Prosinec 2018

O knize První republika - mýtus a realita

20. prosince 2018 v 19:19 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

s hlavním názvem Lví silou, vzletem sokolím

Nedávno vyšla kniha Vladimíra Mertlíka, která se snaží přiblížit čtenářům vše méně známé, co má souvislost se vznikem a koncem první republiky. Měl-li bych už úvodem shrnout jedno její nosné podtéma, pak bych je nazval "spor o prezidenta Edvarda Beneše".
Autor zvolil poněkud odlehčený tón, z něhož jakoby vyplývá, že státnické řemeslo je jako mnohá jiná, to jest plné rozhodování o tom, co je lepší z nabízených možností a s tím i přijímání případných špatných řešení.
Děj sahá až k době Františka Palackého, Karla Havlíčka Borovského, Františka Ladislava Riegra či Karla Sabiny. Jmen z oné doby se vyskytuje hodně a o mnohých se dozvíme i jejich krátké životopisy, takže v souhrnu jde o malou učebnici toho, jak se posilovaly myšlenky na samostatný český stát. Dost podrobně je uváděna i politická cesta a konec konců i celý život Tomáše Garrigua Masaryka. Také o deset let mladšímu Karlu Kramářovi je věnována dostatečná pozornost.
Založení Sokola v roce 1862, jeho zakladatelé Miroslav Tyrš (Tirsch) a Jindřich Fügner a význam Sokola v české historii jsou v knize věrohodně popsány, ale proč se vzlet sokolí dostal do názvu jedné kapitoly i celé knihy, to mi poněkud uniká.
Autor se nevyhýbá popisu konfliktů spojených s politickým bojem vedoucím k uvolnění národa Čechů z rakouského svazku, který vrcholi během Velké války (1914 - 1918). Hodnoceny jsou oba odboje. V tom zahraničním (T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik), vznikl pojem československého národa, který měl v budoucím samostatném státě převážit početně nad menšinami, především nad poměrně silnou německou. Domácí odboj (Karel Kramář, Alois Rašín, a další) si své odpracoval a i vytrpěl doma, avšak byl i doma při vyhlašování Československé republiky.
Problém poválečného života v Evropě ovlivnily tvrdé podmínky Versaillské smlouvy pro poražené, což se týkalo zejména Německa. Válečné reparace byly stanoveny nepřiměřeně tvrdé a byly považovány většinou ekonomů za nerealizovatelné. To pak ovlivnilo další politický vývoj v Německu. Rakouská delegace k jednáním o míru ani nebyla připuštěna. A to se mělo Čechům vrátit o devatenáct let později v Mnichově. Autonomní status v nově formovaných státech po Velké válce měl zajistit menšinám patřičné podmínky k životu. Československý stát leccos z toho, co v otázce ochrany menšin na svém území slíbil, nesplnil.
Když se v Německu dostal Hitler k moci, využíval chybné vnitřní čsl. politiky práv menšin a označoval Československo jako stát pošlapávající práva národnostních menšin. Prezident Beneš všechny útoky vedené z této pozice, např. v německém tisku, odmítal. Ústupky měl činit až po velmi silném domácím německém tlaku. Němci zavedli taktiku, že v době předcházející Mnichovu, požadovali vždy víc než bylo možno splnit. Francii a Spojenému království se do války nechtělo navzdory smlouvám.
V některých místech autor porovnává Karla Kramáře s T. G. Masarykem a Edvardem Benešem. Kramář měl za manželku Rusku a v době před vítězstvím bolševiků v Rusku podporoval příklon Čechů k Rusku. V době, kdy připadala v úvahu intervence mocností proti bolševickému Rusku, byl i pro zapojení legií v Rusku do této akce. Naopak se mu nelíbilo uzavření smlouvy se Sovětským svazem v roce 1935. Jeho prognózy o budoucnosti se v tomto směru zdály být reálnější než u Beneše.
Kniha je poněkud nepřehledná volbou názvů kapitol, absencí jmenného rejstříku a odkazů na použitou literaturu. Je však věrná svému podnázvu, který upozorňuje, že máme očekávat konfrontaci mýtů a reality.

Pohled na dvě osobnosti české politiky

16. prosince 2018 v 22:41 | Zaslal Jaroslav Král |  Jiní autoři

Prezentace dvou charakterů


Přátelé, přehrajte si 5 min. video s rozhovorem V. Havla a M. Zemana z roku 1998, stojí to opravdu za to, názor nechť si každý udělá sám! JK

Jsme v době adventní

7. prosince 2018 v 16:44 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Má nám Bible co říci?

Štědrovečerní večeře, dárky a jejich chystání, stromeček, setkání s příbuzenstvem a všechny ty přípravné práce s tím spojené, to jsou nejčastější znaky vánočních svátků této doby. Navzdory této zmodernizované tradici jsem se pokusil jít ke kořenům Vánoc. Tak např. 25.prosinec jako den narození Páně měl být dohodnut (stanoven konvencí) až o několik století později než se Ježíš Kristus narodil. V Novém Zákoně datum narození nenajdeme, pouze okolnosi (i přírodního charakteru), za nichž Ježíš přišel na svět.
Dnes by nás snad měl zajímat i původní obsah křesťanských Vánoc nebo ještě lépe, s čím Ježíš k lidem přišel. O tom je svědectví dost, přinejmenším jsou popsána ve čtyřech evangeliích Nového Zákona, který tvoří druhou kratší část Bible. O tomto létě jsem začal se souběžnou opakovací četbou kapitol jak Starého, tak i Nového Zákona. Pokusím se čtenářům, kteří mají s takovým tématem trpělivost, uvést zde přepis svého shrnutí obsahu prvého Evangelia podle Matouše.

Evangelium podle Matouše

Je prvou knihou Nového zákona. Začíná Mesiášovým rodokmenem počínaje Abrahamem a končícím slovy a Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš zvaný Kristus. Když se Marie zasnoubila s Josefem, byla již těhotná z Ducha svatého. Josef byl Hospodinovým andělem na to upozorněn s tím, aby si ji nebál vzít. Josef uposlechl. Je to podle mého soudu jeden ze stavebních kamenů křesťanské víry.
Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů Krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. Přišli se mu poklonit, král Herodes se to dozvěděl a tajně je požádal, až dítě najdou, ať mu to přijdou sdělit. Mudrci dítě našli i s matkou, poklonili se a předali své dary. Ve snu dostali od Boha pokyn, nevracet se k Herodovi. Uposlechli. I Josef dostal ve snu pokyn od Boha, měl zachránit Marii i dítě útěkem do Egypta. Oklamaný Herodes dal povraždit v Betlémě a okolí všechny chlapce mladší dvou let. Josef s rodinou se vrátili až po Herodově smrti a usadili se v Nazaretu v Galilejském kraji. To je příběh zachování Ježíše při životě při prvé velké hrozbě.

Začátek Ježíšovy mise v Galileji je spojen s jeho návštěvou u Jana Křtitele, který začal kázat v judské poušti. Vyzýval přitom své posluchače k pokání, což souviselo s očekáváním brzkého příchodu Ježíše. Ježíš za Janem k Jordánu skutečně dorazil a dal se jím pokřtít i když Jan zprvu namítal, že mu něco takového nepřísluší.
Ježíšova mise v Galileji pokračovala a je spojena s učením v synagogách, kázáním evangelia o Království, uzdravováním nemocných. Šly za ním velké zástupy nejen z Galileje. Své učedníky učil, kdo z lidí je hoden blahoslavenství. Měli to být ti, kteří byli chudí a trpěli na duchu i hmotně a přitom sami byli schopni milosrdenství. Pátá kapitola to specifikuje v devíti verších. Dnešními slovy dalo by se označit i za sociální program pod Božím dohledem. Přitom dodával, že nepřišel zrušit Zákon, ale naplnit jej. Desátá kapitola uvádí jména jeho dvanácti apoštolů - učedníků.
Ježíš mluvíval a učil i v podobenstvích. Např. v podobenství rozsévači, u něhož záleží, kam jeho zrno dopadne. Jeho výklad pak uzavřel: "Do dobré země je zaseto u toho, kdo slyší Slovo a rozumí a který opravdu přináší úrodu, někdo stonásobnou, jiný šedesátinásobnou a jiný třicetinásobnou. "
Závěr Ježíšova života je popsán v kapitolách 26 až 28, kterou pak Evangelium podle Matouše končí. Popsán je průběh posledního pomazání dva dny před Velikonocemi během stolování u Šimona Malomocného v Betanii, kdy Ježíš o ženě, která mu polila tělo mastí, řekl, že ho připravila na pohřeb. Pak o prvním dnu Svátku nekvašených chlebů učedníci dohodli na Ježíšovo přání místo, kde se má uskutečnit velikonoční večeře s Hodem Beránka. Při ní pak padla Ježíšova slova, že jeden z Dvanácti (tedy z jeho spolustolovníků) ho zradí a Jidáš se dovtípil, že jsou mířena na něho. Zrada se pak v místě Getsemane ještě v noci naplnila a Ježíš pak byl po příchodu tlupy ozbrojenců a Jidášově identifikujícím polibku zatčen.
Ježíš se tak záhy dostal před Veleradu s veleknězem Kaifášem, kteří hledali cestu, jak ho odsoudit k smrti. Na tom se i ráno usnesli. Spoutaného ho odvedli a vydali římskému prokurátoru Pilátovi. Ten nebyl nakloněn vydat Ježíše na smrt, ale na konec tak po tlaku vrchních kněží, starších a jimi navedeného davu tak učinil. Byl připraven a odveden k ukřižování na místě Golgota. Jeho mrtvé tělo Pilát svolil vydat Josefovi z Arimatie, který je zavinul do čistého plátna a pochoval do svého nového hrobu, který si vytesal ve skále. Dveře hrobu zavalil velkým kamenem a odešel.
Následuje popis Ježíšova zmrtvýchvstání, provázený zemětřesením při sestoupení Hospodinova anděla. Ti, co byli nejblíže, zjistili, že hrob je prázdný. Jedenácti učedníkům, kteří odešli do Galileje na horu, určenou Ježíšem, se tam Ježíš ukázal a vyslechli tam jeho výzvu, aby pokračovali a získávali učedníky ze všech národů.
Podle Tomáše Halíka je centrem víry zvěst o velikonočním Ježíšově vzkříšení.
10. srpna 2018
Komentář k obrázkům:
Prvý (autorův) obrázek z léta 2003 je z tureckého města Sanli Urfa, kde nějakou dobu žil Abraham, od něhož je uváděn rodokmen Mesiáše a též rodokmeny Židů v jejich různých větvích. V levé části obrázku je vchod do Abrahamovy jeskyně.
Druhý obrázek představuje Chrám narození Páně v Betlémě postavený nad místem, kde se Ježíš Kristus narodil. Zdroj: