Březen 2010

Reakce na komentář Vladislava Svobody

30. března 2010 v 18:12 | Bohdan Babinec |  Jiní autoři

k článku Náměty a činy ......

Nevzdělaný a prolhaný pane Svobodo!
Můj děda , senátor za Podkarpatskou Rus, Ivan Bodnár,
byl do roku 1921 sociální demokrat.
Ale potom, tak jako řada jiných členů , vytvořili Komunistickou stranu Československa. Z této strany byl vyloučen v roce
1929 jako rebel, který veřejně poukazoval na to, že komunisti
jedno říkají a úplně něco jiného dělají.
Z jeho historie dále uvádím, že měl být 28. října 1918 popraven za účast ve skupině podporující rozbití Rakousko - Uherska. Již stál pod šibenicí při veřejné popravě, avšak po osobní intervenci T.G.M. byl prokurátorovi doručen dekret, že Ivan Bodnár je od půlnoci toho dne občanem nové Československé republiky.
Podruhé stál děda pod šibenicí společně s mými rodiči v únoru 1942 jako rukojmí Gestapa za pomoc Titovým partyzánům   Šufajzlovi a Úhlovi.

V roce 1945 byl znovu odsouzen sovětskou státní mocí k trestu smrti a   konfiskaci veškerého majetku. Před smrtí ho zachránily jenom protesty místních občanů.
Děda a babička zemřeli v roce 1967 resp. 1971 ve věku devadesáti let a neměli v předchozím období od roku 1945 žádný důchod.
Tak se pochlub,
co dělali tvoji rodiče nebo prarodiče pro tento stát a národ ??? 

Na obrázku záběr ze současného Užhorodu

Pokud jde o dceru Milady Horákové Janu, nemůže se v současné době vyjadřovat k ničemu, co se týká M.H., protože má podepsanou smlouvu s Hollywoodem, který natáčí film o její matce. Řekni mi, kolik jsi na tento pomník přispěl? Pokud vím, ani korunu!!! Kdo chtěl dát peníze na pomník, tak je dal!!!
Nerad se chlubím, ale po mě zůstane minimálně 20 patentů v lékařském oboru, několik vlastních metod léčení a v neposlední řadě i pomník M.H. a dalších politických obětí padesátých let. Pochlub se, co jsi dokázal ty, kromě neustálé denunciace naší strany!
Jak je patrné v našem politickém okolí, nejvíce kecají ti, co nic kloudného neudělali ani pro stranu,
ani pro společnost.
Odpověď neočekávám.
MUDr. Bohdan Babinec, CSc.
člen PÚR České strany národně socialistické.
30.3.2010

Dva druhy pravicových voličů

29. března 2010 v 15:11 | Jan Keller |  Jiní autoři

Jan Keller: Dva druhy pravicových voličů

Zdroj: Martin Bacík

Záznam přednášky Jana Kellera na vratimovském semináři, který se uskutečnil v sobotu 21. listopadu 2009 ve Frýdku-Místku
Voliči levice a pravice u nás představují už dlouhodobě dva početně vcelku vyrovnané soubory, a to přesto, že česká populace je v rovině svých postojů spíše levicová. Běžně tento rozpor vidíme u studentů vysokých škol, kteří velice často volí pravici, naprostá většina z nich však odmítá platit školné. Položme si otázku, jaké motivy vedou ty naše spoluobčany, kteří ve volbách volí pravicově. Je třeba předeslat, že jejich motivy jsou velice různorodé a určitou úlohu v konečném rozhodování sehrává mediální manipulace.

