Srpen 2011

K zamyšlení

31. srpna 2011 v 14:10 | Ludvík Vaculík, Jiří Pondělíček |  Jiní autoři

Moje (Vaculíkova) diktatura

Tímto článkem z Lidových novin, zaslaným Jiřím Podělíčkem, se asi na čtyři týdny loučím kvůli vynucené zdravotní dovolené. Jaroslav Skopal

Hučínův postoj k Mašínům

30. srpna 2011 v 14:50 | Jiří Hroník

Převzato ze stránky Vladimíra Hučína a z Parlamentních listů.cz

Šel na komunisty s výbušninou. Teď zuří: Nechte Mašíny na pokoji

Šel na komunisty s výbušninou. Teď zuří: Nechte Mašíny na pokoji
Hodně zklamán tím, co proběhlo v českých médiích po smrti Ctirada Mašína, je neúprosný protikomunistický bojovník Vladimír Hučín. Místo toho, aby dostali slovo ti, kteří si v předchozím režimu vytrpěli své, byli slyšet hlavně odpůrci bratří Mašínů. Podle bývalého disidenta je na vině chybějící osvěta, ale i veřejnoprávní Česká televize, která zaujímá protimašínovský postoj.
Ve dvou týdnech následujících po smrti Ctirada Mašína se v české společnosti znovu rozvířila diskuse o činnosti skupiny bratří Mašínů a útěku jejích členů z Československa na podzim roku 1953. Ve sdělovacích prostředcích ale převažovaly hlasy odsuzující počínání Mašínů, hodně místa v médiích dostal i syn zastřeleného pokladníka Rošického, který o Mašínech nemluvil jinak než jako o gaunerech, kteří mu zavraždili tátu.
"Měl se dát mnohem větší prostor lidem, kteří si v komunismu vytrpěli své. Mašínové jsou takovým lakmusovým papírkem, který o lidech hodně vypovídá. Třeba ti, co chodili do prvomájových průvodů, Mašíny moc nemusí," říká naštvaně pro ParlamentníListy.cz Vladimír Hučín, který se v době normalizace pokoušel podobně jako Mašínové o odboj, jenž se blížil odboji ozbrojenému.
Česká televize zaujala protimašínovský postoj
Právě proto se před pěti lety na Hučínovu adresu pochvalně vyjádřil dnes už nežijící Milan Paumer, jeden ze členů skupiny bratří Mašínů. Podle něj byl Hučín opravdu tvrdý bojovník proti komunistické diktatuře a v sedmdesátých letech vyvíjel v Československu odbojovou činnost inspirovanou právě jejich skupinou.
Bývalého disidenta Hučína, který v boji s KSČ používal i trhavin, rozčarovalo, že se média po smrti Ctirada Mašína vezla na vlně většinového názoru společnosti a Českou televizi dokonce obviňuje, že svým vysíláním zaujala protimašínovský postoj. "Byl jsem zklamán vystoupením Tomáše Bursíka, který se prezentuje jako historik, v pátečním Hyde parku na ČT24. Nedokázal upozornit na souvislosti, těžko hledal slova," zlobí se Hučín, že veřejnoprávní televize nenašla někoho vhodnějšího, kdo by dokázal historickou roli Mašínů lépe objasnit.
Chybí osvěta, za jakých okolnosti skupina působila
"V osvětě jsou velké mezery především při výuce na školách, takže drtivá většina mládeže o okolnostech kolem útěku skupiny bratří Mašínů na západ nic neví. Staří učitelé mají máslo na hlavě, tak o tom neučí," myslí si Hučín. Lidem je prý záměrně předhazována propaganda, která se hodí, zatímco se vůbec neobjasňuje optika, za níž k útěku skupiny bratří Mašínů došlo, tedy období, kdy byl národ sražen na kolena.
Někdejší důstojník BIS také poukazuje na propastný rozdíl mezi situací v Československu padesátých a sedmdesátých let. "Je třeba odlišovat odpor, odboj a disent. Ten odboj tady byl, státní bezpečnost používala proti odpůrcům režimu brutální metody. Disent už byl něco jiného. Souhlasím s tím, co řekl Ctirad Mašín o Václavu Havlovi, že byl v celé revoluci jen loutkou, kterou na Hrad instalovali komunisté," prohlašuje pro ParlamentníListy.cz Hučín.
Lidé jsou ovlivněni seriálem s majorem Zemanem
Je přesvědčen o tom, že na disidenty vsadila část Státní bezpečnosti v čele s generálem Alojzem Lorencem. "To je můj pohled důstojníka tajné služby, který měl možnost se podívat do jejích tajných materiálů. A v duchu propagandy, kterou ještě upevnil seriál Třicet případů majora Zemana, byli všichni v pohledu na skupinu bratří Mašínů vychováváni," tvrdí Hučín.
Nemyslí si, že bratry Josefa a Ctirada Mašínovy považuje za hrdiny pouze 15 procent Čechů, jak naznačuje nedávný průzkum agentury SC&C pro Českou televizi. "To procento je ve skutečnosti vyšší, řekl bych přes dvacet procent. Zastánci Mašínů se spíš najdou mezi pamětníky, ale hodně jejich příznivců je i mezi mladými. Přesvědčil jsem se o tom při besedách na Prostějovsku, kterých jsem se zúčastnil spolu s jejich sestrou Zdenou Mašínovou," poznamenává někdejší zpravodajský důstojník.
Znát souvislosti, tak by veřejnost Mašíny vnímala lépe
Je přesvědčen, že by se pohled na skupinu bratří Mašínů výrazně změnil, kdyby byly zpřístupněny materiály tajné služby, které o činnosti skupiny pojednávají. "Lidé by se z nich dozvěděli více, ale píše se v nich o lidech, které ještě tajná služba potřebuje, tak je kryje. Já měl možnost nahlédnout do spisů a dozvědět se hodně o všem, co tomu předcházelo, třeba i o Miladě Horákové a Heliodoru Píkovi," nepochybuje Hučín, že správné zasazení činnosti Mašínů do kontextu tehdejší doby by znamenalo výrazný posun v jejich prospěch u velké části společnosti.
Jiří Hroník Parlamentní listy 30.8.2011
Ilustrační foto: vojenská známka Ctirada Mašína.
Dodatek Martina Rejmana:
Vláďa Hučín v rozhovoru pro Parlamentní listy o informování ČT o odbojové skupině bratří Mašínů má pravdu. Je to ostudné a nelze se ubránit dojmu, že je v tom záměr. Uvidíme, jak na to bude reagovat Rada ČT v novém složení a jak se k tomu postaví nový ředitel ČT, až bude koncem září zvolen. Ten současný, Jiří Janeček, si za skryté nebo i zřejmé propagování komunizmu prostřednictvím ČT letos vysloužil diplom, který Konzervativní strana každoročně uděluje zasloužilému propagátorovi komunismu. V čem se Vláďa mýlí, aspoň doufám, je odhad, kolik procent národa se na Mašíny dívá jako na hrdiny - jsem přesvědčen, že se to blíží 50%. Bohužel, že ten zlepšující se stav způsobili až události spojené se smrtí dvou hrdinů III. - protikomunistického - odboje, loni Milana Paumera, letos, skoro přesně rok poté, Ctirada Mašína. Přispěli k tomu loňské smuteční projevy premiéra Nečase, předsedkyně Poslanecké sněmovny Němcové a předsedy Senátu Sobotky, a letošní projev ministra obrany Vondry včetně předání nejvyššího vyznamenání ministerstva obrany Ctiradu a Josefovi Mašínům. Tito politici se, na rozdíl od presidentů Havla a Klause, nebojí pojmenovat činy skupiny bratří Mašínů hrdinstvím a oprávněným pozdvihnutím zbraně proti komunistickému zlu.
Vše dobré všem,
Martin Rejman

Petice k hřbitovu s politickým podtextem

28. srpna 2011 v 16:15 | Vladimír Hučín

"V Přerově se s peticemi roztrhl pytel".

Tak zní název článku okurkové sezóny, který pokračuje pod názvem "Šéfka hřbitova", kde se popisuje, jak jistá občanka zorganizovala petici proti propuštění "šéfky hřbitova", která se dobře starala o hrobová místa. Záležitost se dále vysvětluje tím, že dotyčná "šefka hřbitova" byla prostě ve výběrovém řízení až třetí. Zdánlivě banální záležitost má však své temné zákoutí, které přerovští představitelé z řad ČSSD jen neradi budou muset pitvat. Jde totiž o to, že odstavená šefka hřbitova se nejen příkladně starala o hroby a to i o hroby významných politických vězňů zločinného komunistického režimu, ale zcela náhodou se dostala k přímým i nepřímým důkazům, které prokazují, že bezpečnostní složky (PČR-ÚOOZ a BIS) řízené aparátem ČSSD prováděly v r. 2001 nezákonnou činnost s cílem vyvolat dojem, že na hřbitově se ukrývaly tajné dokumenty, výbušniny a zbraně.
V době, kdy se toto na místním hřbitově v Přerově událo, byla veřejnost vedením PČR zcela záměrně mystifikována, že i na židovském hřbitově se nachází ženijní materiál, lidé byli varováni a demonstrativně byl proveden odvoz výbušnin. O těchto zločinných praktikách ČSSD ještě zdaleka nebylo řečeno dost. Náhle vyvolání výběrového řízení, které lze předem účelově připravit, a výše uvedené souvislosti jsou jenom zkouškou, co si současný mocenský establischment pod taktovkou lidí z ČSSD může na Magistrátě v Přerově dovolit. Pro odstavenou "šéfku hřbitova" je to hořké poznání nespravedlnosti, ale pro někdejší politické vězně a odpůrce komunistické ideologie je to důkaz, že III.odboj nelze považovat za úspěšně ukončený a je proto nutné i tento zdánlivě banální případ využít jako varování před postkomunistickými rezidui, které se kryjí nálepkou ČSSD.
Tajemník KPV Přerov a člen Ústřední rady KAN Vladimír Hučín

Jaroslav Bezděk, KAN Přerov, k tomu dodal mj.:
Zdá se, že hřbitovy hrály důležitou úlohu nejen v životě Hučína, kde tento ukrýval zbraně a výbušniny k poškozování komunistické totality, ale hrály a hrají dodnes úlohu i v činnosti místního klubu angažovanýcn nestraníků v Přerově. MK KAN Přerov , který byl v roce 1995 iniciátorem zbudování pomníku por. Oldřicha Vodičky, právě na městském přerovském hřbitově je úzce spjat s tímto místem, kde každý rok, v rámci květnových oslav je nejen uctěná památka Oldřicha Vodičky ( hrdina, který prošel západní frontou a byl za to komunisty " odměněn " na Pankráci umučením ), ale je i místem, kde KAN Přerov " hodnotí " danou politickou situaci. ( Referáty jsou založeny v archivu KANu Přerov ). A píši to pro objasnění ostatním - právě o tento pomník se ta vyhozená šéfová hřbitova starala, takže již máme signál, že se jedná o cílenou akci. ( Jistě, že se o pomník starají i členové KANu Přerov, to jen pro upřesnění ).
Poznámka: Článek o peticích je dostupný na www.prerovsky.denik.cz (sobotní vydání 27.8.2011), autorka Petra Poláková - Uvírová, kontakt na Vladimíra Hučína najdete na jeho stránce www.vladimirhucin.cz . JS

Z života "progresivních" komunistů

27. srpna 2011 v 21:06 | Jaroslav Skopal s přispěním Karla Doskočila

Ještě k srpnu 1968

Že politické cesty lidí procházejí změnami, dokládá i krátký pohled do současných dějin. Tak např. Bedřich Rattinger v březnu 1948 řešil náhrady odstoupivších národněsocialistických poslanců takto:
Politická cesta Bedřicha Rattingera byla zhruba taková, jak uvádí ústav zabývající se soudobými dějinami:
POZŮSTALOST BEDŘICHA RATTINGERA
1945-1990
Ústav pro soudobé dějiny ČSAV Praha 1, Vlašská 9
Bedřich Rattinger se narodil 1. 11. 1911 v Brně v rozvětvené a dosti bohaté rodině. Vychováván byl německy, prostřednictvím služebnictva se však záhy seznámil s českým prostředím. Již v mládí si vyjasňoval vztahy mezi židovským náboženstvím a křesťanstvím a dospěl k ateizmu. Nejprve se však jako osmnáctiletý stal členem mládežnické organizace zapojené na židovské obce, později se chtěl dokonce stát členem zemědělské komuny v Palestině. To bylo také asi jedním z podnětů pro jeho rozhodnutí studovat na vysoké zemědělské škole, kterou však nedokončil. V r.1931 začal studovat práva, po dokončení těchto studií působil v Brně jako právník v advokátní kanceláři. V této době působil již aktivně v KSČ a pomáhal zakládat v Brně závodní buňky této strany.
Písemnosti fondu dokumentují činnost B. Rattingera z tohoto období jen velmi úsporně, zcela je vynecháno období II. světové války, kdy B. Rattinger bojoval v západní armádě. Po r. 1945 zahájil rozsáhlou politickou činnost, nejprve jako tajemník klubu komunistických poslanců prozatímního a ústavodárného národního shromáždění, po únoru r. 1948 jako tajemník národního shromáždění. O angažovanosti v této době svědčí Rattingerův deník z únorových dnů r. 1948. Napomohl vítězství komunistů především tím, že jim pomohl získat pozice v parlamentu mezi činiteli nekomunistických stran, kteří byli ochotni ke spolupráci s KSČ. Bedřich Rattinger jako profesor Právnické fakulty UK zabýval se různými otázkami, především z oblasti ústavního práva. V písemnostech fondu se odráží jeho podíl na přípravě akčního programu KSČ z r. 1968,
zejména těch částí, které se týkaly politického systému, státu a práva. Zpočátku r. 1968 vyvinul prof. Rattinger velké úsilí, aby formuloval problematiku vztahu komunistické strany a státu, otázky základních práv a svobod občanů a demokratických kontrol (inv. č. 6, 9). Významná byla pojednání o vztahu Čechů a Slováků, která se vyslovovala k návrhům na federativní uspořádání státu. Prof. Rattinger se podílel na práci několika odborných komisí, např. komise vlády pro vypracování návrhu ústavního zákona ČSSR (inv. č. 10) nebo komise pro ústavní problematiku vědeckého kolegia ČSAV pro vědy o státu a právu. Ve fondu se nacházejí písemnosti z činnosti Ústavu pro politické vědy při ÚV KSČ, zejména týmu Rozvoj politického systému socialistické společnosti (inv. č. 15), kde jsou některé výsledky průzkumu veřejného mínění. Pozornost zasluhují elaboráty oddělení státních volebních orgánů ÚV KSČ (inv. č. 18). Zvláštní pozornost věnoval prof. Rattinger problematice voleb do
zastupitelských sborů v ČSSR (inv. č. 16) v týmu pro modelování a výzkum československé volební soustavy.
Dochovány jsou zde některé stati B. Rattingera i výsledky výzkumu k této otázce z r. 1968 i studie jiných autorů, které s touto tématikou souvisejí. Na tento úsek navazuje práce externího výzkumného výboru Národní fronty (inv. č. 17).
Činnost B. Rattingera v Jednotě československých právníků naznačuje neúplný soubor písemností o nepromlčenosti válečných zločinů, zvláště z jednání konference k tomuto problému ve Varšavě z r. 1964. Z pozdějších dokladů je ve fondu kopie záznamu rozhovoru prof. Rattingera s pracovníky vládní komise pro analýzu let 1967-1970, který osvětluje Rattingerovu činnost v tomto období. V porovnání s předchozími archiváliemi vyplyne jeho význam při formování akčního programu KSČ v r. 1968, stanov strany, vysočanského sjezdu KSČ i podíl na jiných událostech r. 1968.
Prof. Bedřich Rattinger zemřel v říjnu r. 1991.

