Květen 2016

Proč Czechia a proč právě teď?

31. května 2016 v 11:40 | Jaroslav Král |  Jiní autoři

Změnu neměla v programu žádná politická strana

Přiznám se, že mám rád historii a tradice. Proto jsem se nikdy nesmířil s názvem Česko. Příliš mi totiž připomíná skutečnost, že první tento výraz razil Hitler ve svém díle Mein Kampf jako Tschechei. Místo toho používám Česká republika a vždy se toho budu držet. Už teď vím, že nemám rád a nikdy nebudu mít rád výraz Czechia, který razí současný ministr zahraničí Luboš Zaorálek. Důvodů je celá řada a byly již také zmiňovány v médiích. Bohužel až následně, protože normální by bylo, že nejprve by měla proběhnout celospolečenská diskuse, a až poté (pokud vůbec) by bylo na místě případně uvažovat o zkráceném názvu našeho státu v angličtině. Průměrní Američané a bojím se, že nejen oni, si budou Czechii nepochybně plést s Čečenskem. Czechia však obsahově znamená pouze Čechy, jednu ze zemí Koruny české, a nerespektuje pocity obyvatel Moravy a Slezska. Především proto je špatná. Nepochybně vyvolá negativní ohlas na Moravě a ve Slezsku a přispěje ke zbytečným společenským disonancím, které jsme si mohli ušetřit. Pokud by už byl nějaký vážný důvod pro jednoslovný název, byl bych pro výraz The Czechlands (České země, zkrácený výraz pro země Koruny české), obdobu výrazu The Netherlands (Nizozemí).
Nejhorší na tom všem je, že žádný takový důvod tu není, když Czech Republic se bez problému vejde i na sportovní dresy. Protestovala i ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová s tím, že její resort vydal na propagaci názvu Czech Republic v zahraničí 1,1 mld. Kč a jde tedy o vyhozené peníze. Marně, vláda tento Zaorálkův sociálně inženýrský nápad schválila (alespoň ji ctí, že jediná hlasovala proti). Neznám žádnou politickou stranu v ČR, která by výraz Czechia měla ve svém programu. Nevím ani o žádné jiné organizaci, spolku či instituci, prostě o nikom, kdo by to požadoval. Nevím ani o tom, že by to na ČR požadovala nějaká relevantní mezinárodní organizace. A tak nezbývá než položit si spolu se starými Římany otázku "Cui bono?" či "Cui prodest?" Komu to prospívá? Proč Czechia a proč právě teď? Není to snad proto, že to má odvést pozornost od ČSSD a jejích afér s dluhem advokátu Altnerovi či s byty po v přímém přenosu krachující firmě OKD, která vrhá podivný stín i na premiéra Sobotku? Nebo jde prostě o to, aby se určitým marketingovým agenturám za tento "re-branding" (doslova přeznačkování) dalo vydělat s tím, že někdo pak dostane zpětně finanční "by-pass" (česky "malá domů")? Nečeká nás v budoucnu další aféra Promopro? Na tyto a další otázky bychom měli požadovat odpovědi! A já k tomu dodávám: Ať žije Česká republika neboli Czech Republic!

Jaroslav Král

Ještě k atentátu 27. května 1942

30. května 2016 v 10:18 | převzato z www.stream.cz |  Aktuality

Atentát na Reinharda Heydricha v souvislostech

Z došlých příspěvků k nedávnému výročí atentátu na ReinhardaHeydricha jsem ještě vybral krátký filmový dokument (zaslal Tomáš Labounek). JS


K atentátu na Heydricha

27. května 2016 v 14:51 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Atentát na Heydricha 27.5.1942 - Biskupcova ulice

27. 05. 2014 11:10:40
Každý z nás si určitě minimálně vzpomene na Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Někdo přídá Opálku, Valčíka, Bartoše...skoro nikdo asi nezapomene ani na Karla Čurdu - zrádce. Ale co ostatní? Hlavně civilisté!
Slavná zatáčka - foto po atentátu

Slavná zatáčka - foto po atentátu

Bydlel jsem několik let na Žižkově v Biskupcově ulici, a na čísle 4 jsem objevil pamětní desku kterou tam nechal po válce umístit Okresní výbor a jednota žen Československé strany národně socialistické (ČSNS) na Žižkově. Díky tomu jsem se dozvěděl, že tito hrdinové byli členy stejné strany jako já.
35-Deska.jpg
Jan Zelenka se narodil 9.3.1895 v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. Po studiích se přestěhoval do Liboce u Prahy (nyní součást Prahy), kde začal působit jako učitel na obecné škole. Přitom stačil cvičit v místním Sokole a zároveň prohánět míč jako křídelní útočník místní Hvězdy Liboc. Na jednom plese v libockém Lidovém domě poznal o šest let mladší Františku.
Přes výhrady Františčiných rodičů se 28. října 1922 vzali v kostele svaté Markéty na Břevnově. A 12.8. 1922 se jim narodil syn Jan Radovan Milič Zelenka. V prosinci 1925 zanechal Jan Zelenka ženu a syna v péči svého bratra a odjel učit do Brandova na Mostecku. Ve svém volném čase organizoval stavbu české školy v převážně německém Dolním Háji u Duchcova. Po dostavbě školy zde začal Jan Zelenka učit a přestěhoval se tam s celou rodinou. Záhy se stal za ČSNS členem osadní rady.
Poté co se v roce 1933 dostal moci A. Hitler, začalo čs. vojenské zpravodajství hledat v pohraničí spolupracovníky. Jedním ze zpravodajcú se stal Jan Zelenka, který se stal i starostou Sokolské župy Krušnohorská-Kukaňova.
Mnichovská dohoda z 29. září 1938 znamenala odstoupení pohraničí Německu. Mostecko a Duchcovsko se 10. října stalo poslední z pěti pohraničních pásem, které Německo obsadilo. Mezi desetitisíci Čechy kteří odešli, byla i Zelenkova rodina.
Přes prozatimní útočiště v ubytovně v Tyršově domě se v lednu 1939 nastěhovala Zelenkova rodina do žižkovského bytu. Do stejného domu se ze Slovenska nastěhovala i rodina poštovního úředníka Václava Ruty.
V protějším domě (Biskupcova 7 - i zde je pamětní deska) bydlela rodina Aloise Moravce, jejichž prvorozený syn Miroslav odešel v roce 1939 k čs. zahraničí armádě. Brzy po příchodu parašutistů se byt Moravcových stal velitelským stanovištěm.
Jan Zelenka krátce působil na obecné škole v Košířích, odkud přešel na obecní školu v Dejvicích a v roce 1941 se stal učitelem na obecné škole chlapecké ve Vršovicích.
8. října, několik dní po nástupu R. Heydricha, byl vydán výměr, kterým byl rozpuštěn Sokol. Přes osm set sokolů bylo deportováno do koncentračního tábora Auschwtz I. a Flossenburg. Mezi těmi, kteří zázrakem unikli pozornosti Gestapa, byl i Jan Zelenka.
Zelenka se stal jeden z budovatelů ilegální skupiny Říjen, a začal používat krycí jméno Borský, Strejda, Říha, ale v případech, kdy jednal s lidmi, které neznal ze Sokola, používal nejčastěji jméno Hajský.
V noci na 29. 12. 1941 seskočila u obce Nehvizdy skupina ANTHROPOID. Parašutisté odjeli vlakem na své záchytné adresy do Rokycan a Plzně, kde získali další adresy spolehlivých lidí v Praze. Jak se parašutisté dostali k Janu Zelenkovi, není doposud úplně jasné. Podle Gestapa se 31.12. ubytovali v bytě Václava Ruty a od 5.1. 1942 se měli ukrývat v bytě Zelenkových.
V následujících dnech Zelenka spolu s Novákem a Piskáčkem, které znal ze Sokolské župy, vyzvali všechny své přátele ze Sokola ke spolupráci a podpoře parašutistů. Kubiš, Gabčík, Valčík a později další si v podstatě nemuseli dělat větší starosti s ubytováním ani stravou. Muži ze skupiny ANTHROPOID svůj úkol pochopitelně tajili. Jediný kdo byl od počátku do akce zasvěcen byl Jan Zelenka.
Na doporučení Petra Fafka Jan Zelenka požádal prostřednictvím předsedy sboru starších pravoslavné církve Jana Sonnevenda o bezpečný úkryt v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje ThDr. Vladimíra Petřka.
Do kanceláře kostela přiváděl parašutisty Zelenka spolu se svou kolegyní Aloisií Winzettlovou. Už druhý den po atentátu přivedli Jaroslava Švarce. Za další dva dny Švarce následovali Jan Kubiš, Josef Valčík, Josef Bublík a Jan Hrubý. Poté Adolf Opálka a jako poslední 1. června přišel Jozef Gabčík.
Díky Čurdově zradě byl v noci 17. června obklíčen blok domů v Biskupcově ulici. Ozbrojené komando vtrhlo do bytu Moravcových. Očekávali, že v bytě najdou některého z parašutistů. Přišlo ale velké zklamání. Marie Moravcová využila vhodného okamžiku a na záchodě spolkla ampuli jedu. Gestapo zatklo Aloise Moravce. Syna Aťu, který byl u příbuzných v Písku, přivolali fingovaným telegramem. Aťa byl vydán napospas vyšetřovatelům. Dlouho zapíral a zhroutil se, až když mu gestapáci ukázali mrtvolu matky a byl zatčenými usvědčen.
Kdo prozradil byt Zelenkových, se přesně neví. Taky je záhadou proč Zelenkovi, kteří bydleli naproti a museli vědět co se tam děje, a měli dost času pokusit se o zachránu, případně varovat parašutisty v kostele, nic neudělali. Jakoby odevzdáni osudu, čekali na smrt. Na tyto otázky už nikdy odpověď nedostaneme.
Kolem poledne vyjelo od Petschkova paláce několik aut. Opět zamířily do Biskupcovy ulice. Ale tentokrát do protějšího domu čílslo 4. Gestapo vyběhlo do prvního patra ke dveřím se jménem: Jan Zelenka - řídící učitel. Zazvonili. Někdo odsunul záklopku kukátka. Ozvalo se: "Polizei! Aufmachen!" Nic. Poté gestapák Fleischer vykopl dveře, a v ten samý okamžik druhý gestapák Herschelmann střílí po muži který proběhl předsíní do ložnice. Herschelmann střílí podruhé. Kulka vyletěla oknem ložnice na protější dům. Zelenka ložnicí proběhne do koupelny, kde se stačí zamknout a rychle spolkne ciankáli. Herschelmann jako pominutý zběsile střílí do dveří koupelny. Dveře se po chvíli otevřou a vychází na ruce zkrvavený Zelenka. Herschelmann po Zelenkovi skočí. Ten s krvácející ranou na ruce a s pěnou u úst klesne na zem.
Gestapáci poslali Františku Zelenkovou pro nejbližšího doktora Ladislava Dopitu, který bydlel taktéž v Biskupcové ulici číslo 25. Při jeho příchodu ležel Jan Zelenka na otomanu, měl ještě hmatatelný puls, ale reflexy žádné. Když gestapáci odešli do vedlejšího pokoje, podala Zelenková doktorovi tabletu velikosti aspirinu se slovy: "Udělejte s tím něco, pane doktore!" Byla to tableta ciankáli. Proč ho nepoužila se můžeme pouze domnívat, protože ji čekala hrůzostrašná cesta do mathausenského pekla a brzká smrt.
Když se o této události při vyučování dozvěděl od Jiřího Ruty Jan Milíč Zelenka, domů už nešel. Svou situaci vyřešil stejně jako otec - spolkl ciankáli. Kolem 22. hodiny objevili náhodní chodci v Husově háji tělo neznámého mladíka. Na místo byli přivoláni policisté, lékaři a německá kriminální služba. Bylo konstatováno, že jde o sebevraždu neznámým jedem. Podle občanské legitimace se zjistilo, že se jedná o studenta Jana Zelenku.
Byty Moravcových i Zelenkových v Biskupcově ulici hlídala v dalších dnech protektorátní policie. Při vstupu do bytu Zelenkových byla 18. června zatčena Anna Šrámková. Následující den byli zadrženi Rutovi. 27. června Fafkovi a Jan Sonnevend. 9. červencee šestičlená rodina Novákových, kteří byli vyslícháni nesmírně brutálně. 13. července Piskáčkovi. Ostatky parašutistů, Jana Zelenky st. a ml. a Marie Moravcové byly vhozeny do společného hrobu na hřbitově v Ďáblicích.
Bez lidí jako byl Jan Zelenka by se atentát nemohl nikdy uskutečnit. Proto si zaslouží, aby heslo na pamětní desceNezapomeneme!bylo stále připomínáno.
Informace pochází především z práce Jaroslav Čvančary "Ni zisk, ni slávu"

Po stopách reformace

24. května 2016 v 18:12 | Jaroslav Král |  Jiní autoři

600. výročí Jeronýma Pražského


Loni jsme si připomínali 600. výročí upálení Mistra Jana Husa. Letos připadá toto kulaté výročí na stejnou oběť Jeronýma Pražského, který byl také odsouzen a upálen koncilem v Kostnici, kam Husa následoval, ač jej Hus varoval, aby tam nejezdil. Podobně jako Jan Zajíc po Janu Palachovi zůstává Jeroným jako "druhý v pořadí" poněkud v Husově stínu. Neprávem, neboť šlo o jednoho z nejvýznamnějších českých i evropských teologů té doby, propagátora spisů Johna Wyclifa a Husova osobního přítele. Jeronýmovu památku si letos různými akcemi připomínají české reformační církve. Vrcholem událostí spojených s výročím bude jednodenní festival v sobotu 28. května 2016 na Střeleckém ostrově v Praze, který organizuje Českobratrská církev evangelická. Kdo přijde, zažije průvod, bohoslužby, loutkové divadlo, hudební kapely, výstavu, panelovou diskusi, program pro děti a vážné i veselé výstupy s dřevěným Jeronýmem a jeho loutkovodičem. Maskotem festivalu a průvodcem všech vzpomínkových akcí je 65 cm vysoká loutka-marioneta řezbáře Jana Růžičky, inspirovaná Jeronýmovým vyobrazením v Rychentalově kronice, která je jako loutkohercem vedená branickým farářem Jaroslavem Pecharem. Podrobnější informace je možné nalézt na www.nase-reformace.cz nebo na facebookové stránce Jeroným Pražský 2016.
Na prvním obrázku vedou biřici Jeronýma Pražského na mučednickou smrt, na druhém obrázku je soudobá 65 cm vysoká loutka Jeronýma Pražského od řezbáře Jana Růžičky a na třetím obrázku je výřez z pamětní desky Jeronýma Pražského v Řeznické ulici v Praze.

Národní socialisté - LEV21 adoptovali hrob Františka Kváči

24. května 2016 v 18:04 | Kateřina Průdková - Jaroslav Král |  Jiní autoři

a pečují o něj

V roce 2013 adoptovala naše strana Národní socialisté - LEV21 hrob bratra Františka Kváči, prvního předsedy Strany národních dělníků (národně sociální, později národně socialistické strany). Adopce znamená pronájem hrobu se závazkem o něj pečovat. Správa hřbitova nyní k hrobu umístila označení adopčního nájemce (viz foto) se stručným životopisem br. Kváči, který se narodil 9. května 1857 a zemřel 10. ledna 1899, tj. ve věku 41 let. U příležitosti výročí narození tohoto českého vlastence a dělnického a odborového předáka jsme jako zástupci národních socialistů z KR Praha hrob očistili, položili k němu květiny a zapálili vzpomínkovou svíčku.

Rakousko, jak jsi nám blízké!

23. května 2016 v 11:50 | Jaroslav Skopal s použitím vnějších zdrojů |  Aktuality

Sbližování v rozvoji zemí i v hledání názoru na Evropu budoucnosti

Kdo bude prezidentem? ptá se napjaté Rakousko. Korespondenční hlasy rozhodnou.

Průzkum naznačuje, že korespondenční hlasy by mohly situaci zvrátit ve prospěch... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávyPRŮZKUM NAZNAČUJE, ŽE KORESPONDENČNÍ HLASY BY MOHLY SITUACI ZVRÁTIT VE PROSPĚCH... | FOTO: ČTK
VIDEŇ Rakousko napjatě čeká na výsledek nedělního druhého kola prezidentských voleb. Po sečtení hlasů odevzdaných ve volebních místnostech vede pravicový populista Norbert Hofer. V pondělí se však ještě sčítají korespondenční hlasy a průzkum naznačuje, že by měly situaci zvrátit ve prospěch druhého kandidáta Alexandera Van der Bellena, napsala agentura DPA.

Konečné výsledky rakouských prezidentských voleb zatím nejsou známy. Přesto, ať bude konečný výsledek jakýkoliv, Norbert Hofer a Svobodní se dostávají mezi přední politické síly našeho jižního souseda. Jak s tímto výsledkem Hofer a tradiční strany naloží? Toť otázka. Eventuální prezidentování Norberta Hofera vybízí i ke srovnávání situace v Rakousku s českou politikou. Hofer je mladý a má za sebou zajímavý osobní příběh, jehož základem je překonání vážného úrazu z minulosti. Náš prezident Miloš Zeman je naopak osoba, které, objektivně vzato, nikdo cizí jeho zdraví neohrozil. Oba mají za sebou přímou volbu s těsným výsledkem. Prezidentský systém není ani v jedné zemi. Oběma je však blízký. A náš prezident často vystupuje tak, jako kdyby už u nás zaveden byl.
Rakousko si, podobně jako Německo, bude muset vyřešit problém s migranty. Vše proběhne v rámci zákonů a jejich novel, bez kterých by k snížení migrace oba státy asi těžko dospěly. U nás je situace mnohem snazší, protože naše vláda a její příslušná ministerstva zaujala pozici silné prevence k příchodu migrantů a navíc se tady skoro žádný imigrant nechtěl a patrně ani nebude chtít usadit. Zatímco v "západní" části Evropy se migrace v sumě počítá v milionech osob, u nás v jedincích. Propastný to rozdíl. Čeho je to vizitka?
Obecný lid si přeposílá na internetu různé výzvy a varování s vytrženými citáty známých osobností před hrozícím nebezpečím a přitom si kolikrát neuvědomuje, že mnozí jeho starší předkové zejména z ekonomických důvodů emigrovali např. do Spojených států a později i z politických důvodů do celé řady dalších zemí.
Rakousko zatím neřeší problém setrvání v Evropské unii. Předpokládám, že tak hloupí nejsou, aby si systémově zhoršili své obchodní podmínky a hospodářské vztahy s ostatními. I když Hofer by možná rád víc obchodoval i s Ruskem. Uznal by prý anexi Krymu a patrně i separované části východní Ukrajiny.
U nás také kdekdo volá po odchodu z Evropské unie a podporuje tzv. brexit, o němž mají Britové hlasovat. Některým našim sociálním skupinám však začíná docházet, že by na to doplatily. Např. českým fotbalistům v britských klubech nebo českým lékařům pracujícím ve Spojeném království se nelíbí, že by pak asi potřebovali pracovní povolení.
Do Rakouska jsem po roce 1989 začal jezdit za turistikou. Čekal jsem na to dvacet let, protože po tu dobu jsem neměl šanci se tam z politických důvodů dostat. Přeji Rakousku, ať z povolební šlamastiky najde cestu ven. Bude to něco jako pilotní projekt, ze kterého i Češi a Moravané budou moci něco využít pro domácí a mezinárodní vztahové aplikace.
Na obr. z července 2000 Wimbachschloss z ruky mého vnuka Honzíka, který cestoval se mnou.

Z návštěvy prezidenta na Hané

21. května 2016 v 22:41 | Pavel Šaradín a Lidovky.cz |  Jiní autoři

Zemanův obrat v presumpci viny u politiků? 'Nepřekvapivé. Sbírá věci z ulice, chce dál vládnout'

Miloš Zeman | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávyMILOŠ ZEMAN | FOTO: MAREK PODHORA, MAFRA
PRAHA Prezident Miloš Zeman se zastal sociálnědemokratického hejtmana Jiřího Rozbořila stíhaného za podplácení. Při návštěvě Olomouckého kraje mluvil o presumpci neviny i pro politiky. Jenže před třemi lety, v souvislosti s kauzou Nagyová-Nečas, tvrdila hlava státu pravý opak.
Není to poprvé, kdy Miloš Zeman zcela popřel svá starší tvrzení. Politologa Pavla Šaradína však změny Zemanových názorů nepřekvapují.
Lidovky.cz: Prezident Zeman v souvislosti s obviněním Jiřího Rozbořila hovořil o presumpci neviny a "nezdaněných kabelkách" Jany Nečasové. Před třemi lety právě při kauze tehdejšího premiéra Petra Nečase se ale nechal slyšet, že "u politika platí presumpce viny proto, že politik má být prost jakýchkoliv podezření." Proč takový názorový obrat?
Není tak překvapivý. Od toho roku 2013 se změnila celá řada věcí. Případ Nagyové-Nečasové neměl reálné výsledky a navíc je tu celá řada dalších věcí, která nedopadla tak, jak k nim média a někteří politici přistupovali. Nejznámější je případ Věry Jourové, která skončila ve vazbě a pak se ukázalo, že ten případ byl zcela vymyšlený. Dokážu si představit, že to byly i tyhle věci, které hrály roli ve přehodnocení prezidentova názoru.

Zeman vyzdvihl presumpci neviny před stíhaným hejtmanem. Tři roky zpět tvrdil opak

Lidovky.cz: Hejtman Rozbořil odmítl odstoupit i přes přání premiéra Bohuslava Sobotky. Rozbořila podrželo i krajské vedení strany. Může podpora Rozbořila být zároveň dalším políčkem prezidenta premiérovi?
Spíš si myslím, že nejde ani tak o rozpor s premiérem jako o to, že na řadu věcí mají Zeman s Rozbořilem stejný pohled, znají se už dlouho, odtud podle mě ta podpora.
Lidovky.cz: V dubnu navštívil prezident kontroverzní Čapí hnízdo Andreje Babiše. Ministr financí čelí nařčení z dotačního podvodu, stavbu prošetřuje i evropský OLAF. Z řad ČSSD přišla kritika, poslanecRichard Dolejš uvedl, že prezident nepočkal na závěry vyšetřování a ministra v kauze pokryl vlastním tělem.
Když byl v roce 1998 Zeman premiérem, vyhlásil Akci Čisté ruce, kdy podobné propojení byznysu a politiky kritizoval. Politicky citlivější by proto asi bylo, kdyby do kauzy Čapího hnízda nevstupoval tak, jak to svou návštěvou udělal. Na druhou stranu prezident místo jen navštívil a nijak nekomentoval. Jeho návštěva tak může být interpretována různě.
Lidovky.cz: Prezident se nechal slyšet, že politici ani novináři by si neměli hrát na soudce. Zároveň však svými výroky o "nezdaněných kabelkách" zpochybňuje práci státních zástupců v dosud neuzavřené kauze.
Nevím, jestli se takto vyjádřil automaticky, nebo byl na to dotázán, ale výroky o kabelkách určitě nejsou v tomto kontextu pozitivní. Buď nebudeme vůbec komentovat práci jednotlivých oddělených složek moci, nebo je budeme hodnotit. Otázka je, co je horší a co je lepší. Osobně si myslím, že žádná z těch složek by neměla zůstat bez kritiky. Z úst ústavního představitele to ale nejšťastnější není.

Zeman: Migranti nepřicházejí za prací, ale za sociálními dávkami

Lidovky.cz: Časté návštěvy prezidenta v krajích se dají také považovat za prezidentskou předvolební kampaň. V Olomouckém kraji se v Černotíně prezident opět vrátil k tématu uprchlíků. Uvedl, že muslimové by nechtěli pracovat, ale chtěli by sociální dávky. Je tohle opravdu krajské téma, které občany Olomoucka trápí?
Návštěvy jsou jediným způsobem, jak být ve styku s občany a zjistit, jaké jsou mezi lidmi nálady, kterých jako dobrý stratég dokázal vždy dobře využívat. V roce 1998 onou Akcí Čisté ruce reagoval na nálady po privatizaci spojované s korupcí. V tomhle je Zeman konzistentní a pokud vycítí, že se lidé cítí ohrožení, nastaví společnosti takové zrcadlo. Je to samozřejmě i příprava zázemí pro nadcházející přímou volbu prezidenta. BěhemZemanova funkčního období je to jeho už třetí návštěva v kraji. I tentokrát navštívil řadu významných podniků a zaměstnavatelů v kraji. Které jsou úspěšné i v zahraničí. To se ale do médií příliš nedostává, ta spíše vypíchnou jeho slova o uprchlících. Přitom je to Zemanova tradiční taktika, sebrat věci, které se dají nalézt naulici, aby mu pomohly dostat se do druhého funkčního období.
Lidovky.cz: V Praze jste se ve čtvrtek zúčastnilkonference na téma zavedení přímé volby starostů a hejtmanů. Zatímco důvěra občanů v starosty se pohybuje okolo 60 procent, hejtmanům věří jen dvě pětiny lidí. Pomohla by k získání důvěry přímá volba hejtmanů? Je pro české prostředí vhodná?
Jsem zastáncem přímé volby, ale samozřejmě nevíme jak ten zákon bude vypadat. Vhodnější by byla u starostů v menších obcích, kde se lidé dobře znají, ale ve velkých anonymních městech a v krajích to nepovažuji za příliš šťastné. Ta míra důvěry je logická, věříme tomu, co je nám bližší.

Za Jaroslavem Pospíšilem

18. května 2016 v 15:28 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Zemřel krátce před svými osmdesátinami


S Jaroslavem Pospíšilem jsem se znal od dětských let. Chodili jsme spolu do první obecné v Přerově v období 1942 - 1943 a znovu se naše cesty setkaly v období 1951 - 1954 v přerovském gymnáziu, jehož poslední ročník již přinesl změnu názvu školy na Jedenáctiletá střední škola. Oba jsme studovali strojní inženýrství na ČVUT v Praze, i když studijní skupiny a obory jsme měli jiné. I práci jsme nakonec oba našli v Přerovských strojírnách, byť v jiných oborech technického úseku.
Znali se už naši otcové, když oba působili za první republiky na východě Československa, kde pracovali na poště. Otec Jaroslava Pospíšila Antonín Pospíšil byl významným přerovským národním socialistou do roku 1948. V té době uschoval řadu stranických materiálů u sebe na půdě a jeho synové Jaroslav a Antonín mi po roce 1989 několikrát nabízeli, abych se na věci podíval a případně je převzal. Neměl jsem ještě tehdy takový vztah k historii jako dnes a tak jsem na to reagoval ve smyslu snad někdy později. Bohužel to později nepřišlo, protože až jsem se ozval sám, věci již byly zlikvidovány.
V roce 1968 se mi podařilo získat Jaroslava Pospíšila ke vstupu do ČSS, která v období 1968 až 1969 nabrala vítr pražského jara, který zamával i strnulou politikou v podnicích, kde se socialistům podařilo dočasně narušit hegemonii KSČ. Jaroslav Pospíšil tehdy psával a mluvíval za odbory, které tehdy rovněž zmodernizovaly svůj program a poslání.
Patrně v roce 1970 s nastolovanou normalizací Jaroslav Pospíšil z ČSS vystoupil a věnoval se své technické práci v konstrukci. Patřil k odborníkům na tepelné výpočty pecních agregátů v maltovinách a díky své odbornosti se dostal i do světa, kde u zahraničních zákazníků působil mj. při uvádění dodávek podniku do provozu.
Jednou jsme za socialismu i s dětmi a ještě jednou další rodinou společně absolvovali zájezd na dovolenou do stanové základny u Černého moře. Byly to velmi pěkné chvíle.
Úmrtí Jaroslava Pospíšila mě zaskočilo a rozesmutnělo. Ztratil jsem tak vedle přítele i hodnotitele politických poměrů v celém světovém kontextu. Obě jeho dcery žijí s rodinami v USA a on za nimi opakovaně na krátká období jezdíval. Věděl o síle americké ekonomiky své a nevěřil v její pád, přičemž nezavíral oči před různými tamními excesy. Bude nám tady chybět.
Obrázek zachycuje skupinu studentů přerovského gymnázia v červenci 1953 na dobrovolném prázdninovém výletě na západní Slovensko. První zleva je František Smékal, Jaroslav Pospíšil je druhý zleva, po jeho levici Jaroslav Skopal, dále Milan Beňa. Třetí zprava je třídní profesor Josef Válek, snad poslední latiník na škole. Po jeho levici Dušan Vepřek a Karel Starý. Sedící Oldřich Filipík. Fotografoval Vojtěch Hlavačka.

Dvě interpretace jedné poválečné události

8. května 2016 v 20:14 | Michal Kudláček; KRNAP |  Jiní autoři

ČSNS nahradila text pietní desky za mrtvé Němce ve Špindlerově Mlýně

Špindlerův Mlýn, 8. května 2016 - Členové ČSNS si připomněli výročí konce 2. světové války tím, že nahradili text pietní desky za mrtvé Němce na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně. Původní text neuváděl do kontextu události spjaté s průběhem války, na což chtějí členové ČSNS tímto upozornit.
Členové ČSNS v ranních hodinách u příležitosti výročí konce 2. světové války přelepili text pietní desky, která se nachází v blízkosti lyžařského areálu ve Špindlerově Mlýně na Věřině cestě. Pietní deska připomíná úmrtí Němců, kteří byli v této oblasti údajně zavražděni převážně českými partyzány. Pietní deska dále informuje o neprošetřených a amnestovaných vraždách, zdůrazňuje, že skutečným proviněním obětí se nikdo nezabýval.
Původní text:
V těchto místech je pochováno pravděpodobně několik desítek německých obyvatel Špindlerova mlýna a příslušníků německých uniformovaných jednotek, kteří se zde na konci 2. světové války nacházeli. Jen několik týdnů po jejím konci byli převážně českými partyzány mučeni a bez soudu zastřeleni. Skutečným proviněním obětí se nikdo nezabýval.
Hroby nebyly nijak označeny a přesný počet je neznámý. Tyto vraždy nikdy nebyly a nebudou prošetřeny, neboť spadají do období amnestovaného zákonem z 8. 5. 1946.
Text je doplněn rovněž německým překladem pro početnou skupinu německých turistů.
Předseda strany ČSNS Michal Klusáček komentuje situaci slovy: "V úctě k tomu, co se stalo za 2. světové války, je nedůstojné budovat takto jednostranná pietní místa. Neumím si představit, že se děti dozvídají o historii takovým způsobem. Dějiny nezačaly 9. 5. 1945. Pokud chce někdo připomenout, že se těsně po skončení hrůzostrašné světové války událo bezpráví na nacistických vojácích, které zavádějícím výrazem nazývá "německé uniformované jednotky", měl by podle nás uvést i to, co se stalo během války, kterou Němci rozpoutali. Proto jsme se rozhodli uvést text na pravou míru." Od nedělního rána si mohou kolemjdoucí přečíst následující věty:
V těchto místech je pravděpodobně pochováno několik obyvatel Špindlerova Mlýna hlásících se k Třetí říši a příslušníků německé nacistické armády, která vraždila lidi a vypalovala obce podle rasového a národnostního klíče. V úctě k milionům mrtvých, které byly zavražděny v koncentračních táborech, je hanebné zmiňovat zdejší mrtvé bez vysvětlení toho, co Němci za 2. světové války činili.
Zdejší hroby nebyly nijak označeny a přesný počet těl je neznámý. Miliony vražd a zločinů z období druhé světové války i krátce po ní nebyly a nebudou nikdy prošetřeny. Historie nezačala 9. 5. 1945.
Z projevu Dr. Edvarda Beneše z prosince 1945:
"Přijde brzy chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto nové lži budou přednášet."
Podle nepřímých svědectví z řad příbuzných popravených v hrobech na Věřině cestě leží 23 Němců, uvádí Správa KRNAP spolu s vyjádřením: "Ve slušné demokratické společnosti má každý, i kdyby byl největším zločincem, právo na spravedlivý soudní proces. Ten byl zde popraveným mužům odepřen." Podle předsedy ČSNS Michala Klusáčka je ve slušné demokratické společnosti především nutné nevytrhávat věci z kontextu, což místo na Věřině cestě činí.
Instalaci pomníku iniciovalo několik obyvatel regionu Vrchlabska a spolu s nimi se na ní podílela Správa KRNAP a německé krajanské sdružení Heimatkreis Hohenelbe - Riesengebirge z bavorského Marktoberdorfu. Pomník navrhla Kateřina Nováková - Kašparová z Hořic v Podkrkonoší a vytvořil jej Roland Hantl z Mladých Buků.
ČSNS touto akcí navazuje na své předchozí aktivity, kterými usilovala o uvádění historických událostí v širších souvislostech. Nejznámějším případem, o kterém informovala česká média, je úprava pietního místa na louce Budínka v Dobranově u Polné v roce 2011. ČSNS umístila před zde stojící železný kříž 64 dřevěných křížů k uctění památky 64 zavražděných obyvatel Valašského Meziříčí. Aby dále otevřela diskuzi ohledně této palčivé oblasti pietního místa, přetřela železný kříž narůžovo.

O ČSNS: Česká strana národně sociální byla založena v roce 1897 a významnou měrou se podílela na vzniku Československa. Nyní je mimoparlamentní stranou, která má své zástupce především v komunální politice.
Kontakt pro média:
Michal Klusáček
předseda ČSNS
Tel.: 774531416

E-mail: klusacek@csns.cz

Jak to vidí druhá strana

Zdroj: http://www.krnap.cz/data/File/letaky_brozury/verina-cesta_cz.pdf


O zapomínaných bojovnících

6. května 2016 v 12:02 | Jan Gazdík na Aktuálně.cz |  Jiní autoři

Neznámé příběhy osvobození Československa. Proč byla na sovětském tanku z Mělníka orlice z Polska

AKTUALIZOVÁNO před 3 hodinami
Při osvobozování Československa před 71 lety jich zahynuly desetitisíce. Přesto se o nich - na rozdíl od sovětských či amerických vojáků - téměř neví. "Neznámým rumunským, polským anebo rusínským hrdinům jsme tak stále nesmírně dlužni," připomíná Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu. Poláci s Rumuny například umírali v bojích s nacisty ještě několik dnů po německé kapitulaci. "Nemenší dluh máme i vůči stále opomíjeným podkarpatským Rusínům, tehdy ještě Čechoslovákům, kterých při osvobozování Československa zahynuly tisíce. I v posledních dnech druhé světové války se totiž na našem území nelítostně bojovalo," dodává Eduard Stehlík, ředitel odboru pro veterány ministerstva obrany.
Hlavní zprávy
Praha - Svůj poslední boj s jednotkami hitlerovců na území Československa svedly polské tanky a samohybná děla společně s výsadkem samopalníků v okolí pražských Ďáblic. Nadporučík Henryk Maruszak neměl spojení s žádným velitelstvím, takže se ve vítězné euforii tak trochu "utrhl ze řetězu".
Se svými vojáky postupoval na Prahu od Mělníka přes Hoštku, Liběchov a Byškovice. Ještě předtím však jednotky 2. polské armády osvobodily Lobendavu, Šluknov, Rumburk, Českou Lípu či Děčín.
Mezi muži nadporučíka Maruszaka přesto vládla hodně napjatá atmosféra, a to i po porážce nacistů. Dozvídáme se o ní až dnes.
Druhou armádu Wojska Polskiego (byla součástí 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Koněva) tvořili totiž propuštění vězni ze sovětských gulagů, bývalí dobrovolníci z prolondýnské vojenské organizace Armija Krajowa či varšavští povstalci.

Polská nenávist

Nesmiřitelné rozpory mezi Poláky a Sověty v boji tak patrné nebyly. Vygradovaly ale už 13. května 1945 v Mělníku na společné slavnostní přehlídce partyzánů z brigády Národní mstitel, Poláků a rudoarmějců.
Už před přehlídkou se mezi Poláky a Sověty strhlo několik velmi tvrdých potyček, které jen potvrzovaly nenávist Poláků k jejich "bratrům ve zbrani" (především po zprávách o vraždách 20 000 polských důstojníků v Katyni v roce 1939).
Právě 2. polskou armádu považuje historik Jindřich Marek za zvláštní směsici lidí, v níž se koncentrovaly všechny křivdy, rozpory a symboly Polska posledních sta let. "Nenávist Poláků k nacistům byla však ještě větší než ta potlačovaná k Sovětům. Proto spolu mohli tvořit jeden válečný front," vysvětluje Marek zvláštní bojové soužití.
Podobně to ostatně měli i mnozí Čechoslováci, kteří prošli sovětskými pracovními lágry na Sibiři. Vstup do československé jednotky v SSSR byl jedinou možností, jak se z gulagu dostat.
Před jistou smrtí tak volili "jen" tu možnou.

Sovětům se hodili i kaplani

Sověti trvali na tom, aby jim podřízené polské divize měly polní kaplany. Právě oni měli nevraživost tlumit.
Protože však žádní nebyli k mání, sehnali si je "po sovětsku".
"Rudoarmějci narazili například při průzkumu v jakémsi kostelíku na polského kněze, kde ho hned bez řečí sebrali a dopravili na své velitelství. No a tam udělali z překvapeného chudáka faráře na místě polního kaplana 7. polské divize. Před bojem se tedy mohla konat mše," dodává Jindřich Marek.
Konala se i před bojem ráno 9. května - tedy po německé kapitulaci. Jednotky 36. polského pluku překročily kolem osmé hodiny české hranice ve směru na Lipovou. Předvoj 1. pěšího praporu se však u obce Röhrsbach (dnešní osada Liščí) ocitl v silné kulometné palbě. Čelo praporu zasypaly dělostřelecké granáty spolu s minometnými střelami.
"Nepřítel se bránil mimořádně zarputile," píše se v záznamech polského pluku. Při postupu Poláků na Prahu se to pak opakovalo ještě mnohokrát. Vždy to znamenalo oběti na životech, i když už válka skončila. Hroby a pomníčky polských vojáků jsou dodnes k vidění v desítkách českých obcí a měst.
S Poláky se počítalo i při pražské operaci. Z předcházejících bojů byla ovšem polská armáda zdecimovaná, na polovičních stavech, o strašném stavu bojové techniky ani nemluvě.
Velitelé divizí, pluků i jejich vojáci to nakonec přesto zvládli skvěle, takže se Poláci podíleli nejen na osvobozování Šluknovska, ale i Mělníka.
Jednoduché to ale neměli: Sověti na ně dozírali nesrovnatelně přísněji než například na Československý armádní sbor v SSSR. Polákům nedůvěřovali. Jejich 2. armáda trpěla například zoufalým nedostatkem velitelů. Sověti přitom na Sibiři věznili tisíce kvalifikovaných polských důstojníků z Armii Krajowe.

Sovětský tank s polskou orlicí

Polský podíl na osvobození republiky se Čechům připomněl i v době, kdy padl komunistický režim, připomíná Eduard Stehlík.
V Mělníku stál na podstavci tank sovětské výroby s velmi atypickou - takzvanou čeljabinskou - litou věží. Tank byl převezen do Vojenského technického muzea v Lešanech, kde se však - k překvapení historiků - při opískování a čištění věže vyloupla zpod nánosu barev původní polská orlice. Pomník byl přitom vzpomínkou na sovětské vojáky.
Poláci ale do války v Československu zasáhli i jinak než při pozemních operacích. Zapomíná se třeba na polskou 301. peruť RAF Obránců Varšavy, která z Velké Británie shazovala parašutisty a zbraně po celé okupované Evropě.
Na území protektorátu Čechy a Morava například polští letci shodili čs. paraskupiny Tungsten, Platinum-Pewter, Carbon či Clay. Na Olšanských hřbitovech je tak například pochováno sedm polských letců, kteří byli sestřeleni u Prešova - při jedné z takových zbrojních zásilek.
Podle Jindřicha Marka polští vojáci od nacistů osvobodili i značnou část tehdejší takzvané "sudetské župy", na níž žili většinou jen Němci. Zpravidla fanatičtí nacisté - od Krušných hor až po Liberec. Po jejich odsunu je nahradili Češi, kteří ovšem neměli o zásluhách Poláků ani ponětí.
Dnes jejich hrdinství připomínají jen pomníky, hroby a pamětní desky. "A macešsky se ke svým vojákům kvůli jejich příslušnosti k Rudé armádě dosud chová - pro nás nepochopitelně - i Polsko," dodává Marek.
Při úporných bojích (bez ohledu na blížící se německou kapitulaci) padlo při čtyřdenní osvobozovací misi od lužického Budyšína až po český Mělník 39 polských důstojníků, 72 poddůstojníků a 180 vojínů. Dalších 902 polských vojáků bylo zraněno.
Poláci naopak zlikvidovali 580 hitlerovců, zničili 13 tanků, 28 děl a minometů, 45 vozidel a zajali 3086 důstojníků a vojínů.

Rumuni s maršálem Malinovským

Ztráty Rumunů byly při osvobozování Československa strašné. Podle badatele Vlastimila Schildbergera jich na území dnešního Česka a Slovenska padlo 66 495.
Osvobodili 31 měst a 1722 vesnic. Jen ve Zvolenu je pochováno 10 504 rumunských vojáků. A třeba v Brně 1501.
Další desetitisíce pak byly zraněny.
To, že rumunské hrdiny objevujeme až nyní, má podle historiků několik příčin. Dosud se nikdo nevydal do rumunských archivů. Rumunsko se navíc odmítlo podílet na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, takže vše rumunské bylo za totality tak trochu tabu.
Na obrovských ztrátách Rumunů se podle Eduarda Stehlíka podepsala zejména skutečnost, že velitel 2. ukrajinského frontu Rodion Malinovský nasazoval 1. a 4. rumunskou armádu na nejsložitější úsecích. Natolik obtížných (zejména na Slovensku), že obětem nezabránily ani zkušenosti Rumunů z bojů na východní frontě, byť ještě na straně nacistického Německa.
U Stalingradu například bojoval proti Rudé armádě 2. královský tankový pluk. Ten samý pak útočil na wehrmacht na Slovensku.
Obě rumunské armády se mimochodem hornatým středním Slovenskem probíjely po boku 1. čs. armádního sboru Ludvíka Svobody a už tehdy jejich součinnost komplikovala jazyková bariéra, z níž vyplývaly nejrůznější paradoxy. Jako třeba když Čechoslováci vyslali k moravským hranicím rotu zvláštního určení na hloubkový průzkum a Rumuni je drželi celý týden v zajetí, než se vše vysvětlilo.
"Rusko-české dokumenty jim nic neříkaly, nerozuměli jim," vysvětluje Marek. Potíže s domluvou neměl snad jen maršál Malinovský, který hovořil - stejně jako většina rumunských vyšších důstojníků - plynně francouzsky.
Při osvobozování Československa zasáhl do bojů i Rumunský královský letecký sbor s 240 letadly s pěti stovkami bojových vzletů, při nichž bylo zničeno okolo stovky nacistických letadel. Československo osvobozovalo celkem 248 430 rumunských vojáků.

Kde domov můj a Ha-Tikva v plynových komorách

České ministerstvo obrany se podle Stehlíka snaží alespoň zčásti napravit svůj dluh vůči Polákům, Rumunům i Rusínům - například obnovou pomníků a hrobů padlých či vyznamenáváním dosud žijících.
"Nedávno jsme například uvolnili peníze na rekonstrukci hrobu rumunských vojáků v Moravském Písku," uvádí namátkou.
Největší - a už provždy nesplatitelný - dluh ale podle něj máme vůči podkarpatským Rusínům (Podkarpatská Rus byla tehdy součástí Československa). Především oni společně se Židy vytvořili 1. čs. prapor v SSSR.
"Desetitisíce Rusínů zahynuly v sovětských pracovních táborech a další tisíce v bojích s nacisty. O těch, kteří byli jako Židé z Podkarpatské Rusi zplynováni v koncentračních táborech, ani nemluvě. Nelze si už ani představit tu hrůzu, avšak zpoza uzavřených dveří plynových komor zazníval zpěv: nejdříve Kde domov můj a pak i Ha-Tikva (nynější izraelská hymna - pozn. red.)," připomíná Stehlík.
Rusíny řadí k nejhouževnatějším a nejstatečnějším vojákům, kteří mají i dnes tu smůlu, že je mnoho lidí zaměňuje za Rusy - se všemi předsudky.