Stalo se před sedmdesáti lety

28. března 2018 v 12:14 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

K počátku třetího exilu generála Františka Moravce


(Vybráno z knihy "Generál František Moravec, jeho boj, rodina, vzpomínky", která má vyjít v druhé polovině dubna)

Generál Moravec se ještě před odjezdem do vlasti z rádia dozvěděl, že byl propuštěn z funkce zástupce generálního štábu československé armády. Stejný osud postihl nejvyššího velitele armády generála Jana Sergeje Ingra a velitele československého generálního štábu generála Bedřicha Miroslava. Zatímco doma se jásalo nad osvobozením, generál Moravec a další, třeba i generál Jan Sergej Ingr, museli v Londýně čekat na povolení k návratu. Podle Jiřího Šolce přistál v Praze 5. června 1945. Když se František Moravec vrátil, byl bez funkcí a služebního přidělení, komunisté na něho začali útočit. Nebylo zapomenuto, že v Londýně odmítl jejich nabídku. Starý známý Ivan Čičajev působil teď v Praze jako rada sovětského vyslanectví. Znamenalo to, že ve skutečnosti šéfoval sovětské zpravodajské centrále a komunistické subverzi země. Generálu Moravcovi začal v Praze život v nejistotě, nepřijal jej ani ministr národní obrany. Jeho zásluhy začaly být zpochybňovány a rozbíhala se vůči němu šetření.

Po devíti měsících od návratu do Prahy, kdy do věci generála Františka Moravce z titulu vrchního velitele československých branných sil zasáhl i prezident Beneš, bylo dosaženo dílčího vítězství v prvém kole jeho konfliktu. Generál Moravec nebyl zatčen. Po dalším roce prezident Beneš konstatoval, že demokratický tábor dosáhl dalšího vítězství poté, co byl generál jmenován velitelem dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi.

V den únorového puče 1948 dostal generál Moravec rozkaz z Prahy, že se má okamžitě hlásit u náčelníka generálního štábu generála Bohumil Bočka. Za války v Londýně to byl Moravcův přítel. A teď mu v dobře známé kanceláři nervózně a formálně sděluje, že za účelem vyšších zájmů státu jej propouštějí z činné služby. A že mu doporučují požádat o dovolenou. Při odchodu z Bočkovy kanceláře potkal další dva kolegy generály, Karla Janouška, velitele letectva, a Aloise Lišku, velitele vysoké školy válečné. Oba také bojovali za války na západě a byli pro komunisty politicky nespolehliví. Byli rovněž bez ceremonií propuštěni. Celkem dvacet pět generálů bylo v prvních dnech komunistického převratu zbaveno svých funkcí. Když toho dne přišel František Moravec domů, mlčky se podíval do očí své netrpělivě čekající ženy a byl schopen jen krátké odpovědi na nevyslovenou otázku: "Tak jdeme".

Teď mu nastal problém, jak uniknout zpoza Železné opony. Čistky se rozběhly. Mohl čekat zatčení každým okamžikem a se vší pravděpodobností potupnou smrt na šibenici. Jeho žena, která vše pochopila, se po chvíli se slzami vyjádřila velmi krátce: "Dobře, ale jak?"Oba vypracovali plán svého úniku. Generál Moravec navázal spojení s určitými lidmi z podzemní organizace a plánoval pokusit se překročit hranice pěšky. Jeho žena dostala falešný pas a měla překročit hranice vlakem do Rakouska (a jak se ukázalo, úspěšně). Měla odejet den po něm. Ve svých pamětech František Moravec detaily příliš neuvádí. Podrobnosti a okolnosti jeho přechodu západní hranice byly dlouho neznámé, protože František Moravec o nich zřejmě ani později nehovořil. Existuje však vyprávění aktivního účastníka a spoluorganizátora konečné fáze samotného přechodu hranice, Zdeňka Lukaštíka (na obrázku), který jeho průběh zachytil písemně v rámci dokumentu nazvaného "Příběh jednoho z mnohých" a to nejspíše v roce 2000, kdy cítil, že nemoc mu již brzy nedovolí další žití na tomto světě. Rozšiřován byl jen ve formě kopií jeho strojopisu uvnitř širší rodiny Lukaštíkovy. Sám jsem pak jeho část použil v díle "Zápasy s totalitou a útěky za svobodou". Zde uvádím jen něco ze Zdeňkova líčení:

"Jednou si mne zavolal Karel Nigrín a sdělil, že musím hned na Hlubokou, že tam sedí generál naší zpravodajské služby František Moravec, že jsou na něho vydány již tři zatykače a proto musí být extra a hned přepraven na druhou stranu. Jel jsem jako obvykle do Českých Budějovic, odtud jsem domluvil schůzku s plk. Hrnečkem, zajeli jsme na Hlubokou, vyzvedli Moravce, to již bylo opět v pozdějších večerních hodinách, takže byla tma a generál neviděl, že auto má opět služební označení B. Díky tomu naše cesta probíhala normálním způsobem, stráže opět salutovaly a my přijeli bez problému až na hranice.

Myslel jsem, že vše proběhne jako normálně. Vzpomínám si na tu noc, jako by to bylo včera. Byla nádherná měsíční noc, měsíc ozařoval celou krajinu a i koruny stromů. Dal jsem smluvený signál do lesa, naši pohraničníci mi odpověděli podobně (světlem baterky) a já ještě opakoval pokračování signálu. Potud tedy vše v pořádku. Pak se však proti obzoru objevily v měsíčním světle uniformy našich pohraničníků, o čemž ovšem generál Moravec nemohl vůbec vědět, vždyť ani pořádně nevěděl, kdo ho na hranice dovezl. To, že nám věřil, bylo jen na základě domluvených hesel mezi Nigrínem a ním. Jakmile spatřil uniformy, tak pochopitelně myslel na zradu, na to, že byl vylákán do připravené pasti. Skočil do příkopu, zalehl tam, vytáhl revolver a začal střílet, na štěstí ne po nás, ale po pohraniční hlídce.

Ti v domnění, že věc je prozrazena, a že snad se jedná o příslušníky OBZ - vojenské tajné služby, opětovali palbu, pochopitelně že z automatů. Bylo to prostě najednou jako u Verdunu. Byl jsem si okamžitě vědom, že jako další pokračování této nechtěné situace se začnou stahovat na toto místo další hlídky, které však o celé akci nemají tušení, takže vše mohlo skončit velkou tragédií pro obě strany. Generála Moravce jsme spolu s Hrnečkem odzbrojili, já opakoval ústně další heslo veliteli hlídky - byl to jeden z blízkých přátel plk. Hrnečka, takže i toho poznal, já jsem mu řekl, aby nestříleli, že jdu k nim. Vše se vysvětlilo, a protože stále přece jen nevěřili, tak jsem vzal jednoho pohraničníka, aby šel se mnou a na místě se přesvědčil, že to není žádná zrada. Pak již šlo vše, jak mělo původně jít, tj. pohraničníci vzali s sebou Moravce, který však stále ještě věřil na zradu a cestou mi stále vyhrožoval, že udělá ve svém životě vše, aby se mi pomstil. Byl jsem rovněž rozrušen a tak jsem hlídce řekl, aby ho na hranicích na rozloučenou za mě někam nakopli. Vše dobře dopadlo, Moravec přešel na druhou stranu a my rychle zmizeli z místa dříve, než se objeví někdo z nezasvěcených. Co je ještě na celé té věci nejzajímavější, je ta okolnost, že tento přechod se vůbec neprozradil, při výslechu o tom nepadlo ani slovo. Díky tomu, jak jsem se již zmínil, že generál Moravec o tom zřejmě nemluvil, plk. Hrnečkovi i těm pohraničníkům se i díky mému mlčení a později svedení StB na pár dnů z pravé stopy podařil únik do zahraničí. Podle mého odhadu se nám podařilo převést 500 až 600 lidí."

Podle Jiřího Šolce (Po boku prezidenta) se přechod uskutečnil 29. března 1948 v noci. Toto datum se objevuje i v některých jiných pramenech. Rozdílnost existuje možná v místě přechodu. Jiří Šolc uvádí, že generál Moravec měl jet vlakem do Mariánských Lázní. Zdeněk Lukaštík hovoří o výchozím prostoru České Budějovice a Hluboká. Prokop Tomek na webu VHÚ zasazuje útěk bez přesného data a místa na Šumavu.

Zbývá dodat, že 17. dubna 1948 se pod svým skutečným jménem dostala Vlasta Moravcová na anglický břeh. Ze záznamů v cestovních a po bytových dokladech je zřejmé, že Vlasta a František Moravcovi se po svých individuálně realizovaných únicích z Československa znovu setkali v Londýně na konci dubna 1948. Po dobu tohoto jejich nového pobytu v Anglii je u sebe ubytovali Zdeněk a Dagmar Dvořákovi (obrázek ze zahrady v Lodnýně, 1948, manželé Moravcovi vpravo). Zdeněk Dvořák byl v tu dobu v Londýně československým obchodním zástupcem a hlavně starým přítelem generála Moravce. Dagmar je někdejší spolužačkou Hany, dcery Moravcových, ještě z Prahy.

Na tomto místě mi připadá vhodné uvést krátce i osudy tří protagonistů poslední fáze útěku z republiky generála Františka Moravce: Karla Nigrína, Zdeňka Lukaštíka a Václava Hrnečky. Všichni tři byli zařazeni do skupiny 62 obžalovaných, která byla obžalována Státní prokuraturou v Praze z vyzvědačství a dalších zločinů, individuálně uváděných u každého z nich. Karel Nigrín figuroval mezi nimi s pořadovým číslem jedna. Z německé verze encyklopedie Wikipedia se lze dozvědět, že zatčen byl 6. února 1949 a Státním soudem odsouzen k mnohaletému žaláři při přelíčení 30. června 1949. Později byl amnestován a 3. prosince 1963 propuštěn. Během Pražského jara 1968 byl agilní zakládající osobou klubu politických vězňů K 231. I když se z politiky stáhl, byl až do své smrti dne 21. června 1982 pod dohledem StB.

Zdeněk Lukaštík měl v soudním procesu se 62-člennou skupinou pořadové číslo 6. Po svém propuštění na amnestii v květnu 1960 byl rovněž pod dohledem StB. I za cenu rozvodu se svou manželkou Jarmilou, kterou si bral v roce 1962, se nakonec v roce 1969 rozhodl opustit republiku a usadil se v Curychu.

Václav Hrnečka byl souzen v nepřítomnosti, posledně byl bytem v Českých Budějovicích, v době obžaloby měl být na neznámém místě v zahraničí. V obžalobě je u jeho jména uvedeno povolání okresní velitel SNB v Týnu nad Vltavou, hodnost npor. SNB. Podařilo se mu včas opustit republiku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama