Od Velké války k první a druhé republice

25. října 2018 v 17:14 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Ze vzpomínek pamětníků

Milada Muchová-Stojanová z Přerova si zaznamenávala své vzpomínky na válku a na prvé roky Československé republiky. Její pravnučka Naďa Calábková mi poskytla z uchovaných záznamů a dokumentů některé části. Jsou z nich patrné nejen časový sled událostí, ale i pocity radosti a strasti, které provázely život její rodiny v těžkých válečných a poválečných dnech.
Miladě, žijící se svým manželem Františkem v roce 1914 v Přerově v Kratochvilově ulici, bylo na začátku Velké války dvacet pět let. Živili se obchodem s pánským zbožím. V den mobilizace 26. července 1914 všude nastal velký zmatek, v němž vojáci rukovali ke svým plukům. Stojanovi to poznali na tržbě tak, že ta v onom osudném dni činila pouhých 8 haléřů za kroužek na deštník. V obchodech bylo prázdno, téměř nikdo nenakupoval, lidé šetřili peníze, až co a jak bude. K obratu došlo až v září 1914, když do Přerova dorazil celý jeden polský pluk. A vojáci začali nakupovat. Začalo seznamování s polštinou. Z prvních slov: "Deň dobry, proše pani skarpětky!" A tak podobně. Pomohla ruka kupujícího, když ukázala na ponožku na noze, a takto všelijak si paní Milada posilovala svůj česko - polský slovníček. Byli to dobří zákazníci a částečně nahradili naše vojáky, kteří už byli roztroušeni po světě.
V říjnu 1914 se začalo stěhovat i polské obyvatelstvo z Haliče. Několik set jich bylo umístěno i v Přerově. Zpočátku to byli velcí chudáci, vždyť mnozí si svým útěkem od frontové linie zachraňovali holé životy. Později, když byli zařazeni do práce a měli peníze, kupovali všechno možné. Mýdlo a parfém, to byl jejich svět.
Významnou roli zaujal v Miladině vyprávění její bratr Oldřich Mucha. Byl vojákem z povolání a jako důstojník ještě před vypuknutím války absolvoval vojenský kurs v Jaroslawi. V poslední říjnový den roku 1914 přišla Miladě z polského Tarnowa tato zpráva od bratra Oldřicha: "Ležím zde nemocný a tak rád bych někoho ze svých drahých viděl. Za čtyři dny opět odejdu na vojnu." Milada se tehdy okamžitě rozhodla, že za ním pojedou. Přestože čekala přírůstek do rodiny, přesvědčila manžela, že ji nemůže nechat doma. Milada hned bratrovi též nakoupila koňak, čokoládu, uherský salám a jiné. Z obchodu pro něj vybrala i teplé prádlo. Její manžel zatím sehnal povolení na okresním hejtmanství. Ještě téhož dne v osm hodin večer odjížděli přes Bohumín do Krakova. Dále je už nechtěli pustit, v tom čase všechno civilní obyvatelstvo prchalo k nám. Průběh dalšího dne cituji z deníku Milady Muchové - Stojanové:
"1. listopad 1914: Od čtyř do deseti čekali jsme v Krakově na otevřeném nádraží na nějaký vlak směrem k Tarnowu. Konečně jel vojenský transport na ruské hranice a nám bylo dovoleno nastoupit jako jediným civilním občanům. Na každém nádraží vlak zastavoval a vojáci se loučili se svými matkami, ženami i milenkami. Byly to mnohdy srdcervoucí projevy. Plakali jsme s mužem zároveň s nimi. Ve vlaku našla jsem krásné karafiáty, které patrně některý z vojáků zapomenul. O osmé hodině večerní dojeli jsme do Tarnova. Na nádraží i ve městě úplné zatemnění. Nevěděli jsme, kam se obrátit. Já tou mojí polštinou požádala jsem asi desetiletého chlapce, aby nás zavedl do gymnasia (místa dočasného vojenského lazaretu). Když jsme tam přišli, zjistili, že je umístěn v gymnasiu II. Tam jsme konečně Oldřiška našli. Sestra Červeného kříže nám řekla, že po dovezení z fronty upadl vysílením do spánku, který trval 74 hodiny, a že po celou tu dobu dostával injekce a posilující léky. Když nás pak Oldřich uviděl, začal radostí plakat a stále opakoval: Je to pravda nebo jen sen, že jste zde? Dosud se ještě plně neprobral. Podali jsme všem dvanácti důstojníkům, kteří s ním leželi, přivezený koňak, čokoládu a cigarety (o cigarety tam již byla nouze). Jeden z nich pocházel ze Znojma a říkal: proč tu není i moje maminka? Já jí nenapsal a ona by byla také jistě přijela. Na noc jsme odešli do hotelu."
V další den, 2. listopadu 1914 hned ráno přivedl Oldřicha jeho sluha Michal za sestrou a švagrem do hotelu. Položili ho na hotelovou postel a takřka celý den si vyprávěli. Vztah Milady k bratru Oldřichovi byl tak srdečný proto, že když jim zemřela maminka, byl své sestře i chůvou. Večer se museli rozloučit. Nevěděli, zda s neloučí již navždy. Bylo to plné tísně i pláče. V osm hodin už odjížděli Milada s manželem Františkem zpět směr Krakov a dále do Přerova.
Dne 25. listopadu 1914 se narodil František Oldřich Stojan. A mezitím měl na frontě i bratr Oldřich štěstí. Po jejich rozloučení v Tarnowě, kdy Rusové se již blížili ku městu, odvezli důstojníky přes Maďarsko do Vídně. Na krátký čas se objevil Oldřich i se sluhou Michalem v Přerově. Pak odjeli do Brna a Prostějova. Ještě před křtinami byl Oldřich telegraficky odvolán do Krakova a odtud znovu na bojiště. V květnu 1915 upadl do ruského zajetí v Karpatech. O Vánocích 1915 přišel pozdrav od Oldřicha z Jekatěrinburgu. Pro Miladu to byl nejvzácnější dar pod stromeček. Válečné běsnění přes císařovo utěšování však pokračovalo.
Záznamy Milady z 1. února 1917 prozrazují i to, co se tehdy dělo v přerovském Sokole. Sokolové uspořádali přátelský večírek a ona se na něm přihlásila za členku. Už deset let to bylo jejím přáním. Dne 13. října 1917 se jí narodil druhý syn Jaroslav Karel. V listopadu 1917 byl její manžel odveden jako domobranec a stal se skladníkem v přerovských kasárnách, později v Olomouci. O Vánocích 1917 dostala psaní od bratra Oldřicha z místa někde za Uralem.
Rok 1918 označila paní Milada za rok velkých světových událostí a přeměn. Žilo se již v brzkém očekávání vytouženého osvobození z pout rakousko-uherské monarchie. Dne 20. února 1918 byl pod protektorátem pana okresního hejtmana barona z Ehrenfeldů uspořádán v Městském domě hudební večírek, který se po jeho odchodu rázem změnil ve vlastenecký ples. A při něm si po čtyřech letech Milada opět zatančila. Nálada odpovídala skutečnosti, že Němci na všech frontách prohrávali. Trůny se poznenáhlu bořily a lidé se přestali bát. Na jaře 1918 se také vrátil bratr Oldřich. Jako ruský nemocný zajatec byl vyměněn a po třech měsících cesty přijel šťastně do Opavy a pak i do Přerova. V létě 1918 se v olomouckých kasárnách František Stojan zachladil a musel ulehnout. Jednalo se o krční tuberkulosu a došlo i na operaci a další léčení. 28. říjen 1918 se podle Milady stal nejslavnějším dnem českého národa. V deníku to líčí takto: "Po 300 letech dočkali jsme se konečně svobody. T. G. Masaryk vracel se z Ameriky do vlasti jako náš první president. Praha již jásala a přichystala dosud nikdy nevídané uvítání hlavě státu. V každém městě a vesničkách se všichni radovali a tančili. V těchto chvílích byla radost všech Čechů a Slováků neskonalá."
Není divu, že mezi rodinnými fotografiemi se uchovala i ta, na níž je prezident Tomáš Garrigue Masaryk během své půlhodinové vlakové zastávky v Přerově dopoledne 19. září 1921 zachycen u skupiny mávajících dětí. Na rubu fotografie je k tomu výmluvná poznámka "Fanoušek mává praporkem p. presidentu". Tím Fanouškem je míněn jejich tehdy téměř sedmiletý syn, který na neštěstí v roce 1922 po úrazu zemřel.
Dodejme ještě, že v průběhu let do r.1925, kdy zemřel i Miladin manžel, postupně museli rozprodávat poctivě nabitý rodinný majetek, aby bylo na operace a manželovo léčení.

Dovětek k tématu nově vzniklé Československé republiky:

Na vzniku Československé republiky se podílela vedle T. G. Masaryka a jeho mladších partnerů Edvarda Beneše a Miroslava Rastislava Štefánka v zahraničí ještě celá řada domácích politiků. Česká televize věnovala v říjnu 2018 zvláštní pozornost Aloisi Rašínovi a jeho synovi Ladislavu Rašínovi. Rád připomínám, že na dokumentu věnovaném otci a synovi Rašínovým se podílela pravnučka Aloise Rašína Karolina Breitenmoser-Stransky. Ladislav Rašín zaujal mou pozornost svou odhodlaností bránit republiku i po selhání tehdejších spojenců Francie a Velké Británie. Prezidentu Benešovi měl po kapitulaci ČSR v roce 1938 říci: "Promiňte pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe." (Zdroj Wikipedie)
O nějaký čas později (14. 12. 1938) pronesl v pomnichovském parlamentu druhé ČSR Ladislav Rašín odbojný projev v pomnichovském parlamentu, z něhož uvádím jeho úvod a závěr:"Jest jisto, že jsme naší vlasti zasadili smrtelnou ránu, a je pochybno, zda jsme zachránili mír na dobu delší několika měsíců. Nebyl jsem z těch, kdo chtěli zachraňovati mír za tu cenu, kterou jsme zaplatili. Kde tribunové měli slovo mír, já opakoval rozkolnicky "k boji!", a takových nás bylo několik…
Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, 20 let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…" (Zdroj Wikipedie)
O rok později byl Ladislav Rašín gestapem zatčen a vězněn za účast v domácím odboji. V prosinci 1941 byl v Berlíně souzen. Statečně se hájil a svou obhajobu založil na porušení protektorátní autonomie Německem. Dostal trest smrti, který byl po roce změněn na patnáct let žaláře. Zemřel krátce před příchodem americké armády ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem dne 20. března 1945.
Otec Alois i syn Ladislav mají pamětní desku na domě, kde oba bydleli a kde byl Ladislav zatčen a před kterým byl Alois postřelen; slavnostní odhalení desky proběhlo 17. října 2003.

Další obrázky k článku naleznete v galerii
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama