Červenec 2010

Pohřeb Milana Paumera

31. července 2010 v 10:44 | Jan Šinágl |  Aktuality

Člověk hodný pozornosti

DNE 22. ČERVENCE 2010 VE VĚKU 79 LET NÁS NAVŽDY OPUSTIL
MILAN PAUMER
ÚČASTNÍK TŘETÍHO ČESKOSLOVENSKÉHO ODBOJE,
VETERÁN SPECIAL FORCES US ARMY,
SKAUT A NEÚNAVNÝ BOJOVNÍK PROTI KOMUNISMU
ROZLOUČENÍ S NAŠÍM DRAHÝM ZESNULÝM
SE USKUTEČNÍ DNE 4. SRPNA 2010 VE 12:00 HODIN
V DIVADLE NA KOVÁRNĚ - 1. NÁDVOŘÍ ZÁMKU,
JIŘÍHO NÁMĚSTÍ Č.P. 1,
PODĚBRADY

Jménem rodiny a pozůstalých
Zdeněk Paumer, bratr

Rakev a kondolenční kniha bude vystavena pro rozloučení smutečních hostů z řad veřejnosti mezi 10:00 a 11:00 hod.

Zdanění stavebního spoření

29. července 2010 v 17:10 | Ivan Fenz |  Jiní autoři
Vážení občané,
chtěl bych upozornit na vzniklý stav u stavebního spoření podpořeného státem ze zákona. Jde o jistou smlouvu státu s občanem.
Jakou důvěru může občan mít ve stát, kterému velí blbové?
Najednou jim hrkne v kouli a vypíšou retroaktivní 50% daň z příspěvku státu. To je horší, než bolševismus. To je lupičství, za bílého dne.
Když už se usilovně hledá, kde vzít a nekrást, není na místě uvažovat o progresivním  zdanění nadprůměrných státních důchodů?
Nadprůměrné důchody přece nevzniknou samy sebou? Většina nadprůměrných důchodů vznikla z nadprůměrných příjmů? Většina těchto lidí měla možnost připojistit se na stáří! Mimo to měla nepochybně větší, než průměrný vliv na politiku a hospodaření, které s jejich aktivním přispěním zaveslovalo do státní úvěrové bažiny. Pak je spravedlivé, když se podíleli na vylhané prosperitě ( nadprůměrným příjmem třeba jako pan SALZMAN ), ale také participovali na problémech z toho odvozených. Tak velí elementární spravedlnost a potřeba státu i národa. 

Ivan Fenz, člen PÚV ČSNS 2005

Richard Bdinka sokolský odbojář

28. července 2010 v 22:13 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

a vězeň režimu

Richard Bdinka byl sokolským činovníkem v Tělocvičné jednotě Sokol Přerov v těch nejhorších časech, když v roce 1940 působil jako její náčelník. Sokolu zbýval už jen rok do německými okupanty vynuceného ukončení činnosti. Náčelníkem byl ještě v roce 1945, kdy se Sokol a celá republika stavěly po válečných letech znovu na nohy. Později byl ještě veden jako aktivní cvičitel.
Po mnichovském diktátu koncem září 1938 se naše okleštěná republika alespoň v některých organizacích začala připravovat na nejhorší. Tak tomu bylo zejména v Sokole. Československá obec sokolská připravila na leden 1939 dva běhy třídenního školení pro vedoucí branných škol v sokolských župách. Jak uvádí Karel Rosmus v dobové tiskové zprávě pro regionální noviny, do prvého běhu byli za Sokolskou župu Středomoravskou - Kratochvilovu posláni právě Richard Bdinka a Karel Rosmus. Jejich účast dokládá i společná fotografie účastníků branné školy ČOS. Na obrázku jsou účastníci běhu konaného 22. - 25. ledna 1939; osmý zleva v druhé řadě sedí Richard Bdinka, za ním vpravo stojí Karel Rosmus, oba jsou označeni tečkou; foto je z archivu Jiřího Rosmuse.
Je pravděpodobné, že skrytým obsahem školení byla schopnost připravit sokolské akce v případě záboru zbytku republiky německými vojsky, i když oficiálně program hovořil o branných prvcích cvičení.
Krátce po obsazení zbytku republiky německou armádou a vzniku Protektorátu Čechy a Morava dne 15. března 1939 se Richard Bdinka skutečně zapojil do odboje v Obraně národa, kterou organizovala generalita bývalé čsl. armády, a která stála hlavně na bývalých důstojnicích. Šlo tedy o vojenskou organizaci odboje. Protože značná část důstojnictva byla organizována v Sokole, měla Obrana národa hodně blízko k sokolskému odboji, do kterého se zapojovali další členové Sokola, dokonce i ženy, jako např. Anna Řezníčková, někdejší náčelnice Sokola Přerov i Středomoravské župy.
Sokolský odboj se v Přerově začal formovat již v prvních dnech okupace. Jeho vedoucími osobnostmi byli místostarosta Sokola Přerov František Skopal a starosta Sokolské župy Středomoravské - Kratochvilovy Rudolf Lukaštík. Richard Bdinka se zúčastňoval schůzek ještě s dalšími členy Sokola již od samého počátku. Předpokládal se brzký konec války a organizačně se vytvářela "podzemní armáda". Vedením Obrany národa v Přerově byl pověřen právě poručík v záloze Richard Bdinka. S Marianem Motáněm připravovali mobilizační plány pro případ ozbrojeného vystoupení.
Předpoklad poměrně brzkého konce války se nenaplnil, naopak německá moc na území Protektorátu ostře pátrala po všech projevech odboje. Dokonce přistupovala i k preventivnímu zatýkání a tento přístup byl uplatňován právě na významných sokolských činovnících na celém území Protektorátu. Historik Pavel Kopeček k tomu uvádí, že v srpnu 1940 byl opětovně zatčen Marian Motáň a po jeho výsleších se přikročilo v průběhu srpna a září k zadržení i ostatních členů okrskového vedení Obrany národa - Richarda Bdinky, Jana Paseky, Karla Rosmuse a Adolfa Svozila. Převážný obsah jejich činnosti v Obraně národa se podařilo utajit, přesto však po dvouletém vyšetřování stanuli tito odbojáři před Vrchním zemským soudem ve Vratislavi. Výsledné rozsudky z 26. srpna 1942 byly poměrně mírné. Richard Bdinka dostal tři roky káznice, Marian Motáň sedm let, Karel Rosmus pět let a Adolf Svozil s Janem Pasekou byli na konci roku 1942 bez soudu propuštěni.
Když Richardu Bdinkovi trest vypršel, což bylo ještě v době trvání druhé světové války, byl skutečně propuštěn a vrátil se domů. Při jednom z dalších zatýkání si však okupační moc pro něho znovu poslala. Jeho dcera Hana Švecová, dnes žijící v Praze, si ještě dnes vzpomíná na vyprávění své maminky Marie Bdinkové, že když si pro propuštěného tatínka znovu přišli, tak maminka se na ně odvážně obořila, že co to tam mají za pořádek, když manžel si svůj trest již řádně odseděl. To prý zabralo a tak se opětovné zatčení nekonalo.
Richard Bdinka se zúčastnil i vítání prvních rudoarmějců, kteří vstoupili na konci 2. světové války do Přerova. Fotografie jsou z archivu Jiřího Rosmuse. Svědčí to o tom, že Bdinka se již na konci války chystal vstoupit do místní politiky. Vstupoval do ní jako člen a později i funkcionář Čsl. strany národně socialistické.
O uznávání Bdinkovy účasti v druhém odboji ještě v období 1945 až 1948 svědčí mj. zachovaná pozvánka na krajský sjezd odbojové organizace Obrana národa a Sokolského odboje. Ten se konal 23. listopadu 1947 v přerovské sokolovně a Richard Bdinka je na ní uveden společně s Karlem Rosmusem, Adolfem Svozilem a Janem Pasekou jako poskytovatel informací a tím zřejmě i jako spoluorganizátor této vzpomínkové akce. Na snímku z tohoto sjezdu jsou zacyceni zleva R.Bdinka, J.Paseka a A.Svozil.
Dcera Richarda Bdinky Hana si vzpomíná z vyprávění maminky, že v poválečném období zastával v Přerově funkci místopředsedy Místního národního výboru. Tehdejším předsedou MNV v Přerově byl Vojtěch Černík, který v té funkci působil od roku 1947 do roku 1950. Předsedou byl vždy člen komunistické strany (KSČ), což vyplývalo z výsledků voleb do Ústavodárného národního shromáždění konaných 26. května 1946. V Přerově tehdy KSČ získala 4931 a za nimi druzí Národní socialisté 4337 hlasů. Lidovci a Sociální demokracie získali 2796 a 2637 hlasů. Vysokou Bdinkovu angažovanost u Národních socialistů potvrzuje i pamětník Karel Zejda mladší.
Ve své funkci místopředsedy MNV Přerov se dostával do blízkosti významných osobností, což dokládají další snímky z návštěvy prezidenta Edvarda Beneše s chotí v Přerově 14.7.1946 a z návštěvy Jana Masaryka v Přerově 14. února 1948. Oba snímky jsou z archivu Hany Švecové.

Richard Bdinka musel po únoru 1948 ze své funkce místopředsedy MNV v Přerově odejít a našel si úřednické místo ve státním podniku NARPA v Blahoslavově ulici. Domácí politika se přiostřovala a začaly se připravovat politické procesy s politickými odpůrci a skalními sokoly. Někdy před vánocemi 1949 byl Richard Bdinka zatčen a obviněn z protistátní činnosti. Vězněn byl v Olomouci. Někdy na začátku padesátých let se pak konal proces s jednou skupinou, do které byl zařazen. Šlo o vykonstruovaná obvinění. Dostal jedenáct let. Moc se o tom záměrně po Přerově nemluvilo. Dokonce byly šířeny i smyšlené báchorky o nějakém hospodářském deliktu.
Bdinkova manželka Marie po uplynutí poloviny trestu požádala o jeho podmínečné propuštění. Žádosti bylo vyhověno a tak se v červnu 1956 vrátil. Měl za sebou léta rizikové práce v uranových dolech v Jáchymově. Po návratu získal práci ve skladu přerovského pivovaru a později úřednickou práci v Montážích Přerovských strojíren. Jeho život po prodělaných útrapách předčasně vyhasl 3. září 1970 v dožitých šedesáti letech věku. Na pohřbu bylo, jak uvádí jeho dcera Hana, tisíc lidí. Richard Bdinka byl evangelík a při pohřbu církevní část obřadu obstaral v Přerově tehdy krátce působící švýcarský evangelický farář Bernard Martin. Ten měl pronést v pohřební řeči nějakou zmínku o svědomí, která vyzněla jako narážka na tehdejší komunistický režim. Bernard Martin byl za "nevhodný" výrok z naší republiky vyhoštěn. Později se k nám vrátil, protože se během svého kněžského "hostování" u nás na Valašsku oženil.

Rusko plné křížů

21. července 2010 v 10:50 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Opožděná recenze

Na obrázku Palácové náměstí v Leningradu roku 1964, foto vlastní
Ke knize jsem se dostal zvláštním způsobem až teď. Postěžoval jsem si jednomu bývalému spolužákovi, že nemohu pochopit, proč někteří lidé už před válkou se přidali ke komunistům a akceptovali jejich postupy před a po uchopení moci. Omlouvali to někdy tím, že vše bylo určeno předem.
Ten spolužák mi doporučil právě tuto knihu, neboť v ní najdu odpověď. Říká totiž, kdo to vše předurčoval. Lenin a další počítali s vítězstvím komunismu v celé Evropě. Metody by se použily stejné jako doma v Rusku. 
V roce 2008 vydalo Nakladatelství Doplněk v Brně český překlad knihy Alexandra Jakovleva (1924 - 2005) Rusko plné křížů, v ruském originálu Krestosev. Český překlad nese ještě podtitul Od vpádu do pádu bolševismu. Autor knihy patřil k tomu málu ruských politiků, kteří brzy prozřeli a prohlédli zrůdnost bolševické politiky. Jako akademikovi historikovi mu bylo dopřáno v čele ruské komise pro rehabilitace studovat archivní dokumenty o totalitním teroru proti "nepřátelům lidu", opozici a "jinak smýšlejícím" občanům. Michailu Gorbačovovi pomohl vytvořit ideologii jeho reforem, známých pod názvy glasnost a perestrojka, se kterými se v roce 1985 začaly otřásat základy komunistického režimu nejen v Rusku.
Každá kapitola Jakovlevovy knihy se zaměřuje na některou skupinu lidí, vybranou z pohledu politického názoru, profese, národnosti či náboženské příslušnosti, a líčí útrapy, kterými jednotlivci, rodiny a velké skupiny procházely. Rozsudky smrti bez soudu, mučení a umírání hlady byly při prosazování Leninovy a Stalinovy bolševické politiky běžnými nástroji vládnutí. Autor hned v úvodní kapitole vzpomíná na pokus Nikity Chruščova z února 1956 svým referátem na XX. sjezdu komunistů, nazvaným O kultu osobnosti a jeho následcích, věci odkrývat a napravovat. Záhy se ukázalo, že na označení Stalina jako původce zločinů, bylo ještě příliš brzo. Většina tehdejších čelních politiků, včetně Chruščova, se nějakým způsobem na zločinech podílela, takže odhalování dalších zločinů bylo pozastaveno a na dlouho odloženo.
Autor Ruska plného křížů označil vyhlazování lidí za nejstarší hříšné řemeslo. Tvrdí, že dvacáté století stvořilo neokainismus, tedy bratrovraždění. Lenin, Stalin a Hitler je trojice, která neokainismus stvořila. V Osvětimi se tak dělo pro příslušnost k méněcenným rasám, ve vězeních a táborech Gulagu pro méněcennost třídní.
Jakovlev svou analýzu zkoumaných archivních dokumentů a faktů uzavírá přesvědčením, že bolševismus se nevyhne odpovědnosti za kontrarevoluci, za násilný státní převrat v roce 1917, jímž je třeba rozumět tzv. velkou říjnovou revoluci, dále za nastolení diktatury nenavádějící člověka jako takového. V důsledku jejích zločinů bylo zabito víc jak 60 milionů lidí. Tuto část hodnocení tvrdě uzavírá slovy, že bolševismus jako odrůda a hlasatel fašismu se projevil coby hlavní síla vedoucí ke genocidě vlastního národa.
Bolševismus se též nevyhne odpovědnosti za likvidaci ruských rolníků. Země mnoho let nakupuje potraviny v zahraničí, aby zabránila hladu. Odpovědnost má i za zničení křesťanských chrámů a klášterů, muslimských mešit, židovských synagog, dalších modliteben, za popravy duchovních a pronásledování věřících. Bolševismus likvidoval celé společenské vrstvy ruského obyvatelstva - důstojnictvo, šlechtu, obchodníky, většinu inteligence, vědce, umělce. Organizoval rasistické procesy proti Židovskému antifašistickému výboru a proti židovským "lékařům-vrahům". Popřel základní práva člověka falzifikací, lživými obviněními, mimosoudními rozsudky, tresty smrti bez soudu a vyšetřování, mučením, trýzněním, zřizováním koncentračních táborů, včetně těch pro děti. V důsledku leninsko-stalinských represí zahynulo více než dvacet milionů lidí.
Dále je jmenována odpovědnost bolševismu za zločiny vůči navracejícím se zajatcům po skončení druhé světové války a repatriantům, za genocidu neruských obyvatel SSSR, kteří byli násilně přesídleni z rodných míst do neobydlených částí země. Dílo končí větou, vyjadřující autorovo stanovisko před jeho vydáním, tedy před rokem 2005: teprve až se Rusko zbaví bolševismu, může mít naději na vyléčení. Ke kladům knihy patří, že uvádí i přehled a stručnou historii politických stran předrevolučního Ruska. Kdo si knihu přečte, snadněji pochopí i politický vývoj Československa po druhé světové válce a metody používané komunisty u nás poté, co se dostali k moci.

Hujer

4. července 2010 v 18:04 | dodal Ivan Fenz |  Jiní autoři

Marečku, podejte mi pero