Únor 2015

K smrti Borise Němcova

28. února 2015 v 23:08 | převzato z Deníku.cz

Úřady povolily opozici uctít Němcova pochodem v centru Moskvy

Moskva - Moskevská radnice povolila uspořádat v neděli odpoledne smuteční pochod za zavražděného politika Borise Němcova. Pochod povede z východní části centra přes nábřeží na most, kde byl kritik Kremlu v noci na dnešek zavražděn, potvrdila radnice.
Ilustrační foto
Ilustrační fotoAutor: čtk
Smuteční pochod se odehraje namísto povolené opoziční demonstraci proti krizi a válce na Ukrajině, který se měla konat jako "jarní pochod" na okraji metropole.
Trasa smutečního pochodu nicméně mine hlavní tepnu metropole, Tverskou ulici, a Rudé náměstí. Akce má začít v 13:00 SEČ a organizátoři čekají účast až 50.000 lidí.
"Policie bude pečlivě prohlížet účastníky akce, aby zabránila provokacím," upozornila radnice a vybídla, aby lidé přistupovali k bezpečnostním opatřením s porozuměním.
Na místo zločinu, které se nachází nedaleko od Kremlu, již nyní přicházejí davy lidí a kladou zde květiny k uctění Němcovovy památky.
Média předpokládají, že Němcov byl i v době vraždy "pod dohledem" úřadů, stejně tak jako okolí Kremlu má patřit k nejlépe střeženým v zemi, a tak očekávají, že dopadení pachatelů zřejmě bude otázkou krátké doby. Avšak vyšetřovatelé zatím jen hovoří o množství různých verzí, ale dosud žádné dopadení neohlásili.

Poúnorová dohra atentátu na Heydricha

28. února 2015 v 23:01 | Vladislav Svoboda na blogu iDnes |  Jiní autoři

K osudu Václava Knotka

Jedním z těch kteří se připravovali na atentát na říšského zatupitele Reinharda Heydricha spolu s Jozefem Gabčíkem byl radista Karel Svoboda.
Vcálav KnotekVáclav Knotek
Bohužel se zranil a na jeho místo nastoupil Gabčíkův přítel Jan Kubiš. Karel Svoboda se dočkal až v září 1944, kdy byl jako člen skupiny Wolfram vysazen v protektorátu. Ale krátce po seskoku byl zatčen gestapem, surově mučen, takže mu nelze vyčítat, že prozradil úkryt své radiostanice. Poté byl převezen do koncentračního tábora Flossenberg. V dubnu 1945 opustil tábor v pochodu smrti, který byl naštěstí po třech dnech osvobozen americkou armádou.
Po válce začal pracovat jako úředník ministerstva zahraničí. A tam mu v červnu 1948 zavolal jeho bývalý kolega z Anglie, št. kapitán Václav Knotek.
Štábní kapitán Václav Knotek (1918 - 1948) pocházel z Prostějova, odkud odešel učit jako učitel do měšťanské školy do podkrkonošského Studence, kde vyučoval výtvarnou výchovu a francouzský jazyk. Václav Knotek byl vlastenec, aktivní sokolský pracovník, kde byl župním náčelníkem. Na začátku školního roku 1938/39 byl mobilizován.
Po příchodu nacistů se ihned zapojil do odboje a vytvořil odbojovou organizaci, která byla součástí Ústředního vedení odboje domácího - ÚVOD. V té době byl již ženatý a měl dva malé syny Na základě varování před zatčením gestapem opustil Studenec 28. února 1940. Přes potíže se mu podařilo přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii dostat do Francie, kde se přidal k československé armádě. Po porážce Francie odešel do Velké Británie, kde pracoval pod vedením Františka Moravce ve zpravodajském odboru exilového ministerstva národní obrany, později povýšil na vedoucího šifrovacího oddělení. Významně se podílel na přípravě výsadkové skupiny Antimony. Na jedné z konspiračních adres se v Nové Pace nacházel jeho strýc František Kulhánek, další dvě adresy byly v jeho předválečném působišti - ve Studenci. Na sklonku války měl být vysazen v protektorátu, bohužel se ani jeden ze dvou pokusů, k vůli nepříznivému počasí, neuskutečnil.
Po skončení druhé světové války se stal přednostou šifrovacího oddělení ministerstva vnitra. Úzce spolupracoval s docentem Vladimírem Krajinou. Z ministerstva vnitra byl v říjnu 1946 odvolán komunistickým ministrem Noskem kvůli členství v Československé straně národně socialistické a protikomunistickým postojům. Na ministertstvo se vrátil počátkem roku 1947 (do repatriačního oddělení) a pracoval tam až do komunistického puče. 26. února uprchl těsně před zatčením a dostal se do Londýna. Později za ním emigrovala i jeho rodina.

slide-16-728.jpg
V červnu 1948 byl pod cizím jménem (s pasem na jméno John Robert Coles) vyslán Vladimírem Krajinou do Prahy, aby navázal spojení s předními protikomunisticky smýšlejícími činiteli. Po příjezdu do Prahy odjel do bytu Oldřicha Šorma. Hned druhý den mu bylo osudové kontaktování Karla Svobody na ministerstvu zahraničí. I když se nepředstavil, Karel Svoboda svého bývalého nadřízeného poznal po hlase. Vytušil, že jde o konspiraci a že se Knotek vrátil. Slíbil, že ještě téhož dne se s volajícím sejde. Oba spolubojovníci se skutečně u Prášné brány sešli. Ale již pod kontrolou StB, kterou Svoboda o schůzce informoval. Jejich procházka skončila na lavičce na nábřeží u Právnické fakulty. Během rozhovoru obou mužů se k lavičce přiblížili uniformovaní policisté a Václava Knotka zatkli. Převezli ho do vězení ve Washingtonově ulici, kde Václav Knotek rozkousl ampuli ciankáli, aby uchránil své spolupracovníky. Po rozkousnutí ampule upadl Václav Knotek do bezvědomí a byl převezen na Karlovo náměstí, kde dostal adrenalinovou injekci přímo do srdce.knotek_17.jpg
Smrt Knotka StB tajila. Prohledala jeho oblečení, kde nalezli druhou ampuli a bohužel také seznam 15 osob, na které se chtěl obrátit. To byla obrovská Knotkova chyba. Oldřichu Šormovi se podařilo utéct do zahraničí. Ostatní byli zatčeni, vyslechnuti a přestože se s Knotkem nesetkali, byli neustále pod dohledem StB.

knotek_13.jpgknotek_14.jpg
Poté co se provalila Knotkova smrt, tak celá vesnice, která ho po válce nadšeně vítala, ho odsoudila jako zločince.
Po listopadu 1989 byl št. kapitán Václav Knotek povýšen na plukovníka, a v roce 2012 byl ministerstvem obrany České republiky vyznamenán in memorian Křížem obrany státu. A tak se dá řící, že Václav Knotek byl poslední mrtvý z heydrichiády.
Tento příběh byl podkladem k 12. dílu seriálu 30 příběhů majora Zemana, s názvem Kleště

K jednomu z důsledků únorového převratu

24. února 2015 v 23:30 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři
25. únor 1948
Jedním z důsledků únorového komunistického převratu byl pád Československé strany národně socialistické a její přejmenování na Československou stranu socialistickou, což nebyl nový název, ale spíše návrat do let 1918 až 1926, kdy se tak jmenovala.
Na této změně někteří "spasitelé", poté co strana skončila v konkurzu, se snažili dokázat, že majetek nepatřil současné ČSNS, ale ČSNS z období před pětadvacátým únorem. Kaluža, který před dvěma lety vystoupil ze současné ČSNS a snaží se, jako další v řadě, založit "novou" Československou stranu národně socialistickou, v tomto smyslu bombardoval prezidenta, vládu, Parlament, Senát a bůh ví koho, tvrzením, že prodaný majetek, včetně domu na náměstí Republiky nemohl být prodán, protože současné ČSNS nikdy nepatřil.
Další "spasitel", který se podepsal nad současným stavem, Karel Doskočil, hledal úpěnlivě zápis z posledního zasedání ÚR ČSNS z 24. února 1948, který měl údajně vyloučit všechny členy ČSNS, kteří vstoupili do Gottwaldovy vlády. Bohužel nic nenašel, tak se aspoň oháněl tím, že Vladimír Krajina měl ještě v roce 1993 tvrdit, že to je pravda.

Jaká je pravda? Podle těchto tvrzení by byli jedinými vyloučenými Emanuel Šlechta a Alois Neumann, kteří přijali místo v Gottwaldově vládě. Ale co ostatní? Patková, Hulinský, David, Klinger, Hnilica, Kučera, Kopřiva a další, kteří tvořili vedení ČSS. Kromě toho neexistuje zápis ani usnesení z posledního zasedání ÚR z 24. února. To co víme, známe pouze z knih a vzpomínek účastníku tohoto zasedání (především z knih Prokopa Drtiny a Vladimíra Krajiny). Osvěžme si trochu paměť.

Na zasedání vystoupila Milada Horáková a všem sdělila informaci, že Gottwald má v úmyslu doplnit vládu novými členy poslanců a jiných funkcionářů těch politických stran, jejichž ministři odstoupili. Vyjednává a posílá za tím účelem emisary na některé známější politiky těchto stran a snaží se je získat pro vstup do vlády bez ohledu na stanoviska jejich stran. Pohlédla dozadu do jedné z posledních řad a zeptala se :"Chtěla bych vědět, zda je to pravda. Může nám bratr poslanec Neumann potvrdit tuto informaci?"

Neumann váhavě potvrdil správnost jejího sdělení a odpověděl pouze: " Že vždy dělal Benešovu politiku". Po nátlaku Horákové a ostatních připustil, že by nabídku přijal i bez souhlasu strany. Druhý z těch co přijali místo v Gottwaldově vládě - Emanuel Šlechta na toto zasedání už nepřišel.

Tyto útržky z knih jsou jediným záznamem tohoto historického zasedání. Jediné co existuje, je dopis Vladimíra Krajiny a Vladimíra Šolce z 25. února prezidentovi republiky Edvardu Benešovi. Jejich sdělení je čistě jejich soukromé, a nemá žádný právní význam. (viz příloha)


A i kdyby existoval tento tolik hledaný "zápis", tak nejdůležitější je datum - březen 1990, kdy Krajina a spol. svolali do Prahy, do domu na nám. Republiky, sjezd exilové ČSNS, který odsouhlasil sloučení se stávající ČSS. A ať se to někomu líbí či nelíbí, jediným právním nástupcem ČSNS je stále ČSNS, a ne ČSNS 2005, Lvi, či Kaluža, Babinec, Vondrouš a další, kteří se chtějí na její slávě a historii přiživit.


Dnes odeznělo na Radiožurnálu

23. února 2015 v 22:40 | odpovídala Petra Procházková |  Aktuality

Petra Procházková o Ukrajině: Putin narušuje jednotu Evropy. Mezi slabé články patří Maďarsko i Česko

Vladimir Putin má podle slov Petry Procházkové velký vliv na separatisty na východě Ukrajiny - Foto:  ČTK/AP, Pavel Golovkin
Vladimir Putin má podle slov Petry Procházkové velký vliv na separatisty na východě UkrajinyFoto: ČTK/AP, Pavel Golovkin
Schůzka Angely Merkelové, Francoise Hollanda, Petra Porošenka a Vladimira Putina v Minsku vyústila v mírovou dohodu. Na východě Ukrajiny se však stále bojuje a termín zastavení konfliktu zůstává velkým otazníkem, jak ostatně uznává také redaktorka Lidových novin Petra Procházková v rozhovoru s moderátorkou Helenou Šulcovou.
Konflikt na východě Ukrajiny podle ní přerostl lokální význam a stal se jedním z velkých světových problémů. Boje se můžou vléct ještě další řadu let a hlavní problém nebude vyřešen. "Zmrazí se a vznikne latentní válka. Východ Ukrajiny bude územím ovládaným nikým nebo Moskvou," přibližuje jednu z možných variant. Ukrajina se tak může stát zdrojem trvalého neklidu, stejně jako v minulosti Čečensko.
22:03
Rozhovor s redaktorkou Petrou Procházkovou, která se před několika dny vrátila z Ukrajiny, o dění na východě této země, strategii Ruska a Vladimira Putina a také o tom, proč na Ukrajině pořád není mír. Moderuje Helena Šulcová.
Dodržení příměří je podle Petry Procházkové problematické už proto, že není jasné, kdo proti sobě vlastně stojí. "Na jedné straně jsou Ukrajinci, kteří se podřizují jednomu generálnímu štábu. Ale na druhé straně je podivný amorfní útvar, který si říká Novorusko. Figurují v něm politici, které nikdo moc nezná. Vše je řízeno z Moskvy," přibližuje ve zkratce.
Na jedné straně jsou Ukrajinci, kteří se podřizují jednomu generálnímu štábu. Kdo stojí proti nim? - Foto:  ČTK/AP, Vadim Ghirda
Na jedné straně jsou Ukrajinci, kteří se podřizují jednomu generálnímu štábu. Kdo stojí proti nim?Foto: ČTK/AP, Vadim Ghirda
Vladimir Putin má podle slov Petry Procházkové velký vliv na separatisty, a to především z pragmatických důvodů. "Bez podpory Kremlu by neměli materiální vybavení, munici, jídlo ani servis v podobě dovolených pro zraněné rebely. Vladimir Putin má nad nimi téměř absolutní moc," domnívá se.
Současně připomíná, že kdyby Vladimir Putin chtěl zastavit boje, mohl by uzavřít hranice, separatisté by tak nebyli podporováni z ruské strany a Ukrajina by si s nimi jistě poradila sama.
"Neviděla jsem žádného zahraničního vojáka NATO na straně rebelů," říká Petra Procházková k vyjádření europoslance z KSČM Miloslava Ransdorfa, podle něhož na Ukrajině působí kontraktoři právě ze zemí NATO. "Dobrovolníci jsou bezpochyby na obou stranách," připouští redaktorka. Nejde však o akci řízenou NATO. "Pokud člověk neprozradí zdroje nebo neukáže důkazy, jde o šíření poplašné zprávy a nezodpovědné šíření bludů," tvrdí na adresu Miloslava Ransdorfa.
Sankce ze strany západních zemí podle ní vůbec nic neřeší, protože doléhají na ty, které nechceme trestat. "Vše, co se děje, obchází Vladimira Putina. Kdyby například došlo k ostraze hranic z ukrajinské strany mezinárodními jednotkami, ke krvavému konfliktu by nedošlo," zamýšlí se Petra Procházková.
Jak však uvádí, západní země se rozhodly, že nebudou dělat nic, s čím Vladimir Putin nesouhlasí. "Je to začarovaný kruh," přiznává. Rusko má navíc v Evropě spojence. "Vladimir Putin vždy narušoval jednotu v Evropě, vybíral si ty nejslabší články. Teď jsou jimi Maďarsko a také Česká republika," upozorňuje Petra Procházková.
Celý rozhovor si kdykoliv poslechněte v našem iRadiu nebo kliknutím na odkaz v tomto článku.

Z rozhovoru LN s Marií Tomakovou

22. února 2015 v 23:10 | Petra Procházková v Lidových novinách |  Aktuality

K ročnímu vývoji na Ukrajině

LN: Když jsem četla protiruské
sankce, musela jsem se smát

Tisková konference Vladimira Putina. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávyTISKOVÁ KONFERENCE VLADIMIRA PUTINA. | FOTO: REUTERS
PRAHA "Pochopila jsem, jak moc se Evropa bojí Vladimira Putina," říká v rozhovoru pro LN Marie Tomakovová, která stála u vzniku hnutí Euromajdan SOS. Reakce evropských politiků na dění na Ukrajině ji zklamaly, tvrdí ve chvíli, kdy si Ukrajina připomíná první výročí krveprolití na kyjevském Majdanu.
V noci z 18. na 19. února 2014 zahynulo v pouličních bojích v Kyjevě 18 lidí. 350 lidí včetně policistů bylo zraněno. "Tak tyhle strašlivé, krvavé zprávy mě zastihly v Bruselu. Ihned jsme si vyměnili letenky a­ odjeli zpátky domů," vypráví spoluzakladatelka slavné organizace.


Ke zpravodajské službě (III)

22. února 2015 v 22:34 | Miroslav Polreich |  Jiní autoři

dokončení

To vše má však i druhou stranu. Koho bylo třeba důsledně poškodit a nebo likvidovat, těm se do úst vkládaly věty, které by je z tehdejšího pohledu mohly co nejvíce očernit a usnadnit tím jejich pronásledování. Kdo chce s takovým materiálem pracovat a dát navíc "dokumentům" punc pravdy a objektivity, se musí asociovat s autory policejních podkladů minulého režimu. Jinak to ani nejde. Dnes je proto velmi těžko tyto nové vykladače historie, ale i osudů jednotlivých lidí obtížně věcně, ale i morálně oddělit od minulé StB.
O "pravdivosti" materiálů StB máme v povědomí dostatek soudních rozhodnutí. Ty již odhalily podstatu jejich hodnoty. To nijak nepřekvapuje. Těžko pochopitelným je však fakt, že obhájcem estébáckých dokumentů vždy je Ministerstvo vnitra, které, dle prosté logiky, by k nim mělo mít právě ten nejkritičtější přístup. Vždy jsem zvažoval, co je to asi za lidi (Pavel Žáček a spol. z Ústavu), kteří ještě v dnešní době tak vehementně a bez pochybností obhajují výsledky "práce" StB a mají to dokonce v popisu práce. Samozřejmě že vysvětlení znám. Bez nepřítele se lidem s nižší inteligencí a hlavně morálkou těžko žije a tak ho musíme stále hledat. Zmiňované procesy byly založeny na domněnce, že někdo někoho neoprávněně nařkl ze spolupráce s StB a dal do registru.
Můj případ je však obrácený, ale v podstatě stejný. Je to v podstatě povídka o tom "Jak se jim ze mě nepodařilo udělat hrdinu". Opět se jedná o falešné podklady. Nejsem sice obviňován, ale naopak je mě přisuzována, rovněž neoprávněně, jistá, chce se říct, nehynoucí zásluha, kterou, ale nejsem schopen potvrdit. Takže bych měl být (asi pro lhaní a klamání úřadů) také žalován. Možná, že se tak jednou stane. Vysvětlím.
Po telefonickém ohlášeni, mě navštívil důstojník Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. Vysvětlil, že studoval mé materiály uložené na MV a také na ÚV KSČ. Ocenil mé zásadové postoje. Při polemikách, jak hovoří záznamy a dokumenty, jsem prý použil různých příkladů, které konkrétně, to je jmenovitě, obviňovaly policejní orgány z násilí a dokonce mučení příslušníka rozvědky. Požadoval proto ode mne bližší informace, což byl vlastně hlavní účel jeho návštěvy. Celou věc chtějí prošetřit a viníky potrestat. O ničem takovém jsem bohužel nevěděl. Nemohl jsem vyhovět. Na důkaz pravosti a přesnosti záznamu mě bylo uvedeno i jméno mučené osoby. To jméno jsem však neznal a nikdy o něm neslyšel. Rozhovor, který nebyl krátký jsme přerušili a sešli se jindy, abych si věci nechal proběhnout hlavou, neboť je to již dávno a třebas si vzpomenu. Já jsem si sice byl jist, ale nabízený termín jsem přijal.
Při dalším našem setkání mě byly dokonce předloženy dokumenty s mými citacemi. Opět jsem musel uvést, že to není pravda. K mému rozpomenutí mě byl dán k nahlédnutí pramen. I jméno osoby, která zápis psala. Samozřejmě jsem si vzpomněl na jméno toho pána i na tvrdé argumenty použité z obou stran i vyhrůžky proti mé osobě či dokonce rodině. Konkrétní údaje, o které nyní však šlo, a v zápisu byly uvedeny, jsem však já nikdy nevyslovil a mé argumenty byly, řekněme, daleko kultivovanější, než jsem se dočetl v zápise. Naše jednání nakonec skončilo s tím, že materiály o mě a údaje, které jsem měl poskytnout při dokazování nezákonného jednání příslušníků Ministerstva vnitra a ÚV KSČ v konkrétnosti i obecně, nejsou zcela pravdivé. Pochopili jsme to oba. Vyslýchající kapitán byl myslím rozumný, kulturní a argumentu přístupný člověk. Nakonec se jenom podivil, jak jsem já mohl kdysi spojit své mládí s komunistickou myšlenkou a já na oplátku se zase divil, jak může on dnes, při své inteligenci se babrat v estébáckých smyšlenkách a hledat v nich pravdu.
Vysvětlit nepravdu v zápisech o mé osobě je jednoduché. Veškeré materiály byly upravované tak, abych byl jednoznačně označen za pravicového liberála, nepřítele režimu a ztížena tak má cesta i rodiny při zajištění samotné existence. Proto jsem také téměř 2 roky nemohl pracovat a to ani fysicky. Byl jsem pod sledovačkou a mým potenciálním zaměstnavatelům bylo vyhrožováno. Teprve po různých intervencích byla uvolněna klatba a bylo mě umožněno živit rodinu.
S úsměvným pohledem bych dnes mohl konstatovat, že manipulace s materiály mě staví do lepšího světla, než vlastně jsem. Ty nevyslovené, ale zaznamenané texty byly opravdu "hrdinské". Takže dnešní pánové (to whom it may concern) - pravda je složitá věc, zvláště když se s ní chce manipulovat. Držet se ji však je daleko obtížnější a náročnější. Přicházíte v tom případě totiž o příležitost se přizpůsobit dané objednávce doby se všemi přívětivými a příznivými důsledky.
Má "historie" je však přeci jenom ještě trochu složitější. Tajné materiály nabízejí jakoby jistou záruku důvěryhodnosti. Proto jsou vlastně tajné. Ale pozor, protože nemohou být vystaveny oponentuře, je převládající domněnka o pravdivosti tajných spisů zcela falešná. To se dokonce může týkat materiálů těch nejtajnějších z tajných. Mám na mysli zprávy dokonce sovětské rozvědky. Uvedu příklad.
Jednoho dne mě zavolal přítel "po profesi" a ptal se, jestli jsem četl "Mitrochinův archiv" týkající se tajných dokumentů sovětské špionáže. Protože o těchto věcech něco vím, nerad o nich čtu. Takže ne. "To by jsi měl. Píše se tam o Tobě".
Christopher Andrew, profesor soudobých dějin na univerzitě v Cambridge vydal totiž spolu s Vasiliem Mitrochinem hutnou knihu (v češtině 700 stran), která byla přeložena do mnoha jazyků. Autor, člen sovětské rozvědky, pracoval nakonec v archivu, odkud odnášel kopie dokumentů. Doma je ukrýval (zakopal na zahradě) a po revoluci v roce 1992 je odvezl do Anglie. S panem profesorem soudobých dějin je poté vydal. Byla to "bomba". Dosud nikdo nevynesl tolik přísně tajných dokumentů přímo z centrály dnes již ruské rozvědky. Tajné, jak jsem již napsal, musí být také pravdivé. O pravosti těchto dokumentů, pokud vím, se nepochybuje. Nu opět na svém případě jsem poznal, že k pravdě mají daleko.
Kniha popisuje moje aktivity v době invaze armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Byl jsem v New Yorku a konkrétně činný kolem jednání Rady bezpečnosti. V podstatě jsem dle zpravodajských informací měl přinutit ministra zahraničí Jiřího Hájka k přednesení projevu, "nebo bude prohlášen za zrádce". Fakta jsou opět jiná. Je sice pravda, že prvý projev v RB (ještě před příjezdem ministra Hájka) jsem napsal a Jan Mužík (ekonom) jako vedoucí úřadu přednesl. Hájek sice dostal vzkaz z Moskvy od naší delegace, (jakoby od prezidenta Svobody), aby nevystupoval. Ten jsem pozdržel a předal až po přednesení projevu a své jednání zdůvodnil, že autoritativnost vzkazu byla pochybná.
Přecenění mé role v dokumentech mělo však svoji účelovou funkci. V dalším popisu a opět nepravdivě se používá přímá řeč. Je uvedeno, že jsem šéfovi sovětské rozvědky Olegu Kaluginovi řekl, že "Mé děti Vás budou nenávidět za to, co jste udělali mé zemi. Nikdy Vám to neodpustí". Tato "hrdinská" věta také nikdy nezazněla. Není to způsob mého vyjadřování. Ruští zpravodajci stručně řečeno "obrodnému procesu" u nás byli jednoznačně nakloněni ( na rozdíl od pracovníků MIDu - sovětské ministerstvo zahraničních věcí) s tím, že to bude i jejich cesta ( za 17 let byla a formálně to zahájili rozvědčíci ještě před Gorbačovem). Znali jsme se velice dobře a měli dost pracovních akcí společných, jak uvedeno níže (zprostředkování ukončení války ve Vietnamu, 6ti denní válka na Středním východě a příprava vrcholné schůzky v Glassboro). Upozorňovali dosti podrobně na složitou situaci v Moskvě. Proto jsem myslím nejednou odletěl informovat do Prahy přímo ministra Hájka na základě jejich podkladů a varování. V té době se již musilo využít paralelního spojení. Normální i šifrové nebylo spolehlivé. Na druhé straně jsem jim po návratu předal jakoby uklidňující informace z Prahy. Vzpomínám, že mě poté sdělili, že informace z OSN o situaci v Praze Moskva nepotřebuje, neboť mají nahrávané záznamy přímo z jednání předsednictva ÚV KSČ. Protože svět je malý, tak jsem se po letech náhodně dozvěděl, jak to nahrávání a předávání fungovalo a kdo za tím stál a odnášel na sovětskou ambasádu.
Sovětská rezidentura nebyla invazi nakloněna a při hodnocení negativních důsledků, které musili zpracovat použili i mého příkladu, který opět v zájmu svého postoje "trochu" vylepšili. To vysvětluje důvod a snad i váhu tendenční informace zaslané do Moskvy, ukradené a nyní vytištěné jako "dokument". Faktem zůstává, že se nejedná o informaci pravdivou. Nevím pochopitelně nakolik a jak dalece mohu tento závěr zobecnit. Tato kniha založená na údajích z rozvědky a jejích dokumentů nemůže být však brána za objektivní a pravdivou.
Novodobé dějiny mají opravdu velké manko a historici mnoho let seriozního bádání před sebou. Politickou manipulací navíc na základě falešných podkladů a k tomu vytvořených a přizpůsobených institutů se ničeho nedosáhne. Pouze snad návrat k metodám a závěrům, které s vědeckostí a bádáním nemají nic společného a skutečné "paměti" mohou jen poškodit.
Správně proto došel k závěru Petr Úhl, redaktor Práva, když napsal o řediteli Ústavu pro vyšetřování zločinů totalitárních režimů Pavlu Žáčkovi, "že je jen pozdním ...vykonavatelem vůle StB." Tehdy by se řeklo, že je objektivně jejím agentem. (8.4.2008).
V nepřímé souvislosti se současnou prací a zveřejňováním dokumentů StB je možno připomenout i slova z vystoupení před soudem, v té době prezidenta republiky, Václava Havla: "Celou věc považuji za jeden z největších úspěchů StB, které se podařilo na dlouhá léta zamořit ovzduší demokratického státu, zmobilizovat všechnu spodinu, jejíž největší radostí je ubližovat jiným, cynicky ji nabídnout jako dobově příhodnou záštitu - prapor bojového antikomunismu, zneurotizovat společenské klima a posléze zproblematizovat základní hodnoty, na nichž by měl být právní a demokratický stát založen. Samozvaní soudci …… jsou jen pokračovateli komunistické ideologie nenávisti, msty a totalitního odporu k právu. Jejich revue je stoka, šířící lež a zlobu." Myslím, že pokud mluvil Havel za sebe a ze sebe mluvil vždy dobře.
Kapitola o zpravodajských službách byla ukončena jaksi nepatřičně. Smysl práce zpravodajských služeb v multipolárním prostředí je v hledání jakýchkoliv relevantních důvodů pro pochopení, toleranci a napomáhání na základě informací a analys k porozumění a řešení společných problémů, kterých je před světem, jednotlivými státy i jednotlivci dostatek. Pod tímto dojmem je cesta spolupráce vynucená a "inteligent service" by měla být institucí natolik inteligentní, že by to měla rozpoznat jako prvá a intenzivně v tom směru pracovat.
(Z knihy JUDr. M. Polreicha, CSc., "Utajená zákulisí", vydané nakladatelstvím Petrklíč v roce 2009; publikováno se souhlasem autora i nakladatele.)
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz

Ke zpravodajské službě (II)

22. února 2015 v 22:21 | Miroslav Polreich |  Jiní autoři

pokračování

Revoluce a dny poté - o celkových politických změnách ve společnosti se zmiňuji na jiném místě. Zde uvedu jenom několik, ale velmi závažných informací.
Řada mých přátel, kteří v rozvědce dříve pracovali, se tam po dvaceti letech na určitou dobu vrátili. Sám jsem přešel na MZV, na čemž trval již můj blízký přítel Jirka Hájek (a z Obrody Vladimír Kolmistr) zvláště poté, kdy bylo rozhodnuto, že ministrem nebude pro přechodnou dobu Hájek, (nebyl zcela zdráv), který však byl znám a respektován v podstatě všemi evropskými představiteli, ale Jiří Dienstbier, kterého jsem do té doby neznal, a to přesto, že jsme ve stejnou dobu pracovali v USA.
Nemohu ani nebudu proto popisovat vývoj na Ministerstvu vnitra a v samotné rozvědce. Nakonec to jsou skutečnosti obecně zcela známé. Uvedu jen jednu závažnou věc, která negativně poznamenala českou zpravodajskou službu "po generace". Ta je dosud mimo podrobnou publicitu.
Po revoluci v listopadu 1989 byla moc soustředěna na Hradě kolem prezidenta Havla v podstatě v rukou jeho poradců vzhledem k příslovečné nerozhodnosti a měkkosti prezidenta. Byl to logický stav věci, neboť transformační proces převzetí moci byl postupný a v té době byl ministerským předsedou člověk (Marián Čalfa), který původně představoval prvek svázanosti na minulou komunistickou dobu, jejíž byl představitelem. Jistá hranice důvěry byla v tomto případě pochopitelně omezena.
Následující období si řada pracovníků právě kolem Havla uvědomila důležitost instituce jako je Ministerstvo vnitra se svými, sice již značně ochuzenými dokumenty (částečně skartovaným archivem), ale přece jenom důležitou dokumentací a z minulé doby zachovanou tradici moci. Tehdy překvapivě do vedoucích náměstkovských i ministerských funkcí nastoupili na MV Langoš, Ruml Jan (otce Jiřího jsem znal), Petruška Šustrová, Martin Fendrich a další. Je zajímavé, že se jednalo v podstatě o novináře, kteří již tehdy šli po pachu moci. Neznám a nehodnotím jejich působení ve vztahu k Ministerstvu vnitra. Podepsali se však trestuhodným a neprofesionálním způsobem na tehdy ještě československé rozvědce. V rámci naivního sbratření (taky by se mohlo mluvit o zradě či velezradě) rozevřeli svoji náruč plnou zpravodajských dokumentů, operativních svazků, osobních záznamů, a to vše pod přísně tajným označením, "spřáteleným" rozvědkám. Do zpravodajských archivů, hlavně byly zpřístupněny i "živé" svazky, se nahrnuli zpravodajci v podstatě z celého světa, včetně takových zemí jako Kanada, Austrálie, samozřejmě Německo, Rakousku o USA ani nemluvě, a dalších.
Pozor. Nic neprozrazuji. Tyto informace mám z denního tisku, ale není pochyb, že jsou pravdivé. Cituji: " Po listopadu 89 jsme se otevřeli světu a po chodbách našich tajných služeb se volně pohybovali "odborní poradci" typu pana Koženého, ale i skuteční odborníci cizích zpravodajských služeb. Tenkrát se razilo heslo: "My přece nemáme co před světem utajovat a musíme zvážit, zda vůbec nějaké tajné služby potřebujeme." (tolik denní tisk z 20.11.98).
To není vše, vlastně docela nedávno (Radiožurnál 16.02.07) informoval že "v minulosti se naše materiály předávaly různým cizím orgánům dokonce za úplaty". Není co dodat.
Existuje však ještě další a velmi závažné pochybení, které má politický podtext. Ten je třeba dát do souvislosti se společenským zařazením většiny příslušníků politické zpravodajské služby pracujících na postech v zahraničí ještě před invazí. Při probíhající polarizaci, která tam často velmi intenzivně v šedesátých letech probíhala právě za jejich silného vlivu, (stejně jako doma v centrále) byla udržována široká styková základna v kruzích novinářů, akademické komunity a řadou liberálně zaměřených Američanů, kteří vyjadřovali nejenom sympatie, ale chtěli našemu domácímu vývoji napomoci. Vzhledem k příslovečné opatrnosti pracovníků MZV, byly jejich styky vedeny na příslušníky rozvědky. O těchto stycích byla centrála rámcově informována.
Po nalezení seznamu styků, a ve snaze zalíbit se, po příchodu nových porevolučních "komsomolců" na centrálu byly i tyto podklady předávány s označením, že byli ve styku či raději spolupracovali s komunistickou rozvědkou. Docházelo tak k vážnému poškození pověsti osob nám nakloněných a v podstatě pomáhajících našim transformačním změnám. Nejeden z těchto styků byl vyšetřován a musel vysvětlovat. (Jednalo se navíc po dvaceti letech již o důchodce). To bylo dílo ne zcela politicky orientovaných "novinářů" v exekutivních postech MV. Došlo tak k poškození na pověsti řady osob, které se snažili přispět ke změně poměrů u nás. Byl to projev diletantismu výše jmenovaných aktivistů. Dnes se v podstatě obdobným způsobem projevují v mediální sféře.
Některé osoby byly uznány, že jsou mimo toto zneužití, respektive si na ně naši noví "komsomolci" po roce 1989 netroufli. Mohu ilustrovat svým příkladem. Se Z. Brzezinskim ( ředitelem Ústavu komunistických studií na Kolumbijské univerzitě) jsem měl časté a pravidelné konzultace, (napsal jsem později jeho životopis - vyšel v samizdatu - 5 výtisků). Stejně tak jako s Jamesem Restonem, vedoucím komentátorem New York Times, kde se podařilo usměrnit původně nadšené psaní o protiruském vývoji u nás, což nám moc nepomáhalo, a nakonec i s Al Bolkem, který byl vedoucím katedry žurnalistiky na Kolumbii a v jehož rodině dokonce žila má dcera, když má žena pracovala delší dobu na pozvání Oskara Handlina ( i prof. Moynihana - pozdější senátor) na Harvarské univerzitě v Bostonu.
Naši dnešní novináři a dřívější porevoluční vysocí "vnitráci" (v americkém žargonu "agenti"), tají své vlastní hříchy a mají skutečně co tajit To vše však není nijak podstatné. Rozhodující je, že se jim podařilo zcela zlikvidovat českou zpravodajskou službu. Nikdo nikdy nebude s důvěrou pracovat s organizací, která předává své agenturní svazky komukoliv, kdo přijde (dokumenty se fotily, ale i odnášely v originálním podání).
Nakonec trochu z jiného soudku a z nedávnější doby. "Zasedání českého ústředního krizového štábu se pravidelně zúčastňují zaměstnanci CIA a FBI. A to přesto, že to odporuje vládnímu nařízení, které určuje, kdo smí schůze štábu navštěvovat." (tolik LN z 25.5.02). "Velký bratr" nevěří, raději se přesvědčuje sám.
Předávání informací spřáteleným službám na základě vlastního vyhodnocení a zpracování je o něčem jiném. Musí být seriozní a na faktickém základě. To je o účelné a smluvní spolupráci.
Nebylo tomu však tak na podzim 2001, kdy byly postoupeny informace pro CIA, že atentátník z 11. září 2001 Egypťan Muhammad Atta a vůdce únosců se sešel v Praze s agentem iráckého velvyslanectví. Na tuto informaci, mimo jiných, také vymyšlených důvodů, vsadili američtí jestřábi před útokem na Irák. Informace s vážnými důsledky, pro tak závažné rozhodování se ukázala později, jako klamná.
Pro sebe jsem musel udělat závěr, že zpravodajskou službu nemáme a dlouho mít nebudeme. V této souvislost znovu připomínám své vlastní pochybení, když jsem se naivně domníval, že bude zpravodajská služba pracovat v zájmu předejití konfliktu v Kosovu. Tehdy jsem trestuhodně přecenil její profesní schopnost a nakonec i nebyl schopen pochopit ani nové, v případě Jugoslávie jednoznačné proněmecké politické zadání. Takže k čemu ta služba dnes je. Má bohulibou činnost (nakonec ji vedl i farář) honit řezníky a zelináře, či čím se ti dnešní zbohatlíci zabývají. K tomu si mediálně oceňovaný zpravodajský šéf třeba i nalepí fousy a přiveze ty zelináře domů - osobně. To je jenom svědectví o faktu, že ČR zpravodajskou službu nemá.
Pokud jde o závažné věci k projednání, jedná se o nich mimo naši službu a v podstatě také bez jejího vědomí. Je to zákonitý závěr nad likvidací zpravodajské služby, za který nesou odpovědnost lidé dodnes mediálně a tím také politicky vlivní. I má sonda do stručné historie zpravodajské služby tím končí. Myslím, že nemůže mít, jak jsem již uvedl, pokračování a to po celé generace. Je nedůvěryhodná, neboť nikdo nemá záruku, kdy se znovu celá rozkryje. Není totiž známo, jaké důsledky nesli viníci. Ví se však, že mají stále svůj vliv.
Mediálně deklarovaný politický audit zpravodajské služby po odchodu jejího šéfa muže od Havla ( Oldřich Černý, známý z divadla) se nekonal a tím se spojila nit nečinnosti a neprofesionality i na následující vedení rozvědky pod vládou Miloše Zemana (Bublan). To ostatní zaniklo v zelinářko-řeznických prioritách.

Kontakty na zpravodajské služby
Zpravodajská práce má v podstatě dvojí charakter. Přísně utajenou část, řekněme operativní a o té v mém popisování nepadlo ani slovo, a pak analytickou, kde se získávají informace z obou zdrojů. Podmínkou je rozsáhlá styková činnost na dobré informační úrovni. Tato v podstatě z 90% převažující aktivita předpokládá jistou odbornost, dlouhodobou přípravu v oblasti mezinárodní politiky a rozsáhlou škálu styků vybudovanou na základě osobní důvěry. Nikdy to nemůže být "one way trafic", čili musí být hranice utajení posunuta do přijatelných operativních pozic. Tato častá otevřenost byla do jisté míry nekonspirativní. Nakonec ale pracovníci pod tzv. diplomatickým krytí nikdy nijak zvlášť utajeni nebyli. Do určité míry to usnadňovalo i práci a spolupráci ve své "komunitě".
Již jsem se zmínil, že když jste jednou "in" a máte jistý standart, není nikdy cesta k vypojení. Nemyslím aktivní, ale alespoň pasivní. To je všeobecně platný zákon. Myslím proto, že není od věci několik poznámek či příkladů v tomto směru.
Napojení CIA na odvolávané pracovníky čs. rozvědky po revoluci - zpravodajská síť, včetně kádrových příslušníků byla rušena a stahována do Prahy. Ke značnému překvapení byly získány informace, že CIA se snaží právě tyto lidi získávat ke spolupráci. Dost značný počet lidí tyto kontakty ohlásil. Pokládali jsme to za ne zrovna příznivý akt americké strany. Navíc, jednalo se již o srpen roku 1990. Po nahlášení těchto případů pozval jsem si ze své pozice vedoucího útvaru MZV vedoucího zastupitelského úřadu USA na oběd a tam se jako mimochodem o tomto problému zmínil a uvedl několik konkrétních zemí, kde k tomuto kontaktu došlo. Okamžitě druhý den jsem byl navštíven a byl mě představen vedoucí pracovník CIA v Praze, který podal o jednotlivých případech (které jsem zmiňoval) informaci a ujišťoval, že to bylo ještě v době, kdy nebylo jednoznačně zřejmé, že naše služba nebude proti USA pracovat. Nyní tato práce proti nám končí. Byl jsem upozorněn, že mají pokyn poskytnout tuto informaci jen mé osobě. Informoval jsem poté pouze ministra Jiřího Dienstbiera při náhodné přítomnosti tehdejšího mluvčího MZV Luboše Dobrovského. Jirka se smál, tyto věci mu byly zpravidla "u zadku", a bez komentáře odešel. Prostoduchý Luboš okamžitě požadoval, že toho "CIAka" musíme zítra vyhostit. Dalo mě to práci ho uklidnit.
Zajímavá je však skutečnost, že CIA verbovala naše "nepřátele" do svých služeb, ještě skoro rok po listopadu.
Pozvání do USA - po ukončení mé mise jako velvyslance při ozbrojovacích jednáních ve Vídni a po odchodu z MZV, (nechtěl jsem pracovat pod novým vedením Zielence po odchodu Jiřího Dienstbiera), byl jsem pozván do Washingtonu na National Defence University na konferenci o bezpečnostních otázkách a k přednáškám. Při této příležitosti jsem byl pozván šéfem CIA Jamesem Woolseym do jejich centrály v Lengley. Jednalo se o dosti dlouhou konzultaci zcela otevřenou. Při této příležitosti jsem mu předal osobní memorandum o práci rozvědek v nových podmínkách po rozpadu bipolárního světa. V podstatě jsem nabádal ke spolupráci s ruskou službou, neboť nyní těch úkolů, které je spojuje (měly by být společně definovány) je daleko více než případné sporné body. Upozorňoval jsem na nebezpečí fundamentalizmu (zobecněním v té době živého příkladu Čečenska) a terorizmu, který bude spíše cílen proti USA.
Setkal jsem se s ním ještě několikráte, buď při mých cestách do USA ( to již pracoval v právnické firmě) nebo při jeho návštěvách Prahy, kam přijížděl zpravidla na pozvání Václava Havla v rámci Fóra 2000 (je nyní totiž prezidentem aktivistické organizace Freedom House). Jednání bylo vždy otevřené, srdečné a v poslední době politicky ne moc souhlasné.
Schůzka s CIA v Alpách - přednášel jsem problematiku mezinárodních vztahů s jistou specializací na problematiku bezpečnosti a zvláště s přihlédnutím k postavení USA v těchto souvislostech.
Dostal jsem osobní pozvání na konferenci o bezpečnostních otázkách, která se konala kdesi v Alpách na německé straně a byla věcně řízena lidmi z americké CIA. Konference měla program na několik dnů. Téma jednání, o kterém jsem detailně nebyl předem informován, bylo velkým překvapením.
  1. Nové úkoly a směřování zahraničně politických zadání
  2. Tendence a organizační operativní kroky k možné privatizaci
  1. Zahraniční služby (naše MZV)
  2. Zpravodajských (rozvědných) služeb
Sice jsem se obecně připravil, ale přesný program jsem neznal. Byl jsem přítomen jako soukromá osoba, tím bez povinnosti někoho žádat o souhlas, instrukce a někoho poté informovat. Mimo již zmíněných zpravodajských institucí (zastoupených početně) byl přítomen ještě Francouz, Brit a Rus. Všichni se značnou odbornou erudicí a zpravodajskou zkušeností. Jednání bylo podnětné a v řadě směrech pro mne překvapivé. Přestože sám jsem se nikdy nebránil nekonvenčním myšlenkám, byl jsem trochu zaskočen. O privatizaci zahraniční služby jsem se zmiňoval již na jiném místě a protože představují jakýsi symbol reprezentace státu navenek, zdá se tato tendence velmi absurdní. I když je si třeba uvědomit, že mnoho činností se již nyní děje pod hlavičkou nebo ve spolupráci se soukromými agenturami i jednotlivci. Vstup soukromého prvku je jaksi nenápadný, stejně tak jako je často nepostižitelný tendenční výstup této "spolupráce" a ovlivňování rozhodovacího procesu MZV. Zůstaňme však u zpravodajských služeb.
Zpravodajské služby se rovněž tradičně pojí se státní autoritou. Pracují dle státního či vládního zadání a podmínkou jejich práce je utajení. Již tato kategorie musí mít sankční postih formou zákona a to je další podmíněnost ve vztahu ke státní autoritě.
Soukromé zpravodajské služby v podstatě pracují ve státním zájmu na základě smluvního vztahu. Výstupy jsou vázány na zadání a na podmínkách kontraktu s objednavatelem. Agenturní metoda práce a způsob utajení je věcí vlastní struktury a zaměření. Pro naše pochopení stačí uvést, že této formy využívají zpravodajské služby jak USA tak i jiné organizace.
Detailně byla prezentována na našem setkání struktura, právní základ a práce soukromé britské zpravodajské (rozvědné) organizace, která má své oficielní rezidentury v celosvětovém působení, včetně např. Moskvy. Chápu, že úkolů od moskevských subjektů za dobrých finančních podmínek je mnoho. Pro ilustraci uveďme, že je možné a běžné zadání od vládního subjektu, třeba na sledování činnosti organizace v cizí zemi a volí se ta zpravodajská služba, která má nejlepší podmínky napojení. Pokud by bylo zadání třeba z ruské strany, práce může být vedena anglickou agenturou, lidmi a jazykem, který má větší přístupnost do zkoumaného objektu.
Již těchto několik poznámek zpochybňuje tradiční formy agenturní práce, jak bývá vedena státními orgány a jak může být kontrolována danými mechanizmy. Zařazení kontrolní struktury nebo průnik novinářů je velmi problematický, neboť kontakt je neidentifikovatelný vzhledem k internacionálnímu charakteru soukromých služeb. Tento charakter znesnadňuje identifikaci a určení cílové informace. Jedná se v podstatě o odnárodnění zpravodajské práce., její komercionalizace a zefektivnění v podmínkách globalizovaného světa. Nakonec není se zas tak moc čemu divit, pokud se přeneseme do sféry mezinárodního kapitálu a bankovnictví. Má to i prvek privatizace vládních struktur.
Jistý problém na příklad etický kodex novináře, který by neměl pracovat pro zpravodajské služby zní sice přívětivě, ale nakonec dutě. Soukromé služby jsou ve své podstatě neidentifikovatelné a jejich práce proto nepostižitelná. V tom je právě jejich hodnota a vyšší konkurenční efektivnost. Nehledejme v této skutečnosti nebezpečí. Svět se sjednocuje ve svém snažení i obraně. Důkazem je nastupující americko - ruská spolupráce.
Je zajímavé, že tento velmi obsažný a podnětný kontakt jde mimo zájem současné naší služby. Potvrzuje se tak jen závěr, že tato služba není a pokud ano, tak nepracuje. Pochopitelně jsem byl tázán vedoucím skupiny Američanů na naši zpravodajskou službu a po vysvětlení dobrého důvodu, proč je mimo můj zájem, zvedl se jen souhlasný úsměv.
"Paměť národa" v praxi
Část o zpravodajské službě je přece jenom neobvyklá, protože jistě vybočila z obecně chápaného názoru na její podstatu a činnost. Romantiku jsem tam nenašel a přece jenom podstatnou měrou poznamenala mě i blízké. Dala možnost si ověřit, za co člověk stojí. Malá historická sonda usnadnila jistou přístup k porozumění i pro laika.
V závěru však ještě trochu podrobněji k pochopení konkrétní význam a výstupy této přeci jenom trochu zvláštní práce. Je samozřejmě závislá na mnoha okolnostech a já jsem měl tu výhodu či štěstí pracovat v době převratných změn. Předně v šedesátých letech, kdy Československo postupně získávalo značný osobitný prostor právě pro iniciativní práci. Další důležitý faktor - personální obsazení bylo dáno a hluboce poznamenáno osobností profesora Jiřího Hájka.
Je to také osobní příběh o kladech, ale i o hrubých chybách protože nic není absolutní. Organizační napojení na vnitro jednoznačně věcně nesourodé a umělé, nakonec respektovalo skutečný stav a umožnilo prostor osobního a celkového odpoutání se od tohoto v podstatě mocenského útvaru.
Napojení se na bezpečnostní složku je zcela absurdní. V období normalizace jsme se stali objektem jako osoby v "Jednotné centrální evidenci představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunizmu, organizátorů protistranických, protisocialistických kampaní a akcí". ( To byl název našeho oficielního zařazení). Na nedostatek péče ze strany StB mnozí z nás si nemohli stěžovat. Vždy bylo třeba "objekt" udělat horším, než skutečně byl. To je ale normální práce vnitra v té době na domácí bázi. Klamat, lhát a samozřejmě přisolit. Cíl byl - nalézt nepřítele a jemu ještě různými smyšlenkami přitížit.
Nakonec dosud tyto estébácké podklady mají pro dnešní vnitro větší vypovídací hodnotu než slovo boží. Proto je (ty záznamy StB) tak vehementně hájí třeba před soudy proti běžným občanům a to dokonce za státní peníze. To je tak již trochu o smyslu práce Ústavu pro studium totalitárních režimů a nebo o Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. Pro ilustraci i odlehčení od velmi vážných věcí uvedu i "svoji" zkušenost, která napoví mnoho o zmiňované dokumentaci i o jmenovaných úřadech. V odborném společenství historiků, ale i v Parlamentu probíhá občas diskuse o ustavení a zaměření těchto institucí, které by měly na základě dostupných materiálů StB, ale i zpravodajských služeb, ozřejmit dosud utajované pravdy o naší skutečné nedávné minulosti. Selektivní výběr z materiálů označované dnes jako jediný nositel pravdy, zpracované orgány StB mají být podkladem k bádání. Všichni vědí, že navíc tyto dokumenty nejsou ani kompletní. Byly z části skartovány krátce po revoluci a později novými vládci MV (Ruml a spol.) předávány dokonce cizím subjektům.
(Z knihy JUDr. M. Polreicha, CSc., "Utajená zákulisí", vydané nakladatelstvím Petrklíč v roce 2009; publikováno se souhlasem autora i nakladatele.)
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz

Ke zpravodajské službě (I)

22. února 2015 v 22:06 | JUDr. Miroslav Polreich, CSc. |  Jiní autoři

Často píšící analytik

Již nějakou dobu se na webu Parlamentní listy k aktuálním otázkám světové i domácí politiky vyjadřuje pan M. Polreich. Týká se to i situace na východní Ukrajině a vztahů k Rusku. Na internetu se k tomu najde i řada odkazů právě s jeho jménem jako autorem. Myslím, že pro pochopení a posouzení jeho analýz je dobré znát i jeho životní dráhu. Proto jsem si dovolil převzít z webu Českých národních listů pasáž věnovanou jeho působení ve zpravodajských službách. J.Skopal

Na úvod by se slušelo vysvětlit, o co v podstatě ve zpravodajských službách jde. Snad co nejjednodušeji charakterizovat a tím i vyvrátit obecný, dosud převažující dojem. Nejde o Hollywood a vůbec ne o Jamese Bonda. Jde o práci, na kterou jsou kladeny zvýšené nároky nejen při jejím výkonu, ale hlavně při jejím významovém dosahu. Slouží zájmu státu a svými podklady a analýzami může podstatnou měrou ovlivnit i samotné jeho směřování a to v celém rozsahu národního zájmu, ať se to týká oblasti politické, ekonomické nebo i zajišťování bezpečnosti státu.
Následující kapitola by svým způsobem měla výše uvedené zadání ozřejmit. Jak metodou práce, politickým chápáním, ale i ilustrativními příklady. Pojetí, které je pochopitelně omezeno mým osobním přístupem, zkušeností a omezenou kapacitou je pojato kriticky a tak je mu třeba i rozumět. Hlavním prvkem je osobní odpovědnost a jistá samostatnost při rozhodování. Organizační struktura a její působení nemůže být nikdy propracována do detailu a tak předpokládat všechny okolnosti operativní práce. Navíc jistá převažující utajená metoda práce neumožňuje tolik potřebnou konsultaci a oponenturu.
Na druhé straně se nejedná jen o možnost technického přístupu. Ten lze uplatnit u "zamiňácké" práce, ale zpravodajec musí vycházet i z osobního politického a chcete-li i filozofického zadání. Má totiž v rukou nástroj, se kterým zachází nejen dle pokynu, ale hlavně dle vlastního uvážení. Výstup často má obecnou, ale zpravidla velmi závažnou platnost a důsledky.
Myslím, že těchto pár řádků by mělo stačit, aby se vytratila příslovečná romantika a záviděníhodný půvab. Nic z toho jsem tam nenašel. Je to o práci a odpovědnosti. Práce je ve schopnosti a připravenosti a odpovědnost v iniciativě a společenském postoji. Zpravodajec nikdy nemůže být jen svědomitým byť třeba pilným úředníkem.
Jak je již naznačeno, v celé kapitole se musí prolínat osobní a proto i subjektivní hodnocení a pohled. Je proto jistým vybočením z pojetí celkové publikace. Omlouvám se za některé osobní či pocitové vstupy. K charakteru zpravodajských aktivit to však přináleží a nelze se odosobnit a tento vztah ukončit. To není jen o pracovním poměru.
Již úvodem je třeba si uvědomit, že tato služba pracuje dle zadání, které je v oblasti zahraničně politického zájmu a tudíž vyžaduje v tomto směru úzkou a velmi operativní kooperaci.
Osobní vztah
Nebylo by o věci před vstupem do problematiky zpravodajské služby a jejího hodnocení vyjádřit pozadí i osobního vztahu a to právě proto, že osobní přístup je zde natolik výrazný, že vybočuje z běžného přístupu k jiným profesním zařazení. Navíc popis i charakteristika politických událostí a jejich analytické zhodnocení se opírá o určité pozadí. Proto také konkrétní ilustrativní sondy do mezinárodně politického dění mají jistý memoárový přístup, který v mém případě je vázán se zpravodajskou komunitou. Má sice svůj konkrétní začátek, ale nekončí. Rozhodně ne v metodickém přístupu a chápání podstaty věci a její účelnosti. Hledání pozitivního východiska byl hlavní cíl a zadání. Bohužel svět není tímto způsobem nastaven a tak práce byla těžší, ale i motiv proto silnější.
Sám jsem vystudoval Fakultu mezinárodních vztahů UK. Děkanem a učitelem této instituce s nemnoho studenty byl profesor Jiří Hájek. Jeho osobu respektive osobnost není třeba představovat, přestože se o něm a jeho práci zmiňuji na několika místech této publikace. V současnosti se sice projevuje silná tendence a snaha, aby byl zapomenut. Byl to v podstatě levicový sociální demokrat co do politického zaměření, hloubky uvažování i jisté operativní opatrnosti. Znal jsem ho dobře. Jako student, spolupracovník na společném zahraničním postu, i v krizových dobách v roce 19 68 v Radě bezpečnosti jako na jediné svobodné celosvětové platformě Československa v té krizové a nesnadné situaci. I po celou následující dobu 20 let našeho "pracovního" a později i osobního přátelství, kdy jsme byli oba "mimo obor".
Škola nebyla černobílá, jak by se v polovině padesátých let mohlo předpokládat. Naopak kladla nároky na vývoj kritického myšlení a samostatnost vlastního přístupu. Možnosti studia různých materiálů nebyly nijak omezeny. Pravděpodobně v tomto směru byla škola asi výjimečná. Vzešla totiž z politicky "spolehlivého" prostředí Vysoké školy politických a hospodářských věd (dnešní VŠE).
Téměř všichni absolventi byli jednotlivě pozváni na ÚV KSČ k pohovoru. Ten stojí za zaznamenání. Dobře si ho pamatuji. Přítomná, žena středního věku řekla: "Jsi připraven pro práci na MZV a v zahraničí. Můžeš tam nastoupit. Navrhuji Ti však práci v rozvědce a ta se pojí s větším množstvím práce a odpovědností. Za to Ti však zaručuji, že nikdy nebudeš muset lhát. Od této služby chceme slyšet jen objektivní informace." Nebylo nás málo, kdo se rozhodli pro. Odešli jsme tam v podstatě všichni Hájkovi studenti. S tou příslovečnou "pravdou" to nebylo sice tak jednoduché, byly problémy, které se však překonat daly. Ty jsou však i v dnešní době. Vzpomeňte jen na moji osobní zkušenost s misí OBSE v Kosovu. Rozdíl byl v tom, že tehdy mne z "trestu" (poukazovali jsme na finanční nesrovnalosti) poslali raději urychleně do zahraničí (abych byl z cesty) a dnes byl vydán v mnohem závažnější věci, kdy by se mohla očekávat spíše podpora, příkaz tehdejším náměstkem Vondrou, že už nesmím nikam vyjet.
Následovala politicky zajímavá rozvědná škola. V podstatě se jednalo o pokračování ve stejné názorové volnosti a atmosféře, navíc již v dobře semknutém kolektivu z Vysoké školy. Vedoucím Školy byl Vladimír Štern, člověk, který pracoval za války v ilegalitě (přihlásil se ke mně, že se znal s otcem, když byl spojkou Prahy s Vysočinou) a myslím, že byl i Španělákem. V každém případě nás vedl k myšlenkové nezávislosti a ke kritickému přístupu. Patřil tehdy k nemnoha "starším", kteří měli velmi mladé a nové myšlení. Zákonitě skončil později jako Chartista.
Po zařazení se do pracovního prostředí již koncem padesátých let vznikaly diskuse zpochybňující organizační napojení rozvědky na Ministerstvo vnitra jako nefunkční a nekoncepční vzhledem k pracovnímu zadání.
Po návratu ze zahraničí, za čtyři roky, počátkem šedesátých let se vše již tehdy na rozvědce měnilo. Šéfem mého amerického odboru byl Míla Čech, bývalý pracovník mezinárodního svazu studentstva a blízký přítel Jirky Pelikána (ředitel televize), se kterým jsme se často stýkali a k besedám do rozvědky ho zvali. Čech byl mimořádně vzácný, rovný a čistý člověk. Nemohu si pomoct, abych o něm nenapsal ještě dvě věty. Později byl vážně nemocen a slepý, jeho obětavá žena Maruška a ostatní kamarádi pomáhali v dobách pro nás těžkých a já jsem měl tu čest se s ním rozloučit ještě před listopadem 1989 slovy "Byl jsi slepý, ale nám všem ostatním jsi ukazoval světlo naší budoucnosti, která je nepochybně před námi".
Při našem prvním, setkání po mém návratu do vlasti v roce 1961 mě Míla řekl: "Vybral jsem si Tě za zástupce a hlavním úkolem bude zbavit se všech starých estébáků, kteří tady ještě jsou". Na metodu jsme přišli snadno. Následně jsme zvedli laťku - podmínka práce - vysoká škola a dva cizí jazyky. To byla naše kádrová metoda selekce.
Rozvědka byla ale také věcně napojena na rozvědku SSSR. V centrální budově (u Křížovníků) byli sovětští poradci, a ti měli přístup k dokumentaci a šifrám. To nešlo nijak překonat. V této době nejvyšší funkce byly stále obsazeny bez našeho vlivu. M. Čech byl jmenován šéfem rozvědky až jako reakce na změny v roce 1968. Přesto však osobní kontakt na sovětské poradce byl minimální, spíše žádný. Jen pro ilustraci, při nějaké příležitosti jsme byli pozváni k "našemu" poradci a již v náladě se zeptal (my jsme všichni rusky hovořili na rozdíl od těch později pravověrných) "Pačemu Vy z pěrvovo odděla (americký odbor) něchaditě se sa mnoj pasovětstvovať? Na to se nedalo dobře odpovědět a tak po chvíli mlčení dodal" "Ja znáju patomu što ja důrak". (pro mladší - hlupák, trouba) Bohužel byla to pravda.
To byl začátek mé dlouhé a složité cesty rozvědkou. Celá publikace není o ničem jiném a to jak v konkrétnostech tak i v analytickém přístupu. Kdo chce rozumět, rozumí.
Po roce devadesát jsem byl pozván do televize do tehdy oblíbeného pořadu "křeslo pro hosta". Práce, která zůstala za mnou mě nevedla k nutnosti její zamlčování a to ani mé příslušnosti k rozvědce. Nebylo se za co stydět ani být skromným na fakta. Jedná se spíše o povinnost právě vůči nim a kritickému a objektivnímu zhodnocení celého období z operativního, ale i politického hlediska.
Stručná historická sonda
Při mém zapojení se do služby, jsem již leccos ozřejmil, ale myslím, že by nebylo od věci podívat se stručně na rozvědku jako takovou ve svém celku. Existují hutné celkem 4 díly od autora , který se měl možnost seznámit s mnoha okolnostmi této služby. Karel Pacner: "Československo ve zvláštních službách" (pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914 - 1989). Při vší úctě k pracovitosti a dokonce určité snaze po objektivitě autora, přece jenom jsou dosti akcentovány causy před politickým vývojem a společenským významem s případným zasahováním i do zahraničně politického děni. Ne že by v citované knize byly tyto skutečnosti opomenuty, ale není to asi obecně nejčtenější žánr.
Vyšla i celá řada dalších knih i k jednotlivým případům či osobám. Mě však jde jenom o tezovitý bleskový průřez bez nároku na přesnost a nebo pracné historické faktické zdůvodnění. Jedná se o chronologický vývoj politického zaměření a operativní schopnosti a významu a snad i smysluplnosti služby jako takové.
Do roku 1948 - mnoho konkrétních údajů není známo a to asi i proto, že v podstatě ani neexistovaly. Bylo to období politického boje o získání vlivu a tomu jistě odpovídala i možná zpravodajská služba, nebo zpravodajství SNB.
Rok 1948 až do období 1960 - po únoru se soustředila na hlavní "exponenty" třídního nepřítele, který v podstatě odešel do zahraničí. Hlavní cíl byla práce proti emigraci. K tomu odpovídal i operativní kádr. Vzdělání nemělo svoji váhu, a i jazykově na emigraci stačila čeština. Kádr se rekrutoval ze zasloužilých pracovníků na domácí bázi, jako za odměnu nebo ze známosti. Rozhodující nebylo členství ve straně (tam byli všichni) ale osobní vztahy v ní. Výsledky "práce" neznám, nesledoval jsem je a v podstatě jsem se s nimi ani nikdy náhodně nepotkal.
Od roku 1955 dalo by se říci od hromadného nástupu vysokoškoláků vznikl generační a názorový střet, který byl podmíněn nutnou změnou zaměření, kvalifikačními nároky a v podstatě přizpůsobení zpravodajské služby obecným kritériím. Staré kádry, které nemohly vyhovět novým odborným hlediskům, odcházely ke kontrarozvědce (domácí bázi) a nebo na nějaký post vrátného, šoféra či šifranta do zahraničí. Důležité bylo, že přicházeli noví lidé pouze s intelektuálním zaměřením. Již v této době se služba otevírala kontaktům, zpravidla na osobním základě do akademické komunity. Myšlenkový vývoj a změna i politického zaměření je zmiňována výše.
Vznikaly již prvé diskuze, které zpochybňovaly napojení na Ministerstvo vnitra jako nesystémové, nefunkční a z hlediska úkolového zadání neoperativní čí dokonce protismyslné. Tehdejší "věrchůška" jak na vnitru, tak ve vedení strany tomu nebyla nakloněna, neboť chtěli uchránit zdroj tajných či někdy neobvyklých informací pro sebe. Nakolik v tom hrála role soupeřivost, což nevylučuji, nemohu posoudit.
Obecně se uznávala nutnost spolupráce a napojení na rozvědku sovětskou, ale u "mladých", ne na organizační bázi, spíše formou smluvní spolupráce. Stále byl ve hře možný odchod od vnitra a tím i narušení stávající organizační struktury sovětů na KGB. Jednalo se o závažné věci, které vyžadovaly opatrnou vnitřní konzultaci a hlavně získat podporu i mimo. Sem patří konsultace s Pelikánem, Šikem, Hájkem a jinými. (Návrh na osamostatnění rozvědky od vnitra byl předložen k projednání ÚV KSČ právě v srpnu 1968).
Je třeba však uvést, že již v této době se vyskytovaly názory ve společnosti ne zcela obvyklé a byla snaha i po organizačních změnách. Společnost již na některých pracovištích začala být v pohybu a rozvědka právě vzhledem k tomu, že o spolehlivosti jejich členů nebyly pochyby, měla tím širší prostor a mohla být svým novým napojením do akademické komunity avantgardní. Není to nic výjimečného, ale zcela zákonitý vývoj, když uvážíme, že prvé hnutí po změnách a to dokonce uvnitř stranického vysokého školství se projevilo již v roce 1955 v období po Stalinově a Gottwadově smrti za Chruščeva na Vysoké stranické škole (Vokovické Sorboně), což skončilo dočasně velkou čistkou.
Rok 1960 až 1968 - rozhodující období, které dostalo v podstatě falešné jméno "Pražské jaro". Jak je zřejmé, vývoj byl postupný a v podstatě dlouhodobý. "Jaro" bylo však jistým vyvrcholením vnitřní politické a dokonce strukturální změny. Toto jsou obecně známá fakta. Naznačil jsem projevy a okolnosti nástupu vývoje v rozvědce a časově zařadil do počátku šedesátých let. Stav a situaci v centrále nebudu popisovat. Byl jsem v New Yorku a informace mám jen zprostředkovaně. Doba je dobře zdokumentována a v současném politickém prostředí pravděpodobně zakonzervována, neboť dnešnímu politickému směřování právě tyto informace neodpovídají. Narušily by nastupující ideologické klišé. Existují navíc oprávněné obavy, a já bych je nevyloučil, že se nejedná jenom o konzervaci, ale může být s doklady a tím i fakty účelově manipulováno.
Z období invaze uvedu jen jeden z faktů, které jsou dnes již zcela upozadněny. Při přímém dotazu historika Václava Kurala, který toto období zpracovával, ministr vnitra Jan Ruml řekl, že zveřejnění těchto informací by nebylo politicky vhodné a odmítl podrobnosti sdělit. Při probíhajícím výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy (na příklad dvacátém) se nikdo nesměl o této skutečně nepřátelské akci, kdy byly ohroženy přímo životy zpravodajských důstojníků ani zmínit a to jistě ne s ohledem na okupační vojska. Musí být proto jiný závažný důvod, proč se nyní falšuje historie. A to máme Ústav současných dějin AV a nakonec i Žáčkův Ústav pro studium totalitárních režimů. O našich mediích "s náhubky" a ještě účinnější autocenzurou ani nemluvě. V době nočního obsazení Československa byli to právě vedoucí představitelé zpravodajské služby, kteří byli v podstatě jako jediní v den okupace, a jejich počet šel do desítek, zajištěni. (Akci vedl plukovník StB B. Molnár). Zatčené osoby měli formální statut příslušníků vojenské složky v době ohrožení republiky a jejího politického systému. Za tuto svoji "protistátní" činnost byli také odpovědni. Ohrožení socialistického státu byl nakonec přece i hlavní důvod pro invazi. Nikdo nemohl vyloučit, že právě jejich životy v kritické době válečné operace, kterým obsazení Československa bylo, byly ohroženy.
Tento uvedený fakt jednoznačně zařazuje příslušníky rozvědky do politického místa, za který se mohlo platit i životem. Žádná jiná složka a její příslušníci v době " okupační operace" zajištěni nebyli. Další vývoj situace vzhledem k okolnostem krajní "řešení" neumožnil. Jejich život, který v určité době "visel na vlásku", byl následujících 20 let z mnoha hledisek nesnadný, přesto mnozí pokračovali ve své nastoupené cestě a dle svých možností přispěli k revoluční změně. Dnes jsou pod lustračním zákonem v kategorii nespolehlivých. To však není a nemůže být jejich charakteristika, ale obraz bídy nynější naší doby. Jak dlouho ještě?
Rozvědka v době normalizace - období lze charakterizovat velice stručně. Kompletní likvidace kádrů jako politicky nespolehlivých a v podstatě nemožnost navázat na jejich styky. Stejně tak musel dopadnou i přístup k jejich operativní práci.
Propuštěným lidem bylo však nabídnuto občanské zaměstnání, až na jednotlivce, kterým bylo bráněno pracovat vůbec (sám jsem nemohl pracovat a to ani fysicky po dobu téměř dvou let). Byl ustaven útvar pro sledování bývalých příslušníků zpravodajské správy k zajištění přehledu o jejich působení v občanském životě. Někteří byli pod odposlechem a občasnou sledovačkou (můj případ). Byly založeny osobní operativní svazky. Na mne dle pozdějších informací dva, NORA I, NORA II, které mě byly později nabídnuty k prostudování, což jsem odmítl.
Emigrace z řad pracovníků rozvědky až na absolutní výjimky neexistovala. Známí jsou pozdější "publicisté" Frolík (kterého jsem neznal) a Ladislav Bittman, kterého jsem znal ze studentských dob velmi dobře. Zde je možno právě se zastavit nad jeho osobním profilem. Snad i proto, že se stal po revoluci určitou celebritou našich médií. Byl v podstatě jediným absolventem fakulty, který z nějakých důvodů se nezapojil do působení v zájmu změn v rozvědce. Pracoval také dosti iniciativně jako zástupce na odboru Aktivních opatření (dirty tricks - například jeho hlavní "úspěch" operace, kterou vymyslel - Neptun"). Úsek s jehož prací jsme my ostatní nesouhlasili a požadovali jeho zrušení a alespoň odmítli tam pracovat. Neměl naši důvěru i pro známé napojení na nejvyšší náčelníky a sovětskou poradenskou "věrchůšku".
Krátce po jeho emigraci jsem byl v jeho "věci" kontaktován v New Yorku příslušným americkým útvarem, kterému jsem uvedl, že jeho vztah k nám ostatním byl nulový a bez důvěry, takže i jeho využití pro případné kontakty na "nás" je rovněž bez významu. Kupodivu mé hodnocení prý souhlasí s vyjádřením samotného Bittmana.
Asi v roce 1993 jsem byl kontaktován americkým televizním štábem, který přijel do Prahy natočit film o zpravodajci, který byl odsouzen doma k smrti a teprve nyní svoji vlast může navštívit. Uvedl jsem je do obrazu a myslím, že odjeli s nepořízenou. Teprve poté naši mediální pracovníci hlavně v TV z něj vytvářeli celebritu. Ale to je již o něčem jiném.
Sám jsem se o samotnou rozvědku v období normalizace nikdy nezajímal až na kontakt v NDR v době před předpokládanými změnami v roce 1989, kdy jsem kontaktoval bývalého šéfa rozvědky, který po určitých neshodách byl zbaven své funkce a vyslán jako vojenský přidělenec do Berlína. Měl jsem zájem prosondovat situaci a možnou reakci ve zpravodajské službě při případných politických změnách, které jsme očekávali. Zprvu nebyl mnoho kooperativní, ale později mě asi v březnu 1989 v Praze sám vyhledal a situaci zvláště personální podrobně popsal.
Je třeba uvést, že po dvaceti letech od začátku normalizace se postupně do rozvědky dostali opět lidé vzdělaní, jazykově dobře vybavení a měli své dobré kontakty v zahraničí v místech svého působení. Po politických změnách u nás v roce 1989 se poté velmi snadno zařadili do dobrých míst v byznysu či bankovním sektoru a také vytvořili kostru struktury organizace Viktora Koženého, který po svém návratu do Prahy nastoupil na Ministerstvo vnitra, ze kterého odčerpal schopné lidi, což konečně udělal i s některými kádry z MZV. Oni byli poté v pozadí podnikání Koženého a jeho hlavními rádci. Tak skončilo normalizační období v rozvědce.
(Z knihy JUDr. M. Polreicha, CSc., "Utajená zákulisí", vydané nakladatelstvím Petrklíč v roce 2009; publikováno se souhlasem autora i nakladatele.)
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz

O Řecku a Ukrajině

16. února 2015 v 15:56 | Ivan Hoffman v pořadu Jak to vidí |  Aktuality

Řešení řeckého problému modelem i pro další případy

Spor o východní Ukrajinu nemá vojenské řešení a možná ani diplomatické

K uvedeným tématům hovořil dnes v ranním vysílání ČR Dvojky Iva Hoffman. Tato témata jsou obsažena v závěrečné části záznamu pořad Jak to vidí:
V době tohoto komentáře se objevují aktuální zprávy, že u Debalca ve se příměří hroutí (např. na novinkách. cz).

Únor 1945 a únor 2015

15. února 2015 v 18:28 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

Co selhalo na východní Ukrajině?

Nejen česká, ale hlavně německá média, si velmi intenzívně připomínala výjmečně silné bombardování Drážďan v noci ze 13. na 14. února 1945 západními spojeneckými silami. Odhady mrtvých se pohybovaly kolem 30 tisíc. Místo bylo téměř úplně zničeno. V jednom současném objektu byl k tomuto výročí vytvořen 30 m vysoký kruhový panoramatický obraz tohoto města po zničení. Návštěvníci si připomínají onu hrůzu a současně i příčiny, kdo druhou světovou válku rozpoutal.
Shodou okolností po sedmdesáti letech se na východní Ukrajině zastavila několikaměsíční "válka". I té se věnují německá média, vždyť právě německá kancléřka Angela Merkelová se pokoušela společně s francouzským prezidentem F. Hollandem dohodnout s ruským prezidentem V. V. Putinem zastavení ničivých bojů, kde již oficiální statistiky uvádějí přes 5300 obětí.
Boje se zastavily a nastal čas spekulací o dalším vývoji. Jde jen o dočasnou zastávku této války mezi dvěma různě orientovanými slovanskými státy, jedním velkým a druhým relativně malým? Může za všechno jen ruský prezident Vladimír Putin? Neselhala i ruská politická elita? Je ukrajinský prezident jakýmsi nárazníkem, který je ochoten se postavit ruskému prezidentovi?
My Češi se na tuto situaci, díky i četným vystoupením našich příliš jen ekonomicky orientovaných politiků, díváme někdy jen přes trendy rozsahu obchodu s Ruskem. Často jsem ochotni přijímat jednoduché soudy na to, kdo za to vše může. Jak jednoduché je prohlásit, že za tím je Amerika, CIA nebo americký prezident!
Chtěl bych doufat, že Rusko své nové silnější postavení ve světě nebude prosazovat cestou územních přírůstků a nových zbraňových systémů, ale hlavně svým efektivnějším hospodářstvím a následným obchodováním s modernějšími produkty. Důležitá je vzájemná důvěra mezi státy, jinak nás ohrozí vzájemná izolace. Jsou to jen prvé úvahy, jaký bude sktečný další vývoj, to uvidíme.