Červen 2015

Něco málo z historie ČSNS – Část 74

29. června 2015 v 23:17 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Majetek 2 - Pražský majetek Melantrichu

Všichni se zajímali o dům na nám. Republiky, byli ochotni za něj vypustit i duši. Ale nějak zapomněli, že strana skrze Melantrich vlastnila několikanásobně větší majetek.
Přikládám fotografie majetku Melantrichu v Praze. Chybí zde fotografie druhé poloviny domu na Václavském náměstí vedle Melantrichu, v níž Melantrichu patřila ta polovina domu, ve které bylo kino Hvězda. A dále dům v Jindřišské, kterým prochází průchod do bývalého kina Praha. Každý si může udělat obrázek o jaký majetek jde, zvláště když si uvědomí, že se jedná o majetek dosahující asi 60% celkové hodnoty majetku Melantrichu.

Další foto k této části najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 73

28. června 2015 v 19:55 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři
27. sjezd - 1995

Situace před 27. sjezdem, konaným opět v Seči ve dnech 26. až 28. května 1995, byla obdobná jako před 26. sjezdem. I když by se spíše dalo říci: "Stejná jako od roku 1990". Už v únoru 1995 se objevil Otevřený dopis členů ÚVV, který vyzýval Hirše k rezignaci. V dopise je obviněn z rozpadu poslaneckého klubu a odchodu členů z vedení strany a z postupného převzetí veškerých politických pravomocí (to mi něco připomíná), a je obviněn z odkoupení 11 000 akcií Melantrichu. Tímto nákupem se měl obohatit
Hirš ve své třístránkové odpovědi v podstatě všechna obvinění vyvrací. V zápětí přichází další otevřený dopis členů ÚVV. Jedná se kromě Dekoje o jiné členy ÚVV než v prvním dopise. Tentokrát Hirš je obviněn z manipulací hlasů při volbě PÚV a z dohody o spolupráci klubů LSNS a ODS., aniž by zažádal o schválení této dohody ÚVV. Hirš ve své odpovědi obvinění z manipulace hlasů opět odmítá.
V té době se už aparát strany dohodl, že příštím předsedou strany bude Vavřinec Bodenlos, a začali na tom tvrdě pracovat. To jasně dokazuje dopis tajemníka Rokycan. Útoky už nesměřovali pouze na Hirše, ale i na ústředního tajemníka Vidličku (ten by snad bez problému podepsal i vlastní ortel smrti), ale i na další pracovníky aparátu: Volkánovou a Kotálovou.
Sjezd dopadl podle očekávání aparátu. Vavřinec Bodenlos byl zvolen 94 hlasy hned v prvním kole. Hirš dostal 78 hlasů, poblahopřál Bodenlosovi k vítězství a po chvíli skrze poslance Kuličku (dříve sládkovec) oznámil, že poslanecký klub LSNS mění svůj název na Klub nezávislých poslanců. Přes zjevnou neschopnost byl Milan Vidlička opět ÚVV zvolen ústředním tajemníkem strany. Podle mě to bylo nejhorší rozhodnutí tohoto sjezdu, protože Vidlička byl snad nejneschopnější člověk ve straně. Strana za to tvrdě zaplatí.
Na sjezdu byla založena Nadace Melantrichu. Ale opět se nestalo to co se mělo stát, obnovení Melantrichu z roku 1924. Akcie tohoto Melantrichu, aniž si to kdokoliv (no našel se jeden, který to velmi dobře věděl) uvědomoval, měly v podstatě nulovou hodnotu.
Kolik stál sjezd nevím (myslím, že to jako obvykle bylo cca milion korun), ale že se dál bezmyšlenkovitě točily peníze, je víc než jasné. Stačí se podívat na jednu fakturu. Poslanci, kteří chtěli opustit klub LSNS a změnit ho na Klub nezávislých poslanců, rychle vychladli; protože by měli náhle hluboko do kapsy. Jen za 2,5 měsíce stál poslanecký klub stranu 375 000 korun. Na jednoho poslance to vychází na 55 tisíc korun. A strana platí, i přesto, že klub "poslanců" stranu napadá na stránkách tisku.

Vavřince Bodenlose do strany na Prahu 2 přivedl někdy v létě 1989 Petr Ryska. Pracoval poblíž Karlova mostu na Malé Straně v organizaci věnující se pražské dopravě. Nikdy by mě nenapadlo, že to tak vysoko dotáhne. Jeho syn je v zastupitelstvu Prahy 4 za ČSSD.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Pietní akce na Vyšehradě 26. června 2015

28. června 2015 v 16:35 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři
Pocta Miladě Horákové a připomenutí dalších hrdinů
Každoročně se před popravou Milady Horákové koná u jejího symbolického hrobu pietní akce. A každoročně, posledních asi deset let, jsem mezi účastníky hledal někoho z těch tzv. národních socialistů, kteří se tak vehementně hlásí k tradicím národních socialistů, když pominu účast Michala Klusáčka v roce 2010, jehož jediným zájmem bylo sekání s předsedou ČSNS Jaroslavem Rovným. Jinak tam člověk spíš vidí bývalé členy např. Titzlovou, Světlíka, Nevoleho, loni třeba Davida Khola a další, kteří už povětšinou nejsou mezi námi. Možná, že se dotyční sejdou na nám. Hrdinů, kde stojí také památník Milady Horákové z peněz i komunistů a kde nikdy nikdo nedal oficiální věnec. Klub Milady Horákové, včetně její dcery, s tímto pomníkem nechce mít nic společného.
Když jsem jel na pietní akci, rozhodl jsem se projít pěšky Václavské náměstí. S uznáním jsem kvitoval informační stánek Člověka v tísni, vedle něhož je umístěna velkoplošná obrazovka, na které běží záběry z 21. srpna 1968 (doufám, že tam taky budou záběry z 21. srpna 1969 - jsou velmi poučné). A taky je tam instalována názorná ukázka z té doby (viz foto).
Stačí popojít o pár desítek metrů výš k soše sv. Václava a člověk narazí na pamětní desku Jana Palacha a Jana Zajíce (viz foto) - taky poučné. Pak už jenom stačí sejít do stanice metra Muzeum, vystoupit na stanice Vyšehrad (dříve Klementa Gottwalda - jaký paradox) a po pěti minutách minout několik luxusních limuzín Škoda Super, projít vchodem, minout třeba hrob Nerudy a Turkyně, a jste u symbolického hrobu Milady Horákové, kde jsou pohřbeni ti, co pro tuto stranu udělali určitě víc než host NS Lev 21. století Karel Löbl, který se v únoru 1948 postavil proti těm, co v tomto hrobu leží: Petr Zenkl s manželkou, Vladimír Krajina s manželkou, Otakar Machotka s manželkou, František Klátil a Růžena Pelantová, přítelkyně Milady Horákové, která pomohla jejímu manželovi se dostat do USA.
Na místě jsem narazil na bývalého člena ČSS a NSS Stanislava Křečka (viz foto), který na pietní akci zastupuje ombudsmanku. Pravda kytku nepřinesl a ani nepromluvil. Za to věnec poslal prezident. Nepřišel osobně; možná proto, že Ferdinand Peroutka (viz foto) má hrob v podstatě vedle, oddělen jen zdí kostela. Zastupuje ho ředitel odboru protokolu prezidenta republiky a snad budoucí velvyslanec ve Vatikánu Jindřich Forejt (viz foto). Parlament zastupují tří poslanci v čele s Miroslavou Němcovou, která, snad kromě jedné neúčasti, je pravidelným a nejlepším řečníkem (viz foto). Senát zastupuje její místopředsedkyně Miluše Horská. Za Klub Milady Horákové hovoří její předseda František Šedivý, který před více jak pětadvaceti lety, před pádem komunismu, hovořil na Blaníku (vit z foto).


Když pietní akce skončila, vzpomněl jsem si na slova Přemka Votavy: Byly jsme a budeme. Nevím koho myslí - jestli potomky ČSS nebo NS-Lev či někoho jiného. Ale staré národně sociální heslo zní: Rovnost mezi národy! Rovnost v národě! A ať přemýšlím jak přemýšlím, nevzpomínám si, že by to heslo znělo: Čechy Čechům!

Další obrázky Vladislava Svobody z tohoto dne najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 72

27. června 2015 v 20:43 | Vladislav Svoboda

Majetek - 1. díl

Tato otázka byla probírána na různých stupních nesčíslněkrát. Bohužel neschopností vedení a zaměstnanců strany, mezi nimiž byli desítky právníků, se majetek strany v hodnotě cca 2,5 miliardy nezískal. Proč? Je to dlouhá historie a proto doporučuji si přečíst knihu Emil Špatný Estébáci, tuneláři, miliardáři a…"druhá" vláda aneb Ukradená, či spíše rozkradená revoluce. Majetek se taky stal příčinou konce strany.
Já se spíš soustředím jen na některé dílčí, neznámé či neuvěřitelné věci. V přiloženém dokumentu Údaje o majetku je hodně chyb. Skoro polovina uvedeného majetku nikdy katastrálně straně nepatřila. Naopak jiný majetek, který straně prokazatelně ještě v roce 1959 patřil (např. Dobříš), tam není uveden. Jako perličku předkládám skutečný majetek strany a to Národní dům v Nymburku. Jedná se o dům na pozemku 3000 m2 v centru Nymburka. Zajímavostí je, že byl na stranu přepsán 6. května 1948 a byl odebrán až v roce 1952. Nyní se tam staví bytový dům s 30 byty. Majitel na tom odhadem vydělá přes 30 milionů korun. Tuto částku mohla mít strana, která se ani nepokusila tento majetek získat (termín pro přihlášení k restituci skončil 31.12. 1996). S určitostí se dá říci, že majetku tohoto druhu bylo mnohem víc, ale vedení strany se spíše utápělo ve vzájemném boji, než v řešení získání majetku, které jim sebrala KSČ. Ne stát, ale KSČ, která se se státem ztotožnila. Té strany, v které si liboval nynější "předseda" ČSNS 2005, který se náhle, snad ozářen svatým duchem, stal "kovaným národním socialistou".
Pravda je, že Hirš se snažil, a snad naivně se domníval, že když bude podkuřovat Klausovi, že Klaus straně pomůže. Jenomže problém byl, že ten majetek, o který žádal, nepatřil straně, ale Melantrichu. A ke všemu, všichni ti chytráci z vedení strany vůbec nepochopili, že tehdejší Melantrich nebyl nástupcem skutečného Melantrichu, a proto nemohl "svůj majetek" restituovat, a to jsme měli několik "význačných právníků" jak ve vedení, tak i v aparátu! Např. Vyvadila, Krále, Jeníčka atd. Dalším odborníkem byl "určitě" JUDr. Lubomír Fanta, agent StB, který to pro stranu dělal "zadarmo", jenom když bude mít "zadarmo" po jedné kanceláři v Přerově a Břeclavi.
Ironií je, že část majetku Melantrichu, tiskárnu na Smíchově, získala firma Finop. Jeden z majitelů této firmy se jmenuje Dušan Tříska. Pro ty, kteří si už toto jméno nepamatují, tak připomínám, že se jedná o otce kuponové privatizace, pravé ruky Václava Klause, a jako ve všech podobných případech se jedná o agenta StB.

Takže dobrou chuť. Ale slibuji, že si taky něco nechám pro sebe, aby se někomu případně neudělalo špatně.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 71

27. června 2015 v 17:03 | Vladislav Svoboda

Návrat

V této rozbouřené době se asi polovina členů NSS vrátila do přejmenované strany LSNS. Blanka Březinová, Přemysl Votava a Jarda Šebek se stali zaměstnanci strany. Blanka se stává tajemnicí Prahy a Středočeského kraje se sídlem na Havlíčkově náměstí (nyní tréninkové centrum boxerů - aspoň před pár lety)
Když jsem odcházel z ČSS, bylo na Praze 2 skoro 260 členů ve čtyřech místních organizacích. Do NSS nás odešlo nás padesát. Nyní se nás vracelo něco přes deset. Bohužel se nevrátil František Holub, s kterým jsem to skoro pět let táhnul. Na obvodě, při našem návratu, zbylo asi jen čtyřicet členů a zrovna vyloučili posledního předsedu obvodu, který to velmi těžce nesl. Za této situace jsem se stal předsedou obvodu a členem MV Praha, kde jsem nepobyl dlouho, protože hned na prvním zasedání se řešila kandidátka do zastupitelstva hl. m. Prahy do voleb v roce 1994, a byl jsem nucen zažít nechutnou scénu. V době, kdy strana měla v předvolebních preferencích ani ne 1% hlasů, se uprostřed diskuze zvedl Jan Jeníček, právník, který snad nedělal ani rozvody, a jehož zásadním zájmem bylo, jak hraje Slávie, a prohlásil: "Jak je možné že jsem na sedmém místě zatímco Jaroslav Pauer, který se nyní vrátil z NSS, je na pátém. Žádám, aby nám místa byla prohozena. "A začala půlhodinová diskuze, protože i Pauer se nechtěl jen tak vzdát svého místa ve prospěch, dle jeho slov, neschopného Jeníčka. K tomuto nechutnému divadlu se občas přidal ten nebo onen a hovořil podle toho, kdo z hádajících byl jeho kamarád. Seděl jsem vedle Fleyberkové, členky strany na Praze 2, manželky Jiřího Fleyberka, která vždy velmi srdnatě hájila svého manžela; celou dobu zděšeně kroutila hlavou. Poté jsem se už schůze MV Praha nezúčastnil. Snažil jsem si uchránit duševní zdraví. Členem MV jsem se v pozdější době stal ještě třikrát. Z toho dvakrát jsem opět znechuceně odešel. Teprve naposledy jsem v této funkci vydržel až do vzniku ČSNS 2005.

Nakonec ve volbách do zastupitelstva skončil Jeníček na 18. místě a Pauer dokonce na 32. místě. Jan Obst, který byl na první místě kandidátky skončil na potupném 29. místě. A strana? LSNS v koalici s SPŽR dostala ubohých 0,90 %.

Dokument k této části je uložen v galerii.

65 let od popravy Milady Horákové

26. června 2015 v 23:02 | Jaroslav Skopal s použitím vnějších zdrojů |  Jiní autoři

Jak je prezentována na webu České televize

V předvečer výročí popravy Milady Horákové odvysílala ČT 2 znovu dokument "Případ Milady Horákové", vytvořený v roce 1990 v režii M. Mudry. Znovu jsme ji mohli v autenticjkých filmových záznamech slyšet, jak se hájí před soudem, který se spravedlivým soudem neměl nic společného. Šlo o jeden z největších komunistických monstrprocesů, jehož posláním bylo mj. lidi zastrašit a mediálně zmanipulovat tak, aby věřili, že je to v zájmu budoucího ráje na zemi.
Dokument přinesl vzpomínky těch, kteří byli souzeni s ní a dočkali se roku 1990, zejména hovořil František Přeučil. Vzpomínala i její dcera Jana či národní socialista v exilu Ota Hora, kterého patrně filmaři využili během jeho návštěvy staré vlasti po pádu totalitního režimu v listopadu 1989.
Následující článek z webu České televize dává nahlédnout, jak je osud Milady Horákové dnes prezentován naší veřejnosti.

Milada Horáková

politička
* 25. prosince 1901
† 27. června 1950
Česká politička, oběť justiční vraždy během komunistických procesů v padesátých letech dvacátého století, která byla odsouzena za vykonstruované spiknutí a velezradu a jako jediná žena v rámci těchto procesů popravena. Hluboce věřící Milada Horáková byla odvážná a zásadová žena, kterou nezlomily ani nejtvrdší výslechy gestapa a Státní bezpečnosti. Po odsouzení k trestu smrti odmítla žádat o milost.
Milada Horáková byla aktivní obhájkyně ženských práv, členkou a klíčovou osobností Ženské národní rady, vrcholné organizace ženského emancipačního hnutí 20. a 30. let minulého století. Pracovala na Ústředním sociálním úřadě pražského magistrátu, byla členkou České strany národně sociální a řady sociálních spolku, včetně Československého červeného kříže. Cestovala do Anglie, Francie a SSSR; mluvila anglicky, francouzsky a německy. Angažovala se ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě, podílela se na tvorbě nového občanského zákoníku na částech o rodině a ženské rovnoprávnosti, byla aktivní v otázkách sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení.
Perzekuována byla už za Rakouska-Uherska, kdy ji vyloučili z gymnázia za účast na protiválečných demonstracích, které byly studentstvu zakázané. Byl ji ale umožněn přestup na jiné pražské gymnázium, kde odmaturovala a mohla ve studiích pokračovat na Právnické fakultě UK. V roce 1939 musela coby vdaná žena odejít ze zaměstnání ve státních službách a uvolnit tak místo pro lidi odsunuté z území připojeného k Německé říši. Zapojila se do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické ústředí, pro které vyhledávala nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty a získávala zpravodajské informace.
V srpnu 1940 byla i s manželem zatčena a tvrdě vyslýchána. Do soudu, který se konal v roce 1944 v Drážďanech, byla držena v nejrůznějších zařízeních včetně věznice Pankrác nebo Malé pevnosti v Terezíně. U soudu se sama hájila v němčině a byla odsouzena na 8 roků káznice, ke kterému nastoupila do ženské věznice v Aichachu u Mnichova. V dubnu 1945 ji zde osvobodila americká armáda.
V květnu roku 1945 se v Praze sešla se svým mužem, který přežil pochod smrti. Mimo jiné vstoupila do vedení obnovené České strany národně sociální, přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění a obnovila ženské hnutí, které tentokrát neslo název Rada československých žen. Se svými kolegyněmi z Rady založila v roce 1947 ženský časopis Vlasta. V roce 1946 byla zvolena do Národního shromáždění a byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. Pro svůj kritický postoj v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky byla monitorována Státní bezpečností, politickou policií ovládanou komunisty. V roce 1948 byla vyloučena ze všech svých veřejných funkcí, dokonce i proklamativně z těch, kterých nebyla členkou. Po neúspěšném boji s finálním nástupem komunismu se v březnu 1948 demonstrativně vzdala poslaneckého mandátu. I přes možnost vycestovat z Československa zde zůstala a byla dál politicky protikomunisticky aktivní, udržovala kontakt s exilovými politiky a podporovala lidi usilující o emigraci.
V září roku 1949 zatkla Miladu Horákovou Státní bezpečnost. Svými praktikami ji vyslýchala a týrala a dosadila do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny nazvané Direktoria. Na následujícím zinscenovaném politickém procesu s ní a jejími dalšími dvanácti kolegy se významně podíleli sovětští poradci a byly v něm používány jejich metody výslechu a předem naučených scénářů. Milada Horáková se během procesu otevřeně stavěla za své ideály i za ideje Beneše a Masaryka. Poprava Milady Horákové byla vykonána na dvoře pankrácké věznice jako poslední ze všech čtyř odsouzených k smrti. Ostatky byly zpopelněny, nepohřbeny a dosud nebyly nalezeny.
V roce 1968 nejvyšší soud zrušil nezákonný rozsudek a po roce 1990 proběhla plná rehabilitace. V roce 1991 prezident Václav Havel udělil JUDr. Miladě Horákové in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy a v roce 2004 byl 27. červen, den popravy Horákové, vyhlášen významným dnem jako Den památky obětí komunistického režimu.
Milada Horáková se narodila jako Milada Králová. Vdala se za zemědělského ekonoma, redaktora a později programového ředitele Československého rozhlasu Bohuslava Horáka, s nímž se seznámila při studiích. Jejich dcera Jana se později stala jedním z cenných zdrojů informací týkajících se života a smrti matky.

Něco málo z historie ČSNS – Část 70

26. června 2015 v 11:37 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Liberální strana národně sociální

Ještě před 26. sjezdem, který se opět konal v Seči ve dnech 28. až 30. května 1993, ani ne rok a půl po předcházejícím; vyvrcholilo vzájemné napadání. Jiří Vyvadil útočil na vedení strany na stránkách Rudého práva (typická tiskovina "demokratické pravice"). Zatímco Klůzová iniciovala trestní oznámení na Hirše v souvislosti s hospodařením a majetkem strany (pokud jde o majetek, tak by se trestní oznámení dala počítat pomalu na stovky), tak organizace žádala informace týkající se "hospodaření" strany. Přesto je Pavel Hirš zvolen novým předsedou a strana se opět nevrátila k historickému jménu, a přejmenovává se na nesmyslnou Liberální stranu národně sociální; a aby toho nebylo málo, tak delegáti, snad napadeni ztrátou paměti, volí strůjce pádu strany Jiřího Vyvadila do funkce místopředsedy strany.
Sjezd ještě neskončil, a už se objevuje prohlášení delegátů Socialistické orientace, předzvěst vzniku Československé socialistické strany pod vedením Milana Adama.
Jako host na sjezdu je přítomen Miloš Zeman a jak měl ve zvyku, lanařil. Ne nadarmo se chlubil kolik malých stran zlikvidoval. Takže v červnu odchází místopředseda strany Jiří Vyvadil do klubu ČSSD. Orgoníková zůstává v klubu LSU, aby i ona po čase taktéž doputovala do klubu ČSSD. Jiří Drápela přešel do klubu ČSM. Pouze Hirš s Frommerem a třemi přeběhlíky od sládkovců vytváří klub LSNS. Je snad víc něž jasné, že voliči přestávají mít zájem o stranu, která mění předsedy jako ponožky, mění název a vyniká naprostou nespolehlivostí.
Rozvrat pokračoval dál. V říjnu nejdřív kritizuje vedení strany Hana Orgoníková (na obrázku) kvůli směřování strany a žádá zprávu o majetku. Dva dny poté přichází s prohlášením Náchod a Jaroměř z rukou Otta Salače, který kritizuje, že strana se po sjezdu vydala nedemokratickou cestou a dochází k rušení členství a snad jako první to výstižně pojmenuje: "…strana a její staro-noví funkcionáři nikdy nenašli dost odvahy vrátit se důsledně k názvu a programu Čs. strany národně socialistické." Bohužel nenachází odvahu za to bojovat a odchází.
Není jediný. Podle zprávy jen za únor 1994 odešlo 2 125 členů. A podíváme-li se, že strana měla k 30.4.1993 16 283 členů, tak za pouhých 10 měsíců klesl stav členské základny o víc jak 9 000 členů! To jsou úděsná čísla, jasně dokazující jak to tehdejší vedení strany vedlo. Není divu, když strana šla ode zdi ke zdi, odleva doprava.
Ani bývalý předseda strany Ladislav Dvořák se nedokázal vyrovnat s pravdou, že hlasoval pro pendrekový zákon a lživě tvrdil, že pro zákon nehlasoval. Přitom se všeobecně vědělo, že jediný, kdo se zdržel hlasování byl poslanec ČSL Bartončík, kupodivu agent StB, který byl tři dny před volbami v roce 1990 z tohoto členství obviněn Jiřím Rumlem.
A jako třpytivá perla tehdejší situace ve straně je přijetí kandidáta na "prezidenta" Jiřího Včelaře Kotase do služeb strany. Na což zareagoval Kupčík demisí na stranické funkce.

Za této situace se vrací členové NSS.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Něco málo z historie ČSNS – Část 69

25. června 2015 v 20:58 | Vladislav Svoboda |  Vlastní příspěvky
Po volbách 1992
Zisk dvanácti mandátů ve volbách se určitě musí jevit jako velký úspěch. Z dnešního pohledu a se znalostí toho co následovalo to byla prohra, která urychlila pád strany.
Jako by vedení zapomnělo o jakou stranu se jedná (bohužel vedení si to počátkem devadesátých let vůbec neuvědomovalo). Koncem roku 1991 ČSS uspořádala mezi členy anketu o jméně strany. Suverénně vyhrál název Československá strana národně sociální s počtem hlasů 1297. Stávající název strany Československá strana socialistická skončil na čtvrtém místě se sotva polovičním počtem hlasů 640. Reakce vedení strany žádná. Jelo se dál ve starých národně frontovských kolejích. Neuběhl ani měsíc od voleb a LSU, především zásluhou poslanců ČSS, se začala trhat. A nejenom LSU, ale i ČSS. Už před volbami se ozývaly hlasy kritizující toto sdružení. Tyto hlasy zesílily po volbách. Nejdříve se ozvali někteří voliči, kteří poukazovali na historii strany a na přílišnou toleranci komunistů a estébáků a posunutí doleva. Za pár týdnů se začaly ozývat hlasy členů strany. Kromě kritiky opět nesmyslného nákladu volebních plakátů, začali poukazovat na posunutí strany doleva. I když se objevil i jiný kuriózní názor z Hodonína; kde tehdejší předseda, který si asi nikdy nepřečetl historii strany, přišel s nesmyslným nápadem, aby se strana přejmenovala na Liberální stranu.
Setkání po letech (2008) Alfred Frommer, Ivo Chlup a Jiří Drápela
Rozpory které ve straně vypukly se odrazily v mohutném úprku členů. Jen za říjen a listopad 1992, to je pouhý čtvrt roku po "vítězných" volbách, odešlo ze strany skoro tisíc členů (co bychom dnes dali za to mít tisíc členů). Nepomohly ani výzvy, jak předsedy strany Ladislava Dvořáka, tak i VVS, kteří vyzývali členy k ohleduplnosti a tolerantnosti. Opět se množí hlasy k urychlenému svolání sjezdu, který má napravit to, co se nedá napravit - směřování strany.
Ve Slově strany si můžeme přečíst složení komise pro program strany, kde se objevuje jméno br. Bočka, jednoho z mnoha šéfredaktorů Svobodného slova, který vedení strany na všechno kývne a tím napomůže konci tohoto deníku; zároveň jde o budoucího "velkého bojovníka" proti Šulovi. Asi zvednu adrenalin některým pražským členům, ale jeho činnost (o které taky budu psát) na sjezdu v Doksech napomohla Šulovi stát se předsedou.
Zajímavá je inventarizace k 31.12.1991. Zjistilo se, že majetek v hodnotě skoro dva miliony chybí. Trochu se to komise snaží zaoblit. Ale řekněme si upřímně - většina věcí byla ukradena. I ceny jsou trochu z jiné doby. Například u "ztracených" obrazů je nutné říci, že současné ceny by byli minimálně dvacetkrát až třicetkrát vyšší (zvláště u Melichara).
Ani zpráva o "hospodaření" není příznivá. Rok 1992 skončil ve schodku 10 270 000,-. Z toho důvodu byla už v prosinci 1992, pár měsíců po "vítězných" volbách, pozastavena platba faktur. Jenom mzdy v té době činily 1,1 milionu korun měsíčně. Což svědčí o velkém počtu zaměstnanců strany. Vždyť jenom v ÚVV bylo placeno 59 lidí. A ani zisk půl milionů korun z voleb nezlepšil výsledek hospodaření.

Kromě klubů, o kterých jsem již psal, vznikl v ČNR, která se později přeměnila v parlament České republiky další klub. Ne národní nebo národně sociální, ale nepochopitelně Liberální. Předzvěst budoucího nesmyslného jména strany.

Dokumenty k této části najdete v galerii.

Stranický zpravodaj Kontakt zahájil 1. číslem

24. června 2015 v 15:43 | Jaroslav Král, Petra André Jančaříková |  Jiní autoři

Stranické rozhledy v e-podobě

Další čtyři strany naleznete v galerii

Něco málo z historie ČSNS – Část 68

23. června 2015 v 11:52 | Vladislav Svoboda

Kluby

Na konci roku 1991, 6. prosince byla zaregistrována Liberálně sociální unie (LSU) tvořená ČSS, Zemědělskou stranou (SZ) vedenou Františkem Trnkou a Stranou zelených. Už spojení Strany zelených se Zemědělskou stranou je víc než kontraproduktivní.
LSU se nakonec do parlamentu dostala. Mezi dvanácti poslanci byla i Blanka Hyková a Ladislav Dvořák. Takže se v parlamentu sešli ti, co v rámci "Pendrekového zákona" dostali obuškem po hlavě s těmi, kteří ten zákon odsouhlasili.
Ale už před volbami založil Jaroslav Král (na obrázku z r. 20115) Klub socialistické internacionály. Nedávno jsem četl jeho výrok, že problém poválečné ČSNS byl, že do strany vstupovali členové jiných stran a stranu změnili (např. Přeučil a jiní zavření v padesátých letech povětšinou přišli z jiných předválečných stran). Jaroslav Král asi zapomněl, proč strana vznikla. Vznikla na základě rozhodnutí sociální demokracie odmítnout státoprávní uspořádání a odmítání jejího internacionalismu. Zde je taky vidět jak urputně se aparát a národně frontoví členové strany bránili návratu předúnorového názvu strany. Jednou z akcí tohoto "klubu", jak je patrné z knihy Jaroslava Skopala "Konec jedné strany?" na str. 73, je uspořádání zajímavých podvečerů např. s br. JUDr. Bohuslavem Kučerou. Můžeme říci, že Jaroslav Král dělal všechno proto, aby Bohuslav Kučera byl viděn a slyšen.
12. července Klub pro socialistickou internacionálu vydává prohlášení k článku v Českém deníku "Jiří Vyvadil podporuje pravici - štěpení v LSU". Od voleb utekl měsíc a zdá se, že někteří členové ČSS měli LSU jako pouhou platformu, jak se dostat do parlamentu.
Ohlas na Vyvadilovu podporu se promítl ve vytvoření dalšího klubu: "Klubu pro spolupráci s demokratickou pravicí - liberálové". O jakou pravici konkrétně šlo se nedozvíte. Ale dokazuje jaké obraty Jiří Vyvadil dokáže. Nejdříve odešel do levicové ČSSD, pak se snažil na popud Jiřího Paroubka uchytit v ČSNS 2005, aby skončil jako předseda spolku přátel Ruska a měl plná ústa levice a odsuzování pravice. Pravda, možná se jedná pouze o nedemokratickou pravici, snad Sládkovce apod.

V listopadu Klub pro socialistickou internacionálu se ozývá znovu. Kritizuje tajemníka ČSS Pavla Hirše s tím, že veřejně bez souhlasu vedení strany vystoupil s názorem: "...že občan Havel není nejvhodnější kandidát na prezidenta republiky". Zdá se, že už tehdy spolupracoval s Václavem Klausem. Ale ať namáhám hlavu sebevíc, nevím jaký Hirš byl přírodovědec a vášnivý a docela známý filatelista. A ani mi není známo, že by hrál košíkovou či tenis. Sám bůh ví, jak k tomu došel. Ale přesto byl zvolen dalším předsedou strany!

Dokumenty k této části najdete v galerii.