Březen 2014

Robert Kvaček k 75 let staré události

31. března 2014 v 22:54 | Jindřich Beránek na webu vaševěc |  Jiní autoři

Ke dvěma národním neštěstím

Poučení z událostí před 75 roky - od září 1938 do března 1939

kvacek-senat
25.3.2014 10:34
Není divu, že největší ohlas na konferenci historiků "Okupací nezlomeni" měl profesor Robert Kvaček, i když sám nazval svoje závěrečné slovo "jenom pár glos k tomu, co tady bylo řečeno, nebo spíš, co já jsem si z toho odnášel." Týkaly se dvojí reakce naší společnosti "na dvojí národní neštěstí - to mnichovské a na 15. březen 1939"; pocitu této nejvýznamnější osobnosti mezi žijícími českých dějin, že bereme příliš vážně ideologický marasmus druhé republiky; a konečně na závěr zazněla malá poznámka o velké otázce první války: "Jaké bude Německo ve střední Evropě, a to v té Evropě od Ukrajiny až po Belgii?"
Není divu. Ostatně proto pozvali organizátoři konference z Historického ústavu Akademie věd ČR k slovu na závěr právě jeho, k němuž se jako ke svému učiteli hlásí řada těch, kdo bádají v událostech 19. a minulého století, aby stvořili dějepis o zrodu, dospívání a existenci moderního českého národa. A Robert Kvaček, jenž tvorbu tohoto dějepisu obohacuje lidskou moudrostí, vstal ještě dávno před rozbřeskem, aby to stihl z východočeského Jičína do sídla horní komory Parlamentu našeho státu, kde konference konala.
Je totiž sám zrozen v kraji, který přejal štafetu být centrem české historie právě v době, kdy se rodil český národ schopný řídit věci veřejné nejen v obcích, ale i městech. Jestliže centrem skutečného sepětí člověka s vírou byly u nás jižní Čechy, rozvoje renesanční vzdělanosti, ale i tolerance, jak vrcholila v době předbělohorské, jižní Morava, tak se civilizace nového věku šířila do ostatní země z východních Čech.[1]
Slzy Čechů a jásot Evropy po Mnichovu - a zcela opačné reakce o rok později
"První soubor poznámek bych nazval reakcí na české národní neštěstí, vlastně reakcí dvojí, protože /jsou tu/ dvě národní neštěstí: to mnichovské a na 15. březen roku ´39. Nebudu ho rozebírat, jen bych rád upozornil, že to národní společenství na ně nebylo připraveno. Nebylo připraveno svými dějinami závěru 19. století a pak během 20. století. Na konci 19. století se zdálo nepochybným, že tento národ bude existovat. Ale nejen existovat, on se dotvořil jako moderní evropský národ; a že tedy jeho bytí je zajištěno. Kdyby někdo nad ním vystavil otazník, kdyby ho někdo zpochybnil, tak by nikdo tomu už neuvěřil, že něco takového může přijít, protože výkony od národního obrození, od toho národotvorného počátku moderního až do období první republiky se zdály takové, že je zajištěna národní existence. Tady je taková zvláštní situace národa.
Na neštěstí se reaguje také slzami. Češi proplakali noc z 30. září 1938 nebo na 1. říjen. Ale Češi byli jediní v Evropě, kteří tehdy plakali. Nikdo jiný; Evropa tančila - ne valčík, jak napsal Miloš V. Kratochvíl - ale Evropa jásala, Evropa se opíjela a veselila, halekala nadšením, nespala, protože je přece mír. A je to mír pro naši generaci. Máme to zajištěno. Zasloužilí jsme si takový mír. Před dvaceti lety jsme tady měli velkou válku, tak máme mít zase velkou válku? Tahle Evropa byla u vytržení, jenom Češi nikoliv.
Za rok se vše úplně změní. Za rok bude Evropa zkrušená po 1. září 1939, tím že padá znovu do války. A co Češi? Češi si otevřou víno aspoň, prostě přichází ta chvíle, kterou čekali. Neboť válka je ten prostor, který jim může zanedlouho vrátit volný život. Češi se dostali dokonce do nepřirozené lidské situace. Válka je jistě snad největší neštěstí, které může člověka postihnout; ale Češi se v té chvíli nemohou války, toho obecného neštěstí, dočkat. Je to taková zvláštní situace na to národní neštěstí - vidíte, že ten pojem tady užívám vícekrát -; ale my máme svá taková specifika v reakci na to, co musí prožít Evropa a lidstvo v první polovině 20. století. Tak to jeden ze souborů otázek, reakce na to národní neštěstí. Za ním stojí i jiný soubor:
Hodnocení, které především se týká druhé republiky,
toho ovzduší, které republice vládne a které je dáno ne pocity, ale také stanovisky a ideovými i ideologickými přístupy. Já tady pravdu nemám, ale já se domnívám - a to neberte vážně, to je můj pocit - já si myslím, že ten mravní rozklad, který se do dějin druhé republiky vpisuje, nebyl tak rozsáhlý, jak se tvrdí. Trochu nám zakryly zrak ty útoky, které mají zelenou v pomnichovské situaci.
Já myslím, že české obyvatelstvo, když to řeknu velmi, velmi nepřesně, nemělo moc času na ten mravní rozklad, protože mělo velké existenční potíže. Přicházely starosti nejen těch, kteří se tady udrželi, jejichž domovy nebyly rozrušeny, i ti byli postaveni do nové situace. A teď k tomu přicházejí ti další: uprchlíci a běženci a tak dále. A půl roku je pro stát někdy dlouhá doba, jak se ukazuje třeba v Gebhartově a Kuklíkově monografii. Dá se o ní napsat vynikající práce. Ale zároveň je to mžik. Nicméně když je naplněn takovými událostmi jako za druhé republiky, tak je to těžká doba.
To je má taková idea: trošku tu veřejnost hájím - ostatně jsem se v té době naučil číst - a říkám: nemělo na to dost času. On je to vlastně nový druh "štěstí", že na to nebylo dost času, protože když si představíte, co všechno se mobilizovalo do budoucna, co ovládne. V době, kdy jede Hácha s Chvalkovským do Berlína, se u Josefa Černého chystá nová vláda, protože Beranova vláda podala demisi. V Berlíně jsou lidé z ANO (ne toho Babišova), to je Akce národní obrody profesorů Mentla a Domina, a přísahají na nacionální socialismus. A tyhle proudy - zatím to jsou skupinky - by rády uchvátily moc ve zbytkovém Česku, protože to už by ani nebylo Česko-Slovensko.
V této souvislosti ještě jedna triviální poznámka: ta se týká hledání viníků. Triviální je proto, že to hledání je vlastně do jisté míry znetvořené. Znetvořené - a proto je vytyčené na jiných směrech - tím, že se nemůže kritizovat Německo. Hlavní viník toho, co se stalo, je samozřejmě německá expanzivní politika. Ale nikdo si nemůže otevřít pusu, namočit pero a nechat vytisknout kritiku nejen Hitlerovu, ale ani Henleinovu, ani Deutsche Partei a přilehlých organizací. Ti další viníci, kteří se stali nepochybní, vlastně vyvstanou ještě víc do popředí, než by jim slušelo. V téhle souvislosti tady taky padla poznámka o útocích na Beneše; já bych měl pro to válečné jistě svá vysvětlení, nebo aspoň pokusy o ně, ale to už by šlo příliš daleko.
Rád bych vyslovil ještě jednu poznámku; já si s tím sám zatím rady tolik nevěděl. Myslím, že výklad, který máme - teď zůstávám v druhé republice - bere v potaz slovenský vývoj, ale zároveň ho v potaz nebere. Nebere ho proto, že není dohlédnuto do českého prostředí to, co se děje na Slovensku. Co si s tím počne vláda, neboť ta vláda je česká vláda, Beran i ostatní. To není žádná autonomie, tento termín je kamufláž od počátku 20. let, to je federace nebo konfederace - a dokonce je to blízké dualismu. Řekl bych to znejistění je nejen z Německa, a to vnitřní znejistění slovenskou situací bych bral více v úvahu, než se dosud vyjadřuje. K této poznámce se odhodlávám jenom proto, že mne k tomu kdysi inspiroval pan docent Havelka, který byl jedním z podstatných mužů pomnichovské situace a potom Háchy. On si na slovenskou situaci právě doléhající i dovnitř českých zemí stěžoval. Dávám to jenom v potaz… obdobně se vyjadřoval Hubert Masařík, který zdůrazňoval, že nejvíc tím býval zasažen generál Eliáš. Jeho ten slovenský vývoj mimořádně interesoval i poznamenával.
Světové války byly o Mittel (Neue) Europa aneb hledání podoby Německa
Už jenom poslední poznámku, zase je taková podivná. My máme letos ještě jedno výročí, které je mohutnější celosvětově, a to je I. světová válka. Celý svět si ho připomene a dokonce ho připomeneme i my v televizi. Možná, to není ještě tak jisté. Protože snaha byla to nepřipomínat, odbýt to čtvrthodinovou rozpravou. Protože přece jenom seriály jsou zajímavější. A také koneckonců stojí daleko více peněz a jsou za ně lepší honoráře. Ale teď už i u nás se I. světová válka připomene.
K tomu 15. březnu 1939 vidím takový zvláštní tah v jednom fenoménu, který se otevřel rokem 1848, a dostal se do zvláštního stádia v roce 1939. Ten fenomén se jmenuje hledání podoby Německa, hledání podoby sjednoceného Německa. V roce 1848 ve Vorparlamentu ve Frankfurtu se hledalo, jak bude vypadat sjednocené Německo; zda bude Velko- nebo Malo-. A tam se vlastně poprvé objevuje něco, co potom vplyne do pojmu Mitteleuropa, německá Střední Evropa. To znamená: tento prostor bude prostorem především dominovaným němectvím, neboť ono /na to má/ civilizačně, kulturně, hospodářsky atd.
Ta velká otázka zní: Jaké bude Německo? Jaké bude ve střední Evropě, a to v té Evropě od Ukrajiny až po Belgii, to je vlastně úsilí německé politiky od roku 1848. A je to podstata sudetoněmecké otázky. Ta není v národnostním konfliktu německo-českém, česko-německém, i když ten je tam také. Rozhodující otázka je geopolitická.
Za I. světové války se válečným cílem německým stává Mitteleuropa. Němci dlouho popírali, že by Mittel Europa byla postavena na piedestal tohoto cíle. Až pak prof. Fritz Fischer z Hamburku v roce 1962 napsal studii Griff nach der Weltmacht a dokázal, i když za to byl doma téměř ukamenován, že Mitteleuropa byl válečný cíl Německa za I. války.
Co byla vlastně ta koncepce? Co byl pochod v roce 1939? To byla nová podoba Mitteleuropy - a ten se už jmenoval Neue Europa. Vždyť my, co jsme pamětníky, to známe. My víme, že se to nazývalo takto. Já bych v tom viděl inspirativně takovou červenou nit, která nemá ani útočit, ani dehonestovat, která má jenom vykládat. A přece k výkladu jsme se tu především sešli."
× × ×
Nad konferencí "Okupací nezlomeni" převzal záštitu předseda Senátu Milan Štěch; pokračoval tak v sérii veřejných akcí, které přispívají k poznání historie i osobností, které se podílely na formování českého státu. Spolu s ním se na těchto aktivitách podílejí mj. první místopředsedkyně Senátu Alena Gajdušková nebo senátor Jaromír Jermář, jenž byl zvolen v jednom z těch prvních moderních měst s českou samosprávou a silným českým průmyslem, jako je Mladá Boleslav. (Na poslední schůzi Senátu byl dr. Jermář potvrzen jako předseda výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, kde vystřídal Marcela Chládka, jenž se stal ministrem školství.)
Spolupořadateli byly Akademie věd ČR a její Historický ústav, Masarykova demokratická akademie a Český svaz bojovníků za svobodu. Jednotlivé příspěvky přednesli dr. Jan Gebhart (o důsledcích Mnichova pro českou společnost, doc. Jan Němeček (zahraniční odboj a okupace), dr. Stanislav Kokoška (druhý odboj doma), dr. Emil Voráček (o levici v letech 1938-39), dr. Jaroslav Šebek (o proměnách Vatikánu za Pis XI. A Pia XII., českém a sudetoněmeckém katolicismu), dr. Zlatica Zudová-Lešková (Čs. armáda a 15. březen), Blanka Jedličková (o těchto událostech ve vzpomínkách pamětníků) a prof. Drahomír Jančík (Hospodářská politika Třetí říše v plánech na ovládnutí českých zemí).
Jindřich Beránek

Andrej Zubov hodnotí cestu Ruska

30. března 2014 v 17:47 | dle čt24 |  Jiní autoři

V Moskvě se rozhoduje o osudu Evropy. Historik Zubov nechce utéct z boje

Velikost textu:
30. 3. 2014 14:45, autor: jh
Praha/Moskva - Ruský historik Andrej Zubov vyhozený z moskevské diplomatické akademie kvůli kritice ruské anexe Krymu chce zůstat v Moskvě, i když mu práci nabídlo několik zahraničních univerzit včetně Masarykovy univerzity v Brně. V Moskvě se podle něj rozhoduje o osudu Ruska a Evropy a on nechce utíkat z boje. Andrej Zubov byl hostem Otázek Václava Moravce.
zdroj: ČT24
Andrej Zubov
Andrej Zubov
"Nabídek je dost a samozřejmě brněnské univerzitě jsem vděčen stejně jako dalším zahraničním vysokým školám, to je vynikající. Ale pokud budu mít alespoň sebemenší možnost pracovat v Moskvě a živit rodinu výdělky v Moskvě, tak asi se nebudu stěhovat do cizí země," uvedl Zubov. Zatím neví, kde bude pracovat.
Masarykova univerzita svou nabídkou vyjádřila solidaritu s člověkem, který byl vyhozen kvůli demokratickému názoru, uvedla mluvčí univerzity Tereza Fojtová: "Zaznamenali jsme aktuální dění, kdy profesor Zubov musel ukončit působení v moskevské akademii. Naše univerzita má z dřívějších dob zkušenosti, že pedagogové byli perzekvováni pro svůj kritický postoj ke státu. Měli zničené kariéry, a proto jsme na toto velmi citliví."
Varovat společnost
V Moskvě se nyní podle Zubova rozhoduje o osudu Ruska a možná i Evropy, a proto by svůj odchod bral jako odchod z bojové služby. "Co zmůže jeden člověk? Ale to, co může, dělat musí, aby zabránil katastrofě pro svůj lid i pro národy, které žijí kolem něho. Odchod z Ruska by byl jako zběhnutí vojáka fronty," uvedl známý historik.
Nadále chce svým slovem upozorňovat na chyby ruského vedení a přispívat k míru. "Hlavní cíl mých činů bylo varovat společnost před anexí Krymu, která by mohla vést k velmi závažným důsledkům jak pro Rusko, tak pro celou Evropu," vysvětluje. Zubov vyvolal pozornost médií článkem v listu Vedomosti, v němž srovnával ruskou okupaci Krymu s politikou nacistického Německa před druhou světovou válkou.
Na celý rozhovor se podívejte zde:
přehrát video
Historik Zubov: V Moskvě se rozhoduje o osudu Evropy
  • Historik Zubov: V Moskvě se rozhoduje o osudu Evropy
"Propočítala ruská vláda rizika tohoto neuvěřitelného dobrodružství? Jsem si jistý, že ne. Stejně jako je svého času neodhadl Adolf Aloizovič. Kdyby je uvážil, nemusel by v dubnu 1945 zoufale pobíhat po bunkru pod dopadajícími ruskými bombami a nemusel by sežrat ampuli s jedem," napsal Zubov. Český překlad vyšel na HNDialog (čtěte zde).
Historik stále trvá na každém slovu svého textu a je přesvědčen, že měl povinnost se vyjádřit. Kde moc dělá chybu, je třeba se ozvat, a je naopak špatné mlčet ze strachu a dělat si kariéru. To není občanská pozice, ale pozice otroka nebo lokaje, uvedl Zubov.
Rozkaz shora
Nedlouho po vydání článku byl Zubov propuštěn. Vedení akademie MGIMO k tomu uvedlo, že vědomě a opakovaně porušoval akademická pravidla a jeho postoj k zahraniční politice Ruska vyvolává rozhořčení v univerzitních kruzích a poškozuje vzdělávací proces. Zubov přitom patří k respektovaným badatelům. V létě má Argo vydat česky jeho knihu Velké dějiny Ruska - 20. století (více čtěte zde).
Historik nyní zvažuje, zda se kvůli propuštění bude soudit. Velkým problémem je však podle něj veřejně známé fungování ruských soudů. Akademie prý navíc dostala k jeho propuštění rozkaz shora. "Soudit bych se měl s těmi, kdo jsou výše, ale s těmi se soudit nemohu, takže dost váhám v téhle otázce a konečné rozhodnutí asi učiním dnes nebo zítra," uvedl Zubov v Otázkách Václava Moravce. Zatím se spíše kloní k tomu, že žalobu nepodá.
Probudili jsme se v nové zemi
Zubov dále vyjádřil přesvědčení, že za podobný článek by byl v dobách Sovětského svazu nejen zbaven práce, ale nejspíš i poslán do lágru. Zároveň ale podotkl, že za posledních dvacet let zveřejnil řadu textů s tvrdou kritikou režimu, který je formálně demokratický, ale nikdy nepřišel o práci. "Situace se prostě změnila, jak se rádo říká, probudili jsme se v nové zemi na konci února," poznamenal k situaci současného Ruska.
Ruská okupace ukrajinského Krymu je podle Zubova bezprecedentní. "Co se stalo nyní na Krymu, je do nebe volající porušení všeho, co je zavedeno ve světovém společenství od 45. roku," nechal se slyšet. Hrozí podle něj rozboření systému smluv, tak jak vnikl po druhé světové válce. Zároveň vyjádřil přesvědčení, že největší nebezpečí větší války mezi Ruskem a Ukrajinou i díky diplomatickým aktivitám USA v posledních dnech pominulo.
Zdroj: ČT24, ČTK

Nad vítězstvím Andreje Kisky

30. března 2014 v 10:49 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

Nic netrvá věčně, ani ....

Zprávou dne je bezesporu vítězství Andreje Kisky ve slovenských prezidentských volbách. Ne zcela ukončené součty volebních výsledků ukazují, že Andrej Kiska zvítězil nad Robertem Ficem poměrem 60 : 40. Slovensko zřejmě hledalo změnu a výsledek prvního kola voleb rozhodl, že se musí rozhodnout mezi Ficem a Kiskou. Pozoruhodné je, že někteří hodnostáři katolické církve na Slovensku před volbami veřejně podpořili Fica. Někteří se však vyjádřili tak, že církev žádnému věřícímu radit nebude. Takže nakonec by bývalo asi lepší, skutečně neradit.
Andrej Kiska po zvolení prezidentem SlovenskaAndreje Kisku jsem na nedávné slovenské politické scéně neznal. Buď jsem málo vzdělaný nebo je pro naše média v tomto směru pohled do interní slovenské politické scény nedůležitý. Robert Fico vytknul v předvolebním boji svému sokovi náklonnost ke scientologii. Ani o tu jsem se nikdy blíže nezajímal. Teprve teď jsem hledal na internetu, co má být její podstatou a něco z toho, co jsem našel, níže uvádím.
Poučení pro příští české prezidentské volby? Miloš Zeman, pokud si nepoškodí významně své zdraví, může být poražen. Jednou z podmínek je, aby měl zdatného soupeře s nějakou vizí, která nahradí tápající a dožívající některé dříve významné současné politické strany.
O scientologii uvádí její český web:
Slovo Scientologie doslova znamená "studium pravdy". Pochází z latinského slova "scio", což znamená "vědění v plném smyslu slova" a řeckého slova "logos", což znamená "studium něčeho".

Scientologie je studium a zvládání ducha ve vztahu k sobě samému, k jiným nebo čemukoli v jeho životě. Scientologické náboženství, jehož příznivce spojuje Scientologická církev, obsahuje mnoho znalostí, počínaje důležitými základními pravdami, mezi které patří:
Člověk je nesmrtelná duchovní bytost, v Scientologii zvaná "thetan", aby se odlišila od předchozích definic duše, vlastního já a dalších. Jeho zkušenosti sahají daleko za hranice jednoho života. Jeho schopnosti jsou neomezené, i když si je momentálně neuvědomuje - ale může si je uvědomit a využít je. Je schopen nejenom vyřešit své vlastní problémy, dosahovat svých cílů a dosáhnout trvalého štěstí, ale také dosáhnout nových, vyšších stavů vědomí a schopností.
Scientologové nejsou nikdy nuceni, aby něčemu věřili. Pravdivé je pro vás to, co jste sami zpozorovali, že je pravda. Jedinec sám pro sebe objevuje, že Scientologie funguje, a to tak, že používá její principy a pozoruje či prožívá dosažené výsledky.
Pomocí Scientologie dosahují lidé po celém světě dlouho hledaný cíl - skutečné duchovní svobody.
A Vy ho můžete dosáhnout také.

Zdrcující kritika Hany Válkové od Jiřího Paroubka

26. března 2014 v 16:48 | J. Paroubek v tiskové zprávě |  Jiní autoři
Skandální výroky ministryně Válkové - co ještě musí udělat ministr horšího, aby odešel z vlády?
Praha, 25. března 2014
Ministryně spravedlnosti Helena Válková.Nová ministryně spravedlnosti Hana Válková mě naprosto šokovala svými výroky v rozhovoru pro internetový deník echo24.cz. Zcela nepochopitelně totiž v souvislosti s poválečným odsunem Němců uvedla, že si o něm myslí to nejhorší, protože "ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo".
Paní ministryně se tedy projevila jako osoba, která naprosto nehorázně bagatelizuje nacistický teror v době protektorátu. A stejně tak bagatelizuje i desetitisíce, spíše statisíce obětí z řad českých Židů v době nacistické okupace. Ministryně Válková zavírá oči nad bezdůvodným zničením obce Lidice a vyvražděním jejích pokojných obyvatel. Svým výrokem vyjadřuje také lhostejnost k vyvražďování českých odbojářů. To všechno jsouzcela zásadní důvody, které mě opravňují vyzvat paní ministryni, aby si sbalila fidlátka a ze své funkce okamžitě ode&scar on;la.
A pokud její názory a vyjádření nevadí předsedovi vlády Sobotkovi, je to smutné vysvědčení pro současnou sociální demokracii. Tolerování slovenského estébáka coby místopředsedy vlády a ministra financí a tolerování výroků ministryně spravedlnosti podobného kalibru je totiž zcela neslýchané.

Jiří Paroubek, předseda strany LEV 21 a kandidát této strany do EP

Již žádné násilí na stadionech

25. března 2014 v 11:49 | Přemysl Votava, Jiří Paroubek |  Jiní autoři

Násilí přímo nabízíme

Utkání Baník - Sparta provázelo násilí na tribunách. Zápas přerušilo řádění chuligánů, na stadionu zasahovala policie. Autor: Deník/Pavel Sonnek
Násilí je odrazem dnešní doby !
Poslední násilnosti na stadionech, jsou jen odrazem stavu naší společnosti. Je to problém nejen náš, ale i celosvětový. Násilí se totiž stalo fenomén doby. Roste kriminalita mládeže, její obdiv k virtuálním hrdinům. Roste i její neúcta k lidem, či dokonce i k lidskému životu. Nedávný otřesný příběh zmařeného života mladé dívky z Jihlavska mladými vrahy, je toho dokladem. Začátkem toho všeho, je nejspíše výchova v rodině a jistě i ve škole. Rodina už není tou rodinou, kterou jsme povětšinou znali z doby dřívější. Česká republika se potýká s vysokou rozvodovostí, tedy následně i s výchovou dětí jen jedním z rodičů. Jsme svědky poklesu zájmu dětí o sport, kulturu, společenské vyžití. Často i ekonomické důvody jsou důvodem poklesu zájmu o sport. Cesta na hory se stává dostupná jen pro část dětí. Učitelé o tom mohou vyprávět…Také šikana je na školách denním jevem. Ministr školství dokonce uvažuje i o ochraně učitelů. Media k tomuto stavu přispívají. Televizní pořady, filmy, literatura vyrábějí nové hrdiny, kteří vítězí ne hlavou, ale silou paží. Tedy ne výchova Skautem, či Sokolem. Akční hrdinové jsou dnes fenoménem doby. V televizi v přímém přenosu vidíme často útoky zamaskovaných útočníků na policejní jednotky tak, jak se stalo i na demonstracích v Kyjevě. Dokonce z těchto útočníků se stali televizní hrdinové. Tedy pochybné vzory k následování. Kdo hodil dlažební kostkou se stal hvězdou TV. Nelze proto zavírat oči a tolerovat ani tyto útoky na veřejné činitele.
A tam možná jsou počátky rodícího se násilí ve společnosti. To primitivní, dnes kritizované násilí, se projevuje zejména na stadionech uprostřed davu. Ale nezapomínejme také na vandalismus, ničení společného, či cizího majetku. Množí se útoky na invalidní, bezmocné starší spoluobčany. Udělené tresty, pokud vůbec jsou uděleny jsou směšné, pro viníky spíše povzbudivé. Mnozí pachatelé z důvodu věku jsou navíc beztrestní. Je smutnou realitou, že za špatné parkování autem zaplatíme více, než pachatel vandalismu, či viník za větší opakované krádeže v samoobsluze.
Úspěch jedince ve společnosti se měří ekonomickým úspěchem. Dravost je preferována. Z mládí se stala ctnost, ze stáří pohrdání. Stát by se měl zcela jasně postavit proti těmto negativním vlivům. Stále slyšíme jen slova, slova….činy ale pokulhávají. Před zákony musíme upřednostňovat výchovu. Jak v rodinách, tak i ve škole, ale i přes veřejná media. Ideologie se zabydlela v mediích, stala brzdou pro výchovu a úctu lidské činnosti. Vzory nemusíme vyrábět, nebo stydlivě hledat. V naší historii máme tisíce příkladů. Hrdiny, tedy jejich jména a činy a jména musíme jen více připomínat. A v neposlední řadě sami politici, musí jít nejen mládeži příkladem.
Přemysl Votava
České národní sdružení

Bude fotbalové násilí pokračovat?

