Únor 2011

Někteří to určitě věděli

28. února 2011 v 17:27 | Miroslav Rozkošný |  Jiní autoři

Jak se hospodaří



Nedávno skončila protestní kampan lékařských odborů pod názvem Děkujeme, odcházíme, která kromě alespoň částečného zvýšení platu lékařům, přinesla jeden významný poznatek. Stručně řečeno zní, lékařské přístroje nakoupené přes překupníky jsou dražší. Také z toho důvodu prý našemu zdravotnictví chybí peníze. Pro mnohé politiky a vysoké státní úředníky je toto zjištění zajisté převratný objev, který nejen rozšíří jejich myšlenkový obzor, ale dobře využit v budoucnu, může daňovým poplatníkům ušetřit značné peníze. Škoda jen, že na tento objev se muselo přijít až díky chytrým lékařům. Vědět to dřív na Ministerstvu dopravy, nedával by stát možnost soukromým firmám vydělávat peníze při výkupu pozemků na stavbu dálnic. Zbylo by proto víc peněz na jejich stavbu i budování silničních obchvatů. Nemějme však představu, že všichni politici a státní úředníci jsou hloupí. Alespoň někteří dopředu věděli, že překupník takovou práci pro stát zadarmo neudělá a radit to ostatniím, zejména dnes, kdy až na prvním místě jsou pro každého peníze, by se zřejmě minulo účinkem. Staří latiníci by řekli narare asello surdofabella čili vyprávět politikům a úředníkům tento nedávno zjištěný poznatek by bylo stejně platné jako vyprávět bajku hluchému oslu.

Výzva Dominika Duky lékařům

27. února 2011 v 12:06 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

Připravte si návrhy



Tak lze shrnout obsah dnešní promluvy arcibiskupa Dominika Duky k posluchačům a k lékařům zejména na Radiožurnálu. jsem rád. že se mi ji podařilo celou vyslechnout. Ty návrhy uvedené v podtitulku by se měly týkat nápravy současného systému zdravotnictví, s nímž už minulí ministři nepohli. Pan arcibiskup zřejmě vycházel z jednoho bodu přijatého Memoranda, podle kterého LOK i Lékařská komora mají v krátké době připravit návrhy na změny v tomto systému. Ty by měly vést k úsporám a zajistit zdroje na platy lékařů. Pan arcibiskup věcně uvedl, že právě oni musejí nejlépe znát díry, kterými peníze utíkají. Tak uvidíme.

Koho za prezidenta?

26. února 2011 v 19:04 | Miroslav Rozkošný |  Jiní autoři

Mám návrh

Můj návrh na prezidentského kandidáta. Příští volba prezidenta republiky nás zřejmě čeká jako veřejná. To znamená, že možnost volit hlavu státu dostanou všichni občané. Měli by proto také navrhovat své kandidáty na tuto funkci. Já jeden takový návrh mám. Jmenuje se Libor Michálek. Muž, který s největší pravděpodobností zabránil krádeži milionů korun z veřejných prostředků. I když bohužel jen jedné z mnohých. Peněz, které tolik chybí v naší zadlužené státní pokladně. Třeba i na stavbu přerovského obchvatu.

Přesto, kdo víc jednal v duchu Masarykova odkazu nebát se a nekrást? Navíc přitom prokázal velikou chytrost. Určitě by tento únik peněz z prostředků Ministerstva životního prostředí nedokázal odhalit zkušený a pro velkou část voličů důvěryhodný politik Přemysl Sobotka a řada dalších. Soudě alespoň podle toho co "po bitvě" říkali, jak správně se měl Michálek chovat. Musím však přiznat, že jeden předpoklad na funkci hlavy státu Liboru Michálkovi chybí.
Stejně jako všichni dosavadní naši prezidenti, mimo toho současného, nebyl ve vězení ani v emigraci. V tomto směru však má jednu polehčující okolnost. Řada našich politiků nebo vyšších státních úředníků by ho tam ráda viděla.


