může potvrdit i zde přítomný Masarykovy demokratické strany Ing. Otomar Venzhöfer, a nebýt jeho obětavé pomoci s kolektivem Unie železničářů, sám bych těžko zajistil veškerá povolení a různá vyřizování spojená s výstavbou pomníku. Proto můj první dík patří jemu.
K uskutečnění veřejné sbírky, která probíhala pod heslem "Národ Miladě" odeslali jsme doporučené dopisy o tomto záměru jak stávajícímu tak předchozímu prezidentovi této republiky, všem senátorům a poslancům, všem ministrům Topolánkovi vlády (včetně premiéra), oslovili jsme i všechny předsedy parlamentních stran, vedení (představitele) všech krajů a větších měst, nejznámější celebrity, významné podniky v našem státě (jako ČEZ, Hamé, AutoŠkoda) a některé miliardáře. Odezva byla jen u Městské části Praha 4 - 200 000 Kč, u Plzeňského kraje (10 000 Kč), Pardubického kraje (10 000 Kč), Středočeského kraje (10 000 Kč), u Sdružení privátních očních lékařů (10 000 Kč), hlavní kanceláře ODS (20 000 Kč), u zpěvačky paní Soni Červené (15 000 Kč), u Vojtěcha Tomi (20 000 Kč), u senátora Vítězslava Balína (5 000 Kč) a jeho asistentky paní Svobodové (4 000 Kč), u Milana Majerčíka (5 000 Kč) a u členů České strany národně socialistické, Masarykovy demokratické strany a KANu a příznivců těchto stran, kteří poskytli drobnější příspěvky. Celkem se za dva a půl roku konání sbírky sešlo cca 500 000 Kč, za což my jako organizátoři všem přispěvatelům děkujeme. Ti, od koho jsme čekali největší podporu, to jest od prezidentů, senátorů, ministrů, velkých podniků, miliardářů apod., jenom slibovali nebo se vůbec neozvali.
Na mítinku dne 26. června letošního roku, to je v den výročí popravy Milady Horákové, nám zde přítomný předseda ČSSD Ing. Paroubek přislíbil, že pomůže zajistit chybějící peníze na realizaci tohoto pomníku. Tento slib pan předseda skutečně dodržel a my mohli v realizaci tohoto pomníku pokračovat. A proto jemu a jeho kamarádovi čechorakušanovi Eduardovi Harantovi, který přispěl částkou 50 000 Eur, patří náš vřelý a srdečný dík. Bez jejich pomoci by tento pomník ani dnes, dvacet let po převratu, ještě nestál.
Jak jste si mohli všimnout, máme zde provizorní desku se jmény politických obětí padesátých let. Je to proto, aby se k nim veřejnost mohla vyjádřit, a seznam mohl být po případné korektiře opraven tak, aby konečný výsledek byl bez chyb. Na tomto seznamu pracovali k tomu povolaní pánové plk. Ing. Adolf Rázek a Jiří Pondělíček. Za to jim patří také náš dík.
Dále chci ještě poděkovat Mistru sochaři Milanu Knoblochovi za jeho nezištnou morální podporu a odbornou pomoc při tvorbě modelu. Děkuji všem členům realizačního týmu za skvěle odvedenou práci, jmenovitě akad. sochařům Janu Bartošovi a Ctiboru Havelkovi, ing. arch. Jiřímu Kantůrkovi a v neposlední řadě majiteli kamenosochařství Františku Hausdorfovi.
Naše díky patří také mým spolustraníkům za podporu, mistrům slova Taťáně Fišerové a Ivanu Vyskočilovi za jejich kulturní příspěvek (recitaci) i mistryni zpěvu Janě Sýkorové ... a naší krásné moderátorce Dr. Drahomíře Pittnerové.
A na samý závěr mohu sdělit svému dědovi Ivanu Bodnárovi, jednomu za zakladatelů Československa a prvorepublikovému senátorovi za Podkarpatskou Rus, který teď asi společně s Dr. Miladou Horákovou na nás shora shlíží: "A přece stojí!"
Děkuji vám všem za účast.
V Praze 28. X. 2009 MUDr. Bohdan Babinec CSc.,
člen předsednictva ÚR ČSNS 2005
----------------------------------------------
Zatímco doktor Babinec bojoval za realizaci pomníku politické oběti, vedení Konfederace politických vězňů a personálně příbuzné vedení Klubu Milady Horákové se od jeho úsilí distancovalo.
---------------------------------------

Pomník Milady Horákové v Praze. Konfederaci vadí dar od KSČM

http://www.kpv-cr.cz/?nid=477 Datum: 25.10.2009 v 14:30 |
ČTK vydala zprávu, že KSČM přispěla na pomník Milady Horákové, který má být odhalen na náměstí Hrdinů v Praze na Pankráci. Konfederace politických vězňů to považuje za urážku památky Horákové, a od pomníku se proto distancuje. Nejštědřejším sponzorem pomníku byla podle organizátorů ČSSD.
Demokratickou političku komunistický režim v 50. letech popravil ve vykonstruovaném procesu. Vznik pomníku iniciovala Česká strana národně socialistická, jejíž předchůdkyně byla Horáková členku, spolu s Masarykovou demokratickou stranou a Klubem Milady Horákové. Pomník bude stát nedaleko věznice, kde političtí vězni včetně Horákové přišli o život.
Europoslanec KSČM Miloslav Ransdorf řekl, že na pomník nepřispěl jen on osobně, ale i předseda KSČM Vojtěch Filip a celý výkonný výbor strany. Motivací příspěvku je podle něj "národní smíření". Nikdo nevidí rád, když jsou v minulosti přehmaty," řekl. Ransdorf přispěl částkou 20 000 korun.
"Je to něco šíleného. Jejich (komunistická) drzost je tak velká. Nechápu, co je k tomu vede", řekla Kavalírová. Předsedkyně KPV považuje jednání KSČM za urážející. "Nikdo z Kon-federace se odhalení nezúčastní. Pokud se tam přece jen objeví, nebude to náš člen," dodala.
Jeden z iniciátorů pomníku Bohdan Babinec z České stravy národně socialistické řekl, že mu komunisté původně slíbili dva miliony korun, což by pokrylo náklady na celý pomník. Nako-nec ale prý zaplatili pouhý zlomek. Nejvíce peněz podle Babince dala ČSSD a její předseda Jiří Paroubek. Přispěl údajně i Šroubkův přítel - vídeňský podnikatel Eduard Harant, který daroval 50 000 eur.
Říjen 2009 - ČTK
Reakce zástupců KPV - ČR: Pan Paroubek kalí vodu", říká N. Kavalírová, "komunisté za jidášský peníz vykupují svoji vinu, příspěvky na pomník Dr. Milady Horákové, kterou protiprávně odsoudili a následně popravili. Je to výsměch a urážka všem a všech politických vězňů komunistického režimu, hlavně vůči těm 245 popravených a tisíců mučených a vězněných obětí komunistické zlovůle. KPV ani klub Milady Horákové a Masarykova společnost nedostaly oznámení ke spoluúčasti této akce, natož požadavek souhlasu od těchto oprávněných organizací.
Dokladem samozvanectví pana Paroubka je i P O Z V Á N K A .
Za KPV - Zd. K. říjen 2009

Stanovisko Klubu Dr.Milady Horákové - nepodílí se na zbudování pomníku na Pankráci

