Červen 2017

Zahraniční dluh vzrostl o bilion

27. června 2017 v 14:49 | Vladislav Svoboda na blogu iDnes |  Jiní autoři

Koho volit?

27. 06. 2017 12:11:00
Přes propagandu vlády a bývalého ministra financí Andreje Babiše, jak je na tom naše republika báječně, neúprosná statistika hovoří o něčem jiném. Zahraniční dluh České republiky neúprosně stoupá do stále vyšších výšin.
Jen za první čtvrtletí letošního roku stoupl o 1,128 bilionu korun na neuvěřitelných 4, 656 bilionu korun. Podle hlavního ekonoma společnosti Cyrrus Lukáše Kovandy se poprvé v novodobé historii zahraniční zadlužení, které roste nepřetržitě od posledního kvartálu roku 2002, se přiblížilo k úrovni sto procent hrubého domácího produktu. Přitom se v uplynulých letech pohyboval v rozmezí od šedesáti do pětasedmdesáti procent HDP.
Za růstem stojí vyšší zadlužení bank a vlády související s nákupy dluhopisů zahraničními investory. Podle ministra financí Ivana Pilného (ANO) je výrazný růst dluhu jen dočasný a nebude mít dopad na veřejné finance. "Domnívám se a byl jsem spolupracovníky ujištěn, že ve třetím čtvrtletí nebude již státní dluh narůstat, ale měl by být dokonce nižší."
Když se podíváme na průběh zahraničního dluhu České republiky od posledních voleb, činil dluh v roce 2013 2,73 bilionu korun. V roce 2014 3,02 bilionu korun. V roce 2015 3,20 bilionu korun. V roce 2016 3, 53 bilionu korun a k 1.4. 2017 4,65 bilionu korun: Je jasné že i přes jeho rychlé snížení koncem roku, se dá říci, že za vychvalované současné vlády (vychvalují se především oni sami) se jim podařilo náš stát zadlužit minimálně o jeden bilion (jeden roční rozpočet), což v době velmi slušného hospodářského růstu je zločin.
Přes ujišťování nového ministra financí si nejsem jist tím, že se dluh rychle sníží. Stačí se podívat na předvolební sliby některých politických stran. Nejvíc v předvolební slibech vyniká ČSSD, která má smrtelný strach z pádu do nicoty. Slibuje zdanění pro bohaté, aby měla na rozdávání. Slibuje jízdné ve vlaku a autobusu pro děti a penzisty zdarma. Zvýšení rodičovského na 300 tisíc. Daňové zvýhodnění na úhradu nákladů na cestovné. Platba nemocenského od prvního dne (to budou někteří spoluobčané radostí bez sebe). Všichni zaměstnanci budou mít nárok na pětitýdenní dovolenou a průměrný plat do čtyř let by měl být 40 tisíc korun (jak chtějí donutit firmy k tomuto kroku je záhada), a plat učitele by měl mít do čtyř let hodnotu 130% průměrného platu. A k tomu chtějí 98% lidí snížit daně. Jen naivové se může domnívat, že zdaněním velkých korporací či bank, se jim podaří na své sliby získat dostatečné množství peněz. Takže je víc než jasné; aby své sliby mohli splnit, museli by zadlužit stát.
ODS, která s ČSSD nese hlavní podíl na marasmu devadesátých let a na zadlužení státu, nám taky slibuje zvyšování platů (Ach jo, chudáci firmy), snižování daní a zrušení EET. Zelení slibují, že odpustí všem dluhy. Co na to říkají banky se asi nedozvíme. Hnutí jednoho muže - Ano, nám slibuje snížení daní, provede některé výjimky ze své vlajkové lodi - EETa všem zaměstnancům chce přidat 500 korun. To už zavání řeckým placením zaměstnancům za to, že vůbec přijdou do práce. KDU-ČSL bude všemožně podporovat rodiny. Tím potěší některé naše spoluobčany, kteří si z dělaní dětí udělali velmi slušnou živnost. A tím rozšíří vrstvu těch, kterým slovo práce zní jako sprostá nadávka. Okamurova SPD nám slibuje zavedení přímé demokracie, takže můžeme očekávat, že se ureferendujem v hodnotě několika desítek miliard korun. TOP 09 jde na to z druhé strany. Chce snížit dávky, zrušit porodné, snížit platy úředníkům (aspoň budou dělníci do průmyslu?). Tím míní snížit zadlužení, ale podle mě spíše nas.at většinu občanů.
Jedno se zdá jisté, že se naše politické strany snaží za každou cenu dostat Českou republiku na cestu Řecka, kde se strany tak vzájemně trumfovaly sliby, až se uslibovaly k bankrotu.
Blížící volby ve mně vyvolávají velké dilema, protože po roce 1989 jsem vždy chodil k volbám (kromě druhé kola prezidentských voleb) a nyní stojím před kardinální otázkou: Koho volit, když chci volit?

K Zemanově doporučení referenda o EU

23. června 2017 v 18:59 | Julie Hrstková na ihned.cz |  Jiní autoři

Co včechno ten spolek dělá špatně?

Hazardérské úvahy o referendu k EU

Julie Hrstková - komentátorka HN
23. 6. 2017 00:00 (aktualizováno 07:50)
Názory 15
reklama
  • Zeman by o setrvání České republiky v Evropské unii nechal hlasovat v referendu.
  • Lidové hlasování v době, kdy pouze třetina obyvatel vnímá členství v unii výhradně pozitivně, by přineslo očekávatelný výsledek.
  • Czexit by ovšem znamenal podstatně větší problémy než jen současný pocit znechucení, který má z Bruselu část populace.
Julie Hrstková.
Julie Hrstková.
autor: HN - Matej Slávik
Prezident Miloš Zeman opět zopakoval svoji oblíbenou tezi, a to, že by o setrvání České republiky v Evropské unii nechal hlasovat lid v referendu. On sám, jak již poněkolikáté potvrdil, by hlasoval pro unii, nicméně jedním dechem dodal, co všechno tento spolek dělá špatně − plete se nám do života, chtěl by nám poslat imigranty, kteří by narušovali naši kulturu pojídání, a navíc trvá na nesmyslné zelené energii, která všechno prodražuje. O zákazu kouření ani nemluvě.
ZEMAN: O SETRVÁNÍ V EU BY MĚLO ROZHODNOUT REFERENDUM
Referendum v době, kdy pouze 33 procent obyvatel vnímá členství v unii výhradně pozitivně, by přineslo očekávatelný výsledek. Protože lidé si dobře pamatují debaty o ohnutých banánech, křivých mrkvích nebo zákaz výkonných vysavačů, ale třeba to, že díky unii je v Evropě docela dlouho mír a klid, považují všichni za samozřejmost. Odchod z unie prezentují tuzemští euroskeptici jako záležitost několika dnů − prostě rozvážeme všechny dohody a bude líp. Můžeme si pak dělat, co chceme, nemusíme sledovat evropské zákony a trh bezesporu zůstane otevřený, protože co by si unie bez českých skvělých výrobků počala.
Nutno dodat, že unijní představitelé se na špatném vnímání notně podepsali. Pokud chce Evropský parlament přesvědčit obyvatele o výhodách unie tím, že udělá reklamní kampaň, v níž vysvětlí, co všechno se za evropské peníze postavilo, rozpad si zaslouží. Je to podobné, jako když se nedávno Evropská komise snažila vytvořit nápady, kterak zlepšit vnímání unie mezi obyvateli. Jedním z nich bylo zavedení unijního dne odpadků, který měl občany přesvědčit, aby neplýtvali. Všechny tyto PR akce za mnoho milionů eur nutně působí na obyvatele záporně. Stejně jako plánovaná reklamní akce, která by měla přiblížit občanům evropské projekty. Jenže budou tam železniční koridory, nebo dvojí dotace na dánskou sjezdovku s převýšením jeden metr, či české cyklostezky za cenu šestiproudé dálnice?
Unie se skutečně neumí prodat a další marketingová kampaň to nespraví. Současně platí, že věnuje mnoho energie nesmyslům, přičemž ty skutečně zásadní věci zůstávají ke škodě všech skryté. Referendum o setrvání v unii by ale zemi rozdělilo obdobně jako třeba přímá volba prezidenta. Pokud nesouhlasíme s někým, kdo je na Hradě, je to s ohledem na reálné pravomoci (byť pod vedením Miloše Zemana hodně inovované) přežitelné. Czexit by si ovšem vyžádal podstatně větší náklady než jen pocity znechucení u části populace.

K výročí tragédie na Švédských šancích u Přerova

19. června 2017 v 22:08 | Jan Šinágl na svém webu |  Aktuality

"Spravedlnost je vlak, který má, bohužel vždycky zpoždění"… Marina Ivanova CvetajováPrerov 3 napis D a CZ 180617

V noci od 1:00 hod. 19.června 1945, kulkou do týlu povraždili čs. vojáci 265 nevinných lidí včetně žen a dětí. Stříleli děti v náručí matek. Historici jejich nelidský čin řadí mezi nejhorší případy msty na německy mluvícím obyvatelstvu v poválečném Československu. Širší veřejnost se o něm dozvěděla až po roce 1989. Ostatky téměř 200 žen a dětí byly loni nalezeny na olomouckém hřbitově. Na společné místo k ostatkům mužů byly umístěny po 72 letech letos na konci května. Akci zorganizoval důstojník Karol Pazúr. Skončil před soudem. Po roce jej Klement Gottwald amnestoval. V pozadí byly Pazúrovy vazby na komunistické představitele. Pazúr sloužil v Hlinkových gardách a jeho bratr u zbraní SS. Hrůzným činem v Přerově chtěl svoji minulost zastřít. Soudce skončil v komunistickém kriminále a hromadný vrah se stal předsedou Svazu protifašistických bojovníků na Slovensku. Zemřel jako alkoholik… Níže můžete shlédnout průběh pietních aktů na přerovském hřbitově a na Švédských šancích. ČT byla na místě. Mezi 27 zprávami v hlavních zprávách dne UDÁLOSTI se místo nenašlo, přednost dostalo i kroužkování ptáků… Na ČT24 byla krátká reportáž - po pietním aktu - reportérka opomněla připomenout účast zástupce ambasády SRN v Praze. Před týdnem, 10.června, při 75.výročí tragédie v Lidic ČT vysílala přímo. Politiků se do Lidic dostavilo nepočítaně, pronášeli projevy… Zesnulý Helmut Kohl navštívil Lidice v lednu 1988 jako první německý kancléř, ale ČTK z toho nemá žádnou fotografii (LN 19.6.2017 - Zbyněk Petráček "O lídrovi, jenž měl raději ryzlink než média"). Naši politici Helmuta Kohla oceňují, ale odvahu přijít uctít památku nevinných mají jen v Lidicích. Na Švédských šancích je neuvidíte, natož presidenta Miloše Zemana. Ten uznává jen Lidice, Terezín a nově Klub českého pohraničí
Odkaz na videa zoficiálních vzpomínek na Městském hřbitově v Přerově a na Švédských šancích:


https://youtu.be/lGDMK2yABvI

https://youtu.be/KnYF33wReMQ

Prerov 2 napis D 180617
Opět se dostavili zástupci karpatských Němců z Dobšiné a paní Mária Pafčugová, která přišla o 25 příbuzných… Chtěl jsem s ní natočit rozhovor, stejně jako ČT, bohuželPrerov 4 oba nahrobky 180617musela odmítnou. Spěchala za svým manželem čekajícím v autě, opět na něho dolehly vzpomínky…
Vedení KPV Přerov se tentokrát nedostavilo, aby se poklonili památce obětí a položili věnec. Na webu www.vladimirhucin.cz ani zmínka…
Přivezl jsem stejný plakát jaký jsem ukazoval návštěvníkům Lidic dne 10.června při 75.výročí tragédie. Tentokrát ho za mne držel ing. Stanislav Vrbík ze Zlína. Na konci pietního aktu na Švédských šancích jej položil mezi věnce a květiny. Společné utrpení nevinných obětí z Lidic a Švédských šancí bylo symbolicky propojeno. Kruh se uzavřel. Nyní odpočívají společně ve své nevinně. Všechny oběti jsou našimi společnými mučedníky a našim svědomým a MEMENTEM MORI.



Jan Šinágl, 19.6.2017
* * *
Prerov 5 obeti 180617
Prerov 6 obeti 180617Prerov 7 svicky 180617




Jak pohlídat archivaci dokladů o mzdách?

15. června 2017 v 11:47 | Petr Hannig na blogu iDnes |  Jiní autoři

Minimální důchod po vzoru minimální mzdy

9. 06. 2017 Petr Hannig

Petr Hannig

Setkal jsem se se živnostníkem, který si poctivě platí sociální a zdravotní pojištění od prvopočátku nové doby a přesto mu vypočítali důchod 5200,- Kč. Jak je to možné?
Nenašlo se totiž z doby před převratem 10 let zaměstnání u podniku, který už neexistuje a i když onomu člověku dosvědčili lidé, kteří s ním v tom podniku pracovali, že tam skutečně pracoval, tak problém je v tom, že se nedochovaly doklady o mzdách. Takže tento velmi tvrdě pracující člověk za 10 let někdy před převratem vydělal 0.
Když jsem se na to ptal jedné odbornice na důchody, tak mi řekla, že takových příkladů je víc, a to ještě jsme v době, kdy relativně z doby před Listopadem měly podniky tyto věci v pořádku. S hrůzou však hledí do doby, až budou chodit do důchodu ročníky, které těžiště své pracovní činnosti měli po roce 1990, kdy firmy vznikaly a zanikaly jako na běžícím pásu a nikdo si nedělal hlavu s pečlivou evidencí.
Jeden velmi významný člověk mě přivedl na tuto následující myšlenku: Navrhujeme, aby u lidí, u nichž není možno dohledat některá léta, kdy za ně jejich zaměstnavatel platil či neplatil sociální pojištění, či podnik, ve kterém pracovali zkrachoval a nedochovaly se záležitosti spojené s placením sociálního a zdravotního pojištění, měli nárok na tzv minimální důchod. Samozřejmě jenom takoví lidé, kteří mají prokazatelně kladný vztah práci, práce se nikdy neštítili a nedá se u nich předvídat, že by lživě vypovídali o své zaměstnanecké minulosti.
Takový minimální důchod by byl o něco nižší než je minimální mzda. Já vím, že to vyvolá zase obrovské polemiky u těch diskutérů, co se na mé články vždy slétnout jako hejno komárů.
Ovšem, kdyby se vám tato situace stala a nebyla žádná možnost, jak z toho ven, tak byste asi tento návrh přijali. Mysleme vždy na jiné a ne jen na sebe. Někdy se člověk dostane do nezáviděníhodné situace zcela nezaviněně a je natolik hrdý, že nechce žádné almužny, jenom své právo.
Jezdím pod celé republice a bavím se s lidmi. Lidí s pozitivním přístupem k životu je v naší zemi opravdu hodně. Včera ráno (čtvrtek) jsem byl v Místku. Tam je vidět symbióza nového se starým. Staré náměstí s podloubím a za ním vykukují paneláky.
A když na náměstí hraje starý harmonikář Hospůdko známá, tak to dokonce připomíná starou a tehdy ještě bezpečnou Paříž. Tam by si člověk ovšem s klidem svou ranní kávu a originální punčovou roládu s takovou chutí a bezstarostností dnes asi sotva dal, nehledě na to, že Francouzi tak dobré zákusky jako my ani zdaleka nedovedou vyrobit.

Státníci v Astaně

10. června 2017 v 15:53 | today.kz |  Aktuality

Путин и Земан прибыли в Астану

Фотография - Путин и Земан прибыли в Астану
Фото: sputnik.ru
Ранее в МИД Казахстана сообщали, что в церемонии открытия выставки EXPO ожидается участие 17 глав государств и правительств.
8 июня 2017 19:27 1156 0

Ke 133. narozeninám Edvarda Beneše

9. června 2017 v 11:18 | Václav Klaus na svém webu |  Jiní autoři

Vystoupení na Vzpomínkovém večeru o Edvardu Benešovi pro Český svaz bojovníků za svobodu

Vážený pane předsedo, dámy a pánové,
děkuji za pozvání na dnešní večer. Opravdu si ho vážím. Rád vzpomínám i na Vámi organizovaný loňský 28. říjen na Vítkově. Moc přeji Vašemu svazu, aby i nadále úspěšně pokračoval ve svém velmi specifickém poslání - připomínáním minulosti bojovat za dnešní svobodu.
K dnešnímu setkání jste vybrali dvě důležitá výročí, vzpomínku na narození prezidenta Edvarda Beneše a připomenutí atentátu na Heydricha. Dovolte mi k oběma těmto tématům říci pár slov.
O prezidentu Edvardu Benešovi, jehož 133. výročí narození nastane za tři dny, v neděli 28. května, už bylo řečeno téměř všechno, ale přesto si v názorech na něj s mnohými nerozumíme. Pro mne byl Edvard Beneš klíčovou osobností našich moderních dějin. Dovolím si to říci ještě silněji: spor o jeho politiku, dílo a odkaz je sporem o státnost, suverenitu a svobodu našeho národa. Vím dobře, že by to někteří naši spoluobčané takto jednoznačně neřekli, ale předpokládám, že Vy ano.
V našem institutu jsme před rokem vydali sborník s názvem Edvard Beneš: 80 let od volby prezidentem, ve kterém jsme se pokusili vyslovit se k tomu podrobněji. Přinesl jsem Vám jako dárek 50 exemplářů tohoto sborníku.
Je třeba, abychom byli konzistentní. Nemohu se smířit s tím, jak nekriticky je u nás v polistopadové éře adorován prezident Masaryk a s jak přísnou kritikou až nenávistí je napadán odkaz jeho spolubojovníka a nástupce prezidenta Beneše. Je to zlé, mylné, zavádějící, nedůstojné. Je to - bohužel - typicky české.
Byl to Beneš, kdo velmi nesamozřejmou Masarykovu ideu české (tehdy československé) samostatnosti v roce 1919 prosadil na Pařížské mírové konferenci. Byl to Beneš, kdo ji jako ministr zahraničí fakticky uváděl v život. Byl to on, kdo byl v polovině 30. let jako hlava státu konfrontován s důsledky závažných slabin vnitřního uspořádání a mezinárodního postavení tzv. První republiky, které nebyly nové. Byly zřejmé od prvních chvil samostatného Československa. Byl to on, kdo - přes všechny obtíže a složitosti, které nastaly během druhé světové války a v průběhu následného poválečného vývoje - dokázal zajistit existenci českého národního státu v jeho historických hranicích. Naši nepřátelé mu to nikdy neodpustili.
Stále se opakující sny o tom, co by bylo, kdyby se Beneš zachoval jinak - s nevysloveným dodatkem, že my všichni ostatní bychom se mohli chovat tak, jak jsme se chovali - jsou dětinské. Jsou navíc zcela ahistorické. Naše opakovaně vznikající selhání nelze svádět na Beneše. I tzv. Druhá republika už probíhala bez něho a na své tehdejší jednání nemůžeme být pyšní. Pláč koruny české Václava Černého nám to připomněl zcela jasně. A nejen to. Naše geografické postavení ve střední Evropě, naše relativní početní slabost, naše tehdejší vnitřní rozpolcenost - jak česko-slovenská, tak česko-německá - byly a zůstávají dodnes realitou. Proto nelze současně vzývat Masaryka a zatracovat Beneše.
V těchto dnech si připomínáme i 75. výročí nejvýznamnější odbojové akce proti nacistické okupaci na našem území - atentátu na Heydricha. Tento příklad bojového hrdinství, vlastenectví a odvahy, v tehdejší Evropě mimořádný, je rovněž spojen se jménem prezidenta Beneše, který o akci našich parašutistů rozhodl.
Byl si vědom toho, že Reinhardu Heydrichovi v uskutečňování německých plánů náleželo významné místo. Atentát na něho ukázal světu - a to v době, kdy Němci na frontách v celé Evropě stále ještě vítězili -, že i špičky nacistického režimu budou potrestány a že se Češi s okupací své vlasti nesmířili.
Pro Edvarda Beneše bylo rozhodnutí o atentátu velmi těžké. Věděl, že jsou mnohá pro i proti. Atentát měl nesporný pozitivní efekt, ale jeho cena se ukázala být díky brutalitě německých okupantů vysoká. Nezkoušejme to hodnotit dnes s výhodou odstupu 75 let. Nemáme na to nárok. Nebyli jsme u toho.
Pokoušejme se o něco jiného. Dívejme se dopředu. Všímejme si, že se z nacistických zločinů jejich neustálým politicky korektním omíláním téměř vytratil jejich skutečný obsah. Nepřetržitě opakovanými televizními kvazi-dokumenty skuteční pachatelé těchto zločinů kamsi zmizeli, zbyl pouze všudypřítomný Hitler, který jakoby sňal všechny hříchy Německa a Němců. To nesmíme dopustit. Příčin bylo daleko více, a proto je i poučení z tohoto období daleko větší.
Trivializací a nadměrnou personifikací dějin se často ztrácí jejich podstata. Zapomíná se, že konkrétní zločiny nacistů byly projevem a důsledkem jejich grandiózních - s plným rozmyslem dělaných a širokou podporu majících - plánů na přestavbu Evropy a světa: na změnu etnických poměrů na kontinentě, na vytvoření nové, sjednocené Evropy (pod německým vedením), na zkonstruování nového člověka, nového Evropana, atd. Nejen Židé, ale ani Češi a příslušníci mnoha dalších národů v těchto plánech neměli místo. Záměry tohoto typu jsou věčné a začínají být větším nebezpečím a větší hrozbou i pro dnešek než všechny bizarnosti nacistických pohlavárů. Neuchvacujme se proto výlučně nebo dominantně konkrétními osobami. Vždy jde o obecnější jevy. Osoby jsou zaměnitelné.
Dnes, s odstupem desítek let, se může současným generacím zdát, že atentát, heydrichiáda, okupace a válka jsou pouhými historickými příběhy o hrdinství a odvaze, něco na způsob akčních filmů, které s dnešní realitou nemají nic společného. Naši spoluobčané nechtějí vidět, že mnohé z představ, které vyvolaly minulé tragédie, ožívají i v současnosti a že jsou znovu ve hře - sice jinými prostředky a pod pozměněnými hesly. Ale neméně důkladně a neméně systematicky. A s obdobným cílem.
Znovu jde o "novou Evropu", o nového člověka, o odstranění národů (tentokrát pokud možno všech), o experimenty s lidmi a na lidech. Znovu se zastírají skutečné cíle, lže se a manipuluje. Budoucnost Evropy, jak ji známe a chceme zachovat, proto vůbec není zajištěna, stejně jako místo českého státu v ní. Znovu se vracejí dilemata, před nimiž stál prezident Beneš - jak zajistit existenci našeho státu a národa v podmínkách, které nejsou a nikdy nebudou příznivé.
Proto jsou pohled do historie, inspirace z ní čerpaná a příklad hrdinství a odvahy našich předků tak důležité i dnes. Jsem rád, že nám to Svaz bojovníků za svobodu trvale připomíná.
Václav Klaus, Český svaz bojovníků za svobodu, Staroměstská radnice, Brožíkova síň, Praha, 25. května 2017.
Publikováno v deníku Právo dne 27. května 2017.

Dvakrát o národnostech a národě

4. června 2017 v 22:56 | Jaroslav Krupka v Deníku.cz, P. Votava v PL |  Jiní autoři

Vyhánění lidí kvůli národnosti se nesmí opakovat, řekl Bělobrádek

Už nikdy se nesmí opakovat vyhánění lidí z jejich domovů jen proto, že jsou nějaké národnosti, náboženství nebo rasového původu, prohlásil český vicepremiér Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) na sudetoněmeckém sjezdu v bavorském Augsburgu. Uvedly to České noviny.
Český vicepremiér Pavel Bělobrádek a šéf Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt
Český vicepremiér Pavel Bělobrádek a šéf Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd PosseltFoto: ČTK/Weisser Martin
"Samozřejmě, že nesmíme zapomínat. Hlavně na časy násilí a brutality, před, při i po druhé světové válce. To se nesmí opakovat. Už nikdy se nesmějí vyhánět lidé ze svých domovů jen proto, že jsou nějaké národnosti, náboženství nebo rasového původu," řekl podle Českých novin Bělobrádek za potlesku zhruba 2000 přihlížejících.
Dále dodal, že se nepřijel omlouvat, ani usmiřovat, ale přijel na návštěvu k sousedům, na oslavu, kam byl pozván. Stal se zatím nejvýš postaveným českým politikem, který na sudetoněmeckém sjezdu vystoupil.
Ministr kultury Daniel Herman vystoupil 
jako historicky první člen české vlády na sudetoněmeckém sjezdu.
ČTĚTE TAKÉ:

Sobotka hájil Hermanovu účast na sudetoněmeckém sjezdu

Sudetské Němce Bělobrádek oslovil jako milé krajany. "Ano, krajané, protože význam slova krajané není pouze ve smyslu etnického původu, nýbrž ve smyslu lidí, kteří sdílejí lásku ke stejné zemi, její kultuře, její historii, její tradici," podotkl. Podle svých slov věří, že toto všechno Češi a sudetští Němci mají společné, i když mají odlišný jazyk.
Bělobrádek také uvedl, že by si přál, aby v budoucnu podobné návštěvy českých politiků nevyvolávaly v Česku žádnou pozornost, protože budou prostě normální. Nynější návštěvu Bělobrádka kritizovali komunisté a část ODS.
Bernd Posselt.
ČTĚTE TAKÉ:

Patron usmíření. 
Šéf sudetských krajanů slaví šedesátiny

Sudetoněmecký sjezd začal včera před 11. hodinou v prostorách augsburgských veletrhů za přítomnosti zhruba tisícovky hostů. Hlavní událostí prvního dne bylo předání nejvyššího sudetoněmeckého ocenění - Evropské ceny Karla IV. Převzal ji Volker Bouffier - ministerský předseda Hesenska, tedy spolkové země, která po druhé světové válce přijala po Bavorsku druhý nejvyšší počet sudetských Němců, kteří museli opustit Československo.

Zdroj: http://www.denik.cz/ze_sveta/vyhaneni-lidi-kvuli-narodnosti-se-nesmi-opakovat-tvrdi-belobradek.html?utm_source=newsletter&utm_medium=email&utm_campaign=newsletter




Národní socialisté:

Vraťme do Ústavy národ jako její státotvorný základ!

3. 6. 2017 20:19
Stanovisko Ústřední rady strany Národní socialisté k návrhu na doplnění Ústavy ČR o pojem národa.

Národní socialisté: Vraťme do Ústavy národ jako její státotvorný základ!
Foto: archiv
Popisek: Přemysl Votava, LEV 21

Prorektor Univerzity Karlovy a vedoucí katedry ústavního práva její Právnické fakulty prof. JUDr. Aleš Gerloch, CSc. navrhl v listopadu 2016, v rámci konference Pražského právnického podzimu, aby do Ústavy České republiky byl vložen článek tohoto znění: "Česká republika je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, kteří jsou s ním spjati."
My, národní socialisté, jako vlastenecká a státotvorná strana, se s tímto návrhem prof. Aleše Gerlocha jednoznačně ztotožňujeme. Je zřejmé, že po letošních volbách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nastane vhodná doba a příležitost doplnit a zpřesnit Ústavu ČR. Potřebu takového kroku ostatně dokládá i současná vládní a ústavní krize.
Vyzýváme proto všechny politické strany a hnutí, jejichž kandidáti se zúčastní voleb Poslanecké sněmovny, aby tento návrh na doplnění Ústavy ČR podpořili a po volbách jako demokraticky zvolení zástupci českého národa jej pomohli prosadit a schválit.
"Národ do Ústavy patří!"
Ústřední rada NÁR. SOC. dne 3. června 2017

K přijetí eura

2. června 2017 v 17:03 | Ivan Pilip na Hlídacím.Psu |  Jiní autoři

5. DÍL SÉRIE RIZIKO 21. STOLETÍ.

Eurozóna v důsledku krize dospívá a stává se skutečným středobodem Evropské unie. Pokud Česko nezareaguje přijetím eura, může přijít o nemálo peněz a také o šanci spolupodílet se na tvorbě zítřejší podoby společné Evropy. Podrobnosti diskutovali ekonom České spořitelny Petr Zahradník a exministr financí Ivan Pilip. Jako tradičně nabízíme hlavní teze doplňované o expertní hlasy.

Teze 1:

Eurozóna 2017 je v porovnání s eurozónou v roce 2007, co se obranných a záchranných mechanismů týče, mnohem robustnější. Výrazně zesílila evropská hospodářská správa, vznikl stabilizační mechanismus, který může pomoci problémovým členům měnové unie a tak dále. I přesto nelze vyloučit, že se eurozóna, nebo někteří její členové, dostane do problémů; pokud se ale něco podobného stane, bude to nejspíš způsobeno domácí politikou dané země, případně hlubokou, exogenní krizí (podobně jako tomu bylo v případě poslední krize). Díky tomu, že se nástroje prevence a pomoci rozšířily a zlepšily, se ale riziko, že se to stane, významně snížilo.

Komentáře

  1. Petr Gapko, Moneta Money Bank - 1.6.2017

    Eurozóna je v současné době stabilnější, než tomu bylo před pěti lety. To ale více kvůli světovému ekonomickému vývoji než kvůli zavedení vnitřních stabilizačních mechanismů. To, jestli mechanismy jsou schopny zafungovat, zjistíme, až přijde další krize, která by měla sílu respektive jednotnost eurozóny narušit. Nesmíme zapomínat, že zdaleka ne všichni členové eurozóny plní kritéria pro udržitelnost eura, což se rozhodně nezmění v blízké budoucnosti. Zdá se ale, že si celá Evropa prošla testem robustnosti, a že jednotlivé státy jsou odhodlány udělat maximum proto, aby zůstala soudržná. Toto myšlenkové nastavení je podle mého názoru daleko důležitější, než budování záchranných mechanismů.

Teze 2:

(Nejen) v důsledku krize se objevil plán na prohloubení a dokončení eurozóny do roku 2025, který počítá s finanční unií. Jeho součástí jsou i takové věci jako autonomní rozpočet pro devatenáct členských zemí a "ministr financí" eurozóny. To by pro Česko - třetí nejvyspělejší zemi z nečlenů - znamenalo konec nebo výrazné omezení koheze, zjednodušeně části peněz z Unie. Přitom už tak se po skončení stávajícího období v roce 2020 dá předpokládat výrazné snižování podílu pro Česko a další země v regionu, což je dáno celkovým objemem peněz, počtem zemí, výší příjmů a tak dále. Pokud se tak nic nezmění - nepřijmeme euro - budeme ekonomicky ztrácet.

Komentáře

  1. Helena Horská, Raiffeisenbank - 1.6.2017

    Sen o fungující eurozóně. Eurozóna sice postavila pár základních kamenů obranného valu proti případné další krizi (například Evropský stabilizační mechanismus), ale val není ještě zdaleka hotov. Ve valu je stále mnoho trhlin v podobě rozdílných názorů na potřebnou míru integrace. Zatímco "jih" v čele s Francií podporuje silnější integraci na úroveň fiskální unie a společného ministra financí, "sever" v čele s Německem se tomuto pevnějšímu svazku spíše brání. Ze zřejmého důvodu - obává se přerozdělování prostředků mezi chudším "jihem" a bohatším "severem," které doma u bohatších států nebude vítáno s nadšením. Mám obavu, že stávající vize jsou hezké, ale těžko realizovatelné v tak rozmanitém celku, jakým eurozóna je.

Teze 3:

Přijmout euro bychom teoreticky byli schopni v podstatě hned; nicméně nezdá se, že by se na tom (po volbách) začalo pracovat. Solidní hospodářská situace Česka přitom přímo vybízí k tomu vyjednat si z našeho pohledu výhodné podmínky podobné implicitnímu měnovému polštáři, který má od roku 1999 Německo. Navíc, eurozóna je z krize venku a vedou se diskuze o tom, jak bude vypadat. Česko by mělo být u toho, protože některé varianty jsou pro nás lepší, jiné horší a rozhodně to není tak, že bychom - jako člen - neměli možnost ovlivnit, co z toho se nakonec naplní. A do třetice, eurozóna bude jádrem EU a pokud v ní nebudeme, dostaneme se na periferii.

Přijmout Masarykovo: Na nás záleží, jaký budeme mít stát

1. června 2017 v 14:39 | Vlastimil Podracký na blogu i.dnes |  Jiní autoři

Je vůbec koho volit?

29. 05. 2017 13:30:00
Nejenom štvavé kampaně, ale i mnohem větší nebezpečí hrozí od politiků. Snůška nesmyslů a nebezpečných rozhodnutí nebyla zdaleka vyčerpána. Určitě je méně nebezpečná běžná korupce, než rozhodnutí jako je třeba solární tunel.
Bezvýchodnost starých politických stran
Současné velké politické strany obvykle postrádají komplexní pohled na státní a národní zájem. Nadčasová varianta, tedy zájem o zachování národaa státu do budoucnosti, obvykle není vůbec uváděna, často absentuje. To vše je následkem převažujícího individualistického a kosmopolititního myšlení. Obecně se dá říci, že se v kampaních především používá populismus a ideologie.
Socialisté sázejí na zájmy příjemců podpor a dávek a zájem nízkoplatových skupin. Protože v těchto skupinách převažují obvykle lidé s nižším politickým rozhledem, sází socialisté na hédonismus, tedy na nějaké materiální příjmy, obvykle na přímé přidělování. Ideově socialisté sledují "proletářský internacionalismus" v našem případě sní o socialistické Evropě, ve které bude kapitál pod dohledem, silně zdaněný, a sociální záležitosti budou společné, tedy shodné platy ve všech zemích, shodné důchody a sociální zabezpečení. K tomu je ovšem zapotřebí, aby byl jednotný evropský superstrát. Jejich nebezpečí je největší právě v tomto globalistickém idealismu, který je navíc vede k myšlence, že zadlužování státu nevadí. Příkladem je Řecko, které se silně zadlužilo a dnes je úplně na dně, přišlo o svoje přístavy, národní památky atd. V posledku to proletariátu neslouží, pouze roste počet proletářů. Musím ovšem říci, že naši sociální demokraté jsou v globalistickém přístupu zdrženliví. Socialisté jsou ideologicky napojeni na neomarxismus, to znamená, že jsou prvořadými apologety multikulturalismu, feminismu, humanrightismu atd. Naše sociální demokracie ovšem ví, že náš lid je konzervativní, proto neomarxistické ideály příliš nehlásá, ale jen upravuje cestičku soukromým organizacím tohoto druhu placeným převážně z EU nebo světovými oligarchy.
Komunisté jsou jakousi odnoží socialistů zaměřenou na svůj elektorát starých komunistů, oddaných minulému režimu a jejich odchovanců. S tím přichází politika, která docela výrazně k dnešku vůbec nepromlouvá a jen omílá jakousi "hlubokou solidaritu" k lidem na nejnižším sociálním stupni a vůbec kritikou typu: "podívejte, to přece za nás nebylo". Bohužel se nerozešli s totalitní minulostí a tak jako partneři jsou problematičtí a je těžko s nimi nějak počítat.
Křesťanští demokraté oslovují křesťanské věřící. Křesťanství je ovšem založeno na individuálním přístupu (aby byl člověk spasen) a není tedy politickou ideou. Proto také KDU se víceméně zúčastňuje politiky takovým způsobem, aby prosadila některé jednotlivé ideály, ale komplexní pohled na politiku není v popředí. Tato snaha politiku "ovlivňovat" nikoliv "dělat" je vede do vládních koalic celkem s libovolnou stranou.
Liberálové hlásají volný trh, privátní podniky a omezený stát. Jenže nežijeme v devatenáctém století, výrobky se musí kontrolovat - potraviny na zdraví škodlivé látky, průmyslové výrobky, zda jsou bezpečné a mají deklarovanou kvalitu. Životní prostředí určitě vyžaduje další kontroly a opatření. To nemluvím o zdravotnictví. To vše nemůže dělat nikdo jiný než stát. Daně se také musí vybírat, a jak vidíme, jsou s tím velké problémy. Globální volný trh naráží na mnoho problémů, především právě na kvalitu výrobků, na kontroly a na nevymahatelnost práva ve světovém prostoru. Otevřenost v pohybu lidí a peněz je spíše nebezpečná nejenom kvůli migraci, ale i pohybu podvodníků, špinavých peněz, teroristů a nezdaněných zisků utíkajících ze států, kdy byly vytvořeny, do jiných států nebo daňových rájů. Naši liberálové se rozdělují na globalistické (TOP) a národní (ODS, Svobodní); ti druzí mají představu, že otevřený mezinárodní obchod je vhodný, ale politická integrace států je nepotřebná a nebezpečná.
Liberalismus je založen na myšlenkách individuálního prospěchu a sám o sobě nevytváří morální řád, proto je zapotřebí nenechat tržní ekonomiku ovládnout všechny aspekty společnosti, protože některé vyžadují jiné než tržní řízení. Proto byl původně liberalismus doplněn konzervativními (tradičními) pravidly života. Dnešní liberálové místo stabilní vlády na základě konzervativních hodnot rodiny, občanské společnosti, obce, národa a státu, se střídají u vlády se socialisty, kteří zavádí svůj rovnostářský humanismus. Dnešní liberální strany jsou myšlenkově redukované, o konzervatismu mluví, ale konzervativní hodnoty nehájí, stále tvrdí, že všechno vyřeší trh. Národní liberálové sice chtějí nezávislý stát, ale funkční náplň ideálů tohoto státu nemají.
Globalistická likvidace států se ze zahraničí stále více prosazuje vládou 1/ plutokraticko-anarchistické nadnárodní kasty, 2/ zkorumpované politicko-mediální byrokracie a 3/ neomarxistické intelektuálské čeládky (viz 1). Druhá skupina je silně spojena s institucemi EU. Třetí skupina (do které patří určitě i tzv. Pražská kavárna) tvoří jakousi globalistickou garnituru "odloučenou" od národního kolektivu, nebojící se zrazovat národní zájmy a likvidovat stát, který dnes tvoří poslední oporu sounáležitosti a demokratického rozhodování stojící proti nadvládě prvních dvou mocenských skupin. To je velmi dobře vidět na tzv. sluníčkářích a dalších obhájcích migrantů. Tato třetí skupina není spojena se sociální demokracií, ale má silnou podporu globalistických liberálů, kteří v ní vidí svoje voliče. Ruská hrozba, ve skutečnosti poměrně směšná, má přesvědčit o nutnosti rychlé evropské integrace, ačkoliv s tím vůbec nesouvisí, dokud tu máme NATO.

Personální diskreditace
Staré politické strany střídající se v minulých obdobích ve vládě, jsou vinny nejen klientelismem, korupcí a neschopností, ale hlavně nehájením zájmů českého lidu, vyprodáváním zájmů národa a státu. Neuvěřitelný solární tunel je mnohem větší zlo než nějaká korupce v řádu milionů Kč. Lidé, kteří mají na tom vinu ať už přímo nebo nepřímo, by už neměli být nikdy v politice a měli být voláni k zodpovědnosti, jejich strany by se už nikde neměly objevovat, a přesto je stále vidíme. Lidé také vnímají církevní restituce jako tunel (já to tak nevidím). Předražený nákup Pandurů a podobné kauzy se dají počítat na stovky. O čem to svědčí? O naprosté neschopnosti a prodejnosti. Není proto s podivem, že lidé volí nové subjekty, třeba ANO, které nejsou zatíženy touto temnou minulostí a slibují, že se budou chovat jako hospodáři.
Nicméně ANO nemá vlastně oproti ostatním žádný ideově převratný program kromě slibu změny metod a kvality vládnutí. Zahraniční politické cíle jsou dosti nevyjasněné. Vítězí charismatickou osobou úspěšného podnikatele, který slibuje, že stát povede jako svůj úspěšný podnik. V podstatě má význam pouze v tom, že může zavést na místa stranických kecálků a služebníčků nové kvalitní lidi a odstavit staré strany, které už tam stejně nepatří. Nicméně čistě vláda osobností je nebezpečná v tom, že k vládě se dostanou neznámí lidé, kteří neprošli demokratickým stranickým výběrem a jejich ideové zaměření je neznámé.
Mezi malými stranami lze najít program, který by byl vhodný. Těžko je možno zde všechny popisovat. Některé programy jsou ovšem nereálné nebo dokonce protisystémové.

Hrozící nebezpečí nezodpovědných politiků a zmanipulovaných občanů
V zemi, kde sociální kapitál téměř vyprchal a občané se stále méně se svým státem identifikují, stále více mladých se cítí být kosmopolity, je těžké vůbec mluvit o politice. Jedině volby je zajímají jako jakási hra, jako zábava, něco jako fotbal. Proto může ještě nastat situace, kdy budeme vzpomínat na "korupční období" jako na dobu, kdy nijak moc o nic nešlo. Už nebudou podvody v řádu pár miliónků. Solární tunel ukázal, jak se to dělá. Vše bude legální ve stovkách miliard: Totální privatizace. Výprodej státních podniků, výprodej památek, výprodej nerostného bohatství, výprodej silnic a železnic, výprodej lesů a státní půdy spojený se zákazem vstupu do lesa. Budeme donuceni k mezinárodním závazkům, za jejichž neplnění budou sankce. Přijetí milionů migrantů a rozvrat státu. Výprodej státní samostatnosti a podlehnutí cizím institucím. Takových kauz lze vymyslet tucty. Všechno to lze zabalit do socialistických i liberálních ideálů. Lidé se snadno opijí nějakým zvýšením důchodů a sociálního zabezpečení nebo jinou líbivou ideou. Může to udělat libovolný politický subjekt. V Řecku to dělá marxistická Syriza. Aktéři si nahrabou a zmizí ve světě.
Přímá volba osobnosti se podobá ruletě. Je vysoká pravděpodobnost špatně volby. To platí obzvláště, jestliže osoba v politice nebyla, aby její reakce byly známé, objeví se najednou s krásnými řečmi, rozdává peníze a získává si lidi obvykle charitou nebo svými úspěchy v jiných oblastech, které ovšem v politice nemají žádný význam. To se stalo v případě slovenského prezidenta Kisky. Potom se najednou z něho vyklubal sluníčkář a zcela proti smýšlení Slováků vítá migranty. U přímé volby v politice neodzkoušeného člověka je právě takovéto nebezpečí.
Mediální vliv může být velmi nebezpečný. Proto též velmi záleží na tom, kdo ovládá média. Dnes ovšem nejsou nezávislá média, většina jich někomu slouží a Babišův případ pouze naznačil, jak se to dělá. To lze do značné míry říct i o těch veřejnoprávních. Vždyť ony slouží nepřímo i ke štvanicím na různé vybrané politiky (viz 3).

Co dělat?
Těžko říci, co dělat? Pokud není jednotící národní a občanská idea jako nadčasová vize (nikoliv jen momentální nutnost), nastává zcela samozřejmě anarchie různých zájmů a redukovaných ideologií (ekologické, náboženské, marxistické atd.). Ale řeknu alespoň něco:
Především je zapotřebí odmítnout druhou část známé teze: "Stát je tu pro lidi, nikoliv lidé pro stát" (viz 2), a přijmout Masarykovo: "Na nás záleží, jaký budeme mít stát". Lidé musí svůj stát budovat a řídit. Dnešní neangažovanost lidí pro stát vychází ze shora uvedené pomýlené teze, lidé si myslí, že stát je jejich služka a oni pro něj nemusí nic dělat.
Proto musí být občanská angažovanost projevující se ve velkých politických stranách (min. 100 000 členů) s demokratickou strukturou. Výběr je potom vlastně dvojí: Jednak se hledají kandidáti z mnoha lidí a potom je občané ve volbách volí. Z práce ve straně nesmí plynout výhody a členové potom vlastně pracují nezištně kvůli programu. To vede k práci na programu nezištnými a státu oddanými lidmi. Zároveň členové se složí na všechny náklady a je tedy možno odmítnout donátory, kteří by chtěli prosazovat svoje zájmy.
Dále je potřebná větší samospráva obcí a samofinancování vlastními daněmi. Politika se přesune do značné míry domů, kde se snadněji dělá, ušetří se náklady a lze využít výhod přímé demokracie. Referenda na státní úrovni mohou být ovšem jen výjimečně.
V momentální politice je zapotřebí zachovat demokracii, což znamená především zachovat státní nezávislost, protože předání pravomocí vyšším orgánům EU znamená, že o sobě nebudeme rozhodovat a budou nám vnucovány věci, které nechceme. To platí samozřejmě pro náš malý stát, který zcela přirozeně v orgánech EU nemůže mít žádné slovo.

Odkazy:
1/ Jan Cholínský - Politické vyhlídky roku 2017 - Nový Polygon duben 2017
2/ Pavel Franc - Změny bez znalosti výsledku - Nový Polygon duben 2017
3/ Jíří Čunek - Krize je jen divadlo - Týden 21 - 15. května 2017Zdroj: http://vlastimilpodracky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=606511