Leden 2016

Dva veteráni vnitra proti veteránovi BIS

23. ledna 2016 v 18:57 | Martin Vadas |  Aktuality

Justiční fraška - Hučín vs Hradílek u Vrchního soudu v Olomouci

20 leden · · Místo focení: Vrchní soud v Olomouci
Bývalí (?) komunisté v justici lživé pomluvy zase schovali za svobodu projevu

Bývalí (?) komunisté, dva bývalí ministři vnitra, jeden "bývalý" vysoký funkcionář BIS, s lobbistickým trockistou v zádech hájí pomlouvačné excesy ing.Tomáše Hradílka právem na svobodu slova. Když se jim nepovedlo ani ročním vazebním stíháním a sedmi vykonstruovanými žalobami dostat Vladimíra Hučína do vězení na 12 roků a všechny soudy ho po šestiletém marném souzení nakonec zprostily všech žalob (2006). Nedůvodně stíhaného, spoluobžalovaného a tři roky souzeného MUDr. Jana Chmelaře zabili. Lékaře vnitřně zžíral pocit nespravedlivého nařčení. Zemřel právě deset dnů po vyhlášení osvobozujícího rozsudku Krajského soudu v Olomouci, který 14. září 2005 zprostil Vladimíra Hučína i MUDr. Jana Chmelaře vykonstruované obžaloby. Puklo mu srdce.
JIŽ OSM LET si rudí manipulátoři okolo Tomáše Hradílka, pijavice na těle justice, nárokují svobodu šířit své nehorázné zabijácké pomluvy. Senát Vrchního soudu v Olomouci, kterému 20. ledna 2016 předsedal zdiskreditovaný předseda Jan Zavrtálek, který se odmítl vyloučit z projednávání věci, nátlaku komunistů a trockisty podléhá. Dobře ví, že materiály, které ho jako soudce diskreditují, BIS zdědila po StB, nacházely se v sejfu Jana Prince, exředitele teritoriálního odboru BIS v Olomouci, který se též účastnil jednání vrchního soudu. Komická figura, žalovaný Tomáš Hradílek, který kladl odpor komunismu tak usilovně, až se stal sám předsedou jakési komunistické organizace, protivil se normalizaci podpisem Charty 77 a proháněl se pak po ulicích českých měst s provokativními transparenty na prvního máje, aniž kdy byl - na rozdíl od Vladimíra Hučína - totalitním režimem vězněn. Nyní je zcela splachovací. Stydět se za lhaní ani neumí. Označen žalující stranou za lháře, neobtěžoval se předložit soudu důkazy o pravdivosti svých tvrzení, žádné ani nemá, soudu chtěl přednášet údajná svá "kréda".
Bývalý deset let nejlépe hodnocený důstojník BIS exkpt.Vladimír Hučín před osmi lety podal na bývalého komunistu ing. Tomáše Hradílka žalobu na ochranu osobnosti na základě jeho pomluv uveřejněných v Lidových novinách v červenci a srpnu 2007. Někdejší mluvčí Charty 77 tam označil Vladimíra Hučína za gaunera a psychologického teroristu a spojoval ho s nikdy neobjasněnými výbuchy v Přerově v roce 1999. Podle soudce Zavrtálka však Hradílek neoznačil Hučína za "pachatele bombových útoků", ale pouze za "iniciátora". Zaměňovat tyto výroky je podle soudce Zavrtálka hrubou nepřesností. (sic!) Jakoby z hlediska lživé pomluvy údajně nepřesně označené skutky nebyly oba trestným činem(?). Jakoby pomluva, vinící váženého občana z údajného navádění k bombovým útokům, byla tolerovatelnou, méně sprostou lží a pomluvou, než nařčení z údajného provedení bombových útoků.
Pozoruhodné na tom je, že stejné pomluvy vůči Vladimírovi Hučínovi - jakoby z jedné kuchyně - byly šířeny již v okamžiku jeho zatčení v březnu 2001. I tehdy Policie ČR v Ostravě spolu s komunistickým vyšetřovatelem plk.Pščolkou, kterého Občanská komise v roce 1990 neprověřila k další službě v policii, ale přičiněním bývalých ministrů vnitra se jím přeci jen stal, šířila pomluvy o účasti Vladimíra Hučína na výbuších v Přerově a jinde. Tehdejším iniciátorem pomluv a pronásledování Vladimíra Hučína - po nástupu komunistů z ČSSD k moci - kromě komunistů v Policii ČR, byla i BIS a komunisté na Státním zastupitelství v Přerově za vehementní mediální podpory někdejšího trockisty, pak politického vězně, chartisty a zasloužilého šiřitele poplašných zpráv o smrti studenta Šmída na Národní třídě 17. listopadu 1989 ing. Petra Uhla, pozdějšího ředitele ČTK a pokračovatele Jaroslava Kojzara v rudém Právu, který tam vyzýval orgány činné v trestním řízení "Suďte Hučína !".
Nedosti na tom, že policie vůči Vladimírovi Hučínovi ve věci výbuchů ani nevznesla obvinění, nepodala žalobu, natož, aby se předmět pomluv dostal na jednání soudu. Nic z toho nebrání komunistickým lobbistům stojícím za bývalým ministrem vnitra Tomášem Hradílkem v šíření těchto lživých pomluv a schovávání se za právo na svobodu slova. Když se nepodařilo Vladimíra Hučína uštvat k smrti ve vězení, tzv. disidenti sahají k vylhaným pomluvám.
Vrchní soud v Olomouci uspořádal soudní frašku 20. ledna 2016 schválně v malé jednací síni č.5, kam se nevešla veřejnost, která projevila o veřejné jednání soudu zájem. Někteří občané museli zůstat na chodbě. Předseda senátu zakázal fotografování a filmování v soudní síni. Zakázat zvukový záznam nemohl. Pozoruhodné je, že soudce Jan Zavrtálek zřejmě měl co skrývat, nebyl ve své kůži. Jednání vedl ostudným způsobem, omezoval strany v jejich projevu a zcela mizerně protokoloval, zejména brilantní řeč advokáta žalující strany Mgr. Stanislava Němce.
Soudce Zavrtálek stavěl nečeské věty, redukoval podstatná sdělení stran sporu a horečnaté oči se mu jen leskly. Omezoval zejména žalující stranu, jejíž odvolání měl projednat. A na druhé straně nechal rozvíjet s případem nijak nesouvisející úvahy advokáta strany žalované Tomáše Sokola o případu Kramný.
Žalobu zamítl, odvolání nevyhověl. Vrcholem bylo Zavrtálkovo odůvodnění rozsudku, které pronášel s ustrašeným pohledem zcela výhradně směrem k místu, kde seděl advokát Sokol a jeho klient žalovaný ing.Tomáš Hradílek. Jakoby chtěl svými slovy uspokojit bývalé mocné ministry vnitra, jakoby právě oni byli pro něj stranou žalující. Soudci Zavrtálkovi se během odůvodnění rozsudku podařilo asi osmkrát verbálně zaměnit žalovaného za žalujícího, až ho museli soudci přísedící upozornit, že mluví z cesty. Jednou se přeřeknout je možné, to se stane, ale osmkrát za sebou? Celé to působilo dojmem, že předseda senátu Jan Zavrtálek jedná zmateně pod velkým tlakem a snad i pod vlivem psychotropních látek nebo alkoholu.
Stane-li se zamítnutí žaloby někdejšího disidenta, účastníka a veterána protikomunistického odboje, bývalého důstojníka BIS Vladimíra Hučína na exkomunistu, bývalého mluvčího Charty 77, exministra vnitra a pomlouvače Tomáše Hradílka vrchním soudem v Olomouci normou českého soudnictví, pak občané budou moci bez zábran označovat soudce Jana Zavrtálka, Ladislava Bognára a Pavla Koláře, podepsané pod rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, za "feťáky", "gaunery", "psychologické teroristy", a cokoliv jiného, obludy nehledající spravedlnost, protože vždy půjde jen o "hodnotící úsudek" veřejnosti, projev občanů v rámci ústavou garantované svobody projevu.

Otázkou zůstává, jak potom vypadá ochrana osobnosti, zda si máme takové bezectné soudce platit? Zda chceme v takové České republice žít a nechat to jen tak?

Dlouhý spor Vladimíra Hučína s Tomášem Hradílkem

22. ledna 2016 v 14:34 | převzato z Deníku.cz |  Aktuality

Spor disidentů: Hradílek se Hučínovi omlouvat nemusí, ani platit

Olomouc, Přerov - Spor mezi Vladimírem Hučínem z Přerova, který za totality bojoval proti komunismu, a bývalým polistopadovým ministrem vnitra Tomášem Hradílkem se dostal ve středu k Vrchnímu soudu v Olomouci.
Vladimír Hučín
Vladimír HučínAutor: DENÍK/Petra Poláková-Uvírová
Vladimír Hučín, někdejší pracovník Bezpečnostní informační služby (BIS), podal na bývalého mluvčího Charty 77 žalobu za Hradílkovy výroky o své osobě v článcích vytištěných v celostátním deníku.
Vladimír Hučín požadoval omluvu a finanční odškodnění.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl a vrchní soud ve středu tento verdikt potvrdil.
Celý případ se táhne od roku 2008, kdy Vladimír Hučín podal žalobu, v níž chtěl kromě omluvy půlmilionové odškodnění.
Na počátku vzniku dvou článků z července a srpna 2007 stála věta, kterou tehdy podle středečního závěru soudu vyřkl Tomáš Hradílek před lety před soudní síní a označil v ní Vladimíra Hučína jako "gaunera".
Citaci otiskly noviny a bývalý politik se rozhodl situaci objasnit v článcích, které vydaly Lidové noviny.
Kvůli některým pasážím skončil u soudu. Zejména šlo o označení Vladimíra Hučína jako gaunera, psychologického teroristu a jeho spojování s výbuchy v Přerově v roce 1999.
Tomáš Hradílek také označil jako blamáž soud, který Vladimíra Hučína zprostil v souvislosti s několika činy viny.
Podle Tomáše Hradílka se měl před rokem 1989 dopustit kromě protiprávních jednání, za které byl po revoluci rehabilitován, také kriminálních prohřešků.
"Žalovaný neprokázal pravdivost svých tvrzení. Jednoznačně bylo zasaženo do cti mého klienta," argumentoval v odvolání Hučínův advokát.
Podle něj neměl Tomáš Hradílek žádné nadstandardní informaceo vyšetřování, jak tvrdil.
Autor textů se údajně opíral o údaje kriminalisty, který bombový útok vyšetřoval.

Svoboda slova

Právní zástupce Tomáše Hradílka nijak nezpochybňoval, že do cti Vladimíra Hučína zasaženo bylo.
"Ale nešlo o neoprávněný zásah," sdělil. Podle něj bylo třeba v případě rozhodnout, zda využil jeho klient svobody slova či došlo k narušení ochrany osobnosti Vladimíra Hučína.
Soudní senát vrchního soudu se nakonec přiklonil k verzi prosazující svobodu slova.
"Krajský soud případ správně posoudil. V daném případě jde o hodnotící úsudek, který je oprávněný," zhodnotil předseda Jan Zavrtálek.
"Žalobce zaplatí rovněž žalovanému náklady řízení, tak jak bylo určeno u soudu prvního stupně, včetně nákladů odvolacího řízení," upřesnil mluvčí soudu Vladimír Lichnovský.
Vladimír Hučín se nechce vzdát.
"Budeme dělat další kroky, dovolání využijeme. On (Tomáš Hradílek, pozn. redakce) mě nemůže nazývat pachatelem výbuchů. Napsal to záměrně, aby vyvolal atmosféru proti mně," okomentoval.

Omluvit se? Nikdy!

Nespokojenost se závěrem odvolacího líčení dali najevo i příznivci Vladimíra Hučína, kteří přišli do soudní síně.
Někteří si ani nevyslechli odůvodnění rozsudku a z místnosti odešli.
Samotný Vladimír Hučín soudce během jeho řeči přerušil a ten mu pohrozil, že jej nechá vyvést.
Naopak Tomáš Hradílek, jehož také k jednání doprovodila skupina podporovatelů, závěr soudu ocenil.
"Jsem spokojený. Na druhé straně vím zcela jistě, že kdyby to nedopadlo v můj prospěch, kdybych se musel Hučínovi omluvit a o finanční stránce ani nemluvím, tak bych to nikdy neudělal," řekl exministr s tím, že si za svými články i po letech soudních tahanic stojí.

Osm let sporu

Celá kauza se řeší už osmým rokem.
Krajský soud v Ostravě žalobu již dříve zamítl. Nejvyšší soud v minulosti vyhověl Hučínově dovolání, měl připomínky k odůvodnění rozsudku.
Krajský soud však naposledy loni v květnu Vladimírovi Hučínovi opět nedal zapravdu.
Vrchní soud se s tímto závěrem ve středu ztotožnil.
Pokud Vladimír Hučín dovolání podá, Nejvyšší soud se bude případem zabývat podruhé.
20.1.2016
Atmosféru hlavně před soudním jednáním zachycuje video
zde:


Nad stránkami Lidových novin 14.-16.1.2016

17. ledna 2016 v 18:50 | Jaroslav Skopal

Bylo z čeho vybírat

Již ve čtvrtek 14. ledna 2016 mě v LN zaujal článek bývalého ministra spravedlnosti Karla Čermáka " Ať žije česká Pegida - Pepina!" Uvádí z čeho v němčině vznikla zkratka Pegida a také předkládá analogickou českou zkratku Pepina a její možnou interpretaci. Stav po Silvestru charakterizuje slovy, že Evropu začíná zase ohrožovat davová psychóza a jejím produktem mohou být pogromy a diktatury. Připomíná obdobné situace z historie Německa a neopomíná i naše Lidové milice. K novodobým českým a moravským aktérům Bartošovi, Konvičkovi, Vandasovi, Okamurovi, Černochovi a jiným nalézá historické evropské předchůdce a analogické situace. Celá článek je v naskenované podobě v galerii.
Komentátor Českého rozhlasu Libor Dvořák nadepsal svůj komentář k situaci v Rusku v sobotním čísle LN ze 16. ledna 2016 "Čekání na černou labuť" s podtitulkem "Především Putinovou zásluhou zažívá Rusko nesnadné časy. Nikdo neví, co s tím." Ten hlavní titulek o černých labutích, to je obrazné vyjádření času změny a může i znamenat: až odejde Putin. Putinovi muži to vyjadřovali především krčením ramen. Otázkou je, zda pak nebude ještě hůř. Naskenovaný článek je rovněž v galerii.
Josef Klíma v Posledním slovu pod názvem "Pá pá, Tý Tý" komentuje fakt, že letos se nemá uskutečnit televizní soutěž Tý Tý. Výklad k příčinám zkrátím vybraným výrokem z článku: "Televize je nyní totéž, co drůbežárna nebo automobilka - stroj na prachy". U mladých přebírá stěžejní úlohu internet a Zlaté časy (televize) se nám budou vzdalovat. Myslíte si totéž? Článek je rovněž v galerii.
Ivo Telec, advokát a profesor občanského práva na Právnické fakultě PU v Olomouci přináší ve stejném čísle pozitivní zprávu, že právní apokalypsa nás nečeká. Je to reakce na jiný předchozí článek Jana Januše, že právní apokalypsa přichází. Zkráceně jde o spor, zda se v právní džungli lze vyznat. Ivo Telec říká, že to není jen náš problém a že obdobná situace je i v jiných evropskýcj zemích. Fungují či mají fungovat též mravní cit, zdravý rozum či morálně - právní zásady. Stojí za přečtení, viz galerie.
Celé sobotní číslo Lidových novin mi bylo tématy a jejich zpracováním sympatické. Zdá se, že majitel novin Andrej Babiš novinářům a externistům uzdu příliš neutahuje.

Politika v mantinelech Gustáva Husáka

11. ledna 2016 v 11:06 | Převzato z LIDOVKY.cz |  Jiní autoři

10. LEDNA 2016 11:11 LIDOVKY.CZ > ZPRÁVY > DOMOV

Gustáv Husák poskok Kremlu? Spíš svéhlavý komunista pod dozorem Moskvy, říká historik

V roce 1971 na XIV. sjezdu KSČ. Za Husákem sedí zleva L. Štrougal, L.I.Brežněv... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávyV ROCE 1971 NA XIV. SJEZDU KSČ. ZA HUSÁKEM SEDÍ ZLEVA L. ŠTROUGAL, L.I.BREŽNĚV... | FOTO: MICHAL MACHÁČEK, LIDOVKY.CZ
Symbol normalizace, převlékač kabátů, poskok Moskvy. Tak je často označován poslední komunistický prezident Gustáv Husák, který by dnes oslavil 103 narozeniny. Takový pohled je ale velmi povrchní, Husák byl totiž složitá postava československé politiky. Muž, který politikou žil, ale zároveň musel manévrovat v mantinelech vyhrazených Moskvou, která ho bedlivě sledovala. Tak ho popisuje historik Michal Macháček.
Lidovky.cz: Jaký byl Gustáv Husák člověk?
Introvert, ale zároveň homo politicus, člověk, pro kterého byla politika vášeň i smysl života, obětoval jí všechno. Již od mládí byl politicky aktivní a to mu vydrželo až do roku 1989. Jeho aktivity šly přitom ruku v ruce s komunistickou ideologií. Husák vyrůstal mezi světovými válkami. Toto období je dnes poněkud idealizováno, nezahrnuje pouze obraz o ekonomické prosperitě a parlamentní demokracii, ale také sociální bídu, národnostní konflikty a velkou hospodářskou krizi, která citelně dolehla na většinu obyvatel. Husák sám vyrůstal v chudých poměrech, byl ale nadaný, cílevědomý a pracovitý.
Lidovky.cz: Byla v jeho životě nějaká zásadní událost, prozření, které ho změnilo?
Velký zlom pro něho znamenala vězeňská zkušenost z 50. let, kdy strávil 9 let po kriminálech.
Lidovky.cz: Ano, to je známé. Ví se také, že se jako jeden z mála ve vězení, kde byl jako buržoazní nacionalista, k obviněním nepřiznal. Bylo to z jeho strany hrdinství nebo spíše fanatismus?
To se často diskutuje. Svému švagrovi Vladimíru Lokvencovi Husák vyprávěl, jak násilí vnímal. Když ho vyšetřovatelé bili a označovali za zrádce, tak si prý řekl, že oni vlastně ani nemohou být komunisty. Vsugeroval si, že se jedná o fašisty a nic nedoznával.
Ve vězení byl izolován, přesto se dozvěděl, že jeho velký vzor komunista Vlado Clementis skončil na šibenici. Leccos se také předtím proslýchalo o politických procesech v Sovětském svazu 30. let. Českoslovenští komunisté stejně jako Husák je sice tenkrát většinově veřejně nekritizovali, ale byli seznámeni s nimi, i s tím, jak dopadly pro obžalované. Tedy tušil, jaký konec mu hrozí. Svým statečným postojem patrně nezachránil život pouze sobě, ale i dalším spoluobviněným. Jeho neústupnost protahovala vyšetřování a proces se nakonec konal až rok po smrti Stalina (1954).
V roce 1940 v rodné Dúbravce.
V roce 1940 v rodné Dúbravce.
Lidovky.cz: Stal se z něho po uvěznění spíše pragmatik bažící po moci, nebo stále věřil myšlence komunismu?
On byl opravdu přesvědčený komunista, ale současně toužil po politickém comebacku. Ve vězení sdílel v jeden čas celu s Alexandrem Machem (ministrem vnitra za samostatného Slovenského státu). Podle něj byl Husák slušný, hrál rád šachy a vystupoval jako komunista, o svých názorech se snažil přesvědčovat i ostatní.
Když se pak dostal Husák z vězení a stýkal se s lidmi, kteří kritizovali 50. léta, tak on sám tou dobou postižený, prošlé období bránil s argumentem, že nebylo vše špatné a že za chyby může lidský faktor, nikoliv komunistická idea. Také stále věřil, že bude definitivně očištěn. Husák po propuštění z vězení dělal řadu manuálních prací, pak se stal úředníkem a v polovině 60. let nastoupil dráhu profesionálního historika na Slovenské akademii věd, kde se zabýval problematikou Slovenského národního povstání a otázkou státoprávního vztahu mezi Čechy a Slováky.
Lidovky.cz: V 60. letech sice jeho kariéra začíná stoupat, on sám ale přece

MGR. MICHAL MACHÁČEK

Vystudoval historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde působí jako doktorand. Absolvoval studijně-výzkumné pobyty na Slovensku, v USA a Ruské federaci. Věnuje se problematice komunistického hnutí, česko-slovenským vztahům ve 20. století a zejména osobnosti Gustáva Husáka, o kterém připravuje knižní biografii. O uvedené problematice přednáší a publikoval odborné i popularizační texty. V roce 2012 obdržel Cenu Edvarda Beneše I. stupně.
nepatřil k reformnímu hnutí?
Husák se vezl především na nacionální vlně, kterou zároveň spoluvytvářel, a nakonec i patřil mezi muže československého jara. V politickém myšlení však spíše zůstával konzervativním komunistou, což ovšem neznamená, že by se nezajímal o nové věci. Vězeňská zkušenost a dlouhá marná snaha na očištění ho zatvrdily. Stal se ještě více uzavřeným a nedůvěřivým člověkem. Vždyť proti němu u soudu nepravdivě vypovídali i jeho přátelé... Po propuštění si musel počínat velice obezřetně, nacházel se totiž pod policejním dohledem.
Hrála proti němu také další okolnost. V čele Slovenska stál od začátku 60. let Alexandr Dubček, jenž se sice zasloužil o Husákovu rehabilitace, ale společně s dalším slovenským představitelem Vasilem Biľakem si nepřáli Husákův návrat do vysoké politiky. Považovali ho za příliš ambiciózního člověka s pochybnou minulostí. Oba si zřejmě uvědomovali, že Husák je obratnější a zkušenější politik, který by je mohl ohrozit, proto ho v kariéře brzdili. Zároveň museli vycházet s Prahou. První muž KSČ Antonín Novotný považoval slovenský nacionalismus a jmenovitě Husáka za stále velké strašáky.
Lidovky.cz: Jak vycházel Husák s Moskvou? Byl jakýsi jejich černý kůň?
Ze začátku vůbec. Bylo na něho nahlíženo kriticky kvůli jeho minulosti. Však Husákova vězeňská anabáze by se nestala bez sovětského vlivu. Husák si toho musel být vědom, ale zdůvodňoval si to tak, že se jedná o omyl a plně respektoval sovětskou moc. S tímto postojem se také vícekrát obrátil po propuštění na Moskvu, aby mu pomohla s rehabilitací.
Jeden dopis tam skutečně doputoval a hned následující měsíc byla u nás zřízena nová rehabilitační komise, která nakonec z Husáka sejmula obvinění z nacionalistické úchylky. Takže tam sovětský tlak mohl být. Třeba si uvědomit, že mluvíme o době, kdy Sovětský svaz vedl Nikata Chruščov, který rehabilitace prosazoval.
Na druhou stranu Moskva Husáka stále vnímala jako ambiciózního svéhlavého komunistu s nacionalistickými sklony, na to jsou Rusové velice opatrní, především po špatné zkušenosti z Maďarska.
V roce 1974 při oslavách MDŽ.
V roce 1974 při oslavách MDŽ.
Lidovky.cz: Změnil se tedy jejich pohled na Husáka až v roce 1968? Až tehdy si ho vybrali?
Brežněv se nejdříve vůbec divil, že byl Husák přizván v srpnu 1968 k oficiálním jednáním. Prezident Ludvík Svoboda si ho vzal sebou do Moskvy jako zástupce vlády a Slovenska (Husák zastával od dubna post místopředsedy vlády a připravoval česko-slovenskou federaci).
Tam ihned překvapil. Svoboda představuje Brežněvovi Husáka a ten sám říká. "To jsem já, ten slovenský nacionalista". Tím tu otázku, která by při jednáních neustále visela ve vzduchu, vyrazil Sovětům z ruky. Sověti také bedlivě sledovali, jak se v Moskvě chová. Husákovo první veřejné vystoupení působilo vcelku bojovně. Vyjádřil se, že vstup vojsk nebyl nutný, že by československé vedení situaci zvládlo samo, že Sověti přecenili své informátory a československo-sovětské vztahy se budou dlouhou dobu napravovat. Tento výstup měl Brežněva silně popudit. Následně však došlo k obratu. Husák měl mít s Brežněvem internější rozmluvu a pak vystupoval spíše v sovětských intencích, dle jeho slov bylo třeba nalézt "politické řešení" a se Sověty se dohodnout. Pomohl například prosadit, aby nebyl uznán mimořádný sjezd KSČ, který odstavil řadu prosovětských konzervativních straníků. Tvrdil, že Slováci na něm neměli důstojné zastoupení, což sice byla pravdivá, leč silně účelová argumentace.
Husák Sověty evidentně zaujal. Díky vstřícnosti pana Vladimíra Husáka (syna Gustáva Husáka) jsem mohl studovat také rodinný archiv. Mimo jiné i Husákovy deníky z klíčových let 1968 a 1969. Husák si do nich zaznamenával politické události včetně utajovaných schůzek se sovětským emisarem, přes kterého interně komunikoval nejpozději od podzimu 1968 s Leonidem Brežněvem. Rozhovory mu pomáhaly vytyčovat si jakési mantinely, ve kterých se může pohybovat. Dostávalo se mu tak informací, jaké názory a přání zaujímá Moskva, která pak také plnil. Tím si získal Brežněvovu důvěru a stal se bezmála na dvě desetiletí prvním mužem Československa.
Lidovky.cz: Jak se Husák stavěl k normalizaci? Sám ji prosazoval, nebo k ní byl donucen okolnostmi, tlakem Moskvy? Bral ji jako nutné zlo?
Uvědomoval si své mantinely. Mocenský vliv Moskvy bral jako neměnnou geopolitickou realitu, ze které je nutné vycházet. V dubnu 1969 sice nahradil Dubčeka v čele KSČ, ale jednalo se spíše o sovětské východisko z nouze. Moskevští oblíbenci Alois Indra a Vasil Biľak byli u veřejnosti silně zdiskreditovaní a premiér Oldřich Černík na Brežněvovu nabídku nepřistoupil.
Nesmíme zapomínat, že Husák se angažoval v čase československého jara na straně Dubčeka a vymezoval se proti starým pořádkům i vůči Biľakovi, hovořil o demokratizaci a slovenských národních právech. Po Srpnu si uvědomoval, že se jedná o jeho velký handicap, že jeho minulost ho může opět dohnat. Následující kroky činil v obavě, že pokud se funkce chopí někdo jiný, tak osobně nemusí skončit vůbec dobře, současně cítil odpovědnost za další vývoj a jako politický zapálenec chtěl být "u toho".
Z dokumentů, které jsem mohl studovat v Moskvě, vyplývá, že Sověti Husáka chápali jako provizorní řešení s tím, že zaujmou k němu stanovisko dle toho, jak se osvědčí. Mužem číslo jedna dlouho zůstával Biľak, který měl dobré konexe a zázemí v stranickém aparátu. Husák si získal všeobecný respekt až posléze.
Ještě v první polovině 70. let usiloval Biľak o to, aby Husák nahradil nemocného Svobodu ve funkci prezidenta, a uvolnil mu tak cestu do čela KSČ. Ale Husákovi se nakonec podařilo díky obratnému manévrování a nejednotě jeho odpůrců získat pro sebe obě nejvyšší funkce. Moskva nakonec spatřovala politickou stabilitu ve vládě tandemu Husák - Biľak a snažila se je sbližovat.
Husák zaujímal v počátcích umírněnější představy, podlehl iluzi o dočasnosti, že po určité době se situace uklidní a bude se moc v lecčem navázat na československé jaro. Realita však byla jiná. Tlak na něho byl obrovský. Sice jsou zaznamenány případy, kdy dokázal praštit pěstí do stolu a snažil se o jiný vývoj věcí, ale nakonec se ve stěžejních otázkách vždy podvoloval Moskvě. Údajně měl také Brežněvovi hrozit svojí rezignací, avšak ve skutečnosti nedokázal či spíše ani nechtěl z politiky odejít. Byla to pro něho droga a způsob seberealizace.
Lidovky.cz: Byl schopný politik-pletichář?
V 70. a 80. letech zastával pozici centristy, snažil se vyrovnávat tlak mezi polarizovanými stanovisky, jako například mezi Štrougalem a Biľakem, kteří měli napjaté vztahy. Hlavní pro něho byla jednota stranického vedení, zastával heslo - nesmíme se hádat nebo to opět dopadne jako v roce 1968. Pokud nastal problém, tak jednání protahoval, problematický bod vůbec nepředkládal k jednání či ho odložil na neurčito. Určitě byl obratný politik, zdatný taktik i manipulátor. Ostatně bez těchto vlastností se jakýkoliv politik v nejvyšších funkcích dlouho neudrží.
LN: jak se díval na rok 1989?
V tu dobu už byl vážně nemocný, v únoru 1989 ho postihla třetí mrtvice, dokonce kolovaly informace o blížící se smrti. Husák bydlel v hradním areálu v takzvaném domečku a večer se mu udělalo zle. Šel se proto nadýchat čerstvého vzduchu a zůstal ležet pod otevřeným oknem celou noc. Nakonec se z toho po skoro dvou měsících dostal. Tehdy již nebyl šéfem KSČ, v této funkci skončil v prosinci 1987. V květnu 1990 mu končil i prezidentský mandát. Stále však zůstával členem předsednictva. Dá se říci, že dosluhoval.
Měl ale poněkud jinou představu o tom, jak odejde a kdo ho nahradí v čele strany. Prosazoval tehdejšího federativního premiéra Lubomíra Štrougala, či někoho mladšího, rozhodně ne Jakeše. Jeho nevýhodou ale bylo, že byl solitér. Nikdy neměl svůj štáb a kádry. Ostatní funkcionáři si budovali výkonný aparát. V tomto ohledu byl mnohem prozíravější Biľak. Husák byl sólista a nevytvořil si dostatečně silný klan. Hlavně se držel díky podpoře Moskvy.
LN: Jaká byla atmosféra mezi špičkami KSČ v roce 1989?
Vztahy byly velice vypjaté. Navzájem si říkali něco jiného, než si mysleli a pak hlásili do Moskvy. Husák si uvědomoval, co se jak u nás tak ve světě dělo, chtěl "dosloužit" až do konce svého prezidentského mandátu a pak se odebrat na odpočinek. Na zasedáních sice říkal, že by se mělo "něco dělat", na druhou stranu už působil poněkud apaticky a byl izolovaný od hlavního dění.
Po Listopadu po něm vedení strany chtělo, aby veřejně vyzval ke zklidnění situace. Odmítl. Jeho blízcí ze Slovenska mu zase připravili bilanční projev s dnes až absurdní představou, že by vystoupil na slavném balkonu Melantrichu. Husák prohlásil, že nebude nikomu hrát divadlo. Dával od dění ruce pryč. Nechtěl dlouho ani vystoupit v televizi. Lidé mu přitom psali na Hrad množství dopisů, aby zaujal nějaké stanovisko. Někteří mu vzkazovali, ať odstoupí a raději si v klidu užívá důchodu, jiní psali, že je třeba zasáhnout a zavést vládu pevné ruky.
V tu dobu je mu ale 76 let a už si pomalu vyklízel kancelář. Ve funkci prezidenta chtěl pak skončit nejdříve v lednu na své narozeniny. Tlaky, aby to udělal už v prosinci, se mu nelíbily a zprvu je odmítal. Nakonec ale ustoupil. Moskva i nové komunistické vedení ho hodily přes palubu. Přijal to jako realista a disciplinovaný komunista. Doba a strana to vyžadují, tak to musím udělat.
Jinak je zajímavé, že ani Občanské fórum nebylo v otázce Husákova odchodu zcela názorově jednotné. Existuje zpráva poslaná z pražské americké ambasády do Washingtonu o tom, že tehdejší pretendent na post ministra financí Václav Klaus vyjádřil začátkem prosince jisté pochybnosti.
LN: Vy jste se jako první dostal k řadě dokumentů, které jsou uloženy v moskevských archivech. Co opravdu zajímavého jste tam našel?
Nejcennější poznatky přinášejí personální svazky, které si Moskva vedla na vlivnější československé politické funkcionáře. Do nich byly průběžně zakládány nejrůznější informativní zprávy, jak se dotyční chovali, o jejich postojích, projevech, co na sebe navzájem "donášeli" a podobně.
K Husákovi se dochoval spis, který čítá kolem 3500 stran. První záznam pochází již z roku 1936 a líčí Husáka jako svéhlavého komunistu, který vnáší svými neortodoxními názory zmatek do mládežnického komunistického hnutí. O Husákově nedisciplinovanosti v očích komunistických autorit svědčí i další záznamy. V tom čase byl sice zapáleným komunistou, ale zachovával si vlastní rozum.
Též se zachovaly zprávy sovětských poradců z přelomu 40. a 50. let, které informovaly Stalina, že Gottwald se stavěl proti politickým procesům se straníky. Téměř rok se usilovně bránil a opakovaně odmítal dát svolení například s uvězněním ministra zahraničních věcí Vlada Clementise, kterému Sověti neodpustili jeho kritický postoj k německo-sovětského paktu Ribbentrop-Molotov. Vliv starších postojů a názorů na budoucnost politiků jen dokazuje, že Moskva opravdu nezapomínala.

Částečná omluva panu Z. Šarapatkovi

10. ledna 2016 v 20:14 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Odpověď panu Zdeňku Šarapatkovi

Desátého srpna loňského roku jsem na tomto blogu zveřejnil blog číslo 97 s názvem Šarapatka. Před pár dny mi byl přeposlán mail od tohoto pána, v kterém se proti některým uvedeným věcem vymezuje. První věcí, vůči které má námitky je uvedení jeho členství v KSČ, přitom se odvolává na idnes z roku 2000, kde je stanovisko Národního archivu kvůli jeho členství. Ovšem rok poté je na stejném idnes článek s nápisem Seznam členů KSČ neexistuje, rudou minulost ukrývá archiv s miliony lístků. Ale s ohledem na to, že jsem vycházel z blogu pana Olšera, který, jak jsem zjistil, si rád vycucává pravdu ze svého prstu, musím konstatovat, že jsem porušil své předsevzetí, že člověk má důvěřovat, ale prověřovat. V tomto, mé tvrzení není jisté, proto se panu Šarapatkovi omlouvám. Pokud jde o má jiná tvrzení, týkající se jeho osoby, trvám na svém. Naopak. Přidávám další dokument a to ze zasedání PÚR ČSNS ze dne 24.7. 2001, kde je jasně uvedeno, že Z. Šarapatka představilpracovníky dvou RP agentur: Libor Kytýr - poradci, BRT - Václav Mokrý…Nikde není uvedeno jméno údajné kolegyně Z. Šarapatky, které není uvedeno ani v zaslaném maily, na kterou se Z. šarapatka odvolává. Chápu, že od té doby uběhlo hodně času; ale dokumenty jasně říkají, jak to skutečně bylo.
Podle účtů, které jsou k dispozici, je víc než jasné, že si pan Šarapatka zvykl ve Strakově akademii žít na vysoké noze, ale ne za své. Tento zvyk si přinesl i do ČSNS, a přestože, jak píše, po dvou měsících odešel, zatnul zde sekeru hodně hluboko.

Proto si neodpustím ještě jednu poznámku. Mail pana Šarapatky mi připomenul, proč po nástupu Miloše Zemana na Hrad, stoupli náklady na pohoštění na trojnásobek toho, co potřeboval předchozí prezident Václav Klaus.
Na vašem blogu http://skopal-jaroslav.blog.cz/ zanechal návštěvník Zdeněk Šarapatka (IP: 89.177.143.128) tuto zprávu:Vážený pane. Žádám touto cestou o opravu Vašeho archívního textuhttp://skopal-jaroslav.blog.cz/1508/neco-malo-z-historie-csns-cast-97 , v němž je nepravdivě uváděno mé údajné členství v KSČ. Nález Národního archívu ČR a jeho fondu ÚV KSČ, dílčího fond Členská evidence KSČ, toto tvrzení vylučuje. https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e2/D01_Prvopis,_verze_2.8.pdf. Ke stejnému kroku mj. přistoupil i server IDNES http://zpravy.idnes.cz/kdo-radi-premierovi-milosi-zemanovi-d7e-/domaci.aspx?c=A000411233740domaci_bac. Mj. jiné lituji, že uvádíte ve Vašem textu naprosto neuvěřitelné dedukce. Dr. Šula mi nabídl tehdy práci, když jsem byl po konfliktu s M. Zemanem nezaměstnaným, Šulu jsem do té doby neznal a po pouhých dvou měsících v ČSNS jsem raději ve zkušební lhůtě odešel. Kytýra jsem nepřivedl já, ale má tehdejší kolegyně atd. atd. PaedDr. Zdeněk Šarapatka, Ph.D. v.r.

Potřebuje farmaceutický průmysl nemocné lidi?

7. ledna 2016 v 23:38 | Jaroslav Král

Zpověď primáře Erbena v televizi


DŮLEŽITÉ vědět - zpověď primáře Erbena v Tv s redaktorkou Drtinovou.
Tento rozhovor je však odevšad již odstraňován. I samotná televize ho musela odstranit ze svého archivu. Na sociálních sítích je odstraňován a blokován. Svobodný a nezávislý Facebook jej odstraňuje. Takové dlouhé prsty má farmaceutický průmysl. Nechtějí, aby se lidé dozvěděli pravdu o metodách léčení a jak je jednoduché předcházet a nebo léčit civilizační choroby bez jejich léků.
Pro FARMACEUTICKÝ PRŮMYSL to je jen mega výdělek o lidské zdraví jim nejde, potřebují nemocné lidi a proto léky s vedlejšímy účinky. Toto video bylo nahráno do YouTube soukromou osobou, aby jej nebylo možné rychle odstranit. Mohou jej vidět jen ti co mají tento odkaz. Prosím pošlete tento odkaz všem koho znáte, aby věděli jak to je.

VIDEO ZDE :

https://www.youtube.com/watch?v=97b3USWOO88


Poznámka:
Jde o dílčí problém. V širším pojetí se problému léků a jejich účelného či neúčelného nasazování zabývá i lékař Jan Hnízdil. Při zadání jeho jména do vyhledávačů naběhne řada odkazů na jeho články a knihy.
Většina praktických lékařů se Vás neptá na Vaši životosprávu, co jíte, zda máte dostatek pohybu, co Vás trápí psychicky,
ale jde hned na stanovení diagnózy a návrh léčby medikamenty. To je ta léčba příznaků, kde se neodstraňuje příčina. Přitom se ale dá lékaři pokládat otázka, zda si mohu pomoci změnou životosprávy, úpravou chování, zařazením nějakého cvičení atp. A dá se i získat v tomto směru správnou informaci a radu.
Hodně závisí na stavu potíží. Někdy může být pozdě a pak už nezbývá než nasadit vhodné léky, popř. operovat.
Lidé si za to mohou i sami, zvykli si chodit a žádat léky. Pěkně to bylo popsáno v tv seriálu Doktor Martin.
Politik by neměl nadávat na farmaceuty, že chtějí na lidech vydělávat, ale navrhovat případné změny v systému zdravotnictví. Jana Hnízdila bych vzal do vlády jako ministra zdravotnictví. Možná by si s tím trochu poradil. Ale lidé musí chtít a udělat si na vlastní sebezpytování i čas.
Jaroslav Skopal

Duchovní rozměr programu ČT2 dne 1. ledna 2016

1. ledna 2016 v 22:52 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Dominik Duka a Tomáš Halík i o Koránu, kardinál Vlk a jeho hosté na ekumenické slavnosti

Po sledování průběhu druhého skokanského závodu na Turné čtyř můstků jsem po chvíli přepnul na dvojku České televize ke sledování pořadu Společný výslech, protože jsem byl zvědav, zda mezi dvěma významnými představiteli naší katolické církve dojde k nějakému názorovému střetu. Název pořadu by tomu nasvědčoval. Tomáš Halík a Dominik Duka se sešli na území kardinála Duky a v tomto prostředí před televizními kamerami hovořili o smyslu své práce. Nejdříve zavzpomínali na nelehké postavení církví během čtyřiceti let komunistické vlády u nás, tak jak si tu dobu každý z nich prožil a později i vyhodnotil. Hovořili o představě Boha u lidí. Zaznělo, že věřit v Boha znamená v křesťanské, ale i v judaistické podobě, žít s tajemstvím. Bůh se nedá popsat, i když mnohdy se o to někteří snažili, aby ho nějak připodobnili lidem.
Tomáš Halík po společném přípitku na zdraví ateistů vzpomenul na debaty o víře s některými ateisty. Konstatoval, že se nedá dokázat, že Bůh neexistuje a na to, že se obvykle ptá těchto lidí otázkou, v kterého Boha vlastně nevěří. A přitom se dostávají k jakési malé shodě, že něco takového vlastně musí být. Halík je znám svými výroky o Něcismu.
Při hodnocení současných témat, jako je Islámský stát a migrační krize, Tomáš Halík připomenul, že pomoc lidem v nouzi, jako jedna z křesťanských povinností, neznamená vybírat si mezi lidmi trpícími nouzí podle náboženské orientace. Zde byla patrná jemná rozdílnost v postojích obou katolických osobností k tomuto problému. Nicméně nedošlo k žádné názorové konfrontaci. Dominik Duka na to šel z jiného konce. Srovnal Bibli svatou s Koránem. Bibli charakterizoval jako historicky pojaté svědectví lidí o Bohu v tehdejších podmínkách života. V té souvislosti se sluší připomenout dosti často připomínané, že Bůh dal člověku svobodu. Tuto svobodu chápeme jako svobodu v rozhodování. Také byla připomenuta křesťanská zásada "co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim". (Přitom jsem si vzpomněl na Ivana Fenze, že to bylo jedno z pravidel, v jehož duchu byl vychováván svým otcem). Zato Korán je norma. Muslimové nemají kněze, mají soudce, kteří aplikují pravidla daná Koránem. Zdá se, že svět si bude muset ještě nějaký čas počkat, než i muslimové dojdou k tomu, že Korán začnou chápat jinak, "moderněji".
Další pořad zavedl diváky na novoroční ekumenickou slavnost konanou v Kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého v Praze na Karlově. Zde měl hlavní slovo kardinál Miroslav Vlk, ale vedle něho vystoupili se zdravicí či modlitbou všichni další přítomí představitelé křesťanských církví, působicích v našem státu. Miroslav Vlk opakovaně děkoval České televizi, že umožnila toto setkání v živém přenosu sledovat i televizním posluchačům.
Několik dalších obrázků ze zmíněnných pořadů ČT2 na Nový rok 2016 je uvedeno v galerii.