Jinou kdysi známou a významnou komunistickou osobností roku 1968 byl Věněk Šilhán.
Uvádí se o něm: Významně se angažoval v období tzv. Pražského jara, jako delegát mimořádného (tzv. vysočanského) XIV. sjezdu KSČ byl zvolen do funkce zastupujícího tajemníka ÚV KSČ za Alexandera Dubčeka.









Po srpnových událostech byl nucen odejít z veřejného života, pracoval v dělnických profesích.
O devět let později se stal signatářem Charty 77.
Na jeho pohřeb v květnu 2009 přišla řada politiků, např. i Karel Schwarzenberg.



Nekritická glorifikace sourozenců vyznavači pravicové ideologie

26. srpna 2011 v 16:56 | Jiří Pondělíček

Problematický odboj

Pokud se v současné době mluví nebo píše o protinacistickém národním odboji, často se zdůrazňují problematické, kontroverzní jevy, kterých ani československý odboj nebyl ušetřen. Například partyzánské oddíly jarmak nebo Olga patřily k těm o kterých se v těchto souvislostech hovořilo nejčastěji. Z jednotlivých postav je rozporuplná např. osoba Miroslava Picha -Tůmy, který po válce smutně proslul jako vyšetřovatel Stb nebo A. Schramm, který byl v podstatě sovětským agentem, ovlivňujícím partyzánské hnutí na území ČSR. V ČS armádním sboru sloužili i B. Reicin, nebo K. Vaš. Přesto jsou tyto jevy jen okrajové a rozhodně neurčovaly celkový směr odbojového hnutí. Nicméně i tyto jednotky a osoby se odboje zúčastnily a je nutno k tomu přihlížet při seriozním hodnocení, jakkoli je kritické.
Je přirozené, že své problematické kapitoly má i odpor proti komunistické totalitě. Trojice Landstoff, Kubelka a Pták smutně proslula obyčejnou vraždou spáchanou na ženě, přičemž ideová motivace činu je pochybná.
Skupina bratří Mašínů na tom byla jen o trochu lépe, ale i její činnost je více než rozporuplná. Jistěže, lze pochopit, že se někdo chopí zbraně na obranu proti totalitnímu, násilnickému režimu, který se moci ujal formou policejního puče. Jsem ochoten uvěřit, že bratři Mašínové i jejich společníci byli vedeni dobrým úmyslem a vzorem statečného otce.
Bohužel, sama činnost skupiny a její důsledky byla nešťastná, tragická a režimu spíše prospěla než aby mu uškodila. Mezi oběťmi bratří Mašínů nenajdeme žádného skutečného reprezentanta komunistického režimu nebo jeho represivních složek. Najdeme tam dva obyčejné policisty, z nichž jeden byl pro režim nespolehlivý, pokladníka, který byl zavražděn a oloupen a postřelený, navždy zmrzačený dobrovolný hasič, který se podílel na zločinech komunismu tím, že hlídal stoh. I nedávná prohlášení obou sourozenců a vůbec jejich činnost v zahraničí nebudí důvěru a spíše se mě zmocňuje podezření, zda jejich pohnutky byly opravdu tak ušlechtilé, když už sama činnost připomíná spíše obyčejné zločiny.
Přesto se snažím pochopit alespoň jejich pohnutky. Nemyslím si, že by šlo o vyloženě sprosté zločince. Jako vzory občanských ctností, které je třeba ocenit vyznamenáním je ale vnímat nemohu. Je na místě nezapomenout na ty členy skupiny, kteří se dostali Stb do rukou a zaplatili životem. I oni patří do historie. Je ale nutné je vnímat v celé jejich rozporuplnosti.
Udělení státního vyznamenání a oficiální účast ministra A. Vondry na pohřbu C. Mašína vnímám jako něco nevhodného a chybného. Pochybná je i nekritická glorifikace obou sourozenců vyznavači pravicové ideologie. Skuteční hrdinové se u nás v té době totiž opravdu vyskytovali a nebylo jich zas až tak málo. A zdaleka nejsou tak rozporuplní jako bratři Mašínové.
Jen by mě zajímalo, jak by se pan ministr Vondra tvářil na návrh vyznamenat nebo jinak ocenit např. takového Picha - Tůmu nebo A. Schramma. To byli přece také odbojáři ne?
J. Pondělíček
Člen PÚR České strany národně socialistické

Budou pohledy na Mašíny věčně rozdílné?

25. srpna 2011 v 11:17 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Cituji z redakční dílny Práva

Jsou to pro mě gauneři bez skrupulí, říká o Mašínových syn zastřeleného účetního. Tak to na svém webu uvedly Novinky.cz dnes., kde je i celý rozhovor se synem účetního Rošického.
"Josef Mašín ukončil 2. srpna 1952 život účetního n. p. Kovolis Josefa Rošického. Zároveň odcizil s komplicem 900 tisíc korun. Syn zastřeleného Stanislav Rošický (68) pro Právo zavzpomínal na dobu, kdy přišel o otce, a vyjádřil se i k poctám, kterými česká vláda po smrti Ctirada Mašína oba bratry zahrnuje."
V konečném posouzení všech rozporných hledisek na hodnocení bratří Mašínů se stavím za ně. Ale neumím to vysvětlit své manželce, která má opačný názor. J.Skopal
Na obrázku z archivu Milana Paumera jsou bratři Paumerové s Milanem Paumerem při kondičním běhu před útěkem. Zdroj idnes.

Věnováno naší panské koalici

25. srpna 2011 v 10:43 | Jiří Pondělíček |  Jiní autoři

K princátkům se nečuchá

Naše vratká koalice se opět potácí jak podroušený námořník. Tentokrát jsou příčinou nelichotivé věty, které měl vypustit z úst L. Bátora na adresu ministra K. Schwarzenberga.
Pan ministr si ale také občas nedává pozor na jazyk a tak má L. Bátora možnost kontrovat způsobem " On si začal!"
Ale proč tolik rámusu? Vždyť " slova nečesaná a nemytá" přece k představitelům vládní koalice patří jak " k velbloudovi hrby". ( v uvozovkách citace klasiků).
Asi by se tady dalo mluvit i o nestydatosti.
Co jiného je, když ministr, který má opatrovat část národního bohatství, přirovnává občany své země k " prasatům v žitě" a má tolik drzosti, že jim vykládá o tom, jak si " žijí nad poměry"
Jiný ministr, od něhož se očekává aristokratická noblesa, tak potřebná pro diplomacii, radí svým spoluobčanům " držet hubu a krok" a republiku, kterou má na mezinárodním poli zastupovat, přirovnává ke " špinavému záchodu, který musí někdo vyčistit".
Ministr, který má za úkol péči o postižené osoby, se chová tak, jakoby pro něho tito lidé byli jen delikventy, kteří se třesou jen na to, jak by zneužívali " štědrý" sociální systém.
Další z představitelů panské koalice se údajně měl vyjádřit naprosto nepřijatelným způsobem o představitelích odborových organizací. Přestože jde o politické partnery, kteří zastupují nemalou část občanů ČR.
Proč tedy tolik rámusu kvůli jedné slovní přestřelce mezi dvěma představiteli téže vládní garnitury?
Nepochybně proto, že dovoleno je urážet jen ty občany, kteří k mocným nepatří ale zato tyto ministry a vysoké státní úředníky tak bohatě živí. Těm se plnými hrstmi dostává urážek a arogance.
Běda ale, pokud se ostrá slova dotknou někoho z vyvolených! To je totiž panstvo! A tak, když si dovolím trochu parafrázovat dalšího z našich klasiků:
" K princátkům se nečuchá!"
J. Pondělíček
Člen PÚR ČSNS 2005

O práci a nepráci za socialismu

23. srpna 2011 v 11:49 | Oldřich Sedláček |  Jiní autoři

Převzato z blogu autora na idnes

Čtenáři a sledoatelé blogů občas upozorní na starší články, které se jaksi stále hodí, protože reagují na některé přetrvávající společenské poměry. Patří sem i starší úvaha Oldřiha Sedláčka z dubna t.r. JS

Prý jsme se za komunistů v práci jen flákali.

Jedna z mnoha pravicových "poudaček" o životě v letech 1948 - 1990, s budovatelskou jiskrou v oku vyprávěná nejen dětem a "nepamětníkům", je ta o zaměstnanosti a pracovních výkonech.
Ano, existovala pracovní povinnost. Vycházelo se z toho, že bez práce nejsou koláče a nechce-li člověk zemřít hlady nebo nechce-li se živit kriminalitou, musí být logicky někde zaměstnán. Jinak by to byl příživník. V občanském průkazu byly stránky vyhrazené pro potvrzení o zaměstnání. Při nástupu do práce razítko nástupu, při ukončení opět razítko. O tom by mohli disidenti v čele s panem Havlem vyprávět dlouhé historky.
Existoval vtip, že lidé se tváří, že pracují a stát se tvářil, že je platí. Ano, ve srovnání s dnešní inflací to byly mzdy doslova směšné (v roce 1960 byla průměrná hrubá měsíční mzda 1.303 Kčs, v roce 1970/1.915 Kčs, 1980/2.656 Kčs, 1989/3.170 Kčs, 2000/13.219 Kč a loni ta nejnižší byla v KV kraji 18.800 a nejvyšší v Praze 28.000 Kč ). Samozřejmě, podstatným ukazatelem je, co a kolik si člověk za tuto mzdu mohl koupit tehdy a dnes.
Existuje však ono slůvko ale. Ti tzv. flákači ve fabrikách, úřadech, institucích, družstvech, službách, obchodech a v JZD dokázali vyprodukovat takový objem prostředků, že socialistický stát mohl výrazně dotovat a přispívat na jesle, školky, bytovou výstavbu, dopravu, energie domácností, potraviny, kulturu, základní tělesnou výchovu i vrcholový sport, umění, rekreaci občanů i volnočasové aktivity v zájmových klubech a kroužcích při Svazarmu, kulturních domech a školách. Bezúročné nebo velmi výhodné byly peněžní půjčky (30.000 Kčs byla v r. 1976 velmi výhodná novomanželská půjčka), úspory byly slušně úrokovány. Zcela zdarma bylo vzdělání, zdravotní a lékařská péče včetně léků.
V průběhu 40let budování socialismu tito "nemakačenkové" povinně pracující stihli postavit továrny, doly a hutě, železnice, dálnice a silnice, přehrady a vodní, tepelné a jaderné elektárny, metro, desetitisíce bytů, kulturní domy, prodejny, zemědělské objekty atd. Po celou dobu se stačila vyzbrojovat a udržovat téměř 300 tisícová ČSLA a ještě zbylo na pomoc spřáteleným a rozvojovým zemím. Zcela zásadně se zindustrializovalo a téměř vybudovalo nové Slovensko.
Československé zemědělství bylo naprosto soběstačné ve většině nejdůležitějších produktů, včetně masa, mléka, obilí, cukrové řepy, chmele, brambor, a velké části ovoce a zeleniny. Dováželo se jen to, co se u nás nedalo vypěstovat. Jenom hovězího dobytka tu bylo téměř 2 miliony kusů. Obdělával se každý metr půdy, lidé na vesnicích nacházeli v družstvech práci a nemuseli dojíždět.
Výrazně nízké mzdy tedy byly kompenzovány výše uvedenými nízkými cenami a životními náklady. Pracovní povinnost upevňovala návyky a vědomí nejen Cikánů, ale i absolventů škol, že živobytí je nutné si zabezpečit prací. Věřím tomu, že dnešní absolvent školy, který hned nezačne pracovat, po nějaké době přirozeně "zleniví", je pro něj stále "odpornější" začít pracovat a zahálčivý způsob života ze státních nebo rodičovských podpor se mu "dostane pod kůži".
Dnešní zcela pokřivený pohled na bohaté a úspěšné spoluobčany nepochází z dob minulých, jak se nás snaží někteří přesvědčit. Pochází z doby porevoluční, z devadesátých let divoké privatizace, tunelování (kolik miliard stát napumpoval do bank a za kolik se prodávaly pozemky a fabriky?), převodů státních miliardových částek do soukromých rukou, rozkrádáním, pochybnými kšefty, podnikáním na hraně zákona (jen si vzpomeňte na kauzy topných olejů, nafty a benzínu, lihu atd.), pašováním neprocleného zboží, daňovými podvody atd.atd. Vznikla zde vrstva novodobých milionářů a miliardářů, zbohatlíků, kteří ke svému majetku nepřišli poctivou a tvrdou prací, řemeslnou dovedností, chytrým podnikatelským záměrem apod.
Tito lidé dávali na obdiv své bohatství, téměř nikdo z nich nebyl potrestán (důvod se vždy našel), vstupovali do politiky nebo si politiky koupili. Na druhé straně tu byly miliony poctivě pracujících a platících daně, snažících se a přesto pro ně statisticky průměrný plat zůstal nedostižný. Jen se po nich chtělo utahování opasků a pochopení složité situace. Stále více nenacházeli práci a byli odkázáni na podporu, stále více museli na udržení své životní úrovně připlácet. Pro řadu z nich se dříve řada běžných věcí stala nedostupnými. Není proto divu, že na bohaté a úspěšné lidi se pohlíží jako na podvodníky a není v povědomí občanů rozlišováno mezi poctivým a úspěšným podnikatelem a pochybným zbohatlíkem. Přetrvává názor, že z poctivé práce ještě nikdo nedokázal zbohatnout, že poctivost se nevyplácí a že politika je svinstvo. Prostě "zavládla blbá nálada". Dnes všichni makají jak otroci, nikdo se nefláká a přitom na nic nejsou peníze! Není to paradox?
Nijak nechci vychvalovat minulost, taková byla doba, takoví jsme byli. Dobří i špatní. Nechci současně zatracovat současnost, prostě to tak je a asi má být. Jen chci některým neobjektivním kritikům "staré generace a socialistického režimu" některé věci připomenout. Tak jak nechcete zapomenout na vládu jedné strany, na cenzuru, opevněné státní hranice, vykonstruované politické procesy a perzekuování pro svůj sociální původ, názor nebo víru, nezapomínejte také na věci, které milionům lidí přinášely spokojený život s perspektivou, jistotou a beze strachu o práci a v bezpečí.
Návrat do minulosti je nemožný a já si ho nepřeju. Řečeno s klasikem "Čo bolo, to bolo...". Ale mlčet k jednostrannému překrucování minulosti nebo dokonce lžím nebudu, stejně jako ke zkreslování a neobjektivnímu vykládání současnosti.