Nebudu se věnovat těm lidem, kteří volí pravicově, protože je minulý režim reálně poškodil, ani těm, kteří tvrdí, že je minulý režim poškodil, i když z něho ve skutečnosti docela dobře profitovali. V mnoha případech se totiž jedná o zástupný motiv. Vidíme to z toho, že řada lidí, kterým bylo v minulosti ublíženo, dnes volí levicově. A to často na rozdíl od těch, kdo na minulém režimu parazitovali a dnes jsou nejpravicovější ze všech. Řadu takových případů zná jistě každý ze svého okolí.
Jak lze tedy početnost a stabilitu pravicových voličů vysvětlit? Ještě docela nedávno někteří tvrdili, že žádná pravice a levice přece už dávno neexistuje, že takové dělení je dnes prý už zastaralé. Světová hospodářská krize snad už i těmto lidem ukázala, že dělení na pravici a levici bude ještě dlouho aktuální.
Klíč k určování pravice
V zásadě toto dělení probíhá podle vztahu k sociálním právům a k základním sociálním jistotám, podle ochoty solidarizovat se s druhými, podle vztahu k existenci veřejného sektoru. Budu se proto zabývat pravicovými voliči z hlediska jejich sociálního postavení a materiálních zájmů.
Voliče pravice můžeme rozdělit do dvou hlavních kategorií. Do prvé patří ti, kteří se obejdou bez sociálního státu (a možná i bez státu vůbec), anebo si alespoň myslí, že se bez něho obejdou. Pro tyto lidi jsou všechny výdaje na sociálno nesmyslné, protože jim ukrajují z jejich peněz. Jejich exponenti ve vládě pro ně zařídili rovnou daň a je jen otázka času, kdy i rovná daň se jim bude zdát příliš vysoká.
Do druhé skupiny patří lidé, kteří sociální stát a veřejný sektor sice potřebují, volí ale pravici z jiných důvodů. Těchto důvodů může být, jak uvidíme, celá řada.
Tato skupina je mnohem početnější než první a někteří z jejích členů jsou na sociálních dávkách existenčně závislí. Znám příklad hned dvou ostře pravicových inženýrů, jejichž rodiny žijí na hranici bídy, oni však kandidují za pravicové strany. Takovým lidem pracovně říkám pravicově orientovaná městská chudina.
Setina se obejde bez státu vůbec
Nejprve k první skupině, tedy k těm, kdo jsou proti sociálnímu státu, proti veřejnému sektoru a proti jakékoliv solidaritě a troufají se bez toho všeho obejít.
Také tato skupina se rozpadá na dvě části. Především v ní najdeme malé množství lidí, kteří jsou na tom finančně tak dobře, že skutečně sociální stát (a možná ani stát jako takový) k ničemu nepotřebují. Jejich počet je velmi nízký - odhaduji ho na méně než 1 % voličů - ale existují.
Jsou schopni hradit si sami tu nejlepší soukromou zdravotní péči i soukromé vzdělání pro své děti, třeba i na vybraných školách v cizině. Na stáří jsou pojištěni v soukromém penzijním fondu. Nevědí, co to je veřejná doprava. Mají své vlastní právníky. Někteří z nich si mohou dovolit vydržovat soukromou ochranku.
Tito lidé opravdu stát a veřejný sektor k ničemu nepotřebují. Považují ho jednoduše za přítěž a daně, které musejí platit, jsou pro ně vyhozené peníze. Tito lidé jsou natolik omezeni jen na sledování svého osobního profitu, že nejsou ochotni uvažovat v širším kontextu. Neberou ohledy na nikoho, velká část z nich je prostě asociální. To platí i pro ty mezi nimi, kteří se různými cestičkami dostali k velkým majetkům, i když pocházejí z nižších vrstev. Problémy společnosti by chtěli řešit po americkém vzoru.
Kriminalizace chudoby
V USA řeší sociální problémy jednoduše tím, že už více než dva miliony chudých lidí zavřeli od počátku 80. let do vězení. Naprostá většina tamějších vězňů jsou mladí, málo kvalifikovaní lidé černé pleti. Tímto způsobem si v USA vydatně snížili míru nezaměstnanosti oproti Evropě.
Existují dokonce grafy, které dokládají, že např. výdaje na sociální bydlení klesaly v jednotlivých státech Unie stejným tempem, jakým rostly výdaje na stavbu a provoz vězení. Vězení se stává sociálním bydlením těch nejnižších vrstev. Přitom až třetina vězení je ve Spojených státech už zprivatizována, takže z kriminalizace chudoby bohatnou majitelé věznic. Čím více lidí končí za mřížemi, tím více peněz pro provozovatele vězení ze státních dotací plyne. Takto dnes funguje země svobody a garant demokracie.
Vraťme se ale k našim bohatým asociálům. Těch lidí, kteří se u nás obejdou bez státu, a proto pohlížejí na daně jako na velké příkoří, je u nás jen hrstka, i když mají velké slovo v médiích. Místy to vypadá, že si stihli zprivatizovat i média veřejnoprávní.
Sociální stát - zatím -- nepotřebují
Mnohem více je těch, kdo si pouze myslí, že bez sociálního státu se už navždycky obejdou. Jsou to mladí lidé, vysokoškoláci, žijící hlavně ve velkých městech. Právě to je nejpočetnější skupina pravicových voličů. Patří mezi ně většina vysokoškolských studentů a hlavně nastupující vysokoškoláci kolem 30 let věku. Tvoří jádro pravicových voličů a kromě KSČM odmítají velice tvrdě i sociální demokracii.
Tito lidé zatím opravdu sociální stát skoro k ničemu nepotřebují. Žijí si vcelku dobře a je velkým paradoxem, že si žijí dobře do značné míry díky předlistopadovým poměrům. Minulý systém totiž udržoval velice nízko počty vysokoškoláků. U nás jich bylo méně než 8 %, zatímco ve Francii či v Německu je v populaci téměř už 30 % vysokoškolsky vzdělaných lidí.
Protože u nás bylo vysokoškoláků v minulosti málo, nemají ti dnešní téměř žádné problémy najít uplatnění a velká část z nich má relativně vysoké platy. Předlistopadový systém dnešní mladé pravici vytvořil skvělé nástupní podmínky do života. Zbavil ji konkurence. Starší kohorty vysokoškoláků postupně odcházejí a uvolňují vlně mladých místo.
