Březen 2017

Strana vzniklá v r. 2011 slaví 120 let

31. března 2017 v 11:46 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři
Apríl?

Prvního dubna se slaví Apríl. Je spojen s různými žertíky a drobnými zlomyslnostmi,
které dovolují překročit rámec serióznosti a vypustit tzv. kachnu, respektive hoax. Problém nastává poté, když lidé přestanou brát vážně i některé seriózní činy nebo články. Apríl má především pobavit a odvést pozornost od všedních strastí.
Tento pocit může získat člověk poté, když se dozví, že Národní socialisté - Lev21, pořádá 1. dubna 2017 symbolicky svůj III. sjezd u příležitosti 120. výročí založení strany národních socialistů (či spíše ČSNS). Tuto historickou událost má připomenout pamětní tisk, který dostanou všichni delegáti a hosté sjezdu.
Strana, která vznikla v listopadu 2011 v Obecním domě v Praze, je rekordmankou na naší politické scéně (po dobu existence několikrát změnila svůj název). Odešli z ní dva předsedové strany - což znamená všichni dosavadní. A snaží se na historii jiné strany získávat body, i když se jí to nedaří. Její výsledky ve volbách, i s prvním předsedou Jiřím Paroubkem, jsou natolik tristní, že nemá smysl uvádět její získané desetiny procent.
Naštěstí, jak se zdá, jedná se pouze o značně nepovedený Apríl. Přesně dle hesla: Lev se nažral, ale myš zůstala celá.

Nechme se překvapit, co z tohoto veselého Aprílu vzejde. Předpokládám, že nic. Jenom někteří aktéři svým zlomyslným žertíkem vyvolají úsměv na mnoha tvářích. Po měsíci už si nikdo na ně nevzpomene a ztratí se v prachu rychle jdoucích důležitějších událostí.

Šlo o dehonestaci Edvarda Beneše ?

29. března 2017 v 22:55 | Jiří Pondělíček |  Jiní autoři

Jan Masaryk ve filmu

Filmové podobě života Jana Masaryka jsem opravdu nemohl odolat. Množství udělených Českých lvů mě také navnadilo, i když jsem k oceněním tohoto typu poněkud skeptický. A tak jsem usedl v sálu multikina a přetrpěl dlouhé pásmo reklam a upoutávek, abych shlédl vytoužený film.
Mé pocity po představení byly zvláštní. Dalo by se říci smíšené. Herecký výkon představitele titulní role, Karla Rodena, byl vynikající, škoda, že se totéž nedalo říci o výkonu Jiřího Kaisera v roli Edvarda Beneše. Ten byl naprosto nepřesvědčivý. Dále film obsahoval celou řadu působivých, silných scén. Mobilizace, veřejná vystoupení a rozhlasový projev Jana Masaryka jakož i jeho setkání s M. Davenportovou, to byly bezesporu silné momenty, které v sobě měly i zřetelné pozitivní poselství. Zejména závěrečnou scénu lze považovat za mimořádně zdařilou. Tím ale přednosti tohoto filmového díla končí.
Největší slabinou je samotný námět a scénář. Ne co do volby tématu, ten volal po filmovém zpracování už dávno, ale stavba příběhu, dějový konflikt a portrét osobnosti, to vše vyznívá jako trapná karikatura a výsledkem je naprosto falešný obraz doby i osobnosti Jana Masaryka. Hlavní postava je vylíčena jako duševní troska se sebevražednými sklony, promiskuitní alkoholik a navíc narkoman, který se jen občas vzchopí k pozitivnímu výkonu. Jistěže, Jan Masaryk nebyl asketou, byl člověkem, kterému nic lidského nebylo cizí a byl skutečně hospitalizován v sanatoriu, které bylo ve filmu představeno. Šlo ale o lehčí duševní poruchu a navíc k hospitalizaci došlo už v roce 1912. Dávno před dobou, o které film pojednává. Jistě si rád zaflámoval a není vyloučeno, že si vyzkoušel i kokain. Prokázáno to ale není a závislým určitě nebyl. Ani na kokainu ani na alkoholu. Navíc jeho pracovní a společenský program v letech 1938 - 1939, kdy se odehrává většina děje, byl natolik nabitý, že pobyt v jakémsi sanatoriu se tam prostě nevešel a tím spíš působí tato autenticky se tvářící fikce tak falešně. Jan Masaryk měl své psychické problémy, rozhodně ale nebyl takovou troskou, jak ho film vylíčil. Troskou vnikající pod vlivem šílenství do cizích bytů a šňupající kokain, který dokonce po troškách krade v ordinaci. To je další nesmysl, který scénář obsahuje. Naprosto scestné je pak líčení konfliktu s prezidentem Benešem, vedoucí až k nenávisti. Opak byl pravdou. Jistěže lze předpokládat, že Jan Masaryk s E. Benešem občas nesouhlasil, to ale rozhodně nevedlo k nenávistným rozporům a dokonce urážkám. Mezi těmito osobnostmi naopak vládl duch dlouholeté spolupráce, která se během válečných let osvědčila. Masaryk neopustil prezidenta ani po osudových únorových událostech roku 1948. Filmové scény ze sanatoria navíc podsouvají sugestivním způsobem psychopatické sebevražedné sklony hlavní postavy, takže divák pak snadno uvěří verzi o jeho sebevraždě, která je dnes už v podstatě neudržitelná. Tak, jako je neudržitelná bajka o zlém Benešovi a bláznivém Masarykovi, který s ním odhodlaně bojuje.
Skutečný život Jana Masaryka nebyl lehký. V mládí dlouho tápal, dělal chyby a stín velikosti jeho otce byl určitou zátěží, s kterou se musel vyrovnávat. Manželství se mu nepovedlo. Čelil depresím, které ho občas přepadávaly, a čelil jim celkem úspěšně. Vtipem, společenskými aktivitami a prací. Uvědomme si, že žil ve víru událostí, které byly nad síly jedince i celých národů a vrcholily válkou. V těchto událostech našel své místo a obstál. Hlas Honzy Masaryka se stal hlasem naděje pro okupovaný národ. Jan Masaryk nebyl obrázkem z čítanek. Byl to živý člověk, který měl své slabosti i své chyby a svá trápení. Jeho spolupracovníci to s ním možná neměli lehké. Určitě si ale nezaslouží, aby se z jeho života stala filmová karikatura, která se těžko může přiblížit přesvědčivému obrazu osobnosti a doby, v níž osobnost žila a pracovala.

Co nakonec říci? Filmaři odvedli dobrou řemeslnou práci, kvalitní podívanou. Škoda, že námět a scénář této kvalitě neodpovídají. Dovedu si snadno představit, s jakými dojmy odcházejí z kina lidé, kteří se o Masarykovu osobnost a jeho dobu hlouběji nezajímají a budou filmový příběh pokládat za obraz skutečné historie a skutečné postavy. A tak se jen ptám, proč? Pro umělecký dojem? Nebo snad pro něco jiného? Nebo ve scénáři vůbec nešlo o Jana Masaryka, ale o někoho jiného? Třeba o Edvarda Beneše a jeho dehonestaci? To je přece dnes tak v módě! Ale to jsou jistě jen mé pouhé domněnky.

Jakovenko o Navalném

29. března 2017 v 22:37 | převzato z Tapolitika. cz

IGOR JAKOVENKO: PROTEST 2017

Autor: Lenka Benešová 29.3.2017
Photo (c) CC BY SA 4.0
Přinášíme překlad textu Igora Jakovenka reagujícího na víkendové protesty, které proběhly v desítkách měst po celém Rusku.

Zamyšlení nad jazykem protestů a novou politickou realitou

Rusko je země plná překvapení. Každoročně zaskočí nepřipravené úředníky zima. Každé vzedmutí protestů nachytá v nedbalkách šéfy opozice. Když vyšly najevo informace o falšování voleb do Státní dumy v roce 2011, nikdo nečekal, že to zažehne protest bílých stužek, kterého se státní moc zprvu tak silně vylekala. A protest z 26. 3. 2017 v sobě spojuje tolik jedinečného, že to z něj dělá patrně nejunikátnější akci v celé historii postsovětského Ruska.
Především - Rusko přestalo být zemí jednoho politika - Putina. Vystoupil druhý politik - Navalnyj, a ten se postavil do čela opozice jako její jednoznačný vůdce. Je naprosto na místě zaobírat se skrytými úmysly organizátorů protestů, můžeme jak dlouho chceme rozebírat chyby, které Navalnyj jako politik dělá, a budeme mít dokonce i pravdu, ale všechno, co se dne 26. 3. 2017 podařilo ve stovce měst Ruska zorganizovat, dokázal on sám s pomocí jen své nepočetné skupiny spolupracovníků. Něco takového nedokázal v Rusku ještě nikdo.

Mladý a střízlivý Jelcin

Tato Zjuganovova urážka na adresu Navalného může být samozřejmě brána jako kompliment, stejně jako v jakékoli jiné analogii v ní lze objevit řadu nutných nepřesností, ale přesto mají tito dva tak rozdílní lidé několik shodných rysů, od kterých můžeme začít situaci analyzovat.
Jelcin se stejně jako Navalnyj cítil dobře ve vertikálně integrovaném politickém prostředí, které se skládalo ze skupiny asistentů a masy straníků, z nichž se vyčlenilo tvrdé jádro podporovatelů ochotných se za vůdce i porvat, a periferie, schopná následovat perspektivního lídra. Organická neschopnost pracovat v týmu, pokud nejde o tým poskoků připravených sloužit vůdci, je Jelcinovi i Navalnému společná.
Coby člen Nejvyššího sovětu SSSR i Meziregionální poslanecké skupiny (MDG) Jelcin ve vztahu k oběma těmto strukturám záhy ochladl a poté, co se stal členem Nejvyššího sovětu RSFSR, napnul všechny své síly k tomu, aby sám uchvátil co největší podíl na moci. Struktury, které vynesly Jelcina na vrchol, nejdříve MDG, později Demokratické Rusko, mu posloužily jen jako palivové stupně vynášející raketu vzhůru. Ti, kdo mu pomohli k moci, především demokraticky smýšlející poslanci SSSR a RSFSR, nepochopili hned na začátku, že Boris Nikolajevič se okamžitě distancuje od těch sil, které už nepotřebuje. Doslova během jednoho roku zůstaly těm, kteří se původně považovali za jeho přátele, už dveře zavřené.
V tomto aspektu se Navalnyj Jelcinovi velice podobá. Poté, co byl zvolen do Koordinační rady opozice (KSO) a stal se jejím vůdcem, ztratil Navalnyj záhy o toto své dítko zájem, když zjistil, že rada je plná lidí, se kterými by bylo třeba pracovat, ale kteří absolutně nejsou připraveni na to plnit roli obsluhy. Rada v podstatě nevyvinula žádnou iniciativu, což nakonec mělo za následek její neslavný konec.
Navalnyj je stejně jako Jelcin populista, který vsadil na ideu spravedlnosti. Jelcinovo hlavní téma byl boj proti privilegiím nomenklatury. Přeloženo do moderní řeči to byl boj s korupcí. Jedno i druhé to jsou klasické "falešné cíle". Tím samozřejmě nemám na mysli, že by tenkrát nebylo třeba zrušit privilegia nomenklatury a dnes by nebylo třeba bojovat s korupcí. Ale za prvé to ani tehdy ani dnes nepředstavovalo a nepředstavuje hlavní problém, a za druhé tehdejší boj proti privilegiím nomenklatury neměl, stejně jako současný boj proti korupci, vůbec žádný vztah k nastolení spravedlnosti. Aby to bylo jasné, je třeba porovnat vzdálenost, kterou od sebe dělí příjem tehdejšího sovětského občana a tehdejšího člena nomenklatury, nebo propast, která od sebe dělí například Děripasku, Millera a Sečina od 99,9 % ostatních Rusů.
Analogicky je to i s bojem s korupcí: I kdyby došlo na zatčení Medvěděva, mnohým by to sice asi přineslo pocit uspokojení, ale míra spravedlnosti ve společnosti by se tím nezvýšila. K tomu by totiž bylo potřeba dosáhnout naprostého zlomu, změny režimu a uspořádání země na zcela jiném základě. Nicméně plán, jak něčeho takového dosáhnout, Navalnyj ani jeho okolí nemá. V okolí Jelcina se našli lidé, kteří přenastavili cíl protestu z privilegií nomenklatury na 6. článek (pozn. překl.: článek Ústavy SSSR o vedoucí úloze komunistické strany), čímž zasadili úder samotnému centru sovětské moci. Zdalipak se i v Navalného okolí najdou lidé, kteří by dokázali změnit cíl z falešného na opravdový?
A máme zde ještě jednu podobnost, nebo přesněji vážný problém. V roce 1989 neměl Boris Nikolajevič Jelcin v hlavě nic, co by připomínalo plán na vybudování nového Ruska. To dokazují všechny jeho projevy z období perestrojky. Takové plány měli někteří z jeho kolegů v Meziregionální poslanecké skupině: Sacharov, Popov, Afanasjev, Palm, Ryžov a Jablokov. Problém ale byl v tom, že nikdo z těchto schopných a vzdělaných lidí nebyl zároveň politickým vůdcem. Všichni byli zvoleni poslanci, ale nikdo z nich, dokonce ani Andrej Dmitrijevič Sacharov s jeho obrovskou morální autoritou a inteligencí, nebyl s to stát se všenárodním politickým vůdcem. Dokonce i ve skupince inteligentů MDG, do které Jelcin tak trochu nepatřil, měl právě on nakonec tu nejvyšší podporu. A když volili vedení skupiny, dopadlo to následovně: Jelcin - 144 hlasů, Afanasjev - 143 hlasů, Popov - 132 hlasů, Palm - 73 hlasů, Sacharov - 69 hlasů.
Šlo, jak jsem již psal, o inteligenci většinou z hlavního města nebo jiných velkých měst. Tou dobou se z Jelcina stal v zemi politik číslo dvě po Gorbačovovi, a na konci roku 1988 byla v RSFSR jeho podpora u veřejnosti mnohem větší, než Gorbačovova. Z hlediska důvěry veřejnosti se tak stal politikem číslo jedna. Proti tehdejšímu šéfovi ruské nomenklatury Polozkovovi však navzdory tomu, jak strašně byl mdlý a nevýrazný, neměl nikdo kromě Jelcina sebemenší šanci. Příčinou byl přirozený "instinkt moci" a zkušenost, kterou nasbíral v nomenklaturní džungli Sverdlovské oblasti, což byla z hlediska státní správy jedna z nejsložitějších oblastí SSSR vůbec.
Navalnyj je dnes v podobné situaci. Má obrovský talent vystupovat na veřejnosti, navíc výjimečné technologické dovednosti při organizaci politických akcí a formálně i obsahově vynikající výstupy investigativní novinařiny, z nichž jeden se právě stal spouštěčem k protestním akcím 26. 3. 2017.
A tady nastává problém. Tady totiž analogie s mladým a střízlivým Jelcinem končí. Navalnyj stejně jako Jelcin mluví jazykem, jehož další slova nezná. Navalnyj jako vůdce protestů z let 2011 - 12, tyto protesty završil založením KSO, ve které byl zvolen do čela, a následně nechal KSO potichu zemřít a spolu s ní zemřel i protest, protože jazyk, kterým všichni začali díky Navalnému mluvit, nikdo neznal, a nikdo nevěděl, co má říkat dál. A situace se opakuje. Akce z 26. 3. 2017 měla obrovský úspěch, ale nikdo netuší, co bude další krok. Pravděpodobnost, že to celé skončí stejně, jako před pěti lety, je tak velice vysoká. Jelcin měl ve svém okolí ne technický personál, ale technology a celou plejádu zkušených teoretiků a praktiků. Jelcin věděl, že sám nemá dostatečnou teoretickou výbavu, a byl otevřen odborné podpoře, o čemž jsem se mohl přesvědčit během několika osobních setkání s ním.
Ve vztahu k Navalnému u mě převládá dojem, že on sám sebe považuje za naprosto soběstačného politika, a je připraven brát všechny ostatní buď jako účastníky vlastních akcí, nebo voliče. Byl bych velmi rád, kdybych se v tomto hodnocení mýlil.

"Dědo Navalnyj, pojď ven!"

Když jsem slyšel za svými zády skandovat tuhle větu o Dědovi Navalném skupinku mladých, nejdřív jsem si pomyslel, že je to jenom vtip. Pak jsem se ohlédl a zjistil jsem, že to křičí skupinka výrostků tak 15 - 17 let starých. Vzpomněl jsem si, jak jsme v tom věku vnímali čtyřicátníky, a došlo mi, že pro většinu těch, kteří přišli na Puškinské náměstí, Navalnyj sice možná není děda, ale rozhodně už není mladý politik, za kterého ho běžně považují posluchači Echa Moskvy. Tihle ho spíš měli za strýčka Alexeje Anatoljeviče.
O tom, jak mohl Navalnyj najít cestu k srdcím školáků, proč vyšli demonstrovat a proč právě kvůli němu, bylo napsáno už mnoho. Je neuvěřitelné, že poslední masové studentské akce v Rusku proběhly více než před sto lety. O něco méně masové jsme pak zažili v roce 1995, kdy Studentská obrana protestovala proti Černomyrdinovu rozhodnutí povolat studenty do armády. Studenti to tenkrát pěkně schytali, ale povedlo se jim dosáhnout svého.
Problém je ale v tom, že Putin není Jelcin a už vůbec ne Černomyrdin. A v sázce není jen jeho moc a ulité prachy, ale i jeho život. A myšlenka mého stálého a milovaného oponenta Alexandra Ryklina, že je nutné se sebrat a v množství deseti tisíc lidí se postavit před Ústřední volební komisi a tam stát, dokud Navalného nepustí k volbám, je sice krásná, ale znovu je to řečeno jazykem, jehož slovník ani pravidla můj oponent nezná. A to prostě proto, že Putin nemá nic společného ani s Jelcinem, ale ani s Janukovičem, a kromě toho, na rozdíl od Janukoviče Putin prostě nemá kam utéct.
A to všechno znamená, že zažijeme naplno své náměstí Nebeského klidu. A takové náměstí bude v Moskvě, v Petrohradu, ve Vladivostoku a všude, kde bude potřeba, aby se protest zadusil.
Nic z toho, co jsem napsal, však není výzvou, abychom složili ruce v klíně a dožili v fašistickém režimu. Naopak. Má smysl naučit se ten jazyk a zjistit, jak v něm mluvit dál. Může obsahovat různá slova. Taková, který tvoří protiklad slovu OMON (pozn. překl.: zásahová jednotka v RF) nebo dokonce slovu tanky. Například slova řidiči kamionů. A pak je tu další slovo: farmáři. A ve spojení se slovy studenti a školáci se nám možná podaří vytvořit nějakou větu. Do plnohodnotného jazyka protestu to má ještě daleko. Ale neplánuji na jeho vývoji pracovat sám.
Zdroj: Blog Igora Jakovenka 27. 3. 2017

Kauza či lžikauza?

25. března 2017 v 18:08 | převzato z Vaše věc.cz |  Jiní autoři

Lži Kubíka a Slonkové mají krátké nohy

lev21 up
20.3.2017 10:57
"V minulém týdnu mi přátelé, známí i desítky občanů vyjadřovali účast po zhlédnutí inkvizičního pořadu Slonkové a Kubíka na TV Seznam, týkajícího se financování strany LEV 21 v době před cca 4 - 5 lety," uvedl Jiří Paroubek ke lžikauze otevřené v pořadu Slonkové a Kubíka na TV seznam.
"Korunní důkaz", o který se Slonková a Kubík ve svém "vyšetřování" v pořadu plném fabulací a lží opírají, byl ten, kdy ukazovali jakýsi příšerný zjev člověka, který se dle všeho možná ztratil, možná byl sprovozen ze světa v říjnu roku 2011. Toto podivné individuum mělo být jednatelem společnosti, která straně LEV 21 darovala peníze.
"Záhady kolem financování Paroubkových aktivit posiluje i fakt, že jeho straně LEV 21 odeslala před pár lety čtvrt milionu i jihomoravská firma Velantis, zastoupená zjevně bílým koněm. Reportéři se vydávají po jeho stopách," zaznívá v pořadu. "A ty prachy jeho, těch 250 tisíc, přišlo do té strany v roce 2014?" ptá se v poté v pořadu Kubík Slonkové. "To jsou dary z 2013, 2014," odpovídá Slonková. "Takže to bylo 2, 3 roky poté, co zmizel," vypočítává Kubílk a Slonková přikyvuje. Následuje fotografie uboze vypadajícího muže, který měl straně LEV 21 údajně poskytnout finanční dar, a následně se Kubík se Slonkovou podivují nad tím, že si někdo vezme peníze od firmy, která má "takovéhoto" jednatele.
"Vznikla 2010, 2011 on zmizel a 2014 byl zapsanej do té firmy," říkají Slonková a Kubík o Jiřím Melicharovi, který měl být podle nich dárcem strany LEV 21, a který za zvláštních okolností zmizel 26. října 2011. Jako jednatel byl J. Melichar ve společnosti Velantis zapsán, jak správně uvedli Slonková s Kubíkem, v roce 2014, respektive přesněji 29. 11. 2014.
Jak však dokazuje darovací smlouva (v příloze), firma Velantis darovala straně LEV 21 peníze poněkud dříve, než se ve vedení firmy objevil pan Melichar, kolem něhož se točí "investigace" Kubíka a Slonkové… Strana LEV 21 totiž dostala dar od firmy Velantis 12. března 2012, a v té době byl jednatelem firmy Ing.Josef Petrás, který je ve smlouvě také jako jednatel uveden a jehož rukou je darovací smlouva podepsána. Podivně zmizelý pan Melichar se ve firmě Velanis tedy v té době skutečně, ač se nás Slonková s Kubíkem snaží (tím, že jaksi účelově posunuli dar od společnosti Velantis v čase) přesvědčit o opaku, nevyskytoval.
Samozřejmě, že Jiří Paroubek bude po dohodě se svými právními zástupci celou věc řešit žalobou na autory lží a dezinformací…
Vaše věc
Příloha: Darovací smlouva mezi společností Velantis a stranou LEV 21

vasevec


Stoupenci národního socialismu budou sněmovat v Teplicích

24. března 2017 v 15:35 | Jaroslav Skopal s použitím vnějších zdrojů |  Aktuality

a možná proberou i Michala Horáčka

Do elektronické pošty se mi, snad náhodou, snád cíleně, dostala pozvánka na III. sjezd NÁR.SOC:
Františku a Zdeňku,
1. jako 2 zapadlé a roztroušené vlastence z ČSNS 2005 (a protože se osobně známe) Vás tímto zvu jako hosty na náš stranický sjezd v sobotu 1. dubna 2017. Na sjezdu vyškrtneme z názvu LEV21 a budeme pouze "Národní socialisté" a také se vrátíme k historickému znaku, prostě se rozejdeme s projektem LEV21, ostatně Jiří Paroubek již není naším členem.
2. Z Prahy do Teplic a zpátky můžete s námi jet společně autobusem, který bude odjíždět z Hl. nádraží v 9:30 hodin - podrobnosti jsou v příjezdové informaci.
3. Prosím o reakci, zda přijedete (podle počtu účastníků upravíme kapacitu sálu).
S bratrským pozdravem!
Jaroslav Král
P.S. Zapomněl jsem dodat, že kandiduji na předsedu strany (Petr Benda to dělat nechce).
A krátce předtím jsem přímo od svolavatele sjezdu obdržel odkaz na Michala Horáčka s krátkým uvedením
Obrátil jsem se na známého znalce archivních záznamů StB o komentář. Ten vyzněl takto:
"Jak se zdá, začíná klasická ... kampaň. ... Co jsme se vlastně z toho svazku dozvěděli? Že StB kontaktovala Michala Horáčka a chtěla ho použít na Cigánka. Při setkání dal najevo souhlas. A jaká byla skutečnost? Horáček raději požádal o jinou práci anebo o rozvázání pracovního poměru. Proč? Chtěl tím StB znemožnit, aby na něj byl vyvíjen tlak. Proto se pro StB stal neseriozním, a v postatě po jediné schůzce s Cigánkem přerušili kontakt. Je zajímavé, že mu zabránili vstup do televize. Jinak na Horáčka byl později vytvořen svazek jako na nepřítele státu.
Jaký rozdíl proti Jiřímu Paroubkovi, kterého chtěli taky ulovit. Sešli se s ním třikrát, a vždy nadšeně souhlasil. Ale měl smůlu. Jak v práci, tak v MV ČSS bylo tolik agentů StB, že StB zjistila, že ho vlastně nepotřebují.
Že by to byla nová politika NS-LEV21? Trochu smutné a ubohé."

Ještě připojuji odkaz na
Kandidát na prezidenta České republiky členů naší pospolitosti, a tím spíš od hlavy státu. Horáček v Hradci Králové: Nejlepší...


Zemřel kardinál Miloslav Vlk

18. března 2017 v 19:03 | Jaroslav Skopal |  Aktuality

Lidé mají společnou touhu po štěstí

Ta slova z druhého nadpisu jsou převzata z dnes odvysílané reprízy jednoho jeho rozhovoru na Radižurnálu s paní Hůlkovou, pořízeného v říjnu r. 2016. Nejsem katolík, ale jeho smrt mne zarmoutila. Současně jsem potěšen, že naše média (rozhlas a televize) pohotově věnují jeho vzpomínce důstojnou pozornost.

Včera jsem cestou z oběda potkal jednu bezdomovkyně, kterou v těch místech v této končící zimě nebylo vidět. V blízkosti je pojízdná prodejna grilovaných kuřat. Ona mě požádala, zda bych ji nemohl dát kuře. Řekl jsem, že nemám. Pak jsem o tom trochu přemýšlel a uvědomil jsem si, že mě ta žena svou prosbou zaskočila a že nejsem na takové situace duševně připraven.
Dnes po vyslechnutí některých výroků ze staršího rozhovoru s kardinálem M. Vlkem jsem si řekl, že příště to budu muset napravit. Jen abych to odhodlání nezapomněl.

Těžké chvíle Jiřího Paroubka

18. března 2017 v 18:43 | převzato ze Seznamu/zprávy |  Jiní autoři

Slonková, Kubík: I tento muž je spojen s Paroubkovými sponzory. Expremiér si nemůže vzpomenout

Bývalý předseda vlády Jiří Paroubek neustál situaci, kdy se jej reportéři pokoušeli konfrontovat se zjištěními ohledně milionových darů.

Článek

"Co já s tím mám společného?" divil se expremiér a expředseda ČSSD Jiří Paroubek, když se jej reportéři přišli zeptat na tajemství spojená s přísunem milionových částek do jeho okolí. "Asi to někdo uměl, kdo to dělal," dodal. Řekl sice, že s některými sponzory se osobně scházel, ale s kým? "Já si nevzpomínám." (na konfrontaci s Paroubkem se sami podívejte v novém díle investigativního pořadu ve videu níže)
Nový díl Zvláštního vyšetřování: Paroubkova tajemství (režie: Vít Klusák, Filip Remunda).
Paroubek nejdřív odpovídal telefonicky, když už odpovídat nechtěl, zavěsil. Následně jej štáb Zvláštního vyšetřování zastihl při příjezdu domů. Na otázky reportérů jen opakoval: "Já vůbec nevím, o co jde. Nemůžu si vzpomenout na věci, které jsou několik let staré."

Petra Paroubková: "Tvoje tajemství už nezvládám"

Zájem o přísun milionových částek do okolí Jiřího Paroubka po letech vyvolala Petra Paroubková, která od manžela po deseti letech odchází. V dopise na rozloučenou, který Paroubek zveřejnil, mu mimo jiné napsala: "Žila jsem v neustálém strachu, s čím přijdeš. Kromě toho jsou tady tvoje tajemství. To už taky nezvládám. Stresy kolem tvé práce mě před dvěma roky málem zabily."
Pohřešovaný Jiří Melichar je zapsán jako jednatel firmy Velantis, která darovala Paroubkově straně čtvrt milionu.
Zabývá se i čtvrtmilionem korun, které Paroubkova nová strana LEV21 vykázala jako dar od firmy Velantis, zastoupené Jiřím Melicharem, podivínem z jihomoravské obce Starovičky, který v říjnu 2011 beze stopy zmizel a od té doby je v celostátním pátrání. Je velmi pravděpodobné, že následně někdo zneužil jeho doklady.

Pět milionů od Chrenka

Jiří Paroubek býval náměstkem pražského primátora, později stál v čele vlády a následně nejsilnější opoziční strany s ambicí se do vlády vrátit ještě ve větší síle. A v každé z těchto situací přicházel Paroubek do kontaktu s velkými firmami a právníky.
Některé firmy získaly zakázku na opravu metra bez výběrového řízení (Metrostav po povodních 2002), jiné chtěly prolomit limity na těžbu uhlí (Severočeské doly, Mostecká uhelná), další byznysmen plánoval budovat velké zdravotnické impérium (Tomáš Chrenek).
Když Jiří Paroubek potřeboval peníze, vždycky přišly. Stalo se tak, když se v roce 2007 rozvedl s manželkou Zuzanou a slíbil, že jí bude shánět sponzory pro její sdružení na pomoc dětem.
Miliony přišly i po Paroubkově odchodu od ČSSD v roce 2011, když zakládal novou stranu LEV21 a potřeboval zajistit její chod. V obou případech tekly miliony proudem.

Jansta: Vždycky se sleduje nějaký zájem

"Ty firmy to někam dávají. A využije se toho, že je ten člověk premiérem. Vždycky je to vázané na nějaké postavení, vždycky se sleduje nějaký zájem," potvrdil bezelstně v telefonátu Miroslav Jansta, vlivný právník a Paroubkův dlouholetý přítel. Sám je mezi sponzory sdružení Zuzany Paroubkové.
Foto: ČTK
Dlouholetý Paroubkův přítel Miroslav Jansta vysvětluje zájem sponzorů.
Paroubek byl premiérem v letech 2005 a 2006 a pak po čtyřech letech v opozici počítal s tím, že se v roce 2010 s ČSSD do vlády znovu vrátí.
To už se mu ale nepodařilo, ČSSD tehdy dál zůstala v opozici, Paroubek odešel z vedení strany a posléze ukončil i členství a založil novou stranu Národní socialisté - LEV21. A ta se v následujících letech díky 43 milionům korun od sponzorů stala jednou z nejbohatších stran v Česku (což je vzhledem k její naprosté bezvýznamnosti víc než zarážející).

LEV21: miliony od právníků, 0,07 % od voličů

Mezi sponzory strany LEV 21 se objevili například dva pražští právníci Libor Kapalín a Zbyněk Zacha, první věnoval přes deset milionů, druhý tři miliony. Kolegové z jedné advokátní kanceláře o svých důvodech nechtějí mluvit.
Na zaslanou otázku, zda díky své advokátní mlčenlivosti neposloužili jen coby prostředníci ke skrytí skutečných dárců, Kapalín uvedl: "Nemám důvod to jakkoliv komentovat. A ani si nemyslím, že by to ještě dnes mohlo někoho zajímat." Jeho kolega reagoval stejně.
Velké pochybnosti o původu peněz vzbuzuje i další sponzor strany LEV21, firma Velantis, která podle stranických dokladů poslala 250 tisíc. Ve vedení této firmy se střídali různí lidé, jednatelem se stal i podivín z jihomoravských Staroviček Jiří Melichar, a to v době, když už byl po svém zmizení v říjnu 2011 v registru celostátně hledaných osob.

Jiří Paroubek: Zeptejte se tajemníka

Jiří Paroubek si donedávna při zájmu novinářů o pozoruhodně štědré dárce strany LEV21 pomáhal větou: "Myslím, že to je idealismus a jejich představa, že bych měl být ve vysoké politice." To je několik let starý citát.
Teď, při natáčení Zvláštního vyšetřování, už Paroubek nechtěl odpovídat vůbec: "Já jsem financování nedělal. Zeptejte se tajemníka Andrese."
Foto: Česká pozice
Jaroslav Andres, tajemník strany LEV21 (foto: archiv České pozice).
Tajemník Andres v písemných odpovědích popsal financování strany v roce 2014 a uvedl, že strana nemá žádné nástroje, jak detailně zkoumat skutečnou identitu dárců: "U právnických osob vycházíme ze živnostenského nebo obchodního rejstříku, u fyzických osob pak z údajů v občanském průkazu. Další možnosti nemáme."
Na doplňující dotazy už nechtěl odpovídat: "Jsem přesvědčen, že požadované informace se vám podaří dohledat i bez mé pomoci."
Kdo z vedení strany s jednotlivými sponzory o poskytnutí peněz vyjednával, odmítla říct i klíčová postava partaje a Paroubkův přítel Petr Benda. Ten je ostatně sám uveden v dokladech strany jako dárce více než patnácti milionů.

Penzion pro děti. Ale bez dětí

Vedle naprosto nejasného přísunu milionů do stranické kasy marginální strany LEV21 zůstává dodnes záhadou vznik občanského sdružení Pomoc pro buducnost našim dětem. Zuzana Paroubková ho založila před deseti lety, když se rozváděla s Jiřím Paroubkem - ten tehdy v rozhovoru pro Právo také pronesl zásadní větu: "Samozřejmě jí budu pomáhat s její nadací, se zajišťováním sponzorů."
A sponzorů opravdu přišlo tolik, že i například renomovaná Nadace Terezy Maxové mohla závidět.
Penzion Michaela v Horní Malé Úpě: pořízený a opravený za peníze sponzorů. Dětem ale neslouží.
Jen za první půlrok 2007 si Zuzana Paroubková ve svém sdružení mohla přepočítat čtrnáct milionů korun. Pět věnovaly Třinecké železárny Tomáše Chrenka, milion dalo Železniční stavitelství Brno, půl milionu Mostecká uhelná, čtvrt milionu Severočeské doly, sto tisíc Metrostav…
Za peníze sponzorů koupilo sdružení Paroubkové penzion v krkonošské Horní Malé Úpě, zrekonstruovalo ho - a od té doby už šest let čeká na to, aby plnilo původní účel: relaxaci dětí z dětských domovů.
Místní obyvatelé už léta spekulují o tom, že původní účel nákupu a opravy penzionu se nikdy nenaplní a nakonec spadnou peníze vybrané za bohulibým účelem někomu do klína.

Zuzana Paroubková: Odešla jsem. Chci zůstat čistá

Spekulace o tom, že sdružení Zuzany Paroubkové bylo jen skořápkou na vybrání peněz, nabraly na síle a přesvědčivosti v posledních měsících, kdy se sama Paroubková ze sdružení stáhla a jeho vedení přešlo na podnikatele Jaroslava Syrového, který sám v Horní Malé Úpě vlastní několik dalších nemovitostí.
"Ten boj s ním jsem vzdala. Chci zůstat čistá a nechci být zapletená do něčeho nekalého," řekla letos v únoru Zuzana Paroubková v rozhovoru pro web HlidaciPes.org.
"S panem Syrovým nastaly věci, s kterými jsem absolutně nesouhlasila. Šlo o zásadní věci," dodala bez bližších podrobností.
Foto: ČTK
Paroubkova první žena Zuzana svým jménem zaštítila sdružení na pomoc dětem, Paroubek pak sháněl miliony.
Při natáčení Zvláštního vyšetřování už nekomunikovala, nebylo tudíž možné se jí zeptat, co nekalého podle ní chce Syrový s vybranými penězi dělat.
Na zaslanou SMS s dotazem, zda by bylo možné s ní natočit rozhovor o tom, jak to dopadlo s penězi na charitu, odpověděla: "Já osobně jsem si žádnou částku nenechala. Už mě zase otravujete s tímto pro mě dávno uzavřeným tématem."

Spolek s novým vedením: "Paní Zuzana bohužel odešla"

Jaroslav Syrový natáčení rozhovoru odmítl. Zaslal jen své písemné prohlášení, v němž mimo jiné vysvětlil, proč se sdružení přejmenovalo a proč on je jeho novým šéfem: "Spolek Budoucnost pro potřebné prošel v prosinci 2016 změnami, které byly nezbytné kvůli novým právním předpisům. Paní Zuzana Paroubková se bohužel rozhodla ukončit činnost ve spolku, což pro nás bylo překvapivé, nicméně jsme to museli akceptovat."
Sponzoři, kteří sdružení poslali před deseti lety čtrnáct milionů, už po odchodu Paroubka z vysoké politiky další peníze neposílali. Vyplynulo to z jejich odpovědí na otázky zaslané Seznamem.
Třinecké železárny Tomáše Chrenka, které daly v roce 2007 pět milionů korun, ale ústy své mluvčí Petry Juráskové odmítly, že by peníze dávaly jako protislužbu za tehdejší Paroubkovo politické působení. "Jde o absurdní konstrukci," uvedla mluvčí. "Záměrem bylo pomáhat znevýhodněným dětem."
Téměř totožné odpovědi přišly i od Severočeských dolů, Metrostavu či Železničního stavitelství Brno. Žádná z firem přitom dnes nežádá, aby peníze získala zpátky, když původní účel - aby sloužily dětem - se nenaplnil.
Kde peníze skončily a proč je sponzoři neprůhlednému sdružení Zuzany Paroubkové a naprosto okrajové straně Jiřího Paroubka posílali?
Případem se budeme dál zabývat.

K 15. březnu 1939

10. března 2017 v 18:13 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Jen hodiny dělily naše zpravodajské důstojníky od zatčení Gestapem

Bylo to 3. března 1939 na jednom pražském předměstí, kdy došlo po výzvě agenta A-54, pracujícího pro československou zpravodajskou službu, k mimořádné tajné schůzce s ním osobně. Naši účastníci se od něho dozvěděli, jak proběhne 15. března obsazení torza naší republiky a že tento akt bude mezinárodně prezentován jako mírové opatření za účelem znovunastolení pořádku. Souběžně s obsazením Čech a Moravy plán počítal s vytvořením "nezávislého" Slovenska. A-54 předložil německý dokument, z něhož vyplývalo, že českoslovenští zpravodajští důstojníci budou podrobeni přísnému vyšetřování. Naznačil, že když odejdou za hranice, tak si je najde. Připomenul, aby se žádná z jeho kartoték nedostala do rukou německých orgánů. Rozloučil se slovy: "Mnoho štěstí, pane plukovníku. Neříkám sbohem, říkám Auf Wiedersehen." Plukovník František Moravec podal o tom, co má brzy nastat, zprávu svým nadřízeným. Krátce řečeno, tato informace byla přijata s velkou nedůvěrou a to největší u ministra Františka Chvalkovského.
František Moravec označil ve svých pamětech za nejtrapnější zkušenost svého života slyšení během zasedání vlády dne 11. března 1939. Vyžádali si je společně s generálem Bohumilem Fialou u ministerského předsedy Rudolfa Berana. Přijati byli předsedou vlády Beranem, generálem Janem Syrovým, ministrem zahraničních věcí Františkem Chvalkovským a Aloisem Eliášem, který byl v té době ministrem železnic. Plukovník Moravec s podporou generála Fialy přednesl podrobnou zprávu podloženou informacemi ze svých věrohodných zdrojů o tom, co republiku čeká 15. března. Předložil i řadu návrhů, jaká opatření za této situace by mohla být přijata. Šlo např. o přijetí symbolického branného odporu, útěk vlády do Londýna nebo Paříže jako znamení protestu pro světovou veřejnost, zničení hlavního štábu včetně papírů a zařízení. Odletět by mohla vojenská letadla, tajné zbraně by se daly přesunout do zahraničí nebo zničit. Důvěrné archivy ministerstev by měly být odstraněny nebo spáleny.
Přednesenou zprávu, která byla doplňována a upřesňována během debaty k ní, málokdo z přítomných vládních činitelů bral vážně. Ministr Chvalkovský ji zpochybnil výrokem, že kdyby to všechno, co nás má v nejbližších dnech potkat, měla být pravda, věděl by to sám jako první. I generál Syrový odmítl zprávě věřit. Jen Alois Eliáš mlčel. Ministerský předseda Beran se přidal k odmítavému stanovisku ministrů Chvalkovského a Syrového. Pro plukovníka Moravce znamenalo toto závěrečné odmítavé rozhodnutí jen jedno, že vše, co si předsevzal, musí učinit sám bez pomoci kohokoliv, dokonce i navzdory rozkazu své vlády, kterou už přestával jako svou vládu uznávat.
Moravcova jedenáctka z roku 1939, plukovník František Moravec uprostřed v obleku a s holí
13. března ráno plukovník Moravec seznámil generála Bohumila Fialu se svým rozhodnutím odjet s vybranými důstojníky ze země a pokračovat v další práci proti Německu ze zahraničí. Fiala tento krok schválil. 14. března 1939 se důstojníci generálního štábu setkali na schůzi s generálem Janem Syrovým. Mluvilo se o různých věcech, ale nakonec padla slova i k možné okupaci, která hrozila 15. března 1939. K ní vydal rozkaz, který představoval klidné až vstřícné přijetí německých sil a za ně jednajících důstojníků. František Moravec si tento rozkaz vyhodnotil jako projev bezpodmínečné kapitulace. Pro něho se nyní stalo bezprostředním úkolem zajistit zničení našich zpravodajských archivů. Až teprve pod bezprostřední hrozbou dostal oficiální souhlas k jejich zničení.
Kolem poledne 14. března 1939 dostal plukovník Moravec vzkaz od Brita majora Gibsona, že letoun pro cestu vybrané skupiny československých zpravodajských důstojníků do Londýna přistál na letišti v Ruzyni. Šlo o holandský civilní letoun. Následovalo ještě krátké setkání s přítelem a vlastencem generálem Fialou, jemuž osud přidělil úkol čekat na generálním štábu příchod velitele německých branných sil pro Prahu. Po vzájemném cituplném rozloučení čekal plukovníka Moravce důležitý úkol, vybrat jedenáctku těch, kteří s ním poletí do Londýna. Původně se v sestavě předpokládala celá jeho rodina. Po překonání citových pohnutek se však rozhodl, že jedenáctka se bude skládat ze zpravodajských důstojníků. Kritéria si stanovil: Co největší užitečnost v zahraniční práci pro Československo a ten, kdo příliš mnoho ví o našich agenturních sítích, takže by neměl být doma ponechán na pospas Gestapu.
Do jeho konečného výběru se dostali: podplukovník Oldřich Tichý, major Emil Strankmüller, major Josef Bartík, štábní kapitán Jaroslav Tauer, štábní kapitán František Fryč, štábní kapitán Josef Fořt, major Alois Frank, štábní kapitán Václav Sláma, štábní kapitán Ladislav Cigna, štábní kapitán Karel Paleček a štábní kapitán Bohumil Dítě. Ten posledně jmenovaný nakonec neletěl, protože cestou ze Slovenska jej postihla automobilová nehoda a odlet zmeškal. Po individuálních pokynech vybraným důstojníkům se šel plukovník Moravec ještě rozloučit domů. Manželku Vlastu informoval, že jede na služební cestu na Moravu, kde zůstane přes noc a požádal ji o zabalení nějakého prádla a kartáčku na zuby. Dcerky, tehdy ještě sedmnáctiletou Hanu a šestnáctiletou Tatianu vyzval, ať zítra nejdou do školy, že se v Praze čekají nějaké nepokoje. Když se František Moravec po rozloučení s rodinou vrátil znovu do budovy generálního štábu, do pece byly přikládány poslední tajné papíry a okolní ovzduší bylo plné dýmu.
Doprava na letiště proběhla ve skupinách po odlišných trasách, i odbavení se zdařilo přes přítomnost mnoha německých agentů na letišti. Večerní let byl provázen bouřkou, nicméně dobře dopadl. Letěli nad Německem, mezipřistání bylo v Amsterodamu. Na anglickou půdu přistáli ještě před půlnocí na civilním letišti v Croydonu. Bylo to jen několik hodin poté, kdy 15. března 1939 přišel šéf Abwehru Wilhelm Canaris do budovy hlavního štábu, kde nově příchozím očekávající štábní kapitán František Fárek sdělil, že jimi požadované materiály byly zničeny.
V období, kdy byl Německem 15. března 1939 pohlcen zbytek Čech a Moravy a stal se Protektorátem pod správou protektora von Neuratha, osobního představitele Adolfa Hitlera, dlel Edvard Beneš v Chicagu ve funkci profesora sociologie na tamní univerzitě. Na okupaci neprodleně zareagoval. Prohlásil, že První Československá republika znovu zákonně existuje a že její území je okupováno nepřítelem. Za cíl si dal ustavit v cizině československou, politickou a vojenskou organizaci s vedením a ústředím v Londýně. Plukovník Moravec mu okamžitě napsal dopis o příjezdu jeho skupiny zpravodajských důstojníků do Londýna a vyjádřil v něm připravenost být mu k dispozici jako logickému veliteli budoucího osvobozujícího hnutí. Z Benešovy odpovědi vyplývalo jeho uspokojení, že se Moravcova skupina dostala za hranice a oznámil, že do Londýna přijede v červenci 1939. Očekávaného respektu se prezidentu Benešovi z britské strany dostalo až po ustavení československého výboru, jemuž stál v čele. Britská vláda též výbor uznala jako prozatímní československou vládu v exilu.
Malý dodatek z období po únoru 1948: Přerovan Zdeněk Lukaštík byl na konci března 1948 ve skupině, která úspěšně převedla tehdy už generála Františka Moravce do jeho třetího exilu. Sám si brzy na to po svém zatčení a odsouzení odpykal mnoho let v komunistickém vězení. O této své příhodě zanechal písemnou vzpomínku, která se až nedávno stalo známou i pro dnes žijící členy širší Moravcovy rodiny.
(Čerpáno z knihy Františka Moravce "Špión jemuž nevěřili")

Nestavěli jsme kolaborantské legie

10. března 2017 v 17:56 | Přemysl Votava

Čechoslováci v bitvě u Sokolova


Umírají poslední pamětníci mnichovské zrady i následné německé okupace v březnu 1939, umírají poslední váleční hrdinové. Od konce 2.světové války uplynulo více než 70let. Často zapomínáme, že po dnech zrady a ponížení, přišly dny obětí, statečnosti a následného vítězství. Po slzách smutku, beznaděje, přišly slzy radosti i vděku. Dnes na mnohé oběti a hrdiny druhé světové války často zapomínáme. Zcela neprávem….
Na rozdíl od jiných evropských států a národů, jsme nestavěli kolaborantské legie, nezúčastnili jsme se hitlerovského válečné tažení. Právě naopak, se zbraní v ruce jsme bojovali proti fašismu, ve Španělsku, v Africe u Tobruku, nad Británií, v SSSR, ….ale i v domácím odboji….

Zejména proto si v těchto dnech si připomínáme 74. výročí bitvy u ukrajinského Sokolova, nedaleko Charkova. Druhá světová válka v té době vrcholila. Hlavním bojištěm v Evropě byla zejména východní fronta a právě zde, 8. března roku 1943, vojáci Československého polního praporu v SSSR, svedli svůj první boj proti německým okupantům.
V bitvě u Sokolova naši vojáci, pod velením npor. Otakara Jaroše, odolávali německé přesile a útoku nacistických tanků. Svůj úkol splnili a útok nepřítele zastavili. Jejich statečné bojové vystoupení i dnes vzbuzuje obdiv a pocit úcty. Padl velitel roty npor. Otakar Jaroš a dalších 85 našich vojáků. Nadporučík Otakar Jaroš se stal nositelem nejvyššího sovětského vyznamenání, titul Hrdina SSSR obdržel, jako první cizinec. Bitva u Sokolova podpořila všechny domácí odbojové složky, ale byla významná i pro budoucí obnovu republiky.

Československá vojenská jednotka na východní frontě nabývala na významu. Z praporu se stala brigádou a nakonec i armádním sborem, který se podílel na osvobození Kyjeva, Bílé Cerekve a následně se 6.října 1944 vstoupil na území republiky a podílel se na jejím osvobození.

Boj Čechoslováků u Sokolova je nutno si i dnes připomínat. V médiích je snižováno naše národní vědomí a národní hrdost. Dnešní noví vykladači dějin, chtějí překreslit dějiny II.světové války. Z viníků války udělat oběti. Chtějí nechat zapomenout na její hrůzy, snížit hrdinství vojáků Rudé armády. V Československu našlo svůj hrob přes 130.000 sovětských vojáků.
V nadcházejících dnech si také budeme připomínat 15. březen 1939, kdy došlo k obsazení pomnichovského Československa. Naši hrdinové od Sokolova napravovali před 74 lety politiku usmiřování či naivity Anglie a Francie vůči Hitlerovi v Mnichově. Ani na to dnes nezapomínáme.

Přemysl Votava

(NS-LEV21)

Podnikatel s velkým P

9. března 2017 v 12:02 | převzato z EURO portálu |  Jiní autoři

Andreji Babišovi doporučuje bojovat o co nejrychlejší zavedení eura

Dnes dopoledne jsem na Radiožurnálu poslouchal rozhovor s Daliborem Dědkem. Jeho obsah se částečně překrýval s níže převzatým záznamem obdobného dřívějšího rozhovoru. Velice si líbilo ho posloiuchat. Zdůraznil též výhodu malých českých samostatných firem, kteé mají jednu přednost: pružnost. Ta chybí integrovaným kolosům na Západě, z nichž některé působí stejně těžkopádně i u nás. JS

Dalibor Dědek: Jablotron klidně nabere víc imigrantů, ale bude problém je sehnat

21. února 2016, 06:50 - Petr Weikert
Dalibor Dědek
Tichý miliardář Dalibor Dědek o sobě s úlevou říká, že je poloviční důchodce. Přesto jeho Jablotron nepůsobí dojmem dožívající firmy. Společnost pořizuje nové akvizice, představuje novinky, jako je stolní smartphone, a bude otevírat střední odbornou školu. Zúžit Dědka jen na figuru úspěšného podnikatele ale nestačí. Čerstvý držitel státní medaile Za zásluhy také otevřel domov důchodců a pozval do Jablotronu uprchlíky ze Sýrie.

Jablotron v poslední době koupil 45 procent společnosti eMan, která vyvíjí mobilní aplikace. Co si od té akvizice slibujete?

Rádi bychom se dál rozvíjeli v oboru zvaném internet věcí. A k tomu mobilní aplikace bezpodmínečně potřebujeme. Je pro nás klíčové, aby věci, například v domácnosti, mohly komunikovat se zákazníkem.

Takže máte na mysli takzvanou chytrou domácnost, tedy dálkově ovládané spotřebiče?

To ano, ale v dnešní době si nemyslím, že je dobré pitvat se v tisících detailů. Řeknu to asi takhle. Kdo si koupil mikrovlnnou troubu s více než dvěma tlačítky, tak udělal hloupý krok a naletěl módní vlně. Stačí přece jen navolit výkon a čas.

A jakou mikrovlnnou troubu máte vy?

Přesně tu s dvěma knoflíky. Koupil jsem ji už před časem a společnost Mora je myslím vyrábí dodnes.

Jablotron vyrábí všechno možné od oběhových čerpadel přes zdravotní alarmy pro kojence až po zabezpečení a monitoring aut a stolní smartphone. Není to na jednu firmu až moc?

Nechtěl bych dělat ve firmě, která by vyráběla jeden jediný produkt. Pro nás je sice klíčová produkce zabezpečovacího zařízení, ale podstatné je se rozkročit a vyrábět i návazné věci. Lépe se tak odolává výkyvům na trhu a kdoví, třeba přitom vymyslíme něco, co bude tahounem v příštích letech. Koneckonců i kvůli tomu širokému portfoliu jsme přešli na koncept holdingu.

Když se podíváme na čísla, jak důležitá jsou pro Jablotron zabezpečovací zařízení?

Za uplynulý rok odhadujeme obrat 2,6 miliardy korun. A zhruba 1,6 miliardy z toho tvoří zabezpečovací zařízení. Je to tedy podstatná část.


Jak vlastně vznikl nápad na stolní smartphone?

Kdysi si nás na veletrhu všimla televize CNN a za týden snad dvacetkrát odvysílala spot o našem stolním mobilu pro seniory. Brali to spíš jako srandu. Reportáž ale vzbudila ve světě obrovský zájem. Telefony vyrábíme dodnes. Samozřejmě jdeme s dobou a náš dnešní velký stolní mobil je něco mezi pohodlným tabletem a telefonem.

Vy sám také přicházíte s novými nápady?

Ano, snažím se. Většinou všechno konzultujeme v kolektivu a pro to dobré se rozhodneme.

Odmítli kolegové někdy váš nápad?

Několikrát se mi to stalo. Zpětně musím uznat, že pokaždé měli kolegové pravdu. A je dobře, že se mi nebojí oponovat. Musejí mít vlastní názor, a ne jen odkývat, co řekne šéf.

V říjnu jste dostal medaili Za zásluhy z rukou prezidenta Miloše Zemana. Jaké to bylo, když vám deset dní předem z Hradu zavolali a oznámili tuhle zprávu?

Nepatřím k těm, kteří volili Miloše Zemana, a musím přiznat, že jsem měl v první chvíli dost smíšené pocity. Převážilo ale to, že mě chtěl pan prezident vyznamenat jako podnikatele, což má vlastně docela přesah. Víte, nejsou dávno doby, kdy slovo podnikatel bylo pomalu sprostým slovem. Znamenalo, že je někdo skoro jako zloděj a podvodník. Oproti tomu být politik značilo mít popularitu a úspěch. Pokud se dnes situace obrací a slovo podnikatel znamená, že se někdo stará o své okolí, tak tomu rád pomůžu.

Vy jste nepřemýšlel o vstupu do politiky?

Ne, nikdy. Nebavilo by mě to. Chci mít přímý vliv na to, co se děje, a pracovat, když se má. Dlouhé hodiny bojovat proti hloupým argumentům bych nezvládl. Proto se třeba divím panu Babišovi, že to vydržel.
Na Babišově místě bych bojoval o co nejrychlejší zavedení eura. Myslet si, že je správné stát mimo tak velký trh a mít v desetimilionové zemi své platidlo, je podle mě chyba

Andreje Babiše jste také před parlamentními volbami podpořil. Jak si podle vás vede?

Líbí se mi ten koncept, že by se stát mohl řídit jako firma. Ale na Andreji Babišovi nikdo nenechá nit suchou, každý se do něj kvůli něčemu hned pouští, a vlastně tak zaniká to, co je podstatné. Na politice se mi nelíbí, že se nedá vládnout s pečlivě vybraným týmem schopných lidí. Kdyby zaměstnance firmy poskládaly volby, tak okamžitě zkrachuje. Se špatným týmem kolem sebe se většina času zmaří v nesmyslných tahanicích. Tohle Andreji Babišovi nezávidím.

O co byste bojoval vy, kdybyste byl ministrem financí?

Asi o co nejrychlejší zavedení eura. Pokud mohu mluvit za nás, velice by nám to pomohlo. Všechny reporty stejně děláme v eurech, vyvážíme v eurech, přepočítáváme ceny. Myslet si, že je správné stát mimo tak velký trh a mít v desetimilionové zemi své platidlo, je podle mě chyba.

Dostal jste nabídku jít do politiky?

To ano a vždycky jsem ji odmítl z těch důvodů, které jsem vám říkal.

Oslovilo vás hnutí ANO?

Ano, i je jsem zklamal. Raději řeším věci přímočaře, a to v politice nejde.

Medaili od prezidenta republiky jste ale nezískal jen proto, že jste podnikatel. Prezident určitě přihlédl i k vaší společenské roli. Opravil jste Prezidentskou chatu v Jizerských horách, podporujete nemocnici, otevřel jste domov důchodců, zrenovoval kostel v Hejnicích, nakoupil louky v Jizerských horách kvůli ochraně přírody a udělal spoustu dalších věcí. Podle čeho si tyhle projekty vybíráte?

Když jsem v roce 1994 vyhrál titul Podnikatel roku, mělo to jen jeden velký výsledek - hromadu dopisů se žádostmi o sponzoring. Některé byly vyloženě mimo, nad jinými jsme přemýšleli. Už tenkrát v devadesátých letech jsme si proto museli říci, co budeme podporovat. Je to tedy zdravotnictví, školství a věda. K tomu pak přibudou nárazové věci. Třeba jsem tady z okna viděl, jak auto přejelo tatínka s kočárkem. Člověka pak hned napadne, že by bylo dobré nasvítit přechody. Nebo jsem přišel na Prezidentskou chatu, objednal si boršč a oni řekli, že není a už nikdy nebude. Proto jsem si vzal do hlavy, že to tak nenechám.
Jsme velká firma, a když někoho potřebuji, vždycky ho dokážu najít. Je třeba ale přiznat, že s technickými profesemi je to těžké

A v září otevřený domov důchodců specializovaný na lidi trpící Alzheimerovou chorobou?

Chtěli jsme tak trochu dokázat státu, že obdobné zařízení může fungovat bez dotací, když se vybere dobrý provozovatel. A po pár měsících to vypadá, že jsme měli pravdu, že se to povedlo. Hlavní důvod byl ale ten, že společnost obecně stárne. Prodlužuje se díky vědě sice věk obyvatel, ale s kvalitou života už je to horší. Jednou bohužel přijde doba, kdy se o rodiče nemůžete starat čtyřiadvacet hodin denně odbornou péčí. Takových životních příběhů bude bohužel přibývat. Proto jsme chtěli dát ostatním podnikatelům signál, že není fér nechat péči o generaci našich rodičů na státě.

Také otevíráte vlastní školu. To už ale řešíte trochu i svůj problém s nedostatkem pracovních sil, ne?

To bych neřekl. Jsme velká firma, a když někoho potřebuji, vždycky ho dokážu najít. Je třeba ale přiznat, že s technickými profesemi je to těžké. Škola nebude sloužit jen Jablotronu, ani bychom všechny absolventy nedokázali zaměstnat, je to zejména přínos pro region. I kolegové z vedení jiných firem to velmi přivítali.

Přemýšleli jste o tom, převzít záštitu nad obory v některé stávající škole, nakonec budete stavět vlastní střední odbornou školu. Proč?

Nedokázali jsme se dohodnout. Paní ředitelka měla trochu pocit, že jí chceme vzít její dítě. Nakonec mohu říci, že si myslím, že je lépe postavit školu novou než převzít mlýn i s čerty. Máme podporu kraje, a navíc přestal platit stop stav pro zakládání soukromých škol s technickým zaměřením. Podle mě je zdravé přímé propojení průmyslu a technického školství. Stačí si jen připomenout věhlas Baťových škol. Nejde nám o rychlost, o překotné otevření školy. Vše se musí důkladně připravit a otevření vidím v horizontu nejméně dvou let.

Na pracovní síly jsem se ptal i proto, že zástupci byznysu ohlásili, že mají pro uprchlíky tisíce volných pozic. Jak jste na tom vy?

Uprchlická vlna už v Evropě je a musíme se jí přizpůsobit. Já jsem podal žádost a máme tu jednu syrskou rodinu. Pán u nás pracuje zatím v dělnické pozici, ač je vysokoškolským profesorem. Učí se ale rychle česky a existuje slušná šance, že to dotáhne podstatně výš. A to je přesně to, čeho bychom se neměli vzdát - vybírat si ty, které potřebujeme.

Plánujete přijmout takových lidí víc?

Ano, ale bohužel stávající procedury v přijímání uprchlíků tomu brání. Vytváření ghett, kde lidé nemají co dělat, je velká chyba.

Co budete jednou dělat vy, až odejdete do důchodu?

Dvacetiprocentní důchodce jsem už teď. Před několika lety jsem si naordinoval volné středy. Nicméně nemyslím si, že bych byl jednou ten, kdo sedí se založenýma rukama. Věnuji se třeba vnukům, a to je super aktivita i relax. A když jsem v kanceláři, snažím se konzultovat s těmi, kdo dnes firmu řídí, další vize a být jim takovou vrbou, která je vyslechne. Dobrá firma nemůže záviset na jediném člověku. Je to vlastně zapálená pochodeň, kterou ti, co ji nesou, musejí stále předávat dál.

Tedy došlo k převodu vašeho podílu?

Značnou část podílu jsem opčním programem převedl na lidi, kteří firmu řídí nebo v ní zastávají klíčové role. A osvědčuje se to. Ten, kdo pracuje na svém, má větší odpovědnost. Na vrcholné úrovni dnes vlastním šedesát procent skupiny firem Jablotron.
Dalibor Dědek (58)
Vyučil se elektrikářem ve Sklostroji Turnov, maturoval na SPŠE v Jičíně. Vystudoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT, promoval v roce 1983. V letech 1983 až 1990 pracoval v závodě Liaz Jablonec jako vývojový inženýr. V roce 1990 založil Jablotron. V roce 1994 vyhrál titul Podnikatel roku. Má dceru Terezu a syna Jana. Má rád hudbu, jízdu na kole a koloběžce a filmy Zdeňka Svěráka.