Únor 2014

Kavkazští separatisté nezaútočili, zato v Kyjevě umírali lidé

23. února 2014 v 22:17 | Jaroslav Skopal

Olympijské Soči a změny na Ukrajině

Zatímco v Soči skončila zimní olympiáda ve světle ohňostrojů a reflektorů, na Ukrajině, zejména v Kyjevě se rozuzlovala první etapa "revoluce", která má nastolit nejen výměnu politiků na vedoucích postech, ale i změnu systému. Rusko se bálo teroristických útoků během sportovního zápolení pod štíty Kavkazu, činilo preventivní opatření a naštěstí k incidentům nedošlo.
V časovém souběhu na Ukrajině vrcholila politická krize, která v centru Kyjeva během několika posledních dnů vedla až k devadesáti mrtvým, převážně na straně demonstrujících. Jeden z vůdců opozice Vitalij Kličko požaduje vytvořit seznam těch, kteří za masové odstřelování demonstrantů zodpovídají. Viktor Janukovyč je na útěku nebo hledá spolehlivý úkryt někde doma.
Julija Tymošenková se viditelně ve stále nedobrém zdravotním stavu vrátila jako svobodná z vězení. Nelehce se rozhoduje o své další roli v ukrajinské politice. Kdysi byla hvězdou, ale i ona při svých někdejších státnických krocích myslela na peníze i pro sebe. Proto ji nyní mnozí doma poprávu označují za kontroverzní osobnost.
Podobně jako u nás po listopadu 1989 se do funkcí snaží dostat ti, kteří stáli skryti nebo dokonce ještě nedávno stáli na straně bývalé státní moci.
To si nyní musejí lidé z Majdanu uhlídat. Nakolik se to podaří a jak se situace bude dál vyvíjet, to se snaží odhadnout hvězdy publicistiky i u nás doma. Ti, kteří revoluci dělali, zdůrazňují, že chtějí změnu systému, jeho transparentnost a demokracii, v níž nebude existovat arogance mocných. Neměla by se vláda jedněch oligarchů - velkopodnikatelů nahradit vládnou jiných. Měla by se nastavit pravidla, tedy i zákony, které budou platit pro všechny a nezvýhodňovat jedny proti druhým.
Další vývoj na Ukrajině, v nám územně blízké slovanské zemi, nemůže být lhostejný. Pokud se Ukrajincům podaří se ctí dostat z bryndy, možná se i my Češi budeme moci z toho trochu poučit. Po opravě systému se neustále volá i u nás.

Jiří Paroubek o daních

22. února 2014 v 18:48 | Jiří Paroubek |  Jiní autoři

Vláda začala dobře. Klade si však malé cíle v ekonomice

Vystoupení předsedy vlády Bohuslava Sobotky před hlasováním o důvěře vládě považuji za dobré. Musím ocenit i to, že také ministr financí Babiš řekl na mikrofon řadu závažných věcí, které ještě nahlas nikdy řečeny nebyly, a jeho vystoupení se opíralo o velmi silné argumenty. Pokud je navíc jeho prohlášení o potírání korupce míněno vážně, pak by to samozřejmě byla dobrá zpráva pro nás všechny. Celkově tedy musím konstatovat, že jsem měl z vystoupení hlavních lídrů koalice dobrý pocit, a vítám, že vláda získala důvěru.
Za největší její hendikep považuji to, že si stanovila, dle mého názoru, příliš malé cíle. Zejména v oblasti hospodářské politiky. Pro splnění svých cílů obsažených ve vládním programu musí v prvé řadě zajistit růst příjmů státního rozpočtu.
Růst příjmů státu je možný v zásadě dvěma cestami:
1.změnou struktury daní (přitom by to šlo i bez nějakého zásadnějšího dopadu do daňového zatížení širokých vrstev lidí zatížením těch nejbohatších),
2.zajištěním robustnějšího hospodářského růstu
První cesty se však vláda díky Babišovu hnutí ANO zatím vzdala sama. Ze země v průměru let 2008 - 2012 odcházelo na konta zahraničních vlastníků každoročně ve vyplacených dividendách v průměru neskutečných 260 mld. Kč. Pokud by vznikly dvě sazby korporátní daně, z nichž ta zvýšená by byla určena pro podniky velkého rozsahu a více nebo méně oligopolního charakteru, přineslo by to do rozpočtu státu nějaké miliardy navíc. Možná spíše i desítky miliard.
Možná až deset miliard korun do rozpočtu může přinést i fiskální opatření jako je zavedení registračních pokladen. Chce to jen vymyslet, jak rozumně řešit problematiku např. drobných českých řemeslníků, jejichž celá živnost se často ukrývá v jedné tašce s nářadím, a pokladna (nebo něco podobného) se jim už do tašky s nářadím nevejde. Druhou skupinou, kterou by bylo třeba řešit, jsou prodejci na farmářských trzích. Také pro ně zavádění registračních pokladen vidím jako nesmyslné.
Větší odvahu je možné určitě mít u progrese daně z příjmů fyzických osob. Nová vláda by měla v EU (v Evropské radě) přijít také s iniciativou na postupnou eliminaci daňových rájů v Evropě i ve světě a změn legislativy EU tak, aby bylo např. možné z veřejných zakázek vyloučit firmy, které platí daně v daňových rájích.
Také daň z finančních transakcí může být nástrojem, který do státní kasy přinese až kolem deseti miliard ročně. Na výnos této daně si ale do budoucna brousí zuby EU jako na zdroj svých výdajových potřeb.
Tedy změnou struktury daní a důslednějším daňovým výběrem (registrační pokladny) je možné nasypat do státní pokladny každoročně desítky miliard korun navíc. Andrej Babiš v jednáních o koaliční smlouvě tyto možnosti ovšem z větší části odmítl.
Uvidíme, kolik peněz zajistí z jiných zdrojů, především lepším výběrem daní. Dosáhnout výrazného růstu ekonomiky zdevastované chybnou hospodářskou politikou pravicových vlád nebude ovšem tak snadné. A rychle to už nepůjde vůbec. První příznaky oživení plynoucí ze změny hospodářské politiky vlády se mohou v české ekonomice projevit nejdříve až v závěru příštího roku a podstatně až v roce 2016 a 2017.
Domnívám se, ženová vláda by si měla klást za cíl dosažení robustnějšího a udržitelného růstu HDP mezi 3 až 4%. Meziroční růst 4% HDP totiž představuje absolutní nárůst rozpočtových příjmů meziročně o 40-50 mld. Kč. A s tím už se dá ve výdajích státního rozpočtu něco dělat.
Celkově se však obávám, že kvůli svému složení nemůže koalice dlouhodobě fungovat, neboť každý z koaličních partnerů má očividně jiné zájmy.

Jiří Paroubek, předseda strany LEV 21

Miloš Zeman měl zajímavý projev

18. února 2014 v 12:33 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

ve Sněmovně PČR 18. února 2014

Prezident republiky přišel připraven do Sněmovny a přednesl projev plný "přátelské kritiky". Napadl rozpory v koaliční smlouvě a programovém prohlášení vlády. Podpořil vstup ČR do Eurozony, rozumné investování a jako příklad vhodný k následování označil skandivánské země. Z jeho četných projevů v prezidentské roli bych ten dnešní označil za věcně nejpřínosnější. Vize prezidenta zdá se být přesnější než vize vlády, neboť ta, jak Zeman upozornil, zápasí s rozpory.

Raději postavit nebo opravit trvalá sportoviště

15. února 2014 v 16:10 | převzato z blogu i.Dnes |  Jiní autoři

Olympijský park na Letné: Jak vyhodit státní peníze z okna

Markéta Šichtařová
sichtarova.blog.iDNES.cz
Všechno je jinak - a všechno je tak trochu Matrix

Autorka Markéta Šichtařová,

ředitelka společnosti Next Finance s.r.o., spoluautorka knih o dnešní politické a ekonomické realitě "Všechno je jinak" a "Nahá pravda".Léta se šetří. Nestále se "hledají nové zdroje" (krásný to terminus technicus). Snad tisíckrát se mě už novináři, klienti, lidé na ulici, lidé na Facebooku ptali, kde by se dalo ušetřit, aby tak rychle nerostlo zadlužení, aby se nemusely zvyšovat daně. Vždy říkám, že by se měly omezit takzvané mimorozpočtové fondy. A že i samotná ministerstva mají prostor k šetření. A na to zase všichni volají: Kde přesně? Chtějí obyčejně slyšet, že se udělá jedno velké opatření a hned tu bude sto miliard.Jenomže ve skutečnosti nikdy nepůjde o jedno revoluční opatření. Bude jich velmi mnoho a budou malá. A ponesou jen malé částky. Jen chtít takové drobnosti vidět. Příklad? Dobrým příkladem mrhání veřejných peněz je Olympijský park v Praze na Letné.
Jistě, Olympijský park je částečně financován soukromými penězi. Potud vše naprosto v pořádku. Ale vedle toho je spolufinancován i z veřejných zdrojů. A představte si, že ačkoliv je financován i z našich peněz, dá docela fušku zjistit, kolik přesně stál. Některé zdroje uvádí 80 milionů korun. A jiné, neméně důvěryhodné zdroje, mluví o 66 milionech.
Ať tak či onak, za desítky milionů máme něco, co jsme nikdy nepotřebovali. Něco, co jen někteří lidéchtěli coby příjemnou zábavu. Ale když už něco spolufinancuje stát, nemělo by vždy jít o nutnost? Koneckonců lidé mohou Olympiádě fandit tak jako obvykle u televize. Musí kvůli tomu jít k obřím obrazovkám? Je snad nutné najednou v době Olympiády na pár dní otevřít veřejné kluziště z veřejných peněz?
O tom, že je Olympijský park pro mnohé příjemným zpestřením, není sporu. Jenomže tak je to s veřejnými penězi skoro vždy. Těžko najdeme nějaké, jejichž vydání není alespoň někomu příjemné. Když máme veřejnými penězi šetřit, prostě není možné, aniž by se to občas někomu nelíbilo. A proto musíme selektovat: Co je nutné? A co je jen někomu příjemné?
Musíme si uvědomit, že česká ekonomika klesá. Státní dluh činí téměř 1,7 bilionu. A každou vteřinou vzroste o 3 393 korun. Je - posuzováno podle stávajícího vývoje - jen otázkou času, než dopadneme jako Řecko. A v téhle situaci někdo z veřejných zdrojů utratil za Olympijský park více než 18 milionů. Kdyby Olympijský park byl trvalou hodnotou, ještě by člověk jakž takž chápal, že onen někdo se možná domníval, že se tím třeba proinvestuje k růstu. Jenomže tento park má existovat pouhých 17 dnů a pak se zruší. A tenhle cirkus tak stojí daňového poplatníka víc jak milion korun denně.
I když… Vlastně nás to stojí ještě víc než milion korun denně. Většinu nákladů akce platí soukromí partneři. Jestliže je partnerem Škoda-Auto, všechno je v nejlepším pořádku. Dělá si hezkou reklamu, když vedle plácku s ledem zaparkuje nové auto. Horší je, když akci spolufinancuje polostátní ČEZ. Kdyby tyto peníze nedal na akci, měl by větší zisk a víc tohoto zisku by se státu vrátilo na daních a dividendách. Z veřejných peněz jde tedy ve skutečnosti víc, než se na první pohled zdá.
A ne dost na tom. Vedle Olympijského parku má stát i mnoho dalších úzce souvisejících výdajů. S parkem souvisí projekt Česká stopa, tedy zjednodušeně řečeno propagace českých firem v olympijských prostorách. V něm stát utratí už 100 milionů korun. Opravdu si někdo může myslet, že těchto 100 milionů korun natolik podpoří český export, že na daních s tímto nárůstem exportu spojených vybereme 100 milionů zpět? Tedy že se peníze jako investice státu vrátí?
Opravdu jsme kvůli podobným zbytečnostem "museli" dvakrát po sobě zvyšovat DPH?
Člověk by skoro řekl, že tak bohatý stát, který financuje podobné projekty, určitě neví, co s penězi. Že tak bohatý stát určitě musí přeplácet třeba učitele. Za stejné peníze by bylo možné postavit i trvalá, ne jen několikadenní sportoviště. Když už podporovat sport, pak se nabízí myšlenka postavit nějaký trvalý areál nejlépe v regionu s vysokou nezaměstnaností, kde jednak stavební firmy získají během stavby práci, jednak po dostavbě mladí lidé budou mít důvod nepropadnout skepsi a alkoholu.
Jenom hodně chabou útěchou je, že na akci na pražské Letné bylo zavedeno vstupné, takže se investované peníze "jistě státu vrátí". Stačí se podívat do Liberce. Místní by nám jistě řekli, jak jim podobná sportovní akce finančně zavařila. Útěchou není ani údajná snaha přivést lidi ke sportu. (Proč zrovna ke sportu? Proč ne k internetu? Jazykům?) Bojím se, že jenom někdo znovu vymyslel úžasný penězovod, který není na první pohled vidět.
Olympijský park pouze ukazuje, že peníze ve státě jsou. Jenom je stát neumí šetřit. Nebo nechce?

Komentář: Jiří Kejval, předseda Českého olympijského výboru, šel za svou myšlenlou Olympijského parku na Letné odhodlaně a vynaložil pro získání peněz veškerý svůj um. Patrně se stejnou vehemencí bude shánět peníze i pro podporu profesionálního sportu, z něhož jsou převážně vybíráni sportovci pro reprezentaci. Tato sociálně dobře zabezpečená skupina si bude pěstovat svou zálibu, současně se tím živit a my ostatní jim budeme převážně u televizních obrazovek tleskat. Je-li silná osobnost, leccos dokáže prosadit. Ale co ostatní sociální skupiny? Kdo bude hájit jejich zájmy, aby ve státě vládla jakás takás harmonie? Nová vláda? Sotva byly obsazeny rezorty, už chce každý ministr pro svůj rezort co nejvíc peněz. Kde je komplexní pohled na rozvoj státu? Uhlídá to Babiš se Sobotkou? JS
Autorem vložených fotografií z 9.2.2014 je Zbyněk Harašta

V Nečasově kauze jde víc o princip, než o vinu

13. února 2014 v 23:33 | Ivan Hoffman v Deníku |  Jiní autoři

Nečas - konečně

Ivan Hoffman
Ivan Hoffman Autor: Archiv/Deník
dnes 06:50
Bylo už skutečně načase obvinit Petra Nečase. Policie a státní zástupci chodil tak dlouho kolem horké kaše, až tato zcela vychladla. Na talíři nicméně zůstala. Bylo by absurdní, kdyby za politickou korupci byla souzena sekretářka, zatímco její šéf by dělal mrtvého brouka. Obvinění je pak předpokladem k tomu, aby nezávislý soud rozhodl, co je ještě politika a co už je kriminální chování politiků. Že u nás politika s kriminalitou docela splývá, přece nemůže být pro bývalého premiéra alibi!
Komentář Ivana Hoffmana - Nečas - konečně.
Pokud se v minulosti kriminální jednání politikům tolerovalo, je to naopak okolnost přitěžující. Zrovna strana, které Petr Nečas předsedal, má lví podíl na tom, že se politická korupce stala politickou rutinou.
Soud nám samozřejmě nakonec může vysvětlit, že kupovat si poslance příslibem trafiky je privilegium mocných, které nám nezbude než akceptovat, jakkoli se nám to nelíbí.
Co ale akceptovat nemůžeme, je když uplácení trafikou obhajují politici, coby potrefené husy. Petr Nečas není arbitrem, který nám má vysvětlit, jak jeho kauze rozumět. Je obviněným. Na to, co tvrdí se hodí hledět jako na účelovou sebeobranu.
V Nečasově kauze jde víc o princip, než o vinu jednoho, byť vlivného politika. Není nejdůležitější, jak tvrdý či jen symbolický mu případně bude udělen trest. Zásadní je, zda soud shledá jeho postup vadným a nezákonným. Čeká se na precedent, který skoncuje s nepěkným politickým zlozvykem, nikoli na fotografii bývalého prominenta v klepetech.
Petr Nečas si za své problémy nepochybně může sám. Neměl důvod se nechat vydírat poslanci, svými spolustraníky, kteří prosluli jako "rebelové". Strana ani vláda, kterým předsedal, za to určitě nestály.

Komentář: Kritici pravice mohou být spokojeni. Petru Nečasovi a Karlu Schwarzenbergovi v nedávném čase nejvíce spílali. Na Petra Nečase došlo, současná ODS jeho činy obhajuje a považuje sice za poněkud pokleslé, ale v naší nedávné politice za obvyklé. Nakonec v problémech je i lobbista Ivo Rittig. Ať už konečné výroky budou jakékoliv, důležité je, že je zde náznat toho, že politika nemá sloužit jedincům, ale obecnému blahu. JS

Ne barva pleti, ale hodnoty a názory

7. února 2014 v 21:45 | Roman Joch v Lidových novinách |  Jiní autoři

Jak zlepšit lidský úděl?


Nelíbí se Vám současný politický systém?

7. února 2014 v 17:53 | Převzato ze Socialistické solidaritxy |  Jiní autoři

Přidejte se k Socialistické solidaritě! Bude líp?

solidarita


Za čím stojíme

Marxismus
Iracionální a absurdní systém
Globální kapitalismus je systém nerovností, ve kterém chudí chudnou a bohatí bohatnou. Stamiliony hladoví a umírají na snadno léčitelné nemoci, zatímco je technologicky možný důstojný život pro všechny. Systém upírá drtivé většině možnost rozvíjet své tvůrčí schopnosti a degraduje ji na úroveň stroje. Lidé jsou nuceni pracovat déle a na více úvazků, zatímco nezaměstnanost stále roste a uvrhuje další masy do chudoby a nejistoty. V kapitalismu vznikají války o suroviny a trhy, jsou drancovány přírodní zdroje, likvidována kulturní rozmanitost. Ačkoli jsou veškeré hodnoty tvořeny lidskou prací, kontrolu nad jejich distribucí má kapitál. Kapitalismus spočívá v honbě za ziskem na úkor lidských potřeb. Je to iracionální a absurdní systém.
Za socialismus zdola
Jako alternativu ke kapitalismu nabízíme systém, který nazýváme socialismem zdola. Jedná se o systém samosprávných rad, jež rozhodují o politických i ekonomických otázkách. Demokracie zde není omezena na hlasování jednou za čtyři roky, ale proniká dennodenně všemi oblastmi života společnosti. To umožňuje začít vytvářet společnost bez nezaměstnanosti, bez chudoby, bez útlaku.
Naprosto odmítáme režimy bývalého východního bloku v ČSSR, SSSR, ale také v Číně, na Kubě atd. Považujeme je za tzv.státněkapitalistické režimy. Jestliže dnešní kapitalismus je typický mocí nadnárodních korporací a jim poplatných parlamentů, měla tehdy veškerou ekonomickou a politickou moc třída stranické byrokracie. Hlásíme se k tradici levicové opozice vůči těmto režimům.
Podporujeme zápasy námezdně pracujících za kratší pracovní dobu, vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky, bezplatnou lékařskou péči a sociální zabezpečení a všechny ostatní emancipační snahy. Nespoléháme ovšem na parlamentní politiku. Jen nezávislá aktivita pracujících prostřednictvím stávek, kampaní, manifestací apod. může vést k systémové změně. Jen sami pracující mohou dosáhnout svého vlastního osvobození.
Solidarita
Úsilí o socialismus zdola je součástí celosvětového boje. Prosazujeme solidaritu s pracujícími, nezaměstnanými a utlačovanými v jiných zemích. Jsme v zásadní a aktivní opozici vůči všemu, co proti sobě staví neprivilegované obyvatele různých zemí, různé národnosti, různé barvy pleti, různého pohlaví, sexuální orientace, náboženství či profese. Podporujeme tedy kampaně a boje proti rasismu a xenofobii; proti islamofobii, nesnášenlivosti vůči Romům apod. Bojujeme za úplnou politickou, ekonomickou a sociální rovnost žen a mužů, vystupujeme proti diskriminaci na základě sexuální orientace.
Fašismus a nacismus považujeme za zásadní hrozby všem dosaženým demokratickým a sociálním právům. Ačkoli jejich hesla často znějí antikapitalisticky, ve skutečnosti jsou fašismus a nacismus pokračováním kapitalismu, jen jinými prostředky. V dobách krize jsou tyto politické hrozby zvláště aktuální.
Revoluční organizace
Kapitalistický systém vytvořil vysoce organizované instituce včetně státu, které kontrolují bohatství, média a represivní složky. Abychom čelili moci těchto institucí, musíme se sami organizovat. Chceme být zárodkem revoluční strany, která bude spojovat aktivisty různých hnutí a pracující třídy. Na rozdíl od parlamentních stran pro ni bude účast ve volbách jen prostředkem, jak dále šířit myšlenky svobody, rovnosti a solidarity. Tato revoluční organizace může zásadně přispět k tomu, aby emancipační hnutí sílila, a podílet se na rozvíjení myšlenek a strategií, které povedou k překonání kapitalismu.

Bude v Bratislavě mešita?

6. února 2014 v 10:03 | převzato z Islamwebu na Slovensku |  Jiní autoři

Proč Islamweb.sk?

Projekt mešity

V mene Boha, Milostivého, Milosrdného

Islam je čisto monoteistická viera a je najmladším z troch zjavených posolstiev, ktoré Boh všemohúci zoslal ľudstvu. Islamské náboženstvo predstavuje neskreslenú, úplnú a konečnú podobu tej istej večnej pravdy o jedinosti a zvrchovanosti Jedného Jediného Všemohúceho Boha.
Islam je univerzálnym náboženstvom a v súčasnosti najrýchlejšie šíriacou sa vierou. Iba niečo cez 18% muslimov žije v arabskom svete. V 44 štátoch sveta je islam väčšinovým náboženstvom a uceleným spôsobom života. Veľké muslimské spoločenstvá sa nachádzajú na všetkých kontinentoch sveta vrátane Európy a Ameriky.
V dnešnej dobe sme svedkami prebiehajúcej globalizácie, ktorá má svoje pozitívne, ale zároveň aj negatívne stránky. Tento nezvratný proces sa dotýka všetkých aspektov ľudského života. Charakteristickými črtami spomínaného fenoménu sú okrem iného rýchly a intenzívny pohyb osôb a myšlienok, oslabenie dôležitosti národnostných rozdielov a väčší prístup k iným kultúram a hodnotovým systémom.
Od posledných dekád minulého st
noteistická viera a je najmladším z troch zjavených posolstiev, ktoré Boh všemohúci zoslal ľudstvu. Islamské náboženstvo predstavuje neskreslenú, úplnú a konečnú podobu tej istej večnej pravdy o jedinosti a zvrchovanosti Jedného Jediného Všemohúceho Boha.
Islam je univerzálnym náboženstvom a v súčasnosti najrýchlejšie šíriacou sa vierou. Iba niečo cez 18% muslimov žije v arabskom svete. V 44 štátoch sveta je islam väčšinovým náboženstvom a uceleným spôsobom života. Veľké muslimské spoločenstvá sa nachádzajú na všetkých kontinentoch sveta vrátane Európy a Ameriky.
V dnešnej dobe sme svedkami prebiehajúcej globalizácie, ktorá má svoje pozitívne, ale zároveň aj negatívne stránky. Tento nezvratný proces sa dotýka všetkých aspektov ľudského života. Charakteristickými črtami spomínaného fenoménu sú okrem iného rýchly a intenzívny pohyb osôb a myšlienok, oslabenie dôležitosti národnostných rozdielov a väčší prístup k iným kultúram a hodnotovým systémom.
Od posledných dekád minulého storočia pozorujeme evidentný návrat značnej časti svetovej populácie k duchovným hodnotám. Tento fenomén, ktorý sa dá označiť ako postmaterializmus, zintenzívnel po zlyhaní ideológie komunizmu a po páde železnej opony. Ľudia počas komunistického režimu zažívali veľké sklamania a okúsili na vlastnej koži hrôzy tejto ideológie, ktorá sa márne a bezúspešne pokúšala nahradiť miesto a zmysel Boha.
Poľutovaniahodné udalosti, ktoré sa odohrali v posledných rokoch, upriamili pozornosť sveta na muslimov a ich náboženstvo. Isté kruhy, resp. média sa zo všetkých síl snažia využívať atmosféru strachu a nedôvery, ktorá dnes vo svete panuje. Aj vďaka nim dochádza k častému zamieňaniu islamu a násilia, k tendenčnému informovaniu o muslimoch a vyvolávaniu napätia.
Naše ciele vo svetle horeuvedených skutočností sú:
  • Zvestovať ľudom na Slovensku i v Čechách posolstvo islamu.
  • Poskytovať potenciálnym záujemcom všetkých spoločenských vrstiev autentické a vierohodné informácie o islame a muslimoch.
  • Vyvracať nepravdivé tvrdenia, eliminovať xenofóbné sklony a zbúrať vžité predsudky o islame a muslimoch.
  • Hájiť práva všetkých muslimov žijúcich na Slovensku.
  • Získať registráciu islamu ako náboženskej obce na Slovensku.
  • Usilovať sa v spolupráci s našimi bratmi a sestrami z Českej republiky o pozitívnu integráciu občanov muslimského vierovyznania do všetkých spoločenských štruktúr.
Islamská nadácia na Slovensku

Islam je čisto monoteistická viera a je najmladším z troch zjavených posolstiev, ktoré Boh všemohúci zoslal ľudstvu. Islamské náboženstvo predstavuje neskreslenú, úplnú a konečnú podobu tej istej večnej pravdy o jedinosti a zvrchovanosti Jedného Jediného Všemohúceho Boha.
Islam je univerzálnym náboženstvom a v súčasnosti najrýchlejšie šíriacou sa vierou. Iba niečo cez 18% muslimov žije v arabskom svete. V 44 štátoch sveta je islam väčšinovým náboženstvom a uceleným spôsobom života. Veľké muslimské spoločenstvá sa nachádzajú na všetkých kontinentoch sveta vrátane Európy a Ameriky.
V dnešnej dobe sme svedkami prebiehajúcej globalizácie, ktorá má svoje pozitívne, ale zároveň aj negatívne stránky. Tento nezvratný proces sa dotýka všetkých aspektov ľudského života. Charakteristickými črtami spomínaného fenoménu sú okrem iného rýchly a intenzívny pohyb osôb a myšlienok, oslabenie dôležitosti národnostných rozdielov a väčší prístup k iným kultúram a hodnotovým systémom.
Od posledných dekád minulého storočia pozorujeme evidentný návrat značnej časti svetovej populácie k duchovným hodnotám. Tento fenomén, ktorý sa dá označiť ako postmaterializmus, zintenzívnel po zlyhaní ideológie komunizmu a po páde železnej opony. Ľudia počas komunistického režimu zažívali veľké sklamania a okúsili na vlastnej koži hrôzy tejto ideológie, ktorá sa márne a bezúspešne pokúšala nahradiť miesto a zmysel Boha.
Poľutovaniahodné udalosti, ktoré sa odohrali v posledných rokoch, upriamili pozornosť sveta na muslimov a ich náboženstvo. Isté kruhy, resp. média sa zo všetkých síl snažia využívať atmosféru strachu a nedôvery, ktorá dnes vo svete panuje. Aj vďaka nim dochádza k častému zamieňaniu islamu a násilia, k tendenčnému informovaniu o muslimoch a vyvolávaniu napätia.
Naše ciele vo svetle horeuvedených skutočností sú:
  • Zvestovať ľudom na Slovensku i v Čechách posolstvo islamu.
  • Poskytovať potenciálnym záujemcom všetkých spoločenských vrstiev autentické a vierohodné informácie o islame a muslimoch.
  • Vyvracať nepravdivé tvrdenia, eliminovať xenofóbné sklony a zbúrať vžité predsudky o islame a muslimoch.
  • Hájiť práva všetkých muslimov žijúcich na Slovensku.
  • Získať registráciu islamu ako náboženskej obce na Slovensku.
  • Usilovať sa v spolupráci s našimi bratmi a sestrami z Českej republiky o pozitívnu integráciu občanov muslimského vierovyznania do všetkých spoločenských štruktúr.
Islamská nadácia na Slovensku
Islam je čisto monoteistická viera a je najmladším z troch zjavených posolstiev, ktoré Boh všemohúci zoslal ľudstvu. Islamské náboženstvo predstavuje neskreslenú, úplnú a konečnú podobu tej istej večnej pravdy o jedinosti a zvrchovanosti Jedného Jediného Všemohúceho Boha.
Islam je univerzálnym náboženstvom a v súčasnosti najrýchlejšie šíriacou sa vierou. Iba niečo cez 18% muslimov žije v arabskom svete. V 44 štátoch sveta je islam väčšinovým náboženstvom a uceleným spôsobom života. Veľké muslimské spoločenstvá sa nachádzajú na všetkých kontinentoch sveta vrátane Európy a Ameriky.
V dnešnej dobe sme svedkami prebiehajúcej globalizácie, ktorá má svoje pozitívne, ale zároveň aj negatívne stránky. Tento nezvratný proces sa dotýka všetkých aspektov ľudského života. Charakteristickými črtami spomínaného fenoménu sú okrem iného rýchly a intenzívny pohyb osôb a myšlienok, oslabenie dôležitosti národnostných rozdielov a väčší prístup k iným kultúram a hodnotovým systémom.
Od posledných dekád minulého storočia pozorujeme evidentný návrat značnej časti svetovej populácie k duchovným hodnotám. Tento fenomén, ktorý sa dá označiť ako postmaterializmus, zintenzívnel po zlyhaní ideológie komunizmu a po páde železnej opony. Ľudia počas komunistického režimu zažívali veľké sklamania a okúsili na vlastnej koži hrôzy tejto ideológie, ktorá sa márne a bezúspešne pokúšala nahradiť miesto a zmysel Boha.
Poľutovaniahodné udalosti, ktoré sa odohrali v posledných rokoch, upriamili pozornosť sveta na muslimov a ich náboženstvo. Isté kruhy, resp. média sa zo všetkých síl snažia využívať atmosféru strachu a nedôvery, ktorá dnes vo svete panuje. Aj vďaka nim dochádza k častému zamieňaniu islamu a násilia, k tendenčnému informovaniu o muslimoch a vyvolávaniu napätia.
Naše ciele vo svetle horeuvedených skutočností sú:
  • Zvestovať ľudom na Slovensku i v Čechách posolstvo islamu.
  • Poskytovať potenciálnym záujemcom všetkých spoločenských vrstiev autentické a vierohodné informácie o islame a muslimoch.
  • Vyvracať nepravdivé tvrdenia, eliminovať xenofóbné sklony a zbúrať vžité predsudky o islame a muslimoch.
  • Hájiť práva všetkých muslimov žijúcich na Slovensku.
  • Získať registráciu islamu ako náboženskej obce na Slovensku.
  • Usilovať sa v spolupráci s našimi bratmi a sestrami z Českej republiky o pozitívnu integráciu občanov muslimského vierovyznania do všetkých spoločenských štruktúr.
Islamská nadácia na Slov


Téma písmoznalectví

5. února 2014 v 20:44 | Převzato z Parlamentních listů |  Jiní autoři
Na článek upozornil Karel Doskočil. Uvedl jej mj. slovy: "Anna Grabowská je řádnou členkou ČSNS . ČSNS žije a bude bojovat dál."

Zpochybněny tisíce soudních rozhodnutí. Znalkyně bojuje se státním ústavem

5. 2. 2014 9:12
Soudní rozsudky v případech, v nichž byl úplně nejdůležitějším důkazem posudek písmoznalce, mohou být zpochybněny. Písmoznalectví, které funguje při Kriminalistickém ústavu Praha (KÚP), totiž jako standardní otevřený vědní obor neexistuje. Znalkyně z oboru grafologie Anna Grabowská popisuje, jak tento výnosný obor vykonávají jen bývalí policisté, kteří totálně ničí konkurenci. Zmíněný ústav, který nedávno oslavil pětapadesát let své existence, se k tomu vyjádřil velmi vyhýbavě.
Zpochybněny tisíce soudních rozhodnutí. Znalkyně bojuje se státním ústavem
Foto: Hans Štembera
Popisek: Policie ukončila stanový tábor hnutí Occupy Prague na pražském Klárově zásahem na popud magistrátu

"Obor písmoznalectví se u nás nestuduje a nikdy nestudoval. Písmoznalci jsou jmenováni Ministerstvem spravedlnosti na návrh poradního sboru ministra spravedlnosti pro otázky písmoznalectví, který se skládá pouze z příslušníků policie, tedy ministra vnitra. To znamená, že si policisté u soudů vytvořili skupinu svých lidí, kteří dělají posudky bez znalostí vědního oboru, zato se silnými vazbami na vyšetřovatele," napsal v loňském roce předseda České strany národně sociální (ČSNS) Michal Klusáček. Písmoznalci jsou opravdu dost tajnou společností zasvěcenců, na základě jejichž posudků padaly soudní rozsudky v mnoha důležitých kauzách.
V hlavní roli grafoložka
"Co se týče takzvaného oboru písmoznalectví, jako takový neexistuje. To je důležitá informace pro všechny, proti kterým byl posudek písmoznalce použit. Je pouze vědní obor grafologie neboli znalost ručního písma, který je akreditován Ministerstvem školství jako rekvalifikační kurz. Posudky z oboru grafologie i z takzvaného oboru písmoznalectví jsou posudky pouze subjektivní a tudíž je nutno vždy tyto posudky doplnit dalšími důkazy. A zde se dostáváme k zádrhelu číslo dvě. Soudy u nás často rozhodují na základě jednoho subjektivního znaleckého posudku," napsal ještě Klusáček. Ostatně všechny tyto informace se dozvěděl od znalkyně z oboru grafologie Anny Grabowské, která je přesvědčena o tom, že není objektivní důvod pro uzavření oboru zkoumajícího ruční písmo veřejnosti.
Právě ona vede dlouhá léta zuřivý konkurenční boj s písmoznalci a dlouhou dobu byla proti přesile neúspěšná. Až nyní se začalo blýskat na lepší časy. Jde totiž o to, že posudky písmoznalců jsou u soudu opravdu často hlavním důkazem. Jde například o zvlášť závažné hospodářské delikty, ale také o občanskoprávní spory, kde jsou ve hře velké peníze. Posudky dodnes v Česku mohla dělat uzavřená skupina třiceti lidí, bývalých a současných policistů. Přestože jde o velmi výnosnou činnost, množství požadavků nestíhali. Když ale začaly některé soudy využívat služeb vystudované znalkyně Grabowské, začali písmoznalci ze strachu z konkurence kolem sebe kopat. Mluvčí Kriminalistického ústavu v Praze Petra Srnková ParlamentnímListům.cz na otázky týkající se písmoznalectví odpověděla, ale velmi vyhýbavě. Přepis celého rozhovoru je na konci článku jako samostatná příloha.
Nenávist písmoznalců
Na serveru http://www.pismoznalectvi.com/, kdy vlastníkem domény je bývalý pracovník KÚP Jan Zimmer, začali Grabowskou anonymně písmoznalci vymýtat jako ďábla. V zesměšňujících komentářích, které ale následně ze stránek zmizely, psali, že obcuje s ďáblem, týrá děti a provozuje pedofilii. V jiném komentáři ji zase nazývali Hrabiwskou s tím, že jsou její písmoznalecké posudky čtenáři fantasy nazývány hrobokapsy. Miloš Šanda z Kriminalistického ústavu v Praze před čtyřmi lety poslal na Ministerstvo spravedlnosti, přesněji na jeho odbor dohledu, stížnost, že znalkyně Grabowská vypracovává posudky v oboru písmoznalectví, přičemž se specializuje na grafologii. Zabýval se tím Krajský soud v Praze a tam zjistili, že Grabowskou nelze postihnout. Přesto to mělo dopad na její práci, protože ji většina soudů hodila přes palubu.
Před pěti lety jako první v Česku navíc získala akreditační osvědčení od Českého institutu pro akreditaci (ČIA), které ji jako nestrannou a nezávislou opravňuje zkoumat ruční písmo a vydávat posudky i odborná vyjádření k pravosti podpisu a textu včetně profilu pisatele. Boj písmoznalců proti ní pak ještě přitvrdil. Grabowská byla dokonce Městským soudem v Praze nepravomocně odvolána z funkce pro hrubé porušování povinnosti znalce, ale po odvolání a následném rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti pod vedením Jiřího Pospíšila bylo toto rozhodnutí zrušeno. U Okresního soudu v Hradci Králové byla zase trestně stíhaná pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Před dvěma lety byla Grabowská zproštěna obžaloby v celé šíři, aniž by se státní zástupce proti tomu odvolal.

A o co v posledně zmíněném soudním řízení šlo? Týkalo se znaleckého posudku, který zpracovávala jako znalec ad hoc pro účely jiného trestního řízení. Obžalobou byl označen za nepravdivý. Zásadním důkazem však byl revizní znalecký posudek zpracovaný Kriminalistickým ústavem v Praze. Ten nad rámec znaleckého zkoumání, nedůvodně a neobjektivně rozebíral právě Grabowskou. Byl vyhotoven ještě další znalecký posudek, který naopak potvrdil závěry Grabowské. Nebyla zpochybněna ani její odborná způsobilost. Nakonec je nutné zdůraznit, že v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové je konstatováno: "Že dle názoru soudu vyplývá zcela jednoznačná zaujatost této instituce (tedy KÚP) vůči Grabowské."
Písmoznalectví, obor vyvolených
Nicméně písmoznalectví a v současnosti i další obor, tedy kriminalistika - expertiza ručního písma, jsou v podstatě jedno a totéž. Druhý zmiňovaný obor však nemá žádný poradní orgán, který by zastřešoval znalosti ručního písma nového znalce. Někteří znalci jsou jmenováni pro oba obory současně, i když se jedná o obory v podstatě totožné. Grafologie je však zavedeným rekvalifikačním oborem Ministerstva školství, který zastřešuje identifikaci i profilování pisatele. Podle Ministerstva školství není písmoznalectví uvedeno v soustavě oborů vzdělávání v základním, středním a vyšším odborném vzdělání jako obor. Proto není možné absolvovat studium vedoucí přímo k získání této kvalifikace. Ostatně bývalý ředitel KÚP Emil Vančo také přiznal, že se znalosti písmoznalectví dědí z otce na syna, což ústavu dělá problémy. Prostě písmoznalectví se nikde jako vědecký obor neučilo a neučí a znalosti lze získat pouze na KÚP za předpokladu vstupu do policejních řad, takže jsou dnešní písmoznalci bývalí či současní policisté.
Znalkyně Anna Grabowská vede již několik let trpělivý boj za očištění svého jména, ale i za vědní obor grafologie. Jde jí také o rozbití monopolu písmoznalců rekrutujících se z KÚP. Nicméně již z průběhu jejího soudu, kde byla doložena subjektivita posudků, jak z písmoznalectví, tak i z grafologie, je zřejmé, že rozsudky soudů na základě písmoznaleckých posudků vzbuzují obrovské otazníky.

Ústav: Zeptejte se jinde

Tisková mluvčí Kriminalistického ústavu v Praze Petra Srnková ParlamentníListy.cz většinou odkazovala na jiné instituce.
Je pravda, že tuzemští písmoznalci pocházejí pouze z líhně KÚP či policejních orgánů?
Kriminalistický ústav Praha Policie ČR nevede evidenci znalců, ani údaje, z jakých oblastí se do znalecké činnosti znalci rekrutovali. Obraťte se proto s tímto dotazem na Ministerstvo spravedlnosti, které utváří a vede seznam znalců a tlumočníků.
Jak se stavíte k obviněním, že policisté u soudů vytvořili skupinu svých lidí, kteří dělají posudky bez znalosti vědního oboru, protože se nikde nevyučuje, zato se silnými vazbami na vyšetřovatele?
Nemáme žádné informace o obviněních, o kterých hovoříte. Podle našich zkušeností zajímá žadatele o znalecký posudek především kvalita, lhůta a cena, a podle toho se také rozhodují, komu jej zadají.
Prý písmoznalectví jako obor neexistuje, existuje jen obor grafologie. Je to tak?
Zde bych Vás opět odkázala na Ministerstvo spravedlnosti, které určuje a spravuje systemizaci znaleckých oborů, proto je kompetentní podat podrobný výklad. Internetové stránky www.justice.cz.
Jak se stavíte k tomu, že posudky z oboru písmoznalectví jsou subjektivní a měly by být doplněny ještě dalšími důkazy, k čemuž v některých případech nedošlo? Nejsou rozsudky na základě posudků z písmoznalectví tedy zpětně napadnutelné?
Kriminalistický ústav Praha není subjektem, který je činný ve fázi hodnocení znaleckého posudku. Zodpovědět tuto otázku mohou opět pouze orgány, které znalecké posudky v příslušných řízeních hodnotí, tedy orgány činné v trestní řízení, tedy státní zastupitelství či soudy, případně Ministerstvo spravedlnosti.
Není obor kriminalistika - expertiza ručního písma jen zahalením toho, že obor písmoznalectví dle Ministerstva školství neexistuje, nikde se nevyučuje a tak dále?
Jak jsem již uvedla výše, systemizaci znaleckých oborů určuje a spravuje Ministerstvo spravedlnosti, které je kompetentní podat podrobný výklad i stanovisko k případnému názoru Ministerstva školství.
Jak vnímáte mnohé zprávy o této problematice v médiích?

Obecně lze říci, že informace, které se týkají všech znaleckých oborů v naší kompetenci, sledujeme. Relevanci těchto zpráv však hodnotíme podle toho, zda je podává žurnalista zasvěcený do dané problematiky a zda publikované informace komentují osoby znalé merita věci. Od tohoto hodnocení se poté odvíjí naše případná stanoviska či komentáře, pakliže věc nespadá do kompetence jiných orgánů.


Vlastimil Podracký se vrací o 75 let zpět

1. února 2014 v 17:03 | Převzato z blogu Lidovek |  Jiní autoři

Pohled poněkud zprava

Je to 75 let

dnes 16:18
Volební propagace a volby samotné zaměstnávaly českou veřejnost zrovna v době významného výročí 75 let Mnichovské dohody v r. 1938 a doufám, že olympiáda v Soči nám nedá zapomenout na výročí navazující události: okupace Německou armádou dne 15. března 1939. Možná, že by asi nebylo zrovna nutné tyto smutné události připomínat, protože však stály na začátku série totalitních režimů, nelze podcenit jejich význam jako historického mementa. Jen informovaností je možné předejít přepisu historického záznamu.
Paradigma konce třicátých let
Na začátku stojí připomenout situaci oné neblahé doby koncem třicátých let a jeho genezi. Probíhala hospodářská krize a nedostatek práce byl vykládán falešně za přelidnění. To nemuselo zrovna vadit velmocím, které měly kolonie, proto také národy těchto zemí netoužily po změně systému, ale nejhůře na tom byly průmyslové země střední Evropy, které nikam expandovat nemohly, zvláště když USA přestaly přijímat přistěhovalce. Diktátorské režimy vznikaly jeden za druhým právě za účelem řešení vnitřní situace, když demokracie se ukázala neschopnou. Mussolini dobyl Etiopii, aby umožnil chudým Italům si tam založit kolonie a zároveň ovládl přírodní zdroje. Totéž udělali Japonci v Mandžusku. Útočné nacionalistické ideály nabývaly na popularitě. Československo zůstávalo demokratickým státem až do konce, po Mnichovu už ovšem o demokracii nelze hovořit.
I většina Němců přijala násilné řešení problému za své. Hitler svoje plány uveřejňoval od začátku jasně: Němci jsou výjimečný národ (nadlidé), ale nemají dostatek prostoru (lebensraum). Území se mělo dobýt na východě. Zároveň ovšem podsunul těmto plánům svoji rasistickou teorii o podlidech jiných etnik. To bylo něco nového v Evropě, která na základě křesťanského ideálu postupně humanizovala konflikty. Ať už šlo o cokoliv, obvykle bývalo v předchozích konfliktech civilní obyvatelstvo v mezích možností chráněno. Hitler začal vyvražďovat Židy a nakonec vyhlásil na východě vyhlazovací válku a zainteresoval do ní i běžné vojáky. To byl jasný odstup od dosavadní praxe vedení válek, odstup od křesťanského základu kultury a návrat do pohanství temného starověku. V praxi napodoboval sovětské vzory, které toto temné období už započaly na jiném (třídním) principu.
Můžeme říci téměř s jistotou, že 15. březen 1938 zahájil nejnebezpečnější období našich dějin, kdy hrozil zánik národa třemi způsoby: vystěhováním části na Východ, likvidací především inteligence a cílenou germanizací vhodně vybraných. V tak silném smrtelném ohrožení národ nikdy nebyl ani předtím, ani potom. Na poválečné smýšlení obyvatelstva to mělo rozhodující vliv zároveň s přímými zkušenostmi z války: koncentračními tábory, vyvražďováním vesnic, představením, které Němci předvedli s pochody smrti a hromadným vražděním při povstání v Praze. Právě v poválečné situaci byly potřebné elity, které vybili Němci za války v počtu 70 tisíc.
Hitler po nástupu k moci v r. 1933 začal zbrojit. K tomu používal půjčky od světových bank a kapitál z celého světa. Sovětský svaz mu poskytoval suroviny a umožňoval na svém území dělat vojenské manévry, zároveň byl pro něj zdrojem informací o organizaci koncentračních táborů. V Německu vznikla nebývalá prosperita, dostatek práce a enormní růst HDP. Jaký základ má takový blahobyt, nikdo nebral na zřetel, a že to nemůže dlouho trvat, bylo více než zřejmé. Hitler tedy přistoupil k okrádání Židů, aby získal další prostředky. To prodlužovalo tuto přechodnou dobu. Jednou ovšem musel přijít konec a obrovský krach. Začít konflikt bylo nevyhnutelné a jeho průběh mohl ovlivnit jen silný protivník.
Západní velmoci a SSSR si začaly uvědomovat nebezpečí vyzbrojeného Německa asi v r. 1936 a přistoupily k opatřením. Vznikaly různé smlouvy, mimo jiné i smlouva: Francie, SSSR a ČSR vázaná smluvně na Anglii. Smlouva s SSSR podráždila Poláky, kteří dojednali smlouvu s Německem. Tím se účinnost takové koalice zásadně oslabila. Dá se říci, že by stačilo Německo zastavit v postupu a ono by se možná rozložilo samo. Ale odhodlání k takovému činu se nenašlo. Hitler ke svému udržení potřeboval stálé úspěchy, proto obsadil Rakousko, později Sudety a následně i zbytek ČSR. Byl to buldozer, který když se rozjel, už nemohl být zastaven nějakými zátarasy, jen Anglie se mohla ještě schovávat za proužkem vody. Potom už zbývaly jen jiné opravdové buldozery: SSSR a USA. Do té doby než se zaktivizovaly, realizoval Hitler svoje vyvražďovací plány. Na Češích to nedělal zatím důsledně, protože je potřeboval ve zbrojním průmyslu.
Evropské západní mocnosti znaly Hitlerův plán dobývat přednostně Východ. Když už nemohly buldozer zastavit, utěšovaly se tím, že nepojede jejich směrem. Jejich politika byla rozporná, občas přišli k vládě politici, kteří chtěli Němce zastavit, občas zase panoval appeasement. Ten převládl v době Mnichovské dohody. V pozadí stálo přesvědčení, že německý buldozer míří jen na východ.
Je nutno mít na paměti, že Hitler by obsadil Československo, i kdyby sudetským Němcům ruce pozlatilo a ve všem vyhovělo, kdyby mělo s Německem smlouvu jako Polsko, kdyby se spojilo s Rakouskem nebo Maďarskem nebo se na hlavu stavělo. Hitler měl takovou sílu a všechno ostatní jen jako nástroj k uskutečnění svých plánů; žádné závazky ke komukoliv ho nemohly zastavit. Každé situace jen využil. Nezapomeňme, že měl svůj biotický cíl, nebyly to jen nějaké mocenské hrátky jako za první světové války. Šlo o bytí a nebytí národů jako takových. Miliony lidí mělo plánovitě zahynout a ostatní se stát otroky.
Jedinou rezervu lze spatřovat v dohodě s Polskem, která ovšem by určitě znamenala zrušit spojenectví s SSSR. Dokonce i Francie dala přednost velmoci před nevyzbrojeným a nevypočitatelným Polskem. Nedělám si ovšem iluze, že Československo s Polskem by něco ovlivnilo bez západních velmocí a SSSR. Polsko by bylo vůbec naprosto nevhodným spojencem. Požadovalo těšínské území se 100 tis. Poláků, ale přitom na východě drželo západní Ukrajinu a část Litvy s 8 miliony Ukrajinců, Litevců a Bělorusů včetně 80 tis. volyňských Čechů. Rozkmotřilo se hned po první světové válce s Francií, která požadovala menšinám přidělit práva, školství v jejich jazyku apod. Naproti tomu v ČSR byla tato práva respektována (toho si na ČSR cenili nejvíce podkarpatští Rusíni, zvláště když hned za hranicemi viděli zcela jiný přístup).
Nečasova mise
Ale všimněme si situace v onom období podzimu r. 1938, kdy se lámal chleba a kdy bylo možno buldozer pozastavit a tím nastolit v Německu situaci pro Hitlera nepříznivou. Tady se plédují určité zkreslující informace o událostech okolo Mnichovské dohody. Jistí aktivisté se snaží dokázat, že velmoci nezklamaly, že prý zklamala čs politika (viz 1). Je to samozřejmě směšné tvrzení, už s přihlédnutím k celému paradigmatu vůbec nezáleželo, co dělal či nedělal Beneš, prezident státu, který nemohl nic ovlivnit (bezvýznamnost ČSR v tomto paradigmatu ilustruje, že nakonec k jednání do Mnichova ani nebyla přizvána), důležitá byla vůle těch, kteří měli moc a zbraně. Zastavit buldozer mohly pouze velmoci svým rozhodným a neústupným činem. Možná je zbytečné tuto trapnou diskusi podstupovat, ale pro ilustraci jak se konstruuje taková historická dezinformace, to učiním.
V uvedeném zdroji (viz 1) a odkazech v něm uvedených se tvrdí, že Beneš vyslal dne 15. září 1938 do Paříže ministra Nečase, který měl předat francouzským vládním činitelům plán odstupu sudetského území. To bylo v době, kdy Německo požadovalo celé sudetské území, a velmoci chystaly konferenci, která bude o tom jednat. Tento plán měl nadnést na tomto jednání francouzský vyjednavač jako svůj plán, měla se za něj postavit i Anglie a československá delegace (vedená zřejmě Benešem). Uvedená dezinformace (viz 1)neuvádí obsah této nabídky, abyz této falešné situace vyplynul Benešův čin jako zrada. Ve skutečnosti Benešova nabídka obsahovala odstup jen takového území, které by nesnížilo obranyschopnost státu a zachovalo jeho ekonomickou existenci. Předpokládalo se vyjednávání. Byla to úlitba Německu, důkaz dobré vůle a nabídka východiska velmocím. Toto řešení velmoci nepřijaly, na konferenci československou delegaci nepustily a svévolně rozhodly samy; přijaly maximalistický Hitlerův plán. Zrada politiků Francie a Anglie byla o to větší, že měli v rukou plán kompromisního řešení, který nevyužili, věděli, že československá strana je ochotna ke kompromisům, ale nebyli ochotni hájit ani tento kompromis.
Beneše je možno kritizovat, že jednal bez svolení vlády nebo parlamentu. I tato kritika ovšem pokulhává, jednak nebyl čas, jednak to byl jen podklad pro jednání Francie, která jej měla vydávat za svůj, nebyl oficiálním dokumentem, parlament by stejně musel změny hranic schválit, měla-li být pozdější dohoda platná. Samozřejmě, že proti Benešovi je možno použít i tento jeho zoufalý pokus v zoufalé době. Tím ovšem nechci obhajovat jiná Benešova selhání.
Osudové březnové dny r. 1939
O Slovácích se mnohdy mluví jako o nějakých nepřátelích Čechů, kteří je prý za první republiky utlačovali, a proto se Slováci rádi odloučili, jakmile měli k tomu příležitost. Problém Slováků není jednoduchý, aby se dal takto vysvětlovat.
Slováci věděli, že pád Československa pro ně znamená upadnutí pod maďarskou nadvládu, která by byla pro ně velmi nebezpečná. Dost si zažili maďarizace za habsburské monarchie a československá republika je v r. 1918 zachránila jako národ v hodině dvanácté, tedy v době, kdy už na Slovensku nebyly téměř žádné slovenské školy, vzdělanec slovensky neznal číst a psát a obyvatelé měst už skoro ani ne mluvit.
Situace v r. 1938 byla jiná. Slováci už měli svoji inteligenci, která vystudovala ve svém jazyce na školách vedených českými učiteli a nepotřebovali už na Slovensku české učitele a úředníky. Vypadá to jako nevděčnost, což se může takto vykládat, ale důležitější je okolnost, že se Slovákům nelíbil především obsah vyučování na školách, který byl veden českým husitským duchem a vůbec celým pojetím československého národa, který sice uznával dva jazyky, češtinu a slovenštinu, nicméně předpokládal jakousi společnou kulturu, samozřejmě českou. Slováci tedy požadovali kulturní autonomii a k tomu potřebné instituce. Přesto byli odhodláni bránit republiku a při mobilizaci nastoupili zároveň s Čechy i Rusíny do pohraničních pevností. Po Mnichovu vznikla jakási federace a Slováci si zřídili autonomii.
Popis událostí (viz 3) nám podává vysvětlení ohledně jednání slovenské reprezentace, pro které je těžko použít slovo zrada. Slovenská reprezentace byla pod velkým tlakem Hitlera, přesto se zdráhala samostatný stát vyhlásit a vyhlásila jej pouze pod hrozbou, že Hitler dovolí Maďarům Slovensko obsadit. Samostatné Slovensko potřeboval především Hitler. Potřeboval obsadit české země, na Slovensko by se mohla stáhnout československá armáda a vzniknout jakýsi nespolupracující prostor.
Někdy se hovoří o tom, že habsburská monarchie by nedovolila druhou světovou válku a expanzi Německa. Pokud by byla takovým silným státem jako do prusko-rakouské války v r. 1866, tak by se o tom dalo hovořit, ale od této prohry se zjednodušeně dá říci, že se postupně stala jakousi německou kolonií, rakouští a sudetští (a ostatní) Němci hájili zájmy Německa a za spojence měli Maďary. Obvykle se účelově zapomíná na to, že R-U monarchie byla rozložená už před první světovou válkou, ve válce nebyla schopna samostatně vyhrát žádný konflikt, nebyla schopná se vzepřít německé hegemonii a uzavřít separátní mír se západními velmocemi (habsburský císař se poníženě omlouval německému za to, že si dovolil separátně jednat o ukončení války). Rakouští a sudetští Němci byli už dávno velkoněmecky orientovaní, císař pro ně neměl žádnou hodnotu, v r. 1918 ho Rakušané vyhnali a chtěli připojení k Německu. Taková, byť tradiční monarchie, by nespolupracovala s Francii, ale s Německem využívajíce německé většiny ve státě. Nedělejme si iluze o smýšlení Rakušanů. Že by se stavěli proti Němcům, je nemyslitelné.
Závěr: Retroutopie je kulturní projekt. Snaží se vytvořit falešné vzpomínky povýšené na politickou vizi těch, kteří si sami pamatovat nic nemohou. Snaha o prosazení takového projektu není naštěstí převažující jev. Díky americkým kulturním vlivům zůstává v povědomí alespoň židovský holocaust a válka, o jejíž příčinách a okolnostech zrodu se znalost vytrácí. Na tomto redukovaném základě mají příležitost se uchytit teorie přepisující dějiny. Ale nemyslím si, že obecně jde o zcela cílený projekt vytvořit kompletní retroutopii jako politický cíl (podobný komunistickým snahám), spíše jde o zájmy na sobě nezávislých zdrojů. Někdy se jedná o mýty jiných národů prosakující k nám nezamýšleně jako silnější kulturní vliv, někdy dokonce s vírou ve svoji nadřazenost.
Viditelná snaha vyvinit západní velmoci a obvinit československé politické činitele, je jednou ze spíše cílených akcí. V čele série předkládaných historických dezinformací bývají snahy o diskreditaci československého státu: zkreslování situace sudetských Němců v předválečné republice, zpochybňování vzniku republiky jako důležitého historického momentu a jejího demokratického charakteru, zveličování a konstrukce chyb čs. diplomacie, zpochybňování činnosti a legality protinacistického odboje v zahraničí, diskreditace atentátu na Heydricha (teroristický čin), vykreslování idyly protektorátního života, snižování významu českého odboje a nakonec snižování významu války a okupace na další poválečný vývoj. Jedině znalostí a pravdivým vysvětlováním dějin můžeme tyto snahy zvrátit (viz 2, 3, 4, 5, 6). Tím nemyslím, že se nemáme kriticky stavět k vlastní historii, ale objektivní kritika se diametrálně liší od shora uvedených prací.
Literatura:
  1. http://www.ustrcr.cz/cs/tri-osudove-breznove-dny-14-16-brezen-1939
  2. František Čapka, Jitka Lunerová - Tragédie mnichovské dohody, CPRESS 2011
  1. Kolektiv autorů - Rozumět dějinám, Gallery 2002
  1. Měsíčník - 21. století - srpen 2013