Květen 2019

Politiky se nenajíme

31. května 2019 v 17:31 | Ivan Fenz |  Jiní autoři

Nastolit nutné zásady

Něco zajistí dotace, jak ukazují původní země v EU.Poválečné zajištění potravin se dělo státními podporami zemědělcům. V záp. Evropě to způsobilo nadprodukci potravin a vývoz. Zde v ČSSR se dělaly hokus pokusy s JZD a dlouho stále něco nebylo. Tento způsob převzali městští lidé Klaus a spol. a dotace zpochybňují dodnes. Podnikatel Babiš využil korupční prostředí Klausových a Zemanovy vlády, k nárustu hospodářsky uzavřené firmy. Viz obchod se zemědělskými chemikáliemi, průmyslové zpracování ( mlýny, pekárny, jatky) potravin v uzavřeném cyklu. Takové hospodaření by mělo jet i bez státních podpor = dotací. Je-li stát řízen nemehly, které toto nedovedou rozpoznat a řešit pak platí, že výrobní dotace Agrofertu náleží. Žalování do EU, kde se tento případ už rok probíral, je jen neschopnost zdejších korupčníků, nastolit nutné zásady. Dnešní vřískání sráčů povede jen k tomu, že až Babiše vyštípou, Agrofert se rozkrade a jeho produkci nahradí dovoz v potravinové tísni ČR. Výsledek = dražší potraviny už jen tím, že kurz Kč k euru je ničemně držen na 26Kč/euro přestože hodnotově, je to kolem 15Kč/euro. Zblblí voliči těm křiklounům zase dají hlasy. Proč? Protože jsme na "naše lháře" přivykli a jiným názorům nerozumíme a nevěříme.

Rok 1989 v ČSS II.díl

31. května 2019 v 9:48 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři
Vzpomínání

Uběhly tři měsíce, a já už jsem pomalu zapomínal na únorové setkání v restauraci, když
poslední květnovou sobotu se pozdě večer rozdrnčel telefon a vzbudil mě u nějakého
nezáživného filmu který bežel v televizi. K mému údivu volal jeden z účastníku setkání
v restauraci z Nezávislého mírového hnutí a pozval mě a dva další, dle mého výběru, na
středu, devatenáctou hodinu do restaurace U Sadu na Škroupovo náměstí, na kterém se
desátého prosince roku 1988 pořádala první, oficiálně povolená, demonstrace opozice. Stačil
jsem pouze říci ano a telefon zmlkl.
Blanka Březinová, později Kahánková, tehdejší tajemnice, která se třásla být jedním z
účastníků, dostala od svého muže zákaz. Nakonec se mnou šel František Holub, asistent na
Přírodovědecké fakultě a Petr Šimek, který je bohužel už skoro dvacet let je na pravdě boží.
Přišli jsem přesně. Vstoupili do přeplněné zakouřené restaurace a u jednoho stolu jsem zahledli
mladíka z Mírového nezávislého hnutí s dalším mladíkem a s kníratým čtyřicátníkem. Mladík
byl také z Nezávislého mírové hnutí, zatímco kníratý čtyřicátník byl k našemu údivu Polák ze
Solidarity.Vzájemně jsem se všichni představili; posadili se; objednali pivo; přiťukli si
a mlčeli. A to celou hodinu. Oni se bavili mezi sebou a my taktéž. Když jsem my z ČSS dopili
druhé pivo, zvedli jsem se s roztrpčeně odešli. Teprve až v listopadu, při náhodném setkání
s mladíkem, který mě kontaktoval, jsem se dozvěděl, že dostali hlášku, aby si dali na nás pozor,
protože můžeme být agenty StB. Zdá se že v disentu převládal názor co člen ČSS, rovná se
agent.
Naše středeční schůzka měla pondělní dohru. Když jsem odpoledne přišel na sekretariát, Blanka
Březinová mě uvítala zajímavým proslovem: Ráno volal Starý a řval co se to tady u nás děje, že
se naši členové stýkají s disidenty. Naštěstí doba už byla natolik těhotná změnami, že StB
nestačila všechno ohlídat.
Ironií je že "bratr" Starý byl pilným agentem StB a když přišel Listopad, tak po krátké době
zmizel ze strany. Takže se dá říci, že ti kluci z restaurace, měli trochu pravdy..