Miroslav Rozkošný, Přerov

Mluví se o Ladislavu Bátorovi

23. února 2011 v 21:21 | převzato z EUportalu |  Aktuality

kandidátovi na místo náměstka ministra Josefa Dobeše

Z životopisu Ladislava Bátory:
Ihned po promoci - v červnu 1983 - jsem vstoupil do Československé strany socialistické (ČSS). Jednak jsem chtěl dát svému odporu vůči marxismu i institucionální ráz, když už "to" na mě stejně zase prasklo, jednak jsem usoudil (a dodnes jsem přesvědčen, že právem), že ČSS se v horizontu nějakých pěti let stane jedním z protagonistů protikomunistického převratu, a to nejen s ohledem na svou pořád ještě nezapomenutou a úctyhodnou národně socialistickou minulost.
Do strany jsem vstoupil také ve víře, že se v ní setkám s lidmi, kteří svým demaskováním
projevili jistou dávku odvahy, a v tom jsem se nezklamal: v čím nižším segmentu
členské základny jsem se pohyboval , s tím opravdovějšími vlastenci a odpůrci režimu
jsem se potkával. Považoval jsem to tehdy a dodnes považuji za autonomnější
protest než podpisem elitářské Charty 77 exkulpovat údajně polepšené někdejší
komunistické škrtiče naší svobody a samostatnosti. A jen díky svému členství v ČSS
jsem se mohl ještě před státním převratem seznámit (pars pro toto) s člověkem, který
byl pro mne žijící legendou - s bratrem Františkem Přeučilem, tedy s jedním z
odsouzených k doživotí v procesu s Miladou Horákovou.
V únoru 1989 jsem byl zvolen místopředsedou obvodní organizace strany v
Praze 7 a na dubnové městské konferenci jsem byl - přes odpor vedení strany -
zřejmě v reakci na mou výzvu, aby se strana začala připravovat na svobodné volby,
zvolen (spolu s Petrem Kučerou, redaktorem stranického deníku Svobodné slovo a
budoucí klíčovou postavou Občanského fóra) do pražského městského výboru. Již
před tím jsem začal aktivně působit v tajně se formujícím tzv. obrodném proudu,
který si mimo jiné předsevzal subverzně ve straně prosazovat podněty domácího
ilegálního výboru bývalých národních socialistů a instrukce kanadského exilového
vedení strany, s nimiž jsem byl ve styku a pro které jsem mimo jiné fungoval jako
spojka s Východoevropskou informační agenturou Petra Uhla. V září 1989 vyšlo
první číslo našeho samizdatového časopisu Demokrat, který jsme rozeslali všem
okresním organizacím strany, a zároveň jsem převzal funkci předsedy obvodní
organizace v Praze 7. Bezprostředně po listopadovém převratu jsem byl na
mimořádné městské konfer enci zvolen místopředsedou pražského městského výbor u
a koncem ledna 1990 jsem byl v souladu s předpřevratovou dohodou s exilovým
ústředím jmenován vedoucím Ústředního sekretariátu strany. Tuto funkci jsem však
zastával již jen krátce, do vítězství protireformní kliky Jiřího Vyvadila na březnovém
slučovacím XXIV. sjezdu.

Novým stranickým vedením jsem pak byl spolu s dalšími exponenty výše
vzpomenutého předpřevratového "obrodného proudu" v srpnu 1990 ze strany
vyloučen pro údajný pokus o její rozvrácení nebo rozkolení zprava. V návaznosti na
to jsem pak v září 1990 spolu s dalšími vyloučenými bratry a sestrami řídil založení
Národně sociální strany (NSS) s fikcí právní kontinuity s někdejší Československou
stranou národně socialistickou. V letech 1990-93 jsem v NSS zastával - současně či
postupně - řadu funkcí: člen předsednictva Generální rady, místopředseda
Ústředního stranického soudu, tiskový mluvčí strany, šéfredaktor stranických tiskovin
Pražské slovo a Demokrat.
Zároveň jsem byl nucen odrážet útoky ze strany ČSS, která o mně začala šířit
fámu, že jsem byl agentem Státní bezpečnosti. Nakonec mi nezbylo, než se obrátit
na soud se žalobou na ochranu cti, se kterou jsem uspěl, protože hlavní svědek
žalované strany byl s to na důkaz mé spolupráci s StB uvést u přelíčení jen toto:
"Nevzpomínám si, že by se kdy v minulosti Ing. Bátora jakkoli kladně vyjádřil o
komunistickém zřízení... a právě takové chování nám připadalo za tehdejších
podmínek a časových souvislostí vždy velmi podezřelé." V dubnu 1992 mi bylo k 95.
výročí založení strany uděleno nejvyšší stranické vyznamenání - "Záslužný kříž
Národně sociální strany". Onu "národně socialistickou" etapu mého politického života
takřka "den po dni" vylíčil někdejší redaktor Svobodné Evropy Jožka Pejskar v knize
"Od boje proti komunistům ke kolaboraci" a mé aktivity v období před převratem i po
něm zmiňuje i Victor Miroslav Fic v knize "Československá strana národně sociální
v exilu".
Na podzim 1993 jsem s asi dvěma sty dalšími pravicově orientovanými členy
Národně sociální strany, jež v tu dobu už nezvratně spěla k nicotnosti, reflektoval na
pozvánku k hromadnému přestupu do Občanské demokratické aliance. V ODA jsem
mimo jiné po dvě volební období zastával funkci místopředsedy pražského
oblastního výboru strany.
---------------------------------------------------------------------------------
Přemysl Votava si na mou prosbu zavzpomínal v období 2005 - 2006 na události, které ovlivnily nastupující proces transformací Čs. strany socialistické ještě před listopadem 1989. Z jeho tehdy zapsaných vzpomínek:
Ještě před listopadem 1989 se v ČSS formoval reformní proud představovaný zejména některými představiteli Městské organizace Praha (MěOP).Patřili k němu PhDr František Heres, Ing. Ladislav Bátora, Karel Kotál, Mgr. Jitka Titzlová, R. Menšík, Petr Kučera, Marta Bystrovová (oba posledně jmenovaní redaktoři ve Svobodném Slově), Přemysl Votava. Někteří z nás byli poslanci Národního výboru hlavního města Prahy, dobře jsme znali své názory (Titzlová, Heres, Votava, Menšík). Většina členů vedení MěOP se řadila k tomuto reformnímu proud a často byli i předsedy pražských obvodů jako František Heres, Jitka Titzlová, R. Menšík, Přemysl Votava. V Praze začal v září 1989 vycházet časopis Demokrat, který byl rozšiřován bez souhlasu tehdejšího vedení strany i mimo Prahu.
(více v knize Konec jedné velké strany?)
Doplnil Jaroslav Skopal

Tomio Okamura o stávkách a příčinách

23. února 2011 v 19:21 | převzato z jeho blogu |  Jiní autoři
Martin Bacík rozeslal článek Tomia Okamury z prosince 2010 na téma stávky. Vyjímám z něj jeden odstavec. JS
Důležité jsou i příjmy
Moderní stát nejraději vybírá peníze formou daní. Svůj majetek ovšem prodává či pronajímá obvykle za nízkou a netržní cenu. Myslím, že bychom našli ovšem stovky nemovitostí či pozemků, které stát dokonce nechává ladem a ještě platí za jejich údržbu. A teď neříkám prodejme ten majetek - naopak - najděme nájemce, kteří majetek zvelebí a budou ještě platit. Jak je možné, že šéfové státních či polostátních firem berou miliony ročně? V čem jsou tak výjimeční, když většinou úřadují v téměř monopolních firmách ? Proč stát nehledí na zvýšení ziskovosti těchto firem a tyto zisky nevybírá? A nedělám si legraci, stát nečerpá zisky ze státních firem (např. Budvar). Je šílené, že stát dodnes nedaní sázky. Sázkové firmy sice mají odevzdávat procenta na veřejnoprávní účely, ale víme, jak to v praxi vypadá. Peníze se přelévají od party k partě. Bezesporu by bylo fajn, kdyby stát uměl vybrat peníze - ale vidíme, že například hejtman Palas vládne až stomilionovým majetkem, který neumí vysvětlit, a na který si legálně nikdy vydělat nemohl a s finanční policií to ani nehne. Zdanění nelegálně nabytého majetku je celosvětově osvědčená a praktikovaná věc - proč to samé nefunguje u nás, není záhada - zapadá to do výše uvedených faktů. Jako pravicový člověk také zastávám názor, že za své dluhy odpovídám já, ne druzí, a měl bych je platit ze svého. Vláda ale dnes uvalila plošnou pokutu lidem, kteří v drtivé části za schodky rozpočtu nemohou. Stát pravda by neměl utrácet víc než má. Na stranu druhou by škrty měly začínat od výdajů, které jsou nejvíce zbytečné. Objevit takový případ, rovná se zatím malému zázraku.
Na závěr aktualita k Českým drahám z Týdne
Jméno Petra Fejka je dodnes spojováno s pražskou zoologickou zahradou. Šikovná propagace a návštěvnicky zajímavé nápady za jeho vedení (1997-2009) nastartovaly rekordní růst návštěvnosti a Fejkovi udělaly jméno, které má teď zachránit pověst Českých drah. Od března se stává ombudsmanem společnosti a bude mít na starosti stížnosti zákazníků a velký úkol: změnit dlouhodobě nelibý obraz státního železničního kolosu.

Habermannův mlýn

21. února 2011 v 11:56 | Jiří Pondělíček |  Jiní autoři

Mé hodnocení filmu

Habermannův mlýn - jak manipulovat s historickým povědomím
Filmové dílo, mezi jehož tvůrci najdeme jméno Juraje Herze slibuje nevšední zážitek. Nefalšované emoce, trochu provokace, přesvědčivost s vysokou uměleckou hodnotou. Asi nepřekvapí, že totéž jsem čekal i od filmu Habermannův mlýn, který byl inspirován skutečnými událostmi v Bludově v letech 1938 - 1945.
Byl jsem zklamán. Ne technickou a hereckou úrovní filmu, ta byla vynikající.I kostyméři a rekvizitáři odvedli výtečnou práci. Zklamalo zpracování příběhu, jemuž chyběla jakákoli přesvědčivost i faktografická podloženost. O vyváženosti tématu ani nemluvě. Celé pojetí na mě působilo spíš dojmem protičesky orientované propagandy. Bohužel.
1) Pokud jsou v příběhu ponechány skutečné reálie, jako je například jméno Habermann a Habermannův mlýn, pila a podobně, bývá zvykem přidržovat se více skutečného příběhu a s fabulací zacházet opatrněji.
Skutečný Habermann byl zavražděn opilcem z důvodu osobní msty. Bratr vraha, odbojář, se ho zřekl a do smrti se za něho styděl. Z kriminálního případu byl tak vyfabulován příběh o lynčování nevinného Němce svými českými sousedy a zaměstnanci, což je v naprostém rozporu se skutečností. Drobnější odchylky proti skutečné situaci, jako například společná cvičení v Sokole , okupanty zakázaném, pomíjím.
2) Všichni Němci vystupující v příběhu byli v podstatě slušní, nevinní lidé, kteří se možná dočasně nechali svést nacismem ale vlastně byli spíše oběťmi války. Skutečný zloduch je jen jeden jediný tesák, který se navíc jmenuje Kozlowski, čímž je jemně naznačen jeho slovanský původ. Většina Čechů je naproti tomu vylíčena jako zrůdy, lačnící po krvi bezbranných.
3) Ve filmu sice nechybí české oběti a perzekuce českého národa, česká brutalita je ale mimořádně zdůrazněna. Jednak sugestivním úvodem a poté je dramaturgickým vrcholem celého příběhu až do absurdna vyvedených scén.
Mrzí mě, že film tak dopadl. Není ani umělecky hodnotný ani pravdivý. Divákovi sděluje v podstatě to, že několik esesáků sice vraždilo nějaké Čechy, ti ale ve větším měřítku mordovali bezbranné a nevinné Němce. Pravda je, že skutečný Habermann zřejmě opravdu nebyl fanatický nacista a k Čechům se choval slušně. Je pravda, že nebyl jediný. Je ale také pravda že takových Habermannů bylo mezi českými Němci velice, velice málo. Chování většiny příslušníků německé menšiny u nás se naopak stalo jednou z příčin excesů, ke kterým opravdu těsně po válce tu a tam docházelo a které jsou dnes tak často jednostranně i nepravdivě vykládány. Je smutné, že tento film se zařadil právě sem.
Michal Pondělíček dodává:
Dobra zprava je, ze napr. prof. Vaclav Horejsi sice ve veci deportace, tedy odsunu ceskych Nemcu sice stale neopustil pojem "vyhnani", ale uz je chape jako nutne a to nejmensi mozne zlo. To alespon vyplyva z nedavneho clanku na jeho blogu.
"Aleluja, konecne prozrel," chce se volat.

Dnes 20. února 2011

20. února 2011 v 23:19 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Ohlas na článek Daniela Kaisera Hádanka Německo, LN, 19.2.2011, s.21

Když občas historicky hodnotím vliv okolních zemí na život u nás, zpravidla mě napadnou dva státy: Německo a Rusko (či svého času SSSR). Abych si opět připomenul Německo, k tomu mě přivedl velký článek ve včerejších Lidových novinách s podtitulkem Náš západní soused připomíná výkonného obra, jemuž se občas vypne mozek. K seznámení s obsahem uvedu několik citací.
Nejdříve věta z úvodního odstavce: "Celá Evropa s napětím hledí na Berlín, jaké východisko zvolí z krize eura, neboť na něm závisí i příští podoba Evropské unie." Německá kultura v tom nejobecnějším slova smyslu je charakterizována takto: "Německo je země, kde věci fungují a dohodnuté věci platí. V zásadě je to země praktických spolehlivých lidí." Německé politické, akademické i mediální elity mají i šedesát let po válce trpět historickým komplexem méněcennosti, což je podle mého soudu originální vyjádření a hodnocení období za vlády Hitlera, který zavlekl nejen Evropu k hrůzám druhé světové války a k jejím následkům. V této souvislosti je pak citován ekonom Hans-Olaf Henkel: "Byli jsme vychováni k tomu, že protože jsme kdysi byli nejhoší, musíme teď být ve všem nejlepší a nejvzornější."
Ze současných problémů je vzpomínána mj. problematika přistěhovalecké politiky Německa, zejména pokud jde o muslimy, kteří si v Německu vytvářejí svůj vlastní svět. Upozornila na to i kniha někdejšího dlouholetého sociálního demokrata Thila Sarazina Německo se demontuje, které se prodalo 1,3 miliony exemlářů. I kancléřka Merkelová nakonec přiznala, že už žádné nalhávání, prostě "multikulti absolutně selhalo". Další největší hrozbou je nějaké opakování krize Řecka a zasvěcené politické špičky doufají, že žádná velká ekonomika, jako např. Španělsko, nezkrachuje.

Na vytváření svého vcelku pozitivního vztahu k poválečnému, tehdy rozdělenému Německu, si dovolím zavzpomínat  s využitím několika následujících pasáží ze své knihy Proti proudu času:
"Do východního Německa jsem se dostal na své prvé dvě zahraniční cesty jako vysokoškolský student vždy na zhruba dva týdny a to v srpnu 1957 a v červnu 1959. Tehdy jsem patřil k politicky loajálním studentům, i když jsem si začal na socialistický systém postupně vytvářet kritický názor. V obou případech se cestovalo vlakem. Ten první zájezd byl pořadatelsky zaštítěn fakultním výborem Československého svazu mládeže (ČSM), zatímco ten druhý již víceméně organizovala sama fakulta. Oba zájezdy byly označeny jako studijní a bylo o ně hodně zájemců. Cestování, byť jen do socialistických států, nebylo tehdy ještě cela běžné. O účastnících rozhodovaly i vlivné osoby, tou byl v našem případě i František Štafa, který se jako student z dělnických řad věnoval i funkcionářské práci právě ve fakultním výboru ČSM. Jaká byla kritéria výběru, to už si nevzpomenu, patrně souvisela se studijními výsledky a angažováním se v ČSM.
Technicky byly obě cesty dobře zajištěny díky spolupráci s Technickou vysokou školou v Drážďanech. Byly to zájezdy výměnného typu. O programu drážďanských studentů v Praze však nic nevím. Na konci padesátých let již byla NDR z těch nejhorších válečných následků venku, ale v Drážďanech a Berlíně se stále ještě likvidovaly následky bombardování a ostřelování. Zásobování fungovalo, ale něčeho byl i nedostatek. Týkalo se to kávy a do jisté míry i cigaret. Ty věci jsme se samozřejmě dozvěděli předem a tak jsme se také podle toho zařídili. Vezli jsme sebou nějaké mentolové cigarety a balíčky kávy. Obvykle jsme to prodali někde v ubytovacích zařízeních, na vrátnicích a tak podobně. Východoněmecký průmysl spotřebního zboží se snažil napodobovat produkty svého vyspělejšího západoněmeckého souseda. A tak jsme svým milým přítelkyním doma kupovali jako dárky módní perlonové šátky či šály a punčochy, které byly levnější než u nás. Později našinci přiváželi z německých obchodů všelijaké kuchyňské potřeby, jako různé druhy kráječů apod.
Oba zájezdy měly dost podobný program. Patřila k nim prohlídka obnovovaných Drážďan, obrazárny v historicky cenném objektu Zwinger, která zázrakem přečkala válku téměř neporušená, pak návštěvy nějakých technicky zaměřených institucí v Drážďanech a poté se cestovalo i do Berlína. Berlín nás přitahoval coby rozdělené město, kde však místní občané mohli ještě při určitých pravidlech chodit z jedné části do druhé. Jezdili jsme pozemní dráhou S-Bahn, která projížděla a zastavovala i na stanicích v západním Berlíně. Byli jsme svými průvodci nabádáni, abychom v žádném případě na těchto stanicích nevystupovali. Více času jsme věnovali prohlídce Postupimi než samotnému Berlínu. V programu zájezdu 1959 byly též návštěvy Lipska a Rostocku.
V zájezdu nemohlo chybět Baltské moře. Pro východoněmeckou mládež byly na ostrově Rujána přes prázdniny zřízeny tábory ze stanů, někdy až velikosti hangárů. Byly postaveny umývárny, vyvařovalo se na místě, na písčitých hřištích se hrál většinou volejbal a hlavně se chodilo plavat do relativně chladného Baltského moře. Tam jsme trávili téměř týden. Kulturu představovaly německé a západoevropské šlágry vysílané téměř nonstop přes jednoduše nainstalované tlampače na četných sloupech. Mělo to pro nás trochu západní nátěr a i východoněmeckému vedení zřejmě nezbylo, než reprodukovanou západní hudbu tolerovat."

