Květen 2015

Něco málo z historie ČSNS – Část 45

30. května 2015 v 19:41 | Vladislav Svoboda
Kritický rok 1959 - 1. díl

Po projevu Václava Kopeckého, který pronesl na Celostátním sjezdu, které následovalo po setkání E. Šlechty, A. Neumanna (obrázek), M. Klingera a B. Kučery s A. Novotným, V. Kopeckým a J. Hendrychem, nastalo ve vedení strany zemětřesení. Na únorovém zasedání přišla sebekritika šéfredaktora L. Technika a první návrh na odevzdání výstavní sině ARS, střihové služby Vkus a dvou knihkupectví státu. S tímto návrhem přišel V. Hulinský, netušíc že ho příští vlna smete jako Technika. Na tomto únorovém zasedání byla z funkce ředitelky Melantrichu sesazena A. Šlechtová a prozatímně nahrazena B. Kučerou.
Na březnové schůzi pokračoval Technik ve své sebekritice, ale nebylo mu to nic platné. Z funkce šéfredaktora byl odvolán a na jeho místo dosazen dr. Luděk Kapitola (agent StB č. 665, 6.2.1954, krycí jméno Pavlík a Luděk) a členy redakční rady se stali: Jiří Fleyberk (agent StB, č. 4747, krycí jméno Jirka, 4.6.1954 a č. 23903, krycí jméno Jiří, 5.9.1963 a 3.5.1976), Josef Šafařík (agent StB č. 6353, krycí jméno Hvězda) Zásmucký Jindřich (agent StB č.1036, krycí jméno Václav Záveský, 8.6. 1954) a Waitt Ladislav ( vojenská rozvědka č. 35700). Strana doporučila darovat státu VKUS a ARS a dvě knihkupectví. V té době byl zatčen Jaroslav Simonides (mladší)
V květnu předsednictvo pokročilo dál . Zjistilo že Svobodné slovo neplnilo svou funkci a prosazovalo různé revizionistické a reformistické tendence. To samé se objevilo v nakladatelství Melantrich, v kterém se objevovaly liberalistické tendence, které neodpovídaly poslání nakladatelství politické strany - složky Národní fronty. Dále je nutno ve stranickopolitické práci v daleko větší míře než dosud bojovat s ideologií a minulostí bývalé strany národně socialistické.
PÚV náhle dospělo k zjištění, že obchodní činnost není v současné době v souladu se socialistickým vývojem v naší zemi.
Vydavatelství ORBIS, které vlastnil Melantrich a mělo na starost dovoz zahraničních časopisů, bylo převedeno na stát.
Najednou se zjistilo, že pánové Hulinský a Technik si na své jméno koupili dům a auta bez vědomí orgánů strany (tím asi začala tradice).
Doporučuji si přečíst diskuze, zvláště příspěvky B. Kučery.

Dokumenty k této části obsahuje galerie.

Něco málo z historie ČSNS – Část 44

29. května 2015 v 15:28 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Projev Václava Kopeckého

Nikdo netušil, že projev Václava Kopeckého na celostátní konferenci 5. prosince 1958 odstartuje pro ČSS druhý "Únor". Celé motto jeho projevu se neslo v kritice předúnorové ČSNS a jeho vedoucích představitelů a malého či žádného distancování "obrozené ČSS" od této své předchůdkyně.
V projevu zdůraznil, aby všem přítomným to bylo jasné že: "Není a nemůže být vskutku jiné vedoucí síly v naší vlasti, než je komunistická strana Československa." Což se v projevu projevovalo v titulování, když oslovoval soudruzi Šlechta a Neumann, a jasně řekl, že byli s jmenovanými dohodnuti už před 20. únorem. To znamená před podáním demise ministrů.
Nikdo v ten den netušil, jaké následky, tohoto projevu, to bude mít pro stranu a některé lidi - zvláště pro Šlechtu.

Václav Kopecký patřil mezi největší stalinisty v KSČ, který do konce svého života podával do Moskvy hlášení o tom co se v ní děje. Byl nebezpečný a mstivý, což poznala Marie Švermová. Ač také stalinistka, za kterou se táhne krev, dovolila si odmítnout jeho dlouholetou lásku. Za to skončila ve vězení, kde se rychle vyléčila z lásky k SSSR. Svůj odklon dovršila podpisem Charty 77. I toto bylo svým způsobem dílo Václava Kopeckého.
Závěr projevu Václava Kopeckého:


Dokumenty k této části (celý projev) naleznete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 43

28. května 2015 v 11:52 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Agent z donucení - Karel Löbl

Karel Löbl je pravděpodobně poslední žijící předúnorový člen ČSNS, který se jak korouhvička otočil a stal se významným členem ČSS. Před Únorem to dotáhl na ústředního tajemníka národně socialistické mládeže a spolupracoval s Otou Horou a Josefem Lesákem. Ale po únoru neemigroval, ani neodešel ze strany. Naopak se stal organizátorem "obrozené" ČSS. Z jednoho z největších reakcionářů, se stal jedním z největších "patolízalů". Možná, že to jen hrál, ale to ví jenom on.


Skutečností je, že byl podezřelý z vynášení zápisů z ÚVV a jejich zasíláním do zahraničí. Toto podezření se mu stalo "osudné", protože těmito podklady na něj StB udeřila. A Karel Löbl, jak je to krásně napsáno v jeho spisu: …" která ze strachu o svou existenci udělá vše, co je v jeho možnostech." , se upsal ďáblu.
Bál se, asi hodně. Ale práskal a práskal, až to dotáhl na poslance (1969 - 1990) a ministra (1969 - 1989)
Nedávno napal tlustou knihu vzpomínek Naděje a omyly. Vzpomínky na onu dobu. Bohužel nic z toho tam nenajdete. Ani větu pokání.

Určitě nebyl první ani poslední, který ze strachu a s vidinou teplého místečka se ohnul, zradil a upsal se ďáblu. V ČSS jich byli stovky.

Dokumety k této části najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 42

27. května 2015 v 17:50 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Měnová reforma v roce 1953

Měnová reforma, přes ujišťování Antonína Zápotockého a funkcionářů KSČ, se stal realitou. Pro velkou část obyvatel, která se nechala přesvědčit, to byl velká rána. Zvláště pro ty, co si spořili a nebo patřili mezi chudší část, to byla zrada. Jejich životní úroveň prudce klesla.
Samozřejmě, že komunističtí patolízalové; mezi nimiž bylo dost těch, co to vědělo, a peníze takticky proměnili v potřebné věci; v rezolucích ujišťovali vedení státu o správnosti tohoto kroku.
Kromě měnové reformy došlo i ke zrušení všech cenných papírů, které museli občané a firmy v roce 1945 odevzdat do bank. Na toto rozhodnutí doplatil poslanec Čížek, velký předúnorový antikomunista, který v Únoru ohnul páteř. Ale bylo mu to málo platné. Z poslaneckého postu byl vyhozen a po měnové reformě škemral, aby mu byly cenné papíry proplaceny.

Pokud jde o reakce vedení ČSS, o těch se dozvídáme i z informací agenta StB Bohuslava Kučery.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 41

26. května 2015 v 23:26 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Agenti StB - Bohuslav Kučera

Bohuslav Kučera samozřejmě nebyl jediný agent StB ve vedení. Byl ale jeden z prvních a jednoznačně nejpilnějších, který týdně posílal i několik zpráv. Je až úsměvné jak "bratři" na sebe bratrsky práskali. Kamarád na kamaráda, tak jako Kučera na Kapitolu, tak Kapitola na něj. Jejich zprávy, především B. Kučery, nás budou ještě pár let doprovázet, než se Kučera stane předsedou ČSS. Tím dosáhne vrcholu, a už nebude nutné mít svého důstojníka. To co ví, říká vedení KSČ přímo, bez prostředníka. Než se dostaneme k devadesátým letům, setkáme se s ještě dalšími agenty, kteří měli vliv na vedení strany. Někteří k tomu byli, díky své slabosti, donuceni. O to více je třeba se vážit těch, kteří nepodlehli, ale naopak bojovali. A věřte, že jich naštěstí bylo víc než těch, kteří podlehli. Bohužel, ale ti měli větší vliv na stranu, než si možná chceme připustit.

Dokumenty k této části jsou umístěny v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 40

25. května 2015 v 18:19 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Proces s Miladou Horákovou, jiný pohled. Naše oběti.

O procesu s Miladou Horákovou byly napsány tisíce článků, několik knih, dokumentární seriál a v současnosti se připravuje i film. Takže najít něco nového je značně těžké. Ale přesto jsou některé věci (jak se domnívám), které ještě nebyly zveřejněny. Jsou to zprávy lidí, kteří se na příkaz zúčastnili procesu a své zprávy z jeho průběhu zasílali přímo Klementu Gottwaldovi.

Žádosti o milost, kromě známých jmen jako Albert Einstein, přišly desítky dalších z ciziny (některé z nich zveřejňuji). Ale našli se i odvážlivci u nás. Jeden z nich byl František Hala z Holešova, a to i přesto, že si musel být vědom následků. Objevila se i velmi kuriózní žádost o milost. Sedmašedesátiletý slepý trafikant Václav Šikaně žádal o její milost, pokud by byla ochotna si ho vzít.
I tyto poněkud až grotesktní věci patřily k tomuto ostudnému procesu.

Popravení členové z procesu Milady Horákové nebyli jediní popravení z řad ČSNS. Ti, co pojedou na pochod na Blaník, budou projíždět i Zvěstovem, kde můžou vidět pomalu rozpadající se zámek, který patřil poslanci Aloisovi Jarošovi, který byl komunisty popraven 17. 5. 1952. Dalšími byli Buchal Jan, Křižan Jan (otec scenáristy a chartisty Jiřího Křižana), Slavoj Šádek, Karel Bacílek, Josef Kučera, Boris Kovaříček a asi z této skupiny nejznámější Miloslav Choc. K tomu je nutno přičíst i Václava Knotka, který po zadržení spáchal sebevraždu.










ČSNS je stranou, která ve všech třech odbojích nesla největší oběti na oltář své vlasti. A na to bychom měli být hrdi a nezapomínat na to.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 39

25. května 2015 v 12:15 | Vladislav Svoboda

Budovatelské úsilí ČSS

Úpadek ČSS a celé společnosti po Únoru je patrný z dopisů a telegramů Gottwaldovi, kdy i živnostníci nabízeli vstup do družstev a národních podniků. Po vzoru Sovětského svazu začalo budování kultu osobnosti Gottwalda po vzoru Stalina. V celé republice vzniklo hnutí na výstavbu Gottwaldových knihoven (bylo jich nakonec přes 7000). K tomuto úsilí se přidal i znárodněný Melantrich, který však měl problém při přídělovém systému papíru, na co tisknout.

Zajímavý je seznam prověřených poslanců. Je mezi nimi i Alois Jaroš, kterého za čtyři roky komunisti popraví. Ze zápisu Akčního výboru strany se dozvídáme, že z Melantrichu bylo okamžitě propuštěno 80 lidí, ale po "intervenci" (což se muselo stát ihned), se jich 40 vrátilo.

Někteří, i dlouholetí členové strany, rychle zachytili nový vítr a svou starou legitimaci vyměnili za novou. Cesta do pekla byla zahájena.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 38

24. května 2015 v 23:22 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Poúnorové bulletiny

I po Únoru pokračovalo slídění v organizacích Národní fronty. Z nich je patrné, jaký po Únoru ve straně panoval chaos, kterému nahrávaly různé fámy o sloučení s KSČ či zrušení strany. O tom kdo emigroval a kdo se snaží vstoupit do KSČ.
Objevují se nová jména těch, kteří se prodrali k moci. Například nějaký Bodnár, jméno o kterém se hovořilo u příležitosti odhalení pomníku Milady Horákové na Pankráci. Vyslovil ho Bohdan Babinec. Možná je to shoda jmen, ale třeba se Bohdan Babinec už dopátral o životní pouti svého dědečka.
Další je Hatina. Dříve protikomunistický bijec, nyní zrádce, který stále věřil v silnou stranu. Snil o 50% až 60% členů kteří zůstanou. Poté věřil v 80 000 členů a nakonec byli zrádci rádi, že strana měla v roce 1953 cca 15 000 členů, které si v podstatě udržela do konce osmdesátých let.
Dalším jménem je Hulinský - komunisty dosazený šéf Melantrichu. Nyní komunistický donašeč, který si byl tak jistý svou pozicí, že se obohacoval na úkor Melantrichu a v padesátém devátém byl spolu s Technikem a Šlechtovou smeten.
Hned od počátku se místní komunisté na některých místech snažili zabránit vytvoření organizací ČSS. Dokonce se objevili případy kdy okresní organizace např. v Mnichově Hradišti chtěla přestoupit do KSČ. Ale také se objevují náznaky o ilegální činnosti některých členů (Milada Horáková).
O vznikajícím socialistickém systému hospodaření vypovídají i počty zaměstnanců strany na jednoho člena strany. Zatímco před Únorem byl na jednoho zaměstnance 765 členů, tak v dubnu 1953 bylo na jednoho zaměstnance 80 členů. Domnívám se, že tento stav trval až do devadesátých let.
Na obrázku (zdroj Wikipedie) Emanuel Šlechta, 1948
Dokumenty k této části jsou obsaženy v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – část 37

23. května 2015 v 20:31 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Vladimír Šolc - názorný případ komunistické despocie

Už v části 34, kde jsem se věnoval 23. - 24. únoru jsem zveřejnil jeden z dokumentů, který jsem dostal od Vladimíra Šolce ml. A protože těch dokumentů jsou desítky, a jasně v časovém sledu ukazují, jak se komunisté vypořádali se svými odpůrci, rozhodl jsem se tento blog věnovat Vladimíru Šolcovi, ale i všem které, komunistický režim takto postihl.

Poté co Vladimír Šolc byl už 24. února doslova vyhozen z funkce náměstka primátora, začala komunistická msta. Hned po vyhození následovala jedna represe za druhou. Byl mu zrušena funkce v Spořitelně Pražské a v družstvu. Byl vyhozen z advokátní komory, ze seznamu obhájců, z advokátního stavu a z kanceláře. Sebrali mu telefon, a nakonec ho v roce 1954 zavřeli a sebrali veškerý majetek. Aby se mohli pomstit i okradené rodině, tak jí zakázali souzeného navštěvovat. "Naštěstí" díky amnestii prezidenta, byl Vladimír Šolc propuštěn.
Ale Vladimír Šolc se s odsouzením nesmířil,. A když se zdálo, že přichází politické jaro zažádal o rehabilitaci. Jenomže ještě nenastala příznivá doba a jeho rehabilitace byla zamítnuta. Naději vkládal v roce 1968 do ČSS, kam v té době "vstoupil". Bohužel se mýlil, a tak jako v roce 1948, byl v roce 1970 znovu ze strany vyhnán. A aby toho nebylo málo, tak mu byla v roce 1972 zrušena jeho rehabilitace a přikázáno vrátit odškodné.
Nakonec se dočkal, ale až v roce 1990, kdy byl konečně plně rehabilitován a v dubnu 1991 mu byla vyplacena náhrada za vězení.

Podobný případ je případ bratra Steibauera. Nejdřív se stal, už 8. května 1945, členem ONV Prahy 2, ale 26. února 1948 byl z ONV vyhnán. Později dostal čtrnáct let vězení. Ještě ve svých 93 letech si nenechal nic líbit, a svým rázným vystupováním se postaral, na přelomu tisíciletí, že byla odstraněna ředitelka Domova důchodců na Praze 8. Než zemřel ve svých 96 letech, předal mně všechny své dokumenty tykající se jeho činnosti ve straně. Nebyl jediný. Další dokumenty mi předali manželé Hubáčkovi, kteří v doprovodném procesu s Milanem Chocem, dostali dlouholeté tresty.


A jaká byla tehdejší situace, dokresluje i případ otce Vladimíra Šolce - Antonína Šolce, senátora, který stranu zastupoval v Melantrichu. Když v roce 1951 umřel, odmítlo Svobodné slovo otisknout o jeho úmrtí zprávu.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS - Část 36

23. května 2015 v 18:59 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Haškové

Když napíšu jména František nebo Josef Hašek, tak tato jména někomu nic neřeknou. Ale když napíšu jméno Eliška Hašková - Coolidge, poradkyně pěti prezidentů, tak už se najde dost lidí, kterým toto jméno něco řekne. Přitom oba Haškové byli významnými členy strany.
František Hašek byl za I. republiky prezidentem burzy, jedním z největších akcionářů Melantrichu a spolutvůrce hospodářského programu strany. Jenomže nechtěl s okupanty spolupracovat, a oni ho za to odměnili - v červnu 1942 byl zastřelen.
JUDr. Josef Hašek se původně jmenoval Josef Jíše, ale byl Františkem Haškem osvojen. Po válce byl bankovní dům Hašek jedinou soukromou bankou. Proto byl pod stálým dohledem StB. Komunisti dokonce prohlíželi diplomatickou poštu, čemuž se dnes už nedivíme, protože diplomatické závazky či zákony je nezajímaly.

Josef Hašek v prosinci 1947 odjel na obchodní cestu do USA. Tam ho zastihl Únor, a protože věděl, co by ho mohlo doma čekat, zůstal tam. O rok později emigrovala jeho osmiletá dcera Eliška s tříletým bratrem (nyní žije ve Španělsku) a maminkou. V roce 1950 se dostala do USA za otcem a babičkou, u které vyrůstala na zámku v Kunraticích na Šumavě, kde po svém návratu do vlasti žije i nyní.

Dokumenty k této části naleznete v galerii.