Úvaha k srpnu 1968

21. srpna 2011 v 19:22 | Ivan Fenz

Národní socialisté a srpen 1968.

Organizovaná činnost Československé strany národně socialistické zanikla přepadem ústředního sekretariátu 25.2.1948 policií infiltrovanou komunisty. Po dvaceti letech došli někteří odchovanci v komunistických školách konečně k názoru, že Československá komunistická strana neřídí stát k prospěchu občanů, ale v zájmu sovětské doktriny. Dvacet let ukázalo, že jde o doktrinu bolševického imperia s cílem mít moc pro moc samu. Jedinou zárukou tohoto uspořádání byla síla policejních složek a armády. Stále větší náklady na tyto neproduktivní státní výdaje způsobovaly zaostávání ve společenském vývoji, v zásobování občanů, v omezení jakékoli iniciativy a to vše zpevńovala cenzura sdělovacích medií.
Tzv. obrodný proces s vizí české cesty k socialismu byl zase jen nedomyšlený pokus cosi nějak změnit, ale zachovat základy i postupy. Opět se vykrádaly dávno osvědčené metody českého národního socialismu, tentokrát pro "obrodný proces". Rozbití ČSNS v Únoru a znemožnění ejího dalšího svobodného působení se ukázalo, jako ztráta v rozhodné chvíli nenahraditelná.
V KSČ plné blbů a kariéristů se v plné nahotě ukázala neschopnost řešit společenské potřeby. Mnohomluvné projevy, v podstatě maření času bez návrhů a rozhodnutí, nemohly nic změnit.
Skuteční národní socialisté po letech kriminálů, pronásledování a útisku sledovali dění s nedůvěrou. Opatrné sondy k obnovení strany nebrali ani "progresivisté" v úvahu. Chtěli si ponechat stále strašáka reakce ( jak ocejchovali ČSNS po r. 1948 ). Samozřejmě, že doba pokročila a ani metody a postupy podle volebního programu ČSNS v letech do r. 1948, už nestačily. Nebyly oficielně ani žádány a už vůbec ne svobodně šířeny pro doplnění k aktuální potřebě. Neoficiální heslo národních socialistů bylo, "komunisté si vše spískali sami, sami ať si pomohou". Výstraha trestaných a pronásledovaných členů ČSNS, jejichž seznamy komunistická policie ze sekretariátu ukradla pro pozdější zneužití varovaly důrazně. Nic nepsat, nescházet se, nevydávat stranická stanoviska v ČSSR. Pouze v USA a v Kanadě vycházely materiály exilové ČSNS. Konec konců zdálo se, že dvacet let zaostávání lze usilovnou prací zlepšit. Ovšem výsledkem sovětské okupace dalších dvacet let, je devastace společnosti na hodně dlouho.
V r. 2006 byla obnovena Česká strana národně socialistická ( ČSNS 2005 ) vedena závazkem vůči všem, kdož pod jejím praporem strádali za vlast a lepší příští. Nikdy nezapomeneme, komunistickou zvůli a zbídačení, které učinilo z národa vítězné válečné koalice zase poddané jiné ( sovětské ), ale nikoli přátelské moci. Dnes stojíme nad troskami státu, obnoveného po dvakrát našimi předchůdci.
Po odstavení komunistů byl stát uchopen přebarvenými komunistickými přisluhovači, rozprodán opět cizím zájemcům a občané ve své většině nemají na chod státu podstatný vliv. Parlamentní strany zachvácené korupcí, považují stát za kořist. Ideově zdevastované voličstvo líné uvažovat o společenské potřebě opětovně podléhá pozlátku a nikoli po prvé volí lidi, kterým by nejlépe slušel čtverečkovaný výhled. Za tento stav naši předchůdci rozhodně nekrváceli na bojištích, v kriminálech a na popravištích.
Ivan Fenz člen ÚR ČSNS 2005

Vzpomínka na srpen 1968 v Třebíči

21. srpna 2011 v 19:03 | Cabejšek

Pražské jaro prožívali i občané v Třebíči s velkými nadějemi.

Uvolňovalo se cestování, padla cenzura, začalo podnikání řemeslníků. I První máj nebyl stereotypně strnulý a noví řečníci navozovali optimismus pro další vývoj. Jenom pořád nám nějak trnulo, aby se vše nezvrtlo. Bylo tomu tak i v minulosti, kdy nás provázely osudové osmičky.
V roce plném nadějí se měly podle pokynů Ministerstva školství sázet k 50. výročí vzniku Československa Lípy svobody. Do těchto radostných příprav vpadly do naší země tanky s "internacionální pomocí" a bylo hned jasné, že Češi a Slováci zažijí další utrpení. Nedivme se, že žáček ze druhé třídy si napsal hůlkovým písmem do své čítanky RUSÁCI OKUPANTI.
Tehdy vznikla tato nadávka pro východní slovanský národ.
Lípa před naší školou se sice sázela, úřady ji přejmenovaly na Strom republiky, ale atmosféra byla podivná. Zatímco učitelé dějepisu při sázení lípy řečnili o zásluhách T.G. Masaryka, E. Beneše, M.R. Štefánka a našich legionářů k obnovení národní svobody, byli už takoví, kteří se rozhodli zradit. Jeden z nich fotografoval nepozorovaně z poschodí školy tuto malou slavnost, aby pak v nastávající normalizaci zanesl fotografie na patřičná místa. Z učitele dílen se stal rázem zástupce ředitele. Dosavadní ředitel školy byl odvolán a učitelé, co přivezli lípu a slavnost připravili, byli potrestáni. Stali se černými ovcemi, mnozí se báli s nimi i mluvit. Největším trestem, pomineme-li finanční postih, bylo to, že nesměli vyučovat dějepis. Začalo tak opět podivné období v našich dějinách. Byli ovšem i takoví, kdo byli postiženi daleko tvrdšími tresty.

Stali jsme se opět hříčkou velmocí, které pro naše národy neučinily téměř nic. Ti co tuto dobu prožili již svým ztrpčovatelům většinou odpustili. Byl to projev občanské noblesy.
Věříme, že slušných lidí je v naší společnosti většina a ta nedopustí, aby se podobné křivdy opakovaly. Ostatně kdo byl slušným člověkem tehdy, je slušným i dnes a přispěje k dalšímu rozvoji našeho státu a českého národa. Je to i naše povinnost před našimi dětmi a vnoučaty.

Ze vzpomínek člena ČSNS 2005 v Třebíči