Duben 2015

K zítřejšímu svátku

30. dubna 2015 v 18:12 | Ivan Fenz |  Aktuality

1.máj také Svátek práce.


Podnět k vyhlášení daly protesty proti dlouhé pracovní době a nízké mzdě v USA v letech 1886 - 89. Dělníci v odborech v součinnosti s anarchistickými organizacemi svolali demonstrace za vyhlášené cíle. Policejní zásah střelbou zabil 4 protestující a následně na další demonstraci vybuchla nálož z níž byli obviněni anarchisté. Soud je bez řádně ověřených důkazů poslal na popravu. Vina jim nikdy prokázána nebyla.
Na paměť těchto obětí vyhlásila Mezinárodní organizace práce v Ženevě v r. 1889 1. máj za vzpomínkový den na násilně umlčený protest.
V českých zemích se slavil po prvé v r. 1890. Později si toto datum přisvojila sociální demokracie tehdy utvářená i marxismem. Státní moc vyvíjela vždy úsilí o dehonestaci tohoto svátku.
Svátek práce ( jako státní svátek v ČSR od r. 1919 ) byl za I. republiky slaven tehdejšími politickými stranami. Jen komunisté mu tehdy přikládali roli pouličního rozhodování "lidu".
Po mocenské změně od r. 1948, dostal Svátek práce "nový obsah".
Ze sebeuvědomění pokroku dělnické práce se stalo masově vynucované šaškování. Z pozice KSČ, "když je volno, tak na oslavy pozic KSČ". Komunisté zneužili celou historii svým účelovým výkladem, vyprázdnili pojem dělnického sebeuvědomění i odborů a spolupodílnictví na společenském produktu vznikajícím z práce, k bezduchému "manifestování jednoty lidu s KSČ".
Tím je na desetiletí znehodnocena historická skutečnost Svátku práce, jako zamyšlení a bilancování, čeho už bylo v závislé práci dosaženo.
V ČR je to letos navíc umocněno i vzpomínkou na 70let od skončení II. světové války. Bohužel problematické zůstává pracovní právo v ČR a odborové organizování zaměstnanců. Dodnes totiž neexistuje pracovní soud pro rychlé řešení pracovních sporů a šikany. Související lidská práva jsou v mnoha případech rovněž "úředně" opomíjena.
Přímo zvolený prezident Zeman se prezentuje přesně podle Ústavy, jako mluvka neodpovědný z výkonu funkce. Dodnes nenašel ani slovo k pracovnímu právu a jeho nedokonalé aplikaci, nápodobně vůči odborům a lidským právům. Napadá historické osobnosti - F. Peroutku. V kontextu nejlépe placeného úředníka státu je to pochopitelné.
Sytý hladovým nevěří!
Za ČSNS 2005 Ivan Fenz, místopředseda

K výročí konce druhé světové války a nového začátku

29. dubna 2015 v 23:41 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Vítězství nad nacismem a boj za zachování demokracie

Den 8. květen 1945 je uznáván jako den ukončení druhé světové války v Evropě, protože v jeho závěru nabyla platnost podepsaná dohoda o úplné a bezpodmínečné kapitulaci Německa. V Československu se stejně jako v někdejším Sovětském svazu tento svátek nejdříve slavil 9. května jako Den osvobození a později v České republice společně s dalšími zeměmi Evropy dne 8. května jako Den vítězství. Ten druhý název je s ohledem na domácí odboj a účast řady našich vojáků v zahraničních armádách názvem příhodnějším.
Na obrázku pietní akt 2.5.2014 v Olomouci - Lazcích u památníku obětí Přerovského povstání z 2.5.1945
V současnosti si nepřipomínáme jen lidské oběti druhé světové války, ale stále více se v historickém kontextu ohlížíme i na to, co následovalo. Víme, že dohodami spojenců byl stanoven operační prostor pro závěrečnou fázi války a i procenta či poměr vlivů zejména mezi Velkou Británií a Sovětským svazem v zemích osvobozených od nacistického Německa. Všude měl být zachován pluralitní politický systém, svobodné volby, parlamentní demokracie a tržní ekonomika.
Tehdejší vůdce Sovětů Josef V. Stalin však věděl, jak za pomoci místních komunistů v zemích jihovýchodní Evropy bude politický systém postupně upravován tak, aby se co nejvíce podobal tomu sovětskému. Pro Československo byl poválečný vývoj politicky nastíněn Košickým vládním programem schváleným 5. dubna 1945. Na jeho přípravě se předem nejvíce podíleli komunističtí politici sídlící za války v Moskvě. Žádná z politických stran sdružených ve vytvořené politické instituci Národní frontě si nemohla dovolit stát mimo socializační tendence, které na konci války a po jejím skončení vytvářely ducha politiky ve válkou rozvrácené Evropě. I prezident Edvard Beneš ještě za války počítal s přechodem na plně socialistickou společnost.
Bohužel k onomu přechodu na socialistický systém bylo pak použito mnoho násilí a represí, zejména po únoru 1948. Boj za uplatňování demokratických postupů po roce 1945 sváděly demokratické strany s komunisty v československé vládě opakovaně a prakticky neustále. Jednou takovou epizodou z politického boje s kořeny sahajícími do mého regionu byla tzv. "krčmaňská aféra" popsaná snad nejvěrněji spisovatelkou Zorou Dvořákovou v knize "Smrt pro tři ministry". která vyšla již před patnácti lety. Četl jsem ji teprve nedávno a připadlo mi, že se právě teď hodí na celý případ s použitím slov Zory Dvořákové znovu vzpomenout.

Obrázek politické scény v druhé polovině roku 1947
Mezi květnem 1945 a únorem 1948 se neupevňoval politický demokratický systém, ale probíhal marný boj, aby demokracie byla vůbec udržena.
Tak např. Rudé Právo 11. července 1947 oznámilo veřejnosti "významné a jednomyslné rozhodnutí" naší vlády, že Československo se nezúčastní Pařížské konference o Marshallově plánu. Před tímto rozhodnutím jela do Moskvy na Stalinovo pozvání vládní delegace složená z Klementa Gottwalda, Jana Masaryka a Prokopa Drtiny, který zastupoval nemocného ministra Huberta Ripku. Nátlak, který Stalin na československou stranu vyvinul, byl zásadním zlomem v úsilí zachovat demokratické Československo. Váže se k tomu výrok Jana Masaryka, že do Moskvy odjížděl jako ministr nezávislého státu, ale vracel se jako "Stalinův pohůnek".

Pokus o atentát
Ve čtvrtek 11. září 1947 přineslo Svobodné slovo na titulní straně informaci s palcovým titulkem "Balíčky s pekelným strojem". Zvýrazněno bylo i pokračování zprávy: "Pokus o atentát na Dr. Zenkla a Dr. Drtinu. Ostražitostí úředníků kabinetu obou ministrů bylo zabráněno neštěstí. - Podobný pokus připraven též na ministra J. Masaryka."
K doručení prvých dvou balíčků došlo 10. září 1947. Neznámé bylo jméno odesílatele a podezřelý byl i deklarovaný obsah - parfémy. Balíčky byly opatrně a bezpečně otevřeny za asistence bezpečnostních orgánů. Obsahovaly značné množství třaskavin. Balíček s třaskavinami adresovaný ministru zahraničí Janu Masarykovi byl zadržen ještě na poštovním úřadě. Podací úřad u všech tří balíčků byl týž: Pošta č. 3 v Praze II. Jako odesílatelé byli uvedeni ve dvou případech parfumerie K. Malý v Praze III a v jednom A. Malá na téže adrese.
Všechny krabičky, které byly obsahem balíčků, skončily v rukou bezpečnosti a bylo zahájeno policejní vyšetřování. V tisku byla uveřejněna výzva, aby zprávy, které by mohly vést na stopu pachatelů, byly sděleny kriminální úřadovně v Praze v Bartolomějské ulici. V novinách byl též publikován přesný popis krabiček. Politický dopad tohoto případu byl přímo explozivní. Zatímco noviny demokratických stran o tom přinesly věcné informace, Rudé právo už 12. září konstatovalo, že atentáty, žhářství a provokace byly vždy zbraní světové reakce. Přitom věcná sdělení neuvádělo. Spíše naznačovalo, že si národní socialisté měli atentát sami objednat. Přesto podezření veřejnosti, že by za atentátem mohl být i někdo z řad komunistů, zůstávalo.
Pokusem o atentát se bezprostředně zabýval i poslanecký klub národně socialistické strany za předsednictví jeho místopředsedkyně Fráni Zemínové. Pokus o atentát byl jím chápán jako ohrožení demokratických základů republiky. Následujícího dne Svobodné slovo uveřejnilo fotografie dvou ze tří odeslaných krabiček, které měly případným svědkům napomoci k jejich identifikaci.
Bezpečnost, která se držela pražské stopy, 14. září sdělila veřejnosti, že krabičky jsou domácí výroby z období protektorátu, kdy je vyrobil jeden obuvník ve Vršovicích. Také zjistila obchod na Václavském náměstí, kde se podobné krabičky prodávaly. Půlmilionová odměna vypsaná ministerstvem vnitra za přivedení na pachatelovu stopu nepřinesla očekávaný výsledek. Odměnu 100 tisíc Kčs vypsala i národně socialistická strana, zatím též bez odezvy.

Co se dělo v Krčmami, Olomouci a Přerově
Bývalý krčmaňský starosta Ladislav Loveček jednoho zářijového večera roku 1947 sáhl doma po Svobodném slově a hned na první straně uviděl fotografie dvou skříněk, v nichž měly být pekelné stroje určené k atentátu na tři ministry. Přitom mu došlo, že před několika týdny viděl takovou skříňku v rukou místního, jemu známého, stolaře Jana Kopky, kterého tehdy doma navštívil na kus řeči, a ten na ní právě prováděl nějaké práce. Z jejich debaty vyplynulo, že Kopka pracuje celkem na třech skříňkách, a že jejich účel se měl podobat něčemu, co později popisovalo Svobodné slovo v souvislosti s pokusy o atentát na tři ministry. Byla u toho i paní Božena Kopková a nějaká neznámá mladá žena.
Po velkém duševním boji, i když sám byl stoupencem lidovců, se rozhodl navštívit olomoucký okresní sekretariát národně socialistické strany, neboť věc se této strany týkala. Narazil tam na okresního tajemníka Františka Kolavu a mezi čtyřma očima mu vylíčil, co ví o krabičkách vyrobených k atentátu na tři ministry. Kolava se rozhodl, že Lovečka nenápadně zavede k poslanci Štěpánu Kobylkovi. Ten se patrně zalekl, nicméně alespoň jim poradil, ať oba zajedou do Přerova, kde bude na konferenci žen poslankyně Fráňa Zemínová, která by měla poradit, co ve věci udělat.
František Kolava byl teprve před pár týdny přeložen z Kojetína do Olomouce a v Přerově bydlel. Vyhledání Fráni Zemínové se ochotně ujal. Ke schůzce Ladislava Lovečka a Františka Kolavy s poslankyní Františkou Zemínovou došlo v přerovském hotelu Grand a Loveček během ní znovu popsal, co viděl při své návštěvě u stolaře Kopky. Poslankyně Zemínová se nakonec rozhodla, že věc oznámí generálnímu tajemníkovi národně socialistické strany Vladimírovi Krajinovi a ten by měl Kolavovi sdělit, co bude dál třeba provádět. Krajina byl současně poslancem za olomoucký kraj.
Po několika dnech si Vladimír Krajina telefonicky pozval Františka Kolavu do Prahy, znovu se dal o záležitosti informovat a rozhodl, že další už bude zařizovat sám a že se Kolajovi ozvou příslušné bezpečnostní orgány. Po schůzce Krajiny s několika předáky národně socialistické strany padlo rozhodnutí, že skutečného prošetření případu lze dosáhnout jedině prostřednictvím justice. K tomu byl ještě před 20. říjnem 1947 vybrán brněnský vrchní komisař JUDr. Alois Přikryl, který byl též národním socialistou. K informačnímu setkání tajemníka Kolavy s vrchním komisařem Přikrylem došlo u příležitosti konference tajemníků národně socialistické strany v Brně. Kolava při něm zdůraznil, že přesné údaje může poskytnout pouze Ladislav Loveček.
Krátce nato došlo v Krčmami ve večerních hodinách k setkání Aloise Přikryla a dvou jeho spolupracovníků Františka Bulíčka a Josefa Jelínka s Ladislavem Lovečkem. Loveček byl odvezen brněnskými policisty do Brna a v brněnském Bulíčkově bytu učinil svou první výpověď. Poté se podařilo ověřit Lovečkovu věrohodnost v Praze na sekretariátu národně socialistické strany, kam se na krátkou dobu podařilo doličné krabičky z ministerstva vnitra od vyšetřujícího Dr. Josefa Görnera uvolnit. Loveček dokázal předem jednu krabičku popsat a pak i identifikovat. Shoda byla naprostá.
Dne 4. listopadu 1947 se vyšetřování pod vedením Dr. Přikryla rozběhlo naplno. Navštívil Krčmaň a pak probíhaly výslechy v Brně, ale i ve Velkém Týnci či v Grygově. Týkaly se stolaře Jana Kopky, jeho někdejšího pomocníka Josefa Stanislava, Klapkovy manželky Boženy, Lovečkovy sestry Jaromíry Zapletalové či Kopkova učně Josefa Bily. Kopka se nakonec k výrobě krabiček přiznal. Potvrdila to i výpověď jeho ženy. Kvůli zhotovení krabiček byl v kontaktu s domovníkem olomouckého KV KSČ Aloisem Zapletalem. Kdo byl skutečným objednatelem se nevědělo. Kopka i jeho žena byli zatčeni.
Z hlediska komunistických zájmů se celý případ při vyšetřování vedeném z Brna Aloisem Přikrylem vyvíjelo nepříznivě. Navíc ministr vnitra Václav Nosek si měl připravovat odpověď na písemně podanou nepříjemnou interpelaci poslance Oty Hory, z níž vyznívala nedůvěra a pochybnost nad odbornou zdatností Státní bezpečnosti. A tak musel zasáhnout kriminální rada Dr. Josef Görner, oddaný ministru Noskovi. Vrchní komisař Přikryl mu musel nahlásit výsledek svého dosavadního vyšetřování případu a přitom přijmout výtku, že postupoval sugestivně a že krčmaňská stopa má být mylná. Görner dal příkaz vyšetřované propustit z vazby. V šetření však Přikryl mohl pokračovat dál. Státní bezpečnost v Olomouci však dostala telefonický vzkaz, že mají být podniknuty všechny kroky k zahlazení stop v Krčmani.
Předáci národně socialistické strany rozhodli na schůzce z 18. na 19. listopadu zahájit vyšetřování prostřednictvím justičních orgánů spadajících pod Drtinovo ministerstvo spravedlnosti. Pověřený ministerský rada Dr. Zdeněk Marjanko jel bezprostředně do Olomouce na krajském soudu projednat vše potřebné. Vladimír Krajina téhož dne podal trestní oznámení proti neznámým pachatelům. Komunistická bezpečnost byla tímto tahem zaskočena.

Státní zástupce a vyšetřování atentátu
Od 19. listopadu 1947 začal hrát ve vyšetřování případu klíčovou roli státní zástupce František Doležel. Patřil ke krajskému soudu v Olomouci, bydlel v Prostějově a do práce v Olomouci dojížděl. Doležel v porevoluční atmosféře striktně uplatňoval zákon - padni komu padni. Ve zmíněný den byl v poledne zavolán ke svému nadřízenému, prokurátorovi Dr. Karlu Turkovi. Ten mu bez jakéhokoliv úvodu stručně sdělil: "Z příkazu ministra spravedlnosti vám přiděluji vyšetřování případ pokusu o atentát třaskavinami, který se stal 9. září v Praze na tři aktivní ministry: doktora Prokopa Drtinu, doktora Petra Zenkla a Jana Masaryka." Dostal do ruky trestní oznámení podané právě 19. listopadu. Do Turkovy kanceláře vstoupil ještě ministerský rada Dr. Zdeněk Marjanko, jenž inicioval rozhodnutí, aby pokus o atentát vyšetřovala justice. Ten k pověření vyšetřováním dodal, že se tak děje proto, že je považován za zkušeného státního zástupce. Během několika následujících hodin se setkal s brněnským komisařem Dr. Přikrylem a jeho dvěma inspektory a společně zajeli do Krčmaně k některým zjištěním.
Šéf olomoucké StB Dr. Stanislav Severin si opakovaně stěžoval na ministerstvu vnitra, že StB je obcházena. Ministr vnitra Václav Nosek považoval Krajinovo trestní oznámení u krajského soudu v Olomouci za rušivý zásah do práce bezpečnostních orgánů. Tím se jedna ze stop, která měla být ještě utajena, stala předmětem veřejného zájmu. V soudní vazbě se ocitlo pět lidí. Ministr vnitra 27. listopadu rozhodl o sestavení nové komise, která měl přezkoumat dosavadní výsledky vyšetřování a zajistit přehled o počínání kriminálních pracovníků, kteří jako nekomunisté unikali komunistickému dozoru. Tak se v souvislosti s krčmaňskou stopou aktivizovalo ministerstvo vnitra a zejména Státní bezpečnost.
Státní zástupce Doležel si svým důsledným přístupem k vyšetřování nadělal mezi komunisty celou řadu nepřátel. V Olomouci k nim patřili zejména komunističtí poslanci Josef Zuzaňák a Jura Sosnar, který svůj nenávistný pohled na Doležela nijak neskrýval před tehdejším předsedou olomouckého KV KSČ, poslancem Dr. Alexejem Čepičkou. Zvlášť když se mu navíc podařilo během vyšetřování rozkrýt, že na krajském sekretariátu KSČ v Olomouci v Gottwaldově ulici č. 10, kde v přízemí bydlel domovník sekretariátu Alois Zapletal, obviněný z pokusu o atentát, se nalézal velký sklad zbraní. Komunistické vedení se příliš neobávalo dalších odhalení kolem atentátu, avšak odhalení arzenálu zbraní bylo nepříjemné. Považovalo za nezbytné, aby se nález zbraní nespojoval s osobami, které vystupovaly v krčmaňském případu.

Parlamentní interpelace v ovzduší blížící se krize
Komunistický poslanec Josef Zuzaňák adresoval ministru spravedlnosti písemnou interpelaci ve věci Krčmaně. Měla být projednávána v parlamentu při interpelačním dnu 21. ledna 1948. Ministr spravedlnosti Drtina (na obrázku vpravo) si v rámci přípravy odpovědi povolal na sobotu 17. ledna do Prahy státního zástupce Doležela k podání nejčerstvějších informací. Jednání se zúčastnil i ministerský rada Dr. Zdeněk Marjanko. Dr. Doležel potvrdil, že vyšetřování krčmaňské stopy stojí na mrtvém bodě, zato ohromil sdělením o nálezu zbraní a osobách, které jsou do tohoto případu zapleteny.
V úterý ráno Prokop Drtina projednával se Zenklem za přítomnosti Ripky a Stránského rozsah odpovědi na Zuzaňákovu interpelaci. Dohoda zněla: dát do odpovědi vše, tj. i věc nalezených zbraní, avšak s tím, že bude předem informována i vláda na jednání téhož dne, tj. 20. ledna. Klement Gottwald však na vládní schůzi přes naléhavé opakované žádosti Prokopu Drtinovi slovo neudělil. Tak se pro další den Drtina připravoval na odpověď zahrnující i nalezené zbraně.
V parlamentu 21. ledna 1948 ministr spravedlnosti Prokop Drtina avizoval v úvodu, že jeho řeč bude obšírnější. Sdělil, že je prokázáno, že koncem července 1947 byly v Krčmami zhotoveny tři dřevěné krabičky a osoby, které se na jejich výrobě podílely, věděly, že do nich budou uloženy pekelné stroje. Krabičky zhotovil stolař Jan Kopka za pomoci svého mladistvého učně a to na žádost Aloise Zapletala, domovníka KV KSČ v Olomouci. Následovaly další zjištěné údaje o dodatečných požadavcích na úpravu krabiček. Drtina též konstatoval, že výsledky šetření jsou v rozporu s policejním šetřením bezpečnostních úřadů v Praze. Alois Zapletal není posledním článkem v řetězu podezřelých. Ve vyšetřovací vazbě se prozatím nacházejí pro podezření z účasti na atentátu stolař Jan Kopka, Božena Kopková, Alois Zapletal, učitelka v Olomouci - Řepčíně Vlasta Kučová a mladistvý stolařský učeň. Drtinova sdělení pobouřila ministra Václava Noska i další komunistické ministry a poslance. Spatřovali v nich národně socialistické zpolitizování této kauzy.
Prokop Drtina pak přidal i informaci, že soudní orgány během vyšetřování narazily i na úkryt značného množství zbraní, s čímž bylo opět spojeno jméno Aloise Zapletala, dále Vladimíra Oploštila a za vším stal příkaz poslance Jaroslava Jury Sosnara. Současně požádal Ústavodárné národní shromáždění, aby vydalo poslance Juru Sosnara ke stíhání pro trestné činy. Když ministr Drtina odstoupil od řečnického pultu, sněmovna se rozbouřila, komunističtí poslanci už nedokázali brzdit svůj hněv, zazněly i nadávky.
Jura Sosnar se na doporučení komunistického vedení vzdal poslaneckého mandátu a na stranický příkaz se též 28. ledna 1948 vydal za přítomnosti svého obhájce Dr. Lose v kanceláři vyšetřujícího soudce Dr. Juráše krajskému soudu v Olomouci k dispozici. Teprve v lednu 1948 se vyšetřování bezpečnosti dostalo do obrátek. Pátralo se po zásobách třaskavin mj. i u stavebních firem. Nebýt toho, že věc začala prošetřovat justice, byla by už dávno bezpečností založena ad acta.
V té bouřlivé době před únorovým pučem roku 1948 se komunistické vedení snažilo kompromitovat národně socialistickou stranu nastraženou tzv. "mosteckou špionážní aférou". Ministr Prokop Drtina se opět ujal ve vládě uvádění věci na pravou míru. Podle zpráv ministerstva vnitra z 18. listopadu 1947 bylo zajištěno v Čechách na různých místech 36 civilních a vojenských osob, které měly získávat a prodávat cizím agentům zprávy o z hlediska obrany významném podniku, o čsl. branné moci, a také měly připravovat násilné akce proti státu. Ve skutečnosti šlo o provokaci namířenou hlavně proti Petru Zenklovi, Prokopu Drtinovi a Vladimíru Krajinovi, jež měli být komunistickým vedením odhaleni jako strůjci politického puče. Provokaci připravili lidé z Obranného bezpečnostního zpravodajství. Zneužili k ní bývalého vojáka východní armády Pravomila Reichla. S těmi, kteří v nastražené síti uvízli, chtěli komunisté uspořádat okamžitě soud. Justiční pracovníci provokaci odhalili a soud nepřipadal v dané chvíli v úvahu. Ministr Drtina o tom podával informaci na již zmiňované schůzi vlády 27. ledna 1948.
V době, kdy vrcholila únorová krize, za níž ne všichni demokratičtí ministři vsadili na svou demisi ve vládě, se komunisté v zákulisí rozhodli likvidovat vše, co je v minulých měsících kompromitovalo. Mezi prvními měli být všichni, kteří jako pracovníci justice rozkryli pozadí ostudných afér s dějišti Krčmaň, Olomouc a Mostecko. Zatýkání neslo označení "akce J" (Justice).
Pokud jde o bezprostřední příčinu únorové vládní krize, autorka Zora Dvořáková ji ve svém díle uvedla takto: "Dne 20. února došlo k mimořádné schůzi vlády, na níž ministři národně socialistické strany, lidové a slovenské demokratické strany oznámili, že se nezúčastní schůzí vlády, pokud ministr vnitra nepotvrdí rozkaz, že se odvolání osmi oblastních velitelů SNB ruší. Titíž ministři ještě téhož dne oznámili prezidentu Benešovi, že podávají demisi, přičemž se předpokládalo v dohodě s prezidentem, že ji nepřijme, a za takto vzniklé vládní krize se komunisté budou muset podvolit požadavku předčasných voleb."