Z Lidových novin ze dne 22. října (článek "Busta Horákové: Konfederaci vadí dar od KSČM") jsme se dozvěděli, že Klub Milady Horákové je spoluiniciátorem (s Českou stranou národně socialistickou a Masarykovou demokratickou stranou) vzniku pomníku v Praze na Pankráci, na jehož zbudování se podílí i KSČM. Toto tvrzení je naprosto nepravdivou informací: KMH se žádným způsobem na této akci nepodílel a nepodílí.
Klub Milady Horákové ve spolupráci s Konfederací politických vězňů naopak již nejméně dva roky předkládá městu Praze návrhy, aby byla postavena v centru hlavního města důstojná socha Milady Horákové.
------------------------------------
Velká řada politických vězňů však chování Naděždy Kavalírovy v čele Konfederace politických vězňů tvrdě kritizuje. V den odhalení pomníku Milady Horákové, kdy byli stoupenci paní Kavalírové ve vedení KPV vyznamenáváni prezidentem, napsal Jiří Wolf následující text.
--------------------------------
Korupce v Konfederaci polepšených vězňů...
Středa 28. října 2009 v 18:27 | Jiří Wolf
A tak jsem si pozorně pročítal seznam všech vyznamenaných občanů na Hradčanech a nestačil jsem se divit. Tři z oněch vyznamenaných (Zdeněk Kovařík a František Šedivý) jsou dva místopředsedové KPV. Další šťastlivec, Miloslav Nerad je taktéž bývalý politický vězeň a je členem předsednictva Ústředí KPV. Tyto občany, členy navrhla k vyznamenání sama předsedkyně KPV paní Naděžda Kavalírová. Aby někdo z KPV vůbec mohl dostat od pana prezidenta metál, je nutnou podmínkou, že se musí ponejprv dostat na špici KPV, tedy do předsednictva a věrně sloužit paní předsedkyni.
To znamená, že v žádném případě nesmí být oponentem paní Naděždy Kavalírové, nesmí ji ani v nejmenším kritizovat a když jsou volby, musí paní Naděždu volit do čela této organizace - a to i když s tímto svým krokem nesouhlasí - a dále jinak ji morálně podporovat a být bezvýhradně poslušný. Lidově řečeno musí lézti do zadní části těla, pochlebovat a takéžto bránit před nepřáteli. Za tuto službu se později všem patolízalům dostane vysoké státní vyznamenání a další výhody, o kterým se řadovým členům může jen zdát.
Kdo z řadových členů dostal metál? V loňském roce tomu bylo s udělováním řádů na hradě podobně. V jednom případě Naděžda dokonce vědomě navrhla vyznamenat tajnou agentku StB. Ta její politiku nejvíce podporovala, proto ta vysoká odměna a ten metál soudružka konfidentka nakonec dostala! Znám spoustu bývalých politických vězňů, povětšinou z 50. let, kteří jsou ochotni za mizerný metál od prezidenta sloužit, a třeba i ďáblu! Tím ďáblem je Kavalírová, ostuda všech politických vězňů, která nikdy nedá souhlas k tomu, aby bylo nahlédnuto do jejího svazku, který na ni vedla StB. Řadový političtí vězni dobře vědí, proč se tak zarputile brání. Její minulost bude pěkně černá.
Kavalírová ke všemu má podporu ze strany současného režimu, protože mu naprosto vyhovuje. Konfederace politických vězňů tento režim prostě nekritizuje, a kritiky, jak víme, se každý režim ze všeho nejvíce bojí. KPV je díky Naděždě a jejím předchůdcům naprosto apolitický. Aby bylo možno nahlédnout do spisu paní Kavalírové, musel by být tento požadavek zanesen nejdříve do stanov KPV! Jsem otřesen morálkou již zlomených a zbabělých lidí, kterými se Kavalírová obklopuje, záměrně si je vybírá jako své spolupracovníky a jak je třeba, tak s těmito chudáky manipuluje. Je smutné, že v KPV panuje až taková politická prostituce, morální korupce a především zbabělost. Zbabělost u lidí, u kterých bychom nikdy takové morální selhání asi nečekali.
Jiří Wolf, bývalý politický vězeň Praha.
-----------------------------------------

