Říjen 2018

Kytice k hrobu TGM

31. října 2018 v 18:53 | Jaroslav Král |  Jiní autoři

na lánském hřbitově

U příležitosti 100. výročí Československé republiky na hřbitově v Lánech u hrobu Prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka položil dne 30. října 2018 předseda strany Národní socialisté bratr Jaroslav Král kytici červených a bílých květin s bílými stuhami a zlatým nápisem "Prvnímu prezidentovi s úctou! Vzpomínají Národní socialisté" (kytice v barvách národních socialistů je uprostřed mezi předními věnci).

ČSNS u oslav 100. výročí Československa v Plzni

29. října 2018 v 18:01 | Václav Kupka |  Aktuality

Připomenuti T. G. Masaryk i Edvard Beneš

Členové ČSNS (dle usnesení platného sjezdu z června 2013) se zúčastnili v Plzni dne 26. 10. 2018 slavnostního zasedání k 100. výročí vzniku Československé republiky. Na zasedání byla přečtena nejstarším členem - br. Ing. Maškem charakteristika našeho druhého prezidenta republiky (od br. Františka Klátila) za velkého zájmu přítomných.
V odpoledních hodinách jsme položili věnec k pamětní desce prezidenta bratra Dr. Edvarda Beneše na základní škole u Doudlevecké třídy.
V neděli 28. října se konala v Plzni na Náměstí TGM hlavní oslava vzniku Republiky československé. Na tomto shromáždění byl položen věnec k sousoší TGM s následným textem: "Myšlenkám TGM - Věrni zůstaneme".
Čtyři fota k článku najdete v galerii tohoto blogu.

Důstojná oslava stého výročí ČSR v Dřevohosticích

29. října 2018 v 16:11 | Zdeněk Smiřický |  Jiní autoři

a slavnostní odhalení pamětní desky organizátora čs legií kpt. Josefa Logaje


V neděli 21. října 2018 se na náměstí v Dřevohosticích uskutečnila důstojná oslava stého výročí naší republiky a odhalení pamětní desky kapitánu Josefu Logajovi - organizátoru československých legií v Itálli.

Slavnost, kterou inicioval Vlastivědný spolek Žerotín Dřevohostice za podpory Krajského úřadu v Olomouci a ve spolupráci s Městysem Dřevohostice, se zúčastnila rodina kapitána Logaje z obce Kámen u Děčína a z Prahy pod vedením vnuka - Břetislava Logaje, dále mnoho představitelů sokolských organizací z regionu v čele se starostou Tělocvičné jednoty Sokol Přerov Ing . Vladimírem Taberym, ale i paní senátorka RNDR. JItka Seitlová, členové Svazu letců České republiky - odbočky generála Karla Janouška v Přerově pod vedením generálporučíka letectva Ing. Jiřího Kubaly, vedoucího činitele tohoto celostátního svazu. Dále se zúčastnili i představitelé Klubu výsadkových veterá ;nů z Holešova, Klubu vojenských výsadkových veteránů plukovníka Maděry ze Zlína pod vedením plukovníka Josefa Krauseho, předseda České obce legionářské v Olomouci plukovník Dr. Milan Žuffa - Kunčo i členové olomoucké a přerovské odbočky České obce legionářské.

Pamětní deska na dřevohostickém pomníku padlých nám připomíná osobnost kapitána Josefa Logaje (1887 - 1922), který v Itálii s obrovským úsilím za podpory profesora T. G. Masaryka, Dr. Edvarda Beneše a generála Milana Rastislava Štefánika organizoval naše legie na italském území, jež se pak o síle 20 tisíc mužů zapojily do bojů za naše národní osvobození. Kapitán Josef Logaj se sice dožil vzniku naší republiky, ale na následky svého zranění umírá 27. listopadu 1922 ve svých 35 letech. Jeho pamětní deska připomíná i hrdinství jeho manželky Heleny ( zavražděna 31. 8. 1944 v Rawensbrücku) i syna Břetislava, kteří se za 2. světové v& aacute;lky zapojili do boje proti fašistické okupaci naší vlasti.
Velmi důstojná slavnost byla ukončena státními hymnami České a Slovenské republiky a čestnou salvou Klubu vojenské historie - hraničářského pluku 19, jehož členové přijeli ze Zlína a z Brna.
Mgr. Zdeněk Smiřický ,Vlastivědný spolek Žerotín, Dřevohostice

Celou fotoreportáž Vlasty a Martina Krejčířových najdete v galerii blogu

Hroby a památníky, 26. část

27. října 2018 v 18:14 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Oldřich Pecl



Oldřich Pecl se narodil 14. září 1903 v Bohuslavicích u Kyjova v chudé rodině vesnického učitele. Studoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. V roce 1918 studium přerušil, aby mohl nastoupit do Československé armády a zúčastnit se obsazení Opavy. Maturitu složil v roce 1921. Jeho spolužákem byl Záviš Kalandra (taktéž popravený v procesu s Miladou Horákovou), s kterým vydával studentský časopis. Poté vystudoval právnickou fakultu v Praze.

Pracoval jako advokát a podnikal (byl vlastníkem antracitového dolu v Lhotácích u Českých Budějovic). Za druhé světové války spolupracoval s druhým odbojem. V říjnu 1945 mu byl znárodněn majetek. Po únoru 1948 podporoval bývalé členy ČSNS a udržoval kontakty s poúnorovou emigrací. Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou především kvůli své podnikatelské minulosti, přátelství s Kalandrou a také proto, že jeho manželka byla jugoslávského původu. Oldřich Pecl byl odsouzen k trestu smrti a jeho žádost o milost byl zamítnuta.

Oběšen byl 27. června 1950 v Pankrácké věznici v 4:55 . V 5:04 lékař konstatoval smrt. Oldřich Pelc má pamětní desku na ZŠ v rodných Bohuslavicích.

Od Velké války k první a druhé republice

25. října 2018 v 17:14 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Ze vzpomínek pamětníků