Vinohradská nemocnice

18. února 2011 v 21:32 | Přemysl Votava |  Jiní autoři

jak za časů KSČ

MUDr.
Martin Engel, iniciátor akce LOK  " Děkujeme odcházíme ", má veliké štěstí. Byl jen potrestán vedením Vinohradské nemocnice, za svoji troufalost tím, že na své místo ve Vinohradské nemocnici se nesmí vrátit. Má ještě velké štěstí, před 60 lety asi by byl popraven za diverzní činnost proti lidově demokratické republice. Před 25 lety by šel do vězení na 5 let za rozbíjení socialistického zdravotnictví. Takže lze říci ústy dobrého vojáka Švejka  že poměry v naší republice se rozhodně zlepšily. Vinohradská nemocnice, tedy její vedení, se zachovalo, jak komunisté před desetiletími. Ve své malosti, nepřekročili jejich stín. Věřím, že MUDr . Martin Engel, si svoji práci v oboru najde, přeci jenom nejsou padesátá léta. Vedení nemocnice se u veřejnosti ztrapnilo i ti komunisté se za tu dobu více poučili.

Přemysl Votava
Praha

Memorandum je na světě

16. února 2011 v 23:52 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

a poněkud utajované

Sedmibodové Memorandum uzavřené mezi ČR - Ministerstvem zdravotnictví a LOK - Svazem českých lékařů o úpravě poměrů ve zdravotnictví je na světě. Prvé tři body se zabývají úpravou Úhradové vyhlášky, způsobem zvyšování platů v roce 2011 a v dalších letech 2012 a 2013. Na těch lékařům nejvíve záleželo a jsou i dostatečně konkrétní.
Systémově nedůležitější bod čtvrtý je věnován vzdělávání, kompetencím, reformním a protikorupčním krokům ministerstva zdravotnictví. Je stručný a vágní, takže dnes představuje právě tak mnoho jako i nic. Teprve v polovině roku by měl být předloženy návrhy, které by snad mohly být převedeny do života v příštím roce. Až zde se ukáže, zda obě strany vytrvají v hledání optimálních opatření, která ze zdravotnictví odstraní většinu nešvarů, o nichž zejména prezident ČLK Milan Kubek rád hovořil v době, kdy kampaň vrcholila. Přejme ČLK a LOK výdrž v dalších věcných jednáních.

Dnes 15. února 2011

15. února 2011 v 21:07 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

ohlas na poštu

Pan Martin Bacík rozeslal komentář pana T. Šavla na dva články Tomio Okamury a uvítal by jejich publikování na dalších blozích. Otevřel jsem si originály, tedy poměrně dlouhé, ale zajímavé texty "Nekrást musí být zase normální" a "Novoroční projev Tomia Okamury". Poznamenávám, že na jeho blogu je více jeho článků. Vyžadují soustředění a trochu přemýšlení. Takže doporučuji každému, ať si je najde. Oba známé vyhledávače na Okamurův blog už při zadání jeho příjmení nabízejí cestu.
Mě spíše zajímá, zda se pan Okamura dá na praktickou politiku, při níž by se dal napsat na kandidátku nějaké volební strany při některých volbách. Je už dost viditelný, často publikuje a dokonce v rámci svých obchodních aktivit nabízí i své talk show, patrně za úplatu. Řekl bych, že by stihl politiku i své obchodní aktivity. Teprve v politice by mohl své vize alespoň zčásti realizovat. Má přitom dostatek příznivců.
Martin Bacík s Karlem Doskočilem byli posledními, kteří se rozčilili nad smutným koncem cukrovaru v Hrochově Týnci, který byl nešťastně prodán cizím majitelům. Na prvý pohled je to na mašli, ale kdo tehdy zaspal a špatně konal? Jen matně si vzpomínám, že při otevření evropského a světového trhu jsme cukr vyráběli poměrně draho, což je u zdroje, jímž je cukrová řepa zákonité. Došlo k nějakým dohodám o redukci jeho výroby nejen u nás. Pokud kupujeme cukr i z dovozu, bude to patrně cukr z cukrové třtiny. Proč jsme se v případě cukrovaru v Hrochově Týnci nechali podvést či jak byly postavena celá kupní smlouva, to by nám měl prozradit někdo, kdo o tom ví víc.