Srpen 2017

Karel Janko provokující

31. srpna 2017 v 17:54 | Vladislav Svoboda

Neštěstí nesoucí jméno Karel Janko

Když se v roce 1997 strana vrátila k svému prvnímu historickému názvu Česká strana národně sociální, nikdo netušil jaký problém do budoucna to způsobí. Slovo národní, jako svítící lampa ve tmě, k sobě přitáhla různé múry, které začaly okolo lampy lítat a snažily se za každou cenu na lampě přistát. Bohužel některým se to podařilo - zvláště těm pražským. A stranu, přes jejich výkřiky o levici, posunuli na extrémní pravici. Ale to bylo málo. Tak se rozdělili na dvě strany, i když v současnosti, s ohledem na Michla Klusáčka, spíše na tři strany.


Vyniká v tom bývalý komunista Karel Janko, který byl a je předsedou ČSNS 2005, jejiž vznik byl podvod na členech. Ale ještě předtím byl i místopředsedou pro ekonomii v ČSNS, poté co byl vyloučen Jan Šula. A nyní se zeptejme: Co udělal Karel Janko proto, aby strana nebyla poslána do konkurzu? Odpověď zní: Nic.
Nedávno jsem potkal Jana Vondrouše a dal jsem mu otázku: Podíval se vůbec někdo do archivu, který byl uložen v Bubenské? Odpověď: Nikdo, a Karel Janko se tam za tu dobu objevil pouze jednou. A mě bylo dvacet let.
Takže, až se budete ptát proč strana skončila v konkurzu, tak si vzpomeňte co dělal místopředseda pro ekonomiku Karel Janko, Samozřejmě, že nic. Jak by taky mohl, když je to veskrz neschopný člověk.

Naštěstí jakoby to voliči věděli a nikdy tyto lidi nikam nezvolili, protože kdyby se náhodou stalo a oni mohli vládnout, tak by tento stát do dvou let přivedli na buben. Takže "pane" Janko. Ne vláda (kterou nemusím), ale vy jste zas... sebranka, totálně neschopných lidí. A až si budete, po vzoru fašistů, dělat seznam svých nepřátel, tak prosím abych tam byl zapsán.

Útok muslimů v Olomouci

31. srpna 2017 v 17:44 | převzato z Eurozpráv.cz |  Jiní autoři

Útok muslimů v Olomouci: Všechno bylo jinak, říká novinář

Aktualizováno 2.6.2015, 00:23 1. června 2015, 11:16 - Autor: EuroZprávy.cz
Olomouc - Skupinka zahraničních studentů slovně napadla v Olomouci při páteční petiční akci několik lidí z aktivity Islám v České republice nechceme. Muslimští studenti podle protiislámkých aktivistů křičeli slova o jejich zotročení. Podle přítomného novináře se však celá věc odehrála trošku jinak.
Útok, který je popisován jako bezprecedentní útoku muslimů na občany, se podle šéfredaktora Olomouckého deníku, který na místě také byl, odehrál poněkud jinak, než bylo v médiích popisováno. Vše komentoval na sociálních sítích.
Vážení čtenáři, jelikož jsem incident viděl na vlastní oči, dovolím si k němu napsat pár slov.
1) Nebylo to zdaleka tak dramatické, jak líčí "kolegové" z jiných médií. Skupina arabských studentů, kteří v Olomouci normálně fungují, a nikdy s nimi nebyl žádný problém, vyjádřila zcela pochopitelně svůj nesouhlas s xenofobní peticí. K pošťuchování (ano, nebyl to žádný útok) došlo až po provokacích iniciátorů petice
2) Jestli mě něco znepokojilo, bylo to chování iniciátorů petice. Paní, co celou dobu stála u petičního stánku a píše tady do naší diskuze někdejší (a zřejmě stálé) sympatizanty nacismu a adorovatele Adolfa Hitlera (neonacistickou scénou v České republice jsem se dlouho zabýval a její aktéry znám, několikrát jsem proti nim svědčil u soudu).
3) Výrok o otrocích jsem neslyšel. Většina studentů mluvila v arabštině, nevím, jestli bylo na místě dokázali přeložit. Zato jsem slyšel slova organizátorů petice "jak by s tímto plevelem rychle zatočili a že existuje jen jedno řešení"
4) Chápu znepokojení lidí z faktu, že Česká republika bude přijímat uprchlíky z arabských zemí
Lidé bděte, ale nenechávejte se zmanipulovat.
Martin Dostál, šéfredaktor Olomouckého deníku
Psali jsme

Na to ale obratem zareagovalo hnutí Islám v České republice nechceme a na svém stránce vyvěsil následující reakci.
Chcete vidět sluníčkáře-šéfredaktora lhát jak normalizační Dikobraz a rektora Univerzity Palackého v Olomouci tyhle nesmysly sdílet?
Rychlé vyjádření IVČRN:
LEŽ 1: naš petiční tým ve složení dvě ženy a jeden muž žádným způsobem s muslimskou přesilou nekomunikoval ani je neprovokoval, v klidu si rozkládali petiční stánek - v ten
LEŽ 2: naš petiční tým neměl olomoucké náměstí rozdělené na žádné zóny, od stánku se vůbec nevzdálil.
ZAVÁDĚJÍCÍ VÝROK 3: urážky o "českých otrocích" pronesli oni "bezproblémoví" studenti medicíny UPOL už ve čtvrtek, tedy den předem.
LEŽ 4: takovýto objem uprchlíků z rizikových a kulturně zcela odlišných zemí typu Sýrie, Somálsko, Eritrea ČR tedy pravidelně rozhodně nepřijímá.
LEŽ 5: zmínku o neonacistech považujeme za opravdu vážné a nepravdivé obvinění, které nechť pan Dostál podloží konkrétním faktem, nebo ať počítá s následky.
Psali jsme:

Nástroje argumentace

31. srpna 2017 v 11:58 | Josef, rozesílá Karel Janko |  Jiní autoři

Co nás čeká


Bohdan Babinec vysvětluje

29. srpna 2017 v 22:40 | Bohdan Babinec

Proč jdeme do voleb s DSSS?

Je vám divné proč narodní socialisté najednou jdou do voleb s údajnými extrémisty? Je však DSSS strana extrémistická? Zamyslel se někdo nad tím, zda to není jen obraz, vytvořený médii?
O národních socialistech se říká, že jsou nacionalisté …. Milada Horáková, T. G. Masaryk a E. Beneš byli nacionalisté? Říkáme, že hájíme, nezávisle na barvě pleti, práva každého občana tohoto státu, pokud však striktně dodržuje zákony tohoto státu, ctí národní kulturní tradice tohoto státu a svou prací vytváří prosperitu tohoto státu, čímž zajišťuje sociální jistoty každého z nás. A toto krédo ve svém programu má jak DSSS tak Národní socialisté. Jsme pro flexibilně reformovatelnou a konfederativní Evropu, ne Evropu dneška, tj. Evropu silně připomínající RVHP ve které místo Moskvy rozhoduje Brusel.
Jsme pro pomoc uprchlíkům, ale jen těm, kterým jde o život, nikoliv o pomoc uprchlíkům ekonomickým. Pomoc by měla sestávat z vytvoření zvláštních táborů, ve kterých by oni uprchlíci byli cvičeni a posléze navraceni do zemí původu k boji s represivními režimy před kterými utíkali. Doufáme, že v nadcházejících volbách voliči pochopí, že DSSS a Nársoc se v případě volebního úspěchu zasadí o posílení postavení zejména střední vrstvy obyvatelstva a nikoliv o další rozšíření moci oligarchů. Je třeba pochopit, že je rozdíl mezi boháčem a zbohatlíkem. Boháči byli například Škoda, Baťa, Daněk, Kolben, Walter, ….. Zbohatlíky známe z dneška a jejich zrod umožnily především ty strany, které se na moci podílely v uplynulých pětadvaceti letech.
A proto, milí voliči, je dnes pouze na vás, dáte li nám možnost uskutečnit změny které povedou k významnému posílení střední vrstvy obyvatel.


MUDr. Bohdan Babinec, CSc.

K 75-letému výročí smrti Václava Klofáče

29. srpna 2017 v 11:01 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Zapomenuté výročí

Tak jsem skoro celé prázdniny čekal, až se objeví aspoň jedna malá připomínka jednoho výročí. Neobjevila. A to i přesto, že stran a skupin, které se dovolávají "národního socialismu" je přehršle. Asi mají jiné starosti. Blíží se volby, které je určitě vystřelí do Parlamentu, a oni tam konečně prosadí tu pravou a jedinou národně sociální pravdu. A jaksi v tom předvolebním shonu zapomněli na toho, kterým se tak rádi zaštitují - na Václava Klofáče.
Desátého července to bylo sedmdesát pěl let co zemřel. Jako vzpomínku na jeho osobu jsem si dovolil připomenout jeho jedno prohlášení. Myslím že stojí k zamyšlení.