Praha, 24. března 2014
Víkendové fotbalové zápasy na Bazalech a v Uherském Hradišti znovu ukázaly, kam až mohou vést nezodpovědné nápady ministrů. Bývalý ministr vnitra Ivan Langer svým dodatkem k zákonu omezil působnost policie, přesněji omezil jeden z jejích hlavních úkolů, a to chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek. Svou novelou dosáhl toho, že se sportovní akce zcela nepochopitelně staly místem, kde se veřejný pořádek chrání, až když selže díky vysoké agresivitě fanoušků pořadatel.
Přitom pořadatel je oprávněn zasahovat pouze podle principů nutné obrany, zatímco policie má k dispozici tzv. úkony včetně možnosti omezit možnost volnosti pohybu a zajištění osoby. Ministerstvo vnitra také v roce 2008 vydalo vzhledem k tomuto omezení působení policie úsměvnou, bohatě ilustrovanou publikaci čítající 29 stran "Bezpečí na sportovních utkáních - Manuál pro fotbalové kluby. Jak to pomohlo, jsme ostatně o víkendu viděli všichni.
Že se jedná o stav, který není řešitelný sebelepší příručkou, svědčí i prohlášení současného prezidenta Mezinárodní fotbalové federace FIFA Seppa Blattera, který při návštěvě Prahy na tiskové konferenci v únoru 2009 prohlásil: "Není možné, aby policisté na stadionech vůbec nebyli. Kluby nemohou mít na to, aby si s násilníky poradily samy."
Už v březnu 2009 jsem inicioval svolání mimořádné schůze parlamentu, na které poslanci měli projednávat situaci na fotbalových stadionech za stavu, kdy z nich policie odešla. Poslanci tehdejší pravicové vládní koalice však toto jednání zablokovaly. A co se o minulém víkendu stalo? Ti slušní diváci se zvedli a odešli. Po nich pak budou odcházet sponzoři, a kam pak zmizí fotbal? Mám fotbal rád, ale pokud vláda nepřijme opatření běžná v jiných evropských zemích, kde se dříve také potýkali s problémy s výtržníky, obávám se, že po letech půstu slibně vzrůstající návštěvnost fotbalových utkání minulého roku bude jen pověstnou labutí písní. Jít se za současného stavu podívat na fotbal i s rodinou a dětmi je čiré hazardérství.
Jiří Paroubek, předseda strany LEV 21 a lídr strany ve volbách do EP

Ukrajina hledá cestu

24. března 2014 v 17:16 | Jaroslav Skopal

Rebelie na Ukrajině odkrývá směry myšlení i nás ostatních

Málokterá událost poslední doby ve svém ohlasu vyprodukovala tolik komentářů a hodnocení jako zábor Krymu Ruskou federací. My, občané České republiky, jsme od místa události dost daleko, ale z globálního pohledu relativně blízko. Naše hodnocení, jak sleduji jednotlivé projevy v médiích nebo ve své poště, jsou odlišné. Vedle výkladu faktických událostí se do nich promítají i naše postoje k politice.
Někteří lámou hůl nad pozitivy Evropské unie a hledají proto oporu v silné politice dominantního muže, jakým je hlavní aktér Ruska Vladimír Putin. Patrně doufají, že až bude demokracie v Česku rozvrácena, tak nám silná ruka Vladimíra Putina, nastolující pořádek s využitím chlapců ve vojenských mundůrech, bude dobrá. Něco trochu podobného se u nás dělo v srpnu 1968. Ještěže někteří z těchto hodnotitelů se pokoušejí do Evropské unie proniknout cestou voleb do jejího parlamentu a tam zevnitř budou dávat chodu věcí lepší řád.
Nacionálně ladění kritikové spolu s ruskou oficiální kritikou nacházejí mezi aktéry kyjevského Mejdanu převahu přívrženců Bandery a jimi řízených teroristických bojůvek, které z klidných protestů udělaly masakr. Vzpomínám si na porevoluční politiku českou, kdy sládkovci a zejména vůdce Sládek ve svém slovníku používal termíny zahnat ty či ony do Vltavy. Včera večer jsem poslouchal jeden večerní pořad v našem rozhlase, ve kterém důvěryhodná a znalá osoba vysvětlovala neradostnou historii Ukrajiny, přes níž se v krátkých obdobích hnaly vlny záborů polských, sovětských, německých a to i opakovaně.
Vůdci nedávné ukrajinské revoluce se dopustili některých chyb. Především se pokusili revidovat jazykový zákon ve směru nastolení jediného úředního jazyka. To je chyba, které se dopouštějí i jiní, např. slovenští národovští politici v případě snahy eliminovat maďarštinu v oblastech jižního Slovenska, nebo pobaltští politikové. Téměř sedmdesátiletá historie SSSR mimořádně promíchala národy ve Svazu. Kdo tam v oněch dobách cestoval, tak ví, že všude se mluvilo rusky, což byla pro cizího návštěvníka výhoda, ale kdo tehdy viděl pod pokličku oficiálního dění?
Možná druhá chyba se mohla a může stát s prosazováním Tymošenkové do vrcholové ukrajinské politiky. Za své minulé hříchy si vytrpěla v ukrajinském státním vězení víc jak dost, byla symbolem předchozí revoluce, ale ty dřívější smlouvy s Ruskou federací v obchodech s plynem nebyly čisté. Těžila z nich i ona sama. V dané chvíli si podporu zasluhují Vitalij Kličko a Arsenij Jaceňuk. Vše je na Ukrajincích, je to hrdý národ, ale díky sousedství s Ruskem musejí pečlivě vážit své kroky a hlídat si jednotný postoj v budoucím nově zvoleném vedení. Evropská unie jim dnes dává nahlédnout do pravidel svého fungování a principů, na nichž je založena. Přimknou-li se v budoucnu k ní, nebude to procházka růžovou zahradou.

Mé odhodlání. Vaše budoucnost.