Poúnorové osudy
Dne 22. února 1948 Klement Gottwald ve svém projevu na sjezdu odborů označil určitou vrstvu domácí reakce a její příslušníky za "rozvratníky a pomahače velezrádců". Již 23. února 1948 se s odvoláním na tento projev dostal do hledáčku pozornosti Státní bezpečnosti ministerský rada Dr. Zdeněk Marjanko. Ihned se začaly shromažďovat podklady pro jeho stíhání, ale i na státního zástupce Františka Doležela. Také pracovníci bezpečnosti, kteří pomáhali rozkrýt případ pokusu o atentát, jako byl vrchní kriminální komisař Dr. Alois Přikryl a kriminální rada Dr. Šebor z kriminální ústředny ministerstva vnitra, se ocitli na seznamu stíhaných.
Ještě před rozedněním dne 24. února 1948 chtěli dva prostějovští strážníci zatknout z příkazu StB v Praze státního, vážně nemocného, zástupce Františka Doležela. Svými právnicky formulovanými argumenty se tomu ubránil. Dal se odvézt do prostějovské nemocnice, kde mu byla poskytnuta lékařská péče, ale kde byl do 1. března 1948 dnem i nocí hlídán bezpečností. Dne 1. března jej přijelo do nemocnice vyslechnout několik osob z Prahy. Dr. Turek na státním zastupitelství v Olomouci nařídil 3. března bez uvedení konkrétního trestního oznámení uvalit na Doležela řádnou vyšetřovací vazbu. Dne 8. března byl František Doležel převezen do Olomouce. Ne do nemocnice, ale do cely. To už úřadoval nový ministr spravedlnosti a bývalý předseda KV KSČ v Olomouci Dr. Alexej Čepička.
Ještě v březnu 1948 byl František Doležel převezen do Prahy na Pankrác, kde ho umístili do vězeňské nemocnice. Začal kolotoč výslechů. Byl pak přemístěn do Ruzyně a nakonec do Bartolomějské. Poznal i vězeňské oddělení v Bohnicích. Chtěli ho psychicky zdeptat a učinit manipulovatelným.
Velkou pozornost věnovala bezpečnost korunnímu svědkovi Ladislavu Lovečkovi. Ten 26. února vypovídal stejně jako za posledních čtyř měsíců. Toho 26. února během několika hodin však svou výpověď odvolal, takže se lze jen dohadovat, co se s ním během několika hodin odehrálo. Dne 29. února však znovu potvrdil svou původní protokolárně sepsanou výpověď. StB se dostala před úkol Lovečka náležitě "zpracovat", aby vypovídal podle jejích potřeb a už víc výpověď neměnil.
Podobný časový i věcný průběh mělo i zatýkání a vyšetřování Františka Kolavy. Jeho situace byla o to těžší, že za války spadl z kola a utrpěl těžký úraz lebeční kosti a už nikdy nebyl zdráv. Příslušníci StB svým týráním pak jeho nervovou labilitu mnohonásobně zhoršili. Nakonec se po vykonstruované obžalobě setkali František Kolava, Ladislav Loveček a František Doležel v soudní síni Krajského soudu v Praze při hlavním přelíčení 25. listopadu 1953.
Státní zástupce Doležel tam musel být donesen na nosítkách, na nichž pak ležel i během jednání. Na nosítkách byl přinesen i František Kolava a byl nepodoben tomu někdejšímu tajemníkovi Kolavovi, kterého si Doležel pamatoval. Jevil se jako ochrnutý tvor, který přežíval jen biologicky. Stráž přivedla i třetího obžalovaného, Ladislava Lovečka. Ten se vlekl na vlastních nohou. Ač nejstarší, lépe odolával trýznění než ostatní. Jako aktivní rolník měl lepší kondici. Jediným, kdo byl schopen se proti vykonstruovaným obviněním se hájit byl František Doležel, a tak jeho obvinění soud co nejvíc zpolitizoval. Možnosti využít práva posledního slova využil jedině František Doležel a vše vtělil do jedné věty: "Vždy jsem pracoval pro dobro republiky, byl jsem ochoten pro republiku položit i svůj život."
Odsouzeni byli za zločin úkladu o republiku podle § 2 zákona čís. 50/1923 Sb. zákonů a nařízení k trestu odnětí svobody: František Doležel na sedm roků, Ladislav Loveček na šest roků a František Kolava na šest a půl roku včetně propadnutí poloviny jejich jmění a ztrátě občanských práv na dobu pěti let. Obžalovaní již měli většinu trestu odpykanou lety vazby, ale jejich předčasné propuštění nepřicházelo v úvahu.
Bývalý státní zástupce František Doležel vyšel z vězení 24. února 1955. Jeho stav byl takový, že rodina se zpočátku domnívala, že dlouho nevydrží. Nejhorší pak bylo sehnat zaměstnání. Až v roce 1960 získal podřadnou manuální práci a později místo figuranta u geodézie v Olomouci. Při té práci se těžce zranil a zase živořil. Také dělal deratizéra u komunálních služeb Olomouc. Teprve 1. dubna 1967 získal něco přiměřenějšího, když mohl vést právní oddělení Restaurací a jídelen v Bruntále. Zemřel v roce 1972.
František Kolava zůstal odkázaný na invalidní vozík. Jeho psychický stav se po letech poněkud zlepšil, takže byl schopen v roce 1967 si i zaznamenat, co vše se s ním předtím dělo. 24. srpna 1954 jej pustili domů. V sanitním autě a na nosítkách v neúplném oblečení - bez botů. Zavezli ho do přerovské nemocnice, kde byl uložen na chirurgii. Pak byl převezen do nouzových baráků, kam se dávali pacienti na umření. Manželka si jej 19. listopadu 1954 večer odvezla do jejich bytu v Nádražní č. 19. Starala se o něho za velkého živoření. Od 15. října 1960 začal dostávat měsíčně 400 Kč. Manželka a bratr Karel mu pak ještě vyřídili z nemocenského pojištění tříkolový invalidní vozík. Jezdíval sám po ulicích a s nikým nemluvil. Nechtě vyslechl z hovoru dvou železničářů: "Vidíš to je ten Kolava. Vzpomínáš, jak se předseda ONV v Olomouci Štěpánek vytahoval, že se postaral o to, aby se dostal do kriminálu?"
Faktem je, že bezvýznamný strojvůdce Štěpánek, který byl v Krčmami předsedou Místního národního výboru a který měl v Praze odeslat krabičky s pekelnými stroji, se velmi rychle ocitl ve funkci předsedy ONV v Olomouci. Bez předpokladů si za svou oddanost, projevovanou KSČ, vysloužil odměnu. František Kolava zemřel 10. září 1968. Dočkal se alespoň obnoveného soudního projednávání v červenci 1968.
Ladislav Loveček byl z vězení propuštěn 24. února 1954. I když byl z fyzické práce v zemědělství a někdejšího cvičení v Sokole odolnější, přece jen se z vězení vracel s těžkou tuberkulózou. Jeho zemědělská usedlost musela jít v mezičase do družstva. Žena v družstvu pracovala, jeho tam však nechtěli. Syn byl na vojně u "černých baronů". Obě dcery měly stejnou perspektivu jako jejich matka. Loveček sám po čase získal práci jako závozník.
Občas potkal vyděšeného Kopku, pár slov prohodili, ale Kopka uhýbal očima. Jan Kopka žádnou kariéru neudělal. KSČ a StB v Olomouci mu nezapomněly, že se hned v prvních výsleších ke všemu přiznal, že to byl on, kdo vypověděl, kdo u něho z KV KSČ byl a co po něm chtěl. Kopka prý měl tušení, že normální smrtí ze světa nesejde. Práci teď měl v nedalekém Grygově, kam jezdil na kole. Jednou v roce 1958 byl u silnice nalezen mrtvý s rozbitým obličejem a u něho poražené kolo. Vyšetřování nic neodhalilo. Bývalý rolník František Loveček se přes všechnu trýzeň a nemoc dožil 86 let, zemřel v roce 1983.
Ministerského radu Dr. Zdeňka Marjanka předvolala bezpečnost k prvnímu výslechu už zrána 23. února 1948. Předtím hledala v jeho minulosti kdeco kompromitujícího. Nic však nenacházela. Naopak Marjanko byl jako vynikající profesionál svého oboru součástí československé delegace účastnící se Norimberského soudu nad čelnými nacistickými pohlaváry. Generál Bohuslav Ečer mu na letišti v Praze předal K. H. Franka, jehož přivezl z americké zóny (kam Frank uprchl) zpět do Prahy.
Rada Dr. Marjanko byl bezpečností po 23. únoru opakovaně povoláván k výslechům. Nešlo jen o jeho vliv na nezávislé vyšetřování krčmaňské aféry, ale též o rozkrývání pozadí mostecké aféry a jeho dobrý vztah k ministru Drtinovi. Nakonec i on byl dne 19. března 1949 definitivně vzat do vazby. Trestní oznámení na něho bylo podáno již 5. května 1948. Byl stíhán pro zneužití svěřené moci. Rodina s ním poté ztratila kontakt. Když byl v Ruzyni na samotce, kde byl taktéž vyslýchán, vězni ze sousedních cel ho jednou zahlédli zbitého, kdy sotva stál na nohou. Dne 11. května 1949 bylo paní Boženě Marjankové oznámeno, že její muž téhož dne spáchal sebevraždu oběšením. Byl to však hluboce věřící člověk, takže z tohoto důvodu se tato jeho cesta ke smrti nezdála pravděpodobnou. Jeho ostatky byly rodině vydány, veřejný pohřeb jim byl zakázán. Byl pohřben na Vyšehradě. Nad jeho skutečným koncem zůstal viset otazník.
Ministr spravedlnosti do 25. února 1948 Prokop Drtina přijal porážku demokracie v Československu jako národní katastrofu i jako katastrofu osobní. Po trýznivém přemítání se pokusil 28. února o sebevraždu a to i jako protest proti prezidentu Benešovi, že přijal demisi ministrů a jmenoval doplněnou vládu podle Gottwaldova návrhu. Skočil z okna svého bytu ve dvouposchoďové vile. Pád s těžkým zraněním přežil. Dne 18. března 1948 na něho byla uvalena vyšetřovací soudní vazba. Byl vězněn na několika místech a opakovaně vyšetřován za tvrdých až krutých podmínek. Dne 14. prosince 1953 byl v tajném přelíčení u Nejvyššího soudu odsouzen na 15 let za údajné politické trestní činy. Vězněn byl na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. Propuštěn byl 10. května 1960 na prezidentskou amnestii. Po rehabilitaci v roce 1969 byl rozsudek zrušen. Pražská prokuratura se v roce 1971 proti tomu odvolala a v roce 1975 po překvalifikování trestné činnosti byl odsouzen na šest let žaláře. Zemřel 16. října 1980.

Závěrem chci uvést, že smyslem tohoto příspěvku bylo ukázat, že konec války nepřinesl jen radost ze znovu nabyté svobody po porážce nacistického Německa, ale přivodil i starost. Starost o demokracii, na kterou si naši občané již zvykli po vzniku samostatného státu v říjnu 1918. Uvedu ještě citát z odpovědí současného ruského prezidenta Vladimíra Putina ze čtyřhodinové televizní tzv. "přímé linky", během níž 16. dubna tr. odpovídal alespoň na některé z tisíců dotazů. Známá novinářka Petra Procházková konstatovala, že se dopustil historického výroku, který se týká i našich dějin. Vůbec poprvé označil za chybu to, že se stalinský režim po válce "snažil silou vnutit některým zemím svůj model." Tím měl mít na mysli bezpochyby i poválečné Československo.

Něco málo z historie ČSNS – Část 18

27. dubna 2015 v 18:29 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

40 let ČSNS


Když se na snímky dívá současný člen ČSNS, jímá ho pocit lítosti a zmaru. Ano, byla to jiná doba. Doba, která se nevrátí. Svět i my jsme se posunuli dál, ale přesto je škoda, že doba sounáležitosti k jedné ideji se rozbila. Zpočátku v malých malichernostech, které se prohlubovaly, až vznikl hluboký příkop, přes který se nedá skočit tam ani sem. Ten příkop vznikl už v listopadu 1989, i když si to málokdo uvědomuje.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 17

27. dubna 2015 v 17:46 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Historie se často opakuje


V té době byla česká emigrace v zahraniční stále velmi čilá ve styku s domovem i ve vydávání vlastního tisku. Ale v té době se už silně objevuje bulvární tón tisku.Ukázkou je Říšská stráž, ale i inzeráty které proti sobě strany vydávaly. A někteří z nás si určitě pamatují na různá usnesení, která vyzývala, abychom své věci netahali ven. Krásnou ukázkou toho je důvěrná zpráva kterou rozeslal Antonín Šolc, tehdejší ústřední tajemník strany. V té době bylo taky dlouholetou tradicí pořádat pochody do Lipan (ne na Blaník - tam se chodilo 28. října). Ale už tehdy, jak je patrné z dokumentů, se začalo upozorňovat na nebezpečí, které k nám přicházelo z Německa. Strana měla v roce 1935 neuvěřitelných 5 030 místních organizací. V současnosti i v budoucnosti nemyslitelné u žádné politické strany.

Myslím, že je vidět i rozdíl v tvorbě volebních plakátů, kde se nevyskytují fotografie kandidátů, ale spíše útoky na konkurenční strany.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Odsuzování nacismu jako společenského jevu je sjednocující východisko

26. dubna 2015 v 17:58 | Vlastimil Podracký na bigblogeru Lidovek |  Jiní autoři

Co vlastně oslavujeme 70 let poté?

pátek 24. duben 2015 10:50
Jiná generace má jiné problémy a na minulost se dívá očima mýtů, ve kterých byla vychována, a přizpůsobuje si ji svým skutečným nebo virtuálním potřebám. Vnější tlaky na deformaci minulosti se postupně měnily. Protože oslavy jsou emotivní projev, je zapotřebí se po 70. letech zeptat, co vlastně oslavujeme.
Činnost různých národů za války jako základ odlišného vnímání "osvobození"
Rumuni stáli nejprve na straně nacistického Německa a později se připojili k osvobozenecké Rudé armádě. Slováci udělali podobný obrat, ale jejich povstání bylo potlačeno a následoval krvavý nacistický teror. Bulhaři provedli také podobný převrat, ale ti se na německé straně neangažovali a sověti je prakticky osvobodili podobně jako nás. Maďaři se angažovali na straně Německa a byli vlastně poraženým národem. Podobně Chorvati. Titova partyzánská armáda se připojila k Sovětské armádě, porazila Chorvaty a osvobodila Slovince. Srbové jsou jistě za sovětskou pomoc vděčni.
Zvláštní je případ Poláků. Ti byli napadeni oběma velmocemi, Německem i Sovětským svazem. Obě totalitní velmoci byly pro ně nepřátelé. Když na konci války sověti Polsko osvobozovali s pomocí První polské armády (Pierwsza Armia Wojska Polskiego) v SSSR, působila v Polsku tzv. Armia Krajova vedená polskou zahraniční vládou v Londýně, která vedla povstání následně Němci krvavě potlačené, částečně i za přihlížení sovětů. K různým postojům k celé druhé světové válce je v Polsku zaděláno na věčné časy, vyzdvihování toho či onoho fenoménu je potom velice snadno zneužitelné kdejakou politickou vůlí. Je sice pravda, že nacisté vykonali daleko větší zločiny na polském a především židovském národě (odhadem 3 miliony mrtvých, jen při varšavském povstání okolo 200 tisíc) než sověti, nicméně s Rusy nejsou dosud problémy vyřešeny a třeba vražda 15 000 polských důstojníků v Katyni je stále zatížena z ruské strany špatným přístupem a nepochopením. Poláci nebyli pasivními účastníky války a o osvobození zvnějšku se asi nehovoří jako o jediném fenoménu.
Svým způsobem zvláštní je také postoj Baltských národů. Když v r. 1940 Sovětský svaz Baltské země okupoval, byl to pro ně nepřítel. Němci potom přišli vítáni obyvatelstvem jako osvoboditelé a různé domácí ozbrojené skupiny se k nim přidaly. Zvrat války ovšem byl pro ně nepříznivý. Sověti je znovu obsadili a připojili ke svému území. Považovat sovětskou armádu za osvoboditelku je nemyslitelné, a pokud to byli nuceni snášet, potom asi jen se skřípěním zubů. Jediné, čím mají zatížené svědomí, je jejich aktivní účast na vraždění vlastních Židů. Co vlastně oslavují, nevím?
Na rozebírání ukrajinských poměrů tu asi není místo, ale jen stručně: Ukrajinští nacionalisté po obsazení německou armádou vyhlásili nezávislou Ukrajinu. Němci ovšem jejich vládu a vůdce Stepana Banderu internovali. Mezitím UPA (ukrajinská povstalecká armáda) operovala převážně proti Němcům, zároveň však vraždila Poláky a Židy. Volyňští Češi se setkali s touto vraždící armádou také, mnozí poznali jejich násilí, ale většinou byli spíše jen zneužíváni a okrádáni (zachránili se tvrzením, že se po válce vystěhují). Němci Banderu na podzim r. 1944 propustili a ten se ujal boje proti sovětské armádě, která mezitím postoupila na západní Ukrajinu. Postupně byla UPA vytlačena do Polska a přes československé území se snažila probít do Západního Německa. Většina Ukrajinců, především těch východních, proti Němcům bojovala v partyzánském odboji, přičemž tito partyzáni nebyli vždy prosovětští. Dnešní vyzdvihování Bandery je účelové a má politické pozadí v současném ukrajinském konfliktu.
V Bělorusku se většina obyvatelstva zúčastnila protinacistického odboje. Němci tam vedli totální válku se všemi atributy - vyvražďování celých vesnic jen pro podezření z podpory partyzánů. Sovětská armáda byla pro ně opravdovým osvobozením nejen od nadvlády, ale od totálního zániku. Konečně totéž platí o Polácích a Ukrajincích. Češi mohou uvažovat shodně, i když na tom byli během okupace lépe.
Odsuzování nacismu jako společenského jevu je sjednocující východisko
Slavení vítězství nad nacismem je jasné odsouzení společenského jevu. Ano, nacismus byl špatný, to dnes uznávají všichni. Domácí nacisté si už dávno odnesli trest (nebo to předstírají), takže vlastně se může slavit vítězství nad fenoménem nacismu. Dnes se obecně za tento fenomén považuje především židovský holocaust, ostatní věci nemají ucelenou konkrétní podobu. Na východě padlo daleko více civilistů v totální válce německých nacistů, než bylo zavražděno Židů, ale to se jaksi neví, nebo vědět nechce. Zahynula celá polovina Běloruského národa a celá čtvrtina Ukrajinců. Prameny uvádí, že v bojích padla čtvrtina ruských a kazašských mužů (viz 1), ostatní (Kavkazané, Gruzíni, Turkmeni a pod.) nejsou uvedeni, ale bude to asi podobné. Samozřejmě, že všichni civilisté nepadli jen rukou německých vrahů, mnozí padli ve vzájemných válkách, mnozí rukou místních pomocníků nacistů, mnozí vojáci zbytečně krvavými masakry sovětské armády ženoucí někdy vlastní lidi do nepromyšlených střetů. Rozdělit nějak oběti podle viníků je asi těžké, nicméně němečtí nacisté byli katalyzátorem a příčinou těchto zločinů, protože bez jejich nacistické aktivity by se to nedělo.
Nejde jen o válku jako takovou, jde o cíle války. Na západě SSSR byla německá armáda vítána, protože obyvatelstvo si pamatovalo Němce z první světové války jako solidní armádu, která zavedla pořádek, ale v žádném případě nevedla válku proti civilistům. Jenže dvacet let poté se už Němci chovali jinak a obyvatelstvo to brzy poznalo. Většina potom volila menší zlo - SSSR (to neplatí pro Baltské země).
Diferencovaná povaha osvobození
Německý nacismus byl etnicky založený zločinný režim. Nebyl veden žádnou humanitní ideou, dokonce ani teleokraticky deformovaným humanismem. Prostě to bylo čisté zlo. Jediným účelem bylo šíření německého lidu a jeho přímé nadvlády nad ostatními národy, které čekalo otevřené otroctví a postupná likvidace.
Záměry nacistů na Východě vyplývají ze známého projevu Reinharda Heydricha 2. října 1941 v Černínském paláci v Praze: "… Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském výboji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci..... Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí pozvolna zcela osídlit Němci a ve které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít pod německým vedením jako velká surovinová základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupněvyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice…." (viz 2, 4, 7)
Z toho vyplývá jasná likvidace Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, postupně i Rusů. Češi měli být diferencovaně likvidováni buď přímo, nebo odstěhováni na východ nebo poněmčeni. Jiné národy to neměly tak jasné. Slováci už byli mimo hlavní nápor německého šíření, měli snad přijmout německý jazyk, ale dále to bylo nevyjasněné. Jižní národy byly spíše rozeštvávány mezi sebou (Srbové a Chorvati), likvidováni měli být snad jen Slovinci, aby se německý živel dostal k Jadranskému moři. Ostatní národy měli žít v jakémsi německém područí.
Od diferencovaného nebezpečí německých záměrů se odvíjí i diferencovaný význam osvobození. Nemyslím si, že Baltské národy, Maďaři, Chorvati, Albánci oslavují "osvobození". Dělají jen to, co se musí v rámci celkového odsuzování nacismu jako fenoménu. V tomto se straním vyjádření ohledně západních národů, necítím se povolán je hodnotit. Bojím se, že polská oslava bude velice deformována současnou politickou situací, jak se už stalo v případě připomínky osvobození Osvětimi. I Rusové budou chtít využít tohoto výročí k předvedení své síly a připomenutí svého slavného vítězství.
České dilema osvobození
My Češi bohužel máme špatnou vlastnost se nechat manipulovat vnějšími zájmy. Mnoho lidí raději slouží importovaným myšlenkám než pravdivému neemotivnímu hodnocení reality. Ve hře jsou především dva zpochybňující aspekty:
1/ Spor o to, kdo měl vlastně větší zásluhu na porážce nacismu a tím i osvobození: západní spojenci nebo SSSR?
2/ Šlo ze sovětské strany o osvobození nebo jen o výměnu totalit?
První aspekt je hloupý spor, který může vycházet jen z popření všeobecně známých faktů. Vítězství západních spojenců nebylo myslitelné bez SSSR, vítězství SSSR v Evropě bez pomoci spojenců je sporné. Možná by mohl SSSR zvítězit bez materiální pomoci spojenců, ale dá se předpokládat, že by nezvítězil, pokud by neexistovala svobodná Británie a její bombardování německých měst, fronta v Africe, v Itálii a později i v západní Evropě. Nicméně SSSR nesl hlavní nápor války v Evropě, vybojoval největší a nejzákladnější bitvy. Nelze Američanům zazlívat, že se přednostně věnovali válce v Pacifiku a západní frontu v Evropě otevřeli až v červnu 1944 a proto musel SSSR do té doby nést hlavní nápor války. Za tuto situaci, pro SSSR nepříznivou, ovšem může Stalinova politika na začátku války, která umožnila pád Francie.
Druhý aspekt je jen účelová politická kampaň mající Sovětský svaz vyloučit jako "osvoboditele". Obsazení Sovětskou armádou jako výměna téměř shodných režimů je účelovou manipulací, která má nejspíše vyvinit nacismus a komunistický režim démonizovat. Režimy byly sice oba totalitní, ale pro nás nebyly shodné. Nacistický zlikvidoval 300 tisíc našich občanů a chtěl celý národ vymazat z mapy, komunistický prosazoval svůj režim likvidující určitou třídu obyvatel, přinesl smrt několika stovkám lidí a desetitisíce nahnal do pracovních táborů; vzhledem k tomu, že trval 40 let, měl na svědomí i dlouhodobou nesvobodu odrážející se dnes v charakteru lidí: především v ultramontanismu a poklonkování mocným. Ten první totalitní režim bychom nepřežili, ten druhý nám dovolil přežít. Těžko to jednoduše vyjádřit, ale osvobození sovětskou armádou v r. 1945 bylo přijetí menšího zla a záchrana před totální likvidací. U jiných národů to tak být nemuselo a nelze jiným náš postoj vnucovat, taktéž ovšem nemůžeme přebírat cizí náhledy.
Proto můžeme děkovat těm, kteří se podíleli na osvobození od německého nacismu a to nejen SSSR, ale i západním spojencům. Je co oslavovat a je proč být vděčný v obou případech a bylo by hloupé jednoho z toho vyjímat. Možná to jiné národy vidí jinak, ale testem svéprávnosti je právě skutečnost, že se nenecháme ovlivňovat.
Literatura:
1/ Timothy Snyder - Krvavé země, Paseka a Prostor 2013
2/ Dan Diner - Porozumět dvacátému století, CDK Brno 2010
3/ Stanislav Motl - Náhoda nebo záměr, Národní osvobození Praha 2010
4/ Stanislav Motl - Oběti a jejich vrazi, Rybka 2008
5/ Kolektiv autorů - Rozumět dějinám, Gallery 2002
6/ Dan Diner - Paměť a genocida, Kontexty 2/2010
7/ Lee Baker - 2. Světová válka na východní frontě, Cpress 2012 Brno
8/ Detlef Brandes - Češi pod německým protektorátem, PROSTOR 1999

Vlastimil Podracký

Něco málo z historie ČSNS – Část 16

25. dubna 2015 v 22:52 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Mimořádný sjezd v Brně - vyloučení skupiny Jiřího Stříbrného

Mimořádný sjezd v Brně v roce 1926 je jedním ze stěžejních milníků v historii strany. Strana se přejmenovala na Československou stranu národně socialistickou. Zvolila E. Beneše místopředsedou strany; a poté co se zbavila radikálních levičáků, zbavila se pro změnu radikálních nacionálních pravičáků. V té době začala s ČSNS úzce spolupracovat Národní strana práce, kterou v roce 1925 založil Jaroslav Stránský. Tuto stranu veřejně podpořil Karel Čapek a Ferdinand Peroutka. Strana svou činnost ukončila v roce 1930 a svým členům doporučila přestup do ČSNS. ČSNS si v té době významně pojistila místo na politické scéně.

Jiří Stříbrný - už během středoškolských studií se stal politicky aktivní. Patřil mezi zakladatele ČSNS. Působil v mládežnických organizacích a jako redaktor stranických periodik, a to nejen v Praze, ale i v Českých Budějovicích a Vídni. Od roku 1911 byl redaktorem Českého slova.
Ve volbách do Říšské rady v roce 1911 se stal poslancem. V létě 1914 byl přes své známé protirakouské postoje povolán do armády. V dubnu 1917 byl propuštěn do zálohy. Ihned po propuštění se zapojil do odbojového hnutí Mafie. V červenci 1918 se stal členem Národního výboru a pomáhal organizovat generální stávku 14. října 1918.
28. října 1918 se stal jedním z pěti "mužů 28. října" , kteří se podíleli na vyhlášení samostatného Československa a převzetí moci v Praze. Václav Klofáč byl v té době na jednání se zahraničním exilem v Ženevě. Stříbrný po jednání s velitelem rakouské vojenské posádky v Praze donutil armádu, aby proti převratu nevystupovala. Spolu s dalšími "muži 28. října" a členy předsednictva Národního výboru podepsal Provolání o samostatnosti Československého státu a příslušný zákon, který formálně přetrhal vazby s monarchií.
V letech 1918 - 1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění. V roce 1920 opět získal poslanecký mandát, který v roce 1925 obhájil. Mandátu byl zbaven (po vyloučení z ČSNS) nálezem volebního soudu ze dne 19.5. 1928. Místo něj nastoupil Otakar Klapka.
Opětovně se stal poslancem v roce 1929 za Ligu proti vázaným kandidátním listinám. V parlamentu setrval do roku 1935. Jiří Stříbrný byl členem několika vlád a stranu zastupoval v takzvané Pětce (koaliční orgán hlavních československých vládních sil). Měl vliv ve stranickým tisku a dokázal zajišťovat financování strany.
V roce 1926 postupně rostly jeho spory s dalšími předáky strany, zejména v oblasti zahraniční politiky polemizoval s Edvardem Benešem. Stříbrný začal klást na nacionální aspekt strany. Sbližoval se v tomto s Karlem Kramářem, za což byl chválen národně demokratickým tiskem. V tom samém roce musel rezignovat na post ministra národní obrany. Oficiálním důvodem měla být jeho přiznání osobní odpovědnosti za Masarykovo jednání během oslav svátku Jana Husa (tzv. Marmaggiho aféra).
Faktickým důvodem jeho odchodu byla úplatkářská aféra. Jeho bratr František Stříbrný byl ředitelem Československé diskontní banky a její obchodní společnosti pro prodej uhlí a ministr železnic od něj měl nakupovat předražené uhlí pro státní dráhy. Úplatky měl přijímat nejen sám ministr, ale i ČSNS. Soud v roce 1934 Stříbrného i stranu z podezření očistil.
V souvislosti s rozkolem ve straně, zaútočil Stříbrný na Edvarda Beneše veřejně. Podporu veřejnosti nezískal. Postavil se proti němu i Václav Klofáč, který o něm začal šířit fámu, že trpí syfilidou ve stádiu progresivní paralýzy. Klofáč se odkazoval na stanovisko lékaře Trýba. Bohužel se jednalo pouze o pomluvu, která se ve stranickém boji náramně hodila.
Definitivní konec stranické a vládní kariéry v ČSNS nastal pro Stříbrného v září 1926 na mimořádném sjezdu strany v Brně. Na sjezdu byl nejdřív změněn název strany na Československá strana národně socialistická a Edvard Beneš byl zvolen místopředsedou strany. Poté byl, po velkých diskuzích, v poměru 96 ku 42 delegátů vyloučen ze strany Jiří Stříbrný. Po vyloučení založil se svou skupinou Slovanskou stranu národně socialistickou, která byla založena jako politické sdružení bývalých národních socialistů (že by první ČSNS 2005 či NS-Lev 21. století?). Poté se strana přejmenovala na Radikální hnutí -slovanští národní socialisté, která se po čase změnila na Radikální stranu - slovanští socialisté, a Stříbrný byl oficiálně zvolen jejím předsedou. Od roku 1930 nesla název Národní liga.
V roce 1929 se Stříbrného strana zúčastnila voleb s Národní obcí fašistickou (NOF) ve volebním uskupení pod jménem Liga proti vázaným kandidátním listinám. Za toto uskupení získali poslanecký mandát Jiří Stříbrný, Radola Gajda a Karel Pergler (bývalý člen ČSSD). Do Senátu byl zvolen Jindřich Trnobranský. (o němž jsem se už zmiňoval)
Národní liga se postupně přibližovala fašistickým názorům. V říjnu 1934 se Národní liga spojila s Československou národní demokracií a Národní frontou, ve stranu Národní sjednocení. Předsedou byl Karel Kramář a Stříbrný byl jedním z tří místopředsedů. I zde došlo ke konfrontaci se skupinou Jiřího Stříbrného. Stříbrný odchází a zakládá novou stranu Národní liga - strana radikální, národní a demokratická.
V období Mnichovské krize byl zastáncem obrany republiky, a byl velmi kritický vůči E. Benešovi. Vyznačoval se primitivním antisemitismem, inspirovaný Německou říší. Za nacistické okupace se stáhl z politiky a žil ve své vile v Káraném. Je třeba říci, že se odmítl podvolit nátlaku nacistů, aby Beneše veřejně kritizoval.

Po válce byl poslán před Národní soud a odsouzen k doživotnímu žaláři. Výše trestu je mnohými považován za neúměrný, že se spíše jednalo o vyřizování účtů z předmnichovské ČSR. Zemřel v roce 1955 ve Valtické věznici, i když někteří historici uvádějí Uplavu na Slovensku. Zajímavostí je, že měl od Zápotockého slíbenou amnestii, které se však nedočkal.

Dokumenty k této části najdete v galerii

Něco málo z historie ČSNS – Část 15

25. dubna 2015 v 22:23 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Naši ministři

Jak už jsem se zmínil v XII. části, kde je zmínka o první vládě, zasedali ve vládách I. republiky naši ministři (kromě úřednických vlád). Myslím, že by bylo vhodné se s našimi ministry seznámit.

První Tusarova vláda (8.6. 1919 - 25.5.1920)

Ministr obrany: Václav Klofáč
Ministr železnic: Jiří Stříbrný
Ministr spravedlnosti: František Veselý
Ministr obchodu: Ferdinand Heidler

František Veselý - prvorozený syn jičínského cukráře. Po vystudování práv pracoval jako advokát v Benešově. Jako příznivec hnutí pokrokářů měl blízko k T.G. Masaryku, kterému dělal právního zástupce. Patřil mezi zakladatele České strany pokrokové, která se v roce 1912 přejmenovala na Československou stranu pokroku, jejímž předsedou se stal. V roce 1920 se konal sjezd této strany, který rozhodl o fůzi s ČSNS (tehdy ČSS). V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo, které držel až do své smrti v roce 1935.

Ferdinand Heidler - vystudoval právo v Praze a Vídni a obchodní vědy v Kolíně nad Rýnem. V letech 1906 až 1909 vyučoval národohospodářství na Obchodní akademii v Praze. V roce 1918 se stal ředitelem České cukerní společnosti. Po odchodu z vlády se věnoval obchodu z obilím.



Druhá Tusarova vláda (25.5.1920 - 15.9.1920)

Ministr železnic Jiří Stříbrný
Ministr veřejných prací Bohuslav Vrbenský

První vláda Jana Černého (16.9. 1920 - 25.9.1921) byla nestranická - první úřednická

Vláda Edvarda Beneše (26.9. 1921 - 7. října 1922)

Ministr veřejných prací Alois Tučný
Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy Bohuslav Vrbenský

Alois Tučný - vyučený typograf. Už v roce 1912 se stal tajemníkem ústředny Československé obce dělnické, odborové organizace napojené na ČSNS. V této funkci vydržel až do roku 1939. V letech 1918 až 1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecký mandát, který si podržel až do zániku parlamentu v roce 1939.
V roce 1930 byl Alois Tučný členem programové komise strany. Byl členem několika vlád a zemřel v roce 1940 ve věku 58 let.

První vláda Antonína Švehly (7.10.1922 - 9.12.1925)
Ministr železnic Jiří Stříbrný
Ministr pošt a telegrafů Alois Tučný
Ministr pro zásobování lidu Emil Franke




Emil Franke - narodil se v rodině železničáře. Po vystudování gymnázia absolvoval univerzitní studia filosofie a práv v Praze, Vídni a Berlíně.
Politicky se začal v ČSNS angažovat ke konci I. světové války. V roce 1926 byla na sjezdu předsedou rozhodčí komise, která posuzovala spor okolo Jiřího Stříbrného. Byl spoluautorem akčního programu strany z roku 1931.
V letech 1918 - 1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění. V roce 1920 byl zvolen poslancem, a byl jím až do zrušení parlamentu v roce 1939. Byl několikanásobným ministrem československých vlád. Zemřel krátce po okupaci v prosinci 1939 ve věku 59 let. Je pohřben na hřbitově v Šárce.

Druhá vláda Antonína Švehly ( 9.12. - 16.3. 1926)

Ministr zahraničí Edvard Beneš
Ministr národní obrany Jiří Stříbrný
Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy Alois Tučný

Druhá vláda Jana Černého (18.3:1926 - 12. 10. 1926) - druhá úřednická vláda

Třetí vláda Antonína Švehly (12.10. 1926 - 1.2. 1929)

V této vládě nebyla ČSNS zastoupena

První vláda Františka Udržela (1.2. 1929 - 7. 12.1929)

Ani v této vládě nebyla ČSNS zastoupena

Druhá vláda Františka Udržela ( 7.12.1929 - 20.10. 1932)

Ministr zahraničí Edvard Beneš
Ministr pošt a telegrafů Emil Franke

První vláda Jana Malypetra (29.10. 1932 - 14.2. 1934)

Ministr zahraničí Edvard Beneš
Ministr pošt a telegrafů Emil Franke

Druhá vláda Jana Malypetra ( 14.2. 1934 - 4.6. 1935)

Ministr zahraničí Edvard Beneš
Ministr pošt a telegrafů Emil Franke

Třetí vláda Jana Malypetra (4.6. 1935 - 5.11.1935)

Ministr zahraničí Edvard Beneš
Ministr pošt a telegrafů Emil Franke
První vláda Milana Hodži (5.11. 1935 - 18.12. 1935)

Ministr zahraničí Edvard Beneš
Ministr pošt a telegrafů Emil Franke

Druhá vláda Milana Hodži (18.12. 1935 - 21.7. 1937)

Ministr pošt a telegrafů Emil Franke (do 23.1. 1936, poté na
jeho místo nastupuje Alois Tučný)
Ministr školství a národní osvěty (od 23.1. 1936) Emil Franke

Třetí vláda Milana Hodžy (21.7. 1937 - 22.9. 193¨)

Ministr školství a národní sověty Emil Franke
Ministr pošt a telegrafů Alois Tučný
První vláda Jana Syrového (22.9. 1938 - 4.10. 1938) Vláda obrany republiky

Tato vláda vyhlásila 23.9. 1938 mobilizaci. Jednalo se o poslední vládu první republiky a zároveň o vládu úřednickou., ale přesto v této vládě byl náš člen:

Ministr bez portfeje Petr Zenkl

Druhá vláda Jana Syrového (4.10. 1938 - 1.12. 1938) první vláda druhé republiky

Ministr sociální péče a

ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy Petr Zenkl

Něco málo z historie ČSNS – Část 14

25. dubna 2015 v 20:30 | Vladislav Svoboda

Oslavy státních svátků, narozenin T.G.M. a volby v roce 1925

Strana se aktivně zúčastnila všech významných svátků a narozenin T.G. Masaryka. A taky voleb. Ve volbách v roce 1925 získala ČSNS 8,06 % hlasů a 28 mandátů. Tímto výsledkem skončila na pátém místě. V té době pro vstup do parlamentu stačilo získat nad 2% hlasů. Výsledkem byla parlamentní účast 13 stran. Domnívám se, že tato nízká klauzule měla dopad na neustálé střídání vlád. KSČ skončila druhá s 13,02%. Výsledek který dosahuje i v současnosti.

Kdo se stal v té době naším poslancem? Zde jsou jejich jména:

Phdr. Edvard Beneš- snad nejsou nutné bližší informace.

Hugo Bergman - profesí byl poštmistr: Poslancem byl od roku 1923, kdy nastoupil místo Františka Hlaváčka, který byl ze strany vyloučen. Mandát si udržel až do zrušení parlamentu v roce 1939. Byl i starostou v Brandýse nad Labem.

František Buříval - o něm je psáno v V. části

František Červinka - pocházel z českožidovské rodiny (důkaz že národní socialisté neměli problém s česky mluvícími židy). Mandát získal až v roce 1926, poté co na poslanecký mandát rezignoval Edvard Beneš.

Josef David - jemu se budu věnovat později.

Emil Franke - jemu se budu věnovat v další části

Andrej Gagatko - politik rusínské národnosti.Byl hlavní postavou Karpatskoruské strany práce malorolníků a bezzemků, která na celostátní úrovni spolupracovala s ČSNS: Poslancem byl od roku 1920 do roku 1927, kdy vystoupil z poslaneckého klubu ČSNS. V roce 1928 se poslaneckého mandátu vzdal.

Igor Hrušovský - 25.5. 1919 se na sjezdu v Bratislavě ustavila slovenská organizace ČSNS. Igor Hrušovský se stal jejím předsedou. Přestože měl blízko k anarchistům, oproti Vrbenskému a spol, ve straně zůstal. O d roku 1930 zasedal v programové komisi ČSNS. Profiloval se jako čechoslovakista a odpůrce slovenské autonomie.
Zasedal už v Revolučním národním shromáždění za slovenskou delegaci. Poslancem za ČSNS byl od roku 1920 do roku 1936, kdy pod tlakem slovenské části ČSNS odstoupil a nahradil ho Emil Boleslav Lukáč.

Emil Boleslav Lukáč - slovenský básník, který v roce 1976 získal titul Zasloužilý umělec. Poslancem byl do zrušení parlamentu v roce 1939.

Jan Chvojka - mandát získal až v roce 1926, poté co rezignoval poslanec Rudolf Laube , který zasedal v letech 1918 - 1920 v Revolučním národním shromáždění. Mandát obhájil ve volbách v roce 1920 a 1925. Jeho rezignace má souvislost s pádem Stříbrného. Chvojka v roce 1929 už nekandidoval.

JUDr. Otakar Klapka - jemu se budu věnovat ve zvláštní kapitole.

Josef Knejzlík - v roce 1901 pracoval v Brně jako novinář pro list Pokrok. V roce 1903 se na žádost V. Klofáče přestěhoval do Přerova, kde byl v roce 1907 zvolen za ČSNS do přerovského zastupitelstva. V roce 1909 se přestěhoval do Předmostí, kde byl od roku 1919 celých 23 let starostou. Jeho starostování skončilo jeho zatčením v roce 1942.
Poslancem se stal v roce 1924 po odstoupení Jana Pelikána , který zasedal už v Revolučním národním shromáždění a odstoupil kvůli nehodám v klubu v souvislosti se skupinou Vrbenský a spol.
Knejzlík působil v poslanecké sněmovně do roku 1931, kdy rezignoval, aby se mohl věnovat práci v Předmostí. Místo něj nastoupil prostějovský Petr Solfronk ( kterému jsem se věnoval v části IX..)

Josef Lanc - vyrůstal jako sirotek. Od 16 let pracoval jako havíř na dole Julius II. (mostecko)
Poslancoval až do zrušení parlamentu v roce 1939. Zajímavostí je, že Lanc měl inspirovat k provedení atentátu na Hendricha v lokalitě, kde byl skutečně uskutečněn. Z terasy jeho vily v ulici Na Pomezí totiž pravidelně viděl Hendrichovu limuzínu mířící na Pražský hrad. V rozhovoru který vedl s řídícím učitelem Janem Zelenkou - Hájským (člen ČSNS) a učitelem Romanem Houskou, měl Lanc prohlásit: "Tady by stačila jedna rána a byl by v prčicích"

František Langr - od roku 1898 se angažoval v národně sociálním hnutí v Brně. Za II. světové války byl hned 1. září zatčen v rámci akce Albrecht der Erste (jako Zenkl a další) a vězněn na Špilberku, v koncentračním táboře Dachau a Buchenwald. Po roce 1945 byl předsedou zemského výkonného výboru, členem předsednictva strany a poslaneckého klubu.
Poslancem byl od roku 1920 až do zrušení parlamentu v roce 1939. V roce 1935 povýšil na místopředsedu Sněmovny. Byl i poslancem v letech 1945 až do své smrti v lednu 1948. V letech 1946-1948 byl opět místopředsedou Sněmovny.

Václav Mikuláš - už v šestnácti jako učeň (1902) vstoupil do ČSNS. Poslancem se stal v roce 1920 a ve své funkci zůstal až do zrušení parlamentu v roce 1939. Stal se poslancem i v roce 1945, a v parlamentu setrval i po únoru 1948. Mandátu se vzdal až v roce 1950.

JUDr. Karel Moudrý - během I. sv. války patřil do kruhu realistů blízkých T.G. Masarykovi a jeho exilové skupině. V letech 1918 - 1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. V parlamentu působil od roku 1924, kdy rezignoval Josef Sajdl (důvod rozkol v klubu kvůli Vrbenskému a spol.). V parlamentu vydržel až do jeho zrušení v roce 1939. Ve třicátých letech byl generálním tajemníkem ČSNS.

Josef Netolický - viz část VIII.

JUDr. Josef Patejdl - vystudoval práva na Univerzitě Karlově. Působil jako advokát v Plzni. Za I. světové války padl do ruského zajetí a stal se předním organizátorem Československých legií. Po vzniku republiky zakládal Československou obec legionářskou, které předsedal celou I. republiku. Patřil k levicovému křídlu okolo Vrbenského, ale ve straně zůstal. Poslancem byl od roku 1920 až do zrušení parlamentu v roce 1939. Za okupace byl zatčen a 7.10. 1940 zemřel v Dachau.

Ludmila Pechmanová - Klosová - jedna z mála žen: poslankyň. Poslankyní byla od roku 1920 až do roku 1935.

Ferdinand Prášek - poslancem byl od roku 1922 do roku 1929

Bohuslav Procházka - poslancem byl od roku 1925 až do roku 1934, kdy zemřel.

Karel Reidl - redaktor Českého slova. Od roku 1920 vykonával úřad magistrálního tajemníka v Brně. Poslancem byl od roku 1925 do zrušení parlamentu v roce 1939.

Václav Sladký - byl středočeským učitelem v Benešově a poté v Opavě. V letech 1918 až 1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. Poslancem byl od roku 1920 až 1935, kdy byl zvolen senátorem.

Jan Slavíček - už v roce 1911 se stal poslancem Říšské rady, kde setrval do zániku monarchie. V roce 1918 až 1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. Poslanecký mandát získal v roce 1920 a rezignoval až v březnu 1935. V dalších volbách získal opět mandát, ale už za živnostníky. V roce 1930 zasedal v programové komisi strany.

Jiří Stříbrný - jemu se budu věnovat v jiné části.

Emil Špatný - byla mu věnován VI. část

Jindřich Trnobranský - během věznění za I. světové války navázal blízké kontakty s B. Vrbenským, ale oproti Vrbenskému neodešel ze strany. V roce 1920 získal poslanecký mandát, který obhájil i v roce 1925. V říjnu 1926 vystoupil z poslaneckého klubu (poté co byl v září 1926 na sjezdu strany spolu se skupinou okolo Stříbrného vyloučen) Spojil se se Stříbrným a založili Slovanskou stranu národně socialistickou. Ta se později začlenila do formace Liga proti vázaným kandidátním listinám (později Národní liga), za kterou pronikl v parlamentních volbách 1929 do parlamentu jako senátor. Poté odešel do Národního sjednocení, kde se stal v roce 1935 místopředsedou a za tuto stranu byl v roce 1935 zvolen senátorem. Jeho politická kariéra začala na krajní levici a skončila na krajní pravici.

Alois Tučný - budu se mu věnovat v příští části

Phdr. Antonín Uhlíř - sociolog, člen Československé strany pokrokové, z které přešel do ČSNS, za kterou poslancoval v letech 1920 až 1929.

Františka Zemínová - jí se budu věnovat později

Dokumentace k této části je uvedena v galerii

Něco málo z historie ČSNS – Část 13

24. dubna 2015 v 16:10 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Obsazování pohraničí a návrat legií

Po vzniku republiky bylo nutné obsadit i místa, kde většinou žili Němci. Jak je vidět z dokumentů i někteří naši členové se této akce zúčastnili. Zvláště když byl ministrem obrany Václav Klofáč.
Většina fotografií z návratu legií je z roku 1919. Ale návrat legií pokračoval i v roce 1920. V jednom z posledních tohoto ruku se vrátil můj děda, který se vracel po trase Vladivostok -Vancouver - Québec - Le Havre - Praha.

Přestože po rozpadu Rakouska-Uherska vzniklo Československo a Rakousko, stále strana působila v Rakousku a poprvé významně slavila výročí založení strany. S přibývajícími roky se oslavy vzniku strany zvětšovaly.

Další dokumentace k této části je uložena v galerii

Něco málo z historie ČSNS – Část 12

23. dubna 2015 v 22:56 | Vladislav Svoboda

Přejmenování strany a vznik Československé republiky

Díky amnestii nového císaře Karla I. se z vězení dostala špička ČSNS. A ihned začala politicky pracovat. Díky tomu, že s nimi byli ve vězení i "anarchokomunisti" sdružení ve Federaci českých anarchistů začalo vzájemné sbližování. Třetího února 1918 se na návrh Bohuslava Vrbenského Federace českých anarchistů (FČA) sešla v Duchově. Na tomto setkání padlo rozhodnutí o sloučení FČA s ČSNS. Ke sloučení došlo na sjezdu strany ve dnech 30.3. - 1.4.1918 a strana se přejmenovala na Českou sociální stranu (Československo ještě neexistovalo).
Příchod anarchokomunistů měl velký vliv na nový program strany, která se výrazně posunula doleva. Díky tomu se do Revolučního národního shromáždění dostali i původní členové (FČA). Nejznámější byli S.K. Neumann, Bohuslav Vrbenský, Luisa Landová - Štychová a Václav Draxl, (Draxl nebyl poslancem Revolučního národního shromáždění) a potom zvolenými poslanci Parlamentu; přičemž Bohuslav Vrbenský byl postupně třikrát ministrem. Postupně mezi původními členy ČSNS, nyní ČSS, a anarchokomunisti se prohlubovaly rozpory, které vyvrcholily v březnu 1923, kdy bývalí anarchokomunisti hlasovali proti vládnímu návrhu na ochranu republiky a odmítali návrat k původnímu jménu strany (to známe už z dob SD-LSNS). Za to byli vyloučení ze strany. Přibližme se blíže jejich osudy:

Václav Draxl - pracoval jako horník. Organizoval hnutí bezvěrců (ateistů). Od roku .. byl šéfredaktorem Hornických listů. Za I. světové války byl zatčen a odsouzen za velezradu k dvaceti létům těžkého žaláře. Po vyloučení ze strany odešel do ČSSD.

Luisa Landová-Štychová - do Federace českých anarchistů vstoupila na podnět Bohuslava Vrbenského. Po vyloučení ze strany vstoupila do KSČ, za níž byla v letech 1925 až 1929 poslankyní.

S.K.Neumann - významný český básník, které se vždy pohyboval okolo anarchistů. Po vyloučení ze strany, odešel do KSČ, odkud, jako řada dalších, byl vyloučen po V. sjezdu, kdy se k moci dostala Gottwaldova klika.

Bohuslav Vrbenský - jeden ze zakladatelů Federace českých anarchistů. V letech 1914 - 1917 internován rakouskými úřady, kde se sblížil s Emilem Špatným. Po volbách v roce 1920 se stal předsedou klubu ČSS. Po vyloučení ze strany založil Neodvislou socialistickou stranu dělnickou, které i předsedal. V roce 1925 vstoupil do KSČ. V letech 1934 - 1939 zastával funkci předsedy přátel SSSR. V letech 1936 - 1939 byl náměstkem pražského primátora Petra Zenkla. Počátkem nacistické okupace byl krátkou dobu vězněn a po propuštění (kdy nebyl propuštěn jediný člen ČSNS) emigroval do SSSR, kde začal spolupracovat s Gottwaldovou skupinou. V Moskvě v listopadu 1944 zemřel.

V první prozatímní česko-slovenské vládě (14.11.1918 až 6.7.1919) měla strana tři ministry. Václav Klofáč byl ministr obrany a dá se říci, že to byl jediný ministr obrany, za kterého Československá armáda bojovala - těšínská válka, Maďarská republika rad. Jiří Stříbrný - ministr pošt a telegrafů. Bohuslav Vrbenský - ministr výživy lidu.

Dokumenty k této části naleznete v galerii