Nad postojem Naděždy Kavalírové k pomníku Milady Horákové se zamyslely i komunistické Haló noviny.
---------------------------------------
Před svými "hříchy" neuteče ani Naděžda Kavalírová
Jiří Košťák, Haló noviny 9. listopadu 2009
Na státní svátek 91. výročí vzniku samostatného Československa byl v Praze 4 odhalen památník Miladě Horákové. A hned tu byl skandál, důrazný protest a bouře ve sklenici vody. A to proto, že na stavbu pomníku přispěli i komunisté, což prý byl hrozný zločin! Nejhlasitěji protestovala předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Jenže...
S velkou dávkou jízlivosti připomenu její kauzu. Sestra bratří Mašínů Zdena loni odmítla přijmout cenu tehdejší ministryně obrany Vlasty Parkanové jen proto, že u toho byla právě Naděžda Kavalírová. Mašínová uvedla, v přítomnosti té, která se vydává za politického vězně a přitom věrně sloužila "komunistickému režimu" a byla jeho oporou, by bylo urážkou historie. Podle ní Kavalírová pracovala na "komunistickém ministerstvu a tam přece mohli působit jen ti nejprověřenější a spolehliví kádři. "Tedy lidé, kteří mohou a dokážou rádi sloužit každému režimu", uvedla tehdy Zdena Mašínová.
Nemám rád kádrování, ale pokud se někdo stylizuje do role bojovníka proti minulému režimu, neměl by zapomínat i na svůj štít. Nabízí se proto mu jeho aktivní minulost připomenout. A v tomto případě má Mašínová pravdu. Nechápu tedy, kde bere paní Kavalírová odvahu tvrdit, že příspěvek komunistů na pomník Horákové je ostudou.
Soudě podle internetové encyklopedie Wikipedia Naděžda Kavalírová vskutku spíše patřila k věrným oporám socialistického režimu a politiky komunistické strany. Její manžel byl podle této internetové encyklopedie legislativcem ministerstva vnitra a aktivním a přesvědčeným komunistou. Největším "hrdinským činem" Naděždy Kavalírové prý bylo, že manželovi zakazovala chodit na komunistické schůze a také si údajně dopisovala s nějakým emigrantem. A zřejmě je stále bláhově přesvědčena, že díky těmto jejím "aktivitám" padl v roce 1989 režim. Hodně legrační.
Podle jiného zdroje, serveru iDnes.cz, Kavalírová v době normalizace (i podle vlastnoručně vyplněného dotazníku) osmnáct let pracovala jako odborný referent na ministerstvu práce a sociálních věcí, prý byla členkou Svazu československo-sovětského přátelství, členkou úsekového výboru Revolučního odborového hnutí a dokonce členkou Ústředního výboru Československého svazu žen. Lepší kádrový profil si snad tehdy nikdo ani nemohl přát a mohl jen závidět, jak to má tato paní "dobrý".
Proti tomu, že předsedkyní Konfederace politických vězňů (KPV) je právě Kavalírová, důrazně opakovaně protestovala pobočka konfederace v České Lípě, letos na jaře se vzbouřila celá pražská organizace KPV. Možná i proto se Kavalírová chtěla nyní zviditelnit, aby dokázala, že je věrnou antikomunistkou. Její postoj je však hodně falešný. Musím znovu dát za pravdu Zdeně Mašínové. Je opravdu legrační, že do role "nejodvážnější bojovnice proti zlým komunistům" se staví málem aktivní opora bývalého režimu.
Naděžda Kavalírová je již v úctyhodném věku. A i proto by si měla uvědomit, že falešné pózy jsou hloupé a průhledné. Před svým svědomím a "hříchy" minulosti nikdo neuteče.

K pražské dopravě

10. listopadu 2009 v 10:53 | Přemysl Votava |  Jiní autoři

Neradostné zprávy pro Pražany

Foto Martin Krejčíř
Připravovaná stávka dopraváků je jen vyústěním politiky pražského magistrátu. Na jedné straně až necitlivě veliké investice do pražské infrastruktury, kde vládne betonová loby, na druhé straně celkem zákonitě schází finanční zdroje pro městskou hromadnou dopravu (MHD). Pravidelně před volbami vždy slyšíme velké sliby o prioritách MHD před automobilovou dopravou v Praze. Opak je ale pravdou. Jako Pražané jsme si zvykli na každodenní přetíženost hlavních silničních tahů v Praze, nedostatek parkovacích míst v centru města, na druhé straně pak na kolabující hromadnou dopravu. Jakékoliv další omezování MHD je proti logice věci. Cílem magistrátu, přesněji jeho (dlouholetého) vedení, by mělo být naopak zvýšit procento těch občanů, kteří budou využívat pravidelně MHD. Automobilovou dopravu do centra Prahy omezit, přivést vozidla na již existující parkoviště u stanic metra na okraji města. Případně tato parkoviště ještě rozšířit. Rovněž docílit toho, aby další výstavba administrativních budov v centru města byla velmi citlivě zvažována.
Pan primátor sice prezentuje všude svoji osobu, až nedůstojně. Tu jeho podpis na lavičkách v parku, tu na vozidlech svážejících komunální odpad, v případě MHD však jeho iniciativa poněkud kulhá. Je přece již dlouholetým pražským politikem na té nejvyšší úrovni, proto priorita městské hromadné dopravy v Praze, by mu měla být téměř zákonem. A jeho srovnávání ceny jízdenky v zahraničí na západ od nás, s naší pražskou cenou je urážející. Musel by potom srovnávat i platy tramvajáků či řidičů autobusů v Londýně, Berlíně, Vídni s naší Prahou. A to jistě víme, že nelze.
Přemysl Votava.
místopředseda České strany národně socialistické