Jak dopadly strany s ČSNS v názvu?

28. května 2019 v 21:51 | Vladislav Svoboda |  Jiní autoři
Evropské volby: výsledek stále stejný
Tak
Tak máme za sebou další volby; a máme stále stejný výsledek. Zkonsolidované národně sociální strany, u kterých normální volič už ani nemá tušení, které je která; šly do voleb se vztyčeným hledím. Pravda s přispěním jiných politických subjektů. Jak se zdá jejich členská základna rapidně klesá, tak si buď musí někoho vypůjčit a nebo se k někomu nacpat.

Národní socialisté si na pomoc přizvali SPO_Zemanovce, včetně některých bývalých členů KSČ. Ani to jim nepomohlo. Dostali 1312 hlasů (0,05%) a Zeman asi mezi nimi nebyl. To parta okolo Klusáčka a jeho "ČSNS" šla do koalice s Patrioti ČR a hrdě hlásalo něco o NEUTRALITĚ . Klusáček dodal celé tři členy, včetně sebe a jednoho člena ČSNS 2005, samotného předsedu Karla Janka, vzorného to tribunového řečníka. Bohužel ani tito giganti naší politické scény nedokázali získat víc než 1289 hlasů (0,05%) a tím spolu s Národními socialisty získali prestižní 35 až 36 místo z devětatřiceti kandidujících subjektů.. Pro srovnání: Romská demokratická strana získala 1651 hlasů (0,06%).

Ale nebyl to jediný politický subjekt, v kterém se objevili jak současní, tak bývalí členové ČSNS. Jan Vondrouš ve svém pochodu různými politickými stranami, založil stranu NE-Volím a na kandidátku získal člena(?) ČSNS 2005 Ivana Fabiána - dudáka, který mu pomohl vydudat krásných 2231 hlasů (0,09%). Skoro o tisíc hlasů víc, než dokázal získat budovatel tunelů a tunelář ing. M. Klusáček.

A ještě jeden zajímavý volební výsledek. ČSSD, do které vstoupil další velký bývalý politik ČSNS Bohdan Babinec, získala "úžasných" 3,94% a do Evropského parlamentu neprošla. Nejspíš předzvěst jejího konce. Nejspíš pana (bratra, soudruha - ví Bůh?) Bohdana Babince čeká osud dalšího velkého národního socialisty Skácela, který jakmile do nějaké strany vstoupil, tak ji rozvrátil.

Bohužel kromě ironie, je třeba říci i druhou věc. Stále stejní nepoučitelní lidé, svým nesmyslným heslem, že politická strana musí vždy kandidovat, natolik devalvovali jména ČSNS či národní socialisté až do stavu nevolitelnosti, protože pro voliče se stali synonymem propadáku. Tento stav se vleče už od roku 1998, kdy některé organizace požadovaly nezúčastnit se voleb 1998. Žádaly nejdřív splatit dluhy, konsolidovat stranu a pak teprve poté se vrátit do celostátních voleb. Neuposlechnutí této rady znamenalo vytunelování strany a Melantrichu a poslání do konkurzu. Ne nadarmo se říká: Komu není rady, tomu není pomoci.


Odlehčeme se po volbách do EP

27. května 2019 v 10:54 | Miroslav Rozkošný |  Jiní autoři

Pravčičáci a vědeckotechnická revoluce

Snímek je převzat z galerie obce Pravčice. Pravčice leží u Hulína, patří do Zlínského kraje. JS

Záviděl jsem generaci svého dědečka, že mohla vidět první auto projet Pravčicemi nebo první letadlo nad vesnicí. Lidé starší o jednu nebo dvě generace než můj dědeček se šli 1. září 1841 z Pravčic obdivovat prvnímu vlaku, který projel Hulínem, a jak po létech vzpomínala jedna pamětnice, lokomotivě říkali "čert s ohnivo´ tlamo´". Přímo v Pravčicích se lidé mohli obdivovat parnímu stroji o několik desítek let později, ale dříve než ostatní v okolí. Stalo se tak díky místnímu arcibiskupskému statku, kde vzdělaní úředníci začali využívat sílu parního stroje k oraní a po nich tento způsob orby přijali místní sedláci. Co se týče parních strojů, moje klukovská generace se ještě stačila obdivovat parnímu válci, který občas do vesnice přijel v době než přes vesnici byla cesta vyasfaltovaná, aby porovnal na silnici kamení, které cestář naházel do vydrolených děr. Určitou dobu tuto chlapskou práci vykonávala v Pravčicích žena cestářka. Opravovala cesty z vesnice až po rozcestí a někteří současní sedmdesátníci a starší si její pevnou postavu dodnes dobře pamatují. Každá generace zažije něco prvního z vědeckotechnických vynálezů a stejně i ty současně žijící. Je toho moc a já jako tak trochu publicista vzpomenu, že mě nejvíc potěšil a pomohl vynález internetu a digitálního fotoaparátu, víc než tzv. dobytí vesmíru. O prvních technických vynálezech, jak se s nimi setkal v rodných Pravčicích, mi napsal Bohumír Tetera (1917 - 2000). Pisatel prožil většinu roků svého života v Rychvaldu na severní Moravě a stejně jako já pracoval většinu života jako zootechnik. Ve svém novém bydlišti a pracovišti byl velice kulturně a společensky činný, podobně jako za svých mladých let v Pravčicích, než se odstěhoval. Aktivní byl až do svého vysokého věku a ve svém dopise ze dne 3. června 1999 mi jako příspěvek pro obecní kroniku napsal: " Jako první v obci Pravčice si koupil nové auto Šimon Bařina. Auto bylo bez střechy a bez dveří, bylo bledě červené barvy. Jezdilo malou rychlostí. Když Bařina přijel tímto autem, tak jsme my malé děti utíkaly za autem projíždějícím vesnicí až k domu ve kterém bydlel. Auto jsme prohlížely jak bylo pěkné, a velice se nám líbilo." Bohumír Tetera mi ve stejném dopise také napsal: "Jako radioamatér si Vojtěch Kašpárek zhotovil rádio "Krystal" se sluchátky na uši, jako první v Pravčicích. Býval v domku vedle obchodu u Zimáků. Lidé - občané k němu chodili poslouchat rádio. Já sám jako malý chlapec jsem byl u něho. Když mně nasadil sluchátka na uši a zapnul rádio a já uslyšel z rádia hudbu a mluvená slova hlasatele, byl jsem tím velice překvapen a nadšen. " Jednoduchá rádia tzv krystalky si skládaly také někteří kluci z mé generace. Překvapení, nadšení, ale také zmateni tenkrát byli lidé i z jiných vědeckotechnických vynálezů. Pro zpestření článku mohu posloužit vzpomínkami z jiného zdroje. O jednom nepochopení vědeckotechnického vynálezu vyprávěl můj dědeček František Rozkošný (1879 - 1965). Vyprávění pochází ze začátku zavedení elektriky v naší obci. Dědeček vyprávěl: "Jedno´ sme už leželi v zadní světnici /ložnici/ a dívka, která byla v kuchyni, pořád nezhasínala. Šel jsem se podívatˇ co eščě dělá a ona stála na stole a chtěla sfóknótˇ světlo žárovky. " Pro pochopení této události je třeba napsat, že při větších hospodářstvích na Hané pracovali pacholci a děvečky, po pravčicku dívky ze zaostalejších míst Moravy a Slovenska a tato děvečka byla zřejmě poněkud jednoduššího myšlení. Další veselé vyprávění, které jsem slyšel už nevím od koho, se vztahuje k jednomu z prvních rozhlasových přijímačů v obci a v originálním podání zní: "Jedno z prvních rádií měli v obchodě u Zapletalů. Rádijo tam pěkně vyhrávalo a když přišla Pepina Vaculékova, zeptala se: A ti muzikanti budó u vás aji spatˇ? " V tom to případě si ale nejsem jistý zda šlo o její skutečnou naivitu nebo naopak žert, protože zmíněná Pepina, správně řečeno Josefa Vaculíková, v Pravčicích známá podle svého zaměstnání pod přezdívkou Školnica, byla srandistka a řečnica, protože jí nedělalo problém třeba na celé kolo před plným obchodem lidí vyprávět vtip. Za šedesát roků si ho ale už nepamatuju celý, ale jen jeho pointu. Ta spočívala v nedorozumění, že oslovený místo omluvy pardon rozuměl pal dom, dnes by se řeklo upaluj domů.

Vzhůru na Blaník

11. května 2019 v 13:04 | Karel Janko |  Jiní autoři

Společně!

Vážené sestry a bratři.
Po dohodě s ostatními národními stranami vás zvu na setkání a tradiční společný výstup na Blaník.
Setkání se bude konat v sobotu 22.června v 10 hodin v Louňovicích pod Blaníkem, odkud vyjdeme na památnou horu Blaník. Všechny vás srdečně zvu.
Za ČSNS 2005 Karel Janko

Jak nás a Evropu viděl Petr Zenkl

7. května 2019 v 11:44 | Jaroslav Král |  Jiní autoři

Petr Zenkl o evropské integraci


Ve dnech 24. - 25. května 2019 se uskuteční volby Evropského parlamentu. Nyní probíhá v médiích i na sociálních sítích debata o smyslu a míře evropské integrace, o tom, jaká by EU měla být, včetně debaty o tom, zda by pro ČR nebylo lepší EU opustit.
Nepochybně zajímavé přístupy k úloze českého národa v Evropě měli národní socialisté (strana národních dělníků, později sociálů či socialistů), vlastenecká a nemarxistická levicová či levostředová strana založená již v roce 1897. Národní socialisté se vždy vyznačovali vysokou intelektuální úrovní svého vedení a schopností předvídat budoucí vývoj. Národní socialisté tak již před 1. světovou válkou předpověděli nástup budoucí globalizace, na rozdíl od marxistické sociální demokracie, která uvítala bolševický převrat v Rusku v roce 1917, viděli v tomto převratu slepou uličku pro dělnictvo a varovali před státně byrokratickým řízením společnosti a jejím důsledkem - neefektivní ekonomikou, která nakonec nebude schopna uspokojit ani oprávněné potřeby pracujících.
Národní socialisté byli vždy stranou národní a vlasteneckou, avšak nikdy stranou nacionální. Vždy se cítili být součástí širší evropské a světové rodiny, hovořili však o "světové soutěži národů", kde každý národ soupeří s ostatními o své místo na slunci. Svědčí o tom také kniha Petra Zenkla "T. G. Masaryk a idea federalizace Evropy a světa", z níž si nyní dovolím uvést tři citáty. Petr Zenkl (místopředseda československé vlády a předseda Československé strany národně socialistické v letech 1945 -1948) po únoru 1948 již jako předseda exilové strany a jako první a dlouholetý předseda Rady svobodného Československa tuto knihu napsal v emigraci v USA před svou smrtí v roce 1975. Autor v ní mj. uvádí: "Federalizace Evropy, resp. vytvoření Evropské unie, v kterou se nyní Evropa pomalu ale jistě přetvořuje, je v duchu naší národní tradice, v duchu našich dějin, v duchu výsledků politického myšlení našich obroditelů, a to především T. G. Masaryka." V pravdě prorocky pak vyznívají tato Zenklova slova: "Přístup Československa k Evropské unii nemůže se stát dříve než po jeho plném osvobození z moskevského jha. Jen svobodné Československo může právně a demokratickým způsobem převzít všecky závazky a povinnosti, které souvisí s jeho členstvím." To se pak stalo v roce 2004, kdy ČR vstoupila do EU. A ještě poslední prorocký citát, který však považuji za nejzávažnější: "Byl by omyl, kdyby se někdo domníval, že po vytvoření Evropské unie skončí historie evropských národů a skončí jejich tisíciletý boj o prvenství, ne-li o bytí a nebytí. Byť tento boj, politický a hospodářský, nabude v Evropské unii formy slušné a nebude se dít prostým vojenským násilím, přece na poli hospodářském a kulturním odvěký zápas po uplatnění a po místu na slunci bude pokračovat." Ano, tato prorocká slova byla napsána již v roce 1975!
Současný vývoj EU je dokladem toho, že boj za národní zájmy nejenže neustal, ale že se svým způsobem naopak zostřuje. Střetávají se tak dvě protikladné tendence: tendence k dalšímu utužení evropské integrace pod taktovkou Německa a Francie, jejímž dokladem je smlouva těchto států podepsaná nedávno v Cáchách, a druhá tendence k rozvolnění evropské integrace a navrácení rozhodování o zásadních věcech zpět do rukou národních států. Bez zrušení Lisabonské smlouvy, která umožnila "válcování" menších a nových národních států těmi velkými a starými, to prostě nepůjde. Právě o tom budou volby EP v květnu tohoto roku. Osobně si přeji, aby ve volbách EP co nejvíce posílily euroskeptické strany. Má-li EU přežít, musejí kosmopolitní bruselské elity dostat pořádnou facku, aby se vzpamatovaly. Jen tak může vzniknout spravedlivá Evropa spolupracujících národních států, tj. "Evropa vlastí", po níž volal prezident Charles de Gaulle.
Jaroslav Král
Předseda strany Národní socialisté

První dny května 2019 v Přerově

6. května 2019 v 17:37 | Jaroslav Skopal, fota Vojtěch Podušel |  Vlastní příspěvky

Svátek práce a připomínka obětí Přerovského povstání

Oslavu 1. máje s projevy a po nich i podívanou na vystoupení mažoretek na Horním náměstí v Přerově připravila pro své členstvo a příznivce KSČM v dopoledním čase.
Za pěkného počasí přišlo i dost diváků, což dokazují obrázky, pořízené panem Vojtěchem Podušelem.
Fotografovi stačilo sejít o 300 metrů níže a už mohl pod městskými hradbami a nad řekou Bečvou sledovat zkoušku techniky a přišedších hráčů na kytaru pro odpolední vystoupení.
Nové Přerovsko o dva dny později uvedlo, že kytaristů vystupovalo celkem 143 a společně zahráli celkem šest skladeb, jako např. Želvu od Olympicu nebo Já budu chodit pošpičkách od Petra Nováka.
Sám jsem došel na vystoupení pozdě, už v době, kdy se někteří hráči chystali k odjezdu. Atmosféra musela být dobrá, což potvrzovali i mnozí pod hradbami dál posedávající účastníci akce. Jde prý o polský nápad a ve Wroclavi se na vrcholové obdobné akci prý hráči počítají na tisíce.
2. května odjížděl jako každoročně dopoledne z náměstí TGM v Přerově autobus se zájemci o účast na vzpomínkové akci v Olomouci-Lazcích, kde je památník obětem Přerovského povstání i s jejich jmény na velké desce. Akce byla dobře pokryta účastí představitelů měst Olomouce a Přerova.
Zatímco zázemí střelnice v Lazcích se stále stavebně zvelebuje, úzká dvousetmetrová silnička od hlavní silnice k bráně střelnice je trvale v mizerném stavu a tím i pro ostudu.
Po návratu z Lazců jsem se v poledne připojil k těm, kteří v areálu Kazeta dali kytičky k pamětní desce Hynka Kokojana, který byl jednou z obětí Přerovského povstání. Na desce je uveden jako spolupracovník firmy, protože Karel Zejda si ho velice považoval. Deska vznikla a byla instalována po roce 1945 ještě v době, kdy to někejší majitel mohl ovlivnit. To mi sdělil přítomný Vladimír Hučín.

Zdroj zvets.cz uvádí:
Hynek Kokojan, nar. 29.5.1895 Horní Loučky okr. Tišnov, bytem Olomouc. V RU armádě sloužil u 8. pěšího pluku jako vojín. Zajat 31.7.1915. Do čs. legií v Rusku se přihlásil 15.5.1917, Borispol. Zařazen 2.7.1917 jako četař k 6. střeleckému pluku. Službu v legiích ukončil 20.6.1920 jako nadporučík ve štábu 6. střeleckého pluku a pokračoval ve službě v ČSA.
Popraven za účast v Přerovském povstání 1. května 1945.

Tršice a Zákřov, připomenuli jsme si

1. května 2019 v 11:34 | Jaroslav Skopal |  Vlastní příspěvky

Ve stopách konce druhé světové války v regionu

Před několika lety se br. Miroslav Rozkošný ze Sokola Přerov stal iniciátorem vzpomínkového pochodu z Tršic do blízkého Zákřova a jejich lesů. Z těch, kteří se akce zúčastňují opakovaně lze jmenovat studenty Gymnázia Jana Blahoslava a Střední pedagogické školy v Přerově.
Bylo tomu tak i letos 29. dubna. Skupinu 25 studentů vedl jejich učitel z dějepisného semináře Michael Tesař, který během zastavení na jednotlivých památných místech si bral i průvodní slovo. Doplňoval se i s přítomným regionálním publicistou Miroslavem Rozkošným a paní Ludmilou Šnajdrovou, která je dosud aktivní v okresním orgánu Svazu bojovníků za svobodu. Sám jsem se zúčastnil také a to poprvé, takže počet zástupců přerovské sokolské jednoty jsem tak zvedl na dva.
Po příjezdu dopoledního autobusu do Tršic jsme se vydali do malého tršického kopce, na němž se vypíná bývala tvrz, dnes upravená na sídlo obecního úřadu i s malým národopisným muzeem. Muzeum bylo zavřené, tak jsme vrátili zpět do obce.
Zastavili jsme se u památníku věnovaného tříletému ukrývání se čtyřčlenné židovské rodiny Wolfovy v nouzovém lesním úkrytu v lese několik málo kilometrů od Tršic. Jsou uvedena i jména několika tršických a zákřovských rodin, které jim zejména nošením jídla pomáhala přežít. Nepodařilo se to jen synovi Ottu Wolfovi, který se stal jednou obětí zákřovské tragedie.
Následovala návštěva tršického hřbitova, kam byly do společného hrobu uloženy pozůstatky devatenácti obětí zmíněné zákřovské tragedie ze dnů 18. - 20. dubna 1945. Šlo tehdy o trochu záhadnou honbu nacistických vojáků a vlasovců na místní partyzány. Nicméně devatenáct zmrzačených a ohořelých lidských těl je jasným dokladem zbytečné smrti nevinných obětí.
Poté jsme se zastavili v místním farním kostele Narození Panny Marie. Jedna z pověřených místních občanek nás vpustila dovnitř a poskytla nám výklad o historii kostela. Historicky cenné jsou obrazy apoštolů Petra a Pavla i před kostelem umístěné sochy věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Odtud jsme pokračovali pěšky a nahoru až do obce Zákřov.
Zákřovský památník obsahuje stejná jména jako pomník nad hrobem obětí tragédie z dubna 1945, které jsme si prohlížely zhruba před hodinou v Tršicích. Je upraven tak, aby umožňoval pietní akce i za účasti většího počtu osob. Ostatně jedna taková se tam konala den před naší návštěvou. To nám prozradila její účastnice paní Libuše Šnajdrová, která vyzvala studenty, aby si prohlédli stuhy u dosud čerstvých kytic, které obsahovaly názvy míst s obdobným osudem jako Zákřov. Navíc pronesla i několik slov o druhém domácím odboji, se kterým byl spojen i její otec.
Závěrečným památným místem bylo místo lesního úkrytu rodiny Wolfů s pomníčkem na místě, kde úkryt v období 1942 až 1945 byl. Jde se tam zpět po silnici ze Zákřova do Tršic, ale po několika stech metrech se odbočí vpravo na lesní silničku a po dalších asi pěti stech metrech vlevo na lesní cestu, která nás tam už zavedla. Celá trasa, o které zde píši, je popsána informačními tabulemi a popisy trasy i významu navštěvovaných míst, jak bývá u naučných stezek dobrým zvykem. Pochod skončil v Tršicích na náměstí s dobrým autobusovým spojením zpět do Přerova. Trochu deštivé a chladné počasí nevadilo, nakonec tak jen účastníkům akce podtrhlo, jakým útrapám byli skrývající se lidé tehdy vystaveni.

Další obrázky autora článku naleznete v galerii blogu