Milada Muchová-Stojanová z Přerova si zaznamenávala své vzpomínky na válku a na prvé roky Československé republiky. Její pravnučka Naďa Calábková mi poskytla z uchovaných záznamů a dokumentů některé části. Jsou z nich patrné nejen časový sled událostí, ale i pocity radosti a strasti, které provázely život její rodiny v těžkých válečných a poválečných dnech.
Miladě, žijící se svým manželem Františkem v roce 1914 v Přerově v Kratochvilově ulici, bylo na začátku Velké války dvacet pět let. Živili se obchodem s pánským zbožím. V den mobilizace 26. července 1914 všude nastal velký zmatek, v němž vojáci rukovali ke svým plukům. Stojanovi to poznali na tržbě tak, že ta v onom osudném dni činila pouhých 8 haléřů za kroužek na deštník. V obchodech bylo prázdno, téměř nikdo nenakupoval, lidé šetřili peníze, až co a jak bude. K obratu došlo až v září 1914, když do Přerova dorazil celý jeden polský pluk. A vojáci začali nakupovat. Začalo seznamování s polštinou. Z prvních slov: "Deň dobry, proše pani skarpětky!" A tak podobně. Pomohla ruka kupujícího, když ukázala na ponožku na noze, a takto všelijak si paní Milada posilovala svůj česko - polský slovníček. Byli to dobří zákazníci a částečně nahradili naše vojáky, kteří už byli roztroušeni po světě.
V říjnu 1914 se začalo stěhovat i polské obyvatelstvo z Haliče. Několik set jich bylo umístěno i v Přerově. Zpočátku to byli velcí chudáci, vždyť mnozí si svým útěkem od frontové linie zachraňovali holé životy. Později, když byli zařazeni do práce a měli peníze, kupovali všechno možné. Mýdlo a parfém, to byl jejich svět.
Významnou roli zaujal v Miladině vyprávění její bratr Oldřich Mucha. Byl vojákem z povolání a jako důstojník ještě před vypuknutím války absolvoval vojenský kurs v Jaroslawi. V poslední říjnový den roku 1914 přišla Miladě z polského Tarnowa tato zpráva od bratra Oldřicha: "Ležím zde nemocný a tak rád bych někoho ze svých drahých viděl. Za čtyři dny opět odejdu na vojnu." Milada se tehdy okamžitě rozhodla, že za ním pojedou. Přestože čekala přírůstek do rodiny, přesvědčila manžela, že ji nemůže nechat doma. Milada hned bratrovi též nakoupila koňak, čokoládu, uherský salám a jiné. Z obchodu pro něj vybrala i teplé prádlo. Její manžel zatím sehnal povolení na okresním hejtmanství. Ještě téhož dne v osm hodin večer odjížděli přes Bohumín do Krakova. Dále je už nechtěli pustit, v tom čase všechno civilní obyvatelstvo prchalo k nám. Průběh dalšího dne cituji z deníku Milady Muchové - Stojanové:
"1. listopad 1914: Od čtyř do deseti čekali jsme v Krakově na otevřeném nádraží na nějaký vlak směrem k Tarnowu. Konečně jel vojenský transport na ruské hranice a nám bylo dovoleno nastoupit jako jediným civilním občanům. Na každém nádraží vlak zastavoval a vojáci se loučili se svými matkami, ženami i milenkami. Byly to mnohdy srdcervoucí projevy. Plakali jsme s mužem zároveň s nimi. Ve vlaku našla jsem krásné karafiáty, které patrně některý z vojáků zapomenul. O osmé hodině večerní dojeli jsme do Tarnova. Na nádraží i ve městě úplné zatemnění. Nevěděli jsme, kam se obrátit. Já tou mojí polštinou požádala jsem asi desetiletého chlapce, aby nás zavedl do gymnasia (místa dočasného vojenského lazaretu). Když jsme tam přišli, zjistili, že je umístěn v gymnasiu II. Tam jsme konečně Oldřiška našli. Sestra Červeného kříže nám řekla, že po dovezení z fronty upadl vysílením do spánku, který trval 74 hodiny, a že po celou tu dobu dostával injekce a posilující léky. Když nás pak Oldřich uviděl, začal radostí plakat a stále opakoval: Je to pravda nebo jen sen, že jste zde? Dosud se ještě plně neprobral. Podali jsme všem dvanácti důstojníkům, kteří s ním leželi, přivezený koňak, čokoládu a cigarety (o cigarety tam již byla nouze). Jeden z nich pocházel ze Znojma a říkal: proč tu není i moje maminka? Já jí nenapsal a ona by byla také jistě přijela. Na noc jsme odešli do hotelu."
