Únor 2019

Řidiče seženou nejčastěji z řad Ukrajinců

27. února 2019 v 12:41 | převzato z Novinek.cz |  Jiní autoři

Firmám v Česku chybějí tisíce řidičů. Nabírají ženy a cizince.

V tuzemsku schází v osobní i nákladní dopravě tisíce profesionálních řidičů. Problémem jsou hlavně nízké mzdy a stárnutí šoférů. Firmy se to snaží řešit například zaměstnáváním žen a cizinců, uvedl pracovní server Profesia.cz.
Ilustrační foto
Ilustrační foto
Dnes 12:10
tov, Novinky
Nedostatek lidí v dopravních službách je dlouhodobý problém - absence zájemců o práci řidiče se začala projevovat už ve druhé polovině roku 2015 v souvislosti s rekordně nízkou nezaměstnaností v tuzemsku. Situace se dál zhoršuje. Podle dat Profesia.cz počet nabídek v oblasti dopravy až na určité sezonní výkyvy kontinuálně roste, klesá ale počet zájemců o práci v tomto oboru.
Nezaměstnanost v lednu stoupla
"Jde o profesi, která je psychicky, ale i fyzicky náročná. Navíc s sebou nese poměrně vysokou míru stresu, zodpovědnosti a rizika. Přitom pokud porovnáme aktuální průměrnou mzdu v oboru, je skoro o 18 procent nižší než například v retailu: zatímco celková průměrná mzda (včetně odměn a bonusů) v dopravě je podle údajů portálu Platy.cz necelých 27 000 Kč, v retailu (maloobchod - pozn. red.) je to těsně nad 31 700 Kč," řekl Michal Novák z Profesia.cz.
Vyhrocená je podle něj zejména situace v přepravě osob. Důkazem toho je i situace na začátku roku, kdy hrozilo, že například v některých částech Ústeckého kraje nevyjedou meziměstské autobusy. Vedle řidičů chybějí také dispečeři nebo koordinátoři.
Víc než desetina zaměstnanců v Česku jsou cizinci
"Z pohledu regionů je drtivě největší sháňka po zaměstnancích v dopravě v centru Čech - v Praze a Středočeském kraji. Odsud bylo 40 procent všech nabídek. Velká poptávka po řidičích je také v Brně a okolí a v Plzeňském kraji, nejnižší pak v krajích Zlínském a Karlovarském," dodal Novák.

Mladí se za volant nehrnou

Problémem je i růst věkového průměru šoférů. V současné době je podle oborových organizací průměrný věk řidiče z povolání 57 let a trend stoupá. To v souběhu s poměrně vysokou psychickou a fyzickou náročností povolání znamená, že v blízké budoucnosti přijde další odliv zaměstnanců. Podle některých prognóz do pěti let odejde až třetina řidičů autobusů do důchodu a mladí se na tuto pozici příliš nehrnou.
"Někde začaly směřovat náborové kampaně na ženy, které byly v tomto oboru donedávna zastoupené minimálně. Cestou může být i zaměstnávání lidí ze třetích zemí, zde je ale problémem délka povolovacího procesu a v osobní přepravě i jazyková bariéra," dodal Novák.
Ženy lákala za volant do týmu například logistická společnost CS Cargo. Více žen nabírají také městské dopravní podniky, jako třeba pražský dopravní podnik.
Z cizinců firmy řidiče seženou nejčastěji z řad Ukrajinců. Některé dopravní společnosti se proto přihlásily do programu Režim Ukrajina, který usnadňuje dovoz zaměstnanců.
Chybějí zedníci, mladí nemají o tuto profesi zájem
Podle dopravců by problém mohlo řešit nasazení kamionů, které se obejdou bez řidiče. Takové již testují například v Německu. Kvůli legislativě a bezpečnostním otázkám je ale jejich rozšíření stále hudbou budoucnosti.

Tato země nemůže být pro všechny

27. února 2019 v 12:34 | Zaslal Jaroslav Král |  Jiní autoři

Tato země je naše. Vezměme si ji zpět! Vyznání Národních socialistů

"Tato země není a nemůže být pro všechny. Tato země je naše." Tuto větu, vyslovenou prezidentem republiky, známe všichni a málokdo o ní může pochybovat. Přesto i tato nezpochybnitelná a zcela srozumitelná myšlenka vyvolala, jak jinak, další řev po kafírnách a rádoby učené mudrování o její oprávněnosti a přesném významu. Takže si udělejme ve věci jasno.
"Tato země je naše." Komu tedy patří?
Nám, kteří jsme občané této republiky, nebo se hlásíme k češství. Nám, kteří tady žijeme, pracujeme, narodili jsme se tady, nebo jsme si k této zemi a lidem našli pozitivní vztah. Máme tu své domovy, rodiny a přátele. To se týká i národnostních menšin.
Abychom ale měli úplně jasno, musíme si ujasnit i některé další pojmy.
Hosté. Ti, kteří k nám přišli na návštěvu. Na pozvání, nebo třeba i bez něho. Respektují zákony, zvyklosti a způsob života v naší zemi, přijdou a odejdou nebo třeba i zůstávají, když se jim u nás zalíbí. Takoví si zasluhují vlídné, přátelské jednání a totéž se od nich očekává.
Vetřelci. Ti přicházejí nezvaní, ale není to pravidlem. Případné pozvání těchto lidí se totiž časem ukáže jako omyl. Zvyklosti a způsob života nerespektují, při delším pobytu žádají privilegia, stupňují požadavky, místo aby projevili ochotu se přizpůsobit, žádají přizpůsobení od domácího obyvatelstva. Vůči těmto lidem je na místě důsledná ostražitost.
Nepřátelé. To už je extrémní případ. Ti přicházejí násilně, vojensky, se zbraněmi. Proti vůli obyvatel i představitelů státu. I když u těch představitelů to nemusí být jednoznačné. Může jít i o zradu, nebo jednání pod nátlakem. To všechno už tu bylo. Na místě je klást odpor. A pokud není možno bojovat přímo, nacházejí se další formy odporu. Ozbrojeného i neozbrojeného.
Tak, to bychom měli. Ale jak to tedy vypadá, když země patří svým občanům skutečně a ne jen podle proklamací, jakkoli logických a přirozených? Co si pod tím představit?
Především občané země rozhodují o sobě a svých záležitostech sami. Ve volbách, v referendech. Své názory dávají najevo všemi dostupnými a zákonnými formami a k prosazení svých vizí zakládají politické strany, spolky a iniciativy. Bez vměšování ze zahraničí. Je naprosto nemyslitelné, aby volební systém připouštěl právo volit a být volen cizím státním příslušníkům.
Národní území brání národní, občanská armáda, případně občanská milice. Nepřipadá v úvahu podřízení armády, nebo její části armádě jiného státu. Zcela nepřijatelná je vojenská okupace a dobrotu nedělá ani cizí vojenská přítomnost na domácím území. To ale nebrání rovnoprávné účasti v obranných aliancích více států.
Občany země chrání před kriminalitou domácí policie a o spravedlnost dbá vlastní soudnictví. Domácí právo je nadřazeno právu cizích zemí, cizinci jsou za trestnou činnost spáchanou na domácím území trestáni tam, kde čin spáchali, a podle domácího práva.
Nerostné bohatství, podstatná část lesů a důležitých vodních zdrojů, je ve vlastnictví státu. Ve strategických odvětvích jako je energetika, spoje, vodohospodářství a dopravní systém má stát většinový nebo alespoň významný podíl. Právní řád neumožňuje cizím státním příslušníkům vlastnit větší množství půdy. Stát má podíl v podnicích, které jsou tradičními nebo jinak významnými výrobci a hospodářskými celky.
Elity společnosti, zejména pak lidé, kteří mají vliv na veřejné mínění, sledují a hájí dlouhodobé zájmy země. Nedopouští zpochybňování státnosti a suverenity, mají v úctě národní a státní symboly, nepřipouští zpochybňování národní svébytnosti a celistvosti státu. Důrazně odmítají přepisování historie v protinárodním duchu a nahrazení dějepisné osvěty účelovou propagandou.
Hranice státu jsou jasně definované a značené, státní symboly jsou chráněny zákonem a je stanoven úřední jazyk země.
Tak co říkáte? Kolik z těchto věcí je dnes splněno? Nic moc? Tak s tím něco udělejme. Je to totiž v naší moci a záleží jen na tom, jak se my sami zachováme.
  1. Využívejme všech občanských svobod k prosazení výše uvedených podmínek. Volme správné strany, podporujme vlastenecké iniciativy a stávejme se jejich členy, pišme články a komentáře, podepisujme petice a choďme na demonstrace. Zkrátka, buďme občansky aktivní.
  2. Buďme vojáky republiky. Zajímejme se o armádu a vojenský výcvik, čtěme literaturu o naší vojenské historii, posilujme kondici. Využívejme možností, které nabízí kluby vojenské historie, historického šermu, branných sportů, jezdecké a střelecké kluby. Pěstujme tábornické znalosti. Ti odvážnější se mohou stát členy Národní domobrany, nebo praporů aktivních záloh.
  3. Dodržujme zákony, dobré mravy a zásady alespoň elementární slušnosti. Pokud totiž vyžadujeme takové jednání od druhých, měli bychom se jím řídit i my sami, nehledě na to, že to přispívá k dobrým vztahům mezi lidmi, a tím i k národní jednotě a solidárnímu chování. Podporovat policejní orgány v boji s kriminalitou by mělo být samozřejmostí.
  4. Naše země má obrovskou průmyslovou a řemeslnou tradici. Prohlubovat své znalosti, kvalifikaci a zkušenosti je s touto tradicí nejen v souladu, ale pomáhá ji rozvíjet a obohacovat. Nápady a tvořivost je nutné vrátit do každodenního života v průmyslu, službách, vědě i vzdělání. I malé rodinné a družstevní firmy přispívají k tvorbě národního bohatství a návratu naší země na hospodářskou mapu světa. Takže… pracujme. Nejen ve své práci, ale i sami na sobě.
  5. Pokud se elity nechovají náležitým způsobem, je to na nás, na občanech. Mějme v úctě národní a státní symboly a nepřipouštějme jejich zneužívání a hanobení. Mějme na paměti, že naše hranice jsou jedny z nejstabilnějších v Evropě a nedopouštějme jejich zpochybňování. Důrazně odmítejme přepisování historie. Není v našich dějinách mnoho toho, za co bychom se měli stydět, tak si jich važme. Pokud získáme pocit, že ve škole je dětem vykládána historie účelově zkreslená, vysvětlujme a dokládejme to patřičným materiálem. Kritizujme literární či filmová díla, která hanobí národ a jeho historii. Uvádějme veřejně věci na pravou míru. Učme se rozeznávat seriózní pojednání od pouhé propagandy, jde to.
  6. Používejme svůj rozum a nenechme si namluvit, že vše české je špatné a cokoliv je u nás špatně, že je to jen a jen českou národní povahou. To je jeden z nejrozšířenějších a nejotřepanějších bludů. Odmítejme tezi, že nás někdo musí učit demokracii, protože jsme jí nedorostli a že potřebujeme jakousi novou nebo starou aristokracii, protože jsme příliš plebejští. I to je samozřejmě blud a naprostý nesmysl. Stejně jako výmysly o tom, že si neumíme sami vládnout a vždycky jsme byli a musíme být pod nadvládou nějakého jiného státu. Není to pravda. Používejme správně mateřský jazyk a požadujme to od svých potomků. Je to součást kultury a hlavně kulturnosti osobnosti. Nestyďme se nosit národní symboly správným způsobem a nebojme se vyvěsit státní vlajky při významných dnech a svátcích. Opravdu se není za co stydět.
  7. Říká se, že rodina je základ státu. To není přesné. Rodina je základ absolutně všeho. Celého lidského bytí. Nejpřirozenější a nejzákladnější lidské společenství kde všechno začíná a končí. Toho si musíme být stále vědomi. Rodina, to je táta, máma a děti. A širší rodina jsou dědové a babičky, strýcové, tety, švagři aj. Pečujme o rodinné vztahy a pěstujme je v co nejlepší kvalitě. Zakládejme rodiny uvážlivě a dbejme na podnětné a laskavé prostředí našich dětí. Stůjme v rodině při sobě a pomáhejme si, nebourejme vztahy z malicherných příčin. Nepodléhejme hloupým módním vlivům a povrchním ideologiím. Rodina tradičního typu je tou nejzákladnější oporou a bezpečím každého jedince. Teprve od ní se odvíjí další společenství, obec, národ, stát. Člověk bez ní je jen opuštěným trosečníkem. I když je třeba jinak kdovíjak úspěšný a majetný.
Takže tady je způsob, jak získat svou zemi zpět. Není to rychlé řešení a vyžaduje trpělivost, ale jsou dnes k dispozici prostředky, kterými lze tyto modely chování rozšiřovat a podporovat. A je to tak jednoduché, že se na tom může podílet opravdu každý, a to několikrát denně. Tak do toho a hned ode dneška!
Autor: Jiří P o n d ě l í č e k, předseda Krajské rady Praha
Schváleno dne 26. února 2019 předsednictvem Ústřední rady strany Národní socialisté jako zásadní ideový dokument strany

Jak opravit společný dům

23. února 2019 v 21:57 | Marian Sekerák |  Aktuality

Blíží se volby do Evropského parlamentu

Dnes po 18:00 jsem si vyslechl na Rádiu Proglas níže uvedený komentář. Líbil se mi a řekl bych, že lépe se vyjádřit nedalo. Proto jsem se rozhodl jej převzít na svůj blog. Není to fake news, ale je to řádně podepsané a víme, kdo to napsal. JS

Komentář Mariána Sekeráka: Brexit, Czexit a skutečné vlastenectví

Komentář Mariána Sekeráka: Brexit, czexit a skutečné vlastenectví

Pořad v souvislostech

23. 2. 2019, 07:30
Brexit, czexit a skutečné vlastenectví

Budeme vysílat

24. 2. 2019, 02:15
Brexit, czexit a skutečné vlastenectví24. 2. 2019, 07:30
Brexit, czexit a skutečné vlastenectví2. 3. 2019, 07:30
Komentář týdne

Vysílali jsme

23. 2. 2019, 18:20

Brexit, czexit a skutečné vlastenectví23. 2. 2019, 07:30

Brexit, czexit a skutečné vlastenectví17. 2. 2019, 07:30

Co skutečně ohrožuje rodinu
Audioarchiv
23. února 2019 Komentář týdne Autor: Filip Breindl
O budoucnosti Evropské unie a české přítomnosti uvažuje v souvislosti s odchodem Velké Británie politolog Marián Sekerák. Komentář týdne vysíláme v sobotu 23. února 2019 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli ve 2.15 a v 7.30.
Brexit, Czexit a skutečné vlastenectví
Pokud se pohybujete po různých koutech České republiky, jistě jste si všimli četné tabulky s nápisy typu "financováno z prostředků EU". Republika je jimi doslova posetá. Tyto informační cedule vypovídají o finančních prostředcích ze společného unijního rozpočtu. Díky nim byly nově vybudovány či zrekonstruovány dopravní komunikace, kanalizace, kulturní stánky, školy, zdravotnická zařízení, vytvořená pracovní místa, výzkumná centra a mnoho, mnoho jiného. To všechno řadíme k materiálním výhodám členství České republiky v EU. A těch nemateriálních je snad ještě mnohem víc. Češi díky tomu prostě patří do elitního klubu. Bylo by fajn si to už konečně po letech uvědomit. A být na to patřičně hrdí!
A přece se dnes v českých luzích a hájích najdou takoví, kteří do tohoto klubu patřit nechtějí. Kteří hrdost z členství v Unii necítí. A ze svých politických pozic prosazují tzv. "odchod po Anglicku" - jak hlásá slogan jedné z politických stran. Té strany, v jejímž čele stojí muž, který ještě donedávna spojoval svou tvář s jistým "Úsvitem přímé demokracie".
Těžko říct, co si tito pánové a dámy představují pod "odchodem po Anglicku". Možná, že se jim zamlouvá ten neuvěřitelný chaos kolem tzv. brexitu. Protože jinak než jako neorganizovaný zmatek způsob odchodu Velké Británie z EU ani nazvat nemůžeme. Není potřeba ani právnického či politologického vzdělání, aby i prostý člověk viděl, že toto rozhodně není cesta, kterou by Česká republika měla jít.
Nedávno vůdce britské opozice, labourista Jeremy Corbyn, napsal premiérce Mayové oficiální dopis. V něm formuloval pět podmínek pro podporu vládního plánu odchodu ostrovní monarchie z Unie. Hlavním z pěti bodů Corbynova dopisu byl souhlas s "trvalou a všeobecnou" celní unií i po brexitu. Ta by měla zajistit bezproblémové obchodování a zabránit vzniku takzvané tvrdé hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem, které je součástí Velké Británie. Premiérka ale toto řešení od počátku odmítá. Situace se tedy dále komplikuje.
Co z toho plyne pro Českou republiku? Rozhodné NE jakýmkoliv "odchodům po Anglicku"! Kdo to myslí se svou vlastí vážně a upřímně, nic takového nikdy nemůže prosazovat a propagovat.
Je zjevné, že nezodpovědní politici jako Boris Johnson či europoslanec Nagel Farage doma spustili první kostku domina, aniž by se zabývali tím, jaké to bude mít další dopady. A ty jsou, jak vidíme už dnes, naprosto katastrofální. A to ještě ani Spojené království Unii neopustilo. Tito politici se tvářili jako patrioti, ale ukázalo se, že myslí jenom na své individuální politické a ekonomické zisky. A stejně tak je tomu i u nás.
Pravý patriot, skutečný český vlastenec ví, že výhody členství v EU daleko převyšují potenciální nevýhody. Zodpovědný politik myslí na budoucnost své země a má vždy plán B. Politici, kteří svéhlavě a pro svůj vlastní mrzký zisk prosazují šílený plán opouštění prostoru Unie, nejsou zodpovědnými politiky. A lze silně pochybovat, že jsou vlastenci. Ve službách nějakého státu pracují nepochybně. Ale tím státem není Česká republika.
Češi nejsou hloupý národ. Naopak. Jsou národem lidí šikovných a takových, kteří se dokáží poučit z chyb. Těch vlastních minulých, jakou je zkušenost s totalitou, ale i těch cizích. A proto ten, kdo je skutečným vlastencem, nikdy nebude chtít odcházet z EU. Nikdo z politiků či odborníků není dnes tak naivní, aby tvrdil, že Unie nemá žádné chyby, že je dokonalá, že v ní není co reformovat. Právě naopak.
EU se někdy přirovnává k evropskému domu. A dobře víme, že každý dům se časem opotřebovává. Je potřebná jistá rekonstrukce. A základy našeho společného evropského domu byly položeny ve druhé polovině 50. let minulého století. Od té doby se mnohé změnilo. Některé trámy jsou prohnilé, na pár místech začalo do domu zatékat. Ale to neznamená, že jej musíme hned celý zbortit, nebo se odstěhovat někam pod stan. Stačí provést zásadní rekonstrukci. Bude to stát hodně úsilí, možná i peněz, ale o to lepší může být výsledek.
Blížící se květnové volby do Evropského parlamentu proto nemusí být o tom, jak utéct z tohoto domu, ale spíše jak jej společně opravit. Je to totiž dům vícero generací a co víc - i vícero národů. Nejsme v tom sami a společně to zvládneme.
PhDr. Marián Sekerák, Ph.D.
autor je politolog, pro Radio Proglas, únor 2019

Zjeví se pravda?

20. února 2019 v 20:34 | Jan Vondrouš |  Jiní autoři

Několik otazníků nad smrtí Jana Masaryka

19. 02. 2019 22:40:20
S otevřenou pusou jsem si přečetl dnešní článek na portálu idnes.cz o další variantě možné tragické smrti ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a nevyšel jsem z údivu.
Jakoby tragická smrt stále přitahovala nespočet lidí toužících spíše po senzaci, než po poctivě odvedené práci. Jan Masaryk nejen svým životem, ale především svou tragickou smrtí bude zcela jistě vzbuzovat zájem celé české společnosti. Je až s podivem, že se do dnešního dne nenašel nikdo, kdo by předložil zcela jasné důkazy a fakta o jeho posledních hodinách. Nevěřím totiž, že bylo do dnešních dnů bedlivě probádáno vše, co mělo být.

Pojďme ale popořadě. První a druhé vyšetřování, probíhající v dobách komunismu, nepřineslo valné výsledky. To z roku 1948 mělo jasné politické zadání a tak není divu, že již ten samý den úmrtí Jana Masaryka, pronáší ministr vnitra Václav Nosek v parlamentu jasnou odpověď na otázku příčiny, tj. sebevražda. Druhé vyšetřování z jara roku 1968 vypadalo nadějně. Jenže i tuto snahu zhatily srpnové tanky a s nimi přicházející normalizace. Ta vyšetřování se změnila na politický akt.

Pak přišlo další vyšetřování z roku 1993, kdy naopak politické a společenské zadání chtělo spíše slyšet, že Jan Masaryk byl zavražděn. Byly dokonce vytvořeny spolehlivé skupiny osob, které se měly tohoto aktu zúčastnit, byť tyto osoby možnou účast přímo popíraly. Vyšetřování z let 2004-2007 zase přineslo zajímavé zapojení ruských tajných služeb a ono známé prohlášení J. Paršivny, která měla údajně hostit ruského agenta Bělkina. A ten měl sám prohlásit, že přece to byl on, kdo Jana Masaryka z okna vyhodil. I toto poslední vyšetřování hovoří spíše o vraždě s tím, že se případ odkládá do do by, než se najde skutečný viník. Tedy třeba, až nám ruské archivy otevřou své dveře.

A tak vzhledem k tomu, že dodnes nebyla tato otázka uspokojivě vyřešena, přicházejí různí teoretici s možnostmi, které se spíše dají přirovnat ke sci-fi literatuře, než k hodnověrnému uzavření tohoto případu.

Já sám se Janem Masarykem zabývám již od roku 1997 a dodnes bych se neodvážil přijít veřejně s jakýmkoliv tvrzením, již jenom proto, že je to záležitost, která musí být vyřešena komplexně. Musí být zodpovězeny všechny otázky a nikoliv jen jedna a pomoci jí pak jít bezhlavě za svou senzací.
Tak například věci z místa činu: nikdo spolehlivě dodnes neosvětlil, kde se vzala v koupelně kožená židle, která byla přímo ve sprchovém koutu, nikdo neosvětlil zda nedopalky cigaret mohly relevantně odpovídat jedné osobě či nikoliv, i když jsou jejich počty patrné i z dobových fotografií (bylo o nich hojně diskutováno), nikdo neprošetřil tvrzení o automobilech před MZV, byť v té době vládních aut mnoho nebylo. A dále: že by agent nikdy nevyprávěl o svých akcích a ten ruský už vůbec ne, přestože poslední vyšetřování prostřednictvím bioforhezní mechaniky potvrdilo, že byl Jan Masaryk vyhozen z okna vnější silou, už nikdo nezdůvodnil, jak je tedy možné, že ministr stál na okenní římse z venčí, a že tělo dopadlo půl metru do strany od otevřeného okna atd.

A tak dnešní článek chápu jako část mozaiky do obrazu české společnosti. Napsat něco senzačního, ale nezodpovědět to, co je důležité. Možná, kdybychom více studovali živého Jana, pochopili bycSlhom, to co říkal on. A sice že: "Pravda vítězí, ale dá to pořádnou fušku!"

Sken z dobového tisku je z archivu SOkA Přerov:

Strana Národní socialisté dává podporu

20. února 2019 v 18:02 | Zaslal Jaroslav Král |  Aktuality

MUDr. Jiřímu Koskubovi


Tisková zpráva

Předsednictva ústřední rady a Krajské rady Praha.

Na základě lednové rezignace senátorky paní Zuzany Baudyšové na mandát ve VO č. 24 Praha 9 Senátu PČR, proběhnou 5. - 6. dubna 2019 doplňovací senátní volby na Praze 9.

Předsednictvo ÚR a Krajská rada Praha uvítaly a podpořily kandidaturu MUDr. Jiřího Koskuby, jako nezávislého kandidáta do Senátu ve VO č. 24. MUDr. Jiří Koskuba je špičkovým internistou ve FN Bulovka, po dvě volební období byl i poslancem v PS Parlamentu ČR. Ve volbách do PS PČR 2017 již nekandidoval. Na základě své vysoké odbornosti byl v minulosti i dlouholetým zastupitelem v Zastupitelstvu hlavního města Praha.

Národní socialisté oceňují jak profesní, tak i morální zásady MUDr. Jiřího Koskuby a vyjadřují mu svou podporu. Pokud proklamujeme, že Senát PČR by měl být složen s významných nezávislých osobností, MUDr. Jiří Koskuba touto osobností je. Národní socialisté proto doporučují občanům Prahy 9 volbu MUDr. Jiřího Koskuby do Senátu PČR.


Tiskový mluvčí Přemysl Votava
místopředseda strany Národní socialisté


V Praze dne 17. února 2019

K nemocnici Na Bulovce a Brexitu

5. února 2019 v 16:45 | Bohdan Babinec |  Jiní autoři

"Fenomenální" nápad, pirátský

Řekněte mi, není to "geniální" nápad pirátského primátora Hřiba přestěhovat nemocnici Na Bulovce do Letňan? Přibližně před dvaceti lety s podobně skvělým nápadem přišla ODS - zrušit VFN na Karlově náměstí a na jejím místě vybudovat hotely. Pravda, nynější předseda ODS Fiala by s takovým nápadem nepřišel, je totiž inteligentní, ale předchozímu vedení ODS tento nápad museli rozmluvit až památkáři. A tím VFN zachránili. Doufám, že se (nejen) památkáři budou úspěšně angažovat i nyní ve věci možného rušení Nemocnice Na Bulovce a že památkově chráněné budovy opět zachrání. Např. Budínův pavilon, Zámeček,… nebo unikátní podzemní spojení mezi jednotlivými budovami, relativně nově vybudované pavilony - Protonové centrum, onkologie, ortopedie, gynekologie atd. Nebyla by renovace starších domů finančně výhodnější než kompletní stěhování celého areálu do jednoho místa? Samozřejmě, nápad na vybudování tzv. vládní čtvrti stojí za zvážení a zřejmě není špatný, ale likvidovat fungující nemocnici včetně památkově chráněných objektů? Proč tedy raději v oné nové "vládní čtvrti" nevybudovat nemocnici novou? S poliklinikou plus školky, školy, podzemní parkoviště, obchodní síť,…. Jen aby na to byly prostředky. Premiér tvrdí, že jsou.

Je Brexit podraz nebo se mýlím?

Při sledování médií mne rozčiluje jak britská premiérka Theresa Mayová stále zdůrazňuje, že případné druhé referendum o Brexitu by znamenalo porušení demokracie. Připomíná mi to Chamberlaina v roce 1938, když se po podpisu Mnichovské dohody vrátil, vítězně mával listem papíru s touto dohodou a tvrdil britům, že přivezl mír nejen jim, ale celé Evropě. Sami víte jak to dopadlo. Přestože T. May sama přiznala, že v referendu hlasovala proti Brexitu, po nástupu do premiérské funkce se z ní stala velká bojovnice za jeho uskutečnění. Sami britové již říkají, že podrobně nevěděli, co sebou Brexit přináší, že to tehdejší vláda včele s Cameronem nedokázala dobře vysvětlit a že výsledek onoho referenda byl spíše vyjádřením nesouhlasu s tehdejší britskou vládou než názorem na EU. Mne zaráží, proč naši vládní představitelé, europoslanci či eurokomisaři, neřeknou T. May otevřeně, že její jednání považují za podraz, podobný podrazu v roce 1938. Nebylo by vhodnější, kdyby Velká Británie v EU zůstala, třeba se spojila s V4, možná i Rakouskem a společně bojovala proti existujícímu úřednickému molochu panujícímu v EU a snažila se o zefektivnění celkového fungování unie?
MUDr. Bohdan Babinec, CSc.