Únor 2010

Stanovisko České strany národně socialistické

28. února 2010 v 22:56 | K.Janko, J.Pondělíček, P.Votava |  Jiní autoři

k parlamentním obstrukcím prováděným ODS

V těchto dnech je veřejnost svědky destrukční činnosti ODS v PS Parlamentu ČR. ODS spolu s TOP 09 se rozhodla pro permanentní obstrukce v poslanecké sněmovně, s cílem zamezit projednávání návrhů zákonů předkládaných parlamentní levicí. ODS před voliči s drzostí jim vlastní, předvádí do jaké míry jim záleží na demokratických zásadách. Tito pravicoví poslanci tímto způsobem bojkotují práci parlamentu a pohrdají tak vůlí voličů na jejímž základě byli zvoleni. Jejich přístup, aby státní dluh byl uhrazen občany, zejména těmi sociálně slabými je ostudný. Postiženi jsou tak zejména důchodci, rodiny s dětmi a invalidní občané.
Česká strana národně socialistická vyzývá poslance za ODS a TOP 09, aby začali řádně pracovat a zanechali těchto obstrukcí. Připomínáme jim, že jejich nečinností je ohroženo přijetí zákonů, které mnohdy napravují chyby, zmetky či nedostatky v zákonech, které předčasem sami přijali. Dnes také připomínáme, že tato totalitní praxe, kdy se rozhodovalo bez ohledu na demokratické principy a vůli lidu, byla vlastní bývalé komunistické moci. Návrat této totalitní praxe zásadně odmítáme.
ÚR České strany národně socialistické

V Praze dne 27.2.2010


Nejen panu prezidentovi

27. února 2010 v 11:56 | Jiří Nekovář, Žďár nad Sázavou |  Jiní autoři

Kde a proč to skřípe?

Pane Prezidente,

musím Vás oslovit a vyslovit se k akutnímu problému. Za minulého režimu nebyla nejen svoboda slova, ale i ostatních lidských práv. Nyní se však naše země honosí přívlastkem demokratická a ani dnes si lidé zatím nezvykli na to, že odpor proti zvůli mocných je jejich základním legitimním právem. Dovoluji si ověřit toto právo demokratické společnosti otevřeným dopisem.
Je určen nejen Vám, ale i vládě a poslancům obou komor.
Můj selský rozum po vyslechnutí novoročního projevu, kdy jste poukazoval na to, jak to ti naši politici dělají špatně, mne zaskočil. Nějak mi Vaše slova nešla dohromady s Vaší politickou kariérou a působením ve vládě. Rychle jste zapomenul na to, že nejen oni, dnešní politici, ale i Vy jste byl spolutvůrcem všeho politického dění a vývoje po sametové revoluci. A tak jsem trošku zapřemýšlel jako sedlák nebo poslední návštěvník restaurace. Jako obyčejný občan tohoto státu. Už pan Werich složil písničku, kde se pělo: ,,Hej, pane králi, nebuď líný, vem hadry a běž mezi lid…" Ne vezmi lyže a jeď mezi ty bohaté do hor.

Je dvacet let po revoluci. A země, která byla po roce 1990 téměř bez dluhů, ve mnoha výrobách téměř soběstačná, je dnes zadlužená tak, že nad tím zůstává rozum stát. Ale není se čemu divit, když pan Kalousek hovořil výhledově v roce 2009 asi o 37 miliardách plánovaného schodku rozpočtu a ono nám to trošku sklouzlo pomalu na 170 miliard na letošní rok. To se povedlo vám, páni politici. 20 let vaší vlády je snad srovnatelných jen s dobou pobělohorskou, kdy Habsburkové tuto zemičku doslova vydrancovali. Stále slyšíme, že si musíme utahovat opasky a je nutné šetřit. Víte, páni politici, nějak se mi zdá, že vidím pořád stejné obličeje v tom našem politickém akváriu. Jednou jsem v té straně, podruhé v jiné, tudle změníme politickou tvář za jinou škrabošku. Případně, je- li to účelné, vystoupím a budu se tvářit nadstranicky a jede se dál. Případně se do politiky dostane nějaký politický klaun jako Kateřina Jacques, to je patrně pro oživení. Občan u televize není hloupý a vidí, když si někdo plete pojem s průjmem a biomasu patrně považuje za produkt masného průmyslu.
Jenže ono to tak nejde dělat dál, jinak bude vláda muset zakázat vývoz dřeva, aby zbylo na deset milionů žebráckých holí. Myslím, že když mi média dokola opakují, že jsem zadlužen a každý z nás neseme podíl na tomto dluhu, nějak se mi pění krev v žilách. Vy, páni politici, jste dělali rozhodnutí, kde se peníze vyhazovaly za prohrané arbitráže. Konsolidační banka, jako obří bezedná žumpa na peníze státu… Vaše politická rozhodnutí vedla k demilitarizaci našeho průmyslu a svět skočil po takovém tučném soustu. Náš, na tuto výrobu zařízený průmysl, šel ke dnu. Dnes kupujeme předražené Gripeny, nefunkční Pandury, armáda je moloch, který nedovede hospodařit s pořádným krajícem peněz.
Už jen to, že má generální štáb a ministerstvo obrany tolik vojenských úředníků, že by se za to nemusel stydět ani Pentagon, je do nebe volající plýtvání penězi. Na tak malou zemičku jsme grandi, kteří mají neomezené prostředky. Kdybych jako občan hospodařil stejně jako vy, tak budu pro svoji rodinu zaměstnávat 50 nic nedělajících bodyguardů, 10 poradců pro dovolenou, 10 daňových poradců, 10 kadeřníků, 10 sekretářek, 10 šoférů, 10 zahradníků, budu si kupovat Ferrari, Bentleye, Porsche Cayen… Nemám na to, a proto jezdím ve Fiatu. Ale stát se chová jako neuvěřitelný boháč. Chce-li někdo v této zemi šetřit, musí začít nahoře, u našich úředníky přebujelých ministerstev, tam to začíná.
Neskutečně velká poslanecká základna jak dolní, tak horní komory. Máme tolik úředníků, jako kdybychom byli minimálně desetkrát větší zemí. Zbytečně opětovně vytvořené krajské úřady, které jsou svojí prací spíše kontraproduktivní. Silná byrokracie je sice základem státu, ale nesmí ten stát doslova vyčerpávat a vysávat jako pijavice. Nerad bych se tady dotknul poctivě pracujících úředníků, kteří jsou nutnou součástí fungujícího státu. Hovořím o zbytečně vytvořených úřadech. Neboť když už se na jednom pracovišti vytvoří dostatek teplých místeček, tak si útulné státní zařízení začíná žít vlastním životem. Sami sobě dokáží vytvářet práci pro práci.
Ale co je dále důležité, když dělník udělá zmetek, tak ho zaplatí a je pohnán k zodpovědnosti. Nějak si nemohu vzpomenout, že by některý vládní úředník, či poslanci, kteří mnohdy s fakultním vzděláním z Plzně dělali kvalifikovaná rozhodnutí vedoucí k milionovým a miliardovým ztrátám, byli pohnáni k odpovědnosti. Vzpomenu jen na drobek z toho obrovského krajíce. Příkladem třeba 65 milionů vyhozených za nepoužitelné testy autoškoly. Kde je vaše odpovědnost? Jak je možné, že ve státním podniku ČEZ, který byl prvně údajně ve ztrátě, potom byl dotován a najednou, když po finanční injekci je v plusu, dostane ředitel 650 milionů odměn? Je tento člověk tak enormně výkonným mozkem, že má nárok ve státním podniku na takovou odměnu? Ostatně nevěřím, že tyto finance zůstaly v jeho ,,kapse". Tomu mecenáši, který byl tak štědrý, bylo určitě nějakou drobnou desítkou milionů přispěno na předvolební kampaň, ale to je jen taková úvaha o kolotoči ,,drobnejch" v naší zemičce. Když prostý člověk vidí, jak jeho nadřízený bezostyšně krade, tak je to přece vzor jednání. Vždyť takové zprávy v tisku doslova rozvracejí republiku a obyčejný člověk ztrácí zábrany. Promiňte, jestli se mýlím, ale já si rád utáhnu opasek, aby zbylo dost na zlaté padáky vysokých funkcionářů. Poslední kapkou, do nebe volající, jsou České aerolinie, vedeme je ke krachu, do ztráty, ale zlatej padák bude asi vyplacen. Místo toho, aby byli špičkoví manageři hnáni k zodpovědnosti za špatně vedený podnik. Pan Bém prodrbe 800 milionů a je to v pohodě. Jiný pan moudrý udělá chybu a obce chtějí své peníze vrátit a je to logické, protože když občan udělá chybu, tak platí. Přichází na něj exekutor, soudy. Ale nahoře vládne klid a bezvětří. Tedy, když se dostanu na nějaký ředitelský post ve státním podniku, je jedno, jak ho povedu, je důležité vydržet nějakou dobu, potom odejít se zlatým padákem a je rodina zajištěna. Různé správní rady a podobné podvody na lidi, kde utíkají peníze, které si obyčejný člověk rád utrhne od úst. Utáhneme si opasek.
Víte, za minulého režimu jsme šli za sovětským vzorem. Upravená zlidovělá slova kněžny Libuše byla: "Vidím zemi velikou, nad ní hvězda pěticípá a pod ní český národ chcípá." Dnes přebíráme různé ekonomické vzory z USA a odjinud. Jen chci připomenout, že úředník, i kdyby byl sebe výkonnější, není ten, kdo tvoří národní důchod a hodnoty. Každý úředník je jen podpůrný prostředek fungujících správních a nebo výrobních celků. Je to výroba a vývoz zboží, že si jeden druhému posekáme trávník nebo vypereme košili, to nás neuživí. To, že někoho za majetkovou trestnou činnost zavřeme do kriminálu, nic neřeší, dokud ten, kdo majetkovou škodu spáchal, nebude nucen tuto škodu uhradit, tak je to pořád o ničem. Je vždy dost řešení, zabavení majetku třeba i manželce a dětem, kam byl onen majetek ulit před soudním jednáním.
Další věcí, která se mi moc líbí je, že jste nechali vzniknout víc jak deset zdravotních pojišťoven. Ty si vybudovaly paláce plné zbytečných úředníků a nám najednou nezůstávají peníze na léčení . Za to jste také odpovědni vy, páni politici a poslanci. Lidé odvádějí peníze na své zdravotní pojištění a tyto peníze jsou pojídány ústy zbytečných úředníků a spotřebovávány na jejich paláce.
Výborný nápad je také školné. Ti, kteří vystudovali bezplatně, dnes chtějí zpoplatnit školství. Utáhněte si opasky vy, páni politici a poslanci, aby zbylo dost na studenty. Protože když nám mladí lidé budou utíkat do zahraničí, tak zde nezůstane nikdo, komu to bude myslet a dá tu morálně politicko ekonomicko sociální žumpu jménem Čechy po vás do pořádku. Jsem řádným občanem této země a nechci platit za takové věci jako je vaše špatná sociální politika státu, kde je systém nastaven tak, že je tu veliká skupina lidí, která nikdy nepracovala, ani pracovat nechce. Často nejsou ani občany naší země. Ani vzdělávat se nechtějí, jestli něco dělají, tak děti a jinak jen nepořádek.
A to je další věc, pořád máme plná ústa demokracie, ale nejsme schopni nazývat věci pravým jménem. Jsme vaším jednáním a mediální masáží tak pokrouceni, že zlodějinám se říká tunel a dotknout se nepřizpůsobivých občanů pravým jménem, tak to je najednou rasismus. Na této myšlenkové deformaci krachuje předem každé řešení tohoto více jak sociálního problému. Stačí si vzít příklad třeba ze Slovenska. Nechci platit obří zásahy policie na fotbalových utkáních, jde o soukromé podnikání klubů a pokud tam někdo přijíždí ne za sportem, ale rvát se, tak ať si kluby najmou a zaplatí ochranu nebo ať nehrají vůbec. Stejně už je to jen o penězích a zase špinavých.
