Srpen 2018

K hnutí NE-VOLIM.CZ

30. srpna 2018 v 10:57 | Jan Vondrouš |  Jiní autoři

a nad prognózou Vladislava Svobody



V rámci volební kampaně jsem se rozhodl trochu oddychnout a zavzpomínat na staré časy. Proto jsem také se zájmem po dlouhé době nakoukl na stránky bratra Skopala. Velmi mne zarmoutilo přemítání pana Vladislava Svobody na téma možných úspěchů bývalých národních socialistů a protože pan Svoboda předložil poněkud nepřesné informace o politickém hnutí NE-VOLIM.CZ, pokusím se je doplnit, aby bylo zřejmé, že člověk, který má opravdu zájem, tak ty informace nalezne.


Politické hnutí NE-VOLIM.CZ skutečně bylo registrováno 11. června 2018 Ministerstvem vnitra České republiky a dnem 18.7. došlo i k zápisu statutárních orgánů a tím toto politické hnutí může být účastno politického klání, které proběhne již za měsíc a pár dní. Byly splněny i další formální záležitosti jako např. vytvoření transparentních účtů pro dary a příjmy ze státního rozpočtu a transparentní účet pro volby do Senátu PČR. Abych trochu ušetřil práci, protože mi je jasné, že pan Svoboda hned okomentuje dárce, tak vedle jemu známých z původní ČSS a ČSNS mou kandidaturu podpořil finančním darem i náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje Jiří Navrátil částkou 5.000,-Kč viz.:
https://www.ne-volim.cz/kontakt/


Politické hnutí NE-VOLIM.CZ skutečně nemá na svých stránkách mnoho informací, což je dáno tím, že je teprve vytváří. Dá se ale počítat s tím, že toto někteří budou rádi kritizovat a posměšně připomínat. Přesto i v rámci informovanosti a prezentace nezůstává toto hnutí pozadu. Soustředili jsme síly především na propagaci a vyzdvižení regionálních témat v rámci senátního obvodu 29 - Litoměřicko kde kandiduji. Zatímco jiní v tichosti připravují organizační strukturu a nové stanovy tak, aby během jara byla obsažena celá republika. Pracuje se tedy na programu, který by měl být zaměřen středo-levým vnímáním na politickém spektru a bude odrážet ty témata, kterých se dotýká kampaň do Senátu.


A jak se tedy prezentujeme programově? Nejprve jsme založili petici za obnovu tratě 097: Lovosice - Teplice. Snad více a výstižně stačí citovat deníky Bohemia (také původně ve vlastnictví ČSNS že …) např. ze dne 21.6.2018:…" Lidé z okolí lokálky z Teplic do Lovosic, po jejíž části nejezdí vlaky kvůli sesuvem půdy poničeným kolejím, boj o záchranu trati nevzdávají. Na podporu obnovení provozu vznikla nová petice. "Jejím prostřednictvím chceme oslovit širokou veřejnost v rámci celé České republiky a nastínit, že i malé regionální tratě mají smysl," uvedl jeden z hlavních protagonistů petice Jan Vondrouš.
Zdroj: https://litomericky.denik.cz/zpravy_region/provoz-na-zavalene-lokalce-z-teplic-do-lovosic-ma-zachrnit-petice-20180621.html


Dalším vysvětlujícím článkem může být problematika, která má charakter celostátní a jedná se o zdravotnictví, kdy nadnárodní společnosti se snaží ovládnout malé regionální nemocnice a posupně v nich nechat pouze to, co je pro ně výhodné a ostatní oddělení zavřít, jako např. v Sušici. Ale i o tom se můžeme dočíst z novinových článků, jako např.: Hlavní téma kampaně? Budoucnost nemocnic v Litoměřicích a Roudnici. Aspoň podle dosavadních slov devíti adeptů na senátora za litoměřický volební obvod. Jedni varují před přechodem zdravotní péče do soukromých rukou, druzí před tím, aby se ze složitého tématu dělalo politikum.

… Roudnická nemocnice, která je kvůli soudnímu sporu spolumajitelů pod nucenou správou, zase leží na srdci 40letému Janu Vondroušovi z Bohušovic. Kandiduje za nové politické hnutí NE-VOLIM.CZ. Vzniklo z lůna petiční akce na záchranu trati Lovosice Teplice. "Díky tomu jsme začali víc pronikat i do jiných problémů, které v současné společnosti jsou," popsal. Včetně snahy o zachování malých nemocnic.
Zdroj: https://litomericky.denik.cz/zpravy_region/predvolebni-tema-nemocnice-20180802.html



A v neposlední řadě uveďme článek mapující kompletní programové priority z portálu www.ceske-volby.cz citujme: "Rozhodnutí kandidovat do Senátu padlo poměrně nedávno. V rámci petice za obnovu železniční tratě 097 Lovosice - Teplice jsme oslovili všechny poslance PČR za Ústecký kraj. Bohužel nám po měsíci neodpověděl nikdo a po dalších urgencích dva, z toho jeden přes Facebook odmítavým postojem s tím, že raději všem, kteří by měli zájem po té trati jezdit, nakoupí nová osobní auta. Proto padlo ono rozhodnutí kandidovat - změnit toto politické prostředí a zároveň ukázat na regionální témata, která společnost v rámci Litoměřicka pálí.


Doufám, že čtenářům blogu Jaroslava Skopala tak byl alespoň trochu rozšířen obzor, když byla tak ledabyle a možná trochu posměšně zvolena otázka, co to vlastně je politické hnutí NE-VOLIM.CZ.

A snad k osobnímu nařčení? … pravdou zůstává, že jsem přislíbil, že se po některých materiálech a informacích podívám. V podstatě šlo o problematiku roku 1968 a skutečně o tzv. pendrekový zákon v rámci jeho novelizace, která měla přijít po Palachovu týdnu roku 1989. k otázce roku 68 by bylo snadnější zeptat se dotřených lidí. Ale asi si k nim pan Svoboda zavřel dveře…Nevím, já jsem jim informaci, že by se o to zajímal někdo, předal a je na nich zda mu odpoví… A otázka druhá? V článku pan Svoboda hovoří, že cituji.: "za návrhem na pendrekový zákon po Palachově týdnu v roce 1989 stojí Jiří Vyvadil, Stanislav Křeček, Jaroslav Král, Felix Nevřela a Alexandr Kliment."… No ono je to také trochu zmanipulované neboť jsem řekl, že mám kompletní zápisy z porad vedení ČSS a právníků této strany v souvislosti s tímto zákonem. (viz přiložené fotografie - nikoliv, že za nějakým zákonem stojí shora uvedení pánové). Ten svazek je ale skutečně obsáhlý a jednotlivé názory poučné a z hlediska vývoje jednotlivých osob i zajímavé. Bohužel ale nyní z časových důvodů nemám možnosti se těmito věcmi zabývat.

Přílohy z roku 1989 jsou uvedeny v galerii

Volby 2018

29. srpna 2018 v 20:06 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Prognóza možností národních soialistů

Za pár týdnů nás čekají komunální a senátní volby. Do těchto voleb zasáhne i několik odnoží národních socialistů. Mají vůbec nějakou naději na úspěch? Ano, ale pouze tam, kde jsou historicky silné. Klusáčkova ČSNS má naději pouze v Kladrubech nad Labem, přestože tam není jediný národní socialista, ale kde od roku 2002 pod hlavičkou té strany, kde momentálně působil Karel Doskočil, získává parta bezpartijních velké úspěchy. V roce 2002 pod hlavičkou ČSNS získali 54,25%, což jim vyneslo 5 mandátů. V roce 2006 už pod hlavičkou ČSNS 2005 dostali 36%, a přestože dostali méně, vyneslo jim to 6 mandátů. V roce 2010, pro změnu opět pod hlavičkou ČSNS, získali 33,45% a opět 5 mandátů. V roce 2014 pod hlavičkou Klusáčkovy ČSNS drtivě zvítězili s 57,24% a dostali 9 mandátů. Takže se dá počítat, že opět výrazně uspějí.

Ovšem z historického hlediska mají největší úspěch na dvou místech, kde kandidují tzv. Klusáčkem vyloučení členové. V Oslavanech strana, ještě pod zkratkou LSNS, kandidovala už v roce 1994, kdy v koalici s KDU-ČSL získala 19,05% a 4 mandáty. V roce 1998 už pouze pod hlavičkou ČSNS získali 18,65% a 4 mandáty. V roce 2002 získali 18,01% a 4 mandáty. V roce 2006 14,14% a 3 mandáty. V roce 2010 získali 13,97% a 3 mandáty a naposledy v roce 2014 získali 14,89% a 3 mandáty.

Dalším historickým místem jsou Borovany, které taktéž pod hlavičkou LSNS kandidovali už v roce 1994, získali 29,41% a 5 mandátů, V roce 1998 už pod novou hlavičkou ČSNS získali 17,99% a 3 mandáty. V roce 2002 získali 17,27% a 3 mandáty. V roce 2006 15,01% a 2 mandáty. V roce 2010 13,66% a 2 mandáty. V roce 2014 16,07% a 3 mandáty.

Jsem si jist, že jenom v těchto třech místech získají "národní socialisté" nějaké mandáty.

Ostatní kandidátky neprojdou.

I když třeba ve Spáleném Poříčí také existuje historie naší strany i když pouze od roku 2006 kdy pod hlavičkou ČSNS 2005 získali 6,30% a 1 mandát a v roce 2010 pod stejnou hlavičkou to dotáhli na 11,69%. Ovšem v roce 2014 pod hlavičkou Lev-Národní socialisté dosáhli pouze 4,63% a nedostali se do zastupitelstva. U ostatních, i když i Česká Lípa má také svou historii. V roce 1998 - 4,43%. V roce 2002 4,78%, poté už nekandidovali a znovu se na volební scéně objevili až v roce 2914 pod hlavičkou Lev- Národní socialisté získali pouhých 0,27%, což jim nedává naději na letošní volby..

Klusáčkova ČSNS kandiduje i na dalších místech. Kromě Kladrub nad Labem, také v Ústí nad Orlicí, Horním Štěpánově, Podolanka a Všestudech. Ale na kandidátce najdeme z počtu 31 kandidátů pouhé 4 členy strany.V Podolance je na kandidátce sedm jmen. Jedním z nich je Karel Janko, který má pro změnu u svého jména napsáno ČSNS 2005. Čert aby se v tom vyznal.

Raritou je kandidátka v Českých Budějovicích, kde z 41 kandidátů není jediný člen strany. Ale zde se spíše jedná o iniciativu Klusáčkovu kandidátky do Senátu Ing. Paukejovou Marii, která se své lidi sama našla.

Národní socialisté taktéž kandidují na několika místech. Kromě Spáleného Poříčí, ještě v Plzni, České Lípě a Strachoticích na Znojemsku. I zde aby jste člena strany drobnohledem dohledali.


Zajímavá je i kandidátka do Senátu. Národní socialisté nemají nikoho. Ale na Praze 8 kandiduje PhDr. Vítová Vladimíra kterou podporuje prapodivná koalice BPI, ČSNS 2005, ČS, ASN a ZpL.


Vladimíra Vítová je předsedkyní Asociace národních sil (ASN), kterou ještě v roce 2016 vedl Karel Janko. Původně Aliance měla 6 členů, z nichž Karel Janko postupně čtyři vyloučil - např. Ing. Oldřicha Lukáše, Ing. Jana Dlouhého a Václava Prince. Jednalo se především o členy Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa (SPR-RSČ), která nyní o ASN hovoří jako o páté koloně Ruska a komunistů.

Ještě nedávno se Vladimíra Vítková snažila získat mrtvou schránku Národně demokratické strany (NDS). Když zjistila, že Jan Valenta umřel, snažila se o totéž po Pavlu Pražským. Když neuspěla, začala se zajímat o ČSNS v jakékoliv formě. A zdá se, že částečně uspěla. Kromě toho, že je předsedkyní ASN, je i předsedkyní Českého mírového fóra, které především hájí zájmy Ruska.


Program ASN je velice prostoduchý: Chce vystoupit z NATO a EU.

Na stránkách ASN se můžete dočíst takové perly, jako pozvánku na besedu " Nacistickékořeny Evropské unie a její skutečný cíl - fakta, důkazy, dokumenty" která se samozřejmě konala v budově KSČM v ulici Politických vězňů.

A na jejich stránkách jsou i stránky komunistické Severočeské Pravdy, kde se můžete dočíst takové perly jako: "Stalin a dějiny SSSR" či "K pomluvám Stalina a historie Ruska"


Pro rozkléčení, kdo podporuje Vladimíru Vítkovou, tak se jedná o tyto organizace:

ZpL - Změna pro lidi, která má ve svém programu pouze tyto tři body:

1. Zřízení nezávislých médií a zřízení nezávislé agentury pro výzkum veřejného mínění - ovšem jak to udělat se nedozvíte, pouze okolo tématu mají hromadu balastu

2. Změnu volebního zákona - opět se nedozvíte jak si to představují. Zase hromada balastu

3. Eliminace politických neziskových organizací, financovaných ze zahraničí - opět pouze balast.


Předsedou je Ing. Peter Havránek.


ČS - Česká suverenita. Dříve se jmenovala Suverenita - Blok Jany Bobošíkové. Od roku

2014 je předsedkyní známá Jana Volfová, která už dlouhá léta putuje ze strany do

strany. Místopředsedkyní je Marie Paukejová.. Za tuto stranu do Senátu kandiduje i

David Rath, který kdysi byl i členem naší strany.

Jaký mají program se nikde nedozvíte.


BPI - Blok proti islamizaci - Obrana národa

U vzniku této strany stál Martin Konvička a Jana Volfová. Ale časem se na jednom ze

svých sjezdů rozhádali a odešli. Nyní je předsedkyní Jana Borkovcová a

místopředsedkyní Iva Procházková.

Program je jasný, vychází ze jména strany.


Klusáčkova ČSNS má do Senátu dva kandidáty Ve volebním obvodě 14 České Budějovice kandiduje Marie Paukejová, která to za stejnou stranu zkouší i do zastupitelstva.. Marie Paukejová je nejenom místopředsedkyní ANS, ale i předsedkyní Jihočeské růže a motala se i kolem Jihočeských matek. Této velké odpůrkyni EU, z které chce vystoupit, vůbec nevadí, že její Krizové centrum pro matku a dítě v Kostelci, by bez podpory EU musela zavřít, protože je zcela závislá na penězích, které z EU dostává. Holt peníze nesmrdí. To samé se dá říci o velkém vlastencovi Klusáčkovi, který taktéž chce vystoupit z EU a Nato, ale peníze si dlouhá léta díky v stupu České republiky vydělával v Německu odkud byl dle informací odsunut..

Marie Paukejová se snažila dostat do Senátu už v roce 1998, a to do patnáctého senátního obvodu Pelhřimov a to za Stranu důstojného stáří. O čtyři roky později se o totéž snažila ve čtrnáctém obvodu České Budějovice za SBB. Při vší snaze jsem nezjistil o jaký subjekt se jedná. V tomto roce, ve stejném obvodu, se tentokrát snaží dostat do Senátu přes ČSNS. Silně pochybuji, že se vůbec dostane přes pět procent.

Raritou je, že ve stejném obvodě za Soukromníky kandiduje Štěpán Tampír, syn Miroslava Tampíra. Na svých stránkách má své politické desatero. Bod 4 zní: "Na cizí majetek bez svolení majitele nikdy nesahej." Škoda, že se tohoto hesla nedržel jeho otec.



Druhým kandidátem je Mudr. Obrtel Marek pplk. v.z., který sloužil v Afghánistánu a v Kosovu. Po návratu "prozřel" a vystoupil z armády a založil silně proruskou Národní domobranu, která spolupracuje s dalšími proruskými organizacemi: Klub Českého pohraničí, který založili bývalí členové Pohraničí stráže a s Českým svazem bojovníku za svobodu, kam se vlomila Jana Bobošíková.

Zdá se, že Klusáčkova ruská studia v Samaře našla odezvu.


Zajímavý jsou i další dva kandidáti do Senátu, kteří mají vztah k "národním socialistům." První je Jiří Paroubek, který asi horko těžko bude vyvracet tvrzení své bývalé, mladé manželky o milionech, které tekly jeho rukama, aniž by o nich stát věděl.

Dalším zajímavou postavou je i Petr Michek, taktéž bývalý předseda Lva - Národní socialisté, který Jiřího Paroubka před několika dny podpořil částkou čtvrt milionů. Jeho jméno se v minulosti objevilo v případu takzvaného Toflova gangu. Ale ještě před tím Michek stanul před soudem v případu vedoucím k expremiérovi Stanislavu Grossovi, týkající akcií, které záhadně doputovali do firmy RIA v níž měl Gross podíl. Nyní kandiduje za stranu Moravané v obvodu Prostějov jako protikandidát Marka Obrtela.


A máme ještě jednoho zajímavého kandidáta do Senátu. Proti Rathovi a Okamurovi v Litoměřicích kandiduje Jan Vondrouš, člen posledního předsednictva ČSNS před konkurzem, který prošel několika stranami a nyní kandiduje pod NE-VOLIM:CZ, kterou v roce 2018 založil a od července je jejím předsedou. To je taky jediné, co se o této straně, můžete dozvědět.

Před pár měsíci přišel s informacemi, že ČSS v roce 1968 sestavovala exilovou vládu v Jugoslávii a za návrhem na pendrekový zákon po Palachově týdnu v roce 1989 stojí Jiří Vyvadil, Stanislav Křeček, Jaroslav Král, Felix Nevřela a Alexandr Kliment. Bohužel přes mé několikerý dotazy a jeho sliby, jsem žádné dokumenty o těchto věcech nedostal. Třeba se mi ještě ozve.


Co ještě říci k letošním volbám?


Kdyby to věděli staří národní socialisté, kteří byli popraveni a nebo strávili dlouhá léta v kriminálech, díky sovětským (ruským) poradcům, tak by nás prokleli.

Předseda vlády k 21. srpnu 1968

25. srpna 2018 v 13:01 | Andrej Babiš na Facebooku |  Jiní autoři

Zapomněl na něco?

K jednomu z nejtěžších dnů naší historie jsem dnes před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské třídě řekl pár slov. Budu si vážit toho, když si najdete chvilku, abyste si je přečetli.
Vážení spoluobčané, dámy a pánové,
jsem rád, že mohu u příležitosti 50. výročí 21. srpna 1968 společně s Vámi uctít památku statečných obránců Českého rozhlasu. V naší historii jsou mezníky, které ovlivnily životy lidí na dlouhou dobu. Rok 1968 mezi ně nepochybně patří.
V Československu vznikl počátkem roku 1968 tzv. obrodný proces a strhl celé generace k podpoře hledání nového svobodnějšího, spravedlivějšího a otevřenějšího společenského systému, jak se tehdy říkalo "socialismu s lidskou tváří". Lidé vkládali do tohoto obrodného procesu velké naděje a podpora liberalizačních trendů nabyla téměř celonárodního charakteru. Většina lidí tehdy věřila v proces demokratizace.
Lidé s obrodným procesem spojovali svobodu, svobodu projevu a sdružování, svobodný tisk či kulturu, možnost svobodně cestovat a poznávat svět. Lidé také chtěli podstatný vzestup blahobytu a životní úrovně. Už nechtěli komunistickou diktaturu východního sovětského typu. Chtěli zkrátka žít v normální svobodné společnosti.
Vpád vojsk států Varšavské smlouvy nakonec u nás reformní proces a liberalizaci společnosti ukončil. Posléze byly ze strany normalizátorů zastaveny všechny snahy o změnu k lepšímu. Potlačení pražského jara poznamenalo životy našich lidí na mnoho dalších let. Nadšení vystřídala postupně deziluze a zklamání.
Pro Československo byla v roce 1968 okupace a především to, co po ní následovalo, velké společenské trauma. Tzv. normalizace znamenala pro mnohé občany, kteří se aktivně zapojili do obrodného procesu či liberalizace a demokratizace společnosti, propouštění ze zaměstnání či dokonce věznění, obnovení cenzury, zrušení většiny zájmových a politických sdružení a organizací a další omezení občanských svobod. Z naší země také postupně emigrovala do zahraničí významná část inteligence.
Invaze vojsk byla brutální, umírali při ní naši lidé. Právě tady u budovy Českého rozhlasu nezvaní vojáci stříleli na jeho obránce, kteří bránili svobodu slova a pravdivé informování našich občanů. Československý rozhlas - jeho obránci i zaměstnanci - se stali symbolem odporu proti okupaci.
Dovolte mi na tomto místě vyjádřit mou úctu a obdiv těmto obráncům a vlastencům, kteří neváhali nasadit za svobodu a vlast i své životy.
Dovolte mi vyjádřit obdiv ke všem lidem, kteří se v souvislosti s okupací zachovali statečně, nejen v ulicích Prahy. Vzpomeňme lidi, jako byla olympijská vítězka Věra Čáslavská, která na okupaci upozornila statečným gestem celý svět na olympijských hrách v Mexiku. Gestem, za které musela nést těžké osobní následky.
Dovolte mi ještě zmínit náladu společnosti. V roce 1968 byli lidé nejprve nadšeni a pak zklamáni. V listopadu 1989 byli také lidé plní entuziasmu, aby také časem přišli na to, že mít demokracii, a budovat svobodnou, slušnou a prosperující společnost je těžká a vlastně nikdy nekončící práce. Příliš často jsme dnes svědky toho, že svobodu mnoho lidí jen zneužívá, aby si pro sebe získali co nejvíc. Příliš často vidíme snahy o rozdělení společnosti na vyvolené a ty, co mají jen mlčet a kteří by ani neměli chodit k volbám, protože volí jinak, než si to tzv. elity přejí. Jsme svědky nekončících politických sporů s falešnými záminkami, které jen dále polarizují společnost.
Nesouhlasím s tím, že jsou dnes svobody ohroženy. Každý si dnes může říkat a psát co chce, každý si může založit stranu nebo hnutí nebo změnit své volební preference. A komu se něco nebo někdo nelíbí, může jakkoli kritizovat a proti něčemu brojit nebo si v příštích volbách zvolit někoho jiného. Svoboda a demokracie je především to, že umím uznat, že má někdo právo na jiný názor a na jinou preferenci než já.
V Česku máme mnoho šikovných a talentovaných lidí s obrovským potenciálem, ale málo se o nich píše. Jako bychom si neuměli vážit úspěchů vlastních lidí. Všude je jenom samý konflikt a rozbroje. Úspěch by určitě neměl vyvolávat závist. Měli bychom být na sebe víc hrdí a umět vyzdvihnout šikovné a talentované lidi, mělo by se o nich psát a mluvit. Dokud budeme pořád mezi sebou bojovat a vyvolávat konflikty, šikovní lidé nebudou mít ani chuť se jakkoliv společensky angažovat. Jsme národ se skvělou tradicí a máme mnoho důvodů být na sebe hrdí.
Děkuji Vám.

1968: iluze o reformním komunismu

22. srpna 2018 v 22:31 | Jaroslav Král |  Jiní autoři

Demokratizace není demokracie


Přiznám se, že mi vadí některé současné pořady ČT o tzv. Pražském jaru, protože jako tehdejší student gymnázia si je prostě pamatuji trochu jinak. Pokus o "socialismus s lidskou tváří" byl v roce 1968 podle mého názoru od počátku spjat s mnoha iluzemi a nadějemi, které KSČ nechtěla ani nemohla splnit. Ani tzv. reformní komunisté nechtěli stejně jako ti tzv. konzervativní připustit větší změny. Nešlo jim rozhodně o demokracii, ale pouze o "demokratizaci". Jak v té době ironicky napsal spisovatel Jan Procházka, "mezi demokracií a demokratizací je podobně malý rozdíl jako mezi vodou a vodkou." I reformní komunisté byli prostě komunisté a žádní demokraté.

Příkladem může být také František Kriegel, který jako jediný z představitelů KSČ nepodepsal po okupaci Československa v srpnu 1968 tzv. Moskevský protokol a získal tak aureolu statečného politika a člověka. Podle svědectví Václava Kůrky, tehdejšího člena předsednictva Čs. strany socialistické, který se v té době zúčastnil jednání o reformě NF, to však byl právě F. Kriegel, který nejvíce z představitelů KSČ bránil představám o zvýšení úlohy nekomunistických stran a skutečné reformě NF směrem alespoň k částečnému pluralismu a demokratizaci. Jak uvádí Wikipedie, v únoru 1948 se F. Kriegel jako zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na komunistickém převratu, za což byl v roce 1957 dekorován Řádem 25. února a následně i Řádem rudé hvězdy a Řádem práce. Je nepodepsání tzv. Moskevského protokolu pro F. Kreiegla dostatečnou omluvou za únorové a poúnorové represe proti jinak smýšlejícím občanům?

Pokud by to reformní komunisté mysleli vážně alespoň s onou demokratizací, museli by také umožnit obnovení sociální demokracie jako strany tehdejší NF, která byla nelegálně zlikvidována v roce 1948 formou tzv. sloučení s KSČ. To bylo ale v rozporu s tehdejšími stanovami soc. dem., podle nichž mohl o sloučení s jinou stranou rozhodnout pouze sjezd a nikoli v té době již "zkomunizovaný" ÚVV, jak se nakonec stalo.

Dovolím si čistě hypoteticky uvažovat o tom, co by se stalo, kdyby v Moskvě ještě nějakou dobu s vojenským zásahem váhali. Myslím, že narůstající požadavky obyvatelstva na skutečnou demokracii by nešlo "uřídit" a zabrzdit. I reformní komunisté by nakonec začali mluvit o antisocialistických a reakčních silách. Možná bychom se místo zvacího dopisu 99 Pragováků dočkali zvacího dopisu 99 členů ÚV KSČ. Možná by mezi podpisy chyběl podpis F. Kriegla, ale určitě by mezi nimi nechyběly podpisy mnoha dalších prominentních reformních komunistů.

Jaroslav Král

předseda strany Národní socialisté

Invaze 1968 jako zásah proti pokroku

20. srpna 2018 v 18:18 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Jeden pohled na okupaci z 21. srpna 1968

Je to můj pohled na to, čím jsem se cítil ohrožen v kontextu selhání velké politiky. Namátkou uvedu některé situace, do kterých jsem se sám dostal, nebo které jsem sledoval a zaujaly mne. V sobotu 18. srpna 2018 byl v České televizi uveden film Doznání, který pojednával o drastických vyšetřovacích metodách, aplikovaných na obžalované v politickém procesu nejen s Rudolfem Slánským a spol. Film byl natočen v zahraničí až po roce 1968. Jeden z mála obžalovaných ve zmíněném procesu, přesvědčený komunista Artur London, který byl odsouzen jen na doživotí, přijel s rukopisem knihy do Prahy den před sovětskou okupací a jednání o natočení filmu v Praze se stalo nemožným. Trochu tuto situaci zobecním, Sověti svobodu slova nechtěli a pozdější nové vedení našeho státu se tomu rádo přizpůsobilo.
Na postupné rehabilitace a nápravu křivd čekala řada lidí odsouzených z politických důvodů. Tak např. generál František Moravec, který vedl naši zpravodajskou službu za války z Londýna, by v případě pokračování nastartovaných změn politických poměrů po lednu 1968 nemusel čekat na svou posmrtnou rehabilitaci až na období po roce 1989. Také členové Klubu 231, sdružující politické vězně komunistického režimu uvězněné mezi únorem 1948 a počátkem šedesátých let by mohli být rychleji uspokojeni ve svých nárocích a samotný jejich klub by tak záhy ztratil smysl.
Z výstavby cementárny v Turni nad Bodvou 1967-1970, v pozadí Zadielská dolina
Jako pracovník v technickém rozvoji jsem měl možnost porovnávat technickou úroveň našich a zahraničních zařízení. Srovnání umožňovaly technické časopisy, ale též parametry zahraničních nabídek z vyspělých států. Ekonomicky se otevřít nebylo možné. Koruna nebyla volně směnitelná. Přesto však byla pozorovatelná snaha prostředky pro tento účel, tj. technické vyrovnání, v období 1967 - 1968 uvolňovat. Kontakty na západ se přece jen zlepšovaly.
Ze schůze celozávodního výboru Čs. strany socialistické v Přerovských strojírnách, asi 2. pol. r. 1968, zleva Milan Babica, Zdeněk Sojka, Jaroslav Skopal
Svou tvář začaly měnit i odbory. Zdola přicházely snahy udělat z tehdejšího Revolučního odborového hnutí (ROH) něco víc než jen převodovou páku od komunistické strany na dělníka či technika. Objevoval se dosud neznámý pojem mzdový tlak na vedení. Systém Národní fronty, nekompromisně respektující platnou ústavou zakotvenou vedoucí úlohu komunistické strany ve všech sférách výroby, služeb a společenských organizací, se začal viklat. V Přerovských strojírnách začala v roce 1968 fungovat Celozávodní organizace Čs. strany socialistické. Vydobyla si i přístup do podnikové rady, která se tehdy začala ustavovat a to v roli pozorovatele bez možnosti hlasování, obdobně jako komunistická strana. Něco na tehdejší dobu nevídané, ale jen velmi krátkodobé.

Někdy koncem roku 1967 přišla do podniku pozvánka na mezinárodní seminář o automatizaci výroby cementu a vápna, který se měl konat v Bruselu začátkem září 1968. Vedení účast na této akci odsouhlasila a tak jsme se společně s Milanem Svozilem na ni připravili formou dvou samostatných přednášek. Byl to doklad příznivých změn v otvírání se Evropě v oblasti výrobních technologií. Shodou okolností jsem měl dohodnutou na 21. srpna 1968 služební cestu do Prahy, při níž jsem měl v Praze vyzvednout i nějaké doklady k naší první zahraniční služební cestě. Manželka vracející se ráno z noční služby v nemocnici mě upozornila, k čemu v noci došlo. I přes tuto informaci jsem do Prahy vlakem cestoval. Na pražském nádraží jsem po příjezdu zjistil velký zmatek a poznal jsem, že nic nevyřídím. Bylo slyšet i vzdálenou střelbu. Jel jsem proto nejbližším vlakem zpět. Další den v práci byl plný debat o vzniklé situaci, diskutéři s různou mírou intenzity agresi odsuzovali. S kolegou Svozilem jsme cítili nejistotu, zda se naše cesta na Západ uskuteční.
Ukázalo se však, že politický kurs nastoupený před necelým rokem má svou jistou setrvačnost. Přes přítomnost sovětských vojsk se téměř všechno vracelo jakoby do původních kolejí. Naše cesta do Belgie se uskutečnila a měli jsme oba příjemný pocit, že byla užitečná. Zcela nečekaně jsme zjistili při exkurzi do cementárny v Oubourgu, že funkci technického ředitele tam tehdy vykonával pan F. Fiala, který emigroval po únoru 1948 a ve zmíněném závodě se uchytil ve vedoucí funkci.
Zajímavé bylo, že za ženu si vzal Sýřanku a měli tehdy spolu pět dětí. Pozval nás k sobě na návštěvu, kde jsme za přítomnosti jeho přítele pana Zimáka debatovali při sklence vína nejen odborně, ale i o situaci v jeho staré vlasti. Na jednu podobnou cestu jsem se ještě dostal v roce 1969 a pak dalších devatenáct let nic. Zato jsem se na začátku sedmdesátých let po zahájení normalizace dostal mezi tisíce evidovaných osob na ÚV KSČ a na krajích k vyloučení ze státní správy, sdělovacích prostředku, školství apod. Důvod: představitel a exponent pravice.
Celý následující vývoj potvrdil, že pokrok v zemi byl násilně významně přibrzděn až zastaven. Nevím, nakolik si dnešní mladá generace uvědomuje, že něco podobného se může v trochu jiné podobě opakovat, nebude-li aktivně pečovat o demokratické hodnoty. Excesy mohou přijít z různých směrů. Snad by šlo provolat: "Demokraté všech zemí, spojte se!"

Hroby a památníky, část 21.

12. srpna 2018 v 16:54 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Alois Jaroš

Ani ne kilometr od Kobyliské střelnice se nachází Ďáblicky hřbitov, který má významný vztah jak k protinacistickému, tak i protikomunistickému odboji. Na hřbitově se nachází desítky desek se jmény. Každé jméno znamená jméno protikomunistického odbojáře. Ale pod deskou se nenachází žádný pozůstatek dotyčné osoby. Ty se nejspíš nachází v hromadném hrobě; a kromě kněze Toufara, nebyl žádný popravený identifikován. Snad budoucnost to napraví.

Na jedné desce se nachází jméno Alois Jaroš narozen 11.8: 1923 a popravený 17.8. 1952. Bohužel musím přiznat, že jsem se mýlil, když jsem tohoto Aloise Jaroše ztotožnil s naším poslancem téhož jména, ale narozeným 7. září 1893, a u jehož jména se povětšinou neuvádí datum úmrtí i když, jak se zdá, podle posledního výzkumu je známé..

V době, kdy jsem se o toto jméno zajímal, se člověk dostal pouze k podkladům týkající se prvního Aloise Jaroše. Teprve v září 2017 vyšla studie Dvojí život Aloise Jaroše, týkající se skutečného člena ČSNS a našeho poválečného poslance. Takže mi nezbývá než opravit můj článek, který kdysi na tomto blogu vyšel.

Budoucí poslanec ČSNS Alois Jaroš vstoupil do ČSNS už v roce 1912 a vždy se pohyboval kolem pohostinství, jako majitel restaurace Mnichovský sklípek. Před válkou zde často policie prováděla razie s podezřením na nedodržování zavírací doby a zatýkání falešných hráčů a jejich obětí. Poté, co se Alois Jaroš stal zastupitelem na magistrátu, přestaly i tyto problémy.

Jak se zachoval za okupace, se přesně neví, ale měl velmi blízko k primátorovi Otakarovi Klapkovi, taktéž členu ČSNS, kterého okupanti popravili za jeho odbojovou činnost.. Ještě před jeho zatčením měl Alois Jaroš od něj převzít nespecifikované dokumenty.

Po válce byl v roce 1946 zvolen za ČSNS poslancem Parlamentu. Po únoru 1948 se nevzdal poslaneckého mandátu a v březnu 1948 hlasoval pro novou vládu. Ale po obrození ČSNS pod novým názvem ČSS byl z parlamentu odvolán. Během roku 1949 byla jeho restaurace převedena pod národní podnik. V té době restauraci navštěvovali členové strany, kteří byli později odsouzeni v procesu s Miladou Horákovou - Kleinerová, Přeučil, Pecl.

V červenci 1950 vyposlechla v Pankrácké věznici nasazená informátorka Erika Nováková rozhovor dvou spoluvězeňkyň, v které padlo jméno Aloise Jaroše v souvislosti tisku falešných legitimací. V té době byl Alois Jaroš už těžce nemocný. Začala se u něho projevovat těžká forma tuberkulózy.

Když byl 25. dubna 1951 Alois Jaroš zatčen, byl už ve velmi vážném zdravotním stavu. Místo toho, aby nemocného nechali v klidu dožít, zbytečně ho převáželi mezi vězeňskou vazbou a nemocnicí. Zemřel 9. května 1951, deset minut po půlnoci. Ostatky Aloise Jaroše byly zpopelněny ve strašnickém krematoriu. Ale co se stalo s jeho urnou, není známo. Možná, že i jeho popel skončil na stejném Ďáblickém hřbitově v hromadném hrobě jako ostatky jeho jmenovce.

Karel Otčenášek hoden pozornosti

9. srpna 2018 v 16:50 | Jaroslav Skopal s použitím vnějších zdrojů

Biskup za mřížemi i v holínkách

Dnes dopoledne před desátou hodinou jsem na rádiu Proglas sledoval pořad věnovaný vzpomínkám na arcibiskupa Karla Otčenáška. Začátek jsem neslyšel, vypadalo to jako profil jednoho z mnohých, kteří si pro svou víru a přesvědčení museli od komunistického vedení státu vytrpět mnohá utrpení a přesto se ho nepodařilo zlomit. Jeho život byl vymezen daty 13. dubna 1920 až 23. května 2011. Jedna z jeho spolupracovnic vzpomínala, jak ho v jisté době navštívila a nabízela mu svou pomoc. Nakonec z toho byla řada let, kdy ji dokázal zaměstnat s tím, že dělala všechno možné, sekretářku, překladatelku, archivářku a když bylo potřeba, při opravách vozila na kolečkách cihly.
Přidávám z blogu idnes něco z článku Karla Kavičky z 25. května 2011, který do svých vzpomínek zařadil i vzpomínání Emila Petříka:
"Později jsem se s ním setkal ještě několikrát společně s Dr. Emilem Petříkem, redaktorem Lidové Demokracie v Brně, který utekl těsně před svým zatčením v roce 1948 do Rakouska a odtud pak do USA. Tam působil jako redaktor katolického tisku v Chicagu až do roku 1990, kdy se po 42 letech emigrace vrátil do vlasti.
Vzpomínám si na jednu jeho historku ze života biskupa Otčenáška, kterou mi vyprávěl. Mělo to být v době, kdy otec biskup neměl státní souhlas a po propuštění z vězení pracoval jako řadový dělník v mlékárně v Opočně. Dr. Petřík tehdy zorganizoval tzv. "exkurzi" zahraničních zpravodajů a novinářů, akreditovaných v ČSSR, do této mlékárny. Soudruh ředitel dělal velké přípravy na tuto návštěvu zahraničních hostů. Nevěděl ovšem, co je hlavním důvodem jejich příjezdu. Když se všichni novináři shromáždili na nádvoří mlékárny, byli obklopeni vybranými zaměstnanci a přivítáni samotným ředitelem. Hned na počátku ho ale překvapilo jejich přání. Chtěli si promluvit s panem Otčenáškem.
Sice neochotně, ale přece nechal překvapený ředitel poslat pro dělníka Otčenáška. Za nějakou chvíli vyšel na rampu z výrobní haly jakýsi dělník menší postavy v montérkách, gumácích na nohou a s čepicí na hlavě. Když novináři pochopili, kdo si je s rampy překvapeně prohlíží, všichni jako na povel poklekli před ním na dlažbu dvora. Rozhostilo se hrobové ticho, ředitel mlékárny jen stěží lapal po dechu.
Ve svobodných zemích ještě nikdy nikdo neviděl biskupa jako dělníka na automatické lince. Říkalo se, že byl u linky na výrobu mléčné výživy pro kojence. A snad prý těm krabicím s výživou žehnal...
Přítomní novináři podrobně o tomto setkání referovali ve svých listech na západě. Byla z toho velká mezinárodní ostuda. Snad i to přispělo k tomu, že po zásahu papeže Pavla VI. v roce 1965 mu byl udělen státní souhlas a mohl se vrátit do duchovní služby. Zakrátko byl ustanoven jako řadový kněz v Ústí nad Labem-Trmicích mimo svou diecézi."
Královéhradecká diecéze - oficiální stránky - Aktuality - Fotogalerie - Abychom…
Ještě dodávám, že Karel Otčenášek se mohl dostat na amnesti z vězení v roce 1960, jenže odmítl prohlásit, což byla podmínka propuštění, že Vatikán dělá špatnou politiku. Teprve v další etapě v roce 1962 se měl dostat na svobodu. Tak to zaznělo v dnešní dopolední vzpomínce na Karla Otčenáška.

Tomáš Halík nekompromisně

5. srpna 2018 v 10:41 | Jaroslav Skopal

O uprchlících, migramtech a populistických postojích

V LN 4. srpna 2018 začíná Halíkův článek "Byl jsem uprchlík, a neujali jste se mne" úvodním redakčním sloupečkem se slovy: "Slova o tom, že Česko nepřijme žádného běžence, jsou podle Tomáše Halíka urážkou Krista". Tomáš Halík nejmenuje předsedu vlády Andreje Babiše, ale je zřejmé, že myslel na i něho. Trochu Halíkovi nahrál v Posledním slově na stejné 10. straně LN i Jiří Hanák, když uvedl slova někdejšího ministra vnitra Chovance, že za jeho ministrování ani jeden uprchlík v Česku se neobjeví.
Argumentace Tomáše Halíka vychází z Písma a je úderná. Tak např.: Naše země není naše, Hospodinova je země a vše, co je na ní, my všichni jsme zde cizinci a přistěhovalci, říká jasně Písmo". Před pár dny jsem zaslechl v televizi či v rozhlase výrok jednoho podnikatele, že přijme několik uprchlíků a zapracuje je." To je postoj s velkým P.
Závěr Halíkova článku, vycházející z Nového zákona, opět ocituji: "Kdo stojíš, hleď, abys nespadl. Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost. Avšak: Nebojte se, já jsem zvítězil nad světem, říká Kristus. Amen."
Je to křesťanství v praxi. Na rozdíl od bezpostojového komentování ctihodného Romana Jocha ve stejném čísle LN, na dvou stranách, ve zpožděné reakci na jednu akci V4 s názvem Přes Budapešť do budoucí Evropy.