V další den, 2. listopadu 1914 hned ráno přivedl Oldřicha jeho sluha Michal za sestrou a švagrem do hotelu. Položili ho na hotelovou postel a takřka celý den si vyprávěli. Vztah Milady k bratru Oldřichovi byl tak srdečný proto, že když jim zemřela maminka, byl své sestře i chůvou. Večer se museli rozloučit. Nevěděli, zda s neloučí již navždy. Bylo to plné tísně i pláče. V osm hodin už odjížděli Milada s manželem Františkem zpět směr Krakov a dále do Přerova.
Dne 25. listopadu 1914 se narodil František Oldřich Stojan. A mezitím měl na frontě i bratr Oldřich štěstí. Po jejich rozloučení v Tarnowě, kdy Rusové se již blížili ku městu, odvezli důstojníky přes Maďarsko do Vídně. Na krátký čas se objevil Oldřich i se sluhou Michalem v Přerově. Pak odjeli do Brna a Prostějova. Ještě před křtinami byl Oldřich telegraficky odvolán do Krakova a odtud znovu na bojiště. V květnu 1915 upadl do ruského zajetí v Karpatech. O Vánocích 1915 přišel pozdrav od Oldřicha z Jekatěrinburgu. Pro Miladu to byl nejvzácnější dar pod stromeček. Válečné běsnění přes císařovo utěšování však pokračovalo.
Záznamy Milady z 1. února 1917 prozrazují i to, co se tehdy dělo v přerovském Sokole. Sokolové uspořádali přátelský večírek a ona se na něm přihlásila za členku. Už deset let to bylo jejím přáním. Dne 13. října 1917 se jí narodil druhý syn Jaroslav Karel. V listopadu 1917 byl její manžel odveden jako domobranec a stal se skladníkem v přerovských kasárnách, později v Olomouci. O Vánocích 1917 dostala psaní od bratra Oldřicha z místa někde za Uralem.
Rok 1918 označila paní Milada za rok velkých světových událostí a přeměn. Žilo se již v brzkém očekávání vytouženého osvobození z pout rakousko-uherské monarchie. Dne 20. února 1918 byl pod protektorátem pana okresního hejtmana barona z Ehrenfeldů uspořádán v Městském domě hudební večírek, který se po jeho odchodu rázem změnil ve vlastenecký ples. A při něm si po čtyřech letech Milada opět zatančila. Nálada odpovídala skutečnosti, že Němci na všech frontách prohrávali. Trůny se poznenáhlu bořily a lidé se přestali bát. Na jaře 1918 se také vrátil bratr Oldřich. Jako ruský nemocný zajatec byl vyměněn a po třech měsících cesty přijel šťastně do Opavy a pak i do Přerova. V létě 1918 se v olomouckých kasárnách František Stojan zachladil a musel ulehnout. Jednalo se o krční tuberkulosu a došlo i na operaci a další léčení. 28. říjen 1918 se podle Milady stal nejslavnějším dnem českého národa. V deníku to líčí takto: "Po 300 letech dočkali jsme se konečně svobody. T. G. Masaryk vracel se z Ameriky do vlasti jako náš první president. Praha již jásala a přichystala dosud nikdy nevídané uvítání hlavě státu. V každém městě a vesničkách se všichni radovali a tančili. V těchto chvílích byla radost všech Čechů a Slováků neskonalá."
Není divu, že mezi rodinnými fotografiemi se uchovala i ta, na níž je prezident Tomáš Garrigue Masaryk během své půlhodinové vlakové zastávky v Přerově dopoledne 19. září 1921 zachycen u skupiny mávajících dětí. Na rubu fotografie je k tomu výmluvná poznámka "Fanoušek mává praporkem p. presidentu". Tím Fanouškem je míněn jejich tehdy téměř sedmiletý syn, který na neštěstí v roce 1922 po úrazu zemřel.
Dodejme ještě, že v průběhu let do r.1925, kdy zemřel i Miladin manžel, postupně museli rozprodávat poctivě nabitý rodinný majetek, aby bylo na operace a manželovo léčení.

Dovětek k tématu nově vzniklé Československé republiky:

Na vzniku Československé republiky se podílela vedle T. G. Masaryka a jeho mladších partnerů Edvarda Beneše a Miroslava Rastislava Štefánka v zahraničí ještě celá řada domácích politiků. Česká televize věnovala v říjnu 2018 zvláštní pozornost Aloisi Rašínovi a jeho synovi Ladislavu Rašínovi. Rád připomínám, že na dokumentu věnovaném otci a synovi Rašínovým se podílela pravnučka Aloise Rašína Karolina Breitenmoser-Stransky. Ladislav Rašín zaujal mou pozornost svou odhodlaností bránit republiku i po selhání tehdejších spojenců Francie a Velké Británie. Prezidentu Benešovi měl po kapitulaci ČSR v roce 1938 říci: "Promiňte pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe." (Zdroj Wikipedie)
O nějaký čas později (14. 12. 1938) pronesl v pomnichovském parlamentu druhé ČSR Ladislav Rašín odbojný projev v pomnichovském parlamentu, z něhož uvádím jeho úvod a závěr:"Jest jisto, že jsme naší vlasti zasadili smrtelnou ránu, a je pochybno, zda jsme zachránili mír na dobu delší několika měsíců. Nebyl jsem z těch, kdo chtěli zachraňovati mír za tu cenu, kterou jsme zaplatili. Kde tribunové měli slovo mír, já opakoval rozkolnicky "k boji!", a takových nás bylo několik…
Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, 20 let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…" (Zdroj Wikipedie)
O rok později byl Ladislav Rašín gestapem zatčen a vězněn za účast v domácím odboji. V prosinci 1941 byl v Berlíně souzen. Statečně se hájil a svou obhajobu založil na porušení protektorátní autonomie Německem. Dostal trest smrti, který byl po roce změněn na patnáct let žaláře. Zemřel krátce před příchodem americké armády ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem dne 20. března 1945.
Otec Alois i syn Ladislav mají pamětní desku na domě, kde oba bydleli a kde byl Ladislav zatčen a před kterým byl Alois postřelen; slavnostní odhalení desky proběhlo 17. října 2003.

Další obrázky k článku naleznete v galerii

Hroby a pomníky, část 25

17. října 2018 v 20:08 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři

Miloslav Choc



Miloslav Choc byl značně rozporuplná osobnost. Za války byl nasazen v Dusseldorfu. V květnu v pětačtyřicátém se zúčastnil Pražského povstání. Po válce vstoupil do ČSNS a odjel do pohraničí, kde se dostal před soud, protože údajně zavraždil Němce Karla Reichmanna. Byl osvobozen na základě psychiatrického posudku.

Choc poté žil s prarodiči a zapsal se na vysokou školu, ale po únoru 1948 byl jako národní socialista ze školy vyhozen.. Odešel do zahraničí a stal se členem emigrantské odbojové organizace. Při návratu sestavil skupinu lidí, mezi nimiž byl i další člen ČSNS Slavoj Šádek. Choc se rozhodl, že získá důležité dokumenty od komunistického funkcionáře majora Augustina Schramma. Poté co Choc vstoupil do domu, kde Schramm bydlel, byl Schramm po několika minutách zastřelen. Ale co se v domě přesně odehrálo a jaký měl na tom Choc podíl, je dodnes záhadou, protože se v domě pohybovalo víc lidí. Výrok soudu byl jednoznačný - trest smrti. I Choc má na hřbitově pouze desku. Jeho pozůstatky jsou nejspíše v hromadném hrobě.