Naše silnice jsou třikrát dráž stavěny než v zahraničí, nekvalitně, začínáte vymýšlet silniční daň, no to je do nebe volající. Já to nechci platit, dejte to k úhradě politikům, poslancům, úředníkům, kteří tyto smlouvy uzavírají. Následně ani nezajistí kontrolu kvality, silnice se klidně opravují už druhým rokem znovu a přitom byly zaplaceny ve vysoké kvalitě. Vy jste na vině, páni politici! Ale to by byl nekonečný výčet toho, co je v této tak krásné zemičce v nepořádku, že by to snad ani nikdo nečetl.
Závěrem chci jen znovu připomenout, že nedlužím nic. Já jsem ty obří dluhy nenadělal a naopak zvažuji žalobu na stát o náhradu těch rozkradených peněz. Páni politici, páni poslanci, vy jste našimi zaměstnanci. Jenže vy znáte lidi jen před volbami, když potřebujete jejich hlasy. Slíbíte plešatým, že jim narostou vlasy. Slíbíte těm, co mají ploché nohy, že jim zvednete klenbu, notorikovi rum za dvě kačky, prostě cokoli.A když je to nutné, zapomeneme na zásady a vyměníme církevní restituce za úspěch prosazení vlastního zájmu, to bylo tak trapné, jako když paní Parkanová pěla ódu na amerického prezidenta. Jak jsem se v těchto chvílích styděl za to, že jsem Čech. Takto rovnou do zadnice a bez trychtýře s vazelínou, no to byla pecka.Ukázka naší národní hrdosti.
Vše má jeden háček, bude nutné v této zemičce změnit ústavu a změnit zákony, aby ani poslanec nebyl nedotknutelný. Pokud neplní své sliby, nechá se korumpovat nebo spáchá trestný čin, musí být postižitelný, jako každý občan této země. O okamžitém odvolání z funkce ani nemluvím, to by mělo být samozřejmé, jako jinde v civilizovaném světě. Ono by bývalo stačilo po revoluci převzít zákony z některé země, ve které to funguje, a okopírovat je. Jenže to by se potom nepodařilo tuto zemi rozkrást.
Zrovna tak trestní právo má ve světě své výborné formy, které stačilo převzít. Občanský zákoník, staré římské právo jsou vzorem pro demokratické země, jen páni Češi vymyslí něco dokonalejšího. Jenže to by se na tvorbě zákonů a jejich dodatcích taková léta nemohlo živit tolik lidí, to jsou také vyhozené prostředky.
Co se týká toho mého dluhu, ten by měli zaplatit podílově všichni, kteří tomuto státu vládli v době od vzniku státního dluhu. Lidé si musí uvědomit, že z jejich vydělaných peněz si stát na daních bere 55-64 % formou různých typů zdanění. Další peníze odvede občan formou daně z nemovitosti atd. Vše, co si za peníze, které lidem zůstanou, kupujeme, je již také x-krát zdaněno.
Závěrem podotýkám, že nejsem přívržencem žádné politické strany bez rozdílu barvy a ovoce. Rozlišuji politiky jen na ty špatné mlčící pěstující si svá koryta a na ty, kteří to myslí poctivě. Z některých obličejů by se mohl klidně složit orloj. Vždy o volbách ukáží tvář a potom se schovají, aby v dalších volbách učinili to samé. Většinou ta první jmenovaná skupina vykouše ty slušné nebo si je mezi sebe vůbec nepustí.
Začnu věřit v obrat k lepšímu, až začnou páni vlastenci jezdit ve škodovkách a ne v Audi a BMW. Až v této zemi bude přímá volba prezidenta, aby se neopakovala ta ponižující fraška, jaké jsme několikrát byli svědky, a až občan této země bude moci přijít do parlamentu a navrhnout třeba změnu zákona, podobně jako je tomu v Nizozemsku. Až budeme přidělovat občanství podle vzoru třeba Švýcarska, Holandska. Až budou Vietnamci prodávat řádně celně odbavené zboží… A co hlavně, až někdo konkrétně začne šetřit ty nekonečné národní tunely, viníci budou pozváni k odpovědnosti a ponesou následky svých činů úhradou napáchaných škod.……………
Pane prezidente, vy znáte odpověď na každou otázku a já mám v něčem velmi nejasnou představu. Proto se Vás takto z pozice obyčejného člověka ptám, myslíte, že lidé budou opět zvonit klíči nebo vezmou do rukou vidle a baseballové hole? Skoro mne děsí zeptat se: "Nebo budou cvakat závěry zbraní?"
Říká se mezi lidmi vtip: Optimista se učí anglicky, pesimista rusky a realista střílet.
Jirka Nekovář ze Žďáru nad Sázavou

Sobota v Praze

21. února 2010 v 22:40 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

20. února 2010

Do Prahy jsem jel především proto, abych si vyslechl českou filozofku Annu Hogenovou, která v Tyršově klubu České obce sokolské pronesla úvodní slovo k sokolským vzdělavatelům a činovníkům na téma Jak dál v Sokole. Přiznám se, že po běžné mediální masáži, které jsem jako každý český občan denně vystaven, bylo slovo uvedené lektorky a členky Sokola přímo balzámem na duši.
Na začátku položila otázku vztahu k tomu, co bylo kdysi a co je dnes. K tomu řekla, že po každé revoluci se najde skupina, která podporuje jen to, co je "in", nové a "moderní". Připomněla význam "počátku" toho, co se jen jednou narodilo za určité situace a za účelem řešení nějakého významného problému. Právě sem zařadila i vznik Sokola v roce 1862. Sokol se stal místem kontinuity české dějinnosti, kterou nemáme zaměňovat s nacionalismem. Dnešní dobu charakterizovala jako dobu zbožňující výkon. Výkonnost či výkonovost prostupuje základy všech institucí. Objevuje se i v Sokole a ovlivňuje jeho program a stanovy. To však neznamená, že to tak v Sokole také musí být. Do Sokola nepatří hledisko "kolik Sokol vydělal".
Základem pro dnešní Sokol jsou témata udržování zdraví, sociální spravedlnosti, rodiny, mravnosti, dobrých vztahů mezi lidmi a další jim podobná. Za své převzala i krédo profesorky Jarky Peškové "nenechat se otrávit" při vzdorování některým trendům doby, s nimiž nesouhlasíme. Z nich vzpomenula např. uplatňování "kindermanagementu". Toto nové slovo vzniklo v Německu, když i tam se před lety začaly projevovat snahy dávat do čela jen mladé, kteří upřednostňují jen výkonnost. Média jsou, podle ní, v rukou kindermanagementu, který charakterizovala tak, že by neudělali zkoušku na filozofii, ale zato mají velkou sebedůvěru v sebe a vyznávají, že podstatou bytí je moc. Takže pokud jde o Sokol, nenechat se otrávit v úsilí o zachování podstaty Sokola.
Při hodnocení stavu současné politiky se Anna Hogenová nevyhnula aplikaci teze o napětí mezi legalitou a legitimností nebo jinak řečeno mezi zákonem a svědomím. Jako příklad krajního přístupu uvedla, že jeden právník z Plzně si v jednom případě své stanovisko zjednodušil prohlášením, že on je právník, ne etik. S napětím mezi zákonem a svědomím je spojena nejistota. V ní trvale pracovali prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš. Současným politikům toto napětí chybí. Nejhorší jsou lidé bez svědomí, bez skrupulí. Ti mluví jen o systému. Takovým byl např. Eichman, aplikátor holocaustu, systémového vybíjení lidí. Neznal lítost. Popřála Sokolu dostat do Stanov i svědomí. Sokolové, ze kterých se v zajetí stali legionáři, řešili celou řadu otázek svědomí při svých domluvách a rozhodování, jak se ve válečném konfliktu a ve své situaci zachovat.
K aktuálním obecným problémům řekla, že jsme v médiích otravování reklamami. Když jsem se jí ptal, zda v duchu, v jakém se nese její přednáška, nabídla nějaký článek do novin, odpověděla, že ano, ale že byla v jednom případě odmítnuta slovy, že se článek v redakci nikomu nelíbil.
Cestou z Tyršova domu k vlaku do Přerova jsem absolvoval tři rozhovory. Ten první byl s Petrem Junou, studentem University J. A. Komenského na téma jeho bakalářské práce "Co zbylo z politického tisku Čs. straně socialistické". Zajímal ho osud Svobodného slova po roce 1989, případné kontakty na tehdejší redaktory a tak podobně. Potěšilo mě, že mladí lidé se o taková témata zajímají, a že v knize "Konec jedné velké strany?" k tomu nacházejí i nějaké podněty.
Dále jsem využil možnosti si krátce pohovořit i s Janem Kopalem. Z dřívějška jsem ho měl v paměti zakotveného jako národnědemokratického bouřliváka, dnes už se dá spíše považovat za "teoretika". Ukázal mi dvě knihy Josefa Lesáka, kterého si velice vážil a také o něm napsal pěknou vzpomínku na svém blogu na iDNES.
Shodou okolností nedaleko se blízko centra konala v jedné hospůdce i minikonference jedné vlastenecké organizace k tématu mesiášské úlohy Spojených států ve světě. Nevím v jakém duchu se nesla, ale s jedním jejím účastníkem, národnědemokratickým, dříve národněsocialistickým politikem, Janem Skácelem, jsem se rovněž cíleně setkal.

Debatovali jsme o tom, nakolik je "Konec jedné velké strany?", tedy České strany národně sociální ve všech jejích proměnách názvů i analýzou jejího někdejšího vývoje. Jan Skácel tvrdil, že analýzy je tam málo. Nepřel jsem se s ním. Byl jsem spokojen s tím, že pozitivně zhodnotil její význam pro ty, kteří budou později hledat i jiné než oficiální pohledy na politický vývoj před a po roce 1989.
Zážitky z jedné soboty strávené v Praze mě přivedly k diskusní otázce, zda malé národně, sociálně či socialisticky a demokraticky orientované strany mají šanci na vytvoření volebně úspěšného politického uskupení. Jde o myšlenky a program, které by získaly voliče, a které by členové takového seskupení dokázali jednotně prosazovat. Ty pokusy zde v minulosti byly, ale uspokojivé výsledky zatím nepřinesly.

Olympiáda v souvislostech

18. února 2010 v 11:43 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Námět pro vize politických stran

Předpůlnoční pořad Nad věcí na Radiožurnálu několik hodin před vítězným hokejovým derby Česko - Slovensko mě zaujal. Redaktorka Jana Klusáková si pozvala jako hosta Jana Hnízdila, lékaře se zkušenostmi sportovního lékaře ve vrcholovém sportu.
Na obrázku lékař Jan Hnízdil
Téma se týkalo dobrovolných obětí, které podstupuje vrcholový sportovec, aby si prožil pocit slávy při olympijském vítězství. Poškozování vlastního zdraví se stává u mnoha vrcholových sportovců samozřejmostí. Jako demonstrativní příklad v pořadu posloužila akrobatická lyžařka Nikola Sudová, která si vážně před olympiádou poškodila křížový vaz v koleni a přesto za pomoci ortézy a při požití utišujících prostředků se rozhodla nastoupit k olympijskému závodu.
Jan Hnízdil uplatnil dva pohledy na tuto skutečnost. Jako člověk ji chápe, že pro ni jako vrcholovou sportovkyni bylo nepředstavitelné se závodu nezúčastnit. Z lékařského hlediska však šla do velkého rizika, které může pro ni mít vážné následky, neboť kolenní kloub je ze všech lidských kloubů tím nejsložitějším. Z tohoto pohledu závodit neměla.
Několik hodin před zmiňovaným pořadem jsme měli možnost v televizi vidět při sjezdu žen na náročném a dlouhém svahu nejméně čtyři vážné pády olympijských sjezdařek. Několik dní předtím zahynul při tréninku po vyjetí z ledového koryta superrychlé dráhy gruzinský sáňkář.
Zobecněno, lidská touha, podněcovaná mnoha faktory ze sportovního, obchodního a politického prostředí, bičuje vrcholové sportovce k dosahování stále vyšších výkonů. Odtud je již jen krok k problematice dopingu, který rovněž ve svých důsledcích poškozuje zdraví sportovců. Dělá se všechno možné pro jeho kontrolu a odhalení, ale předem se ví, že dopovat se bude dál. I to bylo ve zmíněné rozhlasové relaci.
Od zdraví sportovců a lidí vůbec vedl již jen krůček k náhledu na problematiku životního prostředí. Kazíme si ovzduší a otravujeme vodu, protože stále ženeme výrobu k vysoké a levnější produkci. Jan Hnízdil následky takového přístupu vyjádřil velmi lapidárně: to zkažené ovzduší budeme dýchat a tu znečištěnou vodu budeme muset pít. Životní prostředí země označil přeneseně jako velké zemské tělo, jehož jsme my lidé součástí. Dostal se i k politiku celého problému, které vyjádřil zhruba tak, že podobně jako člověk si musí uvědomit hranice svých možností, jejichž překročení povede k ohrožení jeho zdraví a života, tak i společnost či lidstvo jako celek se nesmí snažit o stále intenzivnější čerpání zdrojů, které mu země poskytuje. Nejde o nekonečné zásoby. Stav životního prostředí dává společnosti zpětnou vazbu o tom, jak špatně se chová, podobně jako bolest při nepřiměřeném sportovním výkonu signalizuje sportovcům, že přestoupili rozumný práh.
Toto téma by se dalo dlouze rozvádět, v každém případě nás však vybízí k úvaze nad stylem našeho života a budoucnosti našich dětí, jejich dětí, zkrátka těch, kteří přijdou po nás. Obecně to zřejmě může vést k různým postojům, např. nechat to přírodě, ať si s tím poradí sama, nebo se snažit o nějakou regulaci. Optimální řízení lidského konání představuje známý problém, viz negativní zkušenosti s uplatňovaným socialistickým systémem u nás v období 1948 až 1989. To, co přišlo po něm, co již známe, se nám v mnoha ohledech také nelíbí. Najdou se vizionáři, politikové a filozofové, kteří nás dokáží správně nasměrovat, a kterým se bude dát věřit?

Prohlášení PÚR ČSNS 2005

17. února 2010 v 11:07 | Jiří Pondělíček |  Aktuality

k postupu Policie ČR ve věci vraždy v Českých Budějovicích

Vražda hudebníka Pavla Malhockého a jeho manželky, ke které došlo v Českých Budějovicích, je událostí nesmírně tragickou. Ještě tragičtější však je, pokud se taková smrt ukáže zbytečnou a že zavraždění mohli žít.
Česká strana národně socialistická vyzývá ministra vnitra ČR Ing. Martina Pecinu k důslednému prošetření tragického případu vraždy manželů Malhockých z Českých Budějovic a přijetí rázných opatření, včetně odvolání nejvyšších policejních úředníků kraje, bude-li prokázána nečinnost resp. trestuhodná laxnost Policie ČR v tomto případě.

Za Českou stranu národně socialistickou
Ing. Karel Janko, předseda
Jiří Pondělíček, tiskový mluvčí

Malé strany v České republice

10. února 2010 v 11:32 | David Khol |  Jiní autoři

K nastávajícím volbám

Ilustrační foto z volební kampaně do EP v roce 2004 v Přerově
Při posuzování malých politických stran a jejich zařazení do politického systému v České republice panuje celá řada bludů. Často jsou malé strany odsuzovány - a to neprávem, protože
jejich existence je ukázkou i určité vnitřní zdravosti systému.
Častým omylem je zdůrazňování toho, že ve vyspělé Evropě jsou většinou dvě velké hlavní strany - a to stačí. To ovšem vůbec není pravda!
Ve Velké Británii, která je mnohými brána jako kolébka demokracie, jsou tři velké strany - Labour Party, tedy de facto sociální demokracie, konzervativci zastupující pravici - a historickou stranou jsou i liberálové, kteří dnes jsou téměř na úrovni konzervativců. Vedle toho zde úspěšně existují tři malé, v podstatě regionální strany - které jsou ovšem také zastoupeny v parlamentu.

Sousední Německo je obdobné. Tradiční silou je CDU/CSU - tedy v podstatě dvě strany. Jejich
protějškem je sociální demokracie - SPD.
Od té se ale již před časem oddělilo část členů, spojivších se s bývalými komunisty - a tak vznikla Die Linke, kterou
lze vzhledem k jejím úspěchům brát také jako silnou, velkou stranu. Tradiční silou je FDP - a své nezpochybnitelné místo mají i Zelení, mimořádně úspěšní v parlamentní činnost.
Mnohem nepřehlednější je situace ve Francii, což je do značné míry dáno prezidentským systémem. V parlamentu je běžně zastoupeno 8 stran, které vytvářejí levicové či pravicové bloky
(v nichž dominuje buď socialistická PS či pravicová UDF), ne všechny strany - včetně tradiční silné gaullistické RPR se ale těchto bloků účastní. Mnohé z malých stran mají kromě svého zastoupení v parlamentu i silné regionální zastoupení. Navíc často se stává, že z malých stran pocházejí skuteční lídrové daného bloku.
Podobná situace je i u malých států, srovnatelných s Českou republikou, kdy např. v Belgii je šest stran (a řada malých stran v regionálních parlamentech) a v Maďarsku také šest stran. Ostatně větším počtem stran se vyznačovalo i předválečné Československo, kde vedle pěti velkých stran byly v parlamentu většinou zastoupeny i tři malé strany. Mají tedy malé strany smysl i v dnešním systému České republiky?
Systém dvou velkých stran - funguje-li vůbec někde - je možná zdrojem mnohých dnešních problémů. Velké strany, v České republice prezentované ČSSD a ODS, se mnohdy stávají příliš
snadným útočištěm pro různé podivné lobbisty - stávají se snáze náchylné korupci. V rámci těchto stran stejně mnohdy dochází ke štěpení, což má za následek celou řadu přeběhlíků. U těchto stran se mnohdy projevuje klasická arogance moci, která je pro mnohé občany odpuzující, což má za následek čím dál nižší účast ve volbách. Jako mnohem závažnější lze vidět i přímo související příklon značné části obyvatelstva k extremismu, který se i pro zdánlivě klidnou Českou republiku stává zásadním nebezpečím. Je ostatně příznačné, že k největšímu nárůstu počtu jak malých demokratických, tak i extremistických stran a hnutí došlo v době tzv. opoziční smlouvy, s jejímiž následky se potýkáme dodnes.
Dalo by se říci, že každá strana, která má smysluplný program, která přináší nějakou myšlenku, má právo na svou vlastní, svébytnou existenci, což je ostatně zaručeno i ústavou. Malým stranám by proto přinejmenším neměly být házeny klacky pod nohy - ať už ze strany státních orgánů (které mnohdy účelově nahrávají právě těm velkým stranám) či ze strany velkých státostran, jinak je popřena sama idea demokracie, ke které se jak velké strany, tak i sama Evropa jako taková hlásí.
George Orwel ve svém geniálním díle "1984" napsal: "Je-li tu nějaká šance, pak jedině v prolétech". Dalo by se říci, že je-li tu nějaká šance na skutečnou demokracii, na celkové ozdravení společnosti, pak je především v malých politických stranách.

Znovu k radaru

9. února 2010 v 18:22 | David Khol |  Jiní autoři

Otázky kolem radaru zůstávají

Otázka umístění radarové základny USA na území České republiky se zde vleče
tak dlouho, že je to až s podivem. Poslední události ukazují, že vše může být docela jinak,
jak ostatně již dávno upozorňovali nejen odpůrci radaru, ale i skeptici, poukazující na přímo
astronomické náklady potřebné k vybudování skutečně účinné protiraketové obrany. Situace je taková, že v podstatě nikdo neví, co bude následovat. I nadále je možné, že radarová sta-
nice v České republice (a rakety v Polsku) přece jenom bude. Objevily se i víceméně fantask-
ní úvahy o vybudování tohoto zařízení v Albánii či některé jiné balkánské zemi - ale stejně
tak je možné, že tým Baracka Obamy plány na vybudování protiraketové obrany vzhledem
k současné ekonomické krizi buď zruší, anebo alespoň zásadně omezí. Dalo by se tedy říci,
že odpůrci radaru zvítězili. Je tomu skutečně tak?
Bohužel i nadále zůstávají bezpečnostní rizika, která vedla k plánům na vybudování
systému protiraketové obrany. I nadále zůstává obrovské nebezpečí v podobě ambiciózního,
teokratického Iránu, který i přes současnou krizi způsobenou poklesem cen ropy (na jejímž
exportu je iránská ekonomika závislá ) pokračuje v intenzivním zbrojení, spočívajícím nejen
v rozsáhlých nákupech konvenčních zbraní, ale také ve vývoji balistických raket, které dosahu-
jí čím dál lepších výkonů a svým doletem již ohrožují významnou část Evropy. Ve vývoji těch-
to raket čím dál intenzivněji spolupracuje se Severní Koreou, která je dalším nebezpečným
hráčem především pro absolutní nevypočitatelnost zdejšího stalinistického systému. Nečekaně,
ale o to více nebezpečně se aktivizuje i Sýrie, jejíž poslední aktivity jsou mnohem ostřejší, než
jaké kdykoliv dříve byly. Připočteme- li i některé další státy, které s touto "Osou zla" úzce spo-
lupracují (chudý, občanskou válkou rozvrácený, ale strategickou polohou nesmírně důležitý Sú-
dán), pak zde vyvstává zásadní problém, kterému zatím západní civilizace nedokáže čelit.
Lze souhlasit s odpůrci protiraketové obrany v tom, že tento systém je příliš složitý a
komplikovaný - a tudíž také příliš drahý, náklady na vybudování skutečně účinného štítu, který
by bránil jak území USA, tak i Evropy by byly astronomické. Je zřejmé, že v době, kdy ekono -
miky většiny vyspělých států zaznamenávají pokles a je tendence šetřit všude, kde se dá, klesá
i politická vůle k vybudování takového systému. I nadále ale zůstává otázka, kterou zatím ne-
zodpověděl žádný z kritiků protiraketové obrany. Jak čelit evidentnímu ohrožení ze strany dik-
tátorských, totalitních států, disponujících jak balistickými raketami, tak i jadernými hlavicemi?
Jaká konkrétní řešení, která by byla alternativou protiraketové obraně, by měla být přijata? Jak
dlouho by trval vývoj těchto alternativních řešení? Otázek je možná více, než by se nám zdálo.
Ale utíkání před těmito otázkami je jenom strkání hlavy do písku, které se lidstvu již mnohokrá-
te vymstilo.

Pozvání

9. února 2010 v 9:54 | Jiří Pondělíček |  Aktuality

Vzpomínkové setkání

Oblastní organizace Praha - sever České strany národně socialistické
zve členy a příznivce strany na vzpomínkové setkání, kde bude při příležitosti
62. Výročí únorového puče v roce 1948 uctěna památka obětí totalitního režimu.
Setkání se koná 25.2. 2010 na Náměstí hrdinů v Praze na Pankráci, v parku před pomníkem Dr. Milady Horákové sraz 17,00 - 17,15
Květiny, svíčky, stranické a národní symboly vítány.

J. Pondělíček

Ke Dnu obětí holocaustu

6. února 2010 v 12:20 | Jiří Pondělíček |  Jiní autoři

27. ledna

Ilustrační obrázky jsou z Židovského hřbitova v Lipníku nad Bečvou, kulturní památky
I členové ČSNS 2005 v oblastní organizaci Praha - sever si při svém setkání na Proseku připomněli Den památky obětí holocaustu. Zároveň si připomněli i památku dalších obětí nacistického barbarství, které byly zavražděny pro svůj původ, slovanský a český, nebo pro své smýšlení. Nepřejeme si opakování takových hrůz! To vzkazují Národní socialisté ze severu Prahy. Tím spíše nás překvapuje, že i dnes a v našem českém prostředí se vyskytují skupiny, které se obdivem k nacismu netají a nebo ho zastírají jen tak, aby se vtěsnal do hranic zákona. A tak můžeme na řadě shromáždění vidět prapory se symbolikou zdánlivě neškodnou, ale barvy podezřele připomínají vlajky s nacistickou svastikou. Takové skupiny a jednotlivce nelze pokládat za vlastence, protože obdivují ideologii, která hodlala vyhubit nejen Židy, ale i Slovany včetně nás, Čechů. Odmítáme zaměňování národního socialismu s nacismem!
Za Oblastní organizaci Praha - sever J. Pondělíček