Únor 2018

Františka Přesličku už neuvidíme na vzomínkových akcích v Přerově

27. února 2018 v 15:12 | převzato z Deníku.cz |  Aktuality

Odešel "mukl" František Přeslička, na výročí komunistického puče

Je v tom kus symboliky. V neděli 25. února, kdy si celé Česko připomínalo sedmdesáté výročí komunistického puče, zemřel po těžké nemoci ve věku nedožitých pětaosmdesáti let dlouholetý šéf přerovské pobočky Konfederace politických vězňů František Přeslička. Informovala o tom rodina.
včera 13:36
SDÍLEJ:
Ilustrační fotoFoto: Deník / Petr Škotko
Bývalý mukl působil více jako dvacet let v čele přerovské pobočky Konfederace politických vězňů (KPV).
"Výrazně se angažoval i v mém procesu, kdy jsem byl v roce 2001 vyhozen z BIS, kvůli obvinění ze sedmi trestných činů skončil ve vazbě, a o několik let později zproštěn veškerých obvinění. Zasazoval se i o to, aby byl soud se mnou veřejný," řekl místopředseda přerovské pobočky Konfederace a válečný veterán třetího odboje Vladimír Hučín.
Přeslička usiloval také o prosazení Zákona o třetím odboji.
František Přeslička se narodil v roce 1933 v Přerově. Jako šestnáctiletý chlapec se zapojil do rozšiřování protikomunistických letáků a předal revolver se třiceti náboji Kamilu Špačkovi, který se s přáteli chystal k útěku za hranice.
V monstrprocesu nazývaném František Petrů a spol. byl za to odsouzen k osmiletému trestu, který mu byl jako mladistvému zkrácen na polovinu.
Více než dva roky potom strávil ve výchovném ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku, kam byli posíláni převážně odsouzenci za činnost proti komunistickému režimu.
Poslední rozloučení s Františkem Přesličkou se uskuteční v sobotu 3. března v 11 hodin v kostele sv. Michala na Šířavě v Přerově. Poté bude pochován do rodinného hrobu na přerovském hřbitově.
Na snímku Vojtěcha Podušela František Přeslička s manželkou dne 11. listopadu 2016 v Přerově.
Obrázky z jeho pohřbu od téhož autora naleznete v galerii.

Po únoru 1948

26. února 2018 v 18:29 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Po únoru začíná komunistická totalita

26. 02. 2018 11:37:29
Desátého března 1948 záhadně umírá ministr zahraničí Jan Masaryk. Jedenáctého března je všemi přítomnými poslanci potvrzena nová komunistická vláda. Začíná doba komunistické totality.
Někteří poslanci jako Milada Horáková, Fráňa Zemínová, Hubert Ripka. Petr Zenkl, Prokop Drtina, Jaroslav Stránský (ČSNS) nebo Vojta Beneše (bratr E. Beneše - ČSSD) a další, se už před tím, na protest proti postupu KSČ, vzdali mandátu. Jiní rychle, občas za velmi dramatických situací, odešli do emigrace. Jiní byli zatčeni.
9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku. (přestože ji E. Beneš odmítl podepsat)
V červnu se sloučila ČSSD s KSČ.
Československá strana národně socialistická se pod vedením zrádců E. Šlechty a A. Neumanna přejmenovala na Československou stranu socialistickou. Pod tlakem komunistů se rozhodli se, že se bude jednat o "prestižní" stranu do níž může vstoupit pouze 30 000 členů. Jenomže všechno bylo jinak. Z pětapadesáti poslanců se od nich distancovalo pětačtyřicet. Strana která v únoru měla cca šest set třicet tisíc členů se v podstatě rozpadla. Zrádci vyloučili 240 000 straníků. Druhá polovina odešla z politiky a 200 000 členů včetně 150 místních organizací přešlo do KSČ. K 1. lednu 1949 se jim podařilo shromáždit sotva 14 000 národních socialistů.
ČSNS měla před válkou padesát tisíc členů napříč celou republikou včetně Podkarpatské Rusi, kde měla i senátora. Po válce byla Podkarpatská Rus odtržena a na Slovensku nemohla ČSNS vykonávat politickou činnost. Tisíce členů padli v boji na obou frontách nebo zemřeli v koncentračních táborech. V květnu 1945 měla ČSNS cca 30 000 členů. Ale poté co Marie Švermová vyhlásila závazek, že do roka bude mít KSČ milion členů, začaly strany hon na nové členy. Hodně lidí si uvědomilo, že po odsunu Němců, se naskytla velká možnost dobrat se majetku či se stát národním správcem. Tušili, že straníci budou mít lepší vyjednávací pozici, proto se ve statisících hlásili do stran. Do ČSNS se povětšinou hlásili bývalí členové zakázaných stran. Proto se během pouhých dvou let ČSNS rozrostla na cca 630 000 členů. Díky sloučení ČSSD s KSČ a přechodu velkého počtu členů z ČSNS a ČSL měla KSČ v roce 1949 2,3 miliony členů. To byl každý třetí dospělý občan.
Za odpor ČSNS vůči KSČ byli věrní stranící perzekvovány. Jedenáct poslanců ČSNS čekal dlouholetý žalář. Dva poslanci (Horáková, Jaroš) byli popraveni. Několik tisíc členů skončilo v žalářích. Ještě víc jich emigrovalo. A několik desítek jich bylo popraveno ( Křižan, Pelc atd.)
Jan KřižanJan Křižan
O únorových událostech se říká, že demokratické strany selhaly a nahrály komunistům. Můj názor je jiný. Poté co komunisté odvolali poslední nekomunistické velitele policie (jednalo se především o členy ČSNS), a dosadili na tyto místa své členy, nezbylo jim nic jiného, než se pokusit zvrátit vývoj. Pravda udělali to naivně. Jenomže kostky byly už hozeny a to v neprospěch demokratických stran. Velký, či spíše zásadní, podíl na tom měli samotní občané. A to asi bylo největší zklamání demokratických stran.

article_photo
Zpráva informátoraZpráva informátora
Fotografie jsou z archivu ČSNS a Ústavu pro studium totalitních režimů.
Autor: Vladislav Svoboda

25. února 1948

25. února 2018 v 17:47 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

25. únor 1948

25. 02. 2018 10:18:30
25. února podali demisi i dva ministři za ČSSD: Václav Majer a František Tymeš, který se po sloučení ČSSD s KSČ stal členem jejího ÚV. Ovšem to už bylo pozdě. Komunistická mašinérie se už v boji o moc ve státě dávno rozjela.
Už v lednu přijela do Prahy zvláštní brigáda NKVD pod vedením generála Pavla Sudoplatova v počtu
Pavel Sudoplatov
400 mužů v civilu. 16 února byla brigáda posílena 41 špičkovými agenty. Po pár dnech do Prahy ještě přiletěl Valerián Zorin, který prostřednictvím svých lidí v prezidentské kanceláři, vzkázal Benešovi, že Sověti se v úsilí o soustředění moci v rukou komunistů nezastaví před ničím, včetně ozbrojeného zásahu. (Je třeba si uvědomit, že v té době kromě Československa, komunisté už ovládali celou východní Evropa a ve všech, včetně části Rakouska byla Sovětská armáda.)
Už ráno nebyl zaměstnanci vpuštěn na ministerstvo spravedlnosti ministr Prokop Drtina. Komunisté ustanovili akční výbor Národní fronty, jehož se zúčastnili sociální demokraté, významné osobnosti a odbory. Od rána připravovali velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se měla v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. V pohotovosti bylo šest tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a okolo Prahy stály "Svobodovy" tanky.
E. Beneš zahnaný do kouta demisi přijal a odsouhlasil doplnění vlády zrádci z ČSNS, ČSL, podle Gottwaldových požadavků. Jediným viditelným odporem proti komunistické zvůli byl pochod přibližně pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů pod vedením mladých poslanců ČSNS Oty Hory a Josefa Lesáka.
Většina byla zbita v Nerudově ulici a jeden demonstrant byl postřelen. Ale i přes silný odpor Lidových milicí se jim podařilo prorazit na Pražský hrad. Velké množství bylo pozatýkáno, uvězněno a všichni museli opustiti školy a své zaměstnání..
Na Benešově podpisu v podstatě nezáleželo, protože moc už komunisti převzali: Ale komunistům záleželo aby mohli vykřikovat, že se tak stalo demokraticky. Komunisté mohli převzít moc také proto, že byli podporováni většinou společnosti. Stačí se podívat na snímky z 21.2 ze Staroměstského náměstím a 25.2. z Václavského náměstí. Sami jsme na víc jak čtyřicet let strčili hlavu do oprátky totalitního režimu.
21.2. 1948
25.2.1948
article_photo

Autor: Vladislav Svoboda

K 70. výročí komunistického puče - pokračování

25. února 2018 v 17:40 | Jaroslav Král |  Jiní autoři

ČSS jako nová nebo obrozená strana?

Nejprve k otázce personální kontinuity. Celkový rozpad národně socialistické strany a především pak jeho rychlost je téměř nepochopitelná, a to i přes nesporný obrovský tlak komunistů, tzv. akčních výborů Národní fronty a komunisty ovládané policie. Ještě k 31. lednu 1948 měla strana 623 386 členů v 9 217 organizacích a byla co do počtu členů i počtu poslanců po KSČ druhou nejsilnější stranou ve státě. Další události však ukázaly, že to však byl spíše obr na hliněných nohou a konglomerát bez větší vnitřní soudržnosti. Původní národní socialisté (před svým dobrovolným rozpuštěním v roce 1938 měla strana podle pamětníků cca 50 tisíc členů), byli po roce 1945 doslova zaplaveni množstvím bývalých členů jiných, po válce již neobnovených stran, především členů bývalé agrární strany a živnostenské strany. Dále šlo o velké množství "nepopsaných listů", tj. bezpartijních občanů, kteří však se stranou nebyli dostatečně srostlí tak, jako předváleční členové. Velká většina těchto členů po únoru 1948 prostě odpadla, nebo šla přímo do KSČ, do níž vstoupilo téměř třetina, tj. 200 tisíc národních socialistů, asi třetina, tj. 110 tisíc sociálních demokratů a dokonce i několik desítek tisíc lidovců. Jen díky tomu se mohl Václav Kopecký v roce 1949 na IX. sjezdu KSČ chlubit, že KSČ je s 2,3 mil. členů v poměru k celkovému počtu obyvatelstva nejmasovější komunistickou stranou na světě.
V únoru 1948 straně již potřetí v její pohnuté historii zvonil umíráček. Vedení strany na útěku ze země, mnoho funkcionářů zatčených či minimálně vyhozených z práce, stranické sekretariáty obsazované komunisty ovládanou policií, majetek zabavován, členstvo zcela demoralizováno, stranický organismus v troskách. Tak by se dala stručně charakterizovat situace, v níž skupina funkcionářů dosud stojících ve stínu původního vedení či spíše druhořadých (Šlechta, Neuman, Koktán, Mátl aj.), začala, obrazně řečeno, po Lipanech shánět do malého houfce roztroušené zbytky poražených sirotků. Je poctivé říci, jak se později prokázalo, že někteří z těchto funkcionářů byli v té době agenty komunistů s dvojím členstvím. Rozhodně tím však nelze seriózně vysvětlit, proč se část členské základny národně socialistické strany, byť relativně malá, rozhodla i za krajně nepříznivých podmínek nastolené faktické diktatury KSČ pokračovat v rámci vlastní strany alespoň v omezené politické činnosti. Přihlášení se k socialistickému programu z roku 1918, návrat k původnímu názvu Československá strana socialistická z let 1919 - 1926 a zdůrazňování všeho "pokrokového" se za těchto okolností stalo po únoru 1948 nejen situační nutností, ale přímo poukázkou na přežití. Pro historickou úplnost budiž řečeno ke cti těchto členů, že u nich nešlo o nějaký čistě "pragmatický posun", ale že tato v jistém smyslu "staronová" linie vyjadřovala do značné míry jejich skutečné přesvědčení a cítění, zejména sociální. Není totiž vůbec náhodou, že funkcionáři "obrozené" strany se rekrutovali prakticky výlučně z řad předválečných levicových národních socialistů. Typově šlo o členy, kteří při dobrovolném rozpuštění strany v roce 1938 přešli k sociálním demokratům do Národní strany práce, nikoli k pravicové části spektra do Strany národní jednoty. Z hlediska personálního je kontinuita strany jednoznačná. Stručně řečeno, šlo o zbytek předválečné národně socialistické levice se staronovým názvem Československá strana socialistická.
Z hlediska majetkoprávního je kontinuita strany rovněž nepochybná. I když naprostá většina majetku strany byla po únoru 1948 zkonfiskována, menší část zůstala v nepřetržitém vlastnictví. Jde především o nejdůležitější majetek, tj. o nakladatelství a vydavatelství Melantrich a deník Svobodné slovo.
Z organizačního hlediska však kontinuita strany zdaleka jednoznačná není. Stranické orgány se buď zcela rozpadly nebo z nich zbylo torzo. Útržkovité dostupné informace svědčí o tom, že se reorganizovaly nejprve ústřední stranické orgány a teprve následně i územní orgány. Někteří jejich členové byli v počáteční fázi pravděpodobně buď "samozvaní" nebo přinejmenším kooptovaní. Strana se tak začala obnovovat na troskách původní struktury směrem "odshora dolů", přičemž stranické orgány zřejmě neměly v počáteční fázi obnovy standardní a nezpochybnitelnou demokratickou legitimitu, odvozenou z voleb. V roce 1949 museli navíc všichni členové, kteří chtěli ve svém členství pokračovat, podat do strany nové členské přihlášky. To by za normálních okolností svědčilo spíše ve prospěch teze, že Československá strana socialistická se stala stranou skutečně novou. Proti tomu ale svědčí nejen to, že se strana v této fázi sama prohlašovala za "obrozenou", ale že zde zejména zcela chybí konstitutivní akt ustavujícího sjezdu nebo alespoň shromáždění členů nové strany a nová registrace na ministerstvu vnitra. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že smyslem podání nových členských přihlášek do strany bylo zřejmě v nepřehledných poúnorových poměrech z evidenčního hlediska definitivně vyjasnit, kdo členem obrozené strany zůstal nebo se k ní i nadále hlásí.
Parlamentní kontinuitu vykazuje také poslanecký klub strany v Národním shromáždění. Po ztrátě části svých členů, způsobené útěkem do zahraničí, zatčením, vyloučením akčním výborem Národního shromáždění či vzdáním se poslaneckého mandátu, jako to učinila na protest ikona národních socialistů dr. Milada Horáková, podpořila zbylá část klubu Gottwaldovu rekonstruovanou vládu. Neexistuje žádné usnesení tehdejšího poslaneckého klubu strany či Národního shromáždění, že se původní klub rozpouští a že z některých poslanců vzniká nový klub Československé strany socialistické.
Zdaleka největší míru diskontinuity však vykazuje zásadně změněná politická linie. Strana především uznala vedoucí úlohu KSČ, což bylo politickým projevem faktické ztráty předchozí politické suverenity a faktického politického rozpadu strany. Začala také "s nadšením budovat lidově demokratickou, resp. socialistickou společnost a vyznávat nerozborné přátelství s lidem Sovětského svazu". Některé tehdejší dokumenty či projevy představitelů strany je skutečně možno označit z dnešního pohledu za kolaborantské. I to je však objektivně třeba posuzovat v kontextu dobové atmosféry. Analogii vidíme i v přírodě. Některé druhy živočichů, aby se zachránili před útokem svého predátora, dokáží velmi rychle měnit své ochranné zbarvení. Nejznámější je chameleón, ale patří mezi ně i některé druhy ryb a hlavonožců, zejména krakatic. Zbytek strany se skutečně velmi rychle politicky přebarvil. Jako v každé revoluci šlo v tomto smyslu o projev politického a sociálního darwinismu, o boj o přežití. Historie zná celou řadu situací předstírání jiné "víry". Arabština zná výraz "takíja" neboli přetvářka. Praktikovaly ji po dobu dokonce několika set let úspěšně ismajlíté, alavité, drúzové a jiné odnože šíitů, aby předešly své likvidaci jako kacířů ze strany většinových sunnitů. Teprve když pominulo akutní nebezpečí jejich vyvraždění, přiznali se ke své pravé víře. Také z naší historie známe případy, kdy po Bílé hoře a následné rekatolizaci přežívaly a přežily celé generace tajných evangelíků, kteří navenek předstírali, že jsou pravověrnými katolíky. Chceme-li být proto skutečně objektivní, pak musíme konstatovat, že k této taktice se uchýlila naprostá většina existujících organizací, včetně římskokatolické církve, která jako evidentně nejsilnější společenská struktura měla nejlepší výchozí podmínky pro alespoň pasivní rezistenci.[1] Tím neomlouvám jakákoli prohlášení ČSS z doby komunistické totality, která bychom mohli z dnešního hlediska charakterizovat jako kolaborantská, jsem pouze přesvědčen, že to musely udělat všechny tehdejší struktury ve společnosti, pokud si chtěly uchovat naději na přežití a budoucí zvrat poměrů. Ani to však nezabránilo některým dodatečným represím a zatčením, mj. i v řadách "obrozené" ČSS. Komunisté pochopitelně této relativně rychlé politické změně nevěřili a byli i nadále ostražití.
Ideově se zbytek strany jednoznačně přihlásil k vědeckému socialismu jako cestě k lepší společnosti. Tato teze však vyžaduje určitého vysvětlení. Jakkoli by některé formulace tehdejších dokumentů k tomu mohly svádět, nešlo o celý rozsah vědeckého socialismu v širším smyslu, tj. o marxismus-leninismus jako takový, ale o jeho část, s vynecháním filozofických a světonázorových východisek a přístupů. Strana, i když to nezdůrazňovala, tak zůstala implicitně a fakticky nemarxistická, světonázorově otevřená např. i pro věřící občany. To ji na rozdíl od sociální demokracie uchránilo od definitivní likvidace. Československá sociální demokracie se sice již na svém sjezdu v roce 1930 oficiálně vzdala marxismu, ale pak se k němu v důsledku radikalizace během 2. světové války a posílení své levice opět vrátila. V komunistickém režimu však systémově nemohou vedle sebe existovat dvě marxistické strany, jedna pravověrná a druhá revizionistická (v církevní terminologii kacířská), neboť ta druhá prostě nemá právo na existenci. Proto byly také ve všech lidově demokratických zemích bez výjimky zlikvidovány sociálně demokratické strany formou osvědčeného "sloučení" s tamními komunistickými stranami I proto byli v ruské revoluci v roce 1917 jako celek zlikvidováni sociální demokraté, tj. menševici, zatímco leví eseři jako nemarxistická strana ještě nějakou dobu přežili. Analogie poúnorové Československé strany socialistické s typem a osudem strany levých eserů v tomto smyslu není vůbec náhodná.
Pokud bych tedy měl celkově shrnout problematiku kontinuity a diskontinuity vývoje strany a odpovědět na otázku, zda šlo o stranu obrozenou či novou, odpovídám na to při plném vědomí, že je to složitá odpověď, takto: po únoru 1948 šlo podle mého názoru o reorganizovanou zbytkovou stranu předválečné národně socialistické levice s nepřerušenou právní a majetkovou kontinuitou, avšak s vážně narušenou a deformovanou kontinuitou ideovou a politickou. Zjednodušeně řečeno, podle mého názoru je správnější názor, že nešlo o stranu novou, ale pouze obrozenou. Pro úplnost dodejme, že za obrozenou se po Únoru prohlašovala také Československá strana lidová, a to i beze změny svého názvu.
A ještě jeden fenomén je zajímavý. Na rozdíl od situace v roce 1938, kdy národně socialistická levice přešla do Národní strany práce a vytvořila se sociálními demokraty v určitém smyslu společnou stranu, po únoru 1948 se situace v obráceném gardu neopakovala. Zatímco jedna třetina sociálních demokratů přešla do KSČ, zbylé dvě třetiny zůstaly zcela mimo politický život. Žádná skupina bývalých sociálních demokratů nevyužila možnosti, aby přešla do obrozené Československé strany socialistické a snažila se zde vytvořit společný politický domov nekomunistické levice. Přešlo doslova jen pár "bílých vran". Podle pamětníků šlo především o šéfredaktora Svobodného slova ze 70. let bratra Jana Machoně, který pocházel z tradiční sociálně demokratické rodiny. Tyto naprosté výjimky také svědčí o tom, že poúnorová ČSS byla jednoznačně vnímána sociálními demokraty i celou společností jako pokračování národně socialistické strany ve změněných podmínkách.
Morálně politické dilema členů strany

Únor1948 nepochybně znamenal pro každého tehdejšího člena Československé strany národně socialistické morálně politické dilema, neboť bylo jasné, že strana v původní podobě nemůže prostě dále pokračovat. Variant bylo několik. Za prvé, vzít to "politickou zkratkou" a vstoupit rovnou do KSČ, jako to udělalo na dvě stě tisíc národních socialistů.[2] Za druhé, emigrovat, jako to udělala řada představitelů bývalého vedení strany, jimž muselo být jasné, že jinak dříve či později budou zatčeni a souzeni podle tzv. revoluční spravedlnosti. Za třetí, přejít do ilegality a zúčastnit se protikomunistického odboje, což ovšem znamenalo rovněž pravděpodobnost dřívějšího či pozdějšího zatčení. Za čtvrté, zůstat mimo aktivní politický život, do ničeho se neplést a neupozorňovat na sebe. Takových bývalých členů strany bylo zdaleka nejvíce, pochopitelně to však nemohli být ti, kteří na sebe již předtím výrazněji upozornili. A konečně za páté, za cenu ztráty politické suverenity a uznání vedoucí úlohy KSČ, pokračovat s malým zbytkem členů předúnorové strany v autonomní politické cestě, tj. pokusit se "zachránit, co se dá" a tajně doufat v budoucí změnu režimu. Tato cesta nutně znamenala se přizpůsobit, dělat politické úlitby a to, co je možné v některých případech označit za kolaboraci s novým režimem. Nekolaborovalo však nepoměrně více oněch dvě stě tisíc národních socialistů, kteří po únoru vstoupili do KSČ? Podle mého názoru rozhodně ano.
Věci ovšem nejsou černobílé a nelze je správně hodnotit bez dobové podmíněnosti, souvislostí a atmosféry. Stejně jako mohu čtenářům této statě doporučit k bližšímu seznámení se s činností národně socialistické strany v první republice práci Franty Klátila "Republika nad stranami", neboť podle mého názoru objektivně vystihuje reálie a ducha své doby, obdobně mohu právě tak k pochopení poúnorových reálií, událostí a atmosféry vřele doporučit obsáhlou práci bratra prof. Karla Löbla, aktivního účastníka únorových událostí a pozdějšího prvního místopředsedy "obrozené" Československé strany socialistické, s názvem "Naděje a omyly. Vzpomínky na onu dobu." Autor v ní mj. uvádí: "Národ ovšem nemohl jen stagnovat, odjet na chalupu nebo jen emigrovat. Musel žít v místech, kam jej přivedli jeho předci. Žít se svými vítězstvími i porážkami. Žít však pro většinu znamenalo spolupracovat s režimem a ojediněle ho spoluvytvářet v bláhové naději, že bude dost sil přizpůsobovat jej celosvětovému pokroku. Vyjevoval se přitom přirozený pozitivismus. Koneckonců tvořivost je lidská vlastnost, zejména souvisí-li s péčí o rodinu. Šlo také o jisté zkoušky charakteru a solidarity. Rozpaky vyvolával sklon mnohých vydávat úlitbu režimu a osobní či kolektivní selhání za pragmatismus, uhýbání před svědomím a odpovědností za chytrost a nikoli za chytračení, příklon k tolerování "nejmenšího zla" za omluvu povolnosti, přizpůsobivosti či jakési morální pružnosti, často předzvěsti bezzásadového kariérismu. Nikoli nevýznamná část těch, kteří se zde rozhodli existovat, chtěla také "být u toho", být informována, mít pocit, že může něco ovlivňovat."[3]
Právě z oněch naposledy zmiňovaných se rekrutovali členové "obrozené" Československé strany socialistické, tj. ti, co zůstali. I ti, co odešli, si však uvědomovali, jak obtížná bude role těch, co zůstávají. Podle svědectví bratra Karla Löbla si to uvědomoval i dosavadní generální tajemník bratr Vladimír Krajina, když 25. února opouštěl svou kancelář v ústředním sekretariátu: "Řekl, že věc není navždy prohraná. Nemá cenu se nyní vysilovat vzájemným obviňováním, kdo a co promeškal. Třeba myslet na zítřek a pracovat pro něj. Naznačil, že po ustavení nové vlády nebude pro něho v republice místo. A my, co zůstaneme, se máme vzájemně chránit a podporovat, střežit majetek strany a zvláště její organizační strukturu. Chránit bratrské vztahy, nepřestat věřit v demokracii a dělat co nejméně chyb… Krajina záchranu strany a melantrišského tisku označil za jednu z možných alternativ Šlechtova působení. Pokračoval, že to bude obtížné, neboť vydávání Svobodného slova (právě ten den nevyšlo) mají v rukou komunisté, a vyslovil naději, že také prezident Beneš nedopustí rozpuštění strany."[4] Ve stejném duchu se nesl také vzkaz bývalého předsedy strany bratra Petra Zenkla, který "bylo možno shrnout do těchto úkolů: zachraňovat lidi, bránit strukturu, tisk a hospodářskou bázi strany. Stranu připravit "při životě" na "přezimování".[5]
Z výše uvedeného je tedy patrné, že mezi těmi vedoucími představiteli strany, kteří zůstali a pokračovali ve stranické práci v rámci tzv. obrozené Národní fronty, a těmi, kteří odešli do emigrace, došlo k jakési neformální či implicitní dohodě o rozdělení úloh na "domácí" a "zahraniční" a že obě skupiny počítaly s dlouhodobou, byť limitovanou či deformovanou existencí strany a s jejím plnohodnotným obnovením po předpokládaném budoucím pádu komunistického režimu. Pro úplnost dodejme, že ve stejném duchu se vyjádřil i prezident E. Beneš ve svém "vzkazu" národně socialistické mládeži, jak jej ve své práci zaznamenal bratr Karel Löbl: "Taková práce bude mít příkladný smysl, zejména když představitelé strany budou schopni bránit své členy před nájezdy totalitně jednajících uzurpátorů, bude-li uhájeno vnitrostranické dění, bude-li schopnost uchovat stranický majetek, sekretariáty, mobilní tisk a vůbec strukturu strany pro příští dobu."[6]
© JUDr. Jaroslav K r á l, CSc. 2018


K 70. výročí komunistického puče

25. února 2018 v 17:36 | Jaroslav Král |  Jiní autoři

Únor 1948 a Československá strana socialistická


(Úvahy a svědectví k 70. výročí komunistického puče)


Desítky či možná stovky knih a studií historiků i tehdejších aktivních účastníků únorových událostí se věnují průběhu tehdejších událostí i příčinám, které k únorovému puči či převratu vedly. Nemělo by valný smysl, abych opětovně popisoval co, co již bylo nespočetněkrát popsáno. Svou pozornost chci proto dnes zaměřit selektivně pouze na dvě otázky. První je otázka, zda skutečně šlo o puč nebo pouze "legální" převrat. Druhou je otázka, zda torzo strany, která se vrátila k názvu Československá strana socialistická z let 1919 - 1926, je možné či správné označovat za stranu pouze "obrozenou" nebo skutečně novou. Jde tudíž o otázku politické, ideové, právní, personální a organizační kontinuity či diskontinuity s dosavadní Československou stranou národně socialistickou.


Šlo o komunistický puč


Z hlediska čistě ústavně politického lze únor 1948 interpretovat jako převrat se zdáním legality, i když šlo nepochybně o puč, jak dále uvidíme. Situace, kdy pouze menšina vlády podala demisi, umožnila Gottwaldovi, aby z čistě ústavního hlediska prezentoval tezi, že vláda nebyla povinna podat demisi a že šlo pouze o nahrazení odstoupivších ministrů novými členy vlády, a to dokonce ze stejných stran. Navíc prezident demisi skutečně přijal, byť pod nátlakem, a jmenoval nové ministry. Jinak šlo samozřejmě o puč, neboť ministři v demisi, byť ještě prezident demisi nepřijal, již nebyli vpuštěni do svých ministerstev, aby mohli řádně úřadovat, a komunisté a akční výbory Národní fronty začaly již před přijetím demise z čistkami na pracovištích. Notoricky známé je také zatýkání předních funkcionářů strany a prohlídka ústředního sekretariátu strany, kde SNB hledala zbraně a "závadné" dokumenty. Ani jedno však nenašla a k přímému podstrčení zbraní se komunisté neodhodlali, když bylo navíc i obtížně proveditelné, protože v ústředí strany byla permanentně přítomna celá řada národních socialistů a tudíž i svědků přepadu.


Pozoruhodně málo známým faktem jsou události z 24. února 1948. Tento den totiž lidové milice obsadili sídlo Československé sociální demokracie, a to přesto, že tato strana se nepřipojila k demisi ministrů tří demokratických stran a nepodnikla ani žádné kroky proti komunistům. Byly v ní sice různé proudy a názory, ale většinově se prosadila Laušmanova taktika "vařit klíh se všemi". Většina ÚVV vyčkávala, jak to dopadne a ke komu se potom přidá. Nicméně obsazení sekretariátu soc. dem. strany lidovými milicemi bylo příliš silné kafe i pro některé členy vlády za tuto stranu Toho dne proto podali dodatečnou demisi představitel stranické pravice ministr výživy Václav Majer a představitel centristů místopředseda vlády František Tymeš. Dne 24. února 1948 tak vláda ztratila většinu, předseda vlády Gottwald byl jednoznačně povinen podat demisi a prezident Beneš byl povinen tuto demisi přijmout. Věci však byly v rychlém a v podstatě již nezastavitelném pohybu. Komunisté si své vítězství nenechali ujít a naopak svůj tlak na všech úrovních vystupňovali. I to je však jasný důkaz o pučististickém převzetí moci.


Svědectví o komunistickém puči a jeho průběhu nám jako tehdy mladým členům ČSS podal po roce 1968 také bratr Antonín Vandrovec, který se jako přední odborový funkcionář zúčastnil sjezdu závodních rad 22. února 1948. Když jako člen předsednictva sjezdu reklamoval, proč stále není připuštěn do diskuse, ačkoli byl přihlášen mezi prvními, odpověděl mu soudruh Kolář, sedící také v předsednictvu sjezdu, slovy "Nasereme ti!" Teprve na přímý zásah Antonína Zápotockého, který zřejmě nechtěl riskovat na sjezdu otevřenou roztržku, byl bratr Vandrovec konečně připuštěn k vystoupení, v němž mj. prohlásil, že "lid naší republiky nesnášel nikdy diktaturu a nesnese ji ani dnes."[1] Teprve dodatečně však zjistil, že jeho projev v sále nikdo neslyšel, neboť mu komunisté před tím odpojili šňůru od mikrofonu. Proti návrhu sjezdové rezoluce v předsednictvu sjezdu hlasoval kromě něho ještě jeden sociální demokrat a jeden lidovec (jejich jména si už bohužel nepamatuji, jsou však zachyceni na dobové fotografii), tj. celkem tři delegáti. V plénu sjezdu viděl bratr Vandrovec několik set rukou proti, Antonín Zápotocký, který v té době sjezd řídil, jich však "napočítal" pouze 10, což se potom dostalo také do sjezdového protokolu. V odborech se pak začalo říkat, že Tonda Zápotocký umí počítat pouze do deseti. Je však pravda, že většina delegátů odhlasovala komunistům to, co potřebovali.


Před poúnorovými represemi zřejmě zachránil bratra Vandrovce jeho podpis Provolání k členům strany z 26. února 1948 a také to, že měl dobré vztahy právě s Antonínem Zápotockým, s nímž se znal ze společné internace v koncentračním táboře Buchenwald. A tomu zřejmě také umožnilo v květnu 1948 kandidovat v Jihočeském kraji ve volbách do Národního shromáždění, a to již na jednotné kandidátce Národní fronty. K tomu se váže další historka z hluboké studnice Tondových politických zkušeností. Když jej místní soudruzi odrazovali od kandidatury s upozorněním, že v kraji právě promítají film, v němž je vidět, jak na sjezdu závodních rad hlasuje proti, řekl jim Tonda, že se kandidatury nevzdá a vyzval je: "Soudruzi, okamžitě stáhnout film!" To se také stalo a bratr Vandrovec byl zvolen a v letech 1948 - 1954 pak vykonával funkci poslance Národního shromáždění za Československou stranu socialistickou.


Celkově lze říci, že puč v únoru 1948 byl především otázkou překotného politického vývoje, a tedy především otázkou faktickou, pro niž bychom jen obtížně hledali písemné důkazy, a to i přesto, že byl komunisty připravován dlouho předem. Písemné důkazy o puči však přesto existují. Jedním z nich je Úplný výpis z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl BXV, vložka 320, v němž se mj. uvádí: "Výměrem ministerstva vnitra z 24/2.1948 č.j. 3995/39-24/2-48-III/1 jmenován podle čl. 2 a 3 org. zák. č.125/27 Sb. František Hracha typograf, Praha XVI. V zálomu č. 1957 prozatímním správcem veškerých podniků a závodů společnosti. Tento prozatímní správce přejímá až do dalšího opatření veškerá práva statutárních orgánů společnosti a osob oprávněných firmu zastupovati a za ni znamenati. Zapsáno: 25. února 1948". Tento den, tj. 24. února 1948, kdy bylo vydáno rozhodnutí ministerstva vnitra o převzetí Melantrichu Františkem Hrachou, již nevyšlo Svobodné slovo, resp. vyšlo jen v noci předem tištěné vydání pro venkov, které se ale nedostalo ke čtenářům, protože komunisté zabránili jeho distribuci. Přitom prezident Beneš přijal demisi až 25. února 1948. Jde tedy o přímý a nezpochybnitelný písemný důkaz o komunistickém puči! Výše uvedený výpis z obchodního rejstříku dále uvádí, že: "Výměrem ministerstva vnitra z 26. 2. 1948 čj. 3995/14-26/2-48-III/1 byl podle čl. 2 a 3 org. zák. č. 125/27 Sb. Jmenován prozatímním správce JUDr. Václav Hulínský, ředitel Praha XVII V břízkách 350/11 a to s týmiž právy a povinnostmi jako již zapsaný prozatímní správce František Hracha. Zapsáno: 1. března 1948". Pro dokreslení průběhu a charakteru puče v Melantrichu dodejme, že František Hracha byl předválečný národní socialista, který za války kolaboroval s nacisty, a proto, aby se po válce zachránil, se stal komunistou.[2] Poměrně častý tehdejší případ změny kabátu.


Politickým pučem teprve začala revoluce jako zásadní a radikální změna a přestavba politických, sociálních a ekonomických vztahů v celé společnosti. V politické oblasti šlo o nastolení diktatury proletariátu s prosazením vedoucí úlohy KSČ ve všem a všude. Glajšaltace politického života byla mnohem důslednější než za druhé republiky a Protektorátu. Jednou z jejích viditelných podob se staly parlamentní volby v květnu 1948, organizované již na bázi jednotné kandidátky Národní fronty. Následné znárodnění zbývajících výrobních prostředků pak zahrnulo dokonce i všechny živnostníky a řemeslníky. Komunisté se přitom nerozpakovali porušit i "vlastní" Ústavu 9. května, která výslovnou ochranu tohoto drobného podnikání obsahovala. Společnost se díky tomuto revolučnímu procesu postupně změnila z lidově demokratické na socialistickou, takže nová československá ústava z roku 1960 je již označována jako "ústava vítězného socialismu".


Únor 1948 patří mezi nejsmutnější mezníky naší historie s doslova fatálními důsledky pro dalších 40 let života našeho národa. Únorem 1948 začala chmurná doba poroby také pro Československou stranu socialistickou. Zbytková strana do ní vstupovala jako lid izraelský, který prahnul po svobodném životě v zaslíbené zemi, avšak netušil, že jeho putování Sinajskou pouští bude trvat celých čtyřicet let. V 50. letech byl navíc zaveden tzv. administrativní strop ve výši 11 tisíc členů, který znamenal, že strana nemohla přijímat další členy nad takto stanovený počet. Podle svědectví bratra Antonína Vandrovce tak byla režimem odsouzena k úloze být "indiánskou rezervací na dožití". Stop stav politicky padnul v roce 1968, kdy strana nabrala cca 10 tisíc nových členů a bylo jasné, že už přirozenou cestou nezanikne. Lid izraelský tehdy doputoval k oáze, kde se osvěžil a posílil, aby mohl putovat pouští dalších dvacet let. Putování vyvrcholilo památným Prohlášením Čs. strany socialistické k událostem 17. listopadu 1989, kterým strana otevřeně a jednoznačně vypověděla poslušnost komunistickému režimu. Ústřední tajemník strany bratr Jan Škoda tehdy z balkonu Melantrichu prohlásil, že od tohoto okamžiku členové Československé strany socialistické "považují svou stranu za svobodnou a nezávislou". Mohli jsme se vrátit k historickému znaku strany s kladivem a brkem a k odkazu a politice našich národně socialistických předchůdců.
Konec první části

Stalo se před 70 lety a poučení?

24. února 2018 v 18:27 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

24. únor 1948

24. 02. 2018 10:57:32
23. února 1948 začala policie zatýkat vybrané příslušníky politických stran, jejichž ministři podali demisi (V případě ČSNS to byl Vladimír Krajina, a poslanci Ota Hora a Alois Čížek). Byli propuštěni až po zásahu E. Beneše).
Zároveň probíhaly akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran. Komunisté ze Sboru národní bezpečnosti, pod vedením velitele SNB Františka Havlíčka vpadli do sekretariátu Československé národně socialistické strany (ČSNS). Hledali zbraně a dokumenty o "podvratné činnosti". Ironií osudu je, že František Havlíček materiály získané v Melantrichu nepředal nadřízeným, ale kamarádovi, odbojáři z války. To se mu stalo osudným. V procesu v květnu 1952 byl odsouzen k trestu smrti a popraven.
Na pokyn ÚV KSČ se začaly vytvářet jednotky Lidových milicí. Jejích předobrazem byli jednotky jiné politické strany ( NSDAP) - SA. 23. února Gottwald nabízí místo ve vládě zrádcům E. Šlechtovi a A. Neumannovi (ČSNS)..
article_photo
24. února ve 12 hodin začala generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionu pracujících. Byli zatčeni další funkcionáři ČSNS, protože strana odmítla vytváření akčních výborů Národní fronty. Svobodné slovo v počtu 470 000 výtisků bylo zadrženo a šlo do stoupy. Do Melantrichu byl nasazen nucený správce. Na magistrátu byl odvolán náměstek primátora za ČSNS Vladimír Šolc. Ozbrojené Lidové milice obsadily sekretariát ČSSD a Lidový dům. Pod tímto tlakem se ČSSD rozhodla k účasti v Gottwaldově vládě. Komunisté se začali soustředit na tlak na E. Beneše. Organizovali podepisování rezolucí ( od té doby se z toho stal národní zvyk), požadující přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.
Před třetí hodinou odpoledne se sešla společná schůze Ústředního výkonného výboru a poslaneckého klubu ČSNS. Účast byla velká, skoro stoprocentní. Jeden z mála který se tohoto zasedání nezúčastnil byl Emanuel Šlechta. Většina vedení, pod vlivem událostí, byla ve svých projev bezradná. Po projevech začala diskuze. Jako první vystoupila Milada Horáková, která měla informace o tom, že Gottwald chce doplnit vládu některými členy ČSNS. Obrátila se na přítomného Aloise Neumanna a zeptala se: "Chtěla bych vědět, zda je to pravda. Může nám bratr poslanec Neumann potvrdit tuto mou informaci?" Alois Neumann se ujal slova a k překvapení zúčastněných žádal, aby shromáždění souhlasilo s účastí v akčním výboru Národní fronty. Sálem se ozval řev: "Vyhoďte zrádce!" A prorocká slova Petra Zenkla: "Už dvakrát jsme se střetli, potřetí to bude na život a na smrt." Během probíhající diskuze se A. Neumann nenápadně ze sálu vytratil. V té době už byl Neumann i Šlechta s Gottwaldem dohodnuti. Dá se říci, že 24. února už bylo rozhodnuto. KSČ převzala moc a přijetí či nepřijetí demise ministrů na tom už nemohla nic změnit.
V některých diskuzích se objevilo tvrzení, že ministři, kteří podali demisi, se zúčastnili závodů v Tatrách. Není to pravda. Petr Zenkl 21. února jel do Lanškrounu, kde měl převzít čestné občanství, ale byl zde vypískán komunistickými provokatéry a musel se vzdálit pod ochranou policie. Po zastávce v Olomouci, jel na další mítinky ve Zlíně a Prostějově, kde přednesl svůj poslední projev který ještě vyšel ve Svobodném slově. Varoval před akčními výbory a upozorňoval, že v nadcházejících volbách nastane nevídaný teror. I ostatní se rozjeli po republice. Například Ripka měl projev ve Vrchlabí.
article_photo
article_photo
article_photo

Před kým bdít dnes?

22. února 2018 v 22:24 | Přemysl Votava

Hrdina, který se nehodí….


V Čechách tradičně oslavujeme i kamenujeme, to vše bez dlouhých cavyků, k tomu připouštíme lži i polopravdy. Ty pak papouškujeme po desetiletí… sochy kácíme, ulice přejmenujeme, hrdiny v hrobech ještě po desetiletí kádrujeme.


Příkladem těch hrdinů ze té "špatné barikády" odboje, je Julius Fučík (23.2. 1903 - 8.9.1943). Dnes si připomínáme 115. výročí jeho narození. Pro ty školou povinné, …. Julius Fučík byl významný prvorepublikový novinář, spisovatel, divadelní kritik, hrdina protifašistického odboje, ale také přední komunista. A to je ten "škraloup" na jeho kádrovém profilu. Jeho slavná "Reportáž…" psaná za německé okupace ve věznici na Pankráci, byla přeložena do 90 jazyků světa. Také je nutno říci, že "Reportáž psaná na oprátce", se stala naší nejvíce překládanou knihou. 167 motáků propašovaných z pankráckého vězení, je výpovědí o hrdinství i zbabělosti. Julius Fučík se stal po únorovém převratu symbolem nové moci, ale za to Julia Fučíka přece trestat nemůžeme ….


Julius Fučík je opět kádrován, má být vymazán z naší paměti. Jako další vlastenci věřil ve své ideály podobně, jako desetitisíce statečných z období německé okupace, kteří položili své životy za svobodu své vlasti. Byli mezi nimi národní socialisté, komunisté, sociální demokraté, sokolové a další bezejmenní hrdinové, ti všichni bojovali na jedné barikádě.


Naši stateční předkové vytvářeli slavné dějiny naší země. Jejich činy i jména nám závidí celý svět, zapsali se do dějin obou světových válek. Českoslovenští legionáři bojovali na transsibiřské magistrále, naši letci trestali německé okupanty v bojích nad Británií, 1. československý armádní sbor v SSSR osvobozoval Kyjev a další města na Ukrajině, Polsku, Slovensku…, svět obdivoval naše výsadkáře, ti spolu s domácím odbojem, poslali do pekla R. Heydricha,… Naši vojáci a další vlastenci umírali za svou vlast, mnozí se vděku nedočkali.


Fučíkovo jméno má být zapomenuto, nehodí se do polistopadové režie. Mizí z učebnic dějepisu, z české literatury i z historie protifašistického odboje. Jeho sochy byly odstraněny, roztaveny. Dnešní mladá generace, dostává nové vzory, často jen ty virtuální hrdiny, prostřednictvím médií či PC. Nekamenujme hrdiny…..


Fučík byl komunistou, ale i českým vlastencem. Zemřel na německém popravišti ( 8.9.1943). Fučíkovým odkazem nám budoucím, se stalo jeho známé …." Lidé bděte!"


Přemysl Votava

(nár.soc)

Jak by Tomio sám dopadl, kdyby prosadil odvolatelnost politiků?

20. února 2018 v 17:27 | Vladislav Svoboda na blogu i.Dnes |  Jiní autoři

Doufám, že se Okamurovi podaří prosadit zákon o odvolatelnosti politiků!

Jde o několik týdnů starý článek, zaujal mě svým posledním odstavcem. JS
10. 01. 2018 10:54:10
Není dne, aby se Okamura neobjevil v některém informačním mediu a neodříkával svou neměnnou mantru o referendu a odvolatelnosti politiků a to na všech stupních, včetně prezidenta. Jeho myšlenka mě velmi zaujala, tak jsem zapátral.
A ejhle. Všude kam Okamura přijde mluví o tomto zákonu. Ale jak by měl znít, či aspoň vypadat se nikde nedozvíte. Jedinou informaci, ke které jsem se dostal, je o referendu. Podle Okamury stačí sto tisíc podpisů na úřadě a referendum může být vyhlášeno. Ale co se týče odvolanosti politiků nic, úplné vzduchoprázdno. Proto jsem se rozhodl sám si udělat představu o představě pana Okamury.
Například pan P.P. byl ve svém kraji K. zvolen 78 000 hlasy. Aby mohl být odvolán tak předpokládám, že by muselo podepsat.petici na odvolání 78 001 lidí. Jenomže tady máme první háček. Mají ho odvolat voliči co ho zvolili? Bohužel to nejde, protože volby jsou tajné a nikdo jmenovitě neví kdo dotyčného volil. Takže ho může odvolat kdokoliv, který volil jiného kandidáta či dokonce u voleb ani nebyl. V praxi to může vypadat i takto - čtrnáct dní po volbách zhrzený kandidát, který se nestal tím čím chtěl být, rozjede se svými příznivci podpisovou akcii. K sehnání patřičného počtu podpisů potřebuje dotyčný, dle zkušeností, minimálně tři měsíce. Předpokládejme, že úřad bude rychlý a petiční archy během měsíce zkontroluje a odsouhlasí. Poté budou vyhlášeny volby. Ty se uskuteční tak nejdříve za dva měsíce. A teď se dostaneme k dalšímu problému. Může v těchto volbách kandidovat odvolaný politik nebo nemůže. Dejme tomu, že nemůže, a ve volbách vyhraje pan L. Pan L. složí patřičný slib a posadí se do své poslanecké lavice. Druhý den mu zavolá jeho asistent, že nějaký pan O., který skončil poslední v doplňovacích volbách, sepsal petici pro jeho odvolání. A než se chudák pan L. obeznámí s problémy své funkce, už ho nahrazuje pan O. nebo jiný kandidát, který v doplňovacích volbách kandidoval a vyhrál..
Výsledek? V případě parlamentu by většina poslanců byla ve stádiu odvolávání. Takže by neměla ani chuť pracovat. A během čtyřletého volebního období by se mohl parlament až čtyřikrát obměnit. Podle pana Okamury je to ta nejlepší demokracie - přímá. Nevím. Mě spíš napadá jiné slovo - anarchie. A to nemluvím o tom, kolik by to stálo a jaká by byla účast znechucených voličů
Ale přesto bych si přál, aby pan Okamura, tento velmi účinný zákon proti korupčnímu, lživému, vulgárnímu jednání některých našich představitelů prosadil. Už jsem si nakoupil několik balíků papírů a krásnou sadu tužek, které hned druhý dne po odsouhlasení zákona využiji na sepsání petice na odvolání poslance Tomia Okamury.
Už, aby to bylo.
article_photo

Setkání českých politiků za války v koncentračním táboře

20. února 2018 v 17:11 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Začal Vítězný únor 1948 v Buchenwaldu?

20. 02. 2018 10:15:09
Blíží se sedmdesáté výročí "Vítězného února", jak celých čtyřicet let hlásali komunisté. Ale "Vítězný únor" začal dřív než v roce 1948. Zdá se, že začal už v roce 1942 v nehostinných podmínkách koncentračního tábora Buchenwald.
article_photo
V koncentračním táboře Buchenwald se sešla zajímavá společnost českých politiků, kteří přežili koncentrační tábor, a v únoru 1948 rozhodovali jakým směrem se bude Československo ubírat.
Po velkém zatýkání 1. září 1939 se časem v Buchenwaldu sešli čtyři významní členové Československé strany národně socialistické (ČSNS). Petr Zenkl, primátor Prahy a budoucí předseda ČSNS, který se stane po volbách v roce 1946, místopředsedou vlády.
article_photo
article_photo
Dalším byl Alois Neumann, primátor Českých Budějovic a poslanec, který se v Buchenwaldu iniciativně ujal funkce blokana, a za drobné úlevy a výhody se vtíral do pozornosti dozorců, a jako jediný nekomunista se stal členem komunistického táborového výboru.
Nátlaku slibům komunistů podlehl i Emanuel Šlechta, docent na vysokém učení
article_photo
technickém, který spoluvytvářel hospodářskou politiku ČSNS, jehož mladá žena byla příliš ambiciozní.
Posledním významným členem ČSNS v Buchenwaldu, který zradil a přeběhl na druhou stranu, byl olympionik a přední člen Sokola, Miroslav Klinger. Prvního září 1939 byl mezi zatčenými i Ferdinand Peroutka, kterého lživě obvinil prezident Miloš Zeman, jako obdivovatele Adolfa Hitlera. Za svůj "obdiv" byl poslán do koncentračního tábora. Po válce, díky přátelství s Petrem Zenklem, se stal za ČSNS poslancem prozatímního parlamentu. Bohužel pan prezident doposud v sobě nenašel ani kousek cti, aby se za svoji lež omluvil.
article_photo

article_photo
Přeběhnutí a zrada se nevyskytla pouze v ČSNS, ale i v ostatních stranách (především v ČSSD). Velkou roli v únorovém dramatu dostal i člen Československé strany lidové, který jako Alois Neumanna pocházel z Českých Budějovic, člen Československé strany lidové, kněz Josef Plojhar. Podle Petra Zenkla se jednalo o hrubého, sprostého, nadutého, bezohledného muže, k SS patolízalského. Když už jeho chování překračovalo všechny meze, Zenkl Plojharovi napsal diskrétní dopis s prosbou, aby se vzpamatoval a změnil své nesnesitelné chování, než ztratí u spoluvězňů zbytek respektu. Josef Plojhar místo aby změnil své chování, začal vyhrožovat, že dopis ukáže dozorcům a postará se o Zenklovo potrestání. Naštěstí zůstalo pouze u slov. Přestože to byl kněz, byl velkým milovníkem žen a vína.
article_photo
Ale hlavní roli v tom, že někteří v únoru 1948 zradili a přeběhli na druhou stranu měl nejspíše Alexej Čepička, který do Buchenwaldu přišel v roce 1942. Za co byl zatčen a odsouzen je doposud zahalené mlhou.
Když se blížilo osvobození Buchenwaldu, doneslo se 5.dubna 1945 Zenklovi, že se nachází jako jediný Čech na listině šestačtyřiceti vězňů, kteří se mají následující den hlásit k apelu u brány. Důvodem jejich předvolání měla být veřejná poprava, která měla ostatní zastrašit před případným povstáním. Pro Petra Zenkla začal týden boje o přežití. Nechal se ostříhat a oholit. Dostal cizí oblečení a získal dočasný úkryt v bloku recidivistů a kriminálních živlů. Vystřídal několik ukrytů a přijal identitu zemřelého vězně. Díky tomu se dočkal osvobození Buchenwaldu U.S. Army. S armádou dorazil rovněž americký zpravodaj Edward R, Murrow, s kterým dělal Zenkl před válkou v Praze interview. Zajistil Zenklovi nejen lékařské vyšetření,ale poté co se mu doneslo, že komunisté v táboře nehodlají Zenklovi dovolit návrat do vlasti, protože věděli že by jim v nových politických poměrech překážel; okamžitě Zenklovi doporučil, aby tábor co nejrychleji opustil a vyhledal pomoc na nedalekém velitelství amerických jednotek. Zenkl s obavy o život opustil Buchenwald tajně pěšky.
Američané převezli Zenkla do Frankfurtu nad Mohanem a po několika dnech do nemocnice v Paříži, odtud jeho cesta směřovala do Londýna. Do Prahy se vrátil letadlem až 17. května, a to až po složitých jednáních s Rudou armádou, aby britské letadlo, kterým letěl, mohlo přistát v Praze. Zde ho čekal boj s komunisty, kteří obsadili magistrát hl.m. Prahy a na místo primátora dosadili svého člena - Václava Vacka. Nakonec po velkém úsilí se mu podařilo získat funkce primátora, na kterého byl zvolen v posledních předválečných volbách.
Když v únoru 1948 podali ministři vlády za ČSNS, ČSL a slovenské Demokratické strany demisi, nebyl problém pro komunisty dosadit na jejich místa jiné členy z těchto stran, protože se jednalo o tajné členy KSČ, jejímž úkolem bylo zůstat v těchto stranách a čekat. Tím který je v Buchenwaldu nasměroval k zradě, byl Alexej Čepička .
Bohužel byli i jiní, kteří se přidali, protože vycítili svou příležitost a slovo morálka byla pro ně sprosté slovo.

O odnožích

18. února 2018 v 20:17 | Jan Vondrouš |  Jiní autoři

Zamyšlení při výstupu na Kleť 2018

Vážené sestry a bratři,


dovolte mi, abych se při každoročním výstupu na Kleť zamyslel nad budoucností národně sociální politiky, tedy spíše těch, kteří se hlásí k těmto myšlenkám a jichž ubývá.
A zároveň nad těmi, kteří se zaštitují jmény národních socialistů, jako by jejich programu ani neznali a zneužívali tak jejich dobrého jména snad z vypočítavosti a touze po politických bodech.

Co musím v první řadě zmínit - je svornost. Existuje taková odnož národních socialistů, která byla schopna vyloučit bez jakéhokoliv uzardění ze svých řad ty nejstarší členy, hlásající se k odkazům Klofáče či Horákové. Nechci a nebudu zde zmiňovat jména oněch rádoby národně sociálních "politiků." Jenom se zeptám na jejich adresu: Byla by schopná Milada Horáková či Petr Zenkl ve třicátých letech minulého století vyloučit ze strany již stařičkého Klofáče? … Nebyla. Protože úcta a mravní základy jim dané politiky, by to nedovolily. Proto ani ti, kteří se nyní hlásí k odkazu Milady Horákové z této odnože, nelze považovat za "srdcaře", ale za spíše proste (sprosté?) vykradače jmen.

V druhém případě musím zmínit otázku národní. Slyšel jsem totiž z úst zase další odnože a jednoho jejího čelního představitele, že je třeba cituji: "těm v Africe zakroutit krkem, aby dále neplodily děti, které by okupovaly Evropu." Marně vzpomínám na nár-soc heslo: jednota v národě, jednota mezi národy, kterou právě ČSNS měla na svých praporech. Kdo se zabýval historií strany, ví, že na jednotlivých sjezdech se objevovaly hloučky lidí z Vídně, z Daruvaru, Haliče, atd. Že národní socialisté byli jedni z prvních, kdo pomáhal nejrůznějším uprchlíkům ať z východu či ze západu v průběhu celé první republiky. Vždy jsme byly hrdým národem a vždy jsme se uměli navracet se domů (stejně tak jako po druhé světové válce, či po dobách komunismu). A to je to, v čem bychom měli pomáhat jiným národům (ať Syřanům, Lybijcům či Ukrajincům). Naučit se správně rozlišovat historicko - geopolitická témata a jména. Myslím, že například stojí za zamyšlení problematika již dlouhá léta omýlaná o Kataláncích, Kosovských Albáncích, ale nezlobte se na mne, "Luhance" jsem nikde nikdy nečetl, ani neviděl. Je tedy třeba rozlišovat mezi právem na sebeurčení a okupací. Stejně tak jako mezi uznáním mezinárodních práv a statusů dočasného uprchlíka a bezprávím, které je v současné době hlavně z příčin ekonomických a sociálních, poschovávaných za otázku víry.


To, co tuto stranu trápilo po dlouhou dobu, bylo její křídlo hledající věčného spasitele. A tu se dostáváme k další odnoži, kterou ani velký Jiří Paroubek nespasil. Je zase zajímavé a nutné připomenout, že část čelních představitelů právě této odnože, se ukázala za předsednickým stolem konference Jiřího Paroubka s názvem "Obnova sociální demokracie". Mohu se tedy jen zeptat zda tito hledači politických pokladů jsou národními socialisty, nebo jen směšní slaboši.


A tak zbývá klub - národně socialistický, který přes zjevné politické ambice mi připadá jako jeden z nejlepších a pravých cest národně-sociální politiky. Stojíte mezi všemi těmi shora uvedenými proudy, scházíte se a projevujete politickou činnost, které ale chybí jasný směr. Neříkám, že jste špatní, zamyslete se ale prosím, nad energií, kterou vydáváte každé čtyři roky a která nenese kýžené politické ovoce. Možná je to tím, že od února 1948 národní socialisté rezignovali na pravou politickou práci. Na demokratické principy. Pokud začneme pracovat na nich, vrátí se i nár-soc politika tam, kam patří.