Červen 2014

Dominik Duka v roli politického analytika

28. června 2014 v 19:21 | Dominik Duka na Radiožurnálu |  Jiní autoři

Dominik Duka: Postoje politiků jsou motivovány jen okamžitým volebním ziskem

Co Dominika Duku trápí na české politice? - Foto: Jan Sklenář
Co Dominika Duku trápí na české politice?Foto: Jan Sklenář
Žít pro politiku, nebo z politiky? Malá slovní hříčka, ale také principiální rozdíl. Nezájem lidí o politické dění v naší zemi je zřejmý. To s sebou nese důsledky, popisuje Dominik Duka.
Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, podle historiků i pamětníků u nás bývalo přes milión členů komunistické strany, což ve 14miliónovém státě nebylo málo. Dnes se situace obrátila. Vcelku je tu asi 170 tisíc členů všech stran, což by za první republiky tvořilo členstvo strany jediné.
Než začnu uvažovat, trochu statistiky. Podle údajů z loňského roku tu máme 32 tisíc lidovců, přes 50 tisíc komunistů, 23 tisíc sociálních demokratů, 21 tisíc členů ODS a počet členů dalších stran se už počítá jen ve stovkách nebo jednotkách tisíc. Konec žebříčku tvoří hnutí Úsvit s devíti členy. Ano, tyto strany nemají sice mnoho členů, ale řadu sympatizantů i voličů.
Naskýtá se otázka, zda tak malý počet členů stran je způsoben jen nezájmem lidí o politické dění. Oproti Švýcarsku je u nás v poměru třikrát méně členů stran. Pokud ta či ona strana zvýší své preference, hrozí, že do ní začnou vstupovat lidé, kteří nežijí pro politiku, ale z politiky.
Stranická příslušnost je pak výtahem k moci, funkcím, finančním příležitostem. Možná i proto si řada stran velice hlídá nové zájemce o členství ve straně. Po špatných zkušenostech s takzvanými velrybáři, tedy politiky, kteří si kupovali hlasy členů, je to i pochopitelné.
Na druhé straně je tu ovšem pochybnost, jestli ve stávajícím systému nejde o něco jiného. Strany totiž jsou dost dobře zabezpečeny z hlediska státu, protože i v případě porážky dostávají nemalé finance. Potom by bylo pochopitelné žít s pocitem, že čím méně členů a čím méně funkcí, tím lépe. Možná i toto bude předmětem celospolečenské diskuse, do jaké míry podporovat strany, které se ani nedostanou do parlamentu, žijí z plateb za získané hlasy.
Mnohem více mě však trápí, že se stále pohybujeme jen v dosahu jednoho volebního období a že postoje stranických vůdců jsou motivovány okamžitým volebním ziskem a nikoli perspektivou desetiletí a prospěchu národa.

K období před první světovou válkou

28. června 2014 v 12:54 | Ze vzpomínek Rudolfa Lukaštíka vybral Jaroslav Skopal |  Aktuality

Po atentátu nastalo běsnění proti Srbsku

Na slet do Prahy (1912) jsme se už nedostali, neboť nácvik sletových skladeb byl již tak daleko, že nebylo pomyšlení, že bychom to dohonili. Ale již druhý rok 1913 byli jsme hojně zastoupeni na krajském sletě v Moravské Ostravě. V té době u nás existoval spolek "Ruské zrno" sbližující náš národ s národem ruským. V Přerově byl předsedou tohoto sdružení MUDr. Riedl, městský zdravotní rada. Toto sdružení umísťovalo u nás mladé ruské zemědělce za účelem zemědělské praxe na okolní selské usedlosti. Ve vedlejší obci Prusy největší sedlák Tala měl přiděleného jednoho mladého Rusa, jménem Krylov, syna statkáře někde z poltavské gubernie. Ten chodil k nám do Beňova do cvičení a s ním jsem uzavřel přátelství. Ten mne nadchl pro svou vlast, že jsem se rozhodl, že opustím své místo a pojedu tam, kam mne to táhlo. Můj spolužák z průmyslovky Keller byl zaměstnán ve Varšavě v ruském Polsku u firmy Pošepný, továrna a strojírenský závod, jako technický úředník. Prostřednictvím jeho byl jsem přijat a vyzván k nastoupení. Zažádal jsem si o pas a povolení k odjezdu. Bylo však pozdě, pas k odjezdu jsem neobdržel. Po balkánské válce roku 1912 rostlo napětí na jihu monarchie. To vzniklo vlastně již po rusko - turecké válce roku 1878 usnesením berlínského kongresu, dle něhož Rakousko obsadilo Bosnu a Hercegovinu, do té doby pod panstvím tureckým, proti vůli srbského obyvatelstva, které toužilo po spojení se Srby. V roce 1908 připojilo Rakousko - Uhersko nespravedlivě Bosnu a Hercegovinu k říši přes protesty Srbska (tzv. okupace Bosny a Hercegoviny). Napětí panující mezi rakouskými okupanty a srbským obyvatelstvem bylo stupňováno. (Viz Friedjungův proces v roce 1909 a Masarykův zásah, v němž před celým světem usvědčil rakouského ministra zahraničí Aehrenthala ze lži.) Po této balkánské válce 1912 a během ní byly v naší zemi protestní demonstrace, které zachvátily celý národ. Denně byly pořádány oslavné průvody na oslavu srbských a bulharských zbraní, šly městem zpívajíce "Šumná Marica" a "Onamo namo", bulharskou a černohorskou národní píseň, před c. k. okresní hejtmanství v Kostelní, nyní Kratochvilově ulici, kde bylo spíláno Rakousku a i vytlučena okna. Zde byla účast sokolstva přerovského v čele. Mnoho českých a moravských lékařů nabídlo své služby srbskému červenému kříži a odjelo na bojiště. Z Přerova i pozdější starosta Sokola MUDr. Oščádal. Přerov byl jedním ze všech moravských měst na prvním místě v boji protirakouském.

Tak vypadala nálada v zemích českých a hlavně na Moravě. Vyhrocení nedalo na sebe čekat. Má žádost o pas a povolení k odjezdu byly zamítnuty, neboť jsem měl jít k odvodu a podléhal jsem již soupisu branců. Přišel den 28.6.1914, kdy byl v Sarajevě zavražděn následník trůnu Ferdinand d´Este se svou manželkou, rozenou hraběnkou Chotkovou. Tímto nastalo přímé běsnění německého a maďarského národa volající proti Srbsku, obviňující je z přípravy a vedení atentátu, a dne 26.7.1914 vypovídá Rakousko Srbsku válku.
Poznámka: Datum z poslední věty odpovídá částečné mobilizaci. Válka byla vypovězena o dva dny později. Své vzpomínky psal RL v šedesátých letech minulého století poté, co se "zotavil" po letech v komunistickém kriminálu. Došel v nich po rok 1944, kdy už se v Londýně s ostatními exulanty připravoval na návrat do vlasti. JS

Usilovala o sociální stát

28. června 2014 v 12:17 | Jiří Pondělíček |  Aktuality

Uctění památky JUDr. Milady Horákové

Skupina členů strany Národní socialisté - LEV 21 se ve čtvrtek dne 26.6. t.r. setkala u pomníku Milady Horákové na Nám.Hrdinů v Praze 4 na Pankráci, kde položením květin a rozsvícením svíčky uctila památku této statečné ženy.
Předseda KrO Praha v krátkém projevu připomněl význam Dr. Horákové jako představitelky vlasteneckých a demokratických tradic našeho národa. Zdůraznil také ale její hluboké sociální cítění, které k jejímu odkazu nesporně patří. Milada Horáková byla průkopnicí sociálního státu, který je dnes často zpochybňován a lze mluvit i o jeho ohrožení. Úsilí o zachování a další rozvoj sociálního státu tak patří k odkazu Dr. Horákové pro dnešek i pro budoucí období.

Na místě byla připomenuta i stavba tohoto pomníku, o níž se zasloužili vlastenci a socialisté různé stranické příslušnosti mezi nimiž nechyběl ani Ing. Jiří Paroubek, v současné době předseda strany Národní socialisté - LEV 21.
Čtyři obrázky Libora Pokorného z popisované vzpomínky najdete v galerii v levé záložce.

Fakta, úvahy, výklady k dění kolem února 1948

27. června 2014 v 11:32 | Vladislav Svoboda na blogu iDnes |  Jiní autoři

M. Horáková dle "lžihistorika" Kopeckého-Buquoy nebyla popravena?!

Domnívám se, že ve svém včerejším blogu jsem dost jasně a doufám srozumitelně vyvrátil lži "rádoby historika" Jana Buquoye - Kopeckého. Nyní chci vyvrátit jeho další nestydatou lež o Miladě Horákové. A nejen o ní.
Ve svém posledním lživém nactiutrhačném blogu "Tajuplná smrt Milady Horákové aneb byla vůbec popravena?" nám nejdřív maže med kolem úst slovy: "Já osobně se domnívám, ža ano - byla popravena, ale hned dodává: Avšak existují prominentní hlasy, které to popírají. Jeden z nich je PhDr. Rudolf Ströbinger (1931 - 2005). Kdo je Rudolf Ströbinger?
Shodou okolností, měl stejný problém jako Buquoy-Kopecký. Zatímco Boquoy-Kopecký měl za matku Němku, Ströbinger otce. Otec se v dubnu 1939 stal německým státním občanem, který to jako učitel za války dotáhl do SA, vedoucího činitele NSDAP ve Valašském Meziříčí. Odměnou mu byl v roce 1943 povolávací rozkaz do Wehrmachtu. Na konci války padl do sovětského zajetí a za činnost v době okupace, byl odsouzern k doživotí. V roce 1961 byl předčasně propuštěn a rok poté se vystěhoval do NDR. Ale taky je pravdou, že v roce 1943 se jeho matka Češka s otcem rozvedla. A syn žil u ní.
Tímto se stal jeho kádrový profil značně pošramocen. Tak jako Horáková vstoupil v roce 1947 do Svazu přátel SSSR. Ale snažil se se profil vylepšit. V době procesu s Miladou Horákovou to dotáhl do předsednictva ČSM okresní organizace Mikulov. Za což mu byl v roce 1952 propůjčen Čestný oznak ČSM. Na vojně na něj byl nasazen desátník Fleyberk, který na něho dodával zprávy StB. Domnívám se, že se jedná o budoucího člena vedení ČSS Jiřího Fleyberka, agenta StB. Na vojně byl taky úspěšný, jinak by nezískal Čestný oznak Julia Fučíka.
Po absolování Filosofické fakulty Karlovy univerzity v padesátých letech začal pracovat jako redaktor, později jako zástupce šefredaktora v Lidové demokracii. V roce 1968 emigroval do Německa, kde pracoval v československém vysílání Deutsche Welle a Rádiu Svobodná Evropa a od začátku 80. let až do své smrti byl předsedou exilového PEN klubu německé jazykové oblasti.
Po roce 1989 zůstal v Německu. Byl "dělníkem péra", kterému nebyla žádná zakázka cizí. Do radia Impuls telefonoval příspěvky na pomezí bulváru. Ale především to byl agent StB. Poprvé se upsal jako třiadvacetiletý 28.9. 1954 re.číslo 1424, svůj podpis pod tímto registračním číslem potvrdil 22. 7. 1955. Poté se podepsal 12.1. 1962 reg. číslo 5504, kdy dostal krycí jméno Petr. Podpisem 27.1.1965 získal reg. číslo 5504, ale krycí jméno mu zůstalo. To mu změnila při dalším podpisu 20.7. 1965 kdy dostal krycí jméno Picaso, pod registračním číslem 45181. K tomu existují další tři podpisy ze stejného roku, ale pod stejným reg.číslem a krycím jménem Petr či Picaso. (viz www.svazky.cz )
Poté, co StB zjistila jeho působení v protičeskoslovenských rozhlasových stanicích, začala přemýšlet, jak ho opět přetáhnout do svých služeb. Z tohoto důvodu založilla StB složku Hlasatel a přesvedčila Ströbingerova bratra, profesora Vysoké školy dopravní v Žilině, aby se jim upsal. Získal krycí jméno Brod a pas. S rafinovanou výmluvou, za podpory StB se setkal s bratrem v Rakousku s nabídkou, když podpepíše, může se bez problémů vrátit do ČSSR. Ale neuspěl, protože bratr se vymluvil, že dceři a ženě se v NSR líbí.
Podle tohoto "věrohodného" svědka měla Milada Horáková pracovat jako vyzvědačka pro Sovětský svaz, USA a Francii. Na ženu obdivuhodný výkon. Mata Hari by bledla závistí. A estébák Rudolf Ströbinger osobně Buquoy-Kopeckému řekl ještě jednu zásadní věc: své pochybnosti o její popravě. Podle estébáka Ströbingera proto, že neexistuje její hrob.
IMG_0587.jpg
Hrobů po popravených, jak za nacistů a komunistů, neexistují stovky. Podle této dedukce tito lidé nebyli nikdy popraveni. To se týká i jedenácti popravených z procesu s Rudolfem Slánským, protože jejich popel byl z jedoucího automobilu rozsypán na zledovatělé silnici. Dalším objevným důvodem je, že o urně MH není žádný záznam. Ano není. A není ani známo kde skončila urna dalšího popraveného - Záviše Kalandry. Pravděpodobně ve fantasmagorické obrazovotnosti Ströbingera a Buquoye-Kopeckého se možná jedná o dalšího agenta.
Dalším důkazem o "nepopravě" má být, že se jaksi záhadně "ztratilo" nejen popravčí prkno, ale dokonce i oprátka na které "prý" byla údajně oběšena. Kdyby se "historik" Buquoy-Kopecký více snažil, zjistil by, že oprátku hodili do rakve a s popravenými spálili v krematoriu. A pokud jde o prkno, to bylo spoučástí šibenice, kde se odsouzení udusili a ne jako na jiných druzích šibenice, kde si zlomili vaz. Historici dokázali, že Milada Horáková zemřela až po čtrvrt hodině. Co asi museli odsouzenci vytrpět, to si doufám každý dokáže představit. Stačí zhlédnou poslední díl (10) Proces H - Česká televize, kde je i jasně popsáno, jak to bylo s šibenicí na které byla Milada Horáková oběšená.
Další lží, kterou se ohání estébák Ströbinger a lhář Buquoy-Kopecký je "údajný" kat Vladimír Trunda, který se měl v roce 1968 vehementně bránit nařčení, že popravil Miladou Horákovou. No, kdo by se taky v roce 1968 chlubil tím, že popravil Miladu Horákovou? Ale stačí si kliknout na odkaz www.historickykaleidoskop.cz/1-2006/pankracka-opraviste-z-let-1926-1989.html a všem je jasné, že to byl právě Trunda, kdo M. Horákovou popravil. Svědků je víc než dost, protože popravy se zúčastnila prokurátorka Polednová-Brožová, předseda senátu Truďák, soudce Matoušek, zapisovatel a soudní lékař. Sama Polednová-Brožová o procesu, když se zodpovídala za svoji účast, promluvila.
Dalším zdrojem Buquoye- Kopeckého, který má potvrdit jeho přání, že Milada Horáková nebyla poravena, má být JUDr. Miroslav Kopecký (1928 - 2010), který byl před svou smrtí členem vedení Českého institutu Mezinárodního setkání, který Buquoy-Kopecký založil. Ve svém blogu uvádí, že Miroslav Kopecký byl členem ČSNS, po únoru ČSS a znal Horákovou osobně ještě ze svých studentských let na právnické fakultě UK. S ohledem na jeho ročník narození (1928) se o tomto faktu dá velmi silně pochybovat. A pokud po únoru zůstal v přejmenované ČSNS, tak se ještě víc dá pochybovat o jeho upřímnosti. Zvláště když se této osoby nikde nedopátráte. Jedinou osobou tohoto jména je Jaromír Kopecký (1899!), vyslanec, úředník ministerstva zahraničních věcí, místopředseda zahraniční komise ČSNS Na str. 204-5 se Ivanov, v několikrát zmiňované knize, rozepisuje přesněji: "A co nešťastný Kopecký? Jeho výslechy pokračovaly, přibývaly detaily i konfrontace s ostatními obžalovanými. Jeden z nich, dr. Josef Nestával (ČSNS), odsouzený na doživotí a propuštěný po čtrnácti letech těžkého vězení (z toho dvanáct let v samovazbě), napsal po propuštění své Vzpomínky. V nich poznamenal: "V Ruzyni jsem měl s dr. Jaromírem Kopeckým dvě konfrontace. Při první, jakmile mě přivedli do místnosti, kde seděl, ihned doslova vyhrkl: ´Josef, nezlob se, čtyři měsíce jsem se bránil, teď už nemohu,´načež jsem byl co nejrychleji z místnosti odveden. Za týden na to, zřejmě "zpracován" uvedl: "Nestával mě informoval o své protistátní činnosti, sděloval mi práci ilegálního vedení nár.soc. podzemí" a podobné nesmysly a nepravdy." Především je třeba se podívat na stránkuwww.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti-ceske-diplomacie/ministriaministerstvovhistorii/unor_1948_na_mv.htlm z názvem Proces dr. M. Horákové a spol a následné procesy Akce "Střed"
Jaromír Kopecký byl zatčen 8. srpna 1949. Trvalé fyzické a psychické týrání Dr. Kopeckého naprosto zlomilo. Jeho vynucené výpovědi pak usvědčovaly obviněné ze spolupráce se zpravodajskými službami USA a západoevropských zemí. Odsouzen byl až v tajném procesu v roce 1954 na 16 let a byl propuštěn na amnestii v roce 1960. Z područí StB se však až do smrti již nedostal.
Vrcholem Buquoye-Kopeckého se odvolávat na mínění prapodivného JUDr. Miroslava Kopeckého, který zastával zdrcující mínění na Miladu Horákovou spolu s bývalými předsedy Československé strany socialistické Emanuelem Šlechtou a Aloisem Neumanem. O těchto dvou zrádcích jsem už psal ve svém blogu věnovanému Petrovi Zenklovi. Nezbývá mně, než se těmto dvěma zrádcům věnovat trochu obšírněji.
sl.JPG
Emanuel Šlechta se narodil v chudé rodině v Kutné Hoře 19. prosince 1895. Díky svému snažení vystudoval ČVUT a v roce 1923 odešel na zkušenou do USA. Vrátil se po třech letech intenzivní práce a cestování po USA a vstoupil do ČSNS. Působil na ČVUT, na kterém se v roce 1935 stal docentem. Byl autorem řady odborných prací (Hospodárná velikost seriové výroby, 1927; Americký industrialismus, 1928; Organizace průmyslových podniků, 1935)
Po rozvodu si v roce 1937 vzal Annu Frölichovou, která se vzdala izraelského vyznání a nechala se pokřtít. Po Mnichovu a zrušení politických stran vstupuje do Strany národní jednoty. V té době, snad z popudu své ženy nebo díky dlouholeté známosti, se rodina Kleinů (majitelé továrny známé pod jménem Barvy-laky Hostivař) rozhodla před svým odchodem do emigrace přepsat továrnu na Emanuela Šlechtu.
Po vzniku protektorátu Emanuel Šlechta vstupuje do nacisty povolené politické organizace Národní souručenství, která se stala jedinou politickou stranou v protektorátu. Prakticky všechny deníky se staly jeho tiskovými orgány. Formálně vstoupilo do Národního souručenství přes dva miliony mužů, což bylo 97% mužského plnoletého obyvatelstva, Židům a ženám bylo členství v Národním souručenství zakázáno.
Emanuel Šlechta se zapojil do odboje. V září 1939 (v době okupace) odjel na kongres do USA. Po návratu byl zatčen, odsouzen a odvezen do koncentračního tábora Buchenwald. Je skoro jisté, že ovlivněn spoluvězněm Alexejem Čepičkou a dalšími komunisty, se stal spolu s Aloisem Neumannem a Josefem Plojharem (ČSL) tajným členm KSČ.Po návratu do osvobozené vlasti očekávala Anna Šlechtová (snad i Šlechta), že se v nové vládě stane ministrem. K jejímu hlubokému zklamání se tak nestalo a E. Šlechta se stal "pouze" národním správcem Živnobanky. Své zklamání A. Šlechtová promítla do příkazů, na jejichž základě se ze zámků po odsunutých Němcích přivážely do jejich bytů vzácné starožitnosti. S blížícím se Únorem se jejich aktivity zaměřily k získání postu v budoucí vládě. Vítězný únor se nakonec zrádcům Emanuelovi Šlechtovi a Aloisovi Neumannovi vyplatil - stali se ministry v Gottwaldově vládě.
Anna Šlechtová se po únoru 1948, díky svému muži, stala generální ředitelkou Melantrichu. Díky tomu byla jedinou socialistickou mecenáškou malířů. Proto tento účel nechala v budově Melantrichu vybudovat galérii ARS. Ovšem zapomněla, že Melantrich je socialistický státní podnik. Byla na to rázně upozorněna v roce 1959, kdy Anna Šlechtová s dalšími z vedení Melantrichu byla obviněna ze zpronevěry. V jejím případě se jednalo o 159 000 korun ( v dnešních penězích cca 3, 7 milionu). Dalším důsledkem bylo, že ČSS musela darovat státu většinu zbývajícího majetku a Emanuel Šlechta musel opustit funkci předsedy strany. Tento společenský pád (i v této době měli v domácnosti řidiče, dvě pomocnice v kuchyni, uklízečku, a domovníka - zahradníka: archiv StB). O den později spáchal Šlechta se svou ženou sebevraždu. V novinách se objevila krátká zpráva o tom, že E. Šlechta zemřel po krátké nemoci ( viz Emil Špatný Estábáci, tuneláři, miliardáři...str.29-31)
Emanuel Ślechta se se svou ženou upsal StB 28.9. 1954 reg. číslo 409 a 326. Šlechtová se upsala ještě 15.8. 1955, Šlechta ještě 3.3. 1958. Ten samý den byl na něj vytvořen svazek Úhoř, za jeho styky s Jugoslávii a socialistickými stranami na západě. Když padl, všichni si myli hlavu a křičeli, že byl vůdcem revizionistické skupiny.
A.N.jpg
Druhý který se neuctivě vyjadřoval o Miladě Horákové byl Alois Neumann. Neumann byl před válkou v letech 1935 - 1939 za ČSNS poslancem a starostou Českých Budějovic. K jeho charakteristice bude nejlepší citovat z hlášení StB z jara 1948: "Při příchodu Němců do Českých Budějovic se jako starosta před občanstvem vážně zkompromitoval kolaborantským uvítáním německé armády. V roce 1939 zatčen a intervenován v Buchenwaldu, kde vznikl nepřátelský poměr mezi ním a Zenklem. Po osvobození se snažil vyjít na obě strany, ve volbách 1946 otevřeně odmítal oficiální linii strany boje proti komunistům. Je ctižádostivý, mezi nár.soc. nemá vcelku dobré jméno, poněvadž se o něm ví, že je karieristou. Za karieru je ochoten obětovat své politické přesvědčení." ( Možno i knize Miroslava Ivanova str. 95)
Když zmiňovaný Petr Zenkl přišel do Buchnwaldu, dělal tam Neumann blokaře. Postupem času se Neumannovi podařilo (jako jedinému nekomunistovi) dostat do táborového komunistického výboru. 24. února 1948 to byla právě Milada Horáková, která vystoupila v diskuzi jako první. A nyní dejme slovo Prokopu Drtinv (str. 144 knihy Miloslava Ivanova):"Mluvila z pódia obrácena jsouc k delegátům. Ve svém projevu sdělila informace, že Gottwald má v úmyslu doplnit vládu novými členy z poslanců a jiných funkcionářů těch politických stran, jejichž ministři odstoupili. Vyjednává a posílá tím účelem své emisary na některé známější politiky těchto stran a snaží se je získat pro vstup do vlády bez ohledu na stanovisko jejich stran. Dostala totiž spolehlivé zprávy, že tímto způsobem se obrátil z našich bratří na poslance dr. Aloise Neumanna."...chtěla bych vědět, zda je to pravda. Může nám bratr poslanec Neumann potvrdit tuto informaci?" Celý sál hledal očima Neumanna, aby viděl jeho reakci. Dr.Neumann seděl v jedné z posledních řad a po tomto dotazu vstal, potvrdil správnost sdělení své budějovické poslanecké kolegyně a zase usedl. Ale dr. Horáková ho již nepustila a vzápětí žádala, aby Neumann řekl zastupitelstvu strany, jak na tuto Gottwaldovu nabídku odpověděl, co jim řekl a zda nabídku Gottwladovu je připraven odmítnout.
Na to byl nucen Neumann odpovědět a učinil tak nedlouhým projevem, ve kterém řekl asi tolik, že on dělal vždy politiku prezidenta Beneše a že chce tuto dělat dál a chce zůstat dr. Edvardovi Benešovi věren. Proto se snažil zjistit, jaké stanovisko zaujímá k vládní krizi pan prezident a jak se staví k demisi našich ministrů. Hned po příjezdu z Budějovic se vypravil na Hrad do kanceláře prezidenta republiky a žádal, aby mu bylo sděleno, jaké stanovisko má k řešení krize pan prezident. Přitom nám Neumann neřekl, co si na Hradu o stanovisku prezidentově zjistil. Též jsme se nedozvěděli, zda pan prezident Neumanna přijal či nikoliv. Když se zdálo, že Neumann svoje vyvětlení již končí, přerušila ho Milada Horáková a kategoricky žádala, aby přímo odpověděl jednoznačně a jasně, zda nabídku Gottwalda, která je namířena zřejmě proti straně, přijme, či zda ji odmítne. Neumann na to odpověděl opkováním, že se bude řídit stanoviskem, které zaujme prezident republiky Beneš. Milada se tím však nespokojila a znovu naléhala: A kdyby stanovisko, jež strana dnes zaujme, lišilo od stanoviska prezidenta, podřídíš se, bratře doktore, tomuto rozhodnutí strany?! Odpověz přímo a bez vytáček: ano, či ne?!
Někteří přítomní volali teď na Neumanna, aby odpověděl přímo na otázku sestry Horákové: ano, či ne? A tu dr. Neumann, vida nezbytí, odpověděl jasně, že v tomto případě by se rozhodnutí strany nepodrobil. Jeho odpověď vyvolala všeobecný úžas a z některých lavic se ozval požadavek: "Vyloučit!" Nastal okmažik uvolnění jednacího pořadu a v tomto zmatku, při němž někteří vstávali ze svých míst a v sále se to hemžilo, poslanec Neumann nepozorovaně a rychle ze zasedací síně - zmizel!" (Emanuel Šlechta ani nenašel odvahu se zasedání zúčastnit - pozn. autora)
Alois Neumann se upsal StB ten samý den jako manželé Šlechtovi 28.9. 1954. registrační číslo dostal o jedno nižší než Šlechta - 408. Podruhé se upsal opět ten samý den co Šlechta 3.3. 1958. Už v roce 1955 otevřeně vystoupil proti E. Šlechtovi k vůli jeho "buržoazní" koaliční iluzi. A byl to on, kdo nese osobní zodpovědnost za jejich sebevraždu, protože proti Šlechtovi intrikoval z touhy stát se předsedou strany, což se také stalo.
Toto jsou Buquoye-Kopeckého prominentí hlasy. Estébáci, zrádci, tajní členové KSČ, kteří se aktivně podíleli na našem marasmu po Vítězném únoru.
av.jpg
Ohánět se argumenty agentů StB a zrádců, jejichž slovník oplýval slovy: imperialistické, zrádci dělnické třídy a podobně, mě opravňuje k tomu abych mohl říci: Jane Buquoyi-Kopecký, jste nemravný lhář!.
Připomenu někerá slova Milady Horákové:...tady doma je moje místo a tady budu pracovat tak dlouho, jak to půjde. Venku už je dost těch, kteří jsou schopnější než já a mne je potřeba právě zde doma. Nic jiného nemá dnes pro mne význam, než náš úkol. Ten kdo seděl v německých koncentráčních táborech jako já, a nad to byl odsouzen od nacistů k trestu smrti, ztratil strach z toho, co člověk člověku může udělat. Ostatně moji vlastní krajané nemohou být horší než Němci."
Je to možna k nevíře, ale chci vám poděkovat, protože jste mě donutil přečíst několik pozoruhodných knih, podívat se do archivu a začít si Miladu Horákovou ještě víc vážit. A naopak lidmi, kteří v životě nic nedokázali, než vědomě lhát a pomlouvat jako vy - opovrhovat víc, než jsem opovrhoval.
Abych tomu dodal svůj závěr: Pro mě jste lidský odpad, a doufám že mě zažalujte. Tak jako já vás zažaluji za nactiutrhání, pokud vydáte svou pomlouvačnou knihu a doufám, že nebudu sám, kdo bude chtít hájit ty, co se bránit už nemůžou.
Kopeckého bludy se dostalo velké pozornosti i na tak obskurních stránkách jako jsou Stránky Obnovy Socialismu
Bohužel se objevila skupina nemorálních, odpudivých lhářů, kteří svými lži zamořují internet. Na tyto lidi, kteří zamořují vzduch svými lži a pomluvami je nutné si dát dobrý pozor, aby se tady dalo ještě svobodně dýchat.
Toto je poslední blog, kterým jsem chtěl vyvrátit některé lži, které se zde objevili. Jinak děkuji za maily které mi příšly i ze Švýcarska, Kanady a Mexika.

"Vrátila se přesvědčena (z Moskvy), že komunismus je pro Československo nepřijatelný. "

26. června 2014 v 11:28 | Vladislav Svoboda na blogu iDnes |  Jiní autoři

"Neprůhledná" Milada Horáková a průhledný Kopecký-Buquoy

Jedinou pravdu, kterou ve svých pomlouvačných informacích napsal: "Kdyby Miladu Horákovou komunisté nepopravili, svět by se o ní nikdy nedozvědě". Což je pravda. A pravda je také, že kdyby neupálili Jana Husa a neupálil se Jan Palach, tak by o nich také svět nevěděl.
Jako nelze popřít, že o Kopeckém-Buquoy ví nějakých pár tisíc lidí, a to ještě pouze díky jeho lžím. Druhou otázku, kterou nám dotyčný předkládá je: co je to být politickou nulou? Je to starosta, primátor, či jiná funkce. Může být politickou nulou žena, která se v tehdejším mužském světě stane poslankyní? To přenechám laskavému čtenáři.
Manžel Horákové - Bohumil měl podle našeho "historika" vstoupit do KSČ. Nechme hovořit fakta zveřejněná v knize M. Ivanaova (či v televizním seriálu Proces H)) Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové na str. 298/9 z výpovědi těžce mučeného JUDr. Jaromíra Kopeckého (místopředsedy zahraniční komise ČSNS, doporučuji si toto jméno zapamatovat- viz foto))...do tohoto nového boje zařadit:jk.jpg
a) Vstupovat do KSČ
b) vystupovat loajálně vůči stávajícímu zřízení
c) využít již předem připravených pozic v KSČ prostřednictvím některých osob (členů KSČ)
d) skrytě přejít do strany českých socialistů (Československá strana socialistická) a z těchto pozic vykonávat vliv na veřejný život vůbec.
e) udržet pozice v hospodářském sektoru a do tohoto pokud možno začlenit co nejvíce osob z těch národních socialistů, kteří byli odjinud vyřazeni.
Na základě tothoto doporučení podal Miroslav Horák přihlášku do KSČ. Ovšem jeho přihláška nebyla nikdy do jeho útěku projednána a členem KSČ se nikdy nestal! Od počátku emigrace měl s tímto činem velký problém. Chvíli trvalo než se to vysvětlilo. Nebyl jediný, který tento krok na pokyn udělal. V dubnu 1948 stejný krok udělal Neumannová, která se znala s Horákovou z Terezína, odkud byla poslana do Ravensbrücku. Po únoru 1948 zprostředkovála vzkazy mezi domovem a exilem tzv. norskou cestou. V padesátých letech byla odsouzena k třiceti létům žáláře.
Kopecký-Buquoy se dále zmiňuje o člence KSČ JUDr. Patschové, která měla obstarat "politické obrácení" Milady Horákové. Opět nahlédněme do knihy Miroslava Ivanova str. 116: "Před (únorovým) pučem vynakládali komunisté mnoho úsilí, aby Miladu získali. Hlavně se snažili využít jejich přítelkyň, spolužaček z univerzity a spolupracovnic z Rady žen, kterým Milada po roce 1945 velmi pomáhala a v jejichž přátelství věřila. Některým z nich pomohla i k slušným existencím. Nejvíce se o Miladino politické obrácení starala přítelkyně z rady žen a pozdější komunistická poslankyně JUDr. Patschová (Páčová), která k nám horlivě docházela a vysedávala dlouho do noci. Ovšem bezvýsledně. Takto její "přesvědčování" skončilo snad až někdy v březnu 1948, kdy byl Miladě po její rezignaci (ten samý den co "spáchal" Jan Masaryk sebevraždu - pozn. aut.) zakázán i přístup do jejího úřadu (Ústřední sociální úřad). Schůzky skončili setkáním kdesi mimo naší domácnost vzrušeným rozhovorem, kdy Milada řekla Páčové, že si je jistá, kdyby se dostala před komunistický soud, že by ji Páčová hnala na šibenici."
Ano, JUDr. Zdena Patschová, spolužačka z fakulty a spolubojovnice z Rady žen, se skutečně stala za KSČ poslankyní, a v roce 1954 jako předsedkyně soudního senátu se zúčastnila politického procesu s duchovním Vojtěchem Koderou.
Dalším důkazem o jejím odporu vůči KSČ je její nekompromisní boj s Anežkou Hodinovou-Spurnou, která se snažila po roce 1945 dostat pod nadvládu komunistů Radu československých žen. Zde však narazila na Miladu Horákovou, která nemínila v ženském hnutí komunistkám ustupovat a pozici demokraticky smýšlejících žen hájila s velkou urputností. Díky tomu se to komunistkám podařilo až po únoru 1948.
Milada Horáková skutečně byla po pětačtyřicátém roce významnou členkou Svazu přátel SSSR. Na podzim roku 1946 se zúčastnila ohromné delegace do Moskvy. Této cesty se např. zúčastnili Jan Drda, dirigent Václav Neumann, Pavel Kohout, Vlasta Chramostová a desítky dalších. A nyní opět str. 100 Ivanovovy knihy:
"Nevím, kterého roku již Milada Horáková jela s výpravou čs. poslanců do Moskvy. Vrátila se přesvědčena, že komunismus je pro Československo nepřijatelný. V jakémsi hotelu tam sdílela pokoj s poslankyní Hodinovou (Hodinová-Spurná, fanatická komunistka. Patřila k zakladatelům KSČ, v roce 1929 podpořila Gottwaldovo křídlo. Od roku 1929 - 1938, 1945- 1963 poslankyně parlamentu-poz. aut.) V tomtéž hotelu tehdy trvale bydlela spisovatelka Glazarová, která byla v té době v Moskvě čs. kulturní attaché. Milada měla dojem, že Glazarová není přesvědčenou komunistkou. Stýkaly se obyčejně v noci, když Hodinová tvrdě spala. Glazarová přicházela na delší návštěvy. Milada ji požádala, aby pátrala po synovi popravené Anny Polertové, své spolupracovnice z nacistického odboje. Mladý Pollert byl jako Žid v nějakém německém koncentráku ve východní části "říše" a při postupu sovětské armády se dostal do rukou Rusů. Od té chvíle po něm zmizely všechny stopy. Glazarová ji vysvětlila, že jakékoliv pátrání je nemožné a že nic takového nemůže podnikat. Jinak se vyjadřovala proti sovětskému režimu a přiznávala, že poměry v Moskvě snáší vůbec s obtížemi. Milada dobře věděla, že všechno to, co směla vidět, bylo propagačně dobře uváženo, a nepoukoušela se také o nějáký svůj vlastní průzkum poměrů. Moskva na ni měla vliv jen negativní."
jg.jpg
Jarmila Glazarová, významná česká spisovatelka. V padesátých letech se podílla na kampaních ohledně politických procesů. V případě Milady Horákové žádala pro ni trest smrti. V roce 1968 na schůzi vedení Svazu československých spisovatelů přednesla projev, v němž vyjádřila lítost nad svou angažovaností v době procesů. Na počátku 70. let podepsala petici ve prospěch politických vězňů. Podpis však zase rychle odvolala kvůli tomu, že petici podepsali i známé osobnosti opozice.
No, a jaký měla na Sovětský svaz názor její "Agentka Horáková"? Podívejme se na stranu 85 citované knihy, která popisuje zprávu dr. Arnošta Heidricha, člena delegace, která se z Moskvy vrátila s nepořízenou ohledně Marshalova plánu, po informaci kterou dal o půběhu jednání Miladě Horákové... Řekla vzrušeným hlasem: "Jestliže Kremlu nestačí, že náš lid se choval vždy přátelsky k Rusku, ať tam byl režim jakýkoliv, tak je to jasným náznakem, že více než na přátelství a spojenectví Stalinovi záleží na obdobném zotročení čsl. lidu jako Hitlerovi. Tomu nutno čelit hned od propočátků. Soustavným upevňováním a rozšiřováním styků se Západem musíme si tam včas vytvořit protiváhu proti Stalinovým záměrům vůči Československu..."
nm.jpg
Průvod žen ČSNS k padesátému výročí založení ČSNS (1947). Jednou z organizátorek byla M. Horáková

Dlaším kdo se nám snaží namluvit, že Milada Horáková usilovalo o členství, je náš komunistický europoslanec Miloslav Ransdorf, který v televizním Hyde parku se snažil diváky přesvedčit, že to vzpomínala Marie Švermová vdova po Janu Švermovi.
Marie Švermová se až do konce války jmenovala Marie Švábova a to přesto, že byla s Janem Švermou vdaná od roku 1923. Pocházela z rodiny, kde byli všichni členy KSČ. Kromě ní to v KSČ dotáhl nejvýš i její bratr Karel Šváb, který to dotáhl na náměstka ministra národní bezpečnosti, a vedoucího branně bezpečnostního oddělení ÚV KSČ. Pod jeho dozorem byl vybudován vyšetřovací aparát, který se podílel na represivních politických procesech v padesátých letech. A tak jako Osvalda Závodského, Bedřicha Reicina ho jeho činnost dohnala. V procesu s Rudolfem Slánským byl odsouzen k trestu smrti. Na jeho působení vzpomíná i odsouzena Klienerová. (viz blog Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice). Její otec těmto lžím natolik uvěřil, že se dcery i syna zřekl!
Když moskevské vedení KSČ rozhodlo, ikonizovat Jana Švermu, z Marie Švábové se stala Marie Šmeralová a stala se "Národní vdovou." Po válce se stala členkou ÚV, členkou předsednictva ÚV a vedoucí organizačního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Jednalo se o důležitou funkci, z které vyplývala zodpovědnost za výstavbu strany, přijímání členů. Což se ji dařilo a proto mohla 29. března 1946 na VII. sjezdu KSČ hrdě prohlásit: "Soudruh Gottvald zde již ohlásil, že jsme stranou milionovou. Ano splnili jsme úkol, který jsme si stanovili v otevřeném dopise ústředního výboru členstvu strany ze dne 15. ledna 1946. Máme dnes 1 081 544 členů...Otevřeli jsme dveře všem čestným lidem a učinili jsme dobře. Jestliže nám proklouzl při vší ostražitosti někdo, kdo do našich řad nepatří, spoléháme na vás, že bude rychle vyhoštěn, že nestrpíme mezi sebou nikoho, kdo by mohl vrhati temný stín na čistý štít naší strany!" To ještě netušila, že právě ona bude jako jedna z prvních označena za zrádkyni a osobu škodící straně a z jejich řad "velmi rychle vyhoštěna". (Jiří Pernes Komunistky s fanatismem v srdci str.86)
Marie Švermová se už od roku 1945 také podílela na úsilí KSČ proniknout svými agenty do ostatních politických stran. Na podzim 1945, kdy komunisté tuto podkopovou činnost dokonce instituciolizovali založením zvláštní komise, stala se její členkou se specializací na sociální demokracii. Ve své knize "Vzpomínky"" na str. 250 píše: V této souvislosti bych se měla zmínit o procesu s někdejší poslankyní Národního schromáždění za stranu národně-socialistickou Dr. Miladu Horákovou. Poznala jsem ji krátce po válce, když se vrátila z nacistického vězení. Obrátila se tehdy na mne s tím, že by jako přesvědčená socialistika chtěla vstoupit do KSČ. Řekla jsem ji poctivě svůj názor: "Jestli to myslíš upřímně se socialismem, pak bys byla spíše na místě ve své bývalé straně, nezi národními socialisty, kde budeš mít velké pole působnosti a pro myšlenky socializmu a jejich uskutečňování tam budeš moci opravdu něco udělat."
V případě Marie Švermové se podle mně jedna o "Přání je otcem myšlenky", protože tato stalinistka měla na starost získávání tajných členů KSČ v jiných stranách. V té době měla KSČ už Emanuela Šlechtu a Aloise Neumanna a zdá se, že v této době komunisti získali Boženu Patkovou (její sestra byla Lída Clementisová) a pak další. Proto nevěřím její verzi, protože by po poslakyni z něnáviděné ČSNS, která byla největší odpůrkyně KSČ, určitě skočila všemi deseti. A taky by si to určitě nenechala pro sebe. Už v roce 1968, kdy si poté, co ji semleli politické procesy padesátých let, začala sypat k vůli procesu s Horákovou popel na hlavu, by určitě s tímto vyšla. Vždy byla ráda na výsluní tisku, a toto by byl pro ní kauf. Toto její tvrzní, kterým se ohání soudruh Ransdordf vyšlo až v knize, která vyšla šestnáct let po její smrt. Přitom to byla právě Marie Švermová která je podepsána pod instrukcí k organizování nepřátelské kampaně proti Miladě Horákové. Kdyby Milada Horákové chtěla vstoupit do KSČ, tak by se to s určitostí objevilo i ve zprávách tajných členů KSČ z ostatních stran které přicházeli na sekretariát ÚV KSČ v tzv. billetinu. V Národním archivu jsou jich uloženy stovky a ani na jednom se nenachází jméno Milady Horákové ve smyslu žádosti do KSČ či příznivém jednání Horákové vůči komunistům. A taky by se určitě svěřila Patschové a nebo by využila její nabídku na vstup do KSČ. Ale nic takového se nestalo.
pc.jpg
Buquoy- Kopecký nám taky oznamuje že do KSČ přešlo 115 100 národních socialistů, 25 300 lidovců, 113 500 sociálních demokratů. S ohledem, že národních socialistů bylo v té době cca 750 000, a do konce roku zůstalo v přejmenovné straně (ČSS) něco přes dva tisíce. Takže víc jak 600 000 členů nepřestoupilo. Vždy bylo hodně členů stran jen pro zisk. Doufám, že Buquoy-Kopecký dodá čísla, kolik komunistů přešlo do ODS, a jiných stran. V případě ČSSD se podle mně jedná aspoň o 50% členů. Máme prezidenta, předsedu Senátu a x ministrů kteří v této straně byli.
jm.jpg
Podle Buqoye- Kopeckého skok Jana Masaryka z okna, po kterém Milada Horáková skládá poslanecký mandát - je důvodem jejího složení poslaneckého mandátu, touha se stát ministryní zahraničí. Tuto zprávu získal od jmenovce Jaromíra Kopeckého, Miroslava Kopeckého, který měl v té době dvacet let, a jednalo se snad o řadového člena ČSNS? A aby svým slovům dodal známku důvěryhodnosti odvolává se na tajná zákulisní jednání Horákové s KSČ, která mají být na: SÚV, fond 100/1, sv. 21 a další, důvěrné zprávy AFMV aj. krycí jméno "B". Ten kdo se trochu vyzná ve zkratkách ví, že se jedná o archiv Ministerstva vnitra. Takže stačí zaslat do archivu dotaz. Odpověď. "Tuto signaturu nemáme ve své správě, ale měl by ji mít Moravský zemský archiv.t.j. jde o fond Gestapo Brno. "
Na dotaz do Moravského zemského archivu jsem dostal tuto odpověď:
Uvedená signatura se nijak netýká jednání M. Horákové s KSČ. Ověřil jsem fond 100, což jsou písemnosti gestapa Brna z let 1939 -1945. V kartonu 1 je svazek 21, ale ten se týká Marie Ambrožové, rozené Hubíkové, narozené 8.1. 1909 v Třebenicích na okrese Kroměříž. Celý spis má 4 listy a dotyčná byla vyšetřována kvůli tomu, že dala sloužit tichou zádušní mši po popravě svého manžela Františka Ambrože. O Miladě Horákové zde není ani slovo.
Vyřizuje PhDr. Hubert Valášek CSc.
Že by se Buqouy-Kopecký, významný bývalý zpravodajský důstojník (2nd Lieutenat, Západní Berlín, 1981-1990) spletl? Nebo to byl úmysl, či v tom fondu hledal minulost svého rodu? Potom se ve své odvolávce zmýlil! Třeba nám to Buqouy-Kopecký vysvětli v dalším pomlouvačném blogu na jinou osobu, která je mrtvá a nemůže se bránit.
Další drzou, jinak ji nemohu nazvat, lží je jsou slova, která vkládá Miladě Horákové do úst: "Ve svých koncepcích jsme počítali s válkou...jsem si vědoma toho, že případě války by byla zasahnutá i Praha, s tím se ovšem musí počítat." Prokurátor:"Počítali jste s válkou i s atomovou bombou?" Horáková:"Ano." Prokurátor: Prokurátor: "Děkuji, to stačí."
Stačí klinout na http://ceskatelevize.cz/porady/10153697395-proces-h/video 1.díl čas 59:04 a budete vědět jak to doopravdy bylo.
Buquoy-Kopecký poté píše: zde udělaly vyšetřovací orgány, prokuratura i Nejvyšší soud zásadní chybu. Kdyby Horákovou a spol. po výše uvedené výpovědi místo na pankrácké popraviště, odvezli do blázince Praha-Bohnice, mohl být klid a pokoj.
Tuto větu může vyslovit (napsat) pouze chorý mozek. Proto Buqouy-Kopeckémýu doporučuji nejdřív navštívit ušního, aby mu pročistil uši a poté - jak doporučuje druhým - navštívit nejbližší psychiatrickou léčebnu.
A nebo pokud má Buquoy-Kopecký v sobě kousku slušnosti, může dnes v 16 hodin přijít na Vyšehrad a tam se u fiktivního hrobu Milady Horákové omluvit. Ale s tím moc nepočítám.

Komu všemu vadila a vadí Milada Horáková

25. června 2014 v 11:52 | Vladislav Svoboda na blogu iDnes |  Jiní autoři

Milada Horáková měla spolupracovat s nacisty? A Buguoy-Kopecký?

Ve svém dalším blogu "Jak dalece spolupracovala Milada Horáková s nacisty?" se nám snaží Buguoy-Kopecký namluvit, že o Miladě Horákové bylo napsáno mnoho polopravd a on zná "pravdu". Podle "této pravdy" byla Milada Horáková a její manžel spolupracovnicí Gestapa nebo Abwehru.
Jako důkazy v podstatě přepisuje další bludy Rosse (Rostislava) Hedvíčka, který to dotáhl na čestné místo Dvorany hlupáků.
V tomto veskrze prolhaném blogu se nám snaží vsugerovat, že Milada Horáková byla obdivovatelkou "německého národního socialismu". Vždyť jako vedoucí členka Ženské národní rady (ŽNR) organizuje v roce 1938 pomoc uprchlíkům z pohraničí. K vůli tomuto "obdivu" se v roce 1939 zapojila do odbojové organizace Petiční výbor "Věrni zůstaneme", v kterém patřila mezi klíčové osobnosti; do odbojové organizace Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala ve struktuře ŽNR nové ilegální pracovníky. V tomto pravděpodobně spočíval její obdiv.
Pomluvy a lži Buguoye-Kopeckého dosahují vrcholu nestydatosti, když o Františce Plamínkové píše jako o "Strašpitlovi" a o její hlavní pracovní náplni ne "odboj", nýbrž nicnedělání. Jako argument používá nacistický kolaborantský tisk "Národní politika", ze dne 7.2. 1942:
"Protože Ženská národní rada už tři roky mlčí, soudíme, že si její předsedkyně rady, neví rady, co má dělat...není ovšem námitek proti tomu, aby se takové osobnosti uchýlili do soukromí a postoupily svá místa lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším. Jsme přece lidští a v takových případech přejeme těmto lidem spokojené stáří a klidný odpočinek."
Tento článek si může každý v celém znění přečíst na internetových stránkách České televize v 24. díle dokumentu Heydrich konečné řešení. Přesto si dovolím uvést dvě věty z tohto článku:
"Mlčení takových odpovědných funkccionářů se pak vykládá jako tichá demonstrace, jako odpor proti novému vývoji a jeho pasivní rezistence. Takové osobnosti jsou překážkou na cestě národa k nové budoucnosti a způsobují svou tichou demonstrací víc škody, než myslíte."
fm.jpg
Strašpitel, podle "hrdiny" Buguoye-Kopeckého, Františka Plamínková, dlouholetá přítelkyně prezidenta T.G. Masaryka a jeho rodiny, si nikdy nebrala servítky, a to dokonce i co se týká žen: "Mně se zvedá žaludek z těch ženských, které chtějí reformovat svět a zavádějí mam a klam." A nebála se ani Hitlera, kterému v září 1938 napsala otevřený dopis, v kterém mu vyčítala nejen urážku prezidenta Beneše, ale dále ho upozorňovala na jeho historické a zeměpisné omyly, jichž se dopustil ve své "slavné" norimberské řeči 12. září. Svůj dopis končí: "Jako poctivá demokratka považuji za svou lidskou povinnost napsati Vám, pane říšský kancléři, protože jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské převaze pravda zvítězí."
Po okupaci neváhá se opět ozvat. Protestuje u státního prezidenta Háchy, že v padesátičleném vedení jediné povolené protektorátní strany, Národním souručenství, není jediná žena. Odmítá navrhnout zrušení Ženské národní rady, jak ji to protektorátní orgány doporučily.
Měla možnost emigrovat, když v květnu 1939 vycestovala na feministický kongres do Kodaně. I když ji přátelé nabádali, vrátila se. Hned první den vypuknutí druhé světové války - 1. září 1939, byla zatčena a šest týdnů vězněna. Jelikož byla po propuštění pod dohledem gestapa, pověřila organizaci ilegální činnosti ŽNR Miladu Horákovou.
Dva týdny po atentátu na Heydricha ji gestapo zatklo podruhé a převezlo do Terezína, kde se setkala s Miladou Horákovou. Patrně ji vůbec nevyslýchali a podobně jako spisovatele Vladislava Vančuru poslali jako velice známou osobnost rovnou před popravčí četu, aby zastrašili české obyvateltvo. Františka Plamínková byla zatřelena na střelnici v Kobylisích 30. června 1942.
Památku Františky Plamínkové se důsledně snažil vymazat i poúnorový komunistický režim. Ulice na pražské Letné, která po válce nesla její jméno, byla v padesátých letech pojmenována po redaktorovi Rudého Práva Františku Křižíkovi. Dnes má Františka Plamínková svou ulici na Pakráci. (vybráno z práce Petra Koury)
Další z mnoha Buquoy - Kopeckého lží (někdy si říkám jestli dotyčný ví co znamena slova pravda) je tvrzení ohledně zatčení Milady Horákové 2.8. 1940 v Horním Bradle u Nasavrk. Podle Buguyoe-Kopeckého "zatčení" spíše vypadá na konspirativní schůzku, protože v Nasvrkách se nachází zámek. V té době měl (podle Buqoye - Kopeckého) patřit Josefu Traumannsdorfovi a měl sloužit jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst). Ale stačí kliknout na stránky Nasavrk, a hle, zjistíme, že v roce 1940 byl majitelem zámku rod Auesperků. Josef Traumannsdorf získal zámek jako dědictví až v roce 1942. A ke všemu je všeobecně známo, že manželé Horákovi byly v té době v Horním Bradle na dovolené v penzionu Vršov, kde také byli gestapeem zatčeni, a proto je pochopitelné (ne však Buguoy-Kopeckému), že nemohli být v kanceláři. Nu což, každá lež se hodí.
Buguoy-Kopecký dále ve svém lžiblogu píše, že Horáková v Terezíně figurovala pod krycími jmény "Milada Králová" a "Milada Pěkná". Jaká je pravda? V Polizeigefängis Thererisienstadt je vedena pod svým jménem. Dochoval se tzv. Geldbuch, který to dvakrát potvrzuje. Stačí kliknout na odkaz:http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/mala-pevnost/detail.php?table-Mala pevnost Terezin&col-id&value-1964 a další lež Buguoye-Kopeckého mizí v nenávratnu.
ter.jpg
Další nehorázná lež je Buquoy - Kopeckého odkaz na vzpomínky Věry Vackové na Horákovou jako na lesbu i "mučení" Horákové. Myslím, že každý si sám udělá obrázek o panu Buguoy-Kopeckém po přečtení těchto odkazů:
První je odkaz z knihy Miroslava Ivanova "Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové str. 72-73, Vzpomíná Věra Vacková. Z této výpovědi vychází jak ubohý je Buguoy-Kopecký, který ve svém blogu napsal: "Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zpívat, pokud tomu byla příležitost...A pak po dozpívání jsme vždy zůstaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42."
A jaká je skutečnost: "Vidím ji jako dnes, když večer, před zvíraním našich cel, a tedy i krankeštuby, obcházela s velkými hrnci čaje naše cely a volala: Močopudný! Kdo potřebuje? Za obroučky jejich brýlí mrkaly oči tak mohutně, že jsem říkaly, že jí brýle spadnou. To bylo totiž znamení, že se jedná o čaj normální, sladký, který byl pro nás pochoutkou. A protože komandatka stála vždycky za ní, musela Miládka použít svých očí k tomu, aby upozornila, že to není močopudný čaj, o nějž nikdo nestál. Hlavně z toho důvodu, že nás na cele bylo šedesát a byl jenom jeden záchod, jemuž jsme říkaly "ponorka".
Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zaspívat, pokud k tomu byla příležitost, nové písně, jak říkala ´čerstvě složené´....Netušila jsem, že to bude píseň, kterou Miládka chtěla slyšet vždy večer před spaním. Byla to ´Holčička Jana´, píseň, jež jí připomínala opuštěnou dcerku bez mámy a táty. (dcera Milady Horákové se jmenovala Jana - pozn. autora) A pak po dozpívání jsme vždycky zůstaly v objetí dlouho a beze slov. bylo mi 18 a Miládce 42... Janě bylo méně než mně, ale Miládka ve mně snad v něčem viděla svoji dceru...
Stačí přeskočit na str.77 a pokračovat ve vzpomínkách Věry Vackové: "Za svůj dlouhý život jsem se nesetkala s ženou, která by se mohla dr. Miladě Horákové vyrovnat. Svoji statečnost a lásku k vlasti prokázala činy a svým chováním. Vězněná za nacistů - a pak hrůzostrašné výslechy za našeho ´socialismu´. Podmínky, za nichž prožívala toto vězení, mučení našemi lidmi - to vše vysoce přesáhlo utrpení, kterému jsme byly vystaveni my jako nepřátelé ´velkoněmecké říše´za protektorátu. A to je to nejbolestnější a nejhroznější: že vlastní národ popravil ženu-matku a největší vlastenku naší doby."
A ještě horší je, že se najdou "lidé", kteří po 64letech se sníží k podlým lžím. Buguoy-Kopecký se v jednom ze svých pomlouvačných blogů ptá: "Cui bono?" Nezbývá mně než se také zeptat: "Cui bono?!"

Věra Vacková-Žahourková (otec člen ČSNS - člen odboje, jemuž mladá Věra pomáhala). Její vzpomínky "Bylo mi osmnáct, devatenáct a dvacet" vyšly v Terezinských listech č.24/1996 str. 106-188 (http://www.pamatnik-terezin.cz/cz/historie-sbirky-a-vyzkum/terezinske-listy) A ať budete číst jak chcete, nic takového co popisuje "historik" Buguoy - Kopecký nenajdete. Věra Vacková byla v Terezíně od 7.5. 1943 do 20.1. 1944, kdy byla odvezena do Ravensbrücku. Takže v Terezíně strávila osm měsíců.
Podle Buguoye-Kopeckého, měla Věra Vacková prohlásit: "Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně...chodil s různými léky, které měl...i ze zásoby SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny..." No a poté se "historik" Buguoy-Kopecký táže otázkou: "Čím si "vězenkyně" vyrobila takovou důveru SD, že má přístup k lekářským zásobám SS?"
Zmíněný MUDr. Vojtěch Sailer napsal a v roce 1972 vydal knihu "Byli jsme tři lékaři". Název vychází z jeho odbojové činnosti na Kolínsku a Poděbradsku, kdy byl na jaře 1943 zatčen s dvěma kolegy lékaři a 2.4. dopraven do Terezína. Kniha vyšla v době normalizace, v době kdy se o Miladě Horákové nikdo neodvážil zmiňovat. Přesto je na straně 68 o Miladě Horákové malá zmínka: Vedoucí ženského zdravotnictví byla JUDr. Milada Horáková. Dělala všechno lehce, účelně a bez rozpaků. Ve své knize se MUDr. Oldřich Sailer velmi často zmiňuje o Miládce. Ale tato Miládka ma své konkrétní jméno: Milada Pixová.
Milada Pixová v roce 1942 odsouzená k trestu smrti, měla v Terezíně privilegované postavení. Sloužila veliteli Terezína Jöckelovi, přezdívanému "Pinďa". Dokonce mu vychovávla dceru. Svého postavení náležitě využívala ve prospěch vězňů. A byla to ona, která Sailerovi sháněla potřebné léky. Jöckel s vděčnosti za její práci se rozhodl pomoci ji na svobodu. Proto napsal do Prahy. Odpověď z Prahy byla negativní s poznámkou, že bude poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Jöckel napsal opět do Prahy aby Miladu Pixovou nechali v Malé pevnosti. Odpověď přišla devátého října 1944: "Milada Pixová, datum narození, adresa, která byla stanným soudem v r. 1942 odsouzena k trestu smrti a u níž nebyl rozsudek proveden, budiž ihned zastřellena. Provedení exekuce budiž neprodleně ohlášeno referátu IV.B". Podepsán K.H.Frank. Zdrcený Jöckel nenašel odvahu a pověřil aktem Schmidta, který ji navštívil, vyprovázel ji ke dveřím a když překračovala práh, vytáhl pistoli, přiložil ji Miladě k týlu a stiskl spoušť (str 191 - 201)
Dále doporučuji Benešová Miroslava: "Setkala jsem s ní ještě dvakrát. JUDr. Milada Horáková ve vzpominkách spoluvězňů" Terezínské listy č. 20/1992 str.41 - myslím, že po přečtení si každý udělá obrázek o morálce Buguoye - Kopeckého. (odkaz výše)
Kopecký-Buguoy dále ve svém lžiblogu píše: Bohuslav Horák se prý zúčastnil "pochodu smrti". Nic takového se v Ebrachu nekonalo. 22.4. 1945 osvobodili Ebrach a Aichach Američané.
Jaká je skutečnost? Nechme mluvit Karla Veselého (www.memoryofnations.eu/story/vesely-karel-1922-1948) myslím, že dostačující je už nadpis jeho vyprávění: "Z těch čtyř tisíc vězňů do té vesnice Altfrauenhofen přišlo asi dvanácet set. Všechny ostatní postříleli."
Cesta trvala šest dní. Vyšli 24. dubna a do Altfrauenhofenu přišli 30. dubna. Druhý den přišli amíci a vojenský konvoj je odvezl do Domažlic.
"Historik" Buguoy - Kopecký se taky velmi podivuje, že Milada Horáková se z Aichachu vrátla až 20. května a dramaticky se ptá: "Proč manželé Horákovi s návratem tak otáleli? Vyčkávací taktika? Obavy z prozrazení?"
Podívejme se co na to říká jedna z pamětnic Kepková Miluše (www.pametnaroda.cz/story/kepkova-miluse-1927-1849) "K 5. květnu 1945 dorazila americká armáda i do hor. A před ní hnali Němci ženy vězenkyně z Aichachu, ty k nám přišli...Asi po 14 dnech byla Miluše s dalšími cizinkami odvezena do rozbombardovaného Mnichova . "Tam jsem byla až do 28. června, trvalo dva měsíce, než jsem se dostala domů.." Dalším kdo byl s Miladou Horákovou v Aichachu byla její přítelkyně Růžena Pelantová, po válce náměstkyně primátora za ČSNS.
Takže Milada Horáková, která měla mít podle Kopeckého-Buguoye strašné "Obavy z prozrazení" se vrátila domů v nejkratším možném termínu!
Vypadá to, že po nacistech a komunistech, přichází jiní, horší, daleko nebezpečnější, kteří se snaží využít klipové doby, kdy čtenáři nemají čas hlouběji zkoumat co je jim předkládáno.

Kdo měl zájem na pomluvách Milady Horákové

24. června 2014 v 12:12 | Vladislav Svoboda na blogu iDnes |  Jiní autoři

Uvádění věci na pravou míru

Jan Nepomuk Albert Berwid-Buquoy z Eligutu a jeho nesporné lži!

Jan Nepomuk Albert Berwid - Buquoy z Eliqutu, narozený jako Jan Kopecký
"Významný" česko-německý "historik" s předlouhým jménem Jan Nepomuk Albert Berwid Buquoy z Eliqutu alias Jan Kopecký nás během jarních měsíců zahltil několika lživými blogy s tématem Dr. Milady Horákové. Bohužel i někteří čtenáři, zvláště ti, kteří si libují ve spikleneckých teoriích, neznalých dějin, podlehli jeho lžím.
Proto mi nezbývá, než některé lži a bludy tohoto rádoby "historika" opravit. Začněme jeho slovy od úplného začatku, kterým byl jeho blog "Milada Horáková a její pochybná víra v socialismus".
Ano rodina, z které Milada Horáková pocházela, byla dobře situovaná. Ovšem pokud se Buquoy-Kopecký domnívá, že by za svůj majetek měla vděčit vídeňskému císařství - aby člověk takovou hloupost pohledal. Spíše to svědčí o schopnosti.
To že Milada Horáková (v té době ještě Milada Králová) odmítala císařství, je samozřejmě pro ctitele habsburské říše neomluvitelný zločin. Pro vlastence, kteří toužili po samostatném státu, bylo vyloučení Milady Horákové z gymnázia za "poškozování zájmů panovnického rodu" důkaz jejího vlastenectví. Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jehož se Milada Horáková zúčastnila s davem, je poloviční pravdou. Ano byla jedna z davu, ale není pravda že sochu strhávala. (Podle historiků s touto legendou přišla StB po procesu v roce 1950 - viz ČT Historie.cs věnovaná Mariánskému sloupu) Nebylo to poprvé a ani naposledy, kdy se v takovýchto historických okamžicích davová psychóza zvrhne v ničení symbolů odcházející éry. V květnu 1945, případně v srpnu 1968, padaly také symboly té doby. Bylo to vždy v historii a bude to i nadále. Tak, jako součástí historie bylo postavení Mariánského sloupu, tak i jeho stržení, a možná i jeho znovuobnovení bude její součástí.
ms.png
Dále ve svém lživém blogu Buguoy-Kopecký uvádí, že je znám výrok Milady Horákové: "Zatočili jsem se šlechtou, zatočíme s církvemi." Ve skutečnosti s tímto výrokem jako první přišel další významný česko-americký "historik" Ross Hedviček, který se narodil jako Rostislav Hedvíček. V roce 1986 emigroval, a v současnosti se sluní na Floridě v USA. Odtud pomocí blogů, hromadným šířením e-mailů (proto bývá označován spammen), a jako vydavatel CZ-Magazínu nás zásobuje svými moudrými myšlenkami, podle kterých jsou Češi totální blbci, zatímco on všechno ví a všechno zná (zdá se, že se narodil jako Brouk Pytlík). Tento výrok, bez prozkoumání jeho pravdivosti, nelenili opakovat i v internetovém časopisu Fragmentu jejich majitelé Ivana Haslingerová s Jiřím Pancířem.

sm.jpg
Tito taky "historici", manželé, ve skutečnosti fyzička a chemik, bývalí zaměstnanci Akademie věd, kterou museli nedobrovolně opustit. A tak jim nezbylo, než začít podnikat. Proto se rozhodli založit Kulturní komisi ČR. Ale nenechte se mýlit, nejedná se o žádnou státní instituci. Tu pouze založili, aby mohli zmást sponzory a vydávat kuturně hosopodářskou revui Fragmenty, která podporuje pravicovou politiku, konkrétně ODS. Ne nadarmo, kromě zmíněných, do Fragmentu píšou Ladislav jakl, Milan Knížák, a členy redakční rady jsou Petr Hájek, bývalý kancléř Václava Klause, nebo MUDr. Roman Joch, ředitel Občanského institutu. Ke všemu Ivana Haslingerová je taktéž kolegyně z blog.idnes.cz.
Ti rozšířili Hedvíčkův blud o své další zjištění: tento výrok měla šestnáctiletá Milada Králová (Horáková) prohlásit na hasičském žebříku, když dávala smyčku kolem krku Neposkvrněné Panny Marie. Přitom měla stát na úzkém žebříku čtrnáct metrů nad zemí a pod ní řvala část davu žádající stržení sloupu a druhá část řvala žádost o zachování sloupu. Ironií je, že Milada Horáková byla s rodiči věřící katoličkou. Teprve poté co si v roce 1927 vzala Bohuslava Horáka, redaktora Československého rozhlasu, přestoupila ne demonstrativně, jak se nám snaží vsugerovat Buquoy-Kopecký namluvit , ale na přání svého manžela, který byl členem Českobratské církve evangelické s rodiči do této církve.
att00021b.jpg
27. června 2010 u příležitosti 60. výročí popravy a 75. výročí vstupu do Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 5 - Smíchově, odhalili v parčíku před svým kostelem pietní místo, které navrhl zdarma akademický sochař Olbram Zoubek. Takto Milada Horáková zatočila s církví, a tak církev zatočila s Miladou Horákovou. Pro pomluvu je všechno dobré.
Jestli má v něčem Buguoy-Kopecký pravdu, je její víra v socialismus. Ovšem ne takový jaký má dotyčný pán na mysli, a v jakém prožil část života. Věřila v český národní socialismus, který nemá nic společného s marxistickým pojetím. Vysvětlit rozdíl, by znamenalo desítek stran textu, a na to není zde místo ani čas.
Dále nám Buguoy-Kopecký chce namluvit, že Milada Horáková po vystudování práv v roce 1926, měla tendenci vstoupit do KSČ a do Československé strany národně socialistické (ČSNS) nespěchala a vstoupila do ní až v roce 1929, kvůli zaměstnání na Útředním sociálním úřadě hlavního města Prahy, kde byl jejím šéfem Dr. Petr Zenkl. Zapomněl se ovšem zmínit o tom, že ještě jako studentka práv se setkala se senátorkou za ČSNS Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR), kam také Milda Horáková vstoupila. Brzy se stala oporou Plamínkové a později její přítelkyní. Přitom do ČSNS vstoupila v době kdy se strana v roce 1926 po vstupu E. Beneše přejmenovala z Československé strany socialistické - když toto jméno přijala v roce 1918 (kdy do ČSNS vstoupili anarchokomunisté např. S.K. Neumann nebo Vrbenský, který po vyloučení anarchokomunistů ze strany v roce 1923 přešel do KSČ, kde se stal významným členem) na Československou stranu národně socialistickou.Do KSČ prý taky nevstoupila proto, že by nemohla dělat ve státní sféře. Zajimavé, zvláště když je známo, že Augustina Kodeřičová (známá jako Gusta Fučíková) jako členka KSČ v roce 1924 pracovala jako úpřednice ministerstva školství.
Buguoy-Kopecký má pravdu, že Horáková byla radikální socialistka, především v prosazování ženských práv a v podobě sociální politiky, která se v Evropě prosadila v šedesátých letech. Neváhala se o svým přesvědčení hádat s každým, kdo s její tezí nesouhlasil. Zároveň jako velká demokratka, která nikdy neodmítla jiný, ač třeba pro ní nepřijatelný názor, se nikdy nesnížila k pomluvám či hrubostem! Právě proto se tak chovala, pro někoho nepochopitelně, jak při nacistickém tak i komunistickém procesu!
Což pro lidi typu Jana Buguoye - Kopeckého je něco nepochopitelného!
Takže opět zítra!
Dozvěděl jsem se, že ve čtvrtek 26. 6. se od 16 hod. koná pietní akt u fiktivního hrobu Milady Horákové na Vyšehradě.

K procesu s Miladou Horákovou a dalšími

23. června 2014 v 18:00 | Vladislav Svoboda na blogu iDnes |  Jiní autoři

Po stopách obětí nejen z ČSNS

Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice

Některým čtenářům tento název nemusí nic říci, protože je známějším pod jménem "Proces s Miladou Horákovou". Tento týden, v pátek 27. června před šedesátičtyřmi lety skončil tento proces s třinácti obžalovanými popravou - Milady Horákové, Jana Buchala, JUDr. Oldřicha Pecla a Záviše Kalandry.
Předpokládám, že jenom málo občanům neříká jméno Milady Horákové nic. Stala se ikonou protikomunsitického odboje. Ikonou, kterou si přivlastňují různí politici, včetně těch co nadšeně vzývali Vitězný únor (Jiří Paroubek) a nebo její jméno některé straší ve snech, jako "významného historika" Jana Nepomuka Berwida - Buquoye z Eligutu alias Jana Kopeckého, který na "Idnes" letos v únoru a březnu snesl snůžku polopravd a lží, čímž klesl na úroveň komunstických soudců, kteří ji v padesátých letech odsoudili k fyzické smrti, zatímco Buguoy - Kopecký ji odsoudil k morální smrti. Ale než se k jeho lžím dostaneme, vraťme se k jaru roku 1950.
Milada Horáková nebyla jediný člen ČSNS, který byl v tomto procesu odsouzen k trestu smrti. Ze čtyř odsouzených byli dva členové ČSNS - dalším byl Jan Buchal. Popravený nestraník JUDr. Oldřich Pecl patřil mezi podporovatele ČSNS. A aby toho nebylo málo, tak ze třinácti odsouzených, bylo celkem sedm členů ČSNS. Z toho čtyři byli bývalými poslanci ČSNS: Milada Horáková, Františka Zemínová, jediná prvorepubliková žena ve vysoké stranické funkci - byla první místopředsedkyní strany, Antonie Kleinerová a Jan Přeučil (otec herce Přeučila).
Proces byl vyjímečný i svým ohlasem. V prvních třech dnech byl soud doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí. Všechny volaly po přísném potrestání, většinou po trestu smrti!
Byl to důsledek instrukce aparátu komunistické strany, v níž mimo jiné stálo: "Široce podchyťte ohlas procesu. Nechť promluví hlas lidového hněvu. Připravte závodní schůze a projevy, na nichž náš lid řekne, že zesílí bdělost, že zvýší své pracovní úsilí, že zbytky reakce rozdrtíme. V usnesení nechť je žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinů."
Občané této žádosti vyhověli. Soud obdržel na 6300 rezolucí, žádající smrt a plných výrazů jakozlotřilá chamraď, zavilí zločinci, krvaví psi.
Pro přiblížení tehdejší dokreslení atmosféry jsem se rozhodl zvěřejnit dvě rezoluce (zveřejněné v knize Estébáci, tuneláři, miliardáři...) :
V Ústí nad Orlicí dne 9.6. 1950
Státnímu soudu v Praze
My pionýrky střední školy dívčí v Ústí nad Orlicí, mladé budovatelky naší lidově demokratické republiky, projevujeme uspokojení nad vynesenými rozsudky, které mají zaslouženě potrestat zrádce a rozvratníky naší vlasti. Vždyť oni připravovali novou válku, která by naši milovanou zemi zpustošila a jíž by padlo za oběť sta tisíce lidských životů.
Třebaže jsme mladé, pomáháme budovat naší socialistickou republiku a nesmíme dopustit, aby několik jedinců chtělo zmařit úsilí celého národa jen pro své sobecké zájmy. Věříme, že spojenými silami se nám podaří odstranit z naší vlasti všechny zpátečnické živly.
Ve zdárný výsledek společné práce a úsilí k zvýšení úrovně našeho lidu a v povznesení celého národa pevně věří a všemi silami pomáhají pionýrky střední školy dívčí v Ústí nad Orlicí
170b.jpg
V Plzni dne 5. června 1950
Prazdroj Plzeňské pivovary národní podnik Plzeň Závodní rada
Zaměstnanci Plzeňských pivovarů s rozhořčením sledují průběh procesu s reakční skupinou špionážníků a pomahačů války, osnovatelů války a úkladů proti republice, Sovětskému svazu a zemím lidových demokracií.
Žádáme pro tuto zločineckou skupinu, která organizovala převrat a puč a nastolení vlády kapitalistů za přímé pomoci anglo-amerických válečných štváčů, co nejpřísnější tresty.
Jako odpověď na tyto zločinecké úklady zvyšujeme bdělost a ostražitost na svém závodě, aby naděje a pokusy zpátečníků na maření jednoty ROH a pracujícího lidu a naší cesty k socialismu byly natrvalo zastaveny a znemožněny.
Svou prací, plněním budovatelských úkolů a rozvojem socialistického soutěžení dáme odpověď imperialistům, snažícím se o obnnovu kapitalistického hospodářství. V úzké spolupráci se Sovětským svazem a zeměmi lidových demokracií budeme pokračovat v boji za mír, štěstí a spokojenost, kterou od roku 1945 budujeme.
dh.jpg
Diváci na procesu


Tehdejší atmosféru také velmi dobře vystihuje i projev prokurátorky Ludmily Polednové-Brožové:
Státní soude! "Lidé, měl jsem vás rád, bděte!" To je naléhavý vzkaz našeho národního hrdiny, Julia Fučíka, který dobře věděl, že jsou takoví, kteří nemohou říci jako on "lidé, mám vás rád," protože mají rádi jen své továrny, své velkostatky, svou pochybnou politickou kariéru, jen zisk, jen peníze. Peníze, které nechtějí sami poctivě vydělávat, ale vydřít na druhých.
A my si dáváme pozor před takovýmito nepřáteli lidu, dovedeme je najít a tak jsme našli i tyto zde a posadili je na lavici obžalovaných. Nemohou se vymlouvat, byli varováni. Náš pracující lid řekl v únoru 1948 jasně všem rozvratníkům a zrádcům: "Ne, republiku si rozvracet nenecháme."
Obžalovaní však poslouchali raději západní imperialisty a uprchlé zrádce, sloužící válečným paličům. Každý úspěch na naší cestě k socialismu zvyšoval jen jejich nenávist.
A tak zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková dávala v podzemí dohromady nepřátelské bandy ke zničení republiky.
Zatímco údernice Dítětová ze spojených oceláren v Jihlavě plnila tvrdé normy na 159%, aby přispěla ke zvýšení životní úrovně svých spoluobčanů, organizovala obžalovaná Kleinerová špionážní síť, aby své spoluobčany zrazovala.
Zatím co naše ženy nastupovaly do práce, aby uvolnily muže pro obtížnější zaměstnání a tak pomohly výstavbě šťastné budoucnosti pro naše děti, obžalovaná Zemínová pomáhala také při výstavbě - ale teroristických skupin.
Zatím co naši dělníci a rolníci plnili náš pětiletý plán, obžalovaný Hejda také plnil - ale nepřátelské špionážní ústředny zprávami s důležitými státními tajemstvími.
Stejně tak se chovali i ostatní obžalovaní - a to v době, kdy vzrůstá údernické hnutí, množí se socialistické smlouvy. V době kdy každý poctivý občan naší republiky si pokládá za čest pracovat lépe, pracovat rychleji. Ale tomu obžalovaní nechtěli rozumět. Proto vítali každé nové válečné štvaní tábora války, radovali se z atomové bomby, slibovali a připravovali se na to, že se stanou v případě válečného útoku na naší republiku pátou kolonou, a že všemi prostředky budou pomáhat útočníkovi. Válka - to byl společný program těchto zločinců.
A proč chtěli obžalovaní uvalit hrůzy války na naší vlast? Proto, aby naší republiku zaprodali západním imperialistům. Aby z pracujícho lidu udělali znovu otroky. Aby továrny, které konečně patří všem, dali kapitalistům pro jejich bezpracné zisky. Aby statkářům darovali půdu, na které poctivě pracují naši rolníci...A pracujícímu lidu aby vrátili hlad, krise, nezaměstnanost, žebračenky.
V tisících rezolucí, které dostáváme, se s hnusem odvrací náš lid od těchto zrádců. A naše dobré ženy a mámy se ptají, kam jste daly srdce, vy obžalovaná Horáková, Kleinerová, Zemínová, když jste zrazovaly naší vlast a boj milionů žen za mír?
Obžalovaní se těžce provinili proti lidu naší republiky. Ale nejen proti našemu lidu, ale proti všem poctivým lidem na celém světě, kteří nejsou ochotni umírat za špinavé cíle těchto lidí a jejich velitelů - amerických imperialistů. Obžalovaní spáchali zločin také na dělnících v Americe, kteří marně hledají práci, na stávkujících v Anglii, na dělnících v Itálii, do nichž kapitalisté dávají střílet, na dělnících francouzských, kteří odmítají nakládat zbraně určené proti ženám a dětem ve Vietnamu. Spáchali zločin také na řeckých, španělských a jugoslávských vlastencích, kteří trpí ve fašistických žalářích.
Hlavní důvod této zločinné činnosti je strach. Imperialisté a jejich slouhové se bojí. Bojí se zemí lidové demokracie, které v čele se Sovětským svazem ukazují všem vykořisťovaným a zbídačovaným lidem kapitalistických zemí, že se dá lépe a v míru žít - bez kapitalistů. Proto se kapitalisté třesou před slovem mír, proto pronásledují a stavějí před soud lidi, kteří vylepují plakáty, na nichž je napsáno toto nejkrásnější slovo na světě.
Nyní svět války postavil ve Francii před soud E. Cottonovou, protože se stala hlasatelkou míru. Náš svět, svět socialismu, pokroku a štěstí lidstva, odsuzuje s těmito obžalovanými i útočnou válku. Toto hlavní přelíčení je součástí velkého boje za mír: Ať tedy soud vyřkne spravedlivý rozsudek ve jménu pracujících, ve jménu socialismu a ve jménu míru!
Ve čtvrtek 8. června se ozval i Jan Drda, jehož slovník byl otřesný: smečka záškodníků, vyvrhelové, odporný cynismus, nejodpornější zrádci národa i vlastizrádci, zvlčilý cynismus, zkrachovaní politikáři, kapitalističtí dravci, zavilý trockistický vyvrhel, spřeženstvo vlastizrádců, rozvratníků a špionů.
sp.jpg
Neuvěřitelná manipulace s lidmi, kteří ve své zaslepenosti, zfanatizováni komunistickou vrchností, plivali na lidi, kteří už za doby nacistické okupace bojovali za demokracii, je cítit i z výpovědi Antonie Kleinerové.
ak.jpg
"Třikrát se zúčastnil mého výslechu i Šváb (bratr Marie Švermové). Při každé návštěvě mi do krve rozbil obličej. Při posledním setkání na mne řval: Jestli se přiznáte nebo ne, tím se na věci nic nezmění. Rozsudky pro vás stejně máme...Nedlouho před zahájením procesu mi referent řekl: Jestli budeme soudit vnitřní odboj, budete popravena vy. Když budeme postihovat zahraniční styky, tak to bude Dr. Horáková."
A co dělal Klement Gottwlad? Četl zprávy které dostával během procesu každý den na stůl. Tady jsou některé z nich:
a2.jpg
b2.jpg
Každý den se procesu zúčastnil některý zaměstnanec kanceláře prezidenta republiky, a podával z procesu zprávy. Většinou tyto zprávy byly psány na stroji. Tento písemný záznam, který má víc stran je jediný psaný ručně.z.jpg











Milost žádalo i pár Čechů. Mezi nimi je i tato rarita. Ovšem pan Nosek podepsaný na tomto papíře, zkomolil jméno Kleinerové.
t.jpg
Kromě Alberta Ensteina, žádali o milost Winston Churchill, Eleonor Rooseveltová a tisíce dalších významných lidí celého světa.
Buguoy-Kopecký ve svém pomlouvačným blogu píše, že žádosti o milost Miladě Horákové přicházeli především z USA a Velké Británie. To se úplně nezakládá na pravdě. Žádosti o milost přicházeli především z Norska. Na některých bylo podepsano i sto třicet význmanýcvh Norů. Z USA přicházeli především žádosti o milost Záviše Kalandry, jako významného historika. Doufám, že nyní po tomto zjištění Buguoy - Kopecký nenapíše blog o tom, že Kalandra byl agent CIA a nebyl popraven.
th.jpg
Jediná Milada Horáková odmítla žádat o milost. Za ní to udělal její starý otec a dcera. Oproti jiným asi už věděla, že komunisti neznají slovo milost. nm.jpg
Zde je potrzení její jistoty. A co Gottwald? Nic, dal si asi panáka a podepsal! A nebyl to jeho první a ani poslední podpis.
m_214.jpg
A co oběť? Zde jsoroz.jpgu poslední slova zrádkyně, rozvratnice a válečné štváčky Milady Horákové:"Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to..."
A co nám přeje autor nenávistných, lživých blogů Buguoy-Kopecký? A co komunisté Semelová a Ransdorf, kteří si taky přisadili?! Nevím, ale donutili mě, abych jsem jejich lži vyvrátil. To je taky důvod, proč jsem se rozhodl do konce týdne, každý den, ve stejnou dobu vydat blog, který jejich lži vyvrácí.
Takže zítra.

Jiří Neradílek na skok z Austrálie do staré vlasti

23. června 2014 v 16:56 | Miroslav Rozkošný |  Jiní autoři

Neradílek hrál jazz a přednášel poezie

Koncert přerovské bluesové skupiny Mothers follow chairs se zpěvačkou Petrou Uvírovou zahájil v restauraci přerovského pivovaru večer jazzu a poezie, který se konal v pátek 20. června. Na hlavního učinkujícího, přerovského rodáka a už desítky let občana Austálie Jiřího Neradílka si však hosté večera museli počkat. Ne však dlouho. Jiří Neradílek přišel brzy s omluvou, že je unaven. Omlouvanou únavu mu mělo způsobit setkání maturantů po padesáti letech, kterého byl účastníkem. " Je to příšerné," komentoval Neradílek jak ten čas letí. Věk a únava z družného veselí při setkání spolužáků však nebyla na Jiřím Neradílkovi znát. Syn váženého přerovského lékaře a bratr pražského primáře, který sám sebe označil za černou ovci rodiny, s vervou přednášel svoji poezii a také na jeho trumpetě únava nebyla znát. "Jeho temperament a navíc v tom věku je úžasný," řekl jeden z návštěvníků, Lubomír Šimčík z Přerova.

Pět fotografií Miroslava Rozkošného najdete v galerii v levé záložce tohoto blogu

První a druhá světová válka byly podle historiků jednou válkou ve dvou etapách

21. června 2014 v 18:52 | Dominik Duka na Radiožurnálu |  Aktuality
vybíráme z vysílání21. června 2014 v 09:10

Vzpomeňte si na oběti války, která se nesmí opakovat, vyzývá Dominik Duka

Dominik Duka připomíná oběti první světové války - Foto: Filip Jandourek
Dominik Duka připomíná oběti první světové válkyFoto: Filip Jandourek
Letos si připomínáme 100 let od vypuknutí první světové války, která způsobila bolest a utrpení ve většině rodin našeho národa. I o ní se zmiňuje Dominik Duka.
Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, chtěl jsem psát o první světové válce, ale jaksi automaticky mi naskočil titulek "světová válka". Jsme sice zvyklí hovořit o první a druhé světové válce, ale řada historiků má za to, že to byla jedna válka ve dvou etapách a že ta první je důležitější událostí. Od jejího počátku uplyne 100 let.
V každé vsi máme pomník se jmény obětí, téměř každá rodina v ní někoho ztratila. Tak, jak byl přelom století ve znamení nových technologií, byla první válka ve znamení podcenění těchto technologií, které přinesly vojákům nepředstavitelné utrpení - letadla nebo bojové plyny.
V první chvíli odmítl papež Pius X. rakouskému velvyslanci nejen požehnání pro císařskou a královskou armádu, ale i osobní požehnání pro císaře Františka Josefa. Naopak varoval před tím, že císařovo jméno bude proklínáno.
Vatikánská diplomacie vyvinula obrovskou aktivitu, aby válce zabránila a teprve po vstupu Anglie do války jistým způsobem rezignovala. Díky moderním sdělovacím prostředkům a dopravě mohl být do této války povolán děsivý počet mužů ve zbrani. Bylo jich 60 miliónů!
Hlavním znakem války byla naprostá neúcta k životu, vojáci se stávali jen figurkami na strategických mapách vojevůdců a byli vědomě posíláni na smrt jen proto, aby nepřítel měl ještě větší ztráty. Tato neúcta k životu zmrzačila lidi fyzicky i duševně. Po válce už svět nebyl takový, jako před ní, hodnoty se rozpadly. Válka neskončila vítězstvím, ale vyčerpáním.
Za oběti války budu sloužit rekviem nejen já, ale i kněží v mnoha farnostech. Rád bych, aby i ti, kteří obvykle do kostela nenajdou cestu, pro jednou udělali výjimku a přišli se svými dětmi a vnoučaty a připomenuli jim jejich prapradědečka, který položil život v kruté válce, která se už nesmí opakovat.