Navíc se dnešní mladí vysokoškoláci mnohem později žení a vdávají a mají jen minimum dětí. Mezi další vedlejší důsledky reálného socialismu patří stále ještě přetrvávající relativně nízká cena bydlení. (Je to jen relativní, koncem 60. let činil v Ostravě nájem zhruba 7 % průměrného příjmu.)
Dnešní mladí vysokoškoláci zdědili z minulého režimu také to, že stále ještě nemusejí platit na veřejných vysokých školách školné.
V jaké situaci jsou v porovnání s nimi francouzští anebo němečtí vysokoškoláci? Za studium platí školné. Když vystudují, místa jsou obsazená v důsledku masifikace školství od konce 60. let. Pro rostoucí část z nich zbývá jen méně placená práce, ke které by dříve stačila maturita. Nemají šanci našetřit si na byt, protože bydlení zdražilo za 20 let na dvojnásobek, takže velké části z nich byt opatřují a hradí rodiče. Existuje rozsáhlá odborná literatura o tom, jak potomci středních vrstev přicházejí v těchto zemích o iluze. Pikantní je, že revoluční studenti z roku 1968 brzy po vystudování obsadili všechny lukrativní pozice v ekonomice i státní správě na celý zbytek 20. století. Školy však během celé té doby chrlily další kvanta studentů. Každá následná věková kohorta tak má nižší a nižší šance uplatnit se v profesním životě alespoň na úrovni svých rodičů.
Pravicoví studenti profitují ze socialismu
My k tomuto stavu směřujeme také, ale dnešní generace vysokoškoláků to ještě ve větší míře nehrozí. Teprve jejich děti se ocitnou v situaci dnešních rakouských a německých studentů, kteří obsazují fakulty.
Jsme tedy skutečně v krajně paradoxní situaci. Hlavní silou, která drží pravici u moci, jsou mladí vysokoškoláci, kteří profitují z toho, že reálný socialismus reguloval počty vysokoškoláků.
Člověk by si řekl, že si za to zaslouží platit školné. Ale to by nebyl správný postoj. Jakmile se začne platit školné, doplatí na to potomci chudších rodin. V Bílé knize vzdělanosti je to dobře pojištěno. Návrh na zavedení školného počítá s tím, že ti, kdo zaplatí školné počátkem školního roku přímo z ruky, budou mít 20 % slevu. Studenti z bohatších rodin tedy zaplatí jen 80 % školného, studenti z rodin chudších budou platit plné školné. V další části dokumentu se píše o tom, že půjčky, které si ti chudší budou muset na placení školného vzít a které budou splácet po absolvování školy, až jejich příjem dosáhne průměrného příjmu v zemi, budou vysoce úročeny. To prý proto, aby si je nemohli brát bohatí studenti, kteří by využili nižšího úročení k tomu, že by si vypůjčené peníze sami uložili na vyšší úrok. Prostě proto, aby bohatí nespekulovali, budou chudí platit jako mourovatí.
Školné tedy bude skutečně působit jako sociální síto a odsune potomky chudších rodin do kratších a málo lukrativních studijních oborů, kde se bude snad platit méně. Po škole pak mnozí z nich zjistí, že i nízké školné bylo drahé, protože budou pracovat na místech, která vysokoškolské vzdělání vůbec nepotřebují. K tomu ale dojde až někdy v horizontu dalších 10 až 15 let.
Do té doby se budou naši vysokoškoláci oddávat iluzi, že systém, který tady vznikl, je snad budován pro ně. Je opravdu smutné, že dočasné výhody dokáží i vzdělané lidi zaslepit natolik, že podporují u moci síly, které hájí úplně jiné než jejich zájmy. Není to ale zvláštnost jen českých vysokoškoláků. Už před léty kdosi napsal, že příslušníci středních vrstev se vyznačují tím, že ze všech sil a s velkým přesvědčením hájí zájmy těch, kdo stojí nad nimi.
Vysoké školy - nástroj na snížení populace
Abych shrnul tuto první kategorii: Odhadem do ní patří 1 % populace, ti, kteří by se docela obešli bez státu a bez veřejného sektoru. A zhruba dalších 10 % populace, ti, kdo se bez sociálního státu zatím obejdou, protože dostali zadarmo zatím ještě výnosné vzdělání, mají zatím ještě relativně laciné bydlení a zůstávají svobodní (anebo si nepořídili děti), takže mohou ze všech nejvíce investovat do spotřeby. V podstatě se přiživují nejen na minulosti, ale také na budoucnosti. Nevychovávají budoucí plátce průběžného penzijního systému.
Není úplně jisté, zda a o nakolik vysoké školy v dnešních podmínkách zvyšují vzdělanost národa. S určitostí však můžeme říci, že působí jako stroj na snižování populace. A až bude zavedeno školné, budou mít vysokoškolačky ještě méně dětí, aby měly dost peněz na splácení půjček. To je zjištěno v těch spolkových zemích Německa, kde se školné platí.
Schizofrenní pravice
Jak vypadá druhá skupina, tedy ti, komu se nedaří příliš dobře, a přestože sociální stát vyloženě potřebují, volí pravicově. Česká sociologie nám k tomu mnoho neřekne, proto se musíme obrátit k sociologii evropské. Francouzští badatelé zjišťují, že lidé, kterým se nedaří a jdou sociálně dolů, mají zvláštní politické postoje. Jsou v tak trochu schizofrenní pozici.
Jsou vysloveně proti neoliberalismu, protože ten vytváří podmínky, kdy přicházejí o dobře placenou práci. Zároveň jsou však krajně kritičtí na adresu sociálního státu s jeho snahou redukovat sociální nerovnosti. Zároveň tedy od státu požadují, aby je chránil a reguloval ekonomický život, ale zároveň kritizují státní intervence na pomoc nezaměstnaným, chudým a sociálně vyloučeným. Vyčítají jim, že nepracují, zatímco oni sami vzali i hůře placenou práci poté, co přišli o tu lépe placenou. Přitom nejsou ochotni připustit, že část těch hůře disponovaných mohla zůstat bez práce právě proto, že je o jejich práci připravili oni sami.
Výsledek je takový, že mnozí lidé, kteří jdou sociálně dolů, sestupují ze středních vrstev do vrstev nižších, volí spíše pravicově. Častěji než jiní volí dokonce ultrapravicově.
Kdo za to může?
Nedávno byla publikována ve Francii studie o lidech, kteří žijí v jednom ze skromných předměstí řadových domků na severním okraji Paříže. Starousedlíci, kteří v 60. letech snili o vzestupu do středních vrstev, ale kterým se nepodařilo našetřit si a přestěhovat se do atraktivnější části města, volí pravicově. Chtějí se tím aspoň symbolicky povznést nad ty, kdo žijí stejně skromně jako oni, nepobírají však důchod, ale jsou na podpoře. Volí napravo také proto, aby tím vyjádřili protest proti nově příchozím, arabským a černošským rodinám, kterým se podařilo povznést se na jejich úroveň.
A co je nejparadoxnější: Pravicové (a dokonce ultrapravicové) strany volí i tito arabští a černošští imigranti. Chtějí tak sami sobě osvědčit, že jsou právě tak dobří Francouzi jako oni starousedlíci, kteří na ně pohlížejí s despektem.
Troufám si tvrdit, že mnoho českých pravicových voličů volí pravici z podobných důvodů. Nemají se nijak zvlášť dobře a jejich vyhlídky jsou mizerné. Ale toho, kdo za to může, hledají směrem pod sebou. Patří sem lidé ze středních vrstev i lidé z vrstev nižších. Těm ze středních vrstev vadí, že musejí na ty úplně dole přispívat svými daněmi a pojistným. A ti úplně dole? Ti, čím mizerněji jsou v práci placeni, tím větší nenávist cítí vůči těm, kdo jsou bez práce a žijí z dávek. Bují mezi nimi odpor k Romům.
Vytunelované pohodlí a dávkování nenávisti
Nikdo z nich si nepoloží otázku, jaký je poměr mezi škodami vzniklými tunelováním, krádežemi a korupcí a výší sociálních dávek (včetně těch pro Romy). Kdyby se u nás tolik nekradlo a netunelovalo, mohli jsme na sociálních dávkách (nebo na jejich obdobě - občanském platu) pohodlně žít všichni. Protože se krade a tuneluje, podobají se naše platy spíše sociálním dávkám.
Pravice dokáže i tohoto stavu mistrovsky využít. Přímo odborně dávkuje míru nenávisti mezi nižšími vrstvami. Pravicoví politici zbavují bohaté povinnosti platit daně a chtějí umožnit firmám platit zaměstnancům stále méně (sem patří požadavek na zrušení minimální mzdy). To vede k tomu, že stále větší podíl daní platí střední vrstvy. Tyto vrstvy ale nevyčítají bohatým, že se z placení vyvlékli. Zlobí se na ty pod sebou, že na ně musejí platit.
Nic proti sociálnímu státu, jen když…
Je jasné, že v zájmu pravice není úplně zrušit sociální stát. Pravice proti němu brojí spíše jen z propagandistických důvodů. Nemá ve skutečnosti vůbec nic proti sociálnímu státu. Ovšem za podmínky, že na něj budou přispívat a jeho chod financovat prakticky pouze střední vrstvy.
Z takového sociálního státu může pravice naopak vydatně profitovat: zajišťuje sociální smír (a tedy garantuje jistotu pro investory), zajišťuje minimální zabezpečení populace (takže nehrozí, že ti nejchudší budou roznášet nakažlivé nemoci a krást z hladu). Ale především: živí nekonečné spory mezi těmi, kdo jsou na tom jakžtakž dobře, a těmi, kdo jsou na tom vyloženě špatně, tedy mezi středními a nižšími vrstvami.
Proto je cílem chytřejší částí pravice právě minimální sociální stát. Je to stát, který má tak nízké výdaje, že jeho režii utáhnou samotné střední vrstvy. Bohatí a firmy na něj nemusejí přispívat, což je motivuje k větší péči o co nejvyšší vlastní zisky. To, že ho financují střední vrstvy, směruje jejich zlobu proti těm dole. Pomocí čistě fiskálních opatření jsou ti nahoře schopni tuto zlobu přesně dávkovat a hlavně - odvracet ji od sebe.
Vylučování a uzurpace
Vše funguje na principu, kterému se v sociologii říká princip uzavírání. Teorie uzavírání vysvětluje, jak se různé sociální vrstvy dělí o žádané zdroje. Tato teorie má výhodu v jednoduchosti. V zásadě si vystačí se dvěma pojmy - vylučování (exkluze) a uzurpace.
Vylučování znamená, že jisté skupiny si vytvoří monopol na zdroje určitého druhu a vyloučí z přístupu k nim všechny ostatní. Skupiny vyloučené z přístupu ke zdrojům mohou pak použít dvě strategie:
Strategii uzurpace - snaží se opět získat nárok na to, co jim bylo odňato. Tato strategie může sahat od nevýrazné redistribuce až po zbavení dominantní vrstvy moci. Anebo mohou samy střední vrstvy použít strategii exkluze vůči skupinám ještě slabším.
Střední vrstvy se mohou buďto směrem nahoru snažit zpět získat část privilegií mocných, anebo mohou směrem dolů usilovat o vyloučení nižších z toho mála, co jim zbývá. Střední vrstvy nejsou připuštěny ke skutečně moci, zato však dokonale využívají svobodu vylepšit svoje poměry aspoň na úkor těch, kdo jsou pod nimi.
Je v zájmu mocenské elity, aby střední vrstvy rozehrávaly na co nejvíce frontách strategii vylučování, tedy aby se snažily odepřít přístup ke zdrojům těm ještě hůře postaveným. Tato strategie jde přímo proti solidaritě bezmocných, která by mohla horní vrstvy skutečně ohrozit. Tolik strategie uzavírání, kterou rozvíjejí především anglosaští sociologové.
Prokletá solidarita?
Z hlediska teorie uzavírání lze vysvětlit také povahu sociálního státu a povahu reforem, které ho mají zmodernizovat. Vznik sociálního státu není ničím jiným než výsledkem snah středních a nižších vrstev získat alespoň část zdrojů, které by jinak měli pod kontrolou pouze mocní. Klíčovým bodem reforem sociálního státu je naopak omezení přístupu k bezplatné lékařské péči, k sociálním dávkám, ke státem garantovanému starobnímu důchodu.
Minimální sociální stát financovaný pouze středními vrstvami má být zárukou toho, že logika exkludování ovládne střední a nižší patra společnosti. Spoléhá se na to, že střední vrstvy budou mít stále méně, stále více budou muset za všechno platit, ale a přitom budou stále pravicovější, stále více budou obviňovat ty pod sebou a stále více budou proklínat solidaritu.
Po prozření kocábizace
Celý tento mechanismus manipulace funguje jakžtakž dobře, pokud ekonomika jako celek roste. A je příznačné, že základy pro teorii uzavírání byly položeny v dobách poměrně výrazného ekonomického růstu.
Teorie uzavírání není schopna rozlišit dvě zcela rozdílné situace. Je přece něco jiného, žijeme-li ve společnosti s vysokým a trvalým růstem, anebo živoříme ve společnosti ekonomicky stagnující, či upadající. Ve společnosti výrazného růstu mají i ti, kdo jsou na jejím dně, možnost svoji situaci alespoň v rovině spotřeby relativně zlepšovat. A středním vrstvám se může dařit provoz sociálního státu utáhnout. Ve společnosti, která je v hospodářské krizi, se bohatí snaží stále bohatnout a stále více si ukusují z koláče, který neroste. Všichni ostatní pak ztrácejí o to více.
Jsem optimista a domnívám se, že by to mohlo přivést již brzy alespoň část pravicově orientovaných středních vrstev k zásadnímu prozření. Uvědomí si, že těm dolním lze vzít už tak málo, že je to nikdy k těm nahoře nepřiblíží. Naopak, oni sami budou klesat stále níže. Až k tomu dojde, je šance, že levice výrazně posílí.
Ale až k tomu dojde, výrazně vzroste též riziko, že ti skutečně mocní přestanou hrát hru na demokracii, do které se zatím s většími anebo menšími rozpaky nutí. Začnou zakazovat politické strany, které budou říkat lidem pravdu. Povolí jen takové názory, jež budou nekriticky vychvalovat mocné a vlivné. Pracovně toto riziko nazývám kocábizací politiky.
Pokud do té doby nepřekoná česká levice svoji rozdrobenost a pokud v tom klíčovém okamžiku nebudeme co nejúžeji spojeni s levicí v západní Evropě, nebudou mít ti, kterým jde o sociálně spravedlivou společnost, ani tu nejmenší šanci.
Internet - bič na média
Já mám jenom dva dotazy, z toho první - na média - přišel v různé formulaci dvakrát. Takže nejdříve média.
Z dotazů bylo zřejmé, že někdo si stále ještě myslí, že naše média nejsou tak úplně nestranná. Já si to také myslím, je zbytečné o tom dlouho mluvit, ale zároveň si myslím, že tady jsou dvě určité šance.
Za prvé internet umožňuje šířit informace, které se nedostanou do oficiálního tisku. To vědí jak novináři z MF Dnes a Lidových novin, tak to vědí lidé v televizi. Myslím si, že je otázka času, kdy oni budou muset vzít v potaz to, že na internetu se dnes píše o masových demonstracích studentů v Německu, o obsazení všech vysokých škol v Rakousku, a u nás se o tom v rozhlase, tisku a televizi nedozvíte ani slovo. Ono to totiž znevěrohodňuje oficiální média, protože jejich čtenáři a posluchači pak nemají dojem, že jsou kvalitně informováni.
A druhá věc. Režimní média mají jednu velkou slabinu - potřebují totiž senzace, aby zvýšila svoji sledovanost, a mocenská elita si počíná takovým způsobem, že senzace tam jsou jako na běžícím pásu.
Pokud by si média nevšimla toho, co se dělalo na právnické fakultě v Plzni, jakým způsobem tam Marek Benda a další získávali svoje tituly a diplomy, tak už jsem přesvědčen, že teď, v tuto dobu, by celá aféra byla už zametena pod koberec a komise ministerstva školství by vůbec nic nevyšetřovala. Média to dělají proto, protože potřebují zvyšovat svůj odběr, a tak občas sáhnou k tomu i tady, protože mocenská elita si o to přímo koleduje. To znamená, že pokud by časem média třeba začala psát o tom, jak podnikali, jak bývalý ministr dopravy přišel ke své vilce za 130 milionů v Saúdské Arábii, jak podnikal bývalý ministr vnitra, určitě by měla větší sledovanost než seriál Ordinace v růžové zahradě. A o to těm lidem jde, protože oni jsou pak podle toho také placeni a podle toho, tolik reklam mají. Takže je určitá naděje.
Bezzubá inventura
Druhá otázka: studenti, jejich vztah k politice a zvláště jejich vztah k levicové politice.
Zatím to není žádná sláva. Když si vezmete - schválně jsem si ji studoval - Inventuru demokracie, se kterou přišlo 1500 studentů Karlovy univerzity. To je naprosto bezzubý text. Začíná tím, že nás vůbec nezajímají spory pravice a levice. Jestliže toto studenti napíší, tak je jasné, že oni vůbec neví, co se v té zemi děje a vůbec netuší, co je v poměrně krátké době čeká. Všechny jejich požadavky klouzají po povrchu. Chceme, aby politici neměli tak rozsáhlou imunitu - to je přece úplně zbytečné. Pokud budou zmanipulovány soudy, tak nic nepomůže, že politici budou zbavováni své imunity, jako docent Wolf, například. Další příklad toho, jak kloužou po povrchu - nechceme, aby byla tak vysoká korupce. Je to divné, nedovedu si představit, že by se sešla nějaká jiná skupina studentů a vydala manifest Chceme, nám ta korupce nestačí, chceme, aby byla ještě větší. Prostě požadovat takové věci, to jsou naprosté banality. Ti lidé si neuvědomují, že korupce není náhodný jev v tomto systému.
Strach nebo sranda?
My žijeme v systému, který doporučuje "zbohatněte" a schopný člověk si sám cestu ke zbohatnutí najde. Když byla debata na internetu, jak se dostal Marek Benda k titulům, k diplomům, tak už tam byli čtenáři, kteří jsou tak zkažení dnešní dobou, že tam psali: Vy jim závidíte, že jsou tak schopní, že si to načerno opatřili.
Jestliže by se někde měl ilustrovat rozpad hodnot, tak to je tady toto. On potom ještě řekne: Tak když to prasklo, tak já půjdu jinou cestou. Správně tam někdo psal do novin, že je to, jako kdyby zloděj auta vysedl a řekl: Dobře, tak když jste mě chytili, tak já to auto teda vrátím, když to jinak nejde.
Takže jsem těm studentům - oni chtěli nějaký názor - řekl, ať si uvědomí, v čem je rozdíl mezi nedemokratickými a demokratickými systémy. Že nedemokratický systém je takový, kde občané mají strach z mocných. Demokratický systém je takový, kde vláda a mocní mají obavu a strach z občanů. My dnes žijeme v systému, kde vláda má z občanů jenom velkou srandu.

Petr Nečas

26. března 2010 v 14:07 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

nový soupeř pro Jiřího Paroubka

ODS se odhodlala ke kroku, který ji může posílit při vyrovnávání preferencí ČSSD před nastávajícími volbami do Sněmovny PČR.
Myslím, že se mýlí Lubomír Zaorálek, když říká, že jde jen o kosmetickou změnu na straně ODS, protože její politika se nemění. Pro Petra Nečase mluví jeho princip slušnosti a odbornosti, který dnes prezentoval v Českém rozhlase. Naštěstí tento princip ve spojení s jeho osobou zní věrohodně. ODS snad přejde k věcné volební argumentaci a i k vysvětlování přínosu jejich programu pro občana - zaměstnance a ne jen pro liberalismem se ohánějícího podnikatele.
Doufejme, že i ČSSD ubere na populistických předvolebních slibech a reálně vykročí k politice likvidace státního dluhu. I u ČSSD bude záležet na tom, z čích úst a jak bude její program prezentován.

Náměty a činy z Plzeňska

26. března 2010 v 13:50 | Václav Jakubčík |  Jiní autoři

...pro budoucno

Zdravím a sděluji, že stále považujeme za dobré téma do voleb přemístění Senátu či Ministerstva obchodu do Brna z důvodu posílení a uznání regionu dle jeho významu a postavení. Nevidíme jediný důvod, proč by to nemohlo jít. To samé platí pro Oloumouc, kde bychom rádi viděli v budoucnu Ministerstvo dopravy vzhledem k možné dostavbě Kanálu Labe-Dunaj-Odra, pro který se naše strana (ČSNS 2005) vysloví a bude jej prosazovat, čímž získá Morava úplně jiný strategicko - dopravní význam pro stát i Evropu. Pak tu máme Ostravu, které by patřilo Ministerstvo průmyslu.
Tyto dropty - smítka ze stolu Prahy, by ji nejen neoslabily a neochudily, ale naopak posílily z důvodu principu: silné regiony - kraje - silný střed.Tyto změny by se samozřejmě neudály přes noc, ale představujeme si horizont při tempu jedné změny za volební období.
Nezapomínáme ani na chudnoucí regiony Čech. Do Jižních - Českých Budějovic si představujeme Ministerstvo zemědělství a v Plzni Ministerstvo školství.
Je to běh na velmi dlouhou trať, ale máme zato, že je důležité o tom začít mluvit a navrhovat řešení na desetiletí, protože naše strana měla odpovědnost a lásku k vlasti ve svém programu od svého vzniku a nikdo nás této zodpovědnosti nemůže zbavit.

Na volební kauci České strany národně socialistické v Plzeňském kraji 15 000,-Kč se podíleli:
Bratr : Jiří Fejfar předseda krajské organizace 3 500,-Kč
Pavel Kraft místopředseda kr.or. 2 500,-Kč
Ing. Jiří Janoušek 2 000,-Kč
Bc. Vladimír Hanzlíček 1 000,-Kč
Pavel Vácha 1 000,-Kč
Gabriela Hofmanová 500,-Kč
Calta - Fajtlová:nekandidují 500,-Kč
Jakubčík:nekandiduje v kraji 4 000,-Kč

Středa v Bratislavě

25. března 2010 v 20:23 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

24. března 2010

DoBratislavy jsem cestoval vlakem prakticky na otočku. V knihkupectví Svet knihy na Obchodnej ulici jsem předal ke komisnímu prodeji 25 kusů své nové knihy Proti proudu času. Zbyly mi asi dvě hodiny do odjezdu vlaku domů, což stačilo na krátkou prohlídku historického jádra města a na oběd.
Procházku jsem začal u Michalské brány. Tato část města je v nejlepším pořádku, jen lidí na ulicích bylo podstatně méně než v Praze. Je tam celá řada historických budov a v tomto směru jejich koncentrací připomíná historické části Prahy.
Když jsem procházel kolem vchodu do bohosloveckého semináře pro katolické kněze, nacházejícího se v historické budově památkové zóny, musel jsem si chtě nechtě vzpomenout na problémové období Slovenského státu 1939 - 1945.
Prezidentem byl Jozef Tiso, katolický kněz, který bylv procesuna začátku roku 1947 odsouzen k trestu smrti a ten byl na něm vykonán 18. dubna 1947. Jeho obhajovací řeč měla 154 stran strojopisu a jakýmsi řízením osudu se do mých rukou jedna kopie před desítkami let dostala a já jsem ji naštěstí uchoval. To, co bylo na počátku Slovenské republiky, by se snad dalo Jozefu Tisovi i prominout, později se však nedokázal vyhnout souhlasu s deportacemi kolem sedmdesáti tisíc Židů do likvidačních koncentračních táborů, kde většinu z nich čekala plánovaná smrt.
Obhajovací řeč Jozefa Tisa jsem se pokusil analyzovat a své stanovisko s četnými citacemi jsem zařadil i do kapitoly K samostatnosti Slovenska v knize Proti proudu času.

Slovensko jsem nucen mít přes všechny výhrady k posuzování jeho cesty rád, protože jsem z česko-slovenského manželství. Časem možná každý dojde k tomu, že úplné popření současných dějin, ve kterých jsme žili, není to nejlepší. Zamenalo byto popřít svůj vlastní život nejen se špatným, ale i s tím dobrým chováním. Je to jedna z výzev dnešní doby: umět se ohlédnout objektivně zpět.

Proti proudu času

24. března 2010 v 21:21 | Miroslav Rozkošný, Jaroslav Skopal |  Aktuality

K nové knize

S přerovským autorem Proti proudu času

Zajímavé čtení se spoustou jmen a fotografií známých přerovských i mimopřerovských osobností nabízí také druhá kniha Jaroslava Skopala, která nedávno vyšla pod titulem Proti proudu času. Autor se narodil v Košicích, ale již jako tříletý musel v roce 1939 Slovensko s rodiči opustit a na krátký čas se rodina usadila v otcově rodném Buku. Odtud se přestěhovala do Přerova a ve svém novém bydlišti pak Jaroslav Skopal později spojil svůj život zejména se Sokolem, stejně jako na začátku své tělovýchovné kariéry i jeho otec Cyril. Dlouholetý člen Sokola a socialistické strany na vlastní kůži prožíval politické změny, které se u nás udály od roku 1948 a ve své životopisné práci jim proto věnuje větší pozornost. V poměrně obsáhlé publikaci však autor nabízí čtenářům námětů mnohem víc. Všímá si života prarodičů a jejich příbuzenstva v Buku, matčiných rodičů a jejich široké rodiny na východním Slovensku i rodiny evangelického faráře Miloše Krybuse narozeného v Brně, otce své manželky Astrid.
Neopomenul zaznamenat i svá školská léta v Přerově a čas studií na ČVUT Praha. Zařadil i ozvuky z těžkých dob roku 1948 a po něm, kde čerpal z pamětí Jaroslava Lesáka, Karla Löbla a využil též publikovaných analýz Stanislava Křečka a Karla Kaplana k příčinám a průběhu února 1948. Jsou zachyceny i pohledy na příčinu tragické smrti Jana Masaryka nebo záhady kolem sebevraždy Emanuela a Anny Šlechtových v roce 1960.
Jaroslav Skopal přesahuje svojí více než padesátiletou veřejnou činností rámec přerovského regionu a ve své knize se proto zabývá událostmi, které mají svůj původ také v Praze, kam autor dodnes zajíždí na různé akce nebo setkání se starými přáteli.
Kniha je v Přerově k dostání v knihkupectví v Kratochvilově ulici, v Praze by mělo být několik výtisků v sokolské prodejně v Tyršově domě. Lze se na něj obrátit i přímo elektronickou poštou. Kniha má 360 stran a přes 200 obrázků. Bohatý je jmenný rejstřík, seznam na odkazovanou literaturu má 62 položek. Tato druhá kniha vyšla vlastním nákladem autora.
Miroslav Rozkošný
Kontakt na autora: jar.skopal@volny.cz

K praktické politice

17. března 2010 v 22:52 | Václav Jakubčík |  Jiní autoři

Námět na akce

Zdravím, na pracovní poradě k volbám u nás ve Spáleném Poříčí zaznělo, než plané řeči našich konferenčních úderníků, které ve skutečnosti nepřinesou bohužel ani analýzu, ani řešení nebo náznak řešení jimi nastoleného tématu, tak by podle nás, byly účinnější akce zaměřené ven ze strany na veřejnost, například plánované setkání na Hoře Bzí připravované Jirkou Fejfarem a Pavlem Kraftem, výročí bitvy u Lipan v dubnu, skutečně úspěšné akce Ivana Fabiána výstup na Blaník a to nám ještě zůstává Říp a Špilberk. Podle mého, politika je předvést a prosadit své politické názory na veřejnosti a úspěšnost je prověřena výsledky voleb a ne délkou projevu na konferencích či množstvím připomínek. Tak například naše sestra nám stále připomíná, že není o ničem informována a nikdo nenalezne odvahu ji říci, že když se nic nedělá, tak není o čem hovořit a tak je to s většinou
životně důležitých témat. Stav se pomalu zlepšuje, finančně podporujeme kandidátky v krajích a Milan Kubík rozdal několik stovek přihlášek do volebních komisí v našem kraji. Chci touto cestou poděkovat bratru Holubářovi, který jediný vzpomněl a poděkoval Milanu Kubíkovi za vytvoření našich krajských stránek, však byl bratr Holubář hned okřiknut našimi konferenčními úderníky, že si dovolil pochválit toho nesprávného. Když řeším naše stranické věci, tak vzpomenu na to jak vznikla naše strana, jak v roce 1918 byl založen tento stát, jehož jsme pokračovatelé a jakým protivenstvím musela naše strana do naší přítomnosti dojít a co s tím my uděláme, jak se k tomu postavíme. Źnovu musím pro někoho připomenout, že jsme a kopeme za ČESKOU STRANU NÁRODNĚ SOCIALISTICKOU.

ČSNS 2005 k vyjádření Heize Fischera

8. března 2010 v 13:54 | Přemysl Votava |  Aktuality

Dekrety prezidenta Dr. Edvarda Beneše platí

Prohlášení

České strany národně socialistické k výrokům Heinze Fischera

Prohlášení rakouského prezidenta Heinze Fischera, že Dekrety prezidenta Dr. E.Beneše byly těžkým bezprávím, je jedním z mnohých, které jsou vedeny snahou zpochybnit, či dokonce pozměnit výsledky druhé světové války. Tyto snahy je třeba rázně odmítnout.
Nelze dovolit, aby rakouské politické ambice, či předvolební hrátky šly na úkor naší republiky. Je možné, že někteří rakouští politici se snaží hrát svou mocenskou politiku k našemu státu. Připomínáme, že Rakousko-Uhersko se rozpadlo v r. 1918. Čeští politici dnes už nemusí jezdit na kobereček do Vídně, jako před sto lety. Císaře pána a rakouskou monarchii nám připomínají dějiny, ale též tisíce pomníků obětí první světové války. Druhá světové válka přinesla našemu lidu další utrpení. I zde Rakousko hrálo svoji úlohu, bylo součástí Velkoněmecké říše. Na tyto skutečnosti i po desetiletích nelze zapomínat. Rakouský prezident svým prohlášením vychází vstříc rakouskému sudetoněmeckému krajanskému sdružení (SLO), které dlouhodobě zkouší co mu dovolíme. Dnes není jediný důvod se omlouvat, či poníženě přijímat vše, co přijde z Vídně.
Přemysl Votava
1. místopředseda ČSNS 2005
V Praze dne 6.3.2010

Osobně bych doplnil prohlášení o připomenutí panu prezidentovi, že jedním z jeho rakouských spoluobčanů byl Adolf Hitler, který se své vlasti odvděčil tím, že veškeré Rakušany- antifašisty okamžitě likvidoval. Osobně, patrně zítra, budu mít článek na svém blogu.
Vladimír Fröhlich

Z Lidovek 6. března 2010

7. března 2010 v 12:10 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

Vernon Smith poskytl rozhovor LN (Marek Hudema)

Vytržené citáty:
Všichni jsme sociální zvířata a rození obchodníci - ale kulturní rozdíly mezi národy existují, říká nositel Nobelovy ceny z roku 2002 Vernon Smith (83). Smith do ekonomické vědy vnesl laboratorní experimenty a simuloval i vznik finančních bublin. Teď tvrdí, že za současnou krizi může hlavně touha politiků po znovuzvolení.

LN: Podepsal jste otevřený protestní dopis proti takzvanému finančnímu stimulu, který měl v roce 2009 pomoci americkému hospodářství z krize. Mimo jiné rozšířil sociální podpory a pomohl problémovým bankám. Kritizoval jste i následující program Obamovy vlády. Proč? Teď se zdá, že opatření zafungovala a Amerika se zmátořila z krize.
Smith: Pokud jde o stimul navržený prezidentem Bushem, byl to špatný nápad - vůbec nic nestimuloval. Jen zvyšoval soukromé úspory tím, že zvětšoval veřejné dluhy a přesouval odpovědnost za jejich splacení do budoucna.
Když lidé sedí na majetku, jehož hodnota klesá, a říkáte jim, že by tak strašně klesnout neměla, zachovají se přirozeně: použijí větší část příjmu k zaplacení svých dluhů. Teď ze všeho nejvíc potřebujeme, aby se ceny domů, které byly příliš nafouklé, vrátily na úroveň odpovídající jejich reálné hodnotě a opět se obnovila poptávka po nákupu bydlení.
Nevidím žádnou cestu, jak by tenhle proces mohl být urychlen.

Tazatel (LN-MH) položil složitě otázku, co je dnes cílem ekonomie jako vědy. Přitom citoval jiného nositele Nobelovy ceny Garyho Beckera, který loni překvapivě řekl, že cílem je pochopit příčiny chudoby a snížit ji.
Smithova odpověď:
Pro mě je nejdůležitější částí ekonomie dělat experimenty, dělat výzkum, který prohlubuje naše poznání. O tom aspoň něco vím: jaké experimenty mohu udělat, jak vytvořit experiment, který třeba zdvojnásobí naši šanci na poznání daného jevu.

Poznámka: Komunisté kdysi říkali, že politika je koncentrovaná ekonomika. Snad to měl říci Lenin nebo někdo jiný významný. Může to platit i dnes. Zdá se mi. že předvolební politika je jen špinění politického protivníka. Viz negativní předvolební kampaň, se kterou v minulých volbách na radu expertů na kampaně začala ČSSD a kupodivu uspěla. Dnes se negativní kamapaň opakuje a metodu používají i jiní. Také vyhrají?

Pátek v Ostravě

6. března 2010 v 18:04 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

5. března 2010

Na pozvánku od Martina Bacíka zúčastnit se vzpomínky ke 160-letému výročí narození prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, konané v Ostravském muzeu 5. března 2010 dopoledne, jsem reagoval pozitivně, jel jsem tam.
Akci zahájil brigádní generál Mikoláš Končický, jeden ze tří posledních žijících velitelů tanků 1.Čs. tankové brigády z II.světové války. Ten je současným předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu v Ostravě.











V kulturní části programu vystoupili pěvecký sbor Základní školy Josefa Valčíka s rozšířenou výukou hudební výchovy. Dvě nadšené učitelky dokázaly u dětí vypěstovat pěkný vztah k hudbě, takže i diváci mohli být spokojeni.


Životopisem T.G.Masaryka provedl přítomné Vl. Krejčí. Zdůraznil jeho znalosti filozofie, socilogie, etiky, z nichž nakonec vyplynul i jeho profil politický.
Pozoruhodným programovým bodem bylo promítnutí na DVD převedeného němého filmu Návštěva prezidenta Masaryka v Ostravě v roce 1924. Psané komentáře byly v němčině a také záběry z ulic na firemní štíty obchodů ukazovaly, že Ostrava té doby byla značně německá.

Mezi účastníky jsem zastihl i české socialisty z Ostravy, mj. Zdeňka Syručka (vlevo) a Martina Bacíka (vpravo).

Cestou zpět ke stanici tramvaje jsem procházel čistým centrem Ostravy. Uklízené je i okolí opuštěných budov Ostravy. Zdá se, že to Ostrava myslí vážně ve své soutěži s Plzní o titul Evropské hlavní město kultury 2015. Potvrdil to i rozhovor dvou dam při obědě v jídelně Ostravského muzea, který jsem zaslechl, a který vyzněl tak, že Ostrava touto soutěží začíná žít a že podle toho i koná.