22. března 2014 v 11:56 | Z posledního Bulletinu |  Jiní autoři

Kandidátka LEV 21 pro volby
do Evropského parlamentu 2014


Ukrajina čelí vážné vnitřní konfrontaci

19. března 2014 v 14:08 | Přemysl Votava
PROHLÁŠENÍ
Krajské organizace LEV 21 Praha
k událostem na Ukrajině
V těchto dnech slovanská Ukrajina čelí vážné vnitřní konfrontaci. Na ulicích umírají lidé. Ukrajinci i Rusové. Byly to zejména státy EU a USA, které svým jednostranným přístupem k událostem na Ukrajině a mediální a ekonomickou podporou extrémních sil destabilizovaly tamní politickou situaci. EU a USA tak přispěly k nárůstu ultranacionalistických a fašistických sil a otevřely tak cestu k rozpadu mnohonárodnostní Ukrajiny. EU navíc svou, až patologickou nenávistí k Rusku, vytvářela podhoubí tohoto nacionalismu. Pod vlajkami extrémistů byl proveden protivládní puč a byla ustavena vláda, která nemá legitimitu. Stalo se tak v rozporu s uzavřenou smlouvou mezi vládou prezidenta Janukovyče a opozicí, vzniklou pod patronátem EU. Nová vláda svými narychlo schválenými jazykovými zákony vyvolala obavy národnostních menšin. V rusky mluvících částech země dnes probíhají demonstrace za ochranu občanských práv, proti nárůstu fašismu a nacionalismu v zemi. Ukrajina se propadá do ekonomické beznaděje, nesplácí své závazky. Přísliby západních politiků neřeší problémy Ukrajiny, jsou jen prázdnými sliby.
Také dnešní události kolem Krymu jsou jen logickým pokračováním tohoto vyvolaného chaosu na Ukrajině. EU a USA na tomto vývoji mají svoji vinu. Připomínáme si dnes i jejich podíl na rozbití Jugoslávie a na bombardování Srbska. Připomínáme svévolné odtržení Kosova, tohoto historického území, od Srbska. Stalo se tak bez mandátu RB OSN. Dnešní starost EU a USA o vývoj na Ukrajině či na Krymu je jen falešnou hrou na demokracii.
Ukrajinský lid by si měl sám rozhodnout o své cestě, bez vnějšího zasahování. Tak, jako v referendu rozhodli drtivou většinou obyvatelé na Krymu. Zde je třeba jasně říci, že odtržení ruského Krymu v roce 1954 N. S. Chruščevem bylo politickou svévolí, která postihla jeho obyvatele. Slovy obhájců práva proto platí: "co bylo ukradeno, má se vrátit". Občané Krymu proto měli právo si rozhodnout o své budoucnosti.
Očekáváme od české vlády, že v zahraniční politice nebude v lokajském postavení k EU. Česká republika by naopak měla rázně vystoupit proti nástupu nacionalismu na Ukrajině. Proto rozhodně odmítáme jednostranný pohled vlády ČR na události, které sužují dnešní slovanskou Ukrajinu.
Zároveň musíme upozornit na současnou situaci českých krajanů na ukrajinské Volyni. Jejich životy i domovy jsou opět v ohrožení nárůstem nacionalismu. Naši krajané potřebují naší pomoc. Je třeba připomenout české vládě, že čeští krajané se významně podíleli na osvobození Československa. Krajané z Volyně tvořili významnou část našeho armádního sboru v SSSR.
Členové krajské organizace LEV 21 Praha

V Praze 18.3.2014

Co má být za děním na Ukrajině

17. března 2014 v 8:20 | Michal Klusáček na blogu iDnes |  Jiní autoři

Ukrajina, kvantitativní uvolňování a 42,3 tuny zlata

otkupsrebraizlata.com
Sledováním našich sdělovacích prostředků se nedozvíme podstatu toho, co se nyní děje na Ukrajině. Jako vždy tam nejde o boj za demokracii a lidská práva, ale o další oddálení západního bankrotu. Když se totiž tisknou nekryté peníze, je potřeba expandovat a takovou expanzi nyní sledujeme v přímém přenosu.
Michal Klusáček
O co tedy jde popíši velmi stručně. EU a USA jsou dlouhodobě v krizi, kterou v krátkodobém horizontu řeší tím, že ve velkém tisknou nekryté peníze. Tuto proceduru nazývají velmi pěkným eufemismem - kvantitativním uvolňováním. Protože je tisk nekrytých peněz (kvantitativní uvolňování) jen krátkodobé řešení, je potřeba přejít k nějakémů střednědobému řešení a nekryté peníze "něčím podložit". A zde se už dostáváme k politice a k událostem na Ukrajině, ve kterých jsou tři hráči s rozdílnými zájmy.
1. EU (v událostech zastupována Kličkem) potřebuje Ukrajinu čistě kvůli ekonomice. Její plán byl následující: přidružit k sobě Ukrajinu (za nevýhodných podmínek pro Ukrajinu) a za nekryté peníze tuto zemi skoupit. Tím se na nějakou dobu řeší problém s inflací, protože nově natisknutá tzv. inflační eura se náhle stávají krytá Ukrajinskou půdou, doly, podniky atd.
2. USA (v událostech zastupována Jaceňukem) hraje vyšší hru. Potřebují Ukrajinu také kvůli ekonomice (také májí natisknuto hodně nekrytých dolarů), ale zároveň geopoliticky tlačí na Rusko. Je jasné, že pokud by Ukrajinu převzalo USA vcelku, Rusko by se mohlo rozloučit se svou černomořskou flotilou v Sevastopolu. Co se týče ekonomiky, USA jde na věc mnohem více zpříma a za těch několik dní po převratu už stihlo z Ukrajiny odvézt 42,3 tuny ukrajinského zlata (viz. odkaz). Kromě toho se také nevzdá možnosti skrze MMF "poskytovat půjčky" Ukrajině (neboli nekryté peníze zajistit dluhem, po kterém bude následovat tzv. kapitalzace pohledávek, což je další eufemismus pro zabavení majetku v tomto případě jiného státu).
3. No a třetí hráč je Rusko, kterého první dva podcenili.
Nyní čteme o sankcích proti Rusku, o nedemokratičnosti referenda na Krymu, o protiústavnosti vyhlášení samostatnosti atd. Vše je to jen nátlak na Rusko a na Putina, který ovšem nemůže ustoupit. To by to musel úplně zabalit a to neudělá. Je typické, že o porušování ústavy, nedemokratičnosti a nelegitimitě jsme nečetli, když bylo Kosovo násilně odtrženo od Srbska nebo když byla napadena Libye a jiné státy. Zkrátka měří se dvojím metrem, tak jak se to hodí. Z Libye a Iráku se do USA vozí ropa, z Ukrajiny zlato. Kdyby se Rusko proti tomu nepostavilo, bylo by další na řadě.

Jiří Paroubek glosuje

14. března 2014 v 22:48 | Jiří Paroubek |  Jiní autoři

Džin Karla Schwarzenberga

Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka o tom, že se v parlamentních prostorách nebude v den zasedání pléna sněmovny prodávat alkohol, vyvolalo kontroverzní reakce. V tiskové zprávě své strany LEV 21 jsem toto rozhodnutí ocenil jako krok správným směrem, i když jsem realisticky poznamenal, že to nezabrání donášce alkoholu a jeho konzumaci v poslaneckých kancelářích. Některým poslancům se však toto rozhodnutí nelíbilo, mezi jinými také Karlu Schwarzenbergovi. Ten dokonce deklaroval, že když v parlamentní restauraci nedostane ani pivko, přinese si, když bude chtít, do sněmovny alkohol v placatici. Nevím, zda to mělo být marketingové připomenutí stylu jeho prezidentské kampaně, kdy obrážel hospody s heslem "Na pivo s Karlem!", nebo zda to mělo být "dopředné" alibi pro případný budoucí alkoholový poklesek 1. místopředsedy TOP09 Miroslava Kalouska. Jelikož pivo ani víno se v placatici nenosí, představil jsem si, jaký druh tvrdého alkoholu mohl mít kníže na mysli. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mě napadl džin. Možná proto, že je na dálku cítit a že by proto mohl být zdrojem veselí v někdy nudném poslaneckém jednání.
Podstatně horší však je, že z placatice pana Schwarzenberga unikl odér jiného džinu, kterého tento politik vypustil do světa ještě jako ministr zahraničních věcí ČR. Je to džin kosovského separatismu a uznání samostatnosti Kosova některými členskými státy EU, mezi jinými i ČR. Již tento případ ukázal, že jednak selhává koordinace zahraniční politiky států EU, a že za druhé některé státy nepodlehly politickému mainstreamu NATO a EU a samostatnost Kosova dodnes neuznaly, mezi jinými i Slovensko. V mezinárodní politice dosud měla - zjednodušeně řečeno - téměř vždy přednost zásada neměnnosti hranic vícenárodního státu před principem sebeurčení některé jeho národnostní části. A to prostě proto, že politická stabilita je velice důležitá a k sebeurčení může dojít pouze za podmínek stanovených mezinárodním právem, navíc zpravidla sankcionovaných rezolucí Rady bezpečnosti nebo Valného shromáždění OSN, popř. jiným aktem mezinárodního uznání. A tak, zatímco Slovensko osvědčilo smysl pro zásadovou politiku, Karel Schwarzenberg otočil na obrtlíku a podpořil gruzínskou vládu v jejím konfliktu s Ruskem a při odmítání separatistických snah proruských republik Abcházie a Jižní Osetie. Dnes Karel Schwarzenberg dodatečně sklízí plody své politiky také na Krymu. Měl by se jednoznačně vyjádřit k tomu, zda má nebo nemá většina etnických Rusů na Krymu právo na sebeurčení (formou samostatnosti nebo připojením k jinému státu) stejně jako etničtí Albánci v Kosovu, nebo jako Osetinci a Abcházci v Gruzii. Autonomní krymský parlament o tom ostatně již hlasoval a výsledky ohlášeného referenda lze také téměř s jistotou předvídat.
Schwarzenbergův džin je totiž nebezpečným džinem nacionalismu. Na Krymu jeho sílu výrazně podpořila nacionalistická většina ukrajinského parlamentu v Kyjevě, když mezi prvními akty nové politické moci v souvislosti se sesazením dosavadního prezidenta Janukovyče v jakési revoluční euforii zrušila zákon, který dosud v regionech s ruskojazyčnou většinou umožňoval používání ruštiny jako druhého úředního jazyka. Za této situace není divu, že se ruskojazyčné obyvatelstvo cítí ohroženo ukrajinskými nacionalisty. Zrušení tohoto zákona byl prostě neuvážený akt, který pouze přilil oleje do ohně a Rusku dal záminku "k ochraně ruského obyvatelstva". Toto počínání ukrajinského parlamentu mi také připomnělo průběh vojenského převratu v Řecku v roce 1967, kdy "junta plukovníků" jedním ze svých prvních dekretů zakázala nošení minisukní. Opět projev jakési revoluční ideologie, tehdy pravicové, nyní nacionalistické. Džin nacionalismu, který byl vypuštěn, se sotva podaří vrátit do jeho láhve, i když bych si to osobně velmi přál. Přál bych to však především všemu ukrajinskému lidu, který si podle mého názoru do budoucna zaslouží lepší úděl než ten, který se momentálně na Ukrajině rýsuje.

Jiří Paroubek, předseda strany LEV 21 a kandidát do EP