Tak nám skončily volby

7. října 2018 v 22:35 | Vladislav Svoboda

tak, jak jsem předvídal

Volby skončili v podstatě tak, jak jsem předvídal. Velká bojovnice za mír, kandidující za prapodivnou koalici, v které byla i ČSNS 2005 skončila v obvodu 23 - Praha 8 z 16 kandidátů na 14. místě s 360 hlasy, což ji dalo 0,86%. Marie Paukejová kandidující za ČSNS v obvodu 14 - České Budějovice získala 1082 hlasů, což ji vyneslo 2,47%, které ji postačily na poslední místo. Nejlíp si vedl bojovník proti NATO Obrtel Marek v obvodě 62 - Prostějov, který získal 3 356 hlasů, což mu vyneslo 7,92 % a krásné 5. místo. Suverénně porazil bývalého místopředsedu a předsedu Lva 21 a Paroubkova sponzora Petra Michka, který tentokrát pro změnu za Moravany získal 1484 hlasů a krásné poslední místo.
Pokud jde o ostatní, kteří měli v minulosti co do činění s národními socialisty, tak také neuspěli. Jan Vondrouš s 1346 hlasy skončil na posledním místě a bohužel neporazil Davida Ratha, který kupodivu získal 2323 hlasů - 4,97% a sedmé místo.
Přes veškerou snahu a mediální podporu získal ve volebním obvodě 71- Ostrava město Jiří Paroubek 1718 hlasů, které činili pouhé 6,90% a nestačili ani na bronzovou medaili. Jiří Paroubek, bývalý předseda vlády, předseda dvou politických strana, úspěšný autor několika knih, k svému pláči získal pouhé sedmé místo.
I komunální volby dopadli podle předpokladu. V Borovanech získali bývalý členové ČSNS 19,68%, což je o 3,01 % víc než před čtyřmi roky. Získali opět 3 zastupitele a z pěti kandidujících subjektů skončili druzí. I v Oslavanech získali bývalý členové ČSNS stejný počet mandátů jalo před čtyřmi roky, když ztratili 0,8% hlasů - 14,09%. I Kladruby si polepšili a to dokonce o víc jak osm procent a to i přesto, že tam není žádný člen ČSNS včetně, jak jsem dozvěděl, Karla Doskočila.
Ono to je vůbec zajímavé. Podle "pana" Klusáčka se situace v jeho straně stabilizovala. Což je pravděpodobné, protože všichni ti, co mu tehdy pomohli zosnovat podvodný sjezd, už nejsou členy strany. Nabízí se otázka: Proč? A jak je to s tou "stabilizací".
Jinde to dopadlo taktéž podle předpokladu. V Ústí nad Orlicí získala ČSNS 0,85% a z deseti kandidátek byla poslední.. V Horním Štěpánově ČSNS taktéž obsadila ze čtyř kandidátek poslední místo, ale s lepším skórem, ve výši 3,48%.
I Národní socialisté zabodovali. V maličké vesničce na Znojemsku, kde přišlo volit 119 voličů Národní socialisté zvítězili, když dostali 62,51% a získali pět zastupitelů.. Ve Spáleném Poříčí získali Národní socialisté o 1,12% víc než před čtyřmi roky, což jim pomohlo získat křeslo jednoho zastupitele.. Bohužel v České Lípě s 0,15% obsadili poslední místo a ani v Plzni neuspěli.
Pak tu ještě máme Podolanku, kde sestavil kandidátku Karel Janko a sám se umístil na první místo kandidátky. Kandidátka získala jednoho zastupitele. Bohužel nebo bohudík, záleží jak se na to člověk dívá, Karel Janko to není.
A co za čtyři roky? Mám obavu s ohledem na věkovou strukturu a schopnosti "pana" Klusáčka, že už nebude co volit.

Výsledky Národních socialistů

7. října 2018 v 22:29 | Jaroslav Král |  Aktuality

Zpráva od předsedy

1. V návaznosti na předchozí volební prognózu V. Svobody, uveřejněnou na Tvém blogu dne 29. srpna 2018 informuji o výsledcích strany Národní socialisté v obecních volbách 5.-6. října 2018.

2. Naše strana předložila kandidátky v 8 obcích, městech a městských částech, a to buď samostatně (5 kandidátek), v koalici (1 kandidátka) a jako společné s nezávislými kandidáty (2 kandidátky). To je - pokud vím - největší počet ze všech 4 nár.soc. odnoží.


3. Zvítězili jsme ve Střížovicích s 60,70 % hlasů a 4 zvolenými zastupiteli ze 7 volených členů zastupitelstva. Předpokládám proto, že náš dlouholetý starosta bratr J. Fejfar zde bude opět zvolen starostou. Dále jsme uspěli ve Strachoticích s 13,75 % hlasů (1 zvolený zastupitel) a ve Spáleném Poříčí s 5,65 % hlasů (1 zvolená zastupitelka).


4. Naproti tomu jsme neuspěli v Praze, Plzni, Plzni 1, České Lípě a Velešíně. Výsledky bude podrobně analyzovat předsednictvo ÚR. Za sebe je však hodnotím kladně, neboť prokazují konsolidaci a akceschopnost strany po odchodu lidí kolem P. Bendy, a to zvláště za situace, kdy jsme z ústředí nemohli podpořit naše územní organizace a kandidáty finančně.

S bratrským pozdravem!

Jaroslav Král

předseda strany

Ke komunálním volbám v malém městě

5. října 2018 v 19:31 | Ivan Fenz |  Aktuality

Židlochovice

Pluralita, byl požadavek změny v r. 1989. Jak to vypadá v malém městě po cca 30letech? Je to guláš. Tady máme do komunálních voleb 5 kandidátek stran: ANO - tu si zřídil celostátně stbácký práskač ( člověk sice bez charakteru, ale s chtivostí peněz i moci) po jeho vzoru se i zde etablovali původně nevolitelní ODSáci a jsou na radnici dodnes. ODS - minule ztratila hegemonii, což jsem veřejně kvitoval, aby zde byla nějaká opozice ( ovšem přečkávali jen za bukem a nebylo je slyšet 4roky). KSČM - sesbíraní důchodci, kteří nic nepochopili a nic nezapomněli. Za zámecké Židlochovice - nostalgici po čemsi ( zdejší zámek a panství užíval arcivévoda Bedřich Habsburský, od Bezruče označený "Markýz Gero", jinak do r.1916 vrchní velitel rakouské armády odpovědný i za popravy v armádě). Jeho předchůdce ( přestavoval zámek ) a vyžadoval do r. 1848 přesné plnění roboty pomocí drábů s lískovkami u trestné lavice. Asi se těm nostalgikům po nějakém výprasku stoná. TOP 09 - vede je starosta pevnou rukou a krotil i ty ostatní strany. Podle mého vkusu to zalívá svěcenou vodou až moc a to nevydrží. Jinak je poctivý a pracovitý, jen papeže Františka se asi nedrží, spíše otylého Duky. No jakáž pakáž, vyberu ze všech 75 těch cca 10, ostatní ať rozhodne náhoda. Moje žena rozvažuje, prý je to jedna banda ( nakonec to opíše ode mne). Je to trošku náročnější, ale je dobře, že to je alespoň takto. Můj dojem je, že zmíněné strany škobrtají za vývojem. KSČM, Za zámecké Židlochovice, ODS hledají jistotu v minulosti. ANO a TOP 09 se nesnášejí a jejich cílem je udržet se, buď jak buď.

Hroby a památníky, 24. část

1. října 2018 v 19:14 | Vladislav Svoboda

Slavoj Šádek



Dalším, po kterém zůstala pouze kamenná deska na Ďáblickém hřbitově, je Slavoj Šádek, který do ČSNS vstoupil po skončení války v roce 1945. Působil jako funkcionář mládeže. Po únoru 1948 ho seznámili se svými protirežimními odbojovými aktivitami Josef Dvorský a Jaroslav Fiala. Bez váháni se k nim přidal. Jeho hlavním úkolem bylo šíření myšlenek odboje a získávání zpravodajských informací. Díky Jaroslavovi Fialovi se Slavoj Šádek seznámil s Miloslavem Chocem, kterému předal dvě pistole. Na schůzce na náměstí Jiřího z Poděbrad se Miloslav Choc svěřil Fialovi a Šádkovy se záměrem získat od jistého muže důležité dokumenty. Jednalo se o komunistického funkcionáře majora Augustina Schramma. Po Chocově prvním neúspěšném pokusu se Slavoj Šádek druhý den k Chocovi přidal. Šádek čekal na Choce v taxíku. O několik minut později byl Augustin Schramm zastřelen. Ale co se ve čtvrtém patře domu tehdy přesně událo, a jaký podíl měl právě Choc , je dodnes záhadou, protože se na místě pohybovali další osoby. Po Chodcově příchodu oba odjeli z místa činu a znovu se viděli až po svém zatčení. Výrok soudu zněl jednoznačně - trest smrti.