"Nespoléháme tolik na stát a jeho parlament, jako na sebe. A mluvíme-li o obrodě lidské společnosti, tu zvláště je nám jasno, že spása je vlastně v nás a ne v zákonech a moci státní; neboť žádný zákon nemůže nás nutiti, bychom byli dobrými a šlechetnými; a žádný zákon nemůže zabránit, bychom byli špatnými.

Slavné dny povstání měly i své stíny

29. srpna 2017 v 10:51 | Jiří Pondělíček |  Jiní autoři

Armáda v týlu nepřítele

Neprávem bývá v posledních letech opomíjena připomínka zahájení Slovenského národního povstání. Jakoby se to nás, české veřejnosti a občanů České republiky netýkalo, jakoby to nepatřilo do našich dějin, jakoby to bylo na obtíž. A to je škoda a velká chyba.
Povstání ze srpna 1944 na Slovensku je i naší záležitostí, součástí i našich dějin a jedním z hvězdných okamžiků československého odboje. Hlavní roli zde sehrála povstalecká akce slovenské armády , provedená s vědomím československé vlády a prezidenta v Londýně a s cílem obnovení československé státnosti. Z exilu byl vyslán gen. R. Viest jako vojenský velitel povstání a už dříve jako styčný důstojník kapitán Krátký. Povstalecké síly byly prohlášeny za První československou armádu na Slovensku a výsostné znaky Slovenské republiky na vojenské technice a letounech byly rychle nahrazeny znaky československými. Boje se zúčastnily partyzánské oddíly, jak domácího původu tak i vytvořené partyzánsko-organizátorskými výsadky z SSSR. Letecky byla přesunuta na slovenské bojiště II. Čs.paradesantní brigáda plk. V. Přikryla, vytvořená především z vojáků slovenské národnosti a doplněná českými důstojníky, které poskytla londýnská exilová vláda. Na slovenském letišti Zolná přistál Československý smíšený letecký pluk, vedený zkušeným a ostříleným velitelem, Františkem Fajtlem.
Jistěže nebylo vše dokonalé a slavné dny povstání měly i své stíny. Nepořádky, nekázeň, záškodníci rekrutující se nejen z řad karpatských Němců žijících v některých obcích slovenského vnitrozemí ale i ze Slováků podléhajících luďácké propagandě. Vyskytovaly se případy nekázně u partyzánských oddílů ale i nedůslednost a nerozhodnost některých velitelů slovenské armády. Právě takové nepořádky a nerozhodnost velitelů vedly k selhání dvou východoslovenských divizí, respektive k selhání jejich velení, které vedlo k jejich odzbrojení a tím i ke zkomplikování situace sovětských a československých vojsk v karpatské operaci. Pomoc bojujícímu Slovensku tak byla zdržena a ztráty znásobeny.
Přesto byl význam slovenského povstání nedozírný. Bylo to totiž největší bojové vystoupení odbojových sil v okupované Evropě. V týlu německých ozbrojených sil bojovala pravidelná a dobře vyzbrojená armáda, vybavená nejen pěchotní výzbrojí ale i jednotkami tanků a obrněných vozů, obrněnými vlaky, dělostřelectvem a dokonce letectvem. Boj byl těžký a naši a sovětští vojáci se teprve těžce probíjeli přes Karpaty. Přes několik úspěšných protiútoků, připomeňme např. tvrdý boj u Telgártu, kde se vyznamenal statečný kapitán Ján Stanek, německá přesila postupovala dál a neštítila se násilností a zvěrstev na civilním obyvatelstvu. Namátkou připomeňme Nemeckou , Tokajík a Kalište. Padlo i hlavní centrum povstání, Bánská Bystrica.
Povstání ale poraženo nebylo a žilo dál. Vojáci i partyzáni ustoupili do hor a pokračovali partyzánským způsobem boje. Podmínky byly velice těžké. Ve sněhové vánici zahynul český antifašista, novinář a politik, Jan Šverma. Letecký pluk se vrátil za frontovou linii a byl přebudován a rozšířen na leteckou divizi, která byla později nasazena v letecké podpoře ostravské operace.
V horách pak vydrželi žít a bojovat až do příchodu sovětských vojsk a mnohdy vstupovali do řad Československého armádního sboru. Některé partyzánské jednotky se probily na Moravu, kde se vytvářely souvislé partyzánské oblasti. Nejvýznamnější byla Partyzánská brigáda Jana Žižky, působící hlavně v Beskydech. Československý charakter povstání byl zdůrazněn i značnou účastí Čechů v bojích. Ve štábu povstání, v řadách 2. Čs. paradesantní brigády i v partyzánských oddílech. Čeští vlastenci se ve skupinkách i jako jednotlivci vydávali Slovensku na pomoc. Ti, kteří při tom padli do rukou okupantů byli většinou na místě zavražděni. Dva odvážlivci, J. Kužela a J. Matička odlétli dokonce s německým letounem přímo z pražského letiště. Směr, samozřejmě Slovensko. Bohužel nedoletěli, havarovali u Rajnochovic na Moravě, přičemž zahynul J. Kužela a J. Matička padl do rukou gestapa. To byl jeden případ z mnoha. Celkem bojovalo v povstání přibližně 2000 Čechů.

Připomínka této velké operace odboje tak do našich dějin rozhodně patří a nezaslouží si aby na ni bylo zapomínáno. Slovenské národní povstání je i naší záležitostí a součástí i našeho dějinného odkazu.

Za mír, za vlast, za s...

27. srpna 2017 v 22:57 | Plakátek zaslal K. Janko

Pozvánka


Měl Visegrád sloužit středoevropským nacionalistům?

24. srpna 2017 v 16:30 | Převzato z Twitteru |  Aktuality

Jiří Pehe. Visegrád je na odpis. A rozsekl to Fico

Jiří Pehe: Patrně se celý projekt, oslavovaný středoevropskými nacionalisty jako společné regionální beranidlo národních zájmů proti údajně slabé EU, začíná hroutit - Foto: Vojtěch Havlík
Jiří Pehe: Patrně se celý projekt, oslavovaný středoevropskými nacionalisty jako společné regionální beranidlo národních zájmů proti údajně slabé EU, začíná hroutitFoto: Vojtěch Havlík
Stačilo poměrně málo, aby se zdánlivě nerozborná jednota čtyř zemí Visegrádu, tedy Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky, začala hroutit.
Údajně chromá a akce neschopná Evropská unie, jak ji s oblibou popisovali ještě před rokem mnozí naši komentátoři a politici, a dávali ji Visegrád za příklad, nabrala vítr do plachet.
Po zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem začala v podobě francouzsko-německého tandemu vážně mluvit o vytvoření tvrdého jádra EU okolo eurozóny. A zejména Slovensko, které platí eurem, si muselo rychle ujasnit, kam chce patřit.
Slovenský premiér Robert Fico dilema rozsekl, když před několika dny prohlásil, že Slovensko chce být v tvrdém integračním jádru, chce mít úzké vztahy s Německem a Francií, a to i na úkor další visegrádské spolupráce.
Slovenský premiér Robert Fico dilema rozsekl, když prohlásil, že Slovensko chce být v tvrdém integračním jádru, a to i na úkor další visegrádské spolupráce - Foto: Filip Jandourek
Slovenský premiér Robert Fico dilema rozsekl, když prohlásil, že Slovensko chce být v tvrdém integračním jádru, a to i na úkor další visegrádské spolupráceFoto: Filip Jandourek
Že se k něčemu podobnému schylovalo, bylo jasné už od okamžiku, kdy Evropská komise zahájila řízení s Českou republikou, Polskem a Maďarskem o porušování evropské legislativy o uprchlických kvótách.
Slovensko, které na tom s přijímáním uprchlíků není o moc lépe než zbytek Visegrádu, a dokonce podalo spolu s Maďarskem na kvóty žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, nechala Komise na pokoji. Důvodem byla zjevně i skutečnost, že Slovensko je členem eurozóny a počítá se s ním tudíž v projektu tvrdého integračního jádra.
Česká republika naopak přijetí eura zatím neplánuje, a kvóty odmítla plnit dokonce v podobě vládního usnesení. Přesto se zdá, že v Paříži a Berlíně existuje vůči nám ještě pořád dobrá vůle, takže cesta do tvrdého integračního jádra v nejbližší budoucnosti není úplně zavřená.
S Visegrádem nebo s EU?
Svědčí o tom i skutečnost, že na setkání se středoevropskými lídry v Salzburgu Macron pozval představitele Rakouska, České republiky a Slovenska, zatímco Polsko a Maďarsko ostentativně ignoroval.
Česká republika se snaží o jistá vstřícná gesta. Chce kupříkladu prosazovat, aby se český ministr financí mohl v budoucnosti účastnit jako pozorovatel summitů eurozóny. Je ale otázkou, zda to bude stačit.
Na setkání se středoevropskými lídry v Salzburgu Macron pozval představitele Rakouska, České republiky a Slovenska, zatímco Polsko a Maďarsko ignoroval - Foto:  ČTK/AP, Kerstin Joensson
Na setkání se středoevropskými lídry v Salzburgu Macron pozval představitele Rakouska, České republiky a Slovenska, zatímco Polsko a Maďarsko ignorovalFoto: ČTK/AP, Kerstin Joensson
I proto, že na české politické scéně není momentálně téměř žádná relevantní politická síla, která by zbývající vstřícnost německo-francouzského tandemu směrem k nám využila v podobě volání po rychlém přijetí eura nebo alespoň v podobě politické separace od Polska a Maďarska, které už nějakou dobu svým výsměchem principům právního státu a liberální demokracie vlečou následnické země Československa s pomocí Visegrádu na evropskou periférii.
Je to škoda, protože momentálně se zdá být téměř jisté, že Visegrád ve své dosavadní podobě končí. Pokud se od něj distancuje jen Slovensko, zatímco Česká republika bude dál utužovat své vztahy s Polskem a Maďarskem, skončí naše země na evropské periférii společně s oběma zeměmi.
A ačkoliv jsou u nás politické síly, které tvrdí, že by se nic tak hrozného nestalo, kdybychom nebyli v tvrdém integračním jádru, jisté je, že by to mělo časem vážné ekonomické, politické a bezpečnostní dopady.
Visegrád byl užitečný nástroj v dobách, kdy se jeho členské země snažily vstoupit do NATO a Evropské unie. Později mohl snad být regionálním uskupením, které sehraje v evropském projektu konstruktivní roli. To se bohužel nestalo nejen kvůli politickému vývoji v Polsku a Maďarsku, ale i kvůli nesolidárním postojům Visegrádu jako celku v uprchlické krizi.
Patrně se nyní celý projekt, oslavovaný středoevropskými nacionalisty jako společné regionální beranidlo národních zájmů proti údajně slabé EU, začíná hroutit.
Česká republika má ještě pořád nějaký čas vyřešit dilema, které se bohužel vyhrotilo do podoby osudové otázky "s Visegrádem nebo s Evropskou unií?" Nemá času ale nazbyt, protože projekt dvourychlostní EU se začne zřejmě rozjíždět nedlouho po německých volbách.

Zemřela Ludmila Kučerová,

21. srpna 2017 v 22:58 | Jaroslav Skopal

členka ČSS


Připomenutí 21. srpna 1968 od Karla Hvížďaly

21. srpna 2017 v 11:26 | převzato z Rozhlas.cz |  Aktuality

Žijeme ve snu o sobě a historii nejsme schopni číst, říká Karel Hvížďala o srpnu 1968

Karel Hvížďala - Foto: Jana Trpišovská
Karel HvížďalaFoto: Jana Trpišovská
Připomínáme si 49 let od srpnové okupace Československa v roce 1968. Esejista a spisovatel Karel Hvížďala se krátce předtím vracel ze Sovětského svazu. Na co myslel, když začátkem srpna roku 68 viděl na Ukrajině tanky směřující k hranicím?
Podle svých slov prožíval situaci jinak než většina lidí. "Vyrůstal jsem v prostředí lidí, kde se nějaký pogrom neustále očekával. Moje okolí rozhodně nevěřilo tomu, že je možné takovou nenormalitu, která vládla pomocí teroru, nějak reformovat," vzpomíná spisovatel.

"Raději vyhlásil stanné právo, než aby dovolili aby tam vtrhly ruské tanky. Pak mu Adam Michnik, kterého nechal zavřít, napsal předmluvu k jeho pamětem, protože ten krok pochopil. To by se u nás nemohlo stát. Žijeme stále ve snu o sobě a historii nejsme schopni číst jako mapu, ale promítáme tam své frustrace, čímž je ten obraz zkreslený."
spisovatel Karel Hvížďala
Těsně před srpnem 1968 se vracel ze Sovětského svazu. "Viděl jsem Ukrajinu plnou tanků. V Německu všichni mluvili o tom, že je jasné, že to budou řešit vojensky. Tady to nikdo nebral vážně," diví se Hvížďala.
Jak je ale možné, že jsme tak nepolitický národ, že nejsme schopni v mocenských kategoriích vůbec uvažovat? Podle Hvížďaly jsme si mysleli, "že jsme schopni spasit ten obrovský kolos, který sice stál na hliněných nohách, ale s tanky byl fundament na tu dobu docela pevný."
"Je to neschopnost se dívat do zrcadla a uvědomit si, že ty situace jsou složitější a jsme součástí nějaké hry. To Poláci vždycky pochopili," uvádí situaci na příkladu polského generála Jaruzelského, který v Polsku vyhlásil stanné právo, aby odvrátil invazi.
Autor: Lucie Výborná (lvb), Jakub Wojtovič