Únor 2017

25. únor 1948 a dnešek

25. února 2017 v 20:29 | Ivan Fenz

I o roli sociální demokracie

Dnes je to 69 let, kdy začali Gottwaldovi hoši zavádět "nový ordnung". Zdejší pohrobci KSČ se dosud neodvážili, obrátit k rozumu. Stále mezi sebou chovají bandu, která kdyby mohla, hned by ty dávné lumpárny zopakovala.
Jistý stalinista Skála (jakýsi dnešní ideolog KSČM), žvanil předevčírem ve 23hod. na ČT24, že se staly chyby, ztratili jsme správný směr ( neumí se ani v řeči oddělit zájmenem oni - vrazi, něco ztratili), ale dnes se musíme sblížit se sociální demokracií, abychom utvořili silnou a autentickou levici pro zajištění ideí budoucího socialismu a tím i potřeb lidu ( stále totéž = jménem lidu). Jaksi neuměl odpovědět na otázku reportéra, že sociální demokracii už třikrát pustili žilou. Jednou Šmeral v r. 1921 založil ze zblblých lidí KSČ, podruhé Gottwald v r. 1948 prostřednictvím agentů "dobrovolně sloučil" sociální demokraty s KSČ a po třetí v r. 1968, vyhrožovali komouši každému, kdo by chtěl obnovit sociální demokracii. Dnes mají proti či spoluhráče? premiéra Sobotku, který o takové vizi veřejně hovoří. K čemu to bude se teprve uvidí. Pokud vím jediné spojení tohoto typu udělal Mitterand ve Francii. Vzal komunisty do vlády, dal jim ministerstva proti nimž vedli permanentní protesty. Takže dostali "moc", ale bez peněz a to byl debakl, který dodnes ve Francii nerozdýchali ( prý francouzští komunisté se udusili v Mitterandově objetí ). Totéž, ale v ČR rozhodně nehrozí.

Proč není oceňováno poslání ženy být matkou?

22. února 2017 v 16:06 | Vlastimil Podracký na blogu i.dnes |  Jiní autoři

Ještě k básničce o matičce

20. 02. 2017 13:30:00
Je směšné, jak se individualisté přou o tom, zda by dítě mělo samo rozhodovat, jakou chce básničku, nebo jestli by mělo být ohlupováno hned na začátku života výchovou k univerzální bytosti bez pohlaví.
Feministky vkročily hned od začátku na velmi nejistou půdu a to především neurčením hranice, kam až zajít v prosazování stejnosti muže a ženy, takže k extrému byla cesta velmi dobře připravena. Gender-feminismus vznikl z jakési pomýlené snahy o dokonalou rovnost, nikoliv jen vnější rovností příležitostí, ale dosažením vnitřní rovnosti. Zestejnění tvorů má být metodou dosahující cíle, aby žena nebyla diskriminována a hned od dětství vychovávána v podřízeném postavení. Ale, co když už dávno diskriminována není, když má rovná práva s muži, když má rovnost příležitostí? Jenže to nestačí, musí být vše rovné, i příjmy, i celý životní úděl, jedině tak se diskriminace dokonale odstraní. K tomu ovšem je nutná vnitřní přeměna, nikoliv jen úpravy vnějších pravidel společnosti, žena a muž se musí stát jinými tvory, než jsou, daleko více shodnými.
Ale tento úkol je nevyjasněný, v čem se má stát žena mužem a muž ženou, aby byl rozdíl smazán? Protože to nikdo neví, celý problém je nahlížen z hlediska životního úspěchu v povolání, jiný náhled nemá v tomto myšlení místo. Genderové feministky tedy přijaly vzor mužského světa práce a vydělávání peněz, neprosadily nic ze svého ženského údělu, neprosadily, aby ženy byly za svoji nezastupitelnou činnost nositelek života lépe honorovány a uctívány. Feminismus je příklad ideálu, který vznikl v dobrém úmyslu a skončil obludným potřeštěným extrémem, ve kterém se už ženy zříkají ženství.
Kdo tedy vlastně vítězí? Žena? Nikoliv, vítězí muž. Vzhledem ke své biologické odlišnosti nebudou ženy celkově (nikoliv jednotlivě) v tomto světě nikdy úspěšnější, vždy se budou cítit diskriminované a místo komplementárního života ženy a muže sledujících společné cíle, budou žena a muž odděleně ve stejné doméně si konkurovat ve stálém sporu a jejich vztah k výsledkům práce nebude nikdy jednoznačně vyřešen. Navíc, muž ženskou roli převzít nemůže, ale žena může vždy do nějaké míry nahradit muže v jeho činnostech. V rámci soutěže s mužem, do které bude nucena, bude svoji specifickou ženskou roli odsouvat a neplnit. To se už děje. Výsledkem je vymírání národa a špatná výchova dětí. Konec civilizace. Někdy mám dojem, že o to gender-aktivistům jde, žádný kladný účinek není.
Odbočme nyní ke srovnávání platů ženy a muže ve stejných povoláních. Ženy mají platy v průměru podstatně menší a to vede k názorům, že jsou diskriminované kvůli svému ženství. Nezapomeňme, že většina partnerů v rodině se domluví, že to bude žena, která se bude starat o děti, potom samozřejmě bude v zaměstnání hůře použitelná a hůře placená a také se zpozdí v kariéře. Musíme také uvážit, že je těhotná, rodí a kojí dítě poměrně dlouho. Když to tak má udělat dvakrát, třikrát (jak by bylo záhodno) nebo dokonce čtyřikrát, tak je to dosti roků ztracených v profesní praxi a kariéře. Starat se o dítě je také přirozená práce ženy, i když tuto už v mnohých rodinách klidně převezme muž. Je to snad diskriminace? Pokud by to tak bylo chápáno, nutně potom žena mít děti nemůže a teprve v takové společnosti by mělo smysl uvažovat o naprosto shodném platu ženy a muže. Jenže taková generace by byla poslední generací národa a gender-feminismus hrobařem (což už do značné míry je). Doufám, že naše ženy tuto zhoubnou myšlenku nepřijmou.
Celý problém ovšem má snad řešit zaměstnavatel nebo stát zavedením kvót? Vždyť tento problém problémem není. V doplňujícím soužití ženy a muže jsou peníze společné a žena stejně řídí rodinu a manipuluje s penězi muže. Takže o co jde? O nic, je to uměle nastolený problém.
Dalším příkladem pomýleného gender-uvažování jsou společné veřejné záchodky. Přitom společný záchodek máme všichni doma, jsou ve vlaku a jinde. O co tedy jde? Jde o to, že na veřejných místech, kde je velký provoz a je problém udržet čistotu, byly zavedeny pro muže mušle, a to gender-aktivistům vadí. Je to technická záležitost mající čistě praktický význam. Muži ovšem musí být odděleni, protože není slušné, aby se ženy na močící muže dívaly. Takže v záchvatu gender- aktivity je možné jen dvojí: Buď budou muži používat stejnou mísu jako ženy, potom vzniknou problémy s čistotou v místech velkého provozu, nebo opět klesneme morálně o stupeň níže, ženy se budou dívat na močící muže u mušlí a možná dokonce i opačně, proč ne, když je rovnoprávnost. Uvažte sami smysluplnost takového opatření! Není to náhodou sexuální zvrácenost?
A nyní přicházíme k tomu nejzhoubnějšímu tématu gender-feminismu: k výchově dětí. Všichni normální lidé vždy dobře věděli, že děti jsou budoucnost. Kdo tuto samozřejmost nerespektuje, je mimo přirozenost, v podstatě je to jakýsi sobec, kterého nezajímá budoucí osud společnosti a stará se jen o sebe a přítomné problémy. Tak se chovají současní individualisté, ke kterým patří i genderové feministky. Diskuse mezi individualisty je jako mezi Marťany, kteří právě přistáli na zemi. Vůbec neberou na zřetel historickou realitu lidstva, nutnost role mateřství a otcovství. Jakoby tyto role byly nadbytečné, jakoby matky být nemusely a otec bylo sprosté slovo.
Každá společnost, má-li existovat, musí vychovávat děti v řádu společnosti. Od mládí vštěpovat morální pravidla: Nesmí se krást, zabíjet druhé lidi, musí se ctít cizí majetek a svoboda druhého člověka. K tomu patří neodbytně i výchova k mateřství a otcovství, protože to všechno prostě je potřebné k existenci společnosti.
Dítě nemá svobodu. Dítě musí poslouchat rodiče a vychovatele. V rámci výchovy se musí připravit na roli matky a otce. Svobodu má, až se stane dospělým člověkem. Potom sice nemusí v rámci svého svobodného rozhodnutí roli matky nebo otce naplnit, ale společnost, má-li existovat, se musí snažit, aby tato role převážně plněna byla. K tomu má jedinou možnost v období výchovy dítěte. Jakékoliv rušivé vlivy narušující tento přirozený společenský záměr by měly být odstraněny stejně tak jako ostatní vlivy narušující morální výchovu. Vlivy rušící výchovu k mateřství a otcovství jsou zhoubnější než vlivy vedoucí k drogovým závislostem, protože drogově závislými se stanou jen jedinci, ale příklady a výchova nahrazující rodinu hédonismem má hromadný zhoubný vliv. Výchova dětí podle gender-feminismu je tímto zhoubným vlivem narušujícím přirozené poslání žen a mužů. Společnost nemá jinou možnost než tyto zhoubné vlivy odstraňovat. Diskuse připouštějící tak nebo onak genderově manipulovanou výchovu dětí nebo přisuzování dítěti rozhodování náležející dospělému patří na uzavřené oddělení psychiatrické kliniky, s normálním životem nemá nic společného.
Závěr: Ženy neprosadily pomoc společnosti a muže v realizaci svého poslání být matkami, vytvářet domov a zajišťovat niku jistoty a lásky. Přijaly mužský svět promiskuity, soutěží, práce do úmoru, chaosu a nepřátelství. Feminismus opustil úkol přinutit společnost přeměnit úctu k ženě a jejímu poslání ve skutečnou výraznou podporu jejího údělu, ale přešel do zvrhlého extrému přimět ženy, aby se chovaly jako muži. Protože muž není schopen podstatnou biologickou roli ženy vykonávat, byla tato nezastupitelná ženská role opuštěna, aby bylo dosaženo nepřirozeného zestejnění tvorů.
Pokud se ženy nechají ohlupovat touto ideologií, zahubí svoji civilizaci, ve které jediné na světě nejsou otrokyněmi, mají shodná práva s muži a rovnost příležitostí. Civilizace se udrží jen tenkrát, když bude dostatek potomstva dobře vychovaného v idejích této civilizace. Má-li se tato jedinečná civilizace udržet, musí ženy svoji roli matek vykonávat, děti rodit v dostatečném množství zajišťujícím trvalou existenci společnosti a vychovávat je k mateřství a otcovství právě takovými básničkami, které ještě ve slabikářích zůstaly z dob, kdy ani ten nejhorší režim si nedovolil změnit přirozené poslání matky a otce. Dejme na zdravý rozum a odmítněme potrhlosti.
Autor: Vlastimil Podracký| pondělí 20.2.2017 13:30

Manželství Jiřího Paroubka je v krizi

22. února 2017 v 14:54 | převzato z Vaše věc.cz |  Jiní autoři

Najdou řešení?

Život je složitější

paroubkovi
20.2.2017 09:58
Dnešní bulvár přináší informaci o odchodu mé manželky Petry ze společné domácnosti. Nechci se k tomu nijak zvlášť vyjadřovat. Snad jen tolik:
Moje žena trpí již několik měsíců těžkými depresemi a používá k jejich tlumení silné léky. To je podle mého názoru příčinou problémů z posledních týdnů, které vyplynuly z jejího chování. Já samozřejmě udělám vše pro to, abych udržel vztah a manželství, a zejména krásný život naší sedmileté dcery Margarity. Petra ze všeho nejvíce potřebuje milující zázemí a pochopení. A stejně tak naše dcera Margarita. Jsem připraven pro ně udělat všechno.
K dalším souvisejícím otázkám se už vůbec nehodlám vyjadřovat.
Přílohy:
Přepis dopisu od Petry z 16.2.
Jirko, nemohla jsem jinak. Taky jsem už nemohla dál. Poslední týdny jsem měla strach z tvých reakcí. Tlačil jsi na mě a psychicky mě vydíral. Nejspíš ti to nedocházelo. Žila jsem v neustálém strachu, s čím přijdeš. Kromě toho jsou tady tvoje tajemství. To už taky nezvládám. Stresy kolem tvé práce mě před 2 roky málem zabily. To se nesmí kvůli Margaritce opakovat. Kvůli ní se musíme rychle domluvit na péči. Nemsti se jí, má tě ráda. Pořád o tobě hezky mluvíme a to se nezmění. Vždy tě budu mít ráda jako otce naší dcery. Já už ale nemůžu dál, ber prosím ohledy na můj zdravotní stav. Já, pokud to bude možné, ti vždy pomůžu.
Petra
Z mého dopisu Petře:
Praha, 16. 2. 2017
Milá Petro,
Je zbytečné říkat, jak mě osobně zklamalo, že ses po deseti letech našeho šťastného manželství rozhodla řešit náš rozchod prostřednictvím najatých advokátů. Přeci jen jsem očekával, že mně to řekneš osobně. Není mi to líto, ale Tebe je mně líto. Po deseti, pro mě - až na poslední čtvrtrok - krásných letech, jsem Ti nestál ani za přímé sdělení tak závažného kroku.
Měl jsem za to, že naše spíše údajné problémy, které byly především Tvými problémy, dokážeme společně řešit. Ještě minulé úterý (7. Února) jsme se s doktorem Uzlem sešli na mediaci a on se Tě kromě jiného krásně zeptal: "Dává ti Jirka dost peněz?" "No ano, dává." "Bije tě Jirka?" "Ne, samozřejmě, že ne." "Chlastá Jirka?" "No to vůbec ne." Radim Uzel na to říkal: "A co ti na něm tedy vadí?" Připomínám, že jsme se dohodli, že to ještě zkusíme dva měsíce a pak se společně rozhodneme, jak dál. Ty ses rozhodla po šesti dnech.
Pokud dnes hovoříš o vydírání (nebo tak mluvíš prostřednictvím najatých advokátů), máš v sobě Jekylla i Hyda. Je jen otázka, kterého je víc. Pokud mluvíš o tom, že Tě málem zabily stresy plynoucí z mé práce, tak to přece není. Byla to Tvá fyzická a psychická konstituce, které jsou prostě křehké. To už se stává i jiným lidem. Chci Ti jen připomenout, a to na věčnou paměť, že jsem Tě tehdy při tom masivním krvácení do mozku zachránil primárně já. Bylo to mé správné rozhodnutí, když jsem si vynutil Tvůj převoz z Motola, kde bys z večera do rána zcela nepochybně zemřela, do jiné nemocnice, tedy na Homolku, kde se Tě ujal zkušený tým lidí, kteří Tě zachránili. Připomínám Ti to, abys nežila v bludu. Zkrátka, kdyby nebylo mého rychlého rozhodnutí, zájmu, ale také mých kontaktů, už bys dnes nežila.
Pamatuji si dobře, cos mi řekla, poté, co ses před dvěma lety vrátila z nemocnice: osmdesáti procentům lidí, kteří přežijí to, co Ty, se do několika málo let nevyhne rozvod. Přiznám se, že jsme se toho bál. Dělal jsem vše pro to, abys byla šťastná, zdravá a abychom si udrželi náš krásný vztah. To, že to nebylo možné, není tak úplně mou vinou.
[…]
Přese všechno
Tvůj Jirka

Blíží se volby a je čeho se bát?

20. února 2017 v 18:43 | Pavel Jégl ve zprávách tiscali.cz |  Jiní autoři

Putin z bažin Evropou se plíží… Máme se ho bát?

KOMENTÁŘ 6. 2. 2017 09:31 - Komentáře autor: Pavel Jégl

Pavel Jégl

Pavel Jégl
Před listopadem 1989 vystudoval automatizaci a robotiku na ČVUT. Psal do samizdatu a do šuplíku. Po volbách v roce 1990 zastupoval ve Federálním shromáždění Občanské fórum. Poté absolvoval stáž v USA a dvě desítky let pracoval v médiích - v Zemských novinách, centrální redakci regionálních deníků a v Hospodářských novinách. Zasedal v redakční radě Vojenských rozhledů. Kromě psaní se nyní věnuje finančnímu poradenství ve struktuře Partners (pracuje ve VIP kanceláři v Praze-Vinohradech) a svému psovi.
Články autora
Pokud sledujete politiku, můžete snadno získat dojem, že Vladimír Putin má prsty ve všem, co kolem děje. Jen dešti a větru ještě ruský bohatýr poručit nedokáže. Naštěstí.
Protiputinský protest v Kyjevě
Protiputinský protest v Kyjevě,zdroj: Profimedia.cz
Putinovo Rusko straší Jožin z bažin.
Ruská skupina Murzilki International předělala odtrhovačku Ivana Mládka o děsivém divočákovi na parodii o Vladimiru Putinovi. Jejich verze skladby končí pointou: "Jožin z bažin bude náš nový prezident!"
Jenže dotknout se blahorodí, byť Mládek v ruském textu prsty neměl, se neodpouští. A tak jeho Banjo band měl s koncertováním v Rusku utrum. Jeho členové nedostávali víza.
Inu, Putinokracie.

Horší než Jožin z bažin

Evropou však obchází strašidlo strašidelnější než Jožin z bažin. Je jím právě Putin.
Putin z Kremlu Evropou se plíží a své dlouhé prsty (nebo spíš pařáty) má skoro ve všem, co se v západních demokraciích vrtne. Tohle strašidlo podrazilo evropskou integraci a přimělo Brity volit brexit. Sebevědomé Američany vyděsilo natolik, že se neodvážili nevolit Donalda Trumpa.
Teď se chystá vylekat Francouze, aby odevzdali hlasy nacionalistce Marine Le Penové. Nizozemcům chce nahnat strach, který by jim nedovolil jinak, než volit jejího souputníka Geerta Widerse, a Italy omámit tak, aby do vlády vyslali jurodivého bojovníka proti establishmentu Beppeho Grilla.
V Česku se už kremelští hackeři zastřelují na říjnové volby do sněmovny - zaútočili na ministerstvo zahraničí. Komu tady pomohou do vlády?

Skřítek pod postelí

Američané i Evropané žijí ve světě, do něhož vchází jak realita, tak konspirační teorie. Někteří věří (anebo prostě chtějí věřit) právě tomu druhému a konspirační báchorky vyhledávají na internetu se stejnou umanutostí, s jakou se malé děti den co den před spaním dívají pod postel, aby se ujistily, že tam nejsou zlí skřítkové.
Sotva lze přitom brát vážně tvrzení některých amerických demokratů, kteří prohlašují, že Putinovi hackeři rozhodujícím způsobem ovlivnili výsledek prezidentských voleb. Že by pro Američany byly při volbách klíčové hacknuté e-maily odhalující intriky ve vedení demokratů?
Ani náhodou. Trumpovým trumfem nebyla berlička z Kremlu, ale soupeřka - Hillary Clintonová, která za sebou vlekla těžké břemeno skandálů a lží.
Ve volbách se jen potvrdilo to, co o Hillary napsal Carl Bernstein, jeden ze dvou novinářů, kteří odkryli aféru Watergate: "Hillary Clintonová je strašná kandidátka a může prohrát volby za jakýchkoli okolností." (Tedy i bez angažmá ruských hackerů.)
Kromě slabé soupeřky Donaldovi umetla cestu k vítězství sociální a ekonomická propast, která rozdělila americké státy. Donald ji dokázal využít a kampaň zacílili na zchudlé státy ze Středozápadu, do oblasti Rezavého pásu (Rust Belt), opuštěných dolů, hutí, a železáren. A tam našel klíč k vítězství, přeměnil ho v Trumpland.

Vrána k vráně sedá

Evropa je srovnatelná s Amerikou. Také na starém kontinentu šíří ruské weby dezinformace a lži, řádí na něm neviditelná armáda Putinových trollů a hackerů. A ve větší míře než v Americe, což je patrné zejména v pobaltských státech.
Putinův režim se snaží rozklížit NATO i Evropskou unii. Proto jeho média představují jako hlas lidu v západních zemích populisty, nacionalisty a extremisty. Jedno, zda levicové či pravicové. V Česku třeba komunisty Vojtěcha Filipa nebo Alexandra Černého, šéfredaktora portálu Protiproud Petra Hájka či Tomia Okamuru, předsedu Strany práv občanů.
Putinovské weby podporují populistickou internacionálu v evropských státech - Národní frontu ve Francii, AfD v Německu, Syrizu v Řecku, Svobodné v Rakousku, Hnutí pěti hvězd v Itálii, UKIP v Británii… A co je zajímavé, oblíbenci Putinova režimu - Le Penová, Wilders, Grillo i Farage - jsou téměř shodní s favority Donalda Trumpa. Naznačuje to přinejmenším jistou shodu zájmů dvou šéfů velmoci.
Tahle parta se navíc shodne na heslech. "Chceme naši zemi zpátky!" vykřikoval Farage před britským referendem o členství v Evropské unii. "Vzali si zpět kontrolu nad svou zemí, tak jako my si vezmeme Ameriku zpátky," pravil po referendu Trump. "Vezmeme si zpátky Kosovo!" skandují Srbové na demonstracích v Bělehradě oblečení v tričkách s Donaldovým portrétem.
Je v tom cosi nakažlivého.

Vzpoura zapomenutých

Na Jožina z bažin platilo práškovací letadlo. S tím ale na Putina nechoďte (nelítejte). Kdovíco na něj zabírá.
Ať tedy tajné služby sledují a odhalují rejdy ruských hackerů a trollů. Politici by však aktivitu Putinovy internetové brigády neměli používat jako výmluvu pro všechny své potíže a neúspěchy.
Vzpouru lidu vůči establishmentu nezažehl strašidelný ruský prezident. Vykoledovaly si ho elity, které si nevšímaly, co se kolem nich děje. Putin rebelii protisystémových partají "jen" přiživuje.
Mnoho Američanů pořád hledá odpověď na otázku, jak je možné, že prezidentské volby vyhrál neurvalý realitní magnát, televizní bavič a prodavač bezcenných vysokoškolských diplomů. Bývalý viceprezident Joe Biden ji zná. "Prohráli jsme, protože jsme ztratili mnoho tvrdě pracujících Američanů žijících v oblastech, na které jsme zapomněli," pravil tento demokratický politik.
Kolik takových "zapomenutých oblastí", anebo zapomenutých států leží v Evropě?

Vícegenerační soužití nepozorovaně mizí

20. února 2017 v 12:14 | Vladislav Svoboda na blogu iDnes

Babička s dědečkem chtějí vnoučata

20. 02. 2017 10:23:07
Průměrný věk žen které mají první dítě přesáhl třicítku a rodit ve čtyřiceti není výjimkou. U mužů je průměrný věk u prvního dítěte třicet dva. Ale jsou známy případy kdy muži mají děti i po šedesátce.
A zdá se, že průměrný věk prvorodičů se bude ještě zvedat. Tím se samozřejmě zvedá i průměrný věk prarodičů. Zatímco dříve bylo běžné, že prarodiče byli i čtyřicátníci; nyní se stávají prarodiči v šedesáti a dokonce i po sedmdesátce. Někteří se být prarodičem ani nedožijí. Jiní už mají některé zdravotní problémy, kdy sami potřebují pomoc, kterou jim ale jejich děti nemůžou nabídnout, protože se starají o své malé děti. Stává se, že někteří z dětí si k sobě vezmou i své staré a nemocné rodiče. Náhle ale zjišťují, že nemají jedno (dvě, tři..) děti, ale tři (čtyři, pět...) dětí, o které se musejí starat. A když je některý z rodičů postižen třeba Alzheimerem, tak jsou natolik zahlceni péčí o děti i rodiče, že přestávají stíhat všechny patřičně obsloužit. K tomu se může stát, že i rodiče manžela nebo manželky onemocní a potřebují taktéž péči.
article_photo
Dříve babičky a dědečkové předávali ústní tradice svého rodu a s vnoučaty čundrovali po republice a vyprávěli jim své příhody z dětství a mládí. Tím nenásilnou formou ukazovali na změny, které za jejich života proběhly. Věci které v žádné knížce nenajdete. Tato doba pomalu ale jistě končí, aniž by si to rodiče uvědomovali. A bude to horší. Vícegenerační soužití, jak jsme je znali z našeho dětství, nepozorovaně mizí. A to i přesto, že statisticky se lidský život prodlužuje. Jenomže o to rychleji se prodlužuje doba, kdy žena a muži mají první dítě. V budoucnosti můžeme očekávat dobu, kdy se prarodiče nedožijí svých vnoučat, nebo budou už ležet v LDN.
Nikde se o tomto problému nemluví. Domnívám se, že se jedná o další časovanou bombu ústupu Evropy k postupné světové bezvýznamnosti.

Akce ke 120 letům ČSNS

17. února 2017 v 15:16 | Jan Vondrouš |  Jiní autoři

UJEP Ústí nad Labem

Vážení přátelé, milé sestry, bratři

dovolte mi, abych vás v rámci oslav 120. výročí vzniku ČSNS pozval na přednášku pana prof. Jiřího Kociána na téma: Osudy vyznavačů kladiva a pera: 120 let českého národního socialismu (1897 - 2017).
Přednáška se koná na Filosofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (místnost A204) od 15:00 dne 15.3.2017 a je tak první vlaštovkou k tomuto výročí.
S pozdravem
Jan Vondrouš

Politologie - historie
Univerzita J. E. Purkyně - Ústí nad Labem

POZVÁNKA
na přednášku
Prof. PhDr. Jiří Kocián, CSc.
Osudy vyznavačů kladiva a pera: 120 let českého národního socialismu (1897 - 2017)
Přednáška se koná v rámci "Celofakultního" PVK FF1 a je veřejně přístupná
dne 15.3.2017 v budově Filosofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně,
Ústní nad Labem, od 15:00 (místnost A204)


Prof. PhDr. Jiří Kocián, CSc (nar. 1956), se specializuje na soudobé české a československé dějiny, přednáší na několika univerzitách a je zároveň zástupcem vedoucího Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky.
Z jeho publikací lze k tomuto tématu připomenout především: Úloha Československé strany národně socialistické v letech 1945-1948 (společně s V. Pešou). ČSAV, Praha 1989 a Poválečný vývoj v Československu 1945 - 1948, SPN, Praha 1991



V případě dotazů na cestu, možné účasti atd. je možné mne kontaktovat prostřednictvím e-mailu: vondrous.j@centrum.cz

Co lze získat z bank?

16. února 2017 v 13:58 | Vladislav Svoboda na blogu iDnes |  Jiní autoři

Nestydatost ČSSD

16. 02. 2017 11:23:08
Podle médií vadí ČSSD odliv zisků velkých bank do zahraničí. V honbě za penězi, kterými chce uplácet své voliče, žádá progresivní zdanění peněžních ústavů. Toto zdanění by mělo státu vynést jedenáct miliard korun.
To je přesně tolik, kolik jejich vláda za pouhých jedenáct měsíců roku 2016 rozdala na podporu bydlení sociálně slabých občanů. A je to v podstatě i částka, která díky jejich nesmyslné sociální politiky odešla do zahraničí, protože většina majitelů těchto "sociálních" bytů jsou cizinci.
Přitom je ironií, že právě vláda ČSSD pod vedením Miloše Zemana prodala banky do cizích rukou, včetně IPB, kterou s hlubokým výdechem radostné spokojenosti prodala za jednu korunu. Náklady státu (a nás všech) na sanaci této banky byla kolem 155 miliard korun. To byla jedna z mnoha částek které nás stály banky díky vládám ODS a ČSSD. Pro občerstvení mysli uvádím některé pády bank:
AB banka 1995 Agrobanka 1995 Banka Bohéma 1994 Bankovní dům Skala 1997 COOP banka 1996 Ekoagrobanka 1996 HYPO - Bank 1998 Kreditní banka Plzeň 1998 Pragobanka 1998 Velkomoravská banka 1996 IPB 2000
Pád IPB
K tomu je nutné připočítat pád kampeliček, jejíž činnost nebyla v podstatě regulována. Vzniklo jich 120 a většina z nich šla koncem devadesátých let do likvidace nebo konkurzu. V podstatě se dá říci, že nás tyto pády stálo minimálně 700 miliard korun. Hlavní zodpovědnost za to nesou dvě politické strany ODS a ČSSD a jejich předsedové Václav Klaus a Miloš Zeman. Přitom to byl právě Miloš Zeman a jeho ČSSD která zdržovala přijetí zákonů o privatizaci bank s tím, že právě privatizace bank bude jejich hlavní volební triumf ve volbách v roce 1998. Jejich politická hra nás všechny, jako obvykle, stála hodně peněz.
Pokud se někdo stěžuje na malý plat a postupném zaostávání za Polskem a Slovenskem, které nás během těchto let dohnali, tak je nutné se vrátit do devadesátých let a připomenout si činnost těchto dvou stran a dvou pánů.
Zdá se, že ČSSD spoléhá, a dá se říci že oprávněně, na to, že voliči mají velmi krátkou paměť. Zvláště Bohuslav Sobotka, který jako ministr financí odpustil agentu StB a příteli Jiřího Paroubka Vlastimilovi Dvořákovi .dvacet šest milionů korun na daních.
Jenomže volby se rychle blíží, a část voličů už čeká s nataženou dlaní co jim ČSSD slíbí a dá. A ke všemu ve volbách nejde pouze o populistické volební sliby, ale i o dobře placená poslanecká a vládní místa, která vám na stáří zajistí slušný důchod. A na ten je taky třeba někde sehnat peníze. Nejlépe z bank, které ČSSD s takovou radostí prodala. A na to většina voličů slyší: "Jen jim to cizákům vemte!" Ale že právě oni, ty banky zachránili a vytáhli ze srabu, jaksi zapomněli. A už vůbec nikdo nehovoří, jak naše vlády dokázaly řídit banky. Tak dobře, že nás to stálo možná celý roční rozpočet státu.
A nyní se dostáváme k dalšímu problému - koho volit? Volit strany, které nás svou činností minimálně o deset let opozdily? Či volit "hnutí" miliardáře s komunistickou a estébáckou minulostí plnou přeběhlíků z jiných politických stran? Komunisty - zločineckou organizaci? Tak koho vlastně? A nebo, jako mnoho jiných nejít k volbám? Není nám, co chodíme k volbám, co závidět.

Do divadla netradičně

13. února 2017 v 22:34 | Zbyněk Holub |  Aktuality

Zve Národně sociální klub 1897

Vážení přátelé!

Národně sociální klub 1897, z.s., si Vás dovoluje pozvat na základě laskavého souhlasu dramaturgie opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích na již dříve avizovanou akci "Do divadla netradičně". Jedná se o komentovanou prohlídku divadelních interiérů, která je spojena s besedou. Divadlem nás bude provázet pan Mgr. František Řihout, dramaturg Jihočeského divadla. Sraz zájemců: dne 14. února 2017 v 16.00 hod. u "staré budovy" divadla, v ulici Dr. Stejskala 424/19.

Jménem Rady NSK 1897
Zbyněk Holub, předseda klubu

Po Chartě 77, Antichartě přichází Charta 17

13. února 2017 v 22:23 | Vlastimil Podracký |  Jiní autoři

Text Charty 17

V jubilejním roce založení Charty 77 jsme si vědomi, že po vzoru našich předchůdců bychom měli obnovit občanskou angažovanost. To předpokládá uvědomit si problémy, které nás ohrožují. Doba se za 40 let změnila natolik, že ohrožena je dnes především demokracie a rozhodování lidu, ale i kulturní a fyzická existence národa. Celá tato situace není náhodná, je výsledkem předcházejícího vývoje v komunistickém a postkomunistickém režimu. Toto prohlášení je směřováno ke všem občanům, politickým stranám a hnutím, ke všem organizacím a veřejným orgánům.
A/ Ohrožení samostatné ekonomické a politické existence státu
Náš stát se dostal do situace vykořisťované kolonie. Chybí nám velké, ve světě známé, podniky prodávající své zboží přímo zákazníkům. Stali jsme se montovnou a dodavatelem laciných dílů pro západní průmysl. Neexistuje žádná větší česká banka, neexistuje žádný významný obchodní řetězec v rukou našich majitelů. Platy jsou v průměru třetina rakouských. Investoři, obzvláště z asijských zemí, skupují podniky a vyvážejí jejich know-how někdy zároveň s celým zařízením. Většina původního průmyslu zanikla.
Velké peníze jsou běžně ve světě získané především z obchodu se surovinami a s produkty zaostalých států, kde je levná pracovní síla. Tyto peníze jsou obrovské a za ně se snadno cokoliv koupí v ekonomice a zkorumpuje v politice, protože prostředky takto získané jsou větší než prostředky celých států. Tento fenomén je rozhodující a stále více se internacionalizuje. Domácí oligarchové se také snaží o ovládnutí politiky, je lhostejné, zda sami přímo nebo pomocí nastrčených lidí. Ale, jak vidíme v USA, je to mnohdy jediné řešení proti transnacionálnímu ovládnutí státu. Ale ani síla těchto domácích oligarchů obvykle nedostačuje na boj proti transnacionálnímu kapitálu. Nějaké zákony o střetu zájmů jsou relikty minulosti a naivní představy. Nastrčit napohled nezávislého politika oddaného nějaké finanční skupině nebo oligarchovi je přece snadné a je to vlastně totéž, jako když oligarcha je ve vládě sám.
Zájem zahraničních podniků není vždy kompatibilní se zájmem státu a českého národa. Protože jsou vlastníci v jiných státech, nepotřebují se ohlížet na zdejší životní prostředí a potřeby obyvatel. Státní orgány ve snaze udržet zaměstnanost dovolují zahraničním podnikům odvádět nezdaněné zisky do zahraničí. Zahraniční prodejní řetězce kupují zboží od svých dodavatelů v zahraničí, mnohdy podřadné kvality, prodávané zde za vyšší cenu než jinde. Naši dodavatelé do těchto obchodů jsou ždímáni nízkými cenami na úrovni prostého přežití. Kvalitní zemědělské produkty vyvážíme, ale potravinářské výrobky pochybné kvality dovážíme. Pokud se nejedná o okolí měst nebo rekreační oblasti, vesnice se vylidňují od mladých lidí.
Slábne a zaniká střední třída, jednak se stává závislou na velkých podnicích, jednak prodává rodinný majetek do rukou větších podniků, případně ukončuje činnost. Nově vzniklé malé podniky jsou velice závislé na libovůli velkých koncernů.
O úspěšnosti (sledovanosti) díla (informace) rozhodují vlastníci médií nutící, obvykle pomocí autocenzury a politické korektnosti, redakci k následování jejich názorové orientace, mnohdy i k vyložené selekci informací. Nezávislé dílo obvykle podporu nedostane a informace lze podávat pouze na internetu. Tam ovšem jsou zároveň i dezinformace a vyhledání pravdy stojí obvykle námahu a čas. Přesto je tato situace díky internetu podstatně lepší, než měli naši předchůdci v r. 1977. Nicméně občané stejně jako tenkrát převážně věří hlavním médiím a orientují se selektovaně a politicky zabarveně alespoň v té části spektra, která přesahuje osobní zkušenost občana.
B/ Ohrožení národní kultury, demokracie a svobody
Neziskovým spolkům se podařilo za pomoci velkých zahraničních peněz vytvořit komplex, v němž v úzké alianci s médii, univerzitami a některými stranickými sekretariáty vytvořily vlivné sítě, jimž podléhají politici, úředníci a pod jejichž tlak se dostávají i soudy. Přitom se dokázali účinně presentovat jako šiřitelé dobra a ztělesnění občanské společnosti. Šíří většinou neomarxistické myšlenky a prosazují agendu multikulturalismu, genderového feminismu, homosexualismu, humanrightismu apod. Tyto myšlenky mají zhoubný vliv na obyvatelstvo, v dlouhodobém procesu mají za následek odloučení od bytostných zájmů společnosti, rozvrat rodin a nízkou porodnost. Trapná je například diskuse o básničce v čítankách pro děti, kde se kritizuje text: "z holek mají být maminky". Vládnoucí kosmopolitní garnitura nedovolí, aby holky byly maminkami, to by byl genderový stereotyp, holky musí být singl ženy bez dětí, aby byla dodržena ideologie vedoucí ke genderové smrti společnosti.
Individuální altruismus bez rozdílu je obvykle zástěrkou činnosti těchto neziskových spolků. Multikulturalismus ve své praxi vede k islamizaci Evropy. To samozřejmě není bez následků na politickou scénu, kde se výrazně liší politici zvolení (zvláště v přímé volbě) demokraticky bez zahraničních vlivů, a skupina zahraniční ideály a zájmy hlásající. Tzv. rozdělení národa je právě způsobeno závislostí na finančních zdrojích a od nich odvozených aktivit. Přitom shora uvedené ideologie většinou nelze nazvat jinak, než zákeřná akce k rozvratu a vymření společnosti. Všimněme si, kdo platí aktivisty těchto ideologií a odkud jsou řízeny.
Orgány EU nejsou demokraticky zvolené a přitom mají stále větší vliv na vnitrostátní poměry omezováním vlivu zvolených orgánů. Demokracie je vždy zcela závislá na odděleném kolektivu, který o sobě rozhoduje. Demokracie tedy může fungovat jen v relativně uzavřeném státě bez vnějšího zasahování. Ve sjednocené EU demokracie být nemůže, vládly by velké národy nad malými. Otevřenost bez hranic států vede k diktatuře zcela přirozeně a automaticky, protože není jiné řešení. Otevřenost dovolí vnějším silám silně zasahovat dovnitř států, státy ztratí schopnost o sobě rozhodovat a zaniknou. To je viditelné už dnes, lidé mohou volit libovolnou vládu, ale vidíme, že už omezeně vládne. Záminkou k zasahování dovnitř států je mimo jiné obhajoba lidských práv. Aby byla dostatečně zdůvodněná, musí být vytvořeny menšiny, jejichž "práva" bude vnější síla chránit. Zmizí-li identita s národem, je možno vytvořit uměle jakoukoliv menšinu z homosexuálů, invalidů, žen, rasově odlišných lidí apod. a přesvědčit ji, že je utlačovaná. Dále je možno vytvořit menšiny migrací. K tomu všemu situace směřuje a reakce vedoucí k osamostatnění dosud ještě demokratických národů, Poláků, Maďarů a Britů to dokazuje. Dnes je metodou k vytvoření multikulturní společnosti především přijímání uprchlíků z Blízkého východu nebo z Afriky.
Člověk dnes vychovávaný v hodnotách evropského neomarxismu a individualismu neuznává přesahující hodnoty a jeho cílem je jen on sám. Takto odloučený člověk přirozeně směřuje ke kosmopolitismu a nevadí mu zrazovat zájmy kolektivu, který jej zplodil a vychoval, a pracovat pro transnacionální moc. Protože dětí je ve světě dost, kosmopolita nebude považovat za nutné zachovat svůj rod. Buď propadá hédonismu a stará se jen o sebe, nebo se z něj stává fanatický zastánce ideologie schopný pro ni obětovat život, protože nemá přirozený cíl (rodinu, domov). Tak vzniká post-pravdivý svět lidí žijících ideologiemi, k čemuž napomáhá práce ve virtuálním a lživém světě reklam, her a vizualizací bez styku s reálnými problémy života, protože žijí bez rodin a přirozené tvořivé práce v realitě. Takovými lidmi se stává stále více hlavně mladých spoluobčanů.
Odloučený individuální člověk je přesně ten, který je materiálně snadno ovladatelný (kromě materiálních, nemá žádné jiné cíle) a proto vládci nového otevřeného světa s ním mohou snadno manipulovat penězi, ale i ideologií, kterou mu předtím naočkovali. Přitom nebudou mít žádnou opozici, protože ta by vyžadovala emotivně vázané kolektivy a materiálně nezávislé lidi, kteří mají za sebou ohrožené domovy se svými blízkými, ale hlavně pravdivý obraz světa v sobě.
Kolektivy národní (státní), třídní a náboženské vždy musely mít pravidla. Otevřený svět je zcela principiálně nemá. Ústupem od kolektivů nastává ústup výchovy v pravidlech, vzniká morální chaos, nikoliv vždy jen vinou špatných lidí, kteří by snad nechtěli pravidla dodržovat, ale prostě proto, že základní pravidla života se vytratila, a lidé nevědí, jak se mají chovat, co je správné a co nikoliv. Zákony se stanovují podle momentálních zájmů a potřeb, nejsou morální autority a v posledku vládnou soudci, kteří často odsoudí někoho, kdo vůbec neví o tom, že by se provinil, protože se v tom zmatku nevyzná. Tato skutečnost tedy napovídá, že "otevřený svět" mít pravidla nemůže a vládnou velké peníze. Je omyl myslet si, že za to mohou dnešní státy a politici, ti se totiž proti transnacionálním a oligarchickým zájmům mohou postavit jen omezeně.
Demokracie je závislá na nezávislé střední třídě. Jen její příslušníci jsou schopni sdružit prostředky, zakládat spolky a strany, uchovávat demokracii v rámci občanské společnosti a vytvářet materiálně nezištnou angažovanost, která je oceňována občany úctou. Se slábnutím střední třídy a se zvyšujícím se počtem lidí "odloučených" od národa a obce, ztrácí demokracie svoji základnu. Tím více se dostává k moci oligarchie, která korumpuje politické strany a občanské organizace a vnáší do nich své zájmy.
C/ Zanedbání bezpečnosti
Nemáme zásadních námitek proti práci ozbrojených složek našeho státu a záchranných systémů. Nicméně doba se mění a zaměření armády, která se zúčastňuje vojenských akcí ve světě v rámci NATO, je občany chápáno jako zbytečná angažovanost v zájmu někoho jiného. Musíme zajistit především naše území a nejlépe je se poučit u sousedů v Rakousku nebo Švýcarsku. Historické zkušenosti nás učí, že vzdálení spojenci nás stejně nechránili a pochybujeme, že se nyní bude někdo skutečně angažovat ve skutečné válce za stát, o kterém nic neví, pokud to nebude součástí širšího politického zájmu.
Situace ve světě se mění slábnutím moci USA a jeho spojenců a nástupem nových velmocí Ruska, Číny a islámu. Každá z těchto nových sil má svoji strategii. Rusko a Čína se snaží kolonizovat svět stejnými způsoby, jak to už dávno dělají vyspělé země Západu, tedy investicemi do zaostalých a závislých zemí (tedy i do ČR) a využíváním její levné pracovní síly. Trvalost této kolonizace musí být zajištěna vnitřním systémem těchto zemí, tedy demokratickým a svobodným režimem otevřeným světu, režimem, který umožňuje vládu peněz a tím i zahraničních oligarchů. Kolonizace novými velmocemi je nežádoucí z politických a mocenských důvodů, nové velmoci by mohly pomocí známých metod získat celé státy na svoji stranu. Proto se nyní v Evropě vyvíjí politika blokády a obchodní války spojené s válkou informační zejména proti Rusku, které je jaksi nejslabší. Nástup nových velmocí bude spojen se střety, doufejme, že jen na ekonomickém poli. Stojíme na prahu multipolárního světa a přechod k němu se musíme snažit zvládnout bez nějaké zbytečné angažovanosti na některé straně, naopak v posílení nezávislosti. Zatím nás vládnoucí mezinárodní oligarchie vede k nepřátelství proti Rusku, což není v našem zájmu směřování k neutralitě. NATO bylo zřízeno jako obranný pakt a mělo by tak zůstat.
Zhroucení mezinárodního měnového systému je nebezpečím, které přichází na základě nestability politické a hospodářské. Pokud se znehodnocují dolary jako řešení problémů USA a tím se dolary stávají nevhodnými jako rezervní měna, začínají nastupující velmoci uvažovat o vlastní rezervní měně. To je nepříjemné pro USA a ostatní západní banky, protože ztratí přísun peněz z těchto zemí. Je otázka, jaká protiopatření udělají. Zároveň existuje stále se zvětšující nebezpečí finančního blackoutu (nějakého hackerského útoku velkého rozsahu), protože peníze už dnes nejsou ani papírky, ale pouze záznamy v bankách, které lze snadno vymazat a nelze je dokázat. V nestabilním světě je takový stav velkým nebezpečím.
Čistě konzumní uvažování roztočilo nekonečnou spirálu, protože poptávka po levných produktech vedla k laciné výrobě. Ta je možná jen v zemích s nízkými platy. To vedlo k tomu, že dnes téměř vše, co nakupujeme z elektroniky, oblečení, hraček a mnohý další sortiment, pochází z Asie. Tím jsme přišli o pracovní místa, tradici, vědomosti a celá průmyslová odvětví. Zde jsou příčiny nezaměstnanosti a lidé dostávají jakousi náhradní práci ve službách. To nemůže zůstat trvale, stačí přerušení dodávek, válka apod. Zpět se to už nikdy nedostane, nebudou totiž ani lidé, ani investice. Co bude potom, nevíme.
V r. 2015 jsme zažili a stále v menší míře zažíváme uprchlickou vlnu z rozvrácených zemí Blízkého Východu. Tato vlna byla dána vstřícností některých evropských zemí a dokonce pozváním. Jakmile se objevil nepropustný plot na makedonské hranici a nemožnost se dostat do Německa, proud uprchlíků se zastavil. Tento proud byl ovšem specifický a řízený, ve skutečnosti jsou ve světě desítky milionů lidí, kteří plánují vystěhovat se do Evropy z důvodů bídy, přelidněnosti a klimatických změn. Je nutno se připravit na tento atak. Technická opatření jsou známá a nakonec, jak výše zmíněno, vyzkoušená. Nebezpečí je v jednání evropských orgánů a celého ideologického aktivismu globalistické vládnoucí garnitury, která nemá připravena morální a legislativní opatření k nepřijímání těchto uprchlíků a také v jednání organizací a jednotlivců "odloučených" od zájmů národů a států, kteří v ideologickém nadšení mohou prokazovat nebezpečné jednání vedoucí k otevření hranic přívalu.
Islamizace Evropy vznikla dávno v západní Evropě přijetím muslimských přistěhovalců, kteří se neasimilovali v novém prostředí, ale vytvořili oddělené domovy se svojí vlastní kulturou. Tato skupina neúměrně roste vysokou natalitou a přistěhovalectvím příbuzných, případně dalších běženců, v prostředí vymírajících evropských národů. Dnes je zdrojem a podporovatelem terorismu. Naštěstí u nás takové menšiny nejsou a vytvořit je by bylo nebezpečné chování. Bohužel je zde mezinárodní tlak na vytvoření takové menšiny podporovaný našimi beznárodně orientovanými lidmi a zřejmě i celou globalistickou klikou. Terorismus je jen viditelným a proto medializovaným vrcholem ledovce islamizace.
Ohrožení fyzické existence
1/ Nízká porodnost. Od roku 1983 jsou roční počty narozených dětí nižší než potřebné počty pro udržení desetimiliónové populace. Např. potřebný počet živě narozených v roce 2015 by měl být 126 tisíc dětí, ale v loňském roce se narodilo jen 109 tisíc. Deficit se postupně kumuluje a v současné době "chybí" více než 650 tisíc osob do 32 let. Počet žen v reprodukčním věku bude klesat a bez změny trendu se bude situace zhoršovat. Počet obyvatel by klesl pod 8 milionů většinou starých lidí, vznikl by nedostatek pracovníků, který by podniky řešily přistěhovalectvím. Při tak velkém počtu cizinců by vznikly problémy s jejich požadavky na zachování kulturní identity na náš úkor. Pokud by se tak nemělo stát, ženy z nejslabších generací narozených kolem roku 2000 by měly mít v průměru 2,3 dítěte. To se může stát jenom tehdy, když budou rodiny zakládány v mladém věku a dětí bude více.
Bez základní změny vyznávaných hodnot a výrazné pomoci společnosti není možné nepříznivý vývoj změnit. Nebezpečí pro stávající střední generaci vychází ze skutečnosti, že nepřítomnost potomků při zhroucení finančního systému a zdravotnictví, nebo i při poklesu hospodářské aktivity, povede k tomu, že nebude možnost se o staré lidi postarat.
2/ Snižování zdravotního stavu, kvality a vitality obyvatelstva
Průměrný věk prvorodiček se zvýšil z 22 let v r. 1990 na 28 let v současnosti. Velká část žen rodí první dítě po svém třicátém roce, kdy se již rychle snižuje plodnost a zdraví dítěte. Roste množství poruch u dětí.
Kvalita populace klesá fyzicky nenamáhavým životem většiny mladých lidí, orientace na trávení volného času s informační technikou bez pohybu.
Kvalita populace klesá sociálními podporami početných rodin vyloučených skupin, které v přídavcích na děti a dalších sociálních platbách vidí příležitost ke své obživě, kterou potom nehledají v pracovním procesu. Z dětí jsou vychováváni zase jen příživníci.
3/ Odchod mladých, vzdělaných a schopných lidí do ciziny
Vzhledem k vysokým platům ve vyspělých zemích a nízkých u nás, při skutečnosti, že kvalifikované práce jsou u nás vzhledem ke struktuře průmyslu vzácnější, odchází mladí lidé, především vysokoškolsky vzdělaní, do zahraničí a obvykle se nevrací, protože u nás se situace nezlepšuje a jejich přizpůsobivost jiným prostředím je velká už samotnou výchovou ke kosmopolitismu, učení cizích jazyků od dětství a výchovou ve světové kultuře. Nesledování cílů v domově k tomu velmi přispívá.
Závěrem o naději
Signatáři Charty 77 žili nadějí. K této naději měli všechny důvody. Komunistický režim slábl a postupně odcházel. Zásah armád Varšavské smlouvy v r. 1968 byl posledním kopnutím umírající kobyly. Od té doby už museli všichni informovaní lidé vědět, že vývoj jde jinudy, než hlásá komunistická ideologie, která se pomalu uklízí na smetiště dějin. Lidská práva se stávala vítězným dokumentem. Signatáři Charty 77 se stávali součástí sociální evoluce hlavního proudu, součástí avantgardy vítězného pochodu k další etapě historie lidstva.
Současný zhoubný vývoj má předpoklady pohřbít všechny naděje z jakékoliv minulé doby. Vývoj k degradaci lidského rodu, vymírání a dekonstrukci demokracie nemůže být nadějným procesem pro žádnou dobu. Čekat, až umírající kobyla zdechne, nelze. Zanikli bychom zároveň s ní. Je potřeba se tomu postavit včas.
Tak jako v r. 1977 byli lidé a možná i převážná část obyvatelstva, kteří si mysleli, že Charta je zbytečná, režim pro ně neměl záporné důsledky na jejich život a vidět budoucnost nechtěli, i dnes je jistě hodně lidí, kteří ohrožení vyslovená v tomto prohlášení nevidí nebo vidět nechtějí. V obou případech je to jen nedostatek angažovanosti pro druhé, pro společnost a její budoucnost. Nenechme se jimi ovlivňovat.
Je zapotřebí zásadní změny ve výchově a smýšlení lidí k emotivnímu vztahu k domovu, k nezištné angažovanosti pro druhé. Je zapotřebí, aby lidé měli svoje cíle v domově, je zapotřebí návratu k domovu, což znamená návratu k rodině, k občanské společnosti, k národu a ke státu. Svobodní lidé jednotní ve své vůli zachovat a rozvíjet domov jistě najdou řešení problémů, které v této Chartě uvádíme.
autor textu: Vlastimil Podracký
autor webu: Adam Bartoš

v Praze dne 20. ledna 2017

Bohéma, pátý díl

13. února 2017 v 11:13 | Jaroslav Skopal

Jednu totalitu nahradí druhá

Prvé díly Bohémy s tématy o první republice jsem pomíjel. Připadaly mi jako obdoba fráze "muži sobě", kteří vzdávají hold svému Staropramenu či jinému oblíbenému pivu. Mohly se jmenovat třeba "herci sobě". Bohéma však vrcholí tím, že z ní víc začínají vyčnívat politická témata. V 5. dílu bylo patrné, jak po bitvě vstávají revoluční bojovníci a soudí tzv. "zrádce". Jsou zde připomenuty i dekrety prezidenta Beneše vztahující se k potrestání zrádců a kolaborantů. Vypadá to tak, že čím více se budeme k této části naší historie vracet, a tomu se nedá vyhnout, tím více posmrtné kritiky bude padat na prezidenta. Jeho jednou slabinou byla přílišná důvěra ve Stalina, uvěřil jeho slibům o demokracii v osvobozeném Československu. Praxe potvrdila, že jedna totalita byla nahrazena druhou a 5. díl Bohémy ukázal, jak to probíhalo na tzv. kulturní frontě.
Škoda, že mezi našimi mladými spisovateli a scénáristy se zatím nenašla obdoba norského Jo Nesbø, autora nedávno u nás uvedeného seriálu Okupace. Okupace byla norská fikce o jedné možné budoucí situaci v Norsku. Jak by taková fikce pohledem mladých odvážných autorů dopadla u nás? V rozdělené společnosti s množstvím politických stran včetně silně populistických. Jaké varianty vývoje v politickém osudu naší země si dokážeme představit? Velké téma, které leží na chodníku, jen je zvednout.