Životopis Františka Cigánka - část I.

2. května 2010 v 17:39 | František Cigánek |  Jiní autoři

formou odpovědí na dotazy nezávislých novinářů Jiřího Doležela a Jana Dvořáka

Místo úvodu: Františka Cigánka (80), žijícího v Přerově v jednom z Domů s pečovatelskou službou, znám řadu let. Setkáváme se na příležitostních jednáních představitelů občanských sdružení nebo při oslavách státních svátků. František Cigánek si v životě mnohé vytrpěl a jeho životopis je jedním ze svědectví o změnách, kterými naše republika prošla.
Jaroslav Skopal

Nejzažší vzpomínky z dětství:
Nemohu nevzpomenout na rodiče mého táty, Františka Cigánka - Tomáše a Mariánu Cigánkových, v 30-tých létech minulého století bytem ve Věžkách u Přerova č. 23, u nichž jsem od svého nejútlejšího dětství býval téměř denně (do svých předškolních let). Oba se dožili vysokého věku: stařeček 85. a stařenka 83. let… - přesto, že žili ve velmi skromných sociálních podmínkách. Obdělávali pár měřic políček a stařeček si přivydělával šitím a opravami obuvi. Vyučil se na XII. okrese ve Vídni obuvníkem (ševcem) a stařenka vychovávala v jejich domácnosti šest dětí (čtyři syny a dvě dcery). Nejstarší z jejich synů - Josef - byl za 1. světové války těžce raněn a dlouhodobě léčen v nemocnici ve Lvově, oženil se tam s místní zdrav. sestrou Agafií a vychovali spolu dvě děti. Na následky válečných útrap a těžkých zranění - strýc Josef ve dvacátých létech min. stol. zemřel a byl pochován na lvovském hřbitově. Stařeček a tátův bratr Antonín mu byli v tehdejším "Ruském Polsku" na pohřbu…
Můj táta František CIGÁNEK (* 1890) - jako věkově druhý v pořadí - se za Rakousko-Uherska vyučil (rovněž na vídeňském XII. okrese) stolařem. - Po vyučení vstoupil do služeb ČSD a společně se svou manželkou (mojí mámou) Marií, rozenou Kozákovou, rodačkou z Kyselovic (v býv. okrese Kroměříž) obhospodařovali 15-18 měřic polností --- a byli de facto tzv. "samozásobiteli". Narodili se jim čtyři děti: já, jako prvorozený syn František, moje sestra Mařenka (která ale zemřela brzy po narození), sestra Věra - po vychození obecné a měšťanské školy krátce navštěvovala Střední techn.-zemědělskou školu v Přerově, vstoupila do 3. řádu sv. Františka, sloužila jako zdrav. sestra na dětském odděl. Fakultní nemocnice v Olomouci, kde onemocněla mimoplicní tbc a ve věku 34. let zemřela. Je pochována na hřbitovním separé odděl. řádových sester-františkánek ve Slavkově u Opavy. Můj bratr Miroslav, který absolvoval dvě léta Vyšší průmysl. školy mlékárenského průmyslu v Kroměříži, 2 x 5 měsíců Mistrovské školy zemědělské v Lipníku n./B. a jednoletou Techn.-zemědělskou školu pro funkcionáře JZD. Vykonával pak profesi zootechnika JZD "HANÁ".
Maminčin bratr Antonín (Tonek) Kozák se přiženil do Brna. Vzal si brněnskou Němku Marii Vodákovou, s níž měl jedinou dceru Zdeňku. Byl stavebním "polírem" na brněnských stavbách (většinou německých stavebních firem), ale údajně nebyl organizován v žádné z nacistických organizací (NSDAP apod.) - nicméně jeho dcera Zdeňka (moje sestřenice) byla členkou Bund Deutscher Mädel (Svaz německých dívek). - Při osvobozování Brna koncem 2. svět. války sovětskými vojsky se prý vojáci ptali spolubydlících sousedů: "… a gděže iščo germány …?" - Když jim sousedé ukázali na strýcův byt, byl z něj surově vyvlečen, krutě zbit a do tří dnů na následky zranění zemřel v nemocnici "U sv. Anny". Vdova (teta, v SRN provdaná M.Schneider) se sestřenicí až do roku 1947 pracovaly v zemědělské usedlosti u jisté rodiny Křížkových ve Veverské Bitýšce a poté se legálně přestěhovaly do Bavorska (SRN) za svými sestrami, které v Bavořích bydlely již za "První republiky" ve Wolnzachu (mezi Ingolstadtem a Mnichovem).
Obě se v Německu nepříliš šťastně provdaly. Několik let jsme s nimi měli korespondenční styk, ale více jak půlstoletí
jakoby se nad nimi slehla zem… Teta (M.K.-S.) je již jistě dávno "na Pravdě Boží", ale Zdeňka (po provdání Sidi Huberová) může ještě být naživu. Je stejně stará jako já (mohla by mít kolem osmdesátky). Bezvýsledně jsme zjišťovali stopy jejich Osudů - prostřednictvím Mezinárodního i Československého Červeného kříže… Odezvy žádné! - Tolik stručně z mých "rodinných análů" - za mlada…
Kde jste vyrůstal - v jakém prostředí ?
Oba moji rodiče byli po celý svůj život prokatolicky orientovaní - praktikující katolíci a v tomto rodinném prostředí jsme doma všichni tři vyrůstali. Výuka náboženství byla tehdy
v Obecné škole povinným předmětem.             
Jak vzpomínáte na své mládí ?
Vzhledem k tomu, že jsme na Štědrý den v roce 1934 vyhořeli - kdy 23/12 t.r. kominík vymetal před polednem komíny našeho rodinného domku (kdy se v kuchyni topilo) --- a ex post vyšetřující orgány zjistily, že během čištění komínového tělesa na "hůře", kde bylo uskladněno seno a sláma pro dobytek a vyprané prádlo na vánoční svátky, vylétla (při vytahování kominického koštěte) jiskra, která 24 hodin doutnala - a až druhého dne - kolem 10:30 hodin dopoledne se uskladněná sláma a seno vzňalo. Přijelo prý k likvidaci požáru šest hasících sborů z okolních obcí i z Přerova, ale celá střecha budovy lehla popelem… Hasiči se pak již jen snažili zachránit sousední dům rodiny pí. Františky Netopilové, obchodnice smíšeným zbožím. Při adaptaci a rekonstrukci našeho domku, podpojištěné novostavby (postavené v roce 1929, tedy pět let před požárem) - museli zedníci odstranit pět "šárů" propáleného zdiva, nežli byly instalovány nové krovy a nová střecha… Peníze z pojistné smlouvy nepokryly ani režie, spojené s dopravou nových trámů a stavebních materiálů!!! Notabene v době největší hospodářské krize "masarykovské republiky".
Pravdou sice zůstává, že ze širokého okolí nám spoluobyvatelé ze "sousedské solidarity" přiváželi v roce 1935 krmnou řepu, brambory, seno a slámu pro dobytek. - Dluhy, vzniklé požárem, spláceli však rodiče až do konce 2. světové války. - Řadu let naše rodina byla živa "jen z ruk práce" - jak se říkávalo - žila "z rukou do úst". - K obědu bývalo maso jednou za čas - a to jen z vypěstovaných domácích králíků a na jaře jen kůzlečí. Přesto jsem nikdy neslyšel, aby si rodiče na stávající poměry stěžovali! -

Co nebo kdo formoval vaše názory (politické, náboženské atd.)?
Díky rodičovské péči - maminčiny, která byla politicky bezpartajní - a táty, který byl řadovým členem Lidové strany, ale především díky jejich křesťanskému náboženskému přesvědčení (v duchu řím.-katol. Církve) - jsem byl (spolu se svými sourozenci) odmala názorově orientován.
Jaký byl váš vztah k Němcům?
Vzhledem k tomu, že jsme měli v rodině "česko-německou přízeň" - (naši brněnskou rodinu, jak uvádím v interview), která se neztotožňovala s nacistickou ideologií, nicméně moje teta Marie Kozáková pocházela z rodiny brněnských Němců, nikdy jsme jim to nevyčítali --- žili jsme opravdu v rodinné symbióze
a národnostní toleranci…
Jaké máte vzpomínky na rok 1938 (Mnichov) a následnou okupaci?
Spolu se svými demokraticky smýšlejícími rodiči a se členy učitelského sboru obecné školy ve Vlkoši u Př., zejména jsa ovlivněn názory vlasteneckého učitele češtiny, pana Josefa Bendy, byli jsme niterně velmi zklamáni "mnichovanskou zradou našich západoevropských
spojenců" - rozhodnutím odstoupit Sudety hitlerovskému Německu --- s následnou okupací ČSR nacisty a zřízením "Protektorátu Čechy a Morava" (Protektorat Böhmen und Mähren) …
Zapojil jste se vy sám nebo někdo z vašeho okolí do odboje?
Rodiče sice nebyli organizováni v českém protinacistickém odboji, ale přispívali jsme formou materiální pomoci partyzánským jednotkám, působícím v prostoru Moravsko-Slezských Beskyd, na Oderských vrších a v Podhostýní. Já sám jsem minimálně 5x vykonal službu "rozvědčíka" při předávání obilí a mouky někdejšímu pracovníku Optikotechny Přerov panu Englovi (tehdy bytem
v Lověšicích u Př.), který byl zprostředkovatelem materiální pomoci partyzánským jednotkám sovětského majora Murzina. Pšenici mu pravidelně v nočních hodinách mlel jistý mlynář - pan Holub - na osamoceném mlýně mezi obcemi Horní Moštěnice, Lověšice, Bochoř a Věžky u Přerova… - (který již dávno neexistuje).
Byl jste vy sám nebo někdo z Vaší rodiny perzekuován nacisty?
Za "prodej načerno chovaného a vykrmeného prasete" vlkošskému řezníkovi, panu Rudolfu Oheralovi - byl táta v závěru 2. světové války zatčen gestapem, po tři dny vyšetřován na jejich
přerovském působišti a zařazen do chystané eskorty, směřující do některého z nacistických koncentračních táborů "k fyzické likvidaci" - za sabotáž říšskoněmeckého hospodářství… Z časové tísně (rapidně se blížícího pádu hitlerovského Německa) však již k realizaci nedošlo.
Jak jste prožíval válečná léta a jak jste vnímal tehdejší každodennost?
Protože táta byl od prvopočátku nacistického "anšlusu" (záboru Rakouska, následného "Drank nad Osten", kapitulace Polska a Francie) - niterně přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy hitlerovská aliance "Berlín-Tokyo-Řím" válku prohraje --- věřil jsem v tomtéž duchu i já v zhroucení nacisticko-fašistické ideologie…
Jaké máte vzpomínky na osvobození a tehdejší atmosféru ve společnosti?
Nadosmrti mi zůstanou vzpomínky na závěrečné dny konce 2. světové války, kdy ustupující jednotky Wehrmachtu na čáře Ostrava-Přerov-Kroměříž-Břeclav - měl velitel části těchto ustupujících jednotek přechodný štáb ve Věžkách u Př., umístěný v RD naší sousedky, paní Františky Netopilové, v průjezdu našeho RD měl zaparkovaný vojenský "džíp" --- a v "mém pokojíčku" měl jeho řidič zajištěn přechodný azyl. - Nezapomenu, jak v pozdních nočních hodinách se táta s ním bavil na téma "kapitulace nacistických armád" v prostoru střední Moravy. Jednalo se o rakouského občana Bauera, který s dalšími šesti "Kriegskollegy" před rozbřeskem následujícího dne dezertoval. Tátovi slíbil, že - podaří-li se jim dostat se do Rakouska, v nejbližším možném termínu zašle na naši adresu "zdárně realizovanou akci jejich dezerce". Nestalo se tak - z čehož
bylo patrné, že byli během útěku likvidováni buď svými soukmenovci (Němci), nebo sovětskou armádou, která okupovala osvobozené Rakousko… Ustupující nacistická armáda "linie střed"
likvidovala za sebou skoro všechny mosty v okrese Přerov. Stalo se tak i v mé rodné obci. V májových dnech 1945 bylo třeba postavit řadu provizorních přemostění také přes místní říčky (Svodnici a Říku), aby mohli zbídačení země-dělci obdělávat svá pole - a aby byla všeobecně zprovozněna doprava na hlavních silničních tazích. Do těchto poválečných rekonstrukčních a adaptačních prací byla "brigádně" (dobrovolně) zapojena převážně mužská populace. Z přinucení "revolučních gard" byli do odstraňování trosek po vybuchlých destrukčních náložích a budování provizorních mostů také zapojováni bývalí místní "Vlajkaři" a další pronacističtí kolaboranti. Byl jsem mnohdy přímým svědkem až nehumánního zacházení s těmito "zrádci" - jak např. jistý věžecký občan, známý pod přízviskem "Janhuhu", vlastním jménem a příjmením Jan Kozák (železniční zaměstnanec) - pod dozorem samozvaných "revolučních gardistů" musel až do úpadu tahat v bahně Svodnice klády (v zorném úhlu starozákonního "Oko za oko, zub za zub!") --- Tento poválečný "hurá-styl" ve mně zanechal velmi rozporuplné vzpomínky…
František Cigánek (první zleva) při stafáží u Památníku obětí 2. světové války a Přerovského povstání na přerovském hřbitově